IX. kapitola

O žáru lásky a o touze po mučednictví

1. Kdo by byl schopen vylíčit1 vroucí lásku, kterou František, přítel Snoubencův, planul? Vždyť se zdálo, jako by byl celý rozžhaveným uhlím, které je pohlcováno plamenem Boží lásky. Neboť jakmile zaslechl slovo o lásce Páně, ihned byl roznícen, rozechvěn a zapálen, jako kdyby se paličkou vnějšího hlasu udeřilo na vnitřní strunu srdce. Říkával, že nabízet za almužny takové jmění, je vznešenou marnotratností a že ti, kdo ji považují za méně než peníze, jsou velikými hlupáky, protože jen neocenitelná cena Boží lásky postačuje k zaplacení nebeského království, a že lásku toho, který nás moc miloval, je třeba také moc milovat.

Proto, aby byl k Boží lásce podněcován vším, jásal nad každým dílem Pánových rukou2 a skrze toto radostné představení pronikal ke smyslu a příčině života. V krásném spatřoval Nejkrásnějšího a po stopách vtištěných do stvoření následoval3 Milovaného kamkoliv, když si ze všeho činil žebřík, po kterém vystupoval, aby dosáhl toho, který je celý přežádoucí4. Neboť láskou neslýchané zbožnosti okoušel v jednotlivých stvořeních, jako v potůčcích, onu prvotní dobrotu pramene a jako kdyby vnímal nebeské souznění v souhře schopností a činností daných jim od Boha, vyzýval je laskavě, jako prorok David, ke chvále Pána5.

2. Jako kytička myrhy spočíval neustále na prsou6 jeho duše ukřižovaný Ježíš Kristus, v něhož se chtěl žárem nezměrné lásky cele proměnit. Proto na znamení zvláštní oddanosti k němu uchyloval se od svátku Zjevení Páně na následujících čtyřicet dní, tedy v době, kdy se Kristus skryl na poušti, na osamělá místa a uzavíral se na cele, s pokrmem a nápojem jak jen mohl střídmým, aby se bez ustání věnoval modlitbám a chválám Božím.

Tak vroucí lásku choval ke Kristu, ale i Milovaný mu odplácel láskou tak důvěrnou, že se samotnému služebníku Božímu zdálo, jako by neustále před očima vnímal přítomnost samotného Stvořitele, jak někdy důvěrně odhalil svým druhům.

Vůči svátosti Těla Páně planul žárem celého srdce, když s nesmírným úžasem obdivoval onu nejdražší laskavost a nejlaskavější lásku. Přijímal často a tak vroucně, že u druhých vroucnost vzbuzoval, když při lahodném zakoušení neposkvrněného Beránka7, jakoby opilý duchem, byl často uchvacován do vytržení mysli.

3. Matku Pána Ježíše zahrnoval nevýslovnou láskou, protože Pána vznešenosti nám učinila bratrem, a skrze ni jsme dosáhli milosrdenství8. Po Kristu spoléhal především na ni, ustanovil ji ochránkyní svou i svých bratří a na její počest se velmi vroucně postil od svátku apoštolů Petra a Pavla až do slavnosti Nanebevzetí.

S andělskými duchy planoucími podivuhodným ohněm, v němž se vystupuje k Bohu a jímž jsou zapalovány duše vyvolených, byl spojen poutem nerozdělitelné lásky a z úcty k nim se po čtyřicet dní od Nanebevzetí slavné Panny postil9 a vytrvale setrvával na modlitbách. Také blaženému archandělu Michaelovi, jemuž je svěřena služba ochrany duší, byl oddán zvláštní láskou, kvůli horlivosti, kterou má při snaze o spásu všech, jež mají být zachráněni.

Při vzpomínce na všechny svaté se v žáru zbožnosti rozehříval jako ohnivý kámen10 a nejvyšší úctou zahrnoval všechny apoštoly, zvláště však Petra a Pavla, pro vroucí lásku, kterou měli ke Kristu. Z úcty a z lásky k nim zasvěcoval Pánu zvláštní čtyřicetidenní půst. Kristův chudý neměl nic jiného, jen dva drobné11, totiž tělo a duši, které mohl ve štědré lásce rozdávat. Však je také pro lásku Kristovu nabízel tak ustavičně, že téměř po celou dobu tělo přísnými posty a duši planoucí touhu podával v oběť, takže na vnějším nádvoří obětoval celopal a uvnitř chrámu spaloval kadidlo12.

4. Jak ho nezměrná vroucnost lásky povznášela vzhůru k Božímu, tak se rozšiřovala i jeho láskyplná dobrota k těm, s nimiž sdílel přirozenost i milost. Neboť u toho, jehož laskavost srdce učinila bratrem celého stvoření, není nijak divné, jestliže ho láska Kristova13 učinila ještě bratrštějším vůči těm, kteří jsou označeni podobou se Stvořitelem a vykoupeni krví14 Původce. Nepovažoval se za Kristova přítele, než když rozehříval duše, které on vykoupil. Říkával, že nemá být nic přednějšího než spása duší, a dokazoval to nejvíce tím, že Jednorozený Boží15 se pro duše snížil k tomu, aby visel na kříži. Proto bojoval při modlitbě, cestoval, aby kázal a horlivě dával dobrý příklad. Kdykoli byl napomínán za přílišnou přísnost vůči sobě, odpovídal, že byl dán druhým za příklad. A třebaže jeho tělo bylo nevinné a už se ochotně podrobovalo duchu a nevyžadovalo žádné metly za provinění, přesto mu kvůli dobrému příkladu znovu ukládal tresty a břemena, a střežil tak tvrdé cesty kvůli druhým. Říkával totiž: „Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale sám v sobě neměl lásku a bližním bych nedával příklad ctností, jen málo bych prospěl druhým a sobě vůbec16.“

5. S vroucím žárem lásky dychtil také po slavném vítězství svatých mučedníků, jejichž plamen lásky nemohl být uhašen, ani jejich odvaha zlomena. Sám proto toužil, zapálen onou dokonalou láskou, která vyhání strach17, nabídnout se Pánu skrze plamen mučednictví jako živou oběť18, aby se tak odvděčil Kristu, který za nás zemřel, a ostatní aby povzbudil k Boží lásce. V šestém roce svého obrácení, když planul touhou po mučednictví, rozhodl se odplout na území Sýrie, aby tam kázal křesťanskou víru a pokání Saracénům a ostatním nevěřícím. Když však vstoupil na jednu loď, aby se tam dostal, byl nepříznivě vanoucími větry přinucen přistát na území Dalmácie. Když se tam po nějakou dobu zdržoval a nemohl nalézt loď, která by ho tehdy převezla, cítil se být podveden svou touhou, a prosil nějaké námořníky, kteří směřovali do Ancony, aby ho pro lásku Boží vzali s sebou. Oni to však pro nedostatek zásob vytrvale odmítali, a tak se muž Boží spolehnul spíše na Pánovu dobrotu a nastoupil i se svým druhem tajně na loď. Objevil se tam však jeden člověk, kterého, jak se zdá, poslal za svým chudým Bůh, a ten s sebou přinesl potřebné potraviny. Zavolal si z lodi někoho bohabojného a řekl mu: „Toto všechno věrně uschovej pro chudé bratry, kteří se skrývají na lodi, a v době nouze jim to laskavě předej!“ A tak se stalo, že když námořníci nemohli kvůli síle větrů po mnoho dní nikde přistát, bylo už všechno jejich jídlo snězeno a zbývala jen almužna přinesená chudému Františkovi. 10 Té, třebaže byla maličká, se Boží mocí dostalo takového rozmnožení, že ačkoli museli na moři zůstat po několik dní kvůli dlouhé bouři, plně dostačovala potřebám všech až do přístavu v Anconě. 11 Když námořníci viděli, že díky Božímu služebníkovi unikli mnohým smrtelným nebezpečím, jako ti, kteří zakusili strašlivá nebezpečí a na širém moři viděli obdivuhodná díla Páně19, vzdali díky všemohoucímu Bohu, jenž se na svých blízkých a na svých služebnících ukazuje jako obdivuhodný a láskyhodný.

6. Když opustil moře a začal procházet zemí, sklízel bohaté snopy semene spásy, které po ní rozhodil. Protože však ovoce mučednictví tak vábilo jeho srdce, že nade všechny zásluhy ctností toužil po drahé smrti pro Krista, vydal se na cestu do Maroka, aby Miramamolinovi a jeho lidu kázal Kristovo evangelium, a tak mohl dosáhnout vytoužené palmy. Byl totiž uchvácen takovou touhou, že třebaže byl tělesně slabý, předbíhal průvodce svého putování, a jako by byl opilý duchem, spěchal, aby rychle uskutečnil svůj záměr. Ale když dorazili až do Španělska, postihla ho Božím řízením, jež ho chránilo pro jiné věci, velmi těžká nemoc, která mu znemožnila vykonat to, po čem toužil. Boží muž tak pochopil, že jeho život v těle je dosud nezbytný pro syny, které zplodil, a ačkoli smrt pokládal pro sebe za zisk, vrátil se, aby pásl ovce20, které byly svěřeny jeho péči.

7. Protože však z žáru lásky jeho duch toužil po mučednictví, potřetí se pokusil jít k nevěřícím, aby se víra v Trojici rozšířila prolitím jeho krve. Ve třináctém roce svého obrácení se tedy vydal na území Sýrie a odhodlaně se vystavoval mnohým nebezpečím, aby dosáhl slyšení u sultána Babylonie. Mezi křesťany a Saracény vládl tehdy nesmiřitelný boj a tábory vojsk byly rozmístěny na poli tak blízko proti sobě, že přejít od jednoho ke druhému nebylo bez nebezpečí smrti možné. Navíc sultán vydal kruté nařízení, že kdokoli by přinesl hlavu nějakého křesťana, získá za odměnu byzantský zlaťák. Ale František, neohrožený Kristův voják, s důvěrou, že bude moci zakrátko dosáhnout svého záměru, nevyděšen strachem ze smrti, ale veden touhou, se rozhodl vydat se na cestu. Nejprve se pomodlil, a takto Pánem posílen, s důvěrou zpíval toto proroctví: I kdybych kráčel stínem smrti, nebudu se bát zlého, vždyť ty jsi se mnou21.“

8. Vzal s sebou jako druha bratra jménem Iluminát, muže jak světla tak i ctnosti, se kterým jakmile se vydal na cestu, potkal dvě ovečky. Když je svatý muž uviděl, zaradoval se a řekl svému druhu: „Důvěřuj, bratře, v Pána, neboť na nás naplňuje onen evangelní výrok: Hle, já vás posílám jako ovce mezi vlky22.“ Když pak zašli dál, zmocnily se jich stráže Saracénů, kteří se jich chopili tak divoce, jako vlci, kteří rychle napadají ovce, a nakládali s nimi krutě a potupně; zahrnuli je nadávkami, trýznili je bitím a spoutali je okovy. Nakonec je, mnohonásobně ztýrané a zmučené, řízením Boží prozřetelnosti předvedli podle přání Božího muže k sultánovi. Když se jich tento panovník nejprve ptal, od koho, k čemu a jak byli posláni a jakým způsobem přišli, s klidným srdcem mu Kristův služebník František, odpověděl, že nebyl poslán člověkem, ale Bohem nejvyšším, aby jemu a jeho lidu ukázal cestu spásy a hlásal evangelium pravdy. A s takovou odhodlaností mysli, s takovou silou duše a s takovým zápalem ducha hlásal jmenovanému sultánovi Boha trojího a jediného a Spasitele všech Ježíše Krista, že se na něm v plnosti zcela jasně naplnil evangelní výrok: Dám vám výmluvnost i moudrost, které nebudou moci odporovat ani vzdorovat žádní vaši protivníci23. Vždyť i sultán, když na Božím muži pozoroval obdivuhodný žár a sílu ducha, rád mu naslouchal a naléhavě ho zval, aby u něho pobyl. Ale Kristův služebník, osvícen nebeským vnuknutím, mu řekl: „Chceš-li se ty i se svým lidem obrátit ke Kristu, pro jeho lásku zůstanu velmi rád. Jestliže však váháš vzdát se pro víru v Krista zákona Mohamedova, přikaž rozdělat obrovský oheň a já i s tvými kněžími do ohně vstoupím, abys tak poznal, jaké víry jako jistější a svatější je třeba se po zásluze držet.“ 10 Sultán mu na to řekl: „Nevěřím, že by se někdo z mých kněží chtěl na obranu své víry vystavit ohni nebo podstoupit jiný druh mučení.“ 11 Viděl totiž jednoho ze svých kněží, muže spolehlivého a letitého, který když uslyšel to slovo, tak se vytratil z jeho očí. 12 Na to svatý muž řekl: „Chceš-li mi za sebe a svůj lid slíbit, že se obrátíte k uctívání Krista, jestliže vyjdu z ohně bez zranění, vstoupím do ohně sám; 13 a shořím-li, připočtěte to mým hříchům, jestliže mě však Boží moc ochrání, uznáte Krista, Boží moc a moudrost, za pravého Boha a Pána, Spasitele24 všech.“ 14 Sultán však odpověděl, že se neodvažuje takovou nabídku přijmout, protože se obával povstání lidu. 15 Přesto mu věnoval mnoho drahocenných darů, kterými všemi muž Boží, jenž dychtil po spáse duší a ne po pozemských věcech, pohrdnul jako blátem. 16 Když sultán viděl, že svatý muž tak dokonale pohrdá pozemskými věcmi, obdivoval ho a pojal k němu ještě větší úctu. 17 A třebaže nechtěl přejít na křesťanskou víru, nebo se spíš neodvažoval, přesto vroucně Kristova služebníka prosil, aby zmíněné věci přijal a věnoval je chudým křesťanům nebo kostelům za jeho spásu. 18 On však, protože se varoval přítěže peněz a v sultánově duši neviděl kořen pravé zbožnosti, nijak mu nevyhověl.

9. Když tedy viděl, že k obrácení toho lidu nepřispěje, ani že nebude moci dosáhnout svého záměru, vrátil se, napomenut Božím zjevením, do krajů věřících.

A tak se řízením Boží dobroty a zásluhou ctnosti svatého muže milostivě a podivuhodně stalo, že ačkoli Kristův přítel ze všech sil pro sebe vyhledával smrt, přesto ji nenalezl, ale nepřišel tak o zásluhu vytouženého mučednictví a byl do budoucna zachován, aby byl označen jedinečnou výsadou. Tak se stalo, že onen božský oheň tehdy ještě dokonaleji zahořel v jeho srdci, aby později ještě zjevněji vzplanul na jeho těle. Blažený muž, jehož tělo, třebaže nebylo usmrceno mečem násilníka, přesto nepostrádalo podobnosti se zabitým Beránkem25! Říkám, že je vpravdě a plně blažený ten, jeho duši meč pronásledovatele nezasáhl, ale přesto o palmu mučednictví nepřišel!“

Další

1Srv. Sir 18,5.

2Srv. Žl 91[92],5.

3Srv. Job 23,11.

4Srv. Pís 5,16; Gn 28,12.

5Srv. Žl 148,1.

6Srv. Pís 1,13.

7Srv. 1 Petr 1,19.

8Srv. 1 Petr 2,10.

9Srv. Mt 4,2.

10Srv. Ez 28,14.

11Srv. Mk 12,42.

12Srv. Ex 27-28.

13Srv. 2 Kor 5,14.

14Srv. Zj 5,9.

15Srv. Jan 3,18.

16Srv. 1 Kor 13,1.3.

17Srv. 1 Jan 4,18.

18Srv. Řím 12,1.

19Srv. Žl 106[107],24.

20Srv. Jan 21,17.

21Žl 22[23],4.

22Mt 10,16.

23Lk 21,15.

24Srv. 1 Kor 1,24; Jan 17,3; 4,42.

25 Srv. Zj 5,12.