V. kapitola

O přísnosti života a jak mu stvoření poskytovala potěšení

1. Když tedy Boží muž František viděl, že jsou mnozí podle jeho příkladu rozněcováni vroucím duchem k nesení Kristova kříže, byl povzbuzen i on, aby jako dobrý vůdce Kristova vojska skrze vrchol nezdolné ctnosti dosáhl palmy vítězství. Uvědomoval si onen výrok apoštola: Ti, kteří jsou Kristovi, ukřižovali své tělo s jeho neřestmi a žádostmi1. A aby na svém těle nosil brnění kříže, zabraňoval smyslovým choutkám takovou přísností kázně, že sotva přijímal to, co bylo nezbytné pro uchování přirozenosti. Říkával totiž, že je obtížné uspokojit potřeby těla a nepodlehnout náklonnosti smyslů. Proto v době, kdy byl zdráv, sotva kdy přijímal vařené pokrmy, a když je přijal, kořenil je buď popelem nebo chuť koření přiléváním vody co nejvíce ochudil. A co mám říct o pití vína, když vody pil sotva tolik, aby uhasil palčivost žízně? Vyhledával ještě přísnější způsoby zdrženlivosti a cvičením v ní rostl každý den; a ačkoli již dosáhl vrcholu dokonalosti, přesto jako by stále začínal, vymýšlel něco nového, aby trýzněním těla trestal žádostivost.

Když vyšel ven, přizpůsoboval se pro slovo evangelia v kvalitě pokrmů těm, kteří ho přijali, jakmile se však vrátil do soukromí, přísně zachovával strohou skrovnost zdrženlivosti. A protože byl ve všem podřízen Kristovu evangeliu, byl sám k sobě přísný, ale k bližním shovívavý, a dával tak povzbuzující příklad nejen zdrženlivostí, ale i jídlem.

Unavenému tělu sloužila za postel nejčastěji holá zem a velmi často spal v sedě, se dřevem nebo kamenem položeným pod hlavou. 10 Oblečen byl do jediného chudého hábitu, a tak sloužil Pánu v nahotě a v zimě2.

2. Když byl jednou dotazován, zda ho může tak slabý oděv ochránit před tuhou zimou, v zápalu ducha odpověděl: „Kdybychom se v nitru touhou dotýkali žáru nebeské vlasti, snadno bychom snášeli tento zevní chlad.“ Děsil se měkkého oděvu, miloval drsnost a tvrdil, že kvůli ní byl Jan Křtitel pochválen Božími ústy. Jestliže někdy cítil, že šat, který mu byl darován, je jemný, našil si dovnitř provázky, neboť říkával, že ne v chýších chudých, ale v palácích knížat, je třeba podle slova Pravdy hledat jemnost oděvů. Jistá zkušenost ho totiž naučila, že démony strohost odrazuje, ale jemné a měkké věci je ještě více povzbuzují k pokoušení.

Proto, když jedné noci kvůli nemoci hlavy a očí měl proti svému zvyku položený pod hlavou polštář z peří, démon, který do polštáře vstoupil, ho všemožně pokoušel až do svítání, vyrušoval ho tak ze snahy o svatou modlitbu, dokud nezavolal k sobě druha a nenechal polštář i s démonem vynést pryč z cely3. Když však bratr vyšel i s polštářem z cely, ztratil sílu i vládu nad všemi svými údy, dokud mu, na slovo svatého otce, který to v duchu poznal, nebyla zcela navrácena dřívější síla srdce i těla.

3. Pevný v kázni, střežil sám sebe, protože měl obrovskou starost o to, aby čistota obojího člověka byla zachována. Proto se na počátku svého obrácení mnohokrát v zimě vrhnul do jámy plné ledu, aby si dokonale podrobil domácího nepřítele a bělostné roucho nevinnosti uchránil od žáru vášně. Tvrdil, že snést na těle velký chlad je pro duchovního muže nesrovnatelně snesitelnější, než i jen maličko v mysli pocítit žár tělesné žádostivosti.

4. Když se jedné noci v poustevně v Sarteanu4 věnoval v cele modlitbě, zavolal ho dávný nepřítel a třikrát mu řekl: „Františku, Františku, Františku!“ Když mu odpověděl, co si přeje, lstivě dodal: „Není na světě žádný hříšník, kterému by, jestliže se obrátí, Bůh neodpustil, ale kdokoli sebe samého usmrtí tvrdým pokáním, nedojde milosrdenství navěky.“ Muž Boží ihned ze zjevení poznal nepřítelův klam, kterým se ho pokusil svést k vlažnosti. Dokázala to událost, která následovala. 5 Hned nato, při našeptávání toho, jehož dech rozžhavuje uhlí5, zachvátilo ho silné tělesné pokušení. Jakmile ho milovník čistoty pocítil, odložil oděv a začal se silně bít provazem se slovy: „Tu máš, bratře osle, tak se má s tebou zacházet, tak máš snášet bití. Hábit slouží Řádu, nese znamení svatosti a není dovoleno, aby ho ukradl chlípník; jestliže chceš odejít, tak běž!“ Pak roznícen podivuhodným zápalem ducha, otevřel celu, vyběhl ven do zahrady a s tělem stále nahým se vrhl do hlubokého sněhu a začal z něho plnýma rukama vytvářet sedm hroud. Postavil se před ně a mluvil k sobě jako k jinému člověku: „Pohleď, tato větší je tvoje žena, tyto čtyři jsou děti, dva synové a dvě dcery, zbylé dvě jsou služebník a děvečka, které potřebuješ ke službě. 10 Pospěš si tedy, abys je všechny oblékl, protože umírají zimou. 11 A jestliže je ti na obtíž mnohonásobná starost, horlivě služ jedinému Pánu6!“ 12 Nato pokušitel odešel poražen a světec se vrátil do cely s vítězstvím; neboť, zatímco venku důkladně a krutě promrzl, uhasil vnitřní žár smyslnosti tak, že později už nic takového nezakusil. 13 Jistý bratr, který právě tehdy dlel na modlitbách, toto všechno viděl za jasného svitu měsíce. 14 Když muž Boží zjistil, že tomu v noci přihlížel, popsal mu průběh pokušení a přikázal mu, aby, dokud bude žít, nikomu živému, nevyjevil, co viděl.

5. Učil také, že je třeba nejen umrtvovat neřesti těla a krotit jeho podněty, ale také s nejvyšší bdělostí střežit vnější smysly, kterými do duše vchází smrt. Přikazoval, aby se úzkostlivě vyhýbali důvěrnostem se ženami, rozhovorům a pohledům na ně, protože to je pro mnohé příležitost k pádu; a tvrdil, že tímto často bývá slabý duch zlomen a silný oslaben. Říkával, že uniknout jejich nákaze při rozmluvě s nimi, je tak snadné, jako je podle Písma kráčet v ohni a nespálit si chodidla7, leda že by to byl velmi osvědčený muž. Tak i on sám odvracel své oči, aby neviděly tuto marnost8, takže, jak jednou řekl svému druhu, by téměř žádnou nepoznal podle tváře. Domníval se, že není bezpečné ukládat si do nitra vzpomínky na jejich vzhled, neboť mohou buď vzkřísit plamínek zkroceného těla, nebo poskvrnit krásu čisté mysli.

Ujišťoval také, že rozhovor s ženami je malicherný, kromě samotné zpovědi a krátkého poučení, jak to prospívá spáse a shoduje se s počestností. „Co má,“ říkal, „řeholník projednávat se ženou, než, když zbožnou prosbou žádá o svaté pokání nebo o radu k lepšímu životu? Pro přílišnou sebejistotu je nepřítel méně střežen a ďábel, jestliže smí mít na člověku ze svého jen jeden vlas, rychle ho nechá vyrůst v trám.“

6. Učil také, že zahálce, bahnisku všech zlých myšlenek, je třeba se vyhýbat s nejvyšším úsilím, a příkladem ukazoval, že vzpurné a líné tělo se musí krotit vytrvalou kázní a užitečnými pracemi. Proto nazýval své tělo bratrem oslem, protože je třeba nakládat na něj obtížná břemena, pobízet ho hojným bitím a krmit ho laciným obrokem.

Jestliže zpozoroval, že někdo líný a toulavý chce jíst z námahy druhých, usoudil, že je třeba nazývat ho bratrem mouchou, protože takový nic dobrého nedělá, ale co je dobré, kazí a pro všechny se stává bezcenným a odporným.

Proto jednou řekl: „Chci, aby moji bratři pracovali a cvičili se, a neoddávali se zahálce, a netěkali tak srdcem či jazykem po nedovolených věcech.“

Chtěl, aby bratři zachovávali evangelní mlčení, to znamená, aby se vždy pečlivě vyhýbali každému planému slovu, z něhož v den soudu vydají počet9. Když však objevil nějakého bratra, uvyklého prázdným řečem, ostře ho pokáral. Tvrdil, že skromná mlčenlivost je stráží čistého srdce a nemalou ctností, a proto se říká, že smrt i život jsou v rukou jazyka10, ne tak kvůli chuti jako kvůli řeči.

7. A třebaže bratry podle možností vedl ke strohému životu, přesto se mu nelíbila přehnaná strohost, která neoblékala srdce11 soucitem a nebyla ochucena solí rozvážnosti. Když totiž jedné noci byl pro přílišný půst sužován jeden z bratří velkým hladem, takže nedokázal vydržet v klidu, rozpoznal něžný pastýř, že jeho ovečce hrozí nebezpečí, bratra si zavolal, vzal chléb, a aby ho zbavil studu, začal jíst jako první a laskavě ho k jídlu pobízet. Bratr odložil svůj stud, přijal pokrm a velice se radoval, že díky prozíravé vlídnosti pastýře unikl tělesné újmě a dostalo se mu velmi povzbudivého příkladu. Ráno, když svolal všechny bratry, vyprávěl jim muž Boží, co se v noci stalo, a jako prozíravé napomenutí připojil: „Ať je vám bratři příkladem ne pokrm, ale láska.“ Také je učil, že mají následovat rozvahu jako vozataje ctností, ne však tak, jak radí tělo, ale jak to učil Kristus, jehož nejsvětější život je jistě názorným příkladem dokonalosti.

8. A protože člověk obklopený tělesnou křehkostí nedokáže dokonale následovat ukřižovaného Beránka bez poskvrny tak, aniž by se někdy poskvrnil, jistým příkladem proto dokládal, že ti, kdo usilují o dokonalost života, mají každý den prolévat potoky slz. A třebaže již dosáhl obdivuhodné čistoty srdce i těla, přesto nepřestával vytrvale očišťovat duchovní zrak deštěm slz, nedbaje na ztrátu zraku tělesného. Když si totiž ustavičným pláčem způsobil velmi vážnou nemoc očí a lékař mu radil, aby se slz vystříhal, jestliže se chce vyhnout oslepnutí tělesného zraku, svatý muž mu na to odpověděl: „Bratře lékaři, není nijak možné pro lásku k očím, které máme společné s mouchami, odmítat patření na světlo věčné, protože ne duch skrze tělo, ale tělo skrze ducha přijalo dar světla.“ Chtěl proto raději přijít o tělesný zrak než se potlačováním vroucnosti ducha bránit slzám, kterými očišťoval vnitřní zrak, aby mohl vidět Boha.

9. Když mu jednou lékaři radili a bratři mu vytrvale doporučovali, aby si nechal pomoci léčbou vypalováním, muž Boží pokorně souhlasil, protože viděl, že to bude pro zdraví prospěšné a také nepříjemné. Když se dostavil přivolaný ranhojič, vložil do ohně železný nástroj k vypalování. Kristův služebník, aby povzbudil tělo stísněné strachem, začal promlouvat k ohni jako k příteli slovy: „Můj bratře ohni, máš nad ostatní věci záviděníhodnou krásu, Nejvyšší tě stvořil mocným, krásným a užitečným. Buď mi v této hodině nakloněn, buď vlídný! Prosím velikého Pána, který tě stvořil, aby pro mne zmírnil tvůj žár, který bych mohl pokojně snést.“ Když dokončil modlitbu, učinil znamení kříže před železným nástrojem, který byl rozžhavený ohněm, a pak beze strachu čekal. Železo se syčením vnikalo do měkkého masa a vypálení bylo provedeno od ucha až k obočí. Na otázku, jakou bolest mu oheň způsobil, sám světec odpověděl: „Chvalte,“ řekl bratřím, „Nejvyššího, protože vpravdě vám říkám, že jsem necítil ani žár ohně, ani žádnou bolest těla.“ A obrátil se k lékaři se slovy: „Jestli není maso dobře vypálené, přitiskni to znovu!“ 10 Lékař žasl, když viděl v tak slabém těle tak mocnou sílu ducha, prohlašoval to za zázrak Boží a říkal: „Říkám vám, bratři, dnes jsem viděl věci podivuhodné12.“

11 Protože totiž dosáhl takové čistoty, že se v obdivuhodném souladu shodovalo tělo s duchem a duch s Bohem, Božím řízením se stávalo, že stvoření, které slouží svému Tvůrci13, se podivuhodně podřizovalo Františkově vůli a příkazu.

10. Jindy, když Boží služebník trpěl v poustevně svatého Urbana14 velmi vážnou nemocí a cítil úbytek sil, požádal o číši vína, ale odpověděli mu, že nemají žádné víno, které by mu mohli dát. Přikázal proto přinést vodu, a když ji přinesli, požehnal ji znamením kříže. Ihned se stalo nejlepším vínem to, co předtím bylo čistou vodou, a na co nestačila chudoba osamělého místa, toho dosáhla čistota svatého muže. Když víno okusil, uzdravil se tak snadno, že jak nová chuť, tak i navrácené zdraví nadpřirozeně obnovili ochutnané i chutnajícího tak, že dvojím svědectvím na něm potvrdili, že dokonale svlékl starého člověka a oblékl nového15.

11. Nejenže stvoření sloužilo Božímu muži na povel, ale i prozřetelnost Stvořitele mu všude vycházela vstříc, jak si přál. Jednou totiž16, když bylo jeho tělo sužováno náporem mnoha nemocí, zatoužil pro obveselení, které by povzneslo ducha, naslouchat nějaké pěkné hudbě, ale vzhledem k počestnosti nebylo možné využít lidské služby, na pomoc však přispěchala poslušnost andělů, aby vyplnili světcovo přání. Když totiž jedné noci bděl a přemýšlel o Pánu, rozezněla se náhle loutna podivuhodně harmonickou a lahodnou melodií. Vidět nebylo nikoho, ale změna zvuku naznačovala, jak loutnista přechází sem a tam. Duchem upřený k Bohu, byl při libozvučné písni naplněn takovou líbezností, že se domníval, že se svět proměnil v jiný.

Nezůstalo to však utajeno jemu blízkým bratřím, kteří často skrze jisté známky poznávali, že je Pánem navštěvován17 tak mimořádnými a hojnými útěchami, že je nijak nedovedl skrýt.

12. Jindy, když muž Boží procházel společně s bratrem průvodcem kvůli kázání cestu mezi Lombardií a Trevizskou Markou, zastihla je u Pádu černo černá noční tma. Protože cesta byla kvůli tmě, řece a bažinám vystavena četným a značným nebezpečím, řekl druh svatému muži: „Modli se, otče, abychom vyvázli z hrozících nebezpečí!“ Muž Boží mu s velikou důvěrou odpověděl: „Bůh je mocný, a jestliže se to zlíbí jeho dobrotivosti, rozežene mrákotu tmy a dopřeje nám dar světla.“ Jakmile domluvil, začalo se tam kolem nich rozlévat nebeskou mocí takové světlo, že i když pro jiné byla temná noc, oni v jasném světle viděli nejen cestu, ale i mnoho jiného v okolí. Mocí tohoto světla byli vedeni tělesně a posilováni duchovně, až s Božími zpěvy a chválami dorazili bezpečně k dosti vzdálenému útulku.

Považ, jak obdivuhodná čistota a jak velká ctnost byla v tomto muži, když na jeho přání oheň mírní svůj žár, voda změní chuť, potěšení mu poskytuje andělská hudba a Boží světlo ho vede, aby se tak potvrdilo, že posvěceným smyslům světce slouží řád celého světa.

Další

1Gal 5,24.

2Srv. 2 Kor 11,27.

3Podle 2Cel 64 došlo k této události v Grecciu.

4Sarteano se nachází v sienské provincii. Podle 2Cel 59 zde také sv. František opustil poustevnu, neboť ji nazvali „jeho“ poustevnou.

5Srv. Job 41,13.

6Srv. Mt 4,10.

7Srv. Přís 6,28.

8Srv. Žl 118[119],37.

9Srv. Mt 12,36.

10Srv. Přís 18,21.

11Srv. Kol 3,12.

12Srv. Lk 5,26.

13Srv. Mdr 16,24.

14Současné Specco di Sant`Urbano u Narni.

15Srv. Kol 3,9-10.

16Podle 2Cel 126 došlo k této události v Rieti.

17Srv. Lk 1,68.