VII - O slepých, kterým se dostalo zraku1

1. V klášteře menších bratří v Neapoli byl jeden bratr jménem Robert po mnoho let slepý. Na očích mu narostly nadbytečné výrůstky, které mu bránily v pohybu a užívání víček. Jednou se tam sešlo mnoho bratří odjinud, kteří směřovali do různých částí světa. Zrcadlo svaté poslušnosti, blažený otec František, aby je nečekaností zázraku povzbudil na cestu, uzdravil zmíněného bratra v přítomnosti všech tímto způsobem. Jedné noci ležel jmenovaný na smrt nemocný bratr Robert a již odevzdával svou duši, když tu stál u něho blažený otec i s třemi bratry dokonalými ve vší ctnosti, tedy se svatým Antonínem, s bratrem Augustinem a s bratrem Jakubem z Assisi, kteří, jak ho dokonale následovali, dokud žili, tak ho i po smrti radostně doprovázeli. Svatý František vzal nůž, nadbytečné výrůstky odřízl, navrátil dřívější zrak, vytrhl ho z jícnu smrti a řekl mu: „Synu Roberte, milost, kterou jsem ti prokázal, je znamení bratřím, kteří jdou do vzdálených krajů, že já jdu před nimi a povedu jejich kroky. Ať jdou,“ pravil, „s radostí a s veselou myslí ať vykonávají uloženou poslušnost.“

2. V Thébách v Romanii byla slepá žena, která se postila o vigilii svatého Františka jen o chlebu a vodě. Brzy ráno toho svátku ji její muž odvedl do kostela menších bratří. Během slavení mše svaté se jí při pozdvihování Kristova těla otevřely oči, jasně uviděla a co nejvroucněji se poklonila. Při tomto klanění zvolala mocným hlasem: „Díky Bohu a jeho svatému, že vidím tělo Kristovo!“ Všichni, kteří tam byli, pak propukli v jásot. Po skončení posvátných obřadů se žena vrátila s radostí ducha a světlem očí do svého domu. Vždyť se radovala nejen, že znovu mohla vidět pozemské světlo, ale také, že si pro zásluhy blaženého Františka a podepřena silou víry, zasloužila prvním pohledem spatřit onu podivuhodnou svátost, která je pravým a živým světlem duší.

3. V Kampanii byl jeden čtrnáctiletý chlapec z města Pofi postižen náhlou chorobou a zcela přišel o levé oko. Krutost bolesti vytlačila oko ze svého místa tak, že po osm dní, jak povolil nerv, viselo venku na tváři na délku jednoho prstu a bylo téměř uschlé. A když zbývalo už jen uříznutí a všichni lékaři se zcela vzdali naděje, obrátil se jeho otec celým srdcem o pomoc k blaženému Františkovi. A onen neúnavný pomocník ubohých neodmítl úpěnlivé prosby. Uschlé oko totiž zázračnou mocí vrátil na své místo a do původní svěžesti a osvítil ho paprsky vytouženého světla.

4. V tomtéž kraji v Castro se z výšky zřítil trám veliké váhy, který velmi vážně rozbil hlavu jednoho kněze a připravil ho o zrak na levém oku. Jak ležel na zemi, začal nahlas v slzách volat svatého Františka a říkal: „Přispěj mi na pomoc, svatý otče, abych mohl jít na tvůj svátek, neboť jsem slíbil tvým bratřím, že přijdu!“ Byla totiž světcova vigilie. Když tu náhle vstal zcela zdráv, děkoval, radoval se a všechny, kdo stáli kolem a litovali ho v jeho neštěstí, obrátil v úžas a jásot. Šel na tu slavnost a všem vyprávěl, jak na sobě zakusil shovívavost a moc.

5. Jeden muž z Monte Gargano, když pracoval na své vinici a podtínal sekerou nějaký kmen, poranil si vlastní oko, a tak ho uprostřed rozetnul, že ho téměř polovina visela ven. A když v tak beznadějném nebezpečí pozbýval veškeré naděje, že se mu dostane od lidí pomoci, slíbil, že se bude na svátek svatého Františka postit, pomůže-li mu. Světec Boží okamžitě vrátil mužovo oko na patřičné místo a rozdělené tak zcelil a ozdobil bývalým světlem, že nezůstala ani stopa po nějakém zranění.

6. Syn jednoho urozeného muže, od narození slepý, obdržel pro zásluhy svatého Františka vytoužený zrak. Podle této události dostal jméno a nazýval se Iluminát. Později, když dospěl, vstoupil do řádu blaženého Františka, a protože nebyl nevděčný za přijaté dobrodiní, natolik prospíval ve světle milosti a ctnosti, že se jevil jako syn pravého světla2. Nakonec tak pod vlivem zásluh blaženého otce završil svatý počátek ještě svatějším koncem.

7. V Zancato, což je městečko u Anagni, jeden rytíř, jménem Gerard zcela pozbyl zraku. Stalo se však, že dva menší bratři, kteří přicházeli z dalekých krajů, zamířili k jeho domu, zda by je přijal. Poté co byli z úcty ke svatému Františkovi celou rodinou zbožně přijati a jednalo se s nimi se vší laskavostí, když poděkovali Bohu a hostiteli, odešli na nedaleké místo bratří. Té noci se jednomu z  těch bratří zjevil ve snu blažený František a řekl: „Vstaň a i s druhem pospěš do domu vašeho hostitele, který ve vás přijal Krista i mě. Neboť mu chci oplatit dobrodiní lásky. Oslepl totiž, jak si zasloužil pro své viny, které nechtěl očistit kající zpovědí.“ Jakmile otec zmizel, bratr okamžitě vstal, aby i s druhem příkaz rychle vykonal, a když přišli do hostitelova domu, vyprávěli mu po pořádku všechno, co jeden z nich viděl. Onen muž velmi užasl a potvrdil, že všechno, co říkali, je pravda, byl pohnut k slzám a ochotně se vyzpovídal. Nakonec slíbil nápravu, a když tak obnovil vnitřního člověka, znovu najednou nabyl i vnějšího zraku. 10 Pověst o tomto zázraku se roznesla po celém okolí a povzbuzovala mnohé nejen k úctě ke světci, ale také k dobrodiní pohostinství a hříšníky k pokorné zpovědi.

7a. Pozdější dodatek3 Jeden člověk byl pro křivé obvinění z krádeže rozhodnutím světského soudu v Assisi oslepen, usnesení soudce Octaviána o vyříznutí očí obžalovanému bylo vykonáno rytířem Ottou prostřednictvím městských pomocníků. Když byl takto zohaven, s očima vypíchnutýma a i s očními nervy přeřezanými nožem, nechal se odvést k oltáři blaženého Františka. Tam se naléhavě dovolával dobroty tohoto světce a prohlašoval svou nevinu v obžalování ze zmíněného zločinu. Za tři dny získal zásluhou tohoto světce nové oči, které byly sice menší, než ty, o které přišel, ale sloužily mu stejně dobře. Svědkem tohoto zázraku byl výše jmenovaný rytíř Otto, který to stvrdil pod přísahou, v přítomnosti pana Jakuba, opata od Svatého Klementa, pověřeného vyšetřováním tohoto zázraku panem Jakubem, biskupem z Tivoli. Svědkem tohoto zázraku byl také bratr Gulielmo Romano, kterému bratr Jeroným, generální ministr Řádu menších bratří, pod poslušností přikázal, aby řekl pravdu o tom, co kolem té věci věděl, a to pod pohrůžkou exkomunikace. Ten takto zavázán před mnoha ministry provinciály tohoto Řádu a před dalšími velmi váženými bratry potvrdil, že kdysi, když žil ve světě, viděl, jak ten člověk oči má, jak později podstoupil nespravedlivé oslepení, že on sám ze zvědavosti holí obracel oči oslepeného odhozené na zem a že nakonec viděl téhož muže poté, co se mu Boží mocí dostalo očí s novým zrakem, jak velmi jasně vidí.

Další

1 Ohledně odstavců 1-7 srv. PojZáz 116; 118; 119; 120; 122; 123; 117.

2 Srv. Jan 1,9; Ef 5,8.

3 Také tento dodatek byl vložen na příkaz generálního ministra Jeronýma z Ascoli (budoucího papeže Mikuláše IV). O tomto zázraku napsal také list bratřím z Assisi.