IX. - O těch, kteří nezachovávali svátek a světci neprokazovali úctu

1. V kraji Poitiers1, ve vesnici, které se říká Le Simon, jistý kněz, jménem Reginald, oddaný blaženému Františkovi, nařídil svým farníkům, aby jeho svátek slavili slavnostně. Avšak jeden člověk, který neznal světcovu moc, ustanovením svého kněze pohrdl. Když však vyšel ven na pole, aby sekal klestí, jak se chystal k práci, uslyšel hlas, který mu třikrát řekl: „Je svátek; není dovoleno pracovat.“ Vskutku, když ani příkazem kněze, ani znamením hlasu z nebe nebyla zkrocena otrocká opovážlivost, přidala Boží moc bez váhání ke světcově slávě zázrak i trest. Ihned totiž, jak již v jedné ruce držel vidle a druhou i se sekerou sklonil k práci, přirostly Boží mocí obě ruce k oběma nástrojům tak, že vůbec nemohl ani od jednoho uvolnit prsty, aby je pustil. Divil se proto velice, a protože nevěděl, co by měl dělat, utíkal do kostela, kam se odevšad sbíhali mnozí, aby viděli zázrak. On se tam před oltářem se zkroušenou myslí, jak ho napomenul jeden z kněží – na slavnost bylo totiž svoláno mnoho kněží – pokorně zasvěcoval blaženému Františkovi a učinil tři sliby, jelikož třikrát uslyšel hlas, tedy, že bude ctít jeho svátek, že na svátek přijde do kostela, ve kterém tehdy byl, a že osobně navštíví svaté tělo. A jak podivuhodné! Jakmile vyslovil jeden slib, uvolnil se mu jeden prst, při druhém vyslovení uvolnil se i druhý, a když učinil i třetí slib, povolil i třetí a pak celá ruka a následně i druhá, zatímco se lid, který se hojně sešel, dovolával co nejzbožněji světcovy slitovnosti. Tak ten muž, když mu byla navrácena dřívější volnost, sám od sebe nástroje odložil a všichni chválili Boha a podivuhodnou moc světce, který mohl tak podivuhodně potrestat i uzdravit. 10 Ony nástroje leží až dodnes před oltářem, který tam byl postaven cti blaženého Františka na památku oné události. 11 Také mnohé zázraky vykonané na tom místě a v jeho okolí ukazují, jak slavný je světec v nebesích a že jeho svátek má být na zemi uctivě slaven.

2. Také v městě Le Mans2, když o svátku svatého Františka vztáhla jedna žena ruku po kuželu a prsty uchopila vřeteno, ruce jí ztuhly a prsty ji začaly pálit velikým žárem. Proto jakmile rozpoznala trest a uznala světcovu moc, utíkala se zkroušeným srdcem k bratřím. A když se zbožní synové dovolávali pro její záchranu dobroty svatého otce, byla náhle uzdravena a na rukou nezůstalo žádné zranění, pouze pro připomínku události stopa po spálenině.

Podobným způsobem také jedna žena v Campania Felice, druhá ve Valladolid a další ve vesnici Piglio, když pohrdaly slavením svátku blaženého otce, byly nejprve, protože nekonaly svou povinnost, zázračně potrestány, ale později, když toho litovaly, byly pro zásluhy svatého Františka ještě zázračněji osvobozeny.

3. Jistý rytíř z Borgo, v kraji Massa, velmi nestydatě pohrdal znameními zázraků a skutky blaženého Františka. Poutníky, kteří přicházeli na jeho památku, napadal mnohými nadávkami a proti bratřím otevřeně roznášel hloupé řeči. Když však jednou zpochybňoval slávu Božího světce, ke svým hříchům přidal ještě zavrženíhodné rouhání, když řekl: „Jestliže je pravda, že tento František je svatý, ať moje tělo dnes padne mečem; a není-li doopravdy svatý, ať vyváznu bez zranění.“ Neoddálil Boží hněv zasloužený trest, když již jeho modlitba byla hříchem. Za malý okamžik totiž, když rouhač urazil svého synovce, chopil se tento meče a proklál strýci útroby. 7 Bezbožník, otrok pekla a syn temnot zemřel ještě týž den, aby se druzí naučili zázračné Františkovy skutky nezpochybňovat rouhavými slovy, ale uctívat je zbožnými chválami.

4. Jeden soudce, jménem Alexandr, když jedovatým jazykem ty, které mohl, zrazoval od úcty k blaženému Františkovi, byl Božím soudem připraven o řeč a na šest let oněměl. A když byl trýzněn tím, čím dříve hřešil3, obrátil se k hlubokému pokání a litoval, že spílal proti světcovým zázrakům. Proto nepřízeň milosrdného světce nebyla trvalá, byl vzat na milost a řeč se mu vrátila. Od té doby zasvětil rouhavý jazyk světcovým chválám, když skrze trest získal zbožnost a s ní i kázeň.

Další

1 Tuto epizodu Tomáš z Celana nikde neuvádí.

2 Ohledně odstavců 2-4 srv. PojZáz 100; 102-103; 129; 128.

3 Srv. Mdr 11,16.