V. kapitola

O přísnosti života a jak mu stvoření poskytovala potěšení

1. Když tedy Boží muž František viděl, že jsou mnozí podle jeho příkladu rozněcováni vroucím duchem k nesení Kristova kříže, byl povzbuzen i on, aby jako dobrý vůdce Kristova vojska skrze vrchol nezdolné ctnosti dosáhl palmy vítězství. Uvědomoval si onen výrok apoštola: Ti, kteří jsou Kristovi, ukřižovali své tělo s jeho neřestmi a žádostmi1. A aby na svém těle nosil brnění kříže, zabraňoval smyslovým choutkám takovou přísností kázně, že sotva přijímal to, co bylo nezbytné pro uchování přirozenosti. Říkával totiž, že je obtížné uspokojit potřeby těla a nepodlehnout náklonnosti smyslů. Proto v době, kdy byl zdráv, sotva kdy přijímal vařené pokrmy, a když je přijal, kořenil je buď popelem nebo chuť koření přiléváním vody co nejvíce ochudil. A co mám říct o pití vína, když vody pil sotva tolik, aby uhasil palčivost žízně? Vyhledával ještě přísnější způsoby zdrženlivosti a cvičením v ní rostl každý den; a ačkoli již dosáhl vrcholu dokonalosti, přesto jako by stále začínal, vymýšlel něco nového, aby trýzněním těla trestal žádostivost.

Když vyšel ven, přizpůsoboval se pro slovo evangelia v kvalitě pokrmů těm, kteří ho přijali, jakmile se však vrátil do soukromí, přísně zachovával strohou skrovnost zdrženlivosti. A protože byl ve všem podřízen Kristovu evangeliu, byl sám k sobě přísný, ale k bližním shovívavý, a dával tak povzbuzující příklad nejen zdrženlivostí, ale i jídlem.

Unavenému tělu sloužila za postel nejčastěji holá zem a velmi často spal v sedě, se dřevem nebo kamenem položeným pod hlavou. 10 Oblečen byl do jediného chudého hábitu, a tak sloužil Pánu v nahotě a v zimě2.

2. Když byl jednou dotazován, zda ho může tak slabý oděv ochránit před tuhou zimou, v zápalu ducha odpověděl: „Kdybychom se v nitru touhou dotýkali žáru nebeské vlasti, snadno bychom snášeli tento zevní chlad.“ Děsil se měkkého oděvu, miloval drsnost a tvrdil, že kvůli ní byl Jan Křtitel pochválen Božími ústy. Jestliže někdy cítil, že šat, který mu byl darován, je jemný, našil si dovnitř provázky, neboť říkával, že ne v chýších chudých, ale v palácích knížat, je třeba podle slova Pravdy hledat jemnost oděvů. Jistá zkušenost ho totiž naučila, že démony strohost odrazuje, ale jemné a měkké věci je ještě více povzbuzují k pokoušení.

Proto, když jedné noci kvůli nemoci hlavy a očí měl proti svému zvyku položený pod hlavou polštář z peří, démon, který do polštáře vstoupil, ho všemožně pokoušel až do svítání, vyrušoval ho tak ze snahy o svatou modlitbu, dokud nezavolal k sobě druha a nenechal polštář i s démonem vynést pryč z cely3. Když však bratr vyšel i s polštářem z cely, ztratil sílu i vládu nad všemi svými údy, dokud mu, na slovo svatého otce, který to v duchu poznal, nebyla zcela navrácena dřívější síla srdce i těla.

3. Pevný v kázni, střežil sám sebe, protože měl obrovskou starost o to, aby čistota obojího člověka byla zachována. Proto se na počátku svého obrácení mnohokrát v zimě vrhnul do jámy plné ledu, aby si dokonale podrobil domácího nepřítele a bělostné roucho nevinnosti uchránil od žáru vášně. Tvrdil, že snést na těle velký chlad je pro duchovního muže nesrovnatelně snesitelnější, než i jen maličko v mysli pocítit žár tělesné žádostivosti.

4. Když se jedné noci v poustevně v Sarteanu4 věnoval v cele modlitbě, zavolal ho dávný nepřítel a třikrát mu řekl: „Františku, Františku, Františku!“ Když mu odpověděl, co si přeje, lstivě dodal: „Není na světě žádný hříšník, kterému by, jestliže se obrátí, Bůh neodpustil, ale kdokoli sebe samého usmrtí tvrdým pokáním, nedojde milosrdenství navěky.“ Muž Boží ihned ze zjevení poznal nepřítelův klam, kterým se ho pokusil svést k vlažnosti. Dokázala to událost, která následovala. 5 Hned nato, při našeptávání toho, jehož dech rozžhavuje uhlí5, zachvátilo ho silné tělesné pokušení. Jakmile ho milovník čistoty pocítil, odložil oděv a začal se silně bít provazem se slovy: „Tu máš, bratře osle, tak se má s tebou zacházet, tak máš snášet bití. Hábit slouží Řádu, nese znamení svatosti a není dovoleno, aby ho ukradl chlípník; jestliže chceš odejít, tak běž!“ Pak roznícen podivuhodným zápalem ducha, otevřel celu, vyběhl ven do zahrady a s tělem stále nahým se vrhl do hlubokého sněhu a začal z něho plnýma rukama vytvářet sedm hroud. Postavil se před ně a mluvil k sobě jako k jinému člověku: „Pohleď, tato větší je tvoje žena, tyto čtyři jsou děti, dva synové a dvě dcery, zbylé dvě jsou služebník a děvečka, které potřebuješ ke službě. 10 Pospěš si tedy, abys je všechny oblékl, protože umírají zimou. 11 A jestliže je ti na obtíž mnohonásobná starost, horlivě služ jedinému Pánu6!“ 12 Nato pokušitel odešel poražen a světec se vrátil do cely s vítězstvím; neboť, zatímco venku důkladně a krutě promrzl, uhasil vnitřní žár smyslnosti tak, že později už nic takového nezakusil. 13 Jistý bratr, který právě tehdy dlel na modlitbách, toto všechno viděl za jasného svitu měsíce. 14 Když muž Boží zjistil, že tomu v noci přihlížel, popsal mu průběh pokušení a přikázal mu, aby, dokud bude žít, nikomu živému, nevyjevil, co viděl.

5. Učil také, že je třeba nejen umrtvovat neřesti těla a krotit jeho podněty, ale také s nejvyšší bdělostí střežit vnější smysly, kterými do duše vchází smrt. Přikazoval, aby se úzkostlivě vyhýbali důvěrnostem se ženami, rozhovorům a pohledům na ně, protože to je pro mnohé příležitost k pádu; a tvrdil, že tímto často bývá slabý duch zlomen a silný oslaben. Říkával, že uniknout jejich nákaze při rozmluvě s nimi, je tak snadné, jako je podle Písma kráčet v ohni a nespálit si chodidla7, leda že by to byl velmi osvědčený muž. Tak i on sám odvracel své oči, aby neviděly tuto marnost8, takže, jak jednou řekl svému druhu, by téměř žádnou nepoznal podle tváře. Domníval se, že není bezpečné ukládat si do nitra vzpomínky na jejich vzhled, neboť mohou buď vzkřísit plamínek zkroceného těla, nebo poskvrnit krásu čisté mysli.

Ujišťoval také, že rozhovor s ženami je malicherný, kromě samotné zpovědi a krátkého poučení, jak to prospívá spáse a shoduje se s počestností. „Co má,“ říkal, „řeholník projednávat se ženou, než, když zbožnou prosbou žádá o svaté pokání nebo o radu k lepšímu životu? Pro přílišnou sebejistotu je nepřítel méně střežen a ďábel, jestliže smí mít na člověku ze svého jen jeden vlas, rychle ho nechá vyrůst v trám.“

6. Učil také, že zahálce, bahnisku všech zlých myšlenek, je třeba se vyhýbat s nejvyšším úsilím, a příkladem ukazoval, že vzpurné a líné tělo se musí krotit vytrvalou kázní a užitečnými pracemi. Proto nazýval své tělo bratrem oslem, protože je třeba nakládat na něj obtížná břemena, pobízet ho hojným bitím a krmit ho laciným obrokem.

Jestliže zpozoroval, že někdo líný a toulavý chce jíst z námahy druhých, usoudil, že je třeba nazývat ho bratrem mouchou, protože takový nic dobrého nedělá, ale co je dobré, kazí a pro všechny se stává bezcenným a odporným.

Proto jednou řekl: „Chci, aby moji bratři pracovali a cvičili se, a neoddávali se zahálce, a netěkali tak srdcem či jazykem po nedovolených věcech.“

Chtěl, aby bratři zachovávali evangelní mlčení, to znamená, aby se vždy pečlivě vyhýbali každému planému slovu, z něhož v den soudu vydají počet9. Když však objevil nějakého bratra, uvyklého prázdným řečem, ostře ho pokáral. Tvrdil, že skromná mlčenlivost je stráží čistého srdce a nemalou ctností, a proto se říká, že smrt i život jsou v rukou jazyka10, ne tak kvůli chuti jako kvůli řeči.

7. A třebaže bratry podle možností vedl ke strohému životu, přesto se mu nelíbila přehnaná strohost, která neoblékala srdce11 soucitem a nebyla ochucena solí rozvážnosti. Když totiž jedné noci byl pro přílišný půst sužován jeden z bratří velkým hladem, takže nedokázal vydržet v klidu, rozpoznal něžný pastýř, že jeho ovečce hrozí nebezpečí, bratra si zavolal, vzal chléb, a aby ho zbavil studu, začal jíst jako první a laskavě ho k jídlu pobízet. Bratr odložil svůj stud, přijal pokrm a velice se radoval, že díky prozíravé vlídnosti pastýře unikl tělesné újmě a dostalo se mu velmi povzbudivého příkladu. Ráno, když svolal všechny bratry, vyprávěl jim muž Boží, co se v noci stalo, a jako prozíravé napomenutí připojil: „Ať je vám bratři příkladem ne pokrm, ale láska.“ Také je učil, že mají následovat rozvahu jako vozataje ctností, ne však tak, jak radí tělo, ale jak to učil Kristus, jehož nejsvětější život je jistě názorným příkladem dokonalosti.

8. A protože člověk obklopený tělesnou křehkostí nedokáže dokonale následovat ukřižovaného Beránka bez poskvrny tak, aniž by se někdy poskvrnil, jistým příkladem proto dokládal, že ti, kdo usilují o dokonalost života, mají každý den prolévat potoky slz. A třebaže již dosáhl obdivuhodné čistoty srdce i těla, přesto nepřestával vytrvale očišťovat duchovní zrak deštěm slz, nedbaje na ztrátu zraku tělesného. Když si totiž ustavičným pláčem způsobil velmi vážnou nemoc očí a lékař mu radil, aby se slz vystříhal, jestliže se chce vyhnout oslepnutí tělesného zraku, svatý muž mu na to odpověděl: „Bratře lékaři, není nijak možné pro lásku k očím, které máme společné s mouchami, odmítat patření na světlo věčné, protože ne duch skrze tělo, ale tělo skrze ducha přijalo dar světla.“ Chtěl proto raději přijít o tělesný zrak než se potlačováním vroucnosti ducha bránit slzám, kterými očišťoval vnitřní zrak, aby mohl vidět Boha.

9. Když mu jednou lékaři radili a bratři mu vytrvale doporučovali, aby si nechal pomoci léčbou vypalováním, muž Boží pokorně souhlasil, protože viděl, že to bude pro zdraví prospěšné a také nepříjemné. Když se dostavil přivolaný ranhojič, vložil do ohně železný nástroj k vypalování. Kristův služebník, aby povzbudil tělo stísněné strachem, začal promlouvat k ohni jako k příteli slovy: „Můj bratře ohni, máš nad ostatní věci záviděníhodnou krásu, Nejvyšší tě stvořil mocným, krásným a užitečným. Buď mi v této hodině nakloněn, buď vlídný! Prosím velikého Pána, který tě stvořil, aby pro mne zmírnil tvůj žár, který bych mohl pokojně snést.“ Když dokončil modlitbu, učinil znamení kříže před železným nástrojem, který byl rozžhavený ohněm, a pak beze strachu čekal. Železo se syčením vnikalo do měkkého masa a vypálení bylo provedeno od ucha až k obočí. Na otázku, jakou bolest mu oheň způsobil, sám světec odpověděl: „Chvalte,“ řekl bratřím, „Nejvyššího, protože vpravdě vám říkám, že jsem necítil ani žár ohně, ani žádnou bolest těla.“ A obrátil se k lékaři se slovy: „Jestli není maso dobře vypálené, přitiskni to znovu!“ 10 Lékař žasl, když viděl v tak slabém těle tak mocnou sílu ducha, prohlašoval to za zázrak Boží a říkal: „Říkám vám, bratři, dnes jsem viděl věci podivuhodné12.“

11 Protože totiž dosáhl takové čistoty, že se v obdivuhodném souladu shodovalo tělo s duchem a duch s Bohem, Božím řízením se stávalo, že stvoření, které slouží svému Tvůrci13, se podivuhodně podřizovalo Františkově vůli a příkazu.

10. Jindy, když Boží služebník trpěl v poustevně svatého Urbana14 velmi vážnou nemocí a cítil úbytek sil, požádal o číši vína, ale odpověděli mu, že nemají žádné víno, které by mu mohli dát. Přikázal proto přinést vodu, a když ji přinesli, požehnal ji znamením kříže. Ihned se stalo nejlepším vínem to, co předtím bylo čistou vodou, a na co nestačila chudoba osamělého místa, toho dosáhla čistota svatého muže. Když víno okusil, uzdravil se tak snadno, že jak nová chuť, tak i navrácené zdraví nadpřirozeně obnovili ochutnané i chutnajícího tak, že dvojím svědectvím na něm potvrdili, že dokonale svlékl starého člověka a oblékl nového15.

11. Nejenže stvoření sloužilo Božímu muži na povel, ale i prozřetelnost Stvořitele mu všude vycházela vstříc, jak si přál. Jednou totiž16, když bylo jeho tělo sužováno náporem mnoha nemocí, zatoužil pro obveselení, které by povzneslo ducha, naslouchat nějaké pěkné hudbě, ale vzhledem k počestnosti nebylo možné využít lidské služby, na pomoc však přispěchala poslušnost andělů, aby vyplnili světcovo přání. Když totiž jedné noci bděl a přemýšlel o Pánu, rozezněla se náhle loutna podivuhodně harmonickou a lahodnou melodií. Vidět nebylo nikoho, ale změna zvuku naznačovala, jak loutnista přechází sem a tam. Duchem upřený k Bohu, byl při libozvučné písni naplněn takovou líbezností, že se domníval, že se svět proměnil v jiný.

Nezůstalo to však utajeno jemu blízkým bratřím, kteří často skrze jisté známky poznávali, že je Pánem navštěvován17 tak mimořádnými a hojnými útěchami, že je nijak nedovedl skrýt.

12. Jindy, když muž Boží procházel společně s bratrem průvodcem kvůli kázání cestu mezi Lombardií a Trevizskou Markou, zastihla je u Pádu černo černá noční tma. Protože cesta byla kvůli tmě, řece a bažinám vystavena četným a značným nebezpečím, řekl druh svatému muži: „Modli se, otče, abychom vyvázli z hrozících nebezpečí!“ Muž Boží mu s velikou důvěrou odpověděl: „Bůh je mocný, a jestliže se to zlíbí jeho dobrotivosti, rozežene mrákotu tmy a dopřeje nám dar světla.“ Jakmile domluvil, začalo se tam kolem nich rozlévat nebeskou mocí takové světlo, že i když pro jiné byla temná noc, oni v jasném světle viděli nejen cestu, ale i mnoho jiného v okolí. Mocí tohoto světla byli vedeni tělesně a posilováni duchovně, až s Božími zpěvy a chválami dorazili bezpečně k dosti vzdálenému útulku.

Považ, jak obdivuhodná čistota a jak velká ctnost byla v tomto muži, když na jeho přání oheň mírní svůj žár, voda změní chuť, potěšení mu poskytuje andělská hudba a Boží světlo ho vede, aby se tak potvrdilo, že posvěceným smyslům světce slouží řád celého světa.

 

VI. kapitola

O pokoře a poslušnosti a o Božích dobrodiních prokázaných mu na jeho přání

1. Pokora, strážkyně a ozdoba všech ctností, naplnila Božího muže hojným bohatstvím. Podle vlastního mínění nebyl nic než hříšník, ačkoliv ve skutečnosti byl zrcadlem a odleskem veškeré svatosti. Na pokoře se snažil zbudovat sám sebe, aby jako moudrý stavitel napřed položil základy18, jak se to naučil od Krista. Říkával, že proto Syn Boží sestoupil z výsosti Otcova lůna do našeho ponížení, aby jako Pán a Mistr vyučoval pokoře jak příkladem, tak slovem. Proto se jako Kristův učedník snažil být ničím ve svých očích i v očích druhých, pamětliv výroku samotného Mistra: To, co je u lidí veliké, je u Boha ohavné19. Měl také ve zvyku říkat tento výrok: „Člověk je pouze tím, čím je v Božích očích, a nic víc20.“ Pokládal proto za hloupost nechat se vynášet světskou přízní, radoval se z nadávek a rmoutil se, když ho chválili. Chtěl o sobě raději slyšet pokárání než pochvalu, protože věděl, že jedna vede k nápravě, druhá však že směřuje k pádu. A proto často, když lidé na něm chválili zásluhy svatosti, přikazoval některému z bratří, aby mu naopak do uší důrazně pronášel pohrdlivá slova. 10 A když ho onen bratr, třebaže nerad, nazýval nevzdělancem, nádeníkem, hlupákem a darmojedem, radoval se jak v duchu, tak i ve tváři a odpovídal: 11 Ať ti Pán žehná21, nejmilejší synu, protože říkáš čirou pravdu a sluší se, aby to syn Petra Bernardone poslouchal.“

2. A aby se i druhým jevil pohrdání hodný, nevyhýbal se ostudě, ale vlastní nedostatky veřejně vyjevoval v kázání přede vším lidem. Jednou, když byl sužován nemocí, se stalo, že poněkud polevil v přísné zdrženlivosti, aby se uzdravil. Ale jakmile ten, který pravdivě sebou pohrdal, sebral tělesné síly, vzplanul výčitkou proti svému tělu a řekl: „Nesluší se, aby lid věřil, že jsem zdrženlivý, a já abych se naopak tajně tělesně občerstvoval.“ Proto roznícen duchem svaté pokory vstal, a když byl na náměstí v Assisi svolán lid, slavnostně s mnoha bratry, které s sebou přivedl, vstoupil do největšího kostela, a před zraky všech s provazem uvázaným na krku přikázal, aby ho nahého, pouze v kalhotách, táhli až ke kameni, na který byli obvykle za trest postaveni zločinci. Vystoupil na něj a třebaže měl zimnici a byl slabý, v krutém mrazu kázal s velikým zápalem ducha a všem naslouchajícím tvrdil, že není hoden úcty jako duchovní muž, ale naopak, že je ode všech hoden pohrdání jako člověk tělesný a žrout. Nato ti, kteří se sešli, aby viděli tak velkolepé divadlo, užasli, a protože již znali jeho přísnost, zbožným srdcem pohnuti, prohlašovali takovou pokoru spíše za hodnou obdivu než následování. A ačkoli se zdálo, že je to spíše znamení22 na způsob prorockého výkladu než příklad k následování, přesto však bylo svědectvím dokonalé pokory, kterým Kristův následovník ukázal, že je třeba pohrdat oslavou pomíjející chvály, potlačovat pýchu vypínavého chlubení a vyvracet prolhanost přetvářky.

3. Mnoho věcí konal často tímto způsobem , aby se navenek jevil jako rozbitá nádoba23, ale uvnitř měl ducha posvěcení. Pánovo dobrodiní24 se snažil skrývat v tajnosti svého srdce, protože nechtěl odhalit ke slávě to, co mohlo být příčinou k pádu. Často, když byl mnohými veleben, pronášel tato slova: „Mohl bych ještě mít syny a dcery, nechvalte tak jistě! Nemá být chválen nikdo, jehož konec je nejistý.“

To říkával těm, kteří ho chválili, sobě pak: „Kdyby Nejvyšší tolik udělil zločinci, byl by, Františku, lepší než ty!“

Bratřím často říkával: „Z toho všeho, co hříšník může, nemá nikdo lichotit sobě nespravedlivým obdivem. Hříšník,“ říkal, „se může postit, modlit se, plakat a trýznit své tělo. Ale toto jediné nemůže: totiž být věrný svému Pánu. Tímto se tedy máme chlubit, vracíme-li Pánu jeho slávu, když mu sloužíme věrně a jemu připisujeme to, co nám dává.“

4. Aby však tento evangelní obchodník zbohatl mnoha způsoby a všechen přítomný čas rozdmýchal v zásluhu, nechtěl ani tak řídit, jako být podřízen, a ani tak rozkazovat jako být poslušný. Proto když odstoupil z úřadu generála, požádal o kvardiána, jehož vůli by se ve všem podřídil. Tvrdil totiž, že plod svaté poslušnosti je tak bohatý, že těm, kteří poddají svou šíji jejímu jhu25, ani chvilka neuplyne bez zásluhy. Proto měl vždy ve zvyku slibovat a zachovávat poslušnost bratru, který ho obvykle doprovázel. Jednou řekl druhům: „Mezi jiným, co mi Boží dobrota laskavě udělila, byla i ta milost, abych tak svědomitě poslouchal novice od první hodiny, kdyby mi byl dán za kvardiána, jako by to byl nejstarší a nejmoudřejší bratr. Podřízený,“ říkával, „má svého představeného považovat ne za člověka, ale za toho, pro jehož lásku je poddán. A čím je představený pohrdání hodnější, tím více se líbí pokora poslušnosti.“

Když se ho jednou ptali, kdo má být považován za skutečně poslušného, vzal si za příklad podobenství o mrtvém těle. Řekl: „Vezmi mrtvé tělo a polož ho, kam chceš! 10 Uvidíš, že se neprotiví pohybu, že nereptá proti svému umístění, ani neprotestuje proti zbavení úřadu. 11 Umístí-li ho na trůn, nebude hledět nahoru, ale dolů; bude-li oblečeno do purpuru, bude dvojnásob bledé. 12 Ten,“ pravil, „je skutečně poslušný, kdo nezkoumá, proč ho přemisťují; nestará se o to, kam bude umístěn; nenaléhá, aby byl přeložen; 13 když je povýšen do úřadu, udržuje si obvyklou pokoru; a čím více je uctíván, tím více se pokládá za nehodného.“

5. Jednou řekl svému druhu: „Nepovažoval bych se za menšího bratra, kdybych nebyl ve stavu, který ti popíšu. Tedy, jako představený bratří jdu na kapitulu, kážu a napomínám bratry, až nakonec je proti mně řečeno: Nehodíš se nám, protože jsi nevzdělaný, neumíš mluvit, jsi hloupý a26 prostý; na to jsem s ostudou vyhnán a všichni mnou pohrdají. Říkám ti, že nevyslechnu-li tato slova s týmž výrazem ve tváři, s toutéž radostí mysli a s týmž svatým úmyslem, menším bratrem vůbec nejsem.“ A dodal: „V představenství je pád, v chvále je propast a v pokoře podřízeného je zisk duše. Proč tedy usilujeme více o nebezpečí než o zisk, když nám byl dán čas, abychom získávali?“

Proto z tohoto důvodu chtěl František, vzor pokory, aby byli jeho bratři nazýváni menšími a představeným jeho Řádu, aby se říkalo ministři27, aby se tak užilo slov evangelia, které slíbil zachovávat, a aby se podle samotného jména jeho učedníci naučili, že přišli do školy pokorného Krista, aby se naučili pokoře. Vždyť učitel pokory, Ježíš Kristus, aby vyučil učedníky dokonalé pokoře, řekl jim: „Kdokoli chce být mezi vámi větší, ať je vaším služebníkem28, a kdokoli chce být mezi vámi první, ať je vaším otrokem.

A když se ho ostijský pán, ochránce a zvláštní podporovatel Řádu menších bratří, který byl později, jak také světec prorokoval, vyvýšen ke cti nejvyššího velekněze pod jménem Řehoř IX., ptal na to, zda se mu líbí, že se jeho bratři dostávají k církevním úřadům29, odpověděl: „Pane, moji bratři se proto nazývají menší, aby si nenárokovali stát se většími. 10 Jestliže chcete,“ řekl, „aby v Boží církvi přinášeli ovoce, nechte je a uchovejte je ve stavu jejich povolání a nijak jim nedovolujte vystupovat k církevním hodnostem.“

6. A protože jak u sebe tak u druhých dával přednost pokoře před poctami, uznal ho Bůh, milovník pokorných, hodným vyššího postavení, podle toho, co ukázalo zjevení seslané z nebe jednomu bratru30, muži vynikající ctnosti a zbožnosti. Když totiž pobýval ve společnosti Božího muže a společně s ním se horlivě modlil v jednom opuštěném kostele, upadl do vytržení, v němž uviděl v nebi mnoho trůnů, mezi kterými jeden vynikal nad ostatní důstojností, byl ozdoben drahými kameny a zářil vší slávou. Když v srdci žasl nad září vyvýšeného trůnu, začal usilovně přemýšlet, kdo by na něj měl vystoupit. V tom uslyšel hlas, který mu říkal31: „Tento trůn patřil jednomu z padlých a nyní je vyhrazen pokornému Františkovi.“ Když se pak bratr z vytržení modlitby vrátil k sobě, následoval jako obvykle blaženého muže, který vycházel ven. Když kráčeli po cestě, bavili se navzájem o Bohu a onen bratr, který nezapomněl na své vidění, se ho obratně zeptal, co si o sobě myslí. Na to mu pokorný Kristův služebník odvětil: „Pokládám se za největšího z hříšníků.“ Když mu bratr odporoval, že to nemůže se zdravým svědomím říci, ani si to myslet, dodal: „Kdyby kohokoli z bezbožných lidí provázel Kristus takovým milosrdenstvím, vpravdě soudím, že by byl Bohu mnohem milejší než já.“ Když bratr uslyšel vyznání tak podivuhodné pokory, utvrdil se v přesvědčení o pravdivosti zjeveného vidění a poznal podle svědectví svatého evangelia, že vskutku k výsosti slávy, odkud je svržen pyšný, bude povýšen pokorný.

7. A jindy, zatímco se modlil v jednom opuštěném kostele v kraji Massa v Monte Casale, poznal v duchu, že na tom místě zůstaly svaté ostatky. A když zarmoucený poznával, jak jsou již po dlouhou dobu připraveny o povinnou úctu, přikázal bratřím, aby je s úctou odnesli na místo32. Ale když od nich odešel, protože to okolnosti vyžadovaly, synové zapomněli na otcův příkaz a nehleděli na zásluhu poslušnosti. Avšak jednoho dne, když chtěli slavit posvátná tajemství a sundali svrchní pokrývku oltáře, ne bez údivu nalezli překrásné a silně vonící kosti a hleděli na ostatky, které nepřenesla lidská ruka, ale Boží moc. Když se zanedlouho Bohu oddaný muž vrátil, začal se pečlivě vyptávat, zda bylo splněno to, co přikázal ohledně ostatků. A když bratři pokorně přiznali vinu v zanedbání poslušnosti, zasloužili si s pokáním odpuštění. A světec pravil: „Požehnaný Pán, můj Bůh33, který sám vykonal to, co jste měli udělat vy!“

Uvažuj pozorně o péči Božské prozřetelnosti o náš prach a rozjímej, jak vynikající ctnost měl pokorný František v Božích očích! Vždyť jehož příkazů neuposlechl člověk, toho prosby poslech Bůh.

8. Jednou, když přišel do Imoly, dostavil se k biskupu města a pokorně žádal, aby mohl s jeho souhlasem svolat lid na kázání. Na to mu biskup tvrdě odpověděl: „Bratře, stačí, abych svému lidu kázal já.“ Jako vpravdě pokorný sklopil hlavu a vyšel ze dveří, ale za okamžik se vrátil dovnitř. Když se ho pro to biskup téměř rozhněvaně ptal, čeho se chce ještě znovu dožadovat, pokorným srdcem i hlasem odpověděl: „Pane, když otec vyžene syna jedněmi dveřmi, je třeba, aby se vrátil druhými.“ Biskup přemožen pokorou, ho s radostnou tváří objal a řekl mu: „Od nynějška kažte ty i všichni tví bratři v mém biskupství s mým generálním souhlasem, protože to si svatá pokora zaslouží.“

9. Stalo se, že jednou přišel do Arezza, když celému městu, zmítanému domácí válkou, hrozil blízký zánik. Jak byl přijat v podhradí, viděl nad městem jásající démony, jak ponoukají k vzájemnému vraždění rozčilené občany. Aby zahnal tyto zhoubné mocnosti ve vzduchu, poslal před sebou jako hlasatele bratra Silvestra, muže holubičí prostoty, se slovy: „Běž před bránu města a jménem Boha všemohoucího přikaž mocí poslušnosti démonům, aby okamžitě odešli.“ Vpravdě poslušný spěchal, aby vykonal otcův příkaz, s chvalozpěvy předstoupil před tvář34 Páně a před městskou branou začal hlasitě volat: „Jménem všemohoucího Boha a na příkaz jeho služebníka Františka ihned odtud odejděte, všichni démoni!“ Město se náhle navrátilo k pokoji a všichni občané s velkým klidem obnovili navzájem městská práva. Když tak byla zahnána zuřivá pýcha démonů, která držela ono město jako v obklíčení, zvítězila moudrost chudého, tedy Františkova pokora, která navrátila pokoj a zachránila město. Pokorný totiž pro zásluhy nesnadné ctnosti poslušnosti dosáhl velitelské moci nad oněmi odbojnými a zpupnými duchy, takže potlačil jejich krutou zpupnost a zhoubné násilí odvrátil.

10. Pyšní démoni vskutku prchají před vynikajícími ctnostmi pokorných. Jen v případě, když jim to Boží laskavost dovolí, rozdávají rány pro ochranu pokory, jak to o sobě píše apoštol Pavel35 a František to osvědčil zkušeností. Když byl totiž panem Lvem kardinálem od Svatého Kříže požádán, aby s ním pobyl na krátký čas v Římě, pokorně to z úcty a z lásky k němu přijal. Tehdy první noci, když chtěl po modlitbě ulehnout, přepadli démoni Kristova vojáka a krutě na něj doráželi. Dlouho a tvrdě ho bili a nechali ho až téměř polomrtvého. Jakmile odešli, přišel zavolaný druh, kterému muž Boží vypověděl, co se stalo, a ještě dodal: „Věřím, bratře, že démoni, kteří nemohou nic, leda to, co jim nebeská prozřetelnost dovolí, se na mě proto tak krutě obořili, že můj pobyt na dvoře urozených nedělá dobrý dojem. Až se moji bratři, kteří pobývají na chudičkých místech, dozvědí, že já jsem s kardinály, budou se snad domýšlet, že se zaplétám do světa, vynáším se poctami a žiji v přepychu36. Proto považuji za lepší, aby se ten, který je dán za příklad, vyhýbal dvorům a pokorně se zdržoval mezi prostými na prostých místech, aby tak posílil ty, kteří snášejí nouzi, tím, ze bude snášet podobné.“ Ráno proto přišli, přednesli pokornou omluvu a s kardinálem se rozloučili.

11. Světec měl vskutku odpor k pýše, původci všeho zla, a k neposlušnosti, její nejhorší dceři, ale na druhou stranu ne méně přijímal pokoru kajícnosti. Jednou se stalo, že k němu byl předveden jistý bratr, který učinil něco proti příkazu poslušnosti, aby byl napraven trestem spravedlnosti. Když však Boží muž podle zjevných známek poznal, že onen bratr je skutečně zkroušený, byl láskou k pokoře veden k tomu, aby mu odpustil. Přesto však, aby snadné odpuštění nebylo druhým podnětem k přestupkům, přikázal, aby byla bratru odňata kapuce a hozena doprostřed plamenů, aby všichni viděli, jak velikým a jakým trestem je třeba stíhat hřích neposlušnosti. A když byla kapuce nějakou dobu uprostřed ohně, přikázal, aby byla z plamenů vytažena a vrácena bratrovi, který se pokorně kál. Jaký div! Když kapuci z plamenů vytáhli, neměla na sobě žádnou stopu po spálení. Tak se stalo, že tímto jedním zázrakem Bůh projevil, že je mu milá jak světcova ctnost, tak i pokora kajícnosti.

Proto je vhodné horlivě následovat Františkovu pokoru, která již na zemi dosáhla tak obdivuhodné důstojnosti, že Boha přikláněla k jeho přáním a proměňovala srdce člověka, svým rozkazem zapudila dorážení démonů a pouhým pokynem zadržela žravost plamenů. Ostatně je to ona, která povyšuje ty, kdo ji vlastní, neboť ve všech působí úctu, a tak si ode všech zasluhuje chválu.

 

1Gal 5,24.

2Srv. 2 Kor 11,27.

3Podle 2Cel 64 došlo k této události v Grecciu.

4Sarteano se nachází v sienské provincii. Podle 2Cel 59 zde také sv. František opustil poustevnu, neboť ji nazvali „jeho“ poustevnou.

5Srv. Job 41,13.

6Srv. Mt 4,10.

7Srv. Přís 6,28.

8Srv. Žl 118[119],37.

9Srv. Mt 12,36.

10Srv. Přís 18,21.

11Srv. Kol 3,12.

12Srv. Lk 5,26.

13Srv. Mdr 16,24.

14Současné Specco di Sant`Urbano u Narni.

15Srv. Kol 3,9-10.

16Podle 2Cel 126 došlo k této události v Rieti.

17Srv. Lk 1,68.

18Srv. 1 Kor 3,10.

19Lk 16,15.

20Srv. Nap 19,2.

21Srv. Nm 6,24.

22Srv. Iz 20,3.

23Srv. Žl 30[31],13.

24Srv. Žl 26[27],13.

25Srv. Sir 51,26.

26Srv. Sk 4,13.

27„Minister“ je latinsky „služebník“.

28V latině tedy: „ministrem“.

29Podle 2Cel 148 došlo k této události v Římě a stejná otázka byla položena i sv. Dominikovi.

30Podle Zrc 60 to byl br. Pacifik.

31Srv. Sk 9,4.

32„Ad locum“ - tedy na místo bez dalšího určení. Slovem „locus“ se označovalo místo pobytu bratří.

33Srv. Žl 17[18],47.

34Srv. Žl 94[95],2.

35Srv. 2Kor 12,7.

36Srv. Lk 7,25.