X. kapitola

O snaze o modlitbu a o její síle

1. František, služebník Kristův, vnímal, že je tělem od Pána vzdálen1, neboť pro lásku Kristovu2 se stal již zcela nevšímavým k vnějším pozemským tužbám, ale aby nebyl bez útěchy Milovaného, bez ustání se modlil3 tak, že se snažil v přítomnosti upínat ducha k Bohu. Modlitba totiž byla kontemplujícímu útěchou, neboť obcházením příbytků nebešťanů se již stal spoluobčanem andělů, a vroucí touhou hledal Milovaného4, od něhož ho oddělovala jen stěna těla. I ve skutcích mu byla oporou, když ve všem, co konal, nedůvěřoval své zdatnosti, ale svěřoval se nebeské dobrotě a skrze neutuchající modlitbu předkládal všechny své úmysly Pánu.

Vytrvale tvrdil, že řeholník má nade všechno toužit po milosti modlitby a vůbec nevěřit, že by bez ní ve službě Pánu prospíval, a jak jen mohl, povzbuzoval své bratry, aby o ni usilovali. Neboť ať už se procházel či seděl, uvnitř i venku, při práci i při odpočinku, byl tak zaměřen k modlitbě, že se zdálo, že jí věnoval nejenom celé své srdce a tělo, ale také všechnu práci a čas.

2. Byl zvyklý nepřecházet žádné navštívení Ducha s nedbalostí. Proto, když se mu ho dostalo, oddal se mu a z darované sladkosti se těšil tak dlouho, dokud mu ji Pán dopřával. Také když byl na cestě a zakoušel nějaká vanutí Božího Ducha, nechal své druhy jít napřed, zastavil se, aby z nového vnuknutí získal duchovní prospěch a nepřijímal milost nadarmo5. Mnohokrát byl uchvácen do takového vytržení kontemplace, že vyzdvižen sám nad sebe, zakoušel cosi nad lidské chápání a nevnímal, co se kolem něho děje.

Jednou totiž, když procházel přes lidnaté město Borgo San Sepolcro a jel kvůli tělesné slabosti na oslu, potkával cestou zástupy, které se k němu s velikou oddaností hrnuly. Ale když do něho strkali , chytali ho, dotírali na něj a také se ho častokrát dotýkali, zdál se necitlivý ke všemu a jako bezduché tělo neuvědomoval si nic z toho, co se kolem něho dělo. Proto když, poté co již dávno prošel městem a opustil zástupy a dorazil k nějakému obydlí malomocných, ten, který zahlížel nebeské, jako by se vracel odjinud, starostlivě se ptal, kdy že se přiblíží k Borgu. Když totiž byla jeho mysl pohroužena do nebeského jasu, nevnímala rozdílnosti místa, času ani osob, které potkával. A že se mu to stávalo častěji, potvrdila četná zkušenost jeho druhů.

3. A jelikož v modlitbě pochopil, že vytoužená přítomnost svatého Ducha se nabízí těm, kteří se modlí, tím důvěrněji, čím více je nachází vzdálené od hřmotu světských záležitostí, proto, když se chtěl modlit, vyhledával osamělá místa a v noci se uchyloval do samoty a do opuštěných kostelů. Tam často podstupoval hrozné boje s démony, kteří s ním citelně zápasili a pokoušeli se rušit jeho snahu o modlitbu. On však, chráněn nebeskou zbrojí, čím urputněji byl nepřáteli napadán, tím pevnější se stával ve ctnosti a vroucnější v modlitbě, když s důvěrou říkal Kristu: „Do stínu svých perutí mě ukryj před hříšníky, kteří mě sužují6.“ Zlým duchům však říkal: „Dělejte si se mnou co chcete, duchové zlí a lživí! Vždyť nemůžete víc, než nakolik vás nebeská ruka uvolní. A já jsem připraven, abych s veškerou radostí snášel všechno, o čem rozhodla, že mi má být způsobeno.“ Protože takovou pevnost mysli pyšní duchové nesnesli, zahanbeně odešli.

4. Když pak muž Boží zůstával sám a v klidu, lesy naplňoval vzdechy, místa smáčel slzami, rukou se bil v prsa a jako kdyby ve skrytosti nalezl důvěrníka, rozmlouval se svým Pánem. Tam odpovídal soudci, tam prosil otce, tam hovořil s přítelem, odtamtud také, když ho bratři zbožně sledovali, bylo slyšet, jak se v hlasitých nářcích přimlouvá u Boží slitovnosti za hříšníky a jak nahlas oplakává Pánovo umučení, jako by ho měl před sebou.

3 Tam byl také spatřen, jak se v noci modlí s rukama rozpaženýma do tvaru kříže, celým tělem se vznášel nad zemí a byl obklopen jakýmsi zářícím obláčkem, aby tak podivuhodné světlo kolem jeho těla bylo svědkem obdivuhodného osvícení uvnitř mysli.

Tam mu také, jak bylo věrohodnými výpověďmi dosvědčeno, byly vyjevovány neznámé a skryté záležitosti Boží moudrosti7, které však navenek nešířil, leda jen nakolik naléhala Kristova láska8 a vymáhal prospěch bližních. Říkával totiž: „Stává se, že za nepatrnou odměnu se dá ztratit věc k nezaplacení a ten, který ji dal, se nedá podruhé snadno pohnout k darování.“

Když se vracel ze soukromých modliteb, kterými byl proměňován téměř v jiného muže9, s nejvyšším úsilím se snažil podobat se ostatním, aby snad nepřišel o vnitřní odměnu10 pro vánek obdivu k tomu, co by vyjevil navenek. Když byl náhle na veřejnosti naplněn a navštíven Pánem, vždy něco přítomným namítal, aby důvěrné doteky Snoubence neprozrazoval navenek. Když se modlil mezi bratry, zcela se vyhýbal nářkům, pláči, hlubokým vzdechům a vnějším projevům, jednak protože miloval odloučenost, jednak proto, že když vstupoval do nitra, celý byl uchvácen do Boha. Často svým blízkým říkal: „Když se služebník Boží modlí a je božsky navštíven, má říci:10 „Tuto útěchu jsi seslal z nebe11, Pane, mně, hříšnému12 a nehodnému, a já ji svěřuji tvé ochraně, protože mi připadá, že jsem zloděj tvého pokladu. 11 Když se pak od modlitby vrací, má se jevit tak chudičký a hříšný, jako kdyby se mu nedostalo žádné nové milosti.“

5. Stalo se, že když se muž Boží modlil v Porciunkule, přišel za ním assiský biskup, aby ho navštívil, jak měl ve zvyku. Hned, jak dorazil na místo, sebevědomě, více než bylo slušné, přistoupil k cele, ve které se Kristův služebník modlil, a poté co zaklepal na dveře, chystal se vstoupit; když tam však vsunul hlavu a spatřil světce, jak se modlí, roztřásl se hrůzou13, údy mu strnuly, také ztratil řeč a z Boží vůle byl náhle silou vyhozen ven a pozpátku odveden pryč. Překvapený biskup, jak jen mohl, spěchal k bratřím, a jakmile mu Bůh navrátil řeč, první větou vyznal vinu.

Jednou se také stalo, že opat kláštera Svatého Justina z perugijského biskupství potkal na cestě Kristova služebníka. Jakmile ho zbožný opat spatřil, rychle sestoupil z koně, aby Božímu muži prokázal úctu a pohovořil s ním něco o spáse duše. Když nakonec, poté co skončili příjemný rozhovor, opat odjížděl, poprosil ho pokorně, aby se za něho modlil; muž Bohu milý mu odpověděl: „Rád se pomodlím.“ Proto, když se opat poněkud vzdálil, řekl věrný František svému druhu: „Počkej, bratře, chvilku, protože chci splnit to, co jsem přislíbil.“ A zatímco se modlil, opat náhle v duchu zakoušel nezvyklý žár a sladkost do té doby nepoznanou, takže uchvácen do vytržení mysli14, pozbyl celý sebe samého v Bohu. Zůstal tak jen malou chvilku, a když se vrátil k sobě, rozpoznal v tom sílu modlitby svatého Františka. 10 Proto vždy planul k Řádu ještě větší láskou a mnohým o té události vyprávěl jako o zázraku.

6. Kanonické hodinky měl svatý muž ve zvyku konat ne méně bohabojně, než vroucně. Ačkoli totiž trpěl nemocí očí, žaludku, sleziny a jater, nechtěl se přesto, dokud se žalmy modlil, opřít o zeď nebo stěnu, ale hodinky vždy konal vzpřímen a bez kapuce, aniž by těkal očima a bez nějakých vynechávek. A jestliže byl někdy na cestě, zastavoval se na tu dobu a od tohoto zbožného a svatého zvyku neupouštěl ani, když měl být promočen od deště. Říkával totiž: „Jestliže v klidu přijímá tělo svůj pokrm, s nímž se stává budoucím pokrmem pro červy, s jak velkým pokojem a klidem má duše přijímat pokrm života?“

Domníval se totiž, že se vážně prohřešuje, zaobírá-li se v srdci prázdnými smyšlenkami, zatímco se věnuje modlitbě. Když se mu něco takového stalo, neotálel se zpovědí a snažil se hned napravit vinu. A na toto úsilí si tak zvykl, že jen velmi zřídka ho takové mouchy obtěžovaly. Během jednoho čtyřicetidenního postu udělal malý košík, aby vyplnil zbytky času, aby nepřišly docela nazmar. Když si však na něho vzpomněl, zatímco se modlil Tercii, maličko to rozptýlilo jeho ducha; pohnut duchovním zápalem, vhodil košík do ohně a řekl: „Obětuji ho Pánu15, jehož oběti bránil.“

10 Žalmy se modlil s takovou pozorností mysli a ducha, jako by měl Boha přítomného před sebou, 11 a když při nich narazil na jméno Páně, zdálo se, že si pro lahodnou sladkost olizuje rty.

12 Jméno Páně nejenom myšlené, ale také vyslovené a psané chtěl uctívat zvláštní úctou a bratry někdy přesvědčoval, aby všechny popsané lístky, kdekoli nalezené, sbírali a odkládali na čisté místo, aby se snad nestalo, že by ono jméno na nich napsané bylo pošlapáno.

13 Také když vyslovoval nebo slyšel jméno Ježíš, byl uvnitř naplněn takovou radostí, že navenek se zdál být celý proměněný, jako by medově sladká chuť proměnila jeho chuť a ladná harmonie jeho sluch.

7. Tři roky před jeho smrtí se stalo, že se k povzbuzení zbožnosti rozhodl slavit ve městě Greccio památku na narození dítěte Ježíše s co největší slávou, jak to jen půjde. Aby to vskutku nemohlo být pokládáno za smělost, poté co k tomu bylo od Nejvyššího Velekněze nejprve vyžádáno a obdrženo dovolení, nechal připravit jesličky, přinést seno a přivést na to místo vola a osla. Bratři jsou svoláni, přicházejí lidé, les naplňují hlasy a ona velebná noc se četnými a jasnými světly, zvučnými a jednotnými chválami stává zářící a slavnostní. Muž Boží stál před jesličkami naplněn vroucností, skropen slzami a přetékaje radostí. Nad jesličkami se slaví mše svatá, při níž František, jáhen Kristův, zpívá evangelium. Potom kolemstojícímu lidu káže o narození chudého Krále, kterého, když chtěl jmenovat, z nezměrné něžnosti lásky nazýval dítětem z Betléma.

Jistý ctnostný a pravdomluvný rytíř, který pro lásku Kristovu opustil světské rytířství a s mužem Božím byl spojen hlubokým přátelstvím, tedy pan Jan z Greccia, tvrdil, že viděl nějaké velmi krásné děťátko, spící v oněch jesličkách, které blažený otec František vzal do náručí a zdálo se, že ho budí ze spaní.

Toto vidění zbožného rytíře nečiní věrohodným jen svatost toho, kdo jej viděl, ale dokazuje ho i ověřená pravda a potvrzují následné zázraky. Vždyť Františkův příklad, který svět vnímá, je povzbuzením pro srdce vlažná v Kristově víře, 10 a lidmi uschované seno z jesliček je podivuhodným lékem pro nemocná zvířata i ochranou před dalšími rozličnými nákazami. Tak Bůh oslavuje ve všem svého služebníka a jasnými znameními zázraků dokazuje účinnost svaté modlitby.

Další

1 Srv. 2 Kor 5,6.

2 Srv. 2 Kor 5,14.

3 Srv. 1 Thes 5,17.

4 Pís 3,1-2.

5 Srv. 2 Kor 6,1.

6 Žl 16[17],8-9.

7 Srv. Žl 50[51],8.

8 Srv. 2 Kor 5,14.

9 Srv. 1 Sam 10,6.

10 Srv. Sir 2,8.

11 Srv. 1 Petr 1,12.

12 Srv. Lk 18,13.

13 Srv. Job 21,6.

14 Srv. Sk 11,5.

15 Srv. Žl 53[54],8.