Bonaventura z Bagnoregia

Větší legenda o sv. Františkovi

Překlad: Štěpánka Ráchel Popková OSCCap.

Jiří Bonaventura Štivar OFMCap.

Jan Fidanza, v Řádu menších bratří později nazvaný bratr Bonaventura, se narodil v Bagnoregiu u Viterba kolem roku 1221. Je to první řádový životopisec, který už neznal sv. Františka z vlastní zkušenosti, ale jak sám uvádí, na vlastní kůži zakusil dobrodiní Boží skrze sv. Františka, když byl jako chlapec na jeho přímluvu uzdraven z nemoci1. Roku 1235 se odebral do Paříže, kde začal studovat na univerzitě a roku 1243 obdržel titul univerzitního mistra. Téhož roku byl také přijat do Řádu menších bratří. Pak pokračoval ve studiu teologie na františkánské části univerzity pod vedením Alexandra Hallského. Po dokončení studií roku 1253 obdržel od tehdejšího generálního ministra Jana z Parmy dovolení učit bratry teologii. Záhy se stal hlavním mistrem pařížské františkánské teologie a velmi úspěšně hájil Řád proti Vilémovi ze Saint-Amour a dalším světským mistrům (Questiones disputatae de perfectione evangelica). Jelikož dokázal obhájit a představit povolání menších bratří bez toho, aniž by při tom padl do pasti joachimistických tendencí, rozuměl si velmi s papežem Alexandrem IV., který musel roku 1255 odsoudit jako bludné dílo Introductorius in Evangelium eternum menšího bratra Gerarda z Borgo San Donnino. A následujícího roku pak i dílo Bonaventurova protivníka Viléma ze Saint-Amour Tractatus de periculis novissimorum temporum. Tentýž papež pak přiměl Jana z Parmy, aby kvůli podezřením z Joachimistických tendencí rezignoval na vedení Řádu.

2. února 1257 generální kapitula konaná v Římě za předsednictví samotného papeže Alexandra IV. zvolila na doporučení jak Jana z Parmy, tak i papeže, Bonaventuru za nového generálního ministra. Sv. Bonaventura zůstal v této službě až do 20. května 1273, což byl do té doby nejdelší generalát. Sv. Bonaventura, aniž by zcela opustil teologii, proslul v Řádu především svými častými návštěvami ve všech provinciích Řádu. Stejně tak k jeho popularitě přispěly i výborné vztahy s papeži Alexandrem IV., Urbanem IV., Klementem IV., Řehořem X. a s francouzským králem, sv. Ludvíkem XI. Kromě toho stačil dát do pořádku řádovou legislativu, vytvořit významné historické dílo o sv. Františkovi a pronést spoustu kázání, která se nám dochovala v objemné sbírce jeho děl. Kázání vnímal jako jednu z podstatných činností menších bratří, a proto také nebyl proti evoluci v Řádu, která toto poslání podporovala.

Roku 1265 ho papež Alexandr IV. chtěl jmenovat arcibiskupem v Yorku, ale sv. Bonaventura to odmítl. Roku 1269 znovu zasáhl do disputace mezi světskými a řádovými mistry svým spisem Apologia pauperum. V roce 1273 jej papež Řehoř X. jmenoval kardinálem. Sv. Bonaventura se pak následujícího roku aktivně zúčastnil Lyonského koncilu, při kterém napomáhal sjednocení mezi latinskou a řeckou církví. Zemřel v průběhu tohoto koncilu, 14. července 1274. Svatořečen byl až roku 1482 ale následně byl prohlášen také za učitele církve. Říkalo se mu serafínský učitel, neboť z jeho spisů čiší láska serafínů – nejvyššího kůru andělů, který se vyznačuje horoucí láskou k Bohu. Řád menších bratří bývá také často nazýván serafínským řádem, i když se v legendách ze 13. století toto označení ještě nevyskytuje. V diáři papežského notáře nacházíme důležitou poznámku, která nám popisuje osobnost sv. Bonaventury: „Téhož roku (1274) a měsíce, v neděli 15. v ranních hodinách zemřel bratr slavné paměti Bonaventura, biskup z Albana, člověk mimořádného poznání a výřečnosti. Byl to muž známý svatostí života i chování a ozdobený skvělými mravy. Byl dobrotivý, přívětivý, zbožný a milosrdný, plný ctností. Byl milován Bohem i lidmi. Byl pohřben oné neděle v kostele menších bratří v Lyonu. Jeho pohřbu se zúčastnil pan papež se všemi kardinály a s téměř všemi preláty, kteří byli na koncilu, i s celou kurií. Bratr Petr (kardinál-dominikán), biskup z Ostie, sloužil mši a kázal na téma: „Pláču pro tebe, bratře můj, Jonatáne.“ Bylo mnoho nářku a slzí, neboť Bůh mu dal milost, že kdokoliv ho uviděl, nemohl si ho ze srdce nezamilovat.

Vzhledem k rozsáhlosti jeho díla je až s podivem, jak je kompaktní a ucelené. A nejvíce ucelená jsou pak ta jeho díla, která se týkají sv. Františka a Řádu. Je-li sv. Bonaventura považován za druhého zakladatele Řádu, pak je to především díky jeho práci na poli legislativy. Již 23. dubna 1257, krátce poté, co byl zvolen generálním ministrem, ještě z Paříže posílá okružní list všem provinciálům (Licet insufficientiam meam), ve kterém představuje svůj reformní program. Tento list vešel ve známost především díky tomu, že v něm sv. Bonaventura po vzoru deseti egyptských ran vyjmenovává deset ran Řádu, které hazardují s jeho dobrou pověstí, a to: používání peněz, lenost bratří, potulný život, nestoudné žádosti bratří, nákladné stavby, podezřelé důvěrné vztahy, neschopní představení, přijímání závětí a pohřbů, nákladné opravy budov a nakonec přehnané útraty. Na všechny tyto problémy má jeden lék – Řeholi, celou Řeholi a nic jiného než Řeholi.

Tři roky nato nechal Bonaventura sebrat rozhodnutí předcházejících jedenácti generálních kapitul do jedné sbírky, která pak byla na kapitule roku 1260 přijata jako tak zvané Narbonské konstituce. Jedině díky nim se nám tak dochovala i nařízení předcházejících kapitul. Mnohé vývojové tendence v Řádu tak dostaly svou konečnou podobu – jako například centrální řízení Řádu. Chudobu je podle nich nutno zachovávat i při výstavbě nových kostelů a konventů. Kostely tak kupříkladu nesměly mít ani zvonici ani kamennou klenbu (s výjimkou chóru). Vlastnění knih je dovoleno, pokud slouží studiu a kázání. Názory hlásané bratřími musí odpovídat učení řádových mistrů.

Hned po Kristu, který samozřejmě zaujímá první místo v Bonaventurově teologii, se nejvíce prostoru dostává sv. Františkovi. Bonaventurovy komentáře na knihu Kazatel a na evangelia sv. Lukáše a sv. Jana jsou psány v duchu evangelního charismatu františkánské spirituality. Ve svém Listu nejmenovanému mistrovi o třech otázkách pak Bonaventura vysvětluje, proč si tolik zamiloval sv. Františka a Řád: „Vyznávám před Bohem, že to, proč jsem si nejvíce zamiloval život blaženého Františka, je, že se podobá počátku a dokonalosti církve, která nejprve začala prostými rybáři a pak pokračovala až k nejznámějším a nejučenějším doktorům. To můžeš vidět i v Řeholi blaženého Františka a Bůh tím dává najevo, že nebyla vymyšlena lidskou moudrostí, ale Kristem.“ Zkrátka Kristus, František a Řád jsou tři skutečnosti, které hýbaly životem sv. Bonaventury.

Nutnost mít nový životopis sv. Františka pocítila již generální kapitula konaná v roce 1257, kdy kapituláři vyjádřili přání, že „co se týče legendy o blaženém Františkovi, aby se ze všech legend složila jedna dobrá.“ Toto přání kapituly však zůstalo bez odezvy až do příští kapituly konané v Narboně roku 1260. Tehdy kapitula pověřila tehdejšího generálního ministra sv. Bonaventuru, aby na základě starých životopisů sepsal nový. Sv. Bonaventura se ihned dal do díla a posbíral dostupný písemný materiál i to, co se dalo zjistit z ústního podání. Za tímto účelem kontaktoval dosud žijící druhy sv. Františka a navštívil místa, kde se sv. František narodil, žil i zemřel. Větší legenda byla zřejmě vytvořena v konventu v Mantes na předměstí Paříže. Pravděpodobně zde ho navštívil jeho přítel, sv. Tomáš Akvinský, který, když viděl, jak je zabrán do práce, pronesl památnou větu: „Nechme světce, aby pracoval pro světce.“ Legenda byla dokončena někdy koncem jara 1262, neboť je v ní zmínka o smrti bratra Jiljího z Assisi, který zemřel 23. dubna téhož roku. Každopádně byl ale text hotov před 20. květnem 1263, kdy byl na další generální kapitule v Pise ve 34 kopiích rozdán provinciálům, kteří mohli pořídit kopii pro každý konvent své provincie. V souvislosti s tím vznikla také nová chórová legenda, která měla nahradit tu původní od Tomáše z Celana. Spontánně se pro ni ujal název Menší legenda a byla rozdána provinciálům spolu s Větší legendou. Předcházející životopisy Tomáše z Celana se tehdy označovaly jako Stará legenda, zatímco Bonaventurovo dílo se nazývalo Nová legenda.

Vzhledem k tomu, že tyto nové životopisy byly příznivě přijaty jak vedením řádu, tak i ostatními bratry v provinciích, generální kapitula konaná v Paříži roku 1266 vydala toto nařízení: „Generální kapitula taktéž pod poslušností nařizuje, aby všechny dřívější legendy o blaženém Františkovi byly zničeny, a kdekoli by byly nalezeny mimo Řád, ať se je bratři snaží odstranit, neboť ona legenda generálního ministra byla vytvořena na základě toho, co sám slyšel z úst těch, kteří byli téměř stále s blaženým Františkem a s jistotou to všechno zapsali a ověřené skutečnosti tam byly s pečlivostí zaznamenány.“ Tím však kapitula jen logicky pokračovala ve směru, který byl udán již na kapitule v Narboně (1260), která po té, co vytvořila nové konstituce, nařídila zničení konstitucí předcházejících. Nebylo to však nařízení ojedinělé, neboť roku 1260 poté, co Hubert z Romans, generál dominikánů, napsal nový životopis svatého Dominika, nařídila jejich generální kapitula zničit všechny předcházející legendy o svém zakladateli. Tak byla na dlouhou dobu nejen ochuzena interpretace spirituality sv. Františka, ale i poznání jeho osobnosti. První životopis byl znovu nalezen až roku 1768, Druhý životopis v roce 1806 a Pojednání o zázracích dokonce až v roce 1899, a to díky rukopisům, které unikly zničení. Taktéž ostatní starší životopisy byly znovu objeveny až po dlouhých letech a legendu Jako hvězda jitřní, napsanou Janem z Campanie, musíme zatím považovat za ztracenou. Větší legenda měla mezi bratřími mnohem větší vliv než předcházející oficiální životopisy Tomáše z Celana, neboť již nesrovnávala svatého Františka se svatým Martinem či Benediktem, ale podávala ho jedinečným způsobem jako anděla šesté pečetě ze Zjevení svatého Jana a jako kristocentrický typ světce, jehož význam je transcendentní a přesahuje jeho historické období. Bonaventurovým pohledem na sv. Františka se pak inspirovali také Dante, Giotto, Iacopone da Todi a také Kvítky svatého Františka.

V kontextu doby má Větší legenda za cíl odvrátit každý stín podezření z hereze, který by na řád mohl padnout zvenčí, a chce také řešit vnitřní zmatky řádu. Bonaventurův předchůdce, Jan z Parmy, se totiž příliš zapletl s joachimismem, který spatřoval ve františkánském hnutí zárodek nové „duchovní“ církve. Roku 1260, kdy sv. Bonaventura začíná psát tento životopis, měla podle joachimistů začít nová éra dějin. Nic se nestalo, ale Evropou proudila procesí flagelantů, kteří snad chtěli prožívat Kristovo utrpení, nebo se prostě báli konce světa.

Ve Větší legendě sv. Bonaventura uvádí pouze dvě jména osob, od kterých získává ústní informace, jsou to bratři Jiljí a Iluminát. Pouze ve dvou pasážích jsou narážky na materiál pocházející od tří druhů sv. Františka (VětLeg IV,11 a VI,2), aniž by však někoho jmenoval. Snad se tak snaží vyhnout tomu, aby jméno Františkovo bylo víc spojováno s jedním či druhým proudem v Řádu, aby tak přispěl k jeho jednotě. Dalšími prameny jsou Celanovy životopisy a Život sv. Františka. Nejčastěji používaným pramenem je Druhý životopis sv. Františka, ze kterého Bonaventura často přebírá celé odstavce, avšak ve svobodě je přizpůsobuje potřebám nově vznikající legendy. První životopis sv. Františka nikdy nepřebírá doslova, ale vždy ho používá jen jako zdroj informací. Vliv Prvního životopisu je patrný hlavně v kapitolách I-IV a XIII-XV. Pojednání o zázracích blaženého Františka přejal sv. Bonaventura až na šest zázraků a nějaké vynechávky v celku, jako doplněk k legendě. Vliv Života sv. Františka se netýká ani tak obsahu, jako spíše převzatých výrazů. Tu a tam lze pozorovat i vliv legendy O začátku neboli založení Řádu a částečně i Legendy tří druhů. Do Větší legendy byly zakomponovány i ty části Assiské kompilace, které tvoří původní materiál pocházející od druhů sv. Františka.

Sv. Bonaventura, jako syn své doby, používá jednotlivé prameny, aniž by uváděl, odkud čerpá. Tak se stává, že cituje pasáže, které jím zasazené do jiného kontextu dostávají jiný význam, než jaký původně měly v použitém prameni. To je třeba mít na paměti při správné interpretaci tohoto díla. Bonaventurova práce s původním materiálem spočívala v tom, že buď přebíral celé pasáže nebo jen jednotlivá slova či výroky, ze kterých jako dovedný umělec skládal mistrovskou mozaiku. V obou případech však použitý materiál zcela přepracovává jak tím, že ho zasazuje do jiného kontextu, tak i tím, že mu vtiskuje svůj osobitý ráz daný jeho teologickým nadáním a mystickou zkušeností. K tomuto materiálu pak přidává své osobní poznámky. Právě v těchto pasážích nejvíce vyniká jeho duch. Proto právě v nich můžeme nalézt klíč k interpretaci jeho díla. Při tom všem je však dobré si také všimnout toho, co sv. Bonaventura vynechává.

Přesto, že literárně můžeme tuto legendu zařadit k dílům křesťanské klasiky, její historická hodnota není velká, i když Větší legenda přináší více než šedesát nových informací ve srovnání s Celanovými životopisy. To ale neznamená, že se sv. Bonaventurovi nepodařilo v mnoha bodech vystihnout spiritualitu sv. Františka.

Při popisu událostí kolem narození, obrácení a konce života sv. Františka se sv. Bonaventura drží časové osy a uvádí jednotlivé události v jejich skutečném sledu. Jiná je však situace v osmi hlavních kapitolách (V-XII) Větší legendy, kde náš autor řadí epizody z Františkova života, jak se mu to hodí, aby zdůraznil jeho jednotlivé ctnosti. I to má však svůj skrytý řád. Pomineme-li první čtyři kapitoly, které vyprávějí o obrácení sv. Františka a začátku Řádu, a poslední dvě, které popisují Františkovu smrt a jeho svatořečení, pak devět centrálních kapitol je rozděleno podle trojí mystické cesty, tak jak je naznačena v pseudodionýsiovském pojetí. Kapitoly V-VII popisují strohost života, poslušnost a chudobu, tedy cestu očistnou. Kapitoly VIII-X pojednávají o zbožnosti, o lásce a o modlitbě, což je cesta osvětná. Kapitoly XI-XIII pak vyprávějí o Františkově znalosti Písma, o kázání a o stigmatech, což je cesta následování. Pak jsou uvedeny zázraky, které sv. František vykonal po své smrti, uspořádané do 10 skupin. František je tak podáván jako vzor k následování, i když tu a tam z textu vytušíme, že někdy spíše k obdivování než k následování. To má být stvrzeno dvojím znamením. Jednak tím, že ačkoliv žil mezi lidmi, byl následovníkem andělské čistoty, a jednak tím, že byl označen Kristovými ranami. Růst počtu bratří nevidí Větší legenda jako zdroj problémů, ale jako Boží prozřetelnost, která si vyžaduje patřičnou evoluci a přizpůsobení se změněným okolnostem. Tak sv. Bonaventura odpovídá na mnohé otazníky svých bratří. Díky jím podanému vzoru, schopnému rozvoje, se řád mohl vyvíjet dál užitečným a kultivovaným způsobem, který rozvinul františkánský smysl pro společenství.

Jakým způsobem sv. Bonaventura upravuje některé historické zprávy, aby z nich odstranil každé zrnko kontroverze, je patrné např. z popisu smrti sv. Františka. Větší legenda zachází ještě dále než Druhý životopis a nedělá žádné rozdíly mezi přítomnými bratřími. S Jákobovým gestem se vyrovnává tak, že ze zkřížených rukou se stává znamení kříže (XIV,5,3). Sv. Bonaventura tak řeší situaci mystickým způsobem. Totéž řešení pak používá i v Menší legendě XVII,4,4.

I sv. Bonaventura tvrdí, že Kristus z kříže promluvil k sv. Františkovi, ale jak vyplývá z jednoho jeho kázání, čerpal své informace od sester u sv. Damiána, které vzpomínky na sv. Františka značně zmytologizovaly. První životopis 8-9 považuje Františkovo obrácení za záležitost, která se odehrávala pouze v jeho srdci.

Celkem asi čtyřicet nových epizod, přináší jen málo opravdu životopisného materiálu o sv. Františkovi. Zdá se, že vznikly prostým rozmnožením událostí, které již byly popsány v předcházejících životopisech. Často se za novou epizodou z Františkova života skrývá sdělení autora legendy adresované Řádu (např. je nově Františkovi připisována úcta ke sv. Petru a Pavlu). Velká část nových epizod používá symboliku kříže a stigmat. Zázračně také roste počet přímých svědků Františkových stigmat. Objevují se také epizody, které ne náhodou připomínají různé scény z evangelií (jako plášť položený před Františka, nové políbení malomocného, čtyřicetidenní posty na osamělých místech, kázání z loďky atd.). Téměř všudypřítomné jsou v této legendě dva motivy. Prvním je hojné používání Písně písní, kterou sv. František ve svých spisech necituje ani jednou. Druhým jsou obrazy světla, které stavějí sv. Františka do role člověka z nebeské hierarchie světla, který napřed stoupá k Bohu, aby pak spolu s ním sestoupil k lidem a spolu s nimi vystoupil zpět k Bohu.

Několik příkladů úprav sv. Bonaventury: VětLeg IV,11 – způsob zázračného potvrzení Řehole má za cíl prokázat, že schválená Řehole je opravdu legitimní. VětLeg V,6 – v této pasáži proti zahálce není práce již prostředkem obživy, ale pouze prostředkem proti zahálce. VětLeg XII,1-2 – volba aktivního života. František se ptá dvou (sv. Bonaventurou) pečlivě vybraných kontemplativních osob, sv. Kláry a br. Silvestra, zda se má věnovat kázání či modlitbě. Oba, ačkoliv sami zvolili jinak, se vyslovují ve prospěch kázání. Kristus i sv. František si vybrali kázání, proto i menší bratr má kázat. Z toho pak plyne, že musí číst Písmo a biblické komentáře, může používat knihy, aniž by si je však přivlastňoval, atd. Takto postupně v příbězích sv. Bonaventura podává svou nauku, aniž by při tom sáhl ke scholastickým metodám.

Větší legenda končí soupisem Františkových zázraků, které však také doznaly některých úprav. Ve srovnání s Pojednáním o zázracích vynechává sv. Bonaventura 35 zázraků, ale to jen proto, že se staly již za Františkova života a nacházejí se tedy v životopisné části Větší legendy. Dalších sedmdesát zázraků, které sv. Bonaventura vypustil, byly zázraky málo přesvědčivé, nebo takové, které již v té době „vyšly z módy“. Jde o všechny tělesně postižené, některé potrestané nevěrce, němé a slepé. Významnější je pouze to, že se již nezmiňuje ani o paní Jakubě, ani o poustevnici Praxidě. To odpovídá autorovu úmyslu zamlčet všechny Františkovy bližší vztahy se ženami, kromě jedné – sv. Kláry. I tento vztah má však pro Bonaventuru hlubší význam – je symbolem vztahů mezi prvním a druhým františkánským řádem.

Sv. Bonaventura sám přidal pouze pět zázračných epizod, z nichž nejvýznamnější je druhý příběh, ve kterém je připomenuto, že papež Řehoř IX. měl pochybnosti o Františkově ráně v boku. Ty byly zázračně rozptýleny tak, že se světec sám zjevil papeži. Sv. Bonaventura se tak opět existujícímu problému nevyhýbá, ale řeší ho svým způsobem. Také zjemňuje celý problém tím, že netvrdí, že by papež pochyboval o všech Františkových ranách, ale pouze o ráně v boku.

K pochopení Větší legendy je důležité si všimnout i rozdílů mezi Celanovými životopisy a Větší legendou. Autor legendy se snaží interpretovat život sv. Františka, založení a vývoj Řádu tak, aby vymazal všechny pochybnosti o tom, že směr, kterým se Řád vydal, byl správný. V této legendě nenašli jakékoliv zastání ti, kdo chtěli zachovávat Řeholi doslova, jak to bylo v počátcích Řádu. Typickým příkladem je popis Františkova mládí (VětLeg I,1) – sv. Bonaventura přebírá Františkovo bujaré mládí z Prvního životopisu, ale zároveň ho řeší ještě důsledněji než Druhý životopis. To je jeho typický přístup – nevyhýbá se problematickým místům ve Františkově životě, ale řeší je tak, že uhlazuje kontroverzní pasáže.

Je dobré si alespoň krátce všimnout také toho, co bylo v předcházejících životopisech a co se rozhodl sv. Bonaventura opomenout. Bonaventura čerpal ze čtyř předcházejících životopisů: z Prvního životopisu, z Legendy tří druhů, z Assiské kompilace a z Druhého životopisu. Zdá se, že nikdy nepoužívá legendu O začátku neboli založení Řádu. Tyto čtyři prameny však pro něj nemají stejnou cenu. Největší význam pro něj má dílo Tomáše z Celana. Sečteme-li všechny vynechané epizody, dojdeme k úctyhodnému číslu dvě stě padesát. Z toho je šedesát vynecháno z Prvního životopisu, dvacet sedm z Legendy tří druhů, čtyřicet sedm z Assiské kompilace a sto dvacet z Druhého životopisu.

Druhého životopisu sv. Bonaventura vynechává prvky, které již nemají historický význam, jako narážky na Francii, na kardinála Hugolina (který se mezitím stal papežem) a na jeho smrt. Nezmiňuje Františkovo křestní jméno Jan. Mizí přílišná Františkova tvrdost i slabost, jeho fantazie, lehkomyslnost i skutečná prostota. Nemluví se o jeho těle a o vztahu k ženám. Mizí podobenství o černé kvočně. Nejčastěji vynechaným tématem jsou vnitřní problémy Řádu, ambiciózní bratři a příbuzná témata. Nemluví se o Františkově nedůvěře ke knihám, ke studiu, k vědě, ale ani o nejtvrdších aspektech chudoby či o nenávisti k penězům. Je však potřeba být na pozoru před unáhlenými úsudky, neboť ne všechno, co Druhý životopis uvádí např. o vztahu ke knihám, musí být nutně Františkovo. Může jít o výsledek debat, které se v Řádu rozpoutaly okolo roku 1240 a Bonaventura se nemusel zmýlit, když tyto postoje relativizoval. Sv. Bonaventurovi ani nemůžeme připisovat úmysl vychvalovat peníze či bohatství. Má pouze v úmyslu kontrolovat způsob, jakým se o dané problematice pojednává.

Assiské kompilace sv. Bonaventura opět vynechává epizody popisující Františkovu fantazii a prostotu i jeho nedbalost v péči o vlastní zdraví. Vynechány jsou rovněž různé narážky na úpadek Řádu, na bratry, kteří zradili, na knihy a jejich vlastnictví, na nutnou chudobu konventů a jejich strohou architekturu. Opomenuty jsou i zmínky o Assisi, neboť sv. František již není jen lokálním světcem. Bratr Eliáš není ve Větší legendě nikde výslovně jmenován. Zamlčena je i Závěť ze Sieny a paní Jakuba. Popis toho, co se odehrálo na La Verně, je zcela přepracován.

Z Legendy tří druhů jsou opět vynechány zmínky o kardinálu Hugolinovi, o Františkově rytířském duchu, o městu Assisi. Mlčí se o ústrcích a o výsměchu, který zakusili první bratři. Vývoj Řádu není již viděn jako událost provázená pochybnostmi a obtížným hledáním, ale jako prozřetelnostní záležitost, ke které dochází s matematickou přesností. Zatímco Legenda tří druhů je historickým ospravedlněním postupného vývoje Františkova ideálu v Řádu, Větší legenda je prozřetelnostním ospravedlněním sv. Františka vzhledem k soudobé úspěšnosti Řádu.

Z Prvního životopisu jsou samozřejmě vynechány části, které již patří minulosti, jako osobní Celanovy vzpomínky, zásahy br. Eliáše a papeže Řehoře IX., narážky na Francii. Vynechány jsou rovněž vzpomínky na počáteční neblahé zkušenosti prvních bratří a příliš sladké vzpomínky na první společenství bratří. Opomenuto je také Františkovo hříšné mládí, jeho pochybnosti a váhání a z velké části také jeho láska ke stvoření. Značně přepracována je také možnost následovat sv. Františka. Vynechána či přepracována do decentní podoby jsou také témata těla, sexuality a vztahu k ženám. Vtištění stigmat do těla, které by nebylo zcela panické, se stávalo stále více – a nejen pro Bonaventuru – něčím nemyslitelným. Zanedbán je i Františkův vzhled, který sice První životopis přebírá z životopisu sv. Bernarda, ale pouze co se týče literární formy – obsah mu dává svůj, odpovídající realitě. Na anděla šesté pečetě se prostě nehodí, aby byl malý, snědý… (1Cel 83). Abychom se dostali k historickému světci, je třeba ho zbavit Bonaventurova světla a andělských křídel. K Františkovi totiž patří i to, co se autorovi Větší legendy nehodilo do krámu, ale nezapomínejme, že sv. František není zase jenom tím, co se nehodilo, ale i tím, co na něm bylo krásné, obdivuhodné a následování hodné, jak to podává sv. Bonaventura.

Bonaventura je autorem velmi systematickým, proto se nelze divit, že každá kapitola má svou pevnou strukturu, rozdělenou do tří částí: 1) Úvod, ve kterém je shrnut obsah kapitoly; 2) Samotný obsah kapitoly, obvykle rozdělený do dvou či více částí; 3) Závěrečné shrnutí.

Legenda je učena k hlasitému předčítání, proto autor dbá na melodii vět, na přízvuky a pauzy. Bonaventura zachovává i cursus, ačkoliv v jiných svých dílech ho často nepoužívá. Cursus v té době nebyl považován za zbytečnou řečnickou formu, ale za minimum elegance, kterým byl povinován každý, kdo chtěl napsat nějaké významnější dílo.

Rukopisná tradice je velmi bohatá, obsahuje více než 100 dochovaných rukopisů, z nichž nejstarší jsou z 13. století.

Z 13. a 14. století se nám celkem dochovalo čtyři sta rukopisných kopií této legendy. Tiskem byla vydána poprvé roku 1509. Vyznačuje se krásou jazyka a elegancí myšlenek. Sv. František je v ní přirovnáván k jitřence, která svítí v temnotách. Toto a další přirovnání využívající tématiky světla zřejmě čerpají svůj původ z Pseudodionýsia. Pak po prorocké linii je sv. František na hoře přirovnáván k Janu Křtiteli a k Eliášovi. V údolí je zase andělem z východu, andělem šesté pečetě ze Zjevení sv. Jana. Eschatologické prvky legendy však nejdou v linii joachimismu, ale chtějí zdůraznit, že František je po Kristu druhým nejvýznamnějším hlasatelem evangelia, který nám připomíná nutnost přizpůsobit svůj život evangeliu. Je dobré si znovu připomenout, že rok 1260 byl v joachimistickém pojetí rokem konce věku Nového Zákona, kdy měla začít nová etapa v dějinách lidstva. Větší legenda tak dává teologickou lekci i těmto tendencím.

 

1 Srv. VětLeg Předmluva,3; MenLeg 7,8.