II - O mrtvých, kteří byli vzkříšeni

1. Ve městečku Monte Marano nedaleko Beneventa1 vstoupila na cestu každého2 těla jistá žena, která lnula zvláštní oddaností k svatému Františkovi. Když se v noci sešli klerici, aby z žaltářů zpívali pohřební obřady a vigilii, náhle, před zraky všech, se ona žena posadila na lůžku a na jednoho z kněží, svého kmotra, zavolala těmito slovy: „Otče, chci se vyzpovídat, vyslechni můj hřích! Jako mrtvá jsem totiž měla být uvězněna v přísném žaláři, protože hřích, který ti odhalím, jsem dosud nevyznala. Ale,“ řekla, „když za mne prosil svatý František, kterému jsem za života sloužila s oddanou myslí, bylo mi dovoleno vrátit se nyní do těla, abych si, poté co odhalím onen hřích, zasloužila věčný život. A hle, jak uvidíte, jakmile ho vyznám, odeberu se ke slíbenému odpočinutí.“ Proto když se rozechvěle vyznala rozechvělému knězi, po přijatém rozhřešení se pokojně položila na lůžko a šťastně zesnula v Pánu.

2. Ve městečku Pomarico, ležící v apulských horách, měli otec a matka jedinou dceru útlého věku, kterou něžně milovali. Když byla vážnou nemocí přivedena až ke smrti, protože její rodiče v jiného potomka nedoufali, pokládali se v ní jakoby za mrtvé. Příbuzní a přátelé se tehdy sešli k velmi žalostnému pohřbu. Nešťastná matka ležela, plna nevýslovných bolestí a pohroužena v nejhlubší smutek a nevšímala si zcela ničeho z toho, co se dělo. Mezitím se zjevil svatý František, doprovázený jen jedním bratrem, a ráčil navštívit zničenou ženu, o níž věděl, že je mu oddána, a oslovil ji laskavými slovy: Neplač3, neboť světlo tvé lampy, které oplakáváš jako zhasnuté, bude ti na mou přímluvu navráceno.“ Žena ihned vstala a když oznámila všem, co jí světec řekl, nedovolila, aby bylo mrtvé tělo vyneseno, ale s velikou vírou vzývala jméno svatého Františka, uchopila mrtvou dceru a jak všichni s údivem viděli, pozvedla ji živou a zdravou.

3. Když bratři z Nocery prosili jednoho muže, jménem Petr, o nějaký vůz, který na chvíli potřebovali, hloupě jim odpověděl, takže na místo požadované pomoci uštědřil nadávku a na místo almužny, žádané ke cti svatého Františka, vedl rouhavé řeči vůči jeho jménu. Padla však na něj Boží bázeň a on hned litoval své pošetilosti, aby snad za to nenásledoval Boží trest, jak se i zakrátko stalo. Vzápětí totiž onemocněl jeho prvorozený syn a krátce nato vypustil duši. Nešťastný otec se válel po zemi, nepřestával vzývat Božího světce Františka a v slzách volal: Já jsem ten, který zhřešil4, já, který jsem zpupně mluvil; mě jsi měl potrestat na mé vlastní osobě. Svatý, navrať mi, již kajícímu, to, co jsi mi odňal, když jsem se bezbožně rouhal! Tobě se odevzdávám a navždy se vydávám do tvých služeb; vždy budu vzdávat Kristu zbožnou oběť chvály5 ke cti tvého jména.“ A jaký div! Na ta slova chlapec vstal, utišil nářek a tvrdil, že když umíral a opouštěl tělo, byl blaženým Františkem odveden a navrácen zpět.

4. Sotva sedmiletý chlapeček jednoho notáře z města Říma, který chtěl z dětského rozmaru doprovázet matku, jež šla do kostela Svatého Marka, když byl matkou přinucen zůstat doma, vrhl se z okna paláce a rozbit smrtelným nárazem, namístě zemřel. Matku, která dosud neodešla daleko, když uslyšela náraz padajícího, pojalo tušení ohledně synáčka, rychle se vrátila a nalezla syna zabitého nešťastným a náhlým pádem. Pomstychtivé ruce vztáhla ihned proti sobě a bolestnými výkřiky pohnula celé okolí k nářku. Avšak jistý bratr, jménem Rao z řádu menších, který tudy procházel, aby kázal, se k chlapci přiblížil a plný víry řekl otci: „Věříš, že světec Boží František může tvého syna vzkřísit z mrtvých6 pro lásku, kterou vždy měl ke Kristu, který se nechal ukřižovat, aby navrátil lidem život?“ Když ten odpověděl, že pevně věří a upřímně vyznává, že bude navždy světcovým služebníkem, jestliže si od Boha zaslouží skrze jeho zásluhy přijmout takový dar, sklonil se onen bratr i s doprovázejícím ho bratrem k modlitbě a vybídl k modlitbě i ostatní, kteří tam byli. Poté co tak učinili, začal chlapec trošku pohybovat rty, otevřel oči a zvedl ruce, postavil se a náhle před všemi chodil zdráv, a tak mu byl podivuhodnou mocí světce navrácen život i zdraví zároveň.

5. Ve městě Capua si jeden chlapec hrál s ostatními na břehu řeky Volturny a z neopatrnosti spadl do hluboké vody. Proud řeky ho rychle pohltil a mrtvého pohřbil pod pískem. Jakmile se děti, které si s ním u řeky hrály, rozkřičely, seběhlo se tam množství lidu. Když pak všechen lid pokorně a zbožně vzýval zásluhy blaženého Františka, aby shlédl na víru jemu oddaných rodičů a syna ráčil vytrhnout z nebezpečí smrti, přiběhl nějaký plavec, který byl opodál, a zaslechl křik. A po pátrání, poté co nakonec vzýval pomoc blaženého Františka, nalezl místo, kde bahno zahrnulo chlapcovo mrtvé tělo na způsob hrobu. Vyhrabal je, vynesl na břeh a s bolestí hleděl na mrtvého. A třebaže lid, který tam stál, viděl, že chlapec je mrtev, přesto s pláčem a nářkem volal: „Svatý Františku, navrať syna jeho otci!“ A i židé, kteří přišli, pohnuti přirozenou lítostí, říkali: „Svatý Františku, navrať syna jeho otci!“ Tu chlapec, k radosti a údivu všech, vstal zdráv a pokorně žádal, aby ho odvedli do kostela blaženého Františka, aby zbožně vzdal díky tomu, jehož mocí, jak poznal, byl podivuhodně vzkříšen.

6. 1 Ve městě Sessa, v ulici, které se říká „U Sloupů“, jeden náhle bortící se dům zasypal a na místě usmrtil jednoho mladíka. Muži i ženy, vyburcováni rachotem ze zřícení domu, přibíhali odevšad, z jedné i druhé strany odstraňovali dřevo a kameny a ubohé matce odevzdali mrtvého syna. A ona, plna hořkých vdechů, jak jen mohla, bolestným hlasem volala: „Svatý Františku, svatý Františku, vrať mi mého syna!“ A nejen ona, ale i všichni, kteří tam byli, se naléhavě dožadovali pomoci blaženého otce. Když však nebylo hlasu ani vjemu, položili mrtvé tělo na lůžko a chystali se, že ho na druhý den pohřbí. Matka však, protože měla důvěru v Pána, učinila pro zásluhy jeho svatého slib, že pokryje novým plátnem oltář blaženého Františka, jestliže povolá jejího syna zpět k životu. A hle, kolem půlnoci začal mladík pohybovat rty, a když se mu údy rozehřály, živ a zdráv vstal a propukl v chvalozpěv. A klérus, který se sešel, i všechen lid vyzval, aby s radostnou myslí vzdávali chvály a díky Bohu a blaženému Františkovi.

7. Jeden mladík, jménem Gerlandin, pocházející z Ragusy, který vyšel v době vinobraní na vinici, se ve vinařské kádi nahnul pod lis, aby naplnil měchy. Zapříčené trámy se pohnuly a obrovské kameny rozbily smrtelným úderem jeho hlavu. Otec okamžitě přispěchal k synovi, a protože pozbyl vší naděje, zavalenému nepomohl, ale nechal ho pod návalem tak, jak padl. Vinaři, kteří zaslechli žalostný hlas velikého nářku, rychle přiběhli a plni hluboké soustrasti s chlapcovým otcem vytáhli již mrtvého mladíka z trosek. Jeho otec se vrhl k Ježíšovým nohám a pokorně prosil, aby mu ráčil vrátit jeho jediného syna pro zásluhy svatého Františka, jehož svátek se tehdy blížil. Vzlykal v prosbách, zasliboval skutky zbožnosti a sliboval, že se synem, bude-li vzkříšen z mrtvých, navštíví tělo svatého muže. A jaký div! Náhle chlapci, který byl po celém těle rozdrcen, byl vrácen život i celkové zdraví a on s radostí přede všemi vstal, truchlící napomínal a tvrdil, že byl navrácen k životu na přímluvy svatého Františka.

8. Také v Německu vzkřísil dalšího mrtvého, o němž pan papež Řehoř prostřednictvím apoštolského listu7 v době světcova přenesení zpravil, a tím potěšil všechny bratry, kteří se sešli k přenesení a na kapitulu. Průběh tohoto zázraku, protože ho neznám, jsem nevypsal, neboť věřím, že papežské svědectví převyšuje každé jiné tvrzení.

Další

1 Ohledně odstavců 1-8 srov. PojZáz 40; 46; 43; 42; 44; 45; 47 a 48.

2 Srv. Joz 23,14.

3 Srv. Lk 7,13.

4 Srv. 2 Sam 24,17.

5 Srv. Žl 49[50],14.

6 Srv. Sk 17,31.

7 Bulou Mirificans z 16. května 1230.