III. kapitola

O založení Řádu a schválení Řehole

1. Když tedy v kostele Panny, Matky Boží, pobýval její služebník František a vytrvale v ustavičných nářcích prosil u té, která počala Slovo plné milosti a pravdy1, aby se ráčila stát jeho přímluvkyní, i on, pro zásluhy Matky milosrdenství, počal a porodil ducha evangelní pravdy. Když byl totiž jednoho dne zbožně přítomen na mši svaté o apoštolech, četlo se ono evangelium, v němž Kristus odevzdává učedníkům, kteří jsou posláni kázat, evangelní způsob života, aby neměli ani zlato, ani stříbro, ani peníze v opascích, ani mošnu na cestu, ani dvoje šaty, aby nenosili opánky ani hůl2. Když to uslyšel, pochopil a zapamatoval si to, byl přítel apoštolské chudoby náhle proniknut nevyslovitelnou radostí a řekl: „To je to, co chci, to, po čem celým srdcem toužím!“ Zul si proto opánky z nohou, odložil hůl a pohrdl mošnou i penězi. Spokojil se s jediným oděvem, odhodil řemen a přepásal se provazem. Celou starost svého srdce upnul k tomu, jak by vykonal to, co slyšel, a ve všem aby se přizpůsobil pravidlu apoštolské prostoty.

2. Od té chvíle začal být muž Boží z Božího popudu horlivým následovníkem evangelní dokonalosti a ostatní vyzývat k pokání. Jeho řeči nebyly prázdné ani směšné, ale plné síly Ducha svatého3, pronikající do hlubin srdce tak, že posluchače strhávaly k velkému úžasu. Při každém svém kázání zvěstoval pokoj slovy: „Pán ať vás obdaří pokojem4!“ a takto na počátku kázání zdravil lid. Neboť tento pozdrav se naučil, jak to sám později vyjevil, z Božího zjevení. Tak se stalo, že podle prorockého výroku, byl on sám naplněn prorockým duchem, aby zvěstoval pokoj a ohlašoval spásu5, a tak spásnými radami získal pro pravý pokoj mnohé, kteří znepřáteleni s Kristem, byli dříve daleko od spásy.

3. A když mnozí poznávali pravdu o prostotě nauky a života Božího muže, začali se i další muži podle jeho příkladu zajímat o pokání a poté, co opustili všechno6, připojovali se k němu šatem i životem. Prvním z nich byl ctihodný muž Bernard, který se stal účastným Božího povolání7 a zasloužil si být prvorozeným synem blaženého otce jak prvenstvím času, tak výsadou svatosti. On totiž, když poznal svatost Kristova služebníka a rozhodl se podle jeho příkladu dokonale světem pohrdnout, vyžádal si od něho radu, kterak by toho mohl dosáhnout. Jakmile to služebník Boží uslyšel, byl početím prvního potomka naplněn útěchou Ducha svatého a řekl: „Na to je třeba žádat radu od Boha.“ Za svítání proto vstoupili do kostela svatého Mikuláše a poté, co se pomodlili, František, ctitel Trojice, třikrát otevřel knihu evangelia a žádal od Boha, aby byl trojím svědectvím potvrzen Bernardovi jeho svatý záměr. Při prvním otevření knihy nalezli toto: Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej všechno co máš a rozdej to chudým8. Při druhém: Nic si neberte na cestu9. A při třetím: Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mě10. „Toto je,“ řekl světec, „život a řehole naše i všech, kteří by se chtěli připojit k našemu společenství. 10 Jdi tedy, jestliže chceš být dokonalý11, a vykonej to, co jsi slyšel.“

4. Zanedlouho poté bylo povoláno týmž duchem pět mužů a počet Františkových synů se tak doplnil na šest. Mezi nimi připadlo třetí místo na svatého otce Jiljí, muže plného Boha a hodného slavné památky. Později totiž vynikl hloubkou vznešených ctností, jak o něm předpověděl služebník Páně, a třebaže byl neučený a prostý, byl povznesen až k vrcholu nebeského nazírání. Neboť hodně času byl neustále svým jednáním zaměřen vzhůru a byl uchvacován tak častými výstupy do Boha, jak jsem i já s vírou na vlastní oči spatřil, že se zdálo, že vede mezi lidmi život spíš andělský než lidský.

5. V té době bylo jednomu knězi z města Assisi, muži ctnostného života, jménem Silvestr, ukázáno od Pána jedno vidění, o kterém by se mlčet nemělo. Když se totiž pro lidskou pýchu s odporem odvracel od způsobu života Františka a jeho bratří, byl navštíven viděním nebeské milosti, aby pro nerozvážnost úsudku neupadl do nebezpečí. Ve snu viděl, jak je celé město Assisi obležené velkým drakem, pro jehož obrovitost se zdálo, že celý kraj propadne zkáze. Potom spatřil jakýsi zlatý kříž, který vycházel z Františkových úst, jehož vrchol se dotýkal nebes a jehož ramena se rozpínala do šířky, takže se zdálo, že dosahují až na kraj světa. Onen ohavný a hrozný drak před jeho září utekl. Když se mu toto vidění ukázalo třikrát, usoudil, že je to Boží znamení, a Božímu muži a jeho bratřím ho po pořádku vypravoval. Krátce na to opustil svět12 a ke Kristovým šlépějím přilnul tak vytrvale a vedl v Řádu tak opravdový život, jak to předznamenalo ono vidění, které měl ještě ve světě.

6. Když muž Boží slyšel o tom vidění, nedal se strhnout lidskou slávou, ale rozpoznal ve svých přednostech Boží dobrotu a o to horlivěji prchal před lstivostí dávného nepřítele a hlásal slávu Kristova kříže.

Jednoho dne, když na jednom opuštěném místě s hořkostí uvažoval o svých uplynulých letech a oplakával je, spočinula na něm radost Ducha svatého a dostalo se mu ujištění o úplném odpuštění všech hříchů. Pak byl uchvácen mimo sebe a celý pohlcen do jakéhosi podivuhodného světla, kde poté, co se rozepnula jeho mysl, jasně uviděl, co se v budoucnu stane s ním i s jeho bratry. Potom se vrátil k bratřím a řekl: „Vzmužte se, nejmilejší, a radujte se v Pánu a nebuďte smutní, protože je vás málo, ani ať vás neděsí moje nebo vaše prostota, protože jak mi to Pán v pravdě ukázal, Bůh nás nechá vzrůst do velkého počtu a milostí svého požehnání nás mnoha způsoby rozšíří.

7. V téže době, kdy do Řádu vstoupil další dobrý muž, dosáhlo požehnané potomstvo Božího muže počtu sedmi. Tehdy zbožný otec svolal syny k sobě a hodně k nim promlouval o Božím království, o pohrdání světem, o zapírání vlastní vůle a trestání těla. Odhalil jim také svůj záměr, rozeslat je do čtyř světových stran. Neplodná a chudičká prostota svatého otce porodila totiž již sedm a toužila zrodit pro Krista Pána všechny věřící, povolané k nářku pokání. „Jděte,“ řekl laskavý otec synům, „zvěstujte lidem pokoj a hlásejte pokání na odpuštění hříchů13. V soužení buďte trpěliví, v modlitbě bdělí, při práci horliví, v řeči umírnění, v chování vážní a v dobrodiních vděční, protože za to všechno je pro vás připraveno věčné království. Oni se před Božím služebníkem pokorně sklonili až k zemi a s duchovní radostí přijímali příkaz svaté poslušnosti. On sám také každému jednotlivě říkal: „Hoď svou starost na Pána a on se o tebe postará14.“ Tento výrok obvykle říkával, když nějakého bratra vedl k poslušnosti. Tehdy také on sám, protože věděl, že je dán druhým za příklad, aby nejprve vykonal, co sám učil15, vyrazil s jedním druhem na jednu světovou stranu poté, co na způsob kříže svěřil ostatní tři strany zbylým šesti.

10 Když uplynul krátký čas, zatoužil laskavý otec po přítomnosti milého potomstva, protože je však sám dohromady svolat nemohl, modlil se, aby to učinil ten, který shromáždil rozehnané z Izraele16. 11 Tak se stalo, že se za krátkou dobu bez lidského svolání, působením Boží dobroty, všichni najednou na jeho přání sešli, a to ne bez údivu. 12 V těch dnech se k nim také připojili další čtyři poctiví muži a rozmnožili tak jejich počet na dvanáct.

8. Když Kristův služebník viděl, že počet bratří pomalu roste, sepsal prostými slovy způsob života pro sebe a své bratry, jehož neporušitelným základem ustanovil zachovávání svatého evangelia, a k tomu přidal jen něco málo, co se mu zdálo nezbytné pro jednotný způsob života. Protože si přál, aby to, co sepsal, bylo schváleno nejvyšším veleknězem, rozhodl se s důvěrou jen v Boží řízení předstoupit osobně před apoštolský Stolec i se svým prostým hloučkem. Bůh z výsosti shlížel na jeho přání i na ustrašenou mysl jeho druhů, kteří si uvědomovali svoji prostotu, a proto je povzbudil viděním, které ukázal Božímu muži. Zdálo se mu, že kráčí po jakési cestě, u které stál strom obrovské výšky; když se k němu přiblížil a postavil se pod něho, aby obdivoval jeho výšku, byl náhle Boží silou vyzdvižen do takové výše, že se dotýkal vrcholku stromu a velmi snadno ho ohnul až k zemi. Boží muž pochopil, že význam tohoto vidění se plně vztahuje na svolení apoštolské důstojnosti, proto v duchu zajásal a když povzbudil v Pánu své bratry, vydal se s nimi na cestu.

9. Když dorazil na římskou kurii a byl uveden před tvář nejvyššího velekněze, vyložil mu svůj záměr a pokorně a usilovně prosil, aby mu schválil výše zmíněná pravidla života. Když Kristův náměstek, pan Inocenc III., muž proslulý moudrostí, viděl u Božího muže obdivuhodnou čistotu prostého ducha, stálost záměru a ohnivý žár svaté vůle, byl v duchu nakloněn tomu, aby prosícímu udělil laskavý souhlas. Přesto však oddálil schválení toho, co Kristův chudý žádal, protože se to některým kardinálům zdálo být neobvyklé a pro lidské síly příliš obtížné. Mezi kardinály byl také ctihodný muž, pan Jan od Svatého Pavla, sabinský biskup, milovník veškeré svatosti a pomocník Kristových chudých. Ten, podněcován Božím Duchem, řekl nejvyššímu veleknězi a svým bratřím: „Jestliže zamítneme žádost tohoto chudého jako příliš obtížnou a neobvyklou, ačkoli žádá, aby mu byl potvrzen způsob evangelního života, dejme si pozor, abychom nehřešili proti Kristovu evangeliu. Neboť jestliže by někdo říkal, že v zachovávání evangelní dokonalosti a v jejím přislíbení je obsaženo něco neobvyklého, nerozumného nebo nemožného k zachovávání, dopouští se rouhání proti Kristu, původci evangelia.“ Po těchto námitkách se nástupce apoštola Petra otočil ke Kristově chudému a řekl: „Modli se, synu, ke Kristu, aby nám skrze tebe ukázal svou vůli, kterou když jistěji poznáme, snadněji vyhovíme tvým přáním.“

9a Pozdější dodatek17„Když tedy dorazil na římskou kurii“ a byl předveden před tvář nejvyššího velekněze, byl Kristův náměstek v Lateránském paláci a procházel se na místě zvaném Zrcadlo, a protože byl zaměstnán hlubokým rozjímáním, Kristova služebníka nevrle odmítl jako neznámého. Když on poté pokorně odešel pryč, dostalo se následující noci nejvyššímu veleknězi tohoto zjevení od Boha. Viděl totiž, jak mu mezi nohama pomalu klíčí palma a vyrůstá v překrásný strom. A když se podivoval nad tím, co chtělo toto vidění ukázat, vtisklo Boží světlo do mysli Kristova náměstka, že ta palma označuje onoho chudého, kterého předchozího dne odmítl. Následující ráno proto uložil svým služebníkům, aby po Římě zmíněného chudáka hledali. A když ho nalezli nedaleko Lateránu ve špitálu svatého Antonína, přikázal, aby byl rychle předveden před jeho tvář. A když „byl uveden před“ atd. jako v č. 9,1 a násl.

10. Když se tedy služebník všemohoucího Boha cele svěřil modlitbě, vroucími prosbami dosáhl toho, že co řekl navenek, papež to v hloubi duše pochopil. Neboť když vyložil podobenství, jak ho přijal od Boha, o bohatém králi a krásné chudé ženě, se kterou se rád ožení, a o potomstvu, které přijme, protože nese podobu královského otce, a proto je mu dopřáno živit se u jeho stolu, na vysvětlenou dodal: „Není třeba se obávat, že by zahynuli hladem synové a dědici věčného Krále, kteří zrozeni z chudé matky skrze moc Ducha svatého k obrazu Krista Krále, mají být skrze ducha chudoby plozeni v chudičkém řádu. Jestliže totiž nebeský Král slibuje svým následovníkům věčné království18, tím spíše se postará o to, co společně uděluje dobrým i špatným19.“ Když tedy Kristův náměstek pečlivě vyslechl jeho podobenství i výklad, velmi užasl a poznal, že v tom člověku nepochybně promluvil Kristus.

A potvrdil, že i vidění, kterého se mu v té době dostalo z nebe, se má naplnit na tomto muži, jak mu bylo vnuknuto Duchem Božím. Sdělil, že ve snu viděl, že lateránské bazilice hrozí zřícení, avšak nějaký chudičký, nepatrný a bezvýznamný20 člověk ji podpíral svými rameny, aby nespadla. „Vskutku,“ pravil, „to je ten, který skutky a učením podepře Kristovu církev.“ Proto naplněn zvláštní oddaností, přiklonil se zcela k jeho žádosti a Kristova služebníka vždy miloval zvláštní láskou. 10 Požadované tedy povolil a slíbil, že povolí ještě více. 11 Schválil Řeholi, udělil povolení kázat pokání a všem bratřím laikům, kteří Božího služebníka doprovázeli, nechal udělat maličké tonzury, aby mohli svobodně hlásat Boží slovo21.

 

IV. kapitola

O růstu Řádu pod jeho vedením a o potvrzení Řehole předtím schválené

1. František, důvěřující nebeské milosti a papežské autoritě, se s velkou důvěrou vydal do Spoletského údolí, aby Kristovo evangelium činil a učil22. Během cesty rozmlouval s druhy, jak by měli Řeholi, kterou přijali, upřímně zachovávat, jak by měli kráčet před Bohem ve vší svatosti a spravedlnosti, jak by měli sami prospívat a být příkladem pro druhé, a když tak delší dobu rozmlouvali, minul den. A protože již byli unaveni celodenní námahou, hladoví se zastavili na jednom osamělém místě. Jelikož na cestách neměli nic, čím by si mohli opatřit nezbytný pokrm, pomohla jim ihned Boží prozřetelnost. 5 Náhle se tam objevil člověk, jenž nesl v ruce chléb, který podal Kristovým chudičkým, a sám okamžitě zmizel, aniž by se vědělo, odkud přišel nebo kam šel. Chudí bratři z toho poznali, že se jich ve společnosti Božího muže ujímá nebeská ochrana, a více je posílil dar Boží štědrosti než samotný tělesný pokrm. Navíc, naplněni Boží útěchou, se pevně rozhodli a neodvolatelně to stvrdili, že od slibu svaté chudoby pod vlivem žádného hladu nebo soužení neustoupí.

2. Když se pak se svatým úmyslem vrátili do Spoletského údolí, začali se dohadovat, zda by měli přebývat mezi lidmi, nebo se uchýlit na opuštěná místa. Kristův služebník František se však nespoléhal na úsudek svůj nebo svých bratří, ale ve vytrvalé modlitbě hledal ohledně té věci, co se líbí Bohu. Osvícen odpovědí nebeského zjevení pochopil, že od Pána byl poslán k tomu, aby Kristu získával duše, které se pokoušel uchvátil ďábel. Proto rozhodl, že bude žít spíše pro všechny než pro sebe samého, inspirován příkladem toho, který jediný ráčil zemřít za všechny23.

3. Muž Boží se pak i s ostatními druhy uchýlil do jakési opuštěné chatrče nedaleko Assisi, kde žili podle pravidla svaté chudoby ve vyčerpávající práci24 a v nouzi, a byli spokojeni s tím, že se živí spíše chlebem slz než chlebem rozkoší.

Ustavičně se tam oddávali modlitbám k Bohu a snažili se o zbožnou modlitbu spíše vnitřní než ústní, protože neměli dosud církevní knihy, z kterých by mohli zpívat kanonické hodinky. A tak místo do těchto knih, stále nahlíželi dnem i nocí do knihy Kristova kříže, poučeni příkladem a řečí otce, který jim stále kázal o Kristově kříži.

Když ho bratři prosili, aby je naučil modlit se, řekl: „Když se modlíte, říkejte: Otče náš25; a: „Klaníme se ti, Kriste, klaníme se i směrem ke všem tvým kostelům na celém světě a chválíme tě, neboť svým svatým křížem jsi vykoupil svět26.“

Kromě toho je učil chválit Boha v každém stvoření a za každé stvoření, mít ke kněžím zvláštní úctu a pevně věřit a prostě vyznávat pravdy víry, jak je uchovává a učí svatá římská církev. Oni poučení svatého otce ve všem zachovávali a podle jim daného pravidla, se u všech kostelů a křížů, které mohli zdálky vidět, modlili a pokorně se skláněli.

4. Zatímco bratři pobývali na zmíněném místě, šel jednou v sobotu svatý muž do Assisi, protože tam chtěl v neděli ráno kázat v katedrálním kostele, jak bylo zvykem. Muž Boží trávil noc jako obvykle ve vroucí modlitbě v nějaké chatrči, která se nacházela na zahradě kanovníků, a byl tak od synů tělesně vzdálen. Náhle kolem půlnoci, kdy někteří z bratří spali a někteří setrvávali na modlitbách, projel dveřmi domu nádherně zářící ohnivý vůz27. Třikrát projel domem tam a zpět a na něm spočívala zářivá koule, jež se podobala slunci, a prozářila noc. Ti, kteří bděli, užasli, a ti, kteří spali, se náhle probudili a vyděsili se. A v srdci okoušeli nemenší světlo než jaké viděli, když svědomí jednoho bylo mocí podivuhodného světla odhalováno druhému. Neboť všichni svorně pochopili, že když navzájem nahlíželi všechno v jednotlivých srdcích, svatý otec, tělem vzdálený, ale duchem přítomný28, proměněn do takové podoby, osvícen nebeskou září a zapálen žárem, jim byl Pánem ukázán na voze zářícím nadpřirozenou mocí a ohněm, aby tak jako praví Izraelité29 kráčeli za tím, který jako druhý Eliáš byl Bohem učiněn vozem i vozatajem30 duchovních mužů. Je záhodno uvěřit, že na Františkovy prosby, ten, který kdysi otevřel oči chlapci, aby uviděl horu plnou koní a ohnivých vozů kolem Elizea31, otevřel oči32 oněch prostých mužů, aby viděli veliké skutky Boží. Když se pak svatý muž vrátil k bratřím, začal rozebírat tajnosti jejich svědomí, povzbuzovat je na základě onoho podivuhodného vidění a předpovídat mnohé o budoucím rozvoji Řádu. A protože odhaloval velmi mnoho věcí, které přesahovaly lidský rozum, bratři vskutku poznávali, že Duch Páně spočinul33 na svém služebníku Františkovi v takové plnosti, že je pro ně nejbezpečnější následovat jeho učení i život.

5. Potom František, pastýř maličkého stádce34, předcházen nebeskou milostí, odvedl oněch dvanáct bratří ke Svaté Marii z Porciunkuly, aby tam, kde pro zásluhy Matky Boží vznikl Řád menších, dosáhli její pomocí i růstu.

Tam se také stal hlasatelem evangelia, obcházel města a vesnice a Boží království nezvěstoval slovy lidské moudrosti, ale v síle Ducha35. Přihlížejícím připadal jako člověk z jiného světa, neboť jeho mysl i tvář byla stále upřena k nebi a snažil se všechny vytáhnout vzhůru. Od té doby začal na Kristově vinici rašit výhonek Pánovy vůně, který se rozvinul v půvabné květy, které přinesly vydatné plody cti a slávy36.

6. Zapáleni žárem jeho kázání, zavazovali se totiž velmi mnozí podle pravidla přijatého od Božího muže novými zákony k pokání. Služebník Kristův také ustanovil, aby se jejich způsob života nazýval Řádem kajících bratří. A není divu, vždyť je zřejmé, že všem, kteří směřují do nebe, je společná cesta pokání. Proto tento stav přijímal kleriky i laiky, svobodné i manžely obojího pohlaví a mnohé zázraky vykonané skrze některé z nich ukazují, jaké má u Boha zásluhy.

Také panny se obracely k trvalému celibátu a mezi nimi Klára, panna Bohu velmi milá, jež byla z nich první sazeničkou, která zavoněla jako jarní, bělostný květ a zazářila jako velmi jasná hvězda. Ta je nyní v nebesích oslavována a na zemi církví důstojně uctívána, jako ta, která v Kristu byla dcerou chudičkému svatému otci Františkovi a matkou Chudých paní.

7. Také mnozí nejen pohnuti zbožností, ale i zapáleni touhou po Kristově dokonalosti, poté co pohrdli veškerou marností světských věcí, šli ve Františkových stopách. Každý den rostli a jejich počet vzrůstal, takže se rychle dostali až na konec světa37. Neboť svatá chudoba, kterou jedinou si nesli za výzbroj, způsobila, že byli pohotoví ke každé poslušnosti, silní v práci a připravení vydat se na cestu. A protože nic pozemského neměli, nic nemilovali a nic se nebáli ztratit. Všude byli v bezpečí, nesvazoval je žádný strach, nerozptylovala je žádná starost, takže žili bez neklidu mysli a bez starosti očekávali zítřejší den a večerní přístřeší. V různých částech světa je častovali mnohými nadávkami, jako osoby opovrženíhodné a neznámé, avšak láska ke Kristově evangeliu je učinila tak trpělivé, že si přáli být spíše tam, kde by snášeli pronásledování na těle, než tam, kde by se mohli těšit světské přízni, kdyby se o jejich svatosti vědělo. A také samotný materiální nedostatek se jim jevil jako přetékající hojnost, když se jim podle rady Moudrého zalíbilo maličké namísto velkého38.

Vpravdě se stalo, že když se někteří z bratří vydali do zemí, kde žili nevěřící, jeden saracén, pohnut soucitem, nabízel jim peníze na nezbytný pokrm. Oni je však odmítali přijmout, a onen muž se divil, protože viděl, že jsou chudí. Nakonec pochopil, že se stali chudými z lásky k Bohu a nechtějí vlastnit peníze, a byl jim proto nakloněn takovou láskou, že nabídl sám sebe, aby jim opatřoval všechno nezbytné do té doby, dokud mu to bude možné. Jak neocenitelné bohatství chudoby, jejíž podivuhodnou mocí se proměnila mysl barbarské krutosti v takovou sladkost slitovnosti. Proto jak hrůzným a bezbožným zločinem je, když křesťanský muž šlape po oné vznešené perle39, kterou saracén pozdvihl s takovou úctou do výše.

8. V té době jeden řeholník z řádu křížovníků, jménem Morico, který se ve špitále nedaleko Assisi trápil tak vážnou a tak vleklou nemocí, že byl již lékaři odsouzen na smrt, se pokorně obrátil na Božího muže a prostřednictvím posla naléhavě žádal, aby se ráčil za něho u Boha přimlouvat. Když blažený otec laskavě souhlasil, poté co se pomodlil, vzal drobty chleba, smísil je s olejem, který vzal z lampy, která hořela před oltářem Panny, a poslal to nemocnému prostřednictvím bratří jako lék se slovy: „Odneste našemu bratru Moricovi tuto medicínu, skrze niž mu Kristova moc nejen navrátí úplné zdraví, ale také ho učiní udatným bojovníkem a trvale ho připojí k našemu vojsku.“ A hned, jakmile onen lék připravený z návodu Ducha svatého nemocný muž okusil, vstal zdráv a od Boha obdržel takovou svěžest mysli i ducha, že když zanedlouho vstoupil do řádu svatého muže a byl oblečen jen do jednoho vetchého hábitu, pod nímž po dlouhou dobu nosil na těle drátěnou košili, vystačil jen se syrovými pokrmy, tedy bylinami, zeleninou a ovocem, a po mnoho let neokusil ani chleba ani vína, byl přesto stále silný a zdravý.

9. Když tak rostly zásluhy ctností Kristových maličkých, vůně dobré pověsti, která se šířila po celém okolí, přitahovala mnohé z různých částí světa, kteří chtěli spatřit svatého otce na vlastní oči. Mezi těmi, kdo se rozhodli přijít za Božím mužem, který světskými věcmi tak pohrdal, byl i jistý zvědavý skladatel světských písní, jenž byl za to korunován císařem a byl nazýván králem veršů. Když ho nalezl ve vesnici San Severino, jak káže v jednom klášteře, spočinula na něm ruka Páně40 a viděl Františka, toho kazatele Kristova kříže, jak je označen na způsob kříže dvěma silně zářícími zkříženými meči, z nichž jeden byl veden od hlavy k nohám a druhý přes hruď od jedné ruky k druhé. Podle tváře Božího služebníka neznal, ale když mu byl ukázán takovým zázrakem, okamžitě ho poznal. Ihned nad tím viděním užasl, začal přemýšlet o lepších věcech a nakonec byl silou jeho slov zasažen, jako by byl proniknut mečem ducha, který vycházel z jeho úst. Zcela pohrdl světskou slávou a slibem se přidal k blaženému otci. Proto, když svatý muž viděl, jak se dokonale obrátil od neklidu světa ke Kristově pokoji, dal mu jméno bratr Pacifik. Ten pak prospíval ve vší svatosti, a dříve než se stal ministrem ve Francii41, kde jako první vykonával službu ministra, zasloužil si opakovaně vidět na Františkově čele veliké Tau, které bylo zkrášlené pestrostí barev a zdobilo jeho tvář podivuhodnou krásou.

Toto znamení totiž svatý muž uctíval s velikou láskou, často ho v řeči doporučoval a to, co nechal zapsat, tímto znamením vlastnoručně označoval, jako kdyby jeho veškerou snahou bylo, podle prorockého výroku, vepsat Tau na čela lkajících a truchlících mužů42, kteří se upřímně obracejí ke Kristu Ježíši.

10. Když se postupem času bratři rozhojnili, začal je starostlivý pastýř svolávat na generální kapitulu na místo svaté Marie z Porciunkuly, aby v zemi chudoby dělícím provazem každému z nich přidělil díl poslušnosti. A ačkoli tam byla nouze o vše potřebné a počet bratří byl někdy větší než pět tisíc, přesto pomocí Boží dobrotivosti byl po ruce dostatek pokrmu, společně s tělesným zdravím a záplavou duchovního potěšení.

Nemohl-li se osobně zúčastnit provinčních kapitul, byl přítomen duchovně pečlivou starostí o řízení, vytrvalou modlitbou a účinným požehnáním, i když několikrát podivuhodná Boží moc způsobila, že se objevil i viditelně.

Když totiž vynikající kazatel Antonín, který je nyní slavným Kristovým vyznavačem, kázal bratřím na arelatské kapitule o nápisu na kříži: Ježíš Nazaretský, král židovský43, jistý bratr osvědčené ctnosti, jménem Monald, z Božího popudu pohlédl ke dveřím kapituly a na vlastní oči uviděl blaženého Františka, jak se vznáší ve vzduchu s rukama rozepjatýma jako na kříži a žehná bratřím. Všichni bratři pocítili, že byli naplněni tak velikou a tak nezvyklou duchovní útěchou, neboť Duch jim vydával spolehlivé svědectví o skutečné přítomnosti svatého otce. To se později zjistilo nejen díky zřejmým znamením, ale i díky výslovnému ujištění samotného svatého otce.

Je záhodno uvěřit, že všemohoucí síla Boží, která způsobila, že se svatý biskup Ambrož účastnil pohřbu slavného Martina, aby zbožnou službou uctil zbožného velekněze, učinila také přítomným svého služebníka Františka při kázání svého ryzího hlasatele Antonína, aby potvrdil slova pravdy, zejména o Kristově kříži, jehož byl nositelem a služebníkem.

11. Poté, co se Řád již rozšířil, rozhodl se nechat potvrdit navěky způsob života schválený od pana Inocence jeho nástupcem Honoriem a byl od Boha poučen tímto zjevením. Zdálo se mu, že sbíral ze země maličké drobty chleba, které měl rozdělit mnoha hladovým bratřím, kteří stáli kolem něho. A když se obával rozdělovat tak malé drobečky, aby mu snad nepropadly mezi rukama, řekl mu hlas z nebe: „Františku, udělej ze všech drobečků jednu hostii a dej ji těm, kteří chtějí jíst.“ Učinil tak, a ti, kdo ji nepřijali zbožně, nebo přijatým darem pohrdali, ihned se jasně jevili jako nakaženi malomocenstvím. Ráno toto všechno vyprávěl svatý muž svým druhům s lítostí, že tajemství vidění44 nerozumí. Avšak následujícího dne, když bděle setrvával v modlitbě, uslyšel onen hlas sestupující45 z nebe: „Františku, drobečky z minulé noci jsou slova evangelia, hostie je Řehole a malomocenství je nepravost.“

Jelikož chtěl Řeholi, která měla být potvrzena a která byla obšírně složena ze spojených slov evangelia46, přepracovat do ucelenější podoby, jak mu uložilo ukázané vidění, vystoupil pod vedením Ducha svatého se dvěma druhy na jistou horu, aby se postil, pouze o chlebu a o vodě, a nechal ji sepsat podle toho, jak mu v modlitbě bude vnukat Duch Boží. A když sestupoval z hory, svěřil ji svému vikáři do úschovy, ale ten po několika dnech přiznal, že ji z nedbalosti ztratil. Proto se svatý muž znovu vrátil na osamělé místo a tam ji, jako by přijímal slova z Božích úst, opravil do předešlé podoby. A od zmíněného pana papeže Honoria, v osmém roce jeho pontifikátu, dosáhl, jak si přál, jejího potvrzení.

Bratry horlivě vedl k jejímu zachovávání a říkal, že tam nic nevložil ze své vlastní moudrosti, ale že všechno bylo napsáno tak, jak mu bylo božsky zjeveno. 10 A aby to bylo tím jistěji potvrzeno Božím svědectvím, několik dní nato mu byly prstem živého Boha47 vtištěny rány Pána Ježíše48, jako bula nejvyššího velekněze Krista, na úplné potvrzení Řehole a doporučení jejího autora, jak bude na svém místě níže popsáno po vyprávění o jeho ctnostech.

 

1 Srv. Jan 1,14.

2 Srv. Mt 9-10.

3 Srv. Lk 4,1.

4 Srv. 2 Thes 3,16.

5 Srv. Iz 52,7.

6 Srv. Lk 5,11.28.

7 Srv. Žid 3,1.

8 Srv. Mt 19,21.

9 Lk 9,3.

10 Mt 16,24.

11 Srv. Mt 19,21.

12 Bratr Silvestr byl prvním knězem, který se přidal ke sv. Františkovi. Do té doby bylo první společenství bratří tvořeno jen bratry laiky.

13 Srv. Mk 1,4.

14 Žl 54[55],23.

15 Srv. Sk 1,1.

16 Srv. Žl 146[147],2.

17 O přidání tohoto dodatku se postaral bratr Jeroným z Acoli, nástupce sv. Bonaventury ve službě generálního ministra. Informace patrně získal z přímého svědectví kardinála Riccardo de Annibaldis, který byl příbuzným Inocence III.

18 Srv. 2 Petr 1,11.

19 Srv. Mt 5,45.

20 Srv. Iz 16,14.

21 Srv. Lk 11,28.

22 Srv. Sk 1,1.

23 Srv. 2 Kor 5,15.

24 Srv. 2 Kor 11,27.

25 Srv. Mt 6,9.

26 Srv. ZávFr 4.

27 Srv. 2 Král 2,11.

28 Srv. 1 Kor 5,3.

29 Srv. Jan 1,47.

30 Srv. 2 Král 2,12.

31 Srv. 2 Král 6,17.

32 Srv. Jan 9,32.

33 Srv. Iz 11,2.

34 Srv. Lk 12,32.

35 Srv. 1 Kor 2,4.13.

36 Srv. Sir 24,17.

37 Srv. Žl 18[19],5.

38 Srv. Sir 29,23.

39 Srv. Mt 7,6.

40 Srv. Ez 1,3.

41 V letech 1217-1223.

42 Srv. Ez 9,4.

43 Jan 19,19.

44 Srv. Dan 2,19.

45 Srv. 2 Petr 1,17.

46 Jde o Nepotvrzenou řeholi z roku 1221, kterou Cesarius ze Špýru bohatě ozdobil evangelními výroky. Na hoře Fonte Colombo ji pak sv. František přepracoval do nynější podoby, která byla schválena roku 1223.

47 Srv. Zj 7,2.

48 Srv. Gal 6,17.