XI. kapitola

O chápání Písma a duchu proroctví

1. Neúnavné úsilí o modlitbu společně s ustavičným cvičením se ve ctnostech přivedlo Božího muže k takové jasnosti mysli, že ačkoli si znalost posvátných písem neosvojil studiem, přesto osvícen paprsky věčného světla zkoumal hlubiny Písma s podivuhodnou bystrostí rozumu. Jeho mysl, očištěná od každé poskvrny, pronikala skrytost tajemství, a kde učená moudrost zůstává stát venku, tam vstupovala láska milujícího. A kdykoli četl v posvátných knihách, to, co jednou objal duchem, pevně vtiskoval do paměti, proto ne nadarmo sluchem přijímal s duchovní pozorností to, čím se v ustavičné vroucnosti zabýval láskou.

Když se ho jednou bratři ptali, zda se mu líbí, že se vzdělanci již přijatí do Řádu věnují studiu posvátných Písem, odpověděl: „Líbí se mi to, ovšem jen dokud podle Kristova příkladu, který, jak čteme, se více modlil, než četl, ani oni se nezapomínají snažit o modlitbu a nesnaží se tolik, aby věděli, jak mají mluvit, ale aby konali to, co slyší, a tím, že to budou dělat, předkládali to i druhým ke konání. Přeji si,“ řekl, „aby moji bratři byli evangelními učedníky a v poznání pravdy prospívali tak, že porostou v čistotě prostoty, aby neoddělovali holubičí prostotu a hadí opatrnost1, které obě vynikající Učitel spojil svými požehnanými ústy.“

2. Když byl v Sieně dotazován nějakým řeholníkem, doktorem posvátné teologie, ohledně otázek obtížných k pochopení, odkrýval tajemství Boží nauky s takovou jasností moudrosti, že onen učený muž mocně užasl a s obdivem prohlásil: „Vskutku teologie tohoto svatého otce, vynesena čistotou a kontemplací do výše jako na křídlech, je létající orlicí; naše vědění se však plazí břichem po zemi.“

A i když mu scházela výmluvnost2, přesto plný vědění objasňoval nejasné otázky a skryté věci vynášel na světlo. Není proto v rozporu, když svatý muž obdržel od Boha poznání Písem, jestliže skrze dokonalé následování Krista šířil v nich popsanou pravdu svým konáním a když skrze úplné pomazání svatého Ducha měl v srdci jejich učené poznání.

3. Také duch proroctví na něm tak zazářil, že předvídal věci budoucí a nahlížel skrytosti srdcí, vzdálené viděl jako přítomné a sám se zázračně zjevoval jako přítomný těm, kteří byli vzdáleni. Neboť jednou, když vojsko křesťanů obléhalo Damietu, byl muž Boží u toho, vyzbrojen ne zbraněmi, ale vírou. Když se tedy v den bitvy chystali křesťané k boji, jakmile o tom Kristův služebník uslyšel, silně si posteskl a řekl svému druhu: „Jestliže dojde k chystanému boji, ukázal mi Pán, že to křesťanům neprospěje; avšak, řeknu-li to, budu pokládán za hlupáka, budu-li zticha, neuniknu svému svědomí. Co si o tom myslíš?“ Jeho druh mu odpověděl: „Bratře, ať ti nijak nezáleží na tom, budeš-li posuzován3 lidmi, protože za hlupáka nezačneš být pokládán až teď. Ulehči svému svědomí a boj se více Boha než lidí4.“ Jakmile to Kristův herold uslyšel, vstal a podle spasitelných příkazů šel ke křesťanům, odvracel je od boje, ohlašoval jim prohru. Pravda se jim však stala výmyslem, zatvrdili své srdce5 a nechtěli se vrátit. 10 Šli, střetli se a bojovali; celé křesťanské vojsko se dalo na útěk a z bitvy si namísto triumfu odnesli ostudu. 11 Mrtvých a zajatých bylo kolem šesti tisíc, a tak byl počet křesťanů touto řeží vskutku oslaben. 12 Tak se jasně ukázalo, že se nemělo opovrhovat moudrostí chudého; neboť duše spravedlivého muže zvěstuje pravdu lépe než sedm strážců na hlídce někde na výšině6.

4. Jindy také, když po svém návratu ze zámoří přišel do Celana, aby tam kázal, zval ho z pokorné uctivosti jistý rytíř s velikou naléhavostí k sobě na oběd. Přišel proto do rytířova domu a celá rodina se z příchodu chudého hosta radovala. 3 Než se však dali do jídla, přednesl muž se zbožnou myslí, podle obvyklého zvyku, prosby a chvály Bohu, při nichž stál s očima pozdviženýma k nebi7. Když modlitbu dokončil, František si důvěrně zavolal laskavého hostitele stranou a takto k němu promluvil: „Bratře hostiteli, přemožen tvými prosbami, vstoupil jsem do tvého domu, abych tu pojedl. Uposlechni teď rychle mých napomenutí, protože ty nebudeš jíst tady, ale jinde. Nyní vyznej své hříchy, zkrušen bolestí pravé kajícnosti, aby v tobě nezůstalo nic, co bys nevyjevil v pravdivé zpovědi. Neboť dnes ti Pán odplatí, že jsi s takovou zbožností přijal jeho chudé.“ Onen muž ihned uposlechl světcových slov a jeho druhu odkryl ve zpovědi veškeré hříchy, učinil pořízení o svém domě8 a jak jen mohl, se připravoval na smrt. Konečně přistoupili ke stolu a jakmile ostatní začali jíst, hostitel náhle vydechl ducha, zastižen, podle slov Božího muže, nenadálou smrtí. 10 Tak se zásluhou hostitelova milosrdenství stalo, že když podle výroku Pravdy přijal proroka, obdržel odměnu jako prorok9. 11 Když totiž skrze prorockou předpověď svatého muže onen jemu oddaný rytíř učinil opatření proti nenadálé smrti, takže vyzbrojen zbraněmi kajícnosti unikl věčnému odsouzení a vstoupil do věčných příbytků10.

5. V době, kdy svatý muž ležel nemocen v Rieti, jistý prebendář, jménem Gedeon, podvodník a světák, byl zachvácen vážnou nemocí a ležel na lůžku. Když ho k němu dopravili, zároveň s přítomnými ho v slzách prosil, aby ho poznačil znamením kříže. Svatý muž mu na to řekl: „Když jsi předtím žil podle přání těla11 a neobával ses Božích soudů, jak tě mám poznačit křížem? Jen pro oddané prosby příchozích tě poznačím ve jménu Páně znamením kříže. Ty však věz, že budeš trpět ještě víc, vrátíš-li se zdráv k tomu, cos vyzvracel12. Neboť pro hřích nevděčnosti dostává se vždy horšího než prve13.“ Poté co tak nad ním učinil kříž, ihned ten, který ležel zkroucen, vstal zdráv a propukl v Boží chválu. „Já“, jásal, „jsem zdráv!“ Kosti jeho beder totiž, jak mnozí slyšeli, zapraskaly, jako když se suché dříví láme rukou. Po krátké době však na Boha zapomněl14 a tělo znovu oddal nečistotě. Když jednou večer večeřel v domě jednoho kanovníka a té noci tam také spal, na všechny se náhle zřítila střecha domu. A zatímco ostatní unikli smrti, jako jediný byl usmrcen a zahuben onen nešťastník. Spravedlivým Božím soudem se tak konec tohoto člověka stal kvůli hříchu nevděčnosti a pohrdání Bohem horší než začátek15, neboť za přijaté odpuštění je třeba být vděčný a opakovaná neřest se protiví dvojnásob.

6. Jindy zas přišla za světcem jedna urozená, Bohu oddaná žena, aby mu vyjevila svou bolest a požádala ho o pomoc. Měla totiž velmi krutého muže, kterého snášela jako protivníka ve službě Kristu; a tak prosila světce, aby se za něho modlil, aby Bůh ráčil obměkčit jeho srdce svou milostí. Když to uslyšel, řekl jí: „Jdi v pokoji a bez pochybností očekávej útěchu, které se ti od tvého muže dostane.“ A dodal: „Řekni mu jménem Božím a mým, že teď je čas milosti, pak bude čas spravedlnosti.“ Poté, co přijala požehnání, vrací se ona žena, vyhledává svého muže a oznamuje mu vzkaz. Duch svatý na něho sestoupil16, a tak jej učinil ze starého novým stvořením, že se vší mírností17 odpověděl: „Paní, služme Pánu a zachraňme své duše.“ Na radu svaté manželky vedli proto po mnoho let zdrženlivý život a ve stejný den odešli oba k Pánu.

Zajisté je třeba obdivovat na Božím muži sílu prorockého ducha, která údům již usychajícím navracela svěžest a zatvrzelým srdcím vtiskovala zbožnost, avšak neméně obdivuhodná je průzračnost téhož ducha, která předem poznávala dění budoucí a také pronikala tajemství svědomí; byl jako druhý Eliseus, obdařený dvojnásobným duchem18 Eliášovým.

7. Neboť když jednomu, sobě blízkému, muži ze Sieny předpověděl něco ohledně jeho smrti, když se o tom doslechl onen učený muž, o němž byla již výše učiněna zmínka, že s ním rozmlouval o Písmech, protože pochyboval, vyptával se svatého otce, zda řekl to, co se z vyprávění onoho muže dozvěděl. Nejenom, že mu potvrdil, že to řekl, ale také tomu, který se vyptával na cizí záležitost, prorocky předpověděl jeho vlastní smrt. A aby ho o tom ubezpečil ještě více, podivuhodně vyjevil jistou tajnou obavu jeho svědomí, kterou zmíněný muž nikomu živému neřekl, a spasitelnou radou ji odstranil. K potvrzení toho všeho se přidává i to, že onen řeholník skončil tak, jak mu Kristův služebník předpověděl.

8. V té době, kdy se vracel ze zámoří a měl za průvodce bratra Leonarda z Assisi, stalo se, že unaven a zemdlen nasedl na chvilku na osla. Jeho druh, neméně unaven, zatímco ho následoval, připouštěje cosi lidského, začal si pro sebe říkat19: „Jeho a moji rodiče si spolu nehráli jako rovný s rovným. A hle, on si jede a já mu pěšky vedu osla.“ Když tak uvažoval20, svatý muž ihned sestoupil z osla a řekl: „Nehodí se, bratře, abych já jel a ty abys šel pěšky, protože ve světě jsi byl urozenější a mocnější než já.“ V té chvíli bratr strnul a naplněn studem, poznal, že byl přistižen; padl mu k nohám21 a smáčen slzami otevřeně odhalil své smýšlení a prosil o odpuštění.

9. Jeden bratr22 oddaný Bohu i Kristovu služebníku, zabýval se často v srdci myšlenkou, že nebeské milosti bude hoden ten, koho bude svatý muž zahrnovat důvěrnou láskou a toho, kterého by pokládal za cizího, toho třeba pokládat za vyloučeného z počtu Bohem vyvolených. Když tak byl častěji sužován náporem takových myšlenek, usilovně toužil po přátelství s Božím mužem, a přestože nikomu přání svého srdce neodhalil, soucitný otec si ho k sobě laskavě zavolal a takto k němu promluvil: „Ať tě, synu, neznepokojují žádné myšlenky, protože tě mezi svými drahými pokládám za nejdražšího a rád ti věnuji dar svého přátelství a lásky.“ Bratr užasl a z oddaného se stal ještě oddanějším, a nejenže rostl v lásce ke svatému muži, ale také působením milosti Ducha svatého byl zahrnut dary ještě většími.

Když také, zavřen v cele, pobýval na hoře La Verna, přál si jeden z jeho druhů23 s velikou touhou, aby měl jeho rukou něco napsaného ze slov Páně a něco krátce připsaného. Věřil totiž, že se tak zbaví těžkého pokušení ne těla, ale duše, kterým byl trýzněn, nebo ho bude lehčeji snášet. 7 Když byl tak velikou touhou sužován, trápil se v srdci, protože přemožen ostychem, neodvažoval se ctihodnému otci onu věc vyjevit. Ale komu neřekl člověk, tomu to odhalil Duch. Přikázal totiž, aby mu zmíněný bratr přinesl inkoust a papír, a podle bratrova přání napsal vlastní rukou Chvály Páně, připsal mu závěrečné požehnání, a řekl mu: „Vezmi si tento lístek a pečlivě ho uchovávej až do dne své smrti.“ 10 Bratr přijal onen vytoužený dar a hned všechno to pokušení zmizelo. 11 List byl uchován, a když se později ukázal jako zázračný, dosvědčil Františkovy ctnosti.

10. Jeden bratr, aspoň podle vnějšího zdání, byl vynikající ve svatosti, znamenitý svým chováním, přesto však dosti zvláštní. Po celou dobu se oddával modlitbě a mlčení zachovával s takovou opatrností, že měl ve zvyku zpovídat se ne slovy ale posunky. Stalo se, že svatý otec na to místo přišel, bratra viděl a mluvil o něm s ostatními bratry. Když ho všichni doporučovali a vychvalovali, muž Boží odpověděl: „Přestaňte, bratři, abyste mi na něm nechválili ďábelský klam. V pravdě vězte, že je to ďábelské pokušení a podvodný klam.“ Bratři to ztěžka přijímali, protože si mysleli, že je nemožné, aby se podvodné léčky maskovaly tolika znameními dokonalosti. Když onen bratr po několika dnech24 z Řádu odešel, jasně se projevilo, s jakou jasností vnitřního nazírání prohlédl muž Boží tajnosti jeho srdce25.

Mnohým, kteří vypadali, že stojí26, takto s neochvějnou pravdivostí předpovídal pád, ale ještě mnohem většímu počtu zvrácených předpovídal obrácení ke Kristu, a tak se zdálo, že je blízko k patření do odlesku věčného světla27, v jehož podivuhodné záři jeho duchovní zrak spatřoval věci tělesně vzdálené, jako by byly přítomné.

11. Jednou když měl jeho vikář kapitulu, on se modlil v cele, aby stál jako prostředník28 mezi bratry a Bohem. Když svatý muž v duchu viděl, jak se jeden z nich, oděn jakýmsi pláštěm obrany, nepodřizuje kázni, zavolal si jednoho z bratří a řekl mu: „Viděl jsem, bratře, na hřbetě onoho neposlušného bratra ďábla, jak mu drží sevřenou šíji, a ten podroben takovému jezdci, když pohrdl jhem poslušnosti, poddal se jeho opratím. A když jsem za bratra prosil Boha, démon ihned zmaten zmizel. Jdi tedy a řekni bratru, aby šíji bez otálení sklonil pod jho svaté poslušnosti!“ Bratr, napomenut prostředníkem, se okamžitě obrátil k Bohu a pokorně se vrhl k vikářovým nohám.

12. Jindy se také stalo, že k poustevně v Grecciu přišli dva bratři z daleka, aby spatřili Božího muže a přijali od něho požehnání, po kterém již delší dobu toužili. Když však dorazili, nenašli ho, protože se již z veřejných míst uchýlil do cely, a tak zkroušeně odcházeli. A ejhle, když se vzdalovali, ačkoli o jejich příchodu ani odchodu nemohl nijak podle lidského vnímání vědět, vyšel proti obvyklému zvyku z cely, zavolal za nimi a podle toho, jak si přáli, jim ve jménu Kristově požehnal znamením kříže29.

13. Jednou přišli dva bratři z Terra di Lavoro, z nichž ten starší dával mladšímu nemalá pohoršení30. Když tedy dorazili k otci, zeptal se on toho mladšího, jak se k němu bratr průvodce na cestě choval. Když mu na to odpověděl: „Docela dobře“, dodal: „Dej si pozor, bratře, abys pod rouškou pokory nelhal. Vím totiž, vím; ale počkej chvilku a uvidíš.“ Bratr velmi užasl, jak duchem poznal věci tak vzdálené. Vskutku však po několika dnech31, ten, který pohoršoval bratra, pohrdl Řádem a odešel pryč, aniž by prosil otce za odpuštění nebo přijal zasloužené pokání k nápravě. Na jeho jednom pádu tak zazářily dvě věci najednou, a to nestrannost Boží spravedlnosti a pronikavost prorockého ducha.

14. Jak se také, působením božské moci, jevil vzdáleným jako přítomný, je již patřičně známo z výše uvedeného, připomene-li se, jak se nepřítomen zjevil bratřím proměněný na ohnivém voze32 a jak se objevil na arelatské kapitule ve tvaru kříže.

Je třeba věřit, že se to stalo Božím řízením, aby podivuhodným zjevením tělesné přítomnosti jasněji vyniklo, jak byl jeho duch přítomný a jak byl průchodný pro světlo věčné moudrosti, která je nad každý pohyb pohyblivější, všude pro svou čistotu dosáhne, v každém pokolení vchází do svatých duší a utváří Boží přátele a proroky33. Prostým a maličkým34 totiž obvykle vznešený Učitel odkrývá svá tajemství, jak to nejprve ukázal na Davidovi, nejlepším z proroků, později na Petrovi, knížeti apoštolů, a nakonec na Kristově chudičkém, Františkovi. Neboť oni, ačkoli byli prostí pro nedostatečnou vzdělanost, stali se slavnými výukou Ducha svatého: tamten jako pastýř, aby pásl stádo35 Synagogy vyvedené z Egypta; onen jako rybář, aby naplnil síť36 církve rozmanitostí věřících; tento pak jako obchodník, aby koupil perlu evangelního života, když všechno prodal37 a rozdal pro Krista.

Další

1 Srv. Mt 10,16.

2 Srv. 2 Kor 11,6.

3 Srv. 1 Kor 4,3.

4 Srv. Sk 5,29.

5 Srv. Jan 12,4.

6 Srv. Sir 37,14.

7 Srv. Jan 17,1.

8 Srv. Iz 38,1.

9 Srv. Mt 10,41.

10 Srv. Lk 16,9.

11 Srv. Gal 5,16.

12 Srv. Přís 26,11.

13 Srv. Mt 12,45.

14 Srv. Sd 3,7.

15 Srv. Mt 12,45.

16 Srv Sk 10,44.

17 Srv. Ef 4,2.

18 Srv. 2 Král 2,9.

19 Srv. Lk 11,38.

20 Srv. Mt 1,20.

21 Srv. Mk 5,22.

22 Podle 1Cel 49-50 jde o bratra Riceria z Marky.

23 Ani 2Cel 49 neprozrazuje jeho jméno, ale podle adresáta lístku, který se nám dochoval víme, že jím je bratr Lev (srv. PožLv 3)

24 Srv. Lk 15,13.

25 Oproti vyprávění 2Cel 28 vynechává sv. Bonaventura zmínku o světcovu vikáři, který nejvíc pochyboval, a který pak na radu sv. Františka vyzval bratra ke zpovědi.

26 Srv. 1 Kor 10,12.

27 Srv. Mdr 7,26.

28 Srv. Dt 5,5.

29 Podle 2Cel 45 je sv. František vyzval k ohlédnutí se prostřednictvím spolubratra.

30 2Cel 39,1 uvádí jaké pohoršení mu dával: „Nebyl mu totiž druhem, ale tyranem.“

31 Srv. Lk 15,13.

32 Srv. 2 Král 2,11.

33 Srv. Mdr 7,24.27.

34 Srv. Mt 11,25.

35 Srv. Jan 21,15.

36 Srv. Mt 13,47-48.

37 Srv. Mt 13,44-45.