IX. kapitola

O žáru lásky a o touze po mučednictví

1. Kdo by byl schopen vylíčit1 vroucí lásku, kterou František, přítel Snoubencův, planul? Vždyť se zdálo, jako by byl celý rozžhaveným uhlím, které je pohlcováno plamenem Boží lásky. Neboť jakmile zaslechl slovo o lásce Páně, ihned byl roznícen, rozechvěn a zapálen, jako kdyby se paličkou vnějšího hlasu udeřilo na vnitřní strunu srdce. Říkával, že nabízet za almužny takové jmění, je vznešenou marnotratností a že ti, kdo ji považují za méně než peníze, jsou velikými hlupáky, protože jen neocenitelná cena Boží lásky postačuje k zaplacení nebeského království, a že lásku toho, který nás moc miloval, je třeba také moc milovat.

Proto, aby byl k Boží lásce podněcován vším, jásal nad každým dílem Pánových rukou2 a skrze toto radostné představení pronikal ke smyslu a příčině života. V krásném spatřoval Nejkrásnějšího a po stopách vtištěných do stvoření následoval3 Milovaného kamkoliv, když si ze všeho činil žebřík, po kterém vystupoval, aby dosáhl toho, který je celý přežádoucí4. Neboť láskou neslýchané zbožnosti okoušel v jednotlivých stvořeních, jako v potůčcích, onu prvotní dobrotu pramene a jako kdyby vnímal nebeské souznění v souhře schopností a činností daných jim od Boha, vyzýval je laskavě, jako prorok David, ke chvále Pána5.

2. Jako kytička myrhy spočíval neustále na prsou6 jeho duše ukřižovaný Ježíš Kristus, v něhož se chtěl žárem nezměrné lásky cele proměnit. Proto na znamení zvláštní oddanosti k němu uchyloval se od svátku Zjevení Páně na následujících čtyřicet dní, tedy v době, kdy se Kristus skryl na poušti, na osamělá místa a uzavíral se na cele, s pokrmem a nápojem jak jen mohl střídmým, aby se bez ustání věnoval modlitbám a chválám Božím.

Tak vroucí lásku choval ke Kristu, ale i Milovaný mu odplácel láskou tak důvěrnou, že se samotnému služebníku Božímu zdálo, jako by neustále před očima vnímal přítomnost samotného Stvořitele, jak někdy důvěrně odhalil svým druhům.

Vůči svátosti Těla Páně planul žárem celého srdce, když s nesmírným úžasem obdivoval onu nejdražší laskavost a nejlaskavější lásku. Přijímal často a tak vroucně, že u druhých vroucnost vzbuzoval, když při lahodném zakoušení neposkvrněného Beránka7, jakoby opilý duchem, byl často uchvacován do vytržení mysli.

3. Matku Pána Ježíše zahrnoval nevýslovnou láskou, protože Pána vznešenosti nám učinila bratrem, a skrze ni jsme dosáhli milosrdenství8. Po Kristu spoléhal především na ni, ustanovil ji ochránkyní svou i svých bratří a na její počest se velmi vroucně postil od svátku apoštolů Petra a Pavla až do slavnosti Nanebevzetí.

S andělskými duchy planoucími podivuhodným ohněm, v němž se vystupuje k Bohu a jímž jsou zapalovány duše vyvolených, byl spojen poutem nerozdělitelné lásky a z úcty k nim se po čtyřicet dní od Nanebevzetí slavné Panny postil9 a vytrvale setrvával na modlitbách. Také blaženému archandělu Michaelovi, jemuž je svěřena služba ochrany duší, byl oddán zvláštní láskou, kvůli horlivosti, kterou má při snaze o spásu všech, jež mají být zachráněni.

Při vzpomínce na všechny svaté se v žáru zbožnosti rozehříval jako ohnivý kámen10 a nejvyšší úctou zahrnoval všechny apoštoly, zvláště však Petra a Pavla, pro vroucí lásku, kterou měli ke Kristu. Z úcty a z lásky k nim zasvěcoval Pánu zvláštní čtyřicetidenní půst. Kristův chudý neměl nic jiného, jen dva drobné11, totiž tělo a duši, které mohl ve štědré lásce rozdávat. Však je také pro lásku Kristovu nabízel tak ustavičně, že téměř po celou dobu tělo přísnými posty a duši planoucí touhu podával v oběť, takže na vnějším nádvoří obětoval celopal a uvnitř chrámu spaloval kadidlo12.

4. Jak ho nezměrná vroucnost lásky povznášela vzhůru k Božímu, tak se rozšiřovala i jeho láskyplná dobrota k těm, s nimiž sdílel přirozenost i milost. Neboť u toho, jehož laskavost srdce učinila bratrem celého stvoření, není nijak divné, jestliže ho láska Kristova13 učinila ještě bratrštějším vůči těm, kteří jsou označeni podobou se Stvořitelem a vykoupeni krví14 Původce. Nepovažoval se za Kristova přítele, než když rozehříval duše, které on vykoupil. Říkával, že nemá být nic přednějšího než spása duší, a dokazoval to nejvíce tím, že Jednorozený Boží15 se pro duše snížil k tomu, aby visel na kříži. Proto bojoval při modlitbě, cestoval, aby kázal a horlivě dával dobrý příklad. Kdykoli byl napomínán za přílišnou přísnost vůči sobě, odpovídal, že byl dán druhým za příklad. A třebaže jeho tělo bylo nevinné a už se ochotně podrobovalo duchu a nevyžadovalo žádné metly za provinění, přesto mu kvůli dobrému příkladu znovu ukládal tresty a břemena, a střežil tak tvrdé cesty kvůli druhým. Říkával totiž: „Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale sám v sobě neměl lásku a bližním bych nedával příklad ctností, jen málo bych prospěl druhým a sobě vůbec16.“

5. S vroucím žárem lásky dychtil také po slavném vítězství svatých mučedníků, jejichž plamen lásky nemohl být uhašen, ani jejich odvaha zlomena. Sám proto toužil, zapálen onou dokonalou láskou, která vyhání strach17, nabídnout se Pánu skrze plamen mučednictví jako živou oběť18, aby se tak odvděčil Kristu, který za nás zemřel, a ostatní aby povzbudil k Boží lásce. V šestém roce svého obrácení, když planul touhou po mučednictví, rozhodl se odplout na území Sýrie, aby tam kázal křesťanskou víru a pokání Saracénům a ostatním nevěřícím. Když však vstoupil na jednu loď, aby se tam dostal, byl nepříznivě vanoucími větry přinucen přistát na území Dalmácie. Když se tam po nějakou dobu zdržoval a nemohl nalézt loď, která by ho tehdy převezla, cítil se být podveden svou touhou, a prosil nějaké námořníky, kteří směřovali do Ancony, aby ho pro lásku Boží vzali s sebou. Oni to však pro nedostatek zásob vytrvale odmítali, a tak se muž Boží spolehnul spíše na Pánovu dobrotu a nastoupil i se svým druhem tajně na loď. Objevil se tam však jeden člověk, kterého, jak se zdá, poslal za svým chudým Bůh, a ten s sebou přinesl potřebné potraviny. Zavolal si z lodi někoho bohabojného a řekl mu: „Toto všechno věrně uschovej pro chudé bratry, kteří se skrývají na lodi, a v době nouze jim to laskavě předej!“ A tak se stalo, že když námořníci nemohli kvůli síle větrů po mnoho dní nikde přistát, bylo už všechno jejich jídlo snězeno a zbývala jen almužna přinesená chudému Františkovi. 10 Té, třebaže byla maličká, se Boží mocí dostalo takového rozmnožení, že ačkoli museli na moři zůstat po několik dní kvůli dlouhé bouři, plně dostačovala potřebám všech až do přístavu v Anconě. 11 Když námořníci viděli, že díky Božímu služebníkovi unikli mnohým smrtelným nebezpečím, jako ti, kteří zakusili strašlivá nebezpečí a na širém moři viděli obdivuhodná díla Páně19, vzdali díky všemohoucímu Bohu, jenž se na svých blízkých a na svých služebnících ukazuje jako obdivuhodný a láskyhodný.

6. Když opustil moře a začal procházel zemí, sklízel bohaté snopy semene spásy, které po ní rozhodil. Protože však ovoce mučednictví tak vábilo jeho srdce, že nade všechny zásluhy ctností toužil po drahé smrti pro Krista, vydal se na cestu do Maroka, aby Miramamolinovi a jeho lidu kázal Kristovo evangelium, a tak mohl dosáhnout vytoužené palmy. Byl totiž uchvácen takovou touhou, že třebaže byl tělesně slabý, předbíhal průvodce svého putování, a jako by byl opilý duchem, spěchal, aby rychle uskutečnil svůj záměr. Ale když dorazili až do Španělska, postihla ho Božím řízením, jež ho chránilo pro jiné věci, velmi těžká nemoc, která mu znemožnila vykonat to, po čem toužil. Boží muž tak pochopil, že jeho život v těle je dosud nezbytný pro syny, které zplodil, a ačkoli smrt pokládal pro sebe za zisk, vrátil se, aby pásl ovce20, které byly svěřeny jeho péči.

7. Protože však z žáru lásky jeho duch toužil po mučednictví, potřetí se pokusil jít k nevěřícím, aby se víra v Trojici rozšířila prolitím jeho krve. Ve třináctém roce svého obrácení se tedy vydal na území Sýrie a odhodlaně se vystavoval mnohým nebezpečím, aby dosáhl slyšení u sultána Babylonie. Mezi křesťany a Saracény vládl tehdy nesmiřitelný boj a tábory vojsk byly rozmístěny na poli tak blízko proti sobě, že přejít od jednoho ke druhému nebylo bez nebezpečí smrti možné. Navíc sultán vydal kruté nařízení, že kdokoli by přinesl hlavu nějakého křesťana, získá za odměnu byzantský zlaťák. Ale František, neohrožený Kristův voják, s důvěrou, že bude moci zakrátko dosáhnout svého záměru, nevyděšen strachem ze smrti, ale veden touhou, se rozhodl vydat se na cestu. Nejprve se pomodlil, a takto Pánem posílen, s důvěrou zpíval toto proroctví: I kdybych kráčel stínem smrti, nebudu se bát zlého, vždyť ty jsi se mnou21.“

8. Vzal s sebou jako druha bratra jménem Iluminát, muže jak světla tak i ctnosti, se kterým jakmile se vydal na cestu, potkal dvě ovečky. Když je svatý muž uviděl, zaradoval se a řekl svému druhu: „Důvěřuj, bratře, v Pána, neboť na nás naplňuje onen evangelní výrok: Hle, já vás posílám jako ovce mezi vlky22.“ Když pak zašli dál, zmocnily se jich stráže Saracénů, kteří se jich chopili tak divoce, jako vlci, kteří rychle napadají ovce, a nakládali s nimi krutě a potupně; zahrnuli je nadávkami, trýznili je bitím a spoutali je okovy. Nakonec je, mnohonásobně ztýrané a zmučené, řízením Boží prozřetelnosti předvedli podle přání Božího muže k sultánovi. Když se jich tento panovník nejprve ptal, od koho, k čemu a jak byli posláni a jakým způsobem přišli, s klidným srdcem mu Kristův služebník František, odpověděl, že nebyl poslán člověkem, ale Bohem nejvyšším, aby jemu a jeho lidu ukázal cestu spásy a hlásal evangelium pravdy. A s takovou odhodlaností mysli, s takovou silou duše a s takovým zápalem ducha hlásal jmenovanému sultánovi Boha trojího a jediného a Spasitele všech Ježíše Krista, že se na něm v plnosti zcela jasně naplnil evangelní výrok: Dám vám výmluvnost i moudrost, které nebudou moci odporovat ani vzdorovat žádní vaši protivníci23. Vždyť i sultán, když na Božím muži pozoroval obdivuhodný žár a sílu ducha, rád mu naslouchal a naléhavě ho zval, aby u něho pobyl. Ale Kristův služebník, osvícen nebeským vnuknutím, mu řekl: „Chceš-li se ty i se svým lidem obrátit ke Kristu, pro jeho lásku zůstanu velmi rád. Jestliže však váháš vzdát se pro víru v Krista zákona Mohamedova, přikaž rozdělat obrovský oheň a já i s tvými kněžími do ohně vstoupím, abys tak poznal, jaké víry jako jistější a svatější je třeba se po zásluze držet.“ 10 Sultán mu na to řekl: „Nevěřím, že by se někdo z mých kněží chtěl na obranu své víry vystavit ohni nebo podstoupit jiný druh mučení.“ 11 Viděl totiž jednoho ze svých kněží, muže spolehlivého a letitého, který když uslyšel to slovo, tak se vytratil z jeho očí. 12 Na to svatý muž řekl: „Chceš-li mi za sebe a svůj lid slíbit, že se obrátíte k uctívání Krista, jestliže vyjdu z ohně bez zranění, vstoupím do ohně sám; 13 a shořím-li, připočtěte to mým hříchům, jestliže mě však Boží moc ochrání, uznáte Krista, Boží moc a moudrost, za pravého Boha a Pána, Spasitele24 všech.“ 14 Sultán však odpověděl, že se neodvažuje takovou nabídku přijmout, protože se obával povstání lidu. 15 Přesto mu věnoval mnoho drahocenných darů, kterými všemi muž Boží, jenž dychtil po spáse duší a ne po pozemských věcech, pohrdnul jako blátem. 16 Když sultán viděl, že svatý muž tak dokonale pohrdá pozemskými věcmi, obdivoval ho a pojal k němu ještě větší úctu. 17 A třebaže nechtěl přejít na křesťanskou víru, nebo se spíš neodvažoval, přesto vroucně Kristova služebníka prosil, aby zmíněné věci přijal a věnoval je chudým křesťanům nebo kostelům za jeho spásu. 18 On však, protože se varoval přítěže peněz a v sultánově duši neviděl kořen pravé zbožnosti, nijak mu nevyhověl.

9. Když tedy viděl, že k obrácení toho lidu nepřispěje, ani že nebude moci dosáhnout svého záměru, vrátil se, napomenut Božím zjevením, do krajů věřících.

A tak se řízením Boží dobroty a zásluhou ctnosti svatého muže milostivě a podivuhodně stalo, že ačkoli Kristův přítel ze všech sil pro sebe vyhledával smrt, přesto ji nenalezl, ale nepřišel tak o zásluhu vytouženého mučednictví a byl do budoucna zachován, aby byl označen jedinečnou výsadou. Tak se stalo, že onen božský oheň tehdy ještě dokonaleji zahořel v jeho srdci, aby později ještě zjevněji vzplanul na jeho těle. Blažený muž, jehož tělo, třebaže nebylo usmrceno mečem násilníka, přesto nepostrádalo podobnosti se zabitým Beránkem25! Říkám, že je vpravdě a plně blažený ten, jeho duši meč pronásledovatele nezasáhl, ale přesto o palmu mučednictví nepřišel!“

 

X. kapitola

O snaze o modlitbu a o její síle

1. František, služebník Kristův, vnímal, že je tělem od Pána vzdálen26, neboť pro lásku Kristovu27 se stal již zcela nevšímavým k vnějším pozemským tužbám, ale aby nebyl bez útěchy Milovaného, bez ustání se modlil28 tak, že se snažil v přítomnosti upínat ducha k Bohu. Modlitba totiž byla kontemplujícímu útěchou, neboť obcházením příbytků nebešťanů se již stal spoluobčanem andělů, a vroucí touhou hledal Milovaného29, od něhož ho oddělovala jen stěna těla. I ve skutcích mu byla oporou, když ve všem, co konal, nedůvěřoval své zdatnosti, ale svěřoval se nebeské dobrotě a skrze neutuchající modlitbu předkládal všechny své úmysly Pánu.

Vytrvale tvrdil, že řeholník má nade všechno toužit po milosti modlitby a vůbec nevěřit, že by bez ní ve službě Pánu prospíval, a jak jen mohl, povzbuzoval své bratry, aby o ni usilovali. Neboť ať už se procházel či seděl, uvnitř i venku, při práci i při odpočinku, byl tak zaměřen k modlitbě, že se zdálo, že jí věnoval nejenom celé své srdce a tělo, ale také všechnu práci a čas.

2. Byl zvyklý nepřecházet žádné navštívení Ducha s nedbalostí. Proto, když se mu ho dostalo, oddal se mu a z darované sladkosti se těšil tak dlouho, dokud mu ji Pán dopřával. Také když byl na cestě a zakoušel nějaká vanutí Božího Ducha, nechal své druhy jít napřed, zastavil se, aby z nového vnuknutí získal duchovní prospěch a nepřijímal milost nadarmo30. Mnohokrát byl uchvácen do takového vytržení kontemplace, že vyzdvižen sám nad sebe, zakoušel cosi nad lidské chápání a nevnímal, co se kolem něho děje.

Jednou totiž, když procházel přes lidnaté město Borgo San Sepolcro a jel kvůli tělesné slabosti na oslu, potkával cestou zástupy, které se k němu s velikou oddaností hrnuly. Ale když do něho strkali , chytali ho, dotírali na něj a také se ho častokrát dotýkali, zdál se necitlivý ke všemu a jako bezduché tělo neuvědomoval si nic z toho, co se kolem něho dělo. Proto když, poté co již dávno prošel městem a opustil zástupy a dorazil k nějakému obydlí malomocných, ten, který zahlížel nebeské, jako by se vracel odjinud, starostlivě se ptal, kdy že se přiblíží k Borgu. Když totiž byla jeho mysl pohroužena do nebeského jasu, nevnímala rozdílnosti místa, času ani osob, které potkával. A že se mu to stávalo častěji, potvrdila četná zkušenost jeho druhů.

3. A jelikož v modlitbě pochopil, že vytoužená přítomnost svatého Ducha se nabízí těm, kteří se modlí, tím důvěrněji, čím více je nachází vzdálené od hřmotu světských záležitostí, proto, když se chtěl modlit, vyhledával osamělá místa a v noci se uchyloval do samoty a do opuštěných kostelů. Tam často podstupoval hrozné boje s démony, kteří s ním citelně zápasili a pokoušeli se rušit jeho snahu o modlitbu. On však, chráněn nebeskou zbrojí, čím urputněji byl nepřáteli napadán, tím pevnější se stával ve ctnosti a vroucnější v modlitbě, když s důvěrou říkal Kristu: „Do stínu svých perutí mě ukryj před hříšníky, kteří mě sužují31.“ Zlým duchům však říkal: „Dělejte si se mnou co chcete, duchové zlí a lživí! Vždyť nemůžete víc, než nakolik vás nebeská ruka uvolní. A já jsem připraven, abych s veškerou radostí snášel všechno, o čem rozhodla, že mi má být způsobeno.“ Protože takovou pevnost mysli pyšní duchové nesnesli, zahanbeně odešli.

4. Když pak muž Boží zůstával sám a v klidu, lesy naplňoval vzdechy, místa smáčel slzami, rukou se bil v prsa a jako kdyby ve skrytosti nalezl důvěrníka, rozmlouval se svým Pánem. Tam odpovídal soudci, tam prosil otce, tam hovořil s přítelem, odtamtud také, když ho bratři zbožně sledovali, bylo slyšet, jak se v hlasitých nářcích přimlouvá u Boží slitovnosti za hříšníky a jak nahlas oplakává Pánovo umučení, jako by ho měl před sebou.

3 Tam byl také spatřen, jak se v noci modlí s rukama rozpaženýma do tvaru kříže, celým tělem se vznášel nad zemí a byl obklopen jakýmsi zářícím obláčkem, aby tak podivuhodné světlo kolem jeho těla bylo svědkem obdivuhodného osvícení uvnitř mysli.

Tam mu také, jak bylo věrohodnými výpověďmi dosvědčeno, byly vyjevovány neznámé a skryté záležitosti Boží moudrosti32, které však navenek nešířil, leda jen nakolik naléhala Kristova láska33 a vymáhal prospěch bližních. Říkával totiž: „Stává se, že za nepatrnou odměnu se dá ztratit věc k nezaplacení a ten, který ji dal, se nedá podruhé snadno pohnout k darování.“

Když se vracel ze soukromých modliteb, kterými byl proměňován téměř v jiného muže34, s nejvyšším úsilím se snažil podobat se ostatním, aby snad nepřišel o vnitřní odměnu35 pro vánek obdivu k tomu, co by vyjevil navenek. Když byl náhle na veřejnosti naplněn a navštíven Pánem, vždy něco přítomným namítal, aby důvěrné doteky Snoubence neprozrazoval navenek. Když se modlil mezi bratry, zcela se vyhýbal nářkům, pláči, hlubokým vzdechům a vnějším projevům, jednak protože miloval odloučenost, jednak proto, že když vstupoval do nitra, celý byl uchvácen do Boha. Často svým blízkým říkal: „Když se služebník Boží modlí a je božsky navštíven, má říci:10 „Tuto útěchu jsi seslal z nebe36, Pane, mně, hříšnému37 a nehodnému, a já ji svěřuji tvé ochraně, protože mi připadá, že jsem zloděj tvého pokladu. 11 Když se pak od modlitby vrací, má se jevit tak chudičký a hříšný, jako kdyby se mu nedostalo žádné nové milosti.“

5. Stalo se, že když se muž Boží modlil v Porciunkule, přišel za ním assiský biskup, aby ho navštívil, jak měl ve zvyku. Hned, jak dorazil na místo, sebevědomě, více než bylo slušné, přistoupil k cele, ve které se Kristův služebník modlil, a poté co zaklepal na dveře, chystal se vstoupit; když tam však vsunul hlavu a spatřil světce, jak se modlí, roztřásl se hrůzou38, údy mu strnuly, také ztratil řeč a z Boží vůle byl náhle silou vyhozen ven a pozpátku odveden pryč. Překvapený biskup, jak jen mohl, spěchal k bratřím, a jakmile mu Bůh navrátil řeč, první větou vyznal vinu.

Jednou se také stalo, že opat kláštera Svatého Justina z perugijského biskupství potkal na cestě Kristova služebníka. Jakmile ho zbožný opat spatřil, rychle sestoupil z koně, aby Božímu muži prokázal úctu a pohovořil s ním něco o spáse duše. Když nakonec, poté co skončili příjemný rozhovor, opat odjížděl, poprosil ho pokorně, aby se za něho modlil; muž Bohu milý mu odpověděl: „Rád se pomodlím.“ Proto, když se opat poněkud vzdálil, řekl věrný František svému druhu: „Počkej, bratře, chvilku, protože chci splnit to, co jsem přislíbil.“ A zatímco se modlil, opat náhle v duchu zakoušel nezvyklý žár a sladkost do té doby nepoznanou, takže uchvácen do vytržení mysli39, pozbyl celý sebe samého v Bohu. Zůstal tak jen malou chvilku, a když se vrátil k sobě, rozpoznal v tom sílu modlitby svatého Františka. 10 Proto vždy planul k Řádu ještě větší láskou a mnohým o té události vyprávěl jako o zázraku.

6. Kanonické hodinky měl svatý muž ve zvyku konat ne méně bohabojně, než vroucně. Ačkoli totiž trpěl nemocí očí, žaludku, sleziny a jater, nechtěl se přesto, dokud se žalmy modlil, opřít o zeď nebo stěnu, ale hodinky vždy konal vzpřímen a bez kapuce, aniž by těkal očima a bez nějakých vynechávek. A jestliže byl někdy na cestě, zastavoval se na tu dobu a od tohoto zbožného a svatého zvyku neupouštěl ani, když měl být promočen od deště. Říkával totiž: „Jestliže v klidu přijímá tělo svůj pokrm, s nímž se stává budoucím pokrmem pro červy, s jak velkým pokojem a klidem má duše přijímat pokrm života?“

Domníval se totiž, že se vážně prohřešuje, zaobírá-li se v srdci prázdnými smyšlenkami, zatímco se věnuje modlitbě. Když se mu něco takového stalo, neotálel se zpovědí a snažil se hned napravit vinu. A na toto úsilí si tak zvykl, že jen velmi zřídka ho takové mouchy obtěžovaly. Během jednoho čtyřicetidenního postu udělal malý košík, aby vyplnil zbytky času, aby nepřišly docela nazmar. Když si však na něho vzpomněl, zatímco se modlil Tercii, maličko to rozptýlilo jeho ducha; pohnut duchovním zápalem, vhodil košík do ohně a řekl: „Obětuji ho Pánu40, jehož oběti bránil.“

10 Žalmy se modlil s takovou pozorností mysli a ducha, jako by měl Boha přítomného před sebou, 11 a když při nich narazil na jméno Páně, zdálo se, že si pro lahodnou sladkost olizuje rty.

12 Jméno Páně nejenom myšlené, ale také vyslovené a psané chtěl uctívat zvláštní úctou a bratry někdy přesvědčoval, aby všechny popsané lístky, kdekoli nalezené, sbírali a odkládali na čisté místo, aby se snad nestalo, že by ono jméno na nich napsané bylo pošlapáno.

13 Také když vyslovoval nebo slyšel jméno Ježíš, byl uvnitř naplněn takovou radostí, že navenek se zdál být celý proměněný, jako by medově sladká chuť proměnila jeho chuť a ladná harmonie jeho sluch.

7. Tři roky před jeho smrtí se stalo, že se k povzbuzení zbožnosti rozhodl slavit ve městě Greccio památku na narození dítěte Ježíše s co největší slávou, jak to jen půjde. Aby to vskutku nemohlo být pokládáno za smělost, poté co k tomu bylo od Nejvyššího Velekněze nejprve vyžádáno a obdrženo dovolení, nechal připravit jesličky, přinést seno a přivést na to místo vola a osla. Bratři jsou svoláni, přicházejí lidé, les naplňují hlasy a ona velebná noc se četnými a jasnými světly, zvučnými a jednotnými chválami stává zářící a slavnostní. Muž Boží stál před jesličkami naplněn vroucností, skropen slzami a přetékaje radostí. Nad jesličkami se slaví mše svatá, při níž František, jáhen Kristův, zpívá evangelium. Potom kolemstojícímu lidu káže o narození chudého Krále, kterého, když chtěl jmenovat, z nezměrné něžnosti lásky nazýval dítětem z Betléma.

Jistý ctnostný a pravdomluvný rytíř, který pro lásku Kristovu opustil světské rytířství a s mužem Božím byl spojen hlubokým přátelstvím, tedy pan Jan z Greccia, tvrdil, že viděl nějaké velmi krásného děťátko, spící v oněch jesličkách, které blažený otec František vzal do náručí a zdálo se, že ho budí ze spaní.

Toto vidění zbožného rytíře nečiní věrohodným jen svatost toho, kdo jej viděl, ale dokazuje ho i ověřená pravda a potvrzují následné zázraky. Vždyť Františkův příklad, který svět vnímá, je povzbuzením pro srdce vlažná v Kristově víře, 10 a lidmi uschované seno z jesliček je podivuhodným lékem pro nemocná zvířata i ochranou před dalšími rozličnými nákazami. Tak Bůh oslavuje ve všem svého služebníka a jasnými znameními zázraků dokazuje účinnost svaté modlitby.

 

1Srv. Sir 18,5.

2Srv. Žl 91[92],5.

3Srv. Job 23,11.

4Srv. Pís 5,16; Gn 28,12.

5Srv. Žl 148,1.

6Srv. Pís 1,13.

7Srv. 1 Petr 1,19.

8Srv. 1 Petr 2,10.

9Srv. Mt 4,2.

10Srv. Ez 28,14.

11Srv. Mk 12,42.

12Srv. Ex 27-28.

13Srv. 2 Kor 5,14.

14Srv. Zj 5,9.

15Srv. Jan 3,18.

16Srv. 1 Kor 13,1.3.

17Srv. 1 Jan 4,18.

18Srv. Řím 12,1.

19Srv. Žl 106[107],24.

20Srv. Jan 21,17.

21Žl 22[23],4.

22Mt 10,16.

23Lk 21,15.

24Srv. 1 Kor 1,24; Jan 17,3; 4,42.

25 Srv. Zj 5,12.

26 Srv. 2 Kor 5,6.

27 Srv. 2 Kor 5,14.

28 Srv. 1 Thes 5,17.

29 Pís 3,1-2.

30 Srv. 2 Kor 6,1.

31 Žl 16[17],8-9.

32 Srv. Žl 50[51],8.

33 Srv. 2 Kor 5,14.

34 Srv. 1 Sam 10,6.

35 Srv. Sir 2,8.

36 Srv. 1 Petr 1,12.

37 Srv. Lk 18,13.

38 Srv. Job 21,6.

39 Srv. Sk 11,5.

40 Srv. Žl 53[54],8.