Kniha třináctá

Třináctá vypráví, jak lékaři svým uměním mu

neprospěli vůbec a jak, když ho do města vezli

Assisi, nevyděsil se nikterak nad hodinou smrti,

o konci svém píseň zpíval jako bělostná labuť.

1 U vstupu do města jej příchozího kurie přijme

slavnostně papeže, jenž právě tehdy tam vládl;

všichni rychle se sběhnou, nikdo nedbá agendy svojí,

kdokoliv utrpěl jakou škodu stran svého práva,

spokojen docela je, že Františka spatřil, a jinou

odplatu nevyžaduje - tato všem jediná stačí.

Je totiž velkého cos spatřit Cheiróna dvojího těla

nebo athénského reka, co mínojského ubil býka,

či Bakchovy rysy, co pronikají vše bystrostí zraku,

nebo Fénixe, smrtí krátkou obnovujícího mládí,

boj proti kalydónskému kanci či Caesarova slona

nebo onagra, jehož dutiny nozder tak jak luk

ústy nepřátelskými chrlí šípy do maiótských bažin.

Také odlivem dlouhým, když se odkryjí hlubiny moře,

které v krajinách našich k vidění obvykle nejsou.

O to podivuhodnější bylo a větší zde spatřit

člověka, co nebyl zde, leč zcela již v éteru vzhůru

celý, a na zemi tak nebeského občana vidět.

19 Sám papež, ač ponořen ve starosti celého světa,

laskavě přijme jej, milostivě též všichni bratři

ujmou se ho, však nade vše laskavěji Hugo,

za jehož vlády tehdy kvetla Ostie šťastná,

jehož vlastností bylo, že prospíval celému světu

jak předák, co dokáže umně řídit otěže lidstva;

on měl urozenost i mrav a dán mu byl i vrchol ctnosti,

jemu jedinému Bůh i božská příroda darů

tolik snesli, že to, co mohlo se rozdělit v světě

celém, to sám do sebe pojal a skrze něho

pramen zbožnosti pravé rozlil se ke všem lidem.

30 Když pak zmíněný doktor nedokázal přinésti léku

a již vyzkoušel vše, o čem soudil, že prospět by mohlo,

jiného lékaře tu sláva se po městě šíří,

který dokázal moudře pomáhat nemocným očím,

vznešený starý muž, který bydlel v městě Sieně.

Též k němu František zajde, ale bolesti žádné

příznaky nepoleví, naopak celé tělo muka

utrpení pojmou, objeví se též příznaky smrti:

slábnou játra a žaludek se bouří - dvou sídel

přírody poruchou i potravu lehkou jen s krví

zvrací, protože má popraskané v bránici žíly.

41 Zvěst o takových zlech když zasáhne uši bratra

Eliáše, hned spěchá navštívit milovaného otce.

František spatří žáka a tak se posílí v duchu,

že nic nemůže více v něm zadržet mocnou radost;

srdce se radostí šíří a toto rozšíření srdce

průchod volný dá duchům - to duchů množství

chorobu zahání a stav zdraví opět se vrací.

Potom takřka jak zdravý je schopen do Kortony jíti,

ale tak, jako jsou jen náhlé radosti vzněty,

nelze je vybudit náhle a přitom udržet stále,

František postupně cítí, jak pocity radosti slábnou

a jak i účinek slábne, když se ztrácí příčina jeho.

Poté co životnost duchů zas opadla v jeho nitru,

nemoc se vzmáhá a tělo prvotní zas příznaky trpí:

nohy se zdráhají chodit a šlachy veskrze slábnou,

žaludek je tak slabý, že odmítá všechnu stravu,

žádné utrpení neobnoví zažívání slabé.

58 Tak tedy jeho duše snášela smrtelnou bolest,

František v posledním již zápasil agónu smrti,

že u kořenů stromu sekera přiložena byla1,

cítil a příchod Krista, který již na dveře klepal2;

do Assisi přenésti žádá, ne kvůli lásce ke vlasti

rodné, nýbrž by zemi, jak se sluší, opustil

na tom místě, kde pozemským věcem dal kdysi výhost

a odtud se stěhoval k Kristu - tam k němu nejprve přilnul.

69 Ó voják udatný a neporazitelný mstitel,

kterého nezkrotí osud a který sílu svou bere

ze slabosti samotné, a totéž plní ho duchem,

co ho zbavuje ducha, neboť vpravdě všechny ty bitvy,

jež horlivě za živa vedl, svou mužností dovrší v smrti!

74 Posypán popelem a pokryt kožichem ovčím,

protože vidí již, že kyne mu poslední osud,

nemá strach, neboť netouží po ničem smrtelném více,

pohrdá smutkem smrti, jak pohrdal radostmi žití.

Ty, co s radostí byli druhy v jeho namáhavé práci,

nabádá, aby také s ním sdíleli mzdu přebohatou,

aby jim požehnat mohl dřív, než by očí svých zavřel,

prostřednictvím duše své, proto k sobě zavolá všechny

a skrze přítomné nepřítomným vzkazuje všechno,

co za vhodné má a obojím bratrům zde přeje.

84 Mezitím, když se blížil smutný jejich otce odchod,

přijde do pohřební tryzny smutek a změkčená srdce

sevře a do tváří jim přivalí potoky vláhy.

Onen však nechce být pro své lidi příčinou smutku:

„Proč pláčete pro mne,“ praví, „který bych raději bránit

měl se pro vás, bych neplakal spíše, já domů se vracím,

ale vás vyhnanství drží, já spočinu ode všech útrap,

vy však v potu jste stále poutníky, já ale již občan.

Do místa občerstvení jsem přiváděn vodou a ohněm

a cesty nebezpečenství vyvažuje tu sláva cíle.

Co jiné nežli smrt byl můj život, leč jenom život

bude zase má smrt - svou duši jsem pro Krista ztratit

chtěl, když on sám svou ztratil za nás, ať získá

za škodu utrpěnou kdys zisk a za ztrátu spásu.

Dlouho jsem zápasil a často bolestně vzdychal

a také hladověl, po tolika zápasech přece

konečně k triumfu jdu, po tolika zármutcích kráčím

k radosti, po tolika půstech jdu se též konečně najíst.

Proč bych vás mnohostí slov zbytečně zdržoval tady?

Zde jsem byl ubohý, zde smrtelný, smutný a nízký,

zde jsem byl unaven, nyní však povolán v blaženou říš

se stěhuji ač ubožák, pro radosti smutný, pro hvězdy

nízký, smrtelný pro život, pro zábavu unaven příliš.

Proto žádám, by pro mne netrpěl nižádný přítel,

spíše ať se mnou jásá, vy také plesejte se mnou,

neboť jsem povolán byl od trestů k rozkoším, světa

ze žaláře k nebes svobodě a ukončit práce

pro Kristovu laskavost mohu - vy zapějte radostnou píseň

za mne a z hloubi duše vylaďte hymnické chvály.“

113 Řekl a stojící vůkol počnou zpívati bratří,

již i on sám, byť zmírá, zpívá, co zpívají oni,

a hlasem silným, jak může, propukne do onoho žalmu:

Hlasem svým k Pánu jsem volal!3 Později sobě žádá,

by četli mu z evangelia: Ježíš když byl si už jistý

před Velikonocemi, že už dostavila se hodina jeho,

aby šel do říše Otce z žaláře tohoto světa4,

a tak dále; on sám citovat začne a bratr

přinese a otevře knihu, jež při tom objemu velkém

a tolikém rozličném čtení se ihned rozevře tamtéž.

 

Kniha čtrnáctá

Čtrnáctá uzavírá, jakou smrtí onen poslední

dovršil den; znamení jaká poznamenala tělo;

jak vznešeně byl uznán za svatého a kým;

jak s Ježíšem Kristem blaženě žije po všechny věky.

1 Zdravý už nemohl déle být udržen v nemocné hmotě,

duch jeho unikl do nejvyšších vzdušných prostor.

Míjeje řeku Léthé neokusil zapomenutí žádné,

nýbrž Otcovo sídlo opět navštívil podoben hvězdě,

svoboden do éteru strhl i kdysi s ním spojené tělo.

6 Ó věci, jak plné jste velkých protikladů! Tentýž,

co leží na zemi, ve hvězdách stojí, kdo zde spí pouze,

věčně tam bdí: zde mrtev je, tam je na věky živý.

Zde vpravdě více není ni tělem, ba ani duchem,

tam je lidským duchem, člověkem duchovním, obým

svatý, posvátný zde vlastně je, tam ale živný.

13 Přítomní pozorují znamení představující

Kristovu smrt, když na těle pozorují po pěti ranách

blaženého Františka, potřísněné růžovou krví.

Hřebem nohy a ruce a bok pravý zase kopím

proboden býti se zdá, tělo celé pak do tvaru kříže

vidět je rozprostřené, Krista to utrpení znaky,

které zanechal Pán, se přímo teď na něm i jeví.

Ó zvěsti podivuhodná! Kdo to kdy od věků slyšel?

Kdo kromě Františka kdy na určitých částech těla

nesl patero ran obrazem jsa zmírajícího Krista?

23 Mnohým způsobena byla smrt Pána, však tomu

vtištěna byla; na kříž násilím vstoupili mnozí:

tento kříž tak v mysli své nesl, tak v srdci svém choval,

tak prací vzdělával, že v samotném vzezření masa

hluboká tajemství ducha tu jaksi najevo vyšla.

28 Lidé se sejdou, ze všech stran se seběhnou bratři

k pohřbení svého otce, v kostele Assisi města

je pohřben, který jméno svatého Jiří tam nese:

z kamene ušlechtilého tu na jeho počest je hrobka.

32 U hrobu posvátného tu stávají malomocní často,

čištěni jsou, nemocní uzdravují se a mrtví

vstávají k životu zas; obrna ustupuje stranou,

též i vodnatelnost a horečka záhadná cizí,

spavosti lenivá mdloba i strašný epileptický záchvat.

Sem slepí, chromí a hluší přiléhají ku hrobu jeho:

slepým je pak vidět dáno a na nohy vyskočí chromí,

hluší pak slyšet mohou, jak k nim právě hovoří němí.

40 Toto vše devátý když uslyšel Řehoř, Svatý otec,

dosvědčí slyšené svědci, s dosvědčováním též pověst souzní,

ihned se do Assisi vespolek s bratřími vydá,

těžko jen ze všech stran přišlých je pojmou prostory místa,

těžko i náměstí tamní tolika tisícům stačí.

Jsou zde i předáci, hrabata a vévodové,

královský majestát též a rovněž v hustém hejnu

opati a vyšší kněží, církve všeliký řád tu

tísní se v davu, aby kléru obdivuhodné hlavy

Řehoře svaté slovo ochutnal jak nebeské víno.

50 Téma té řeči bylo: tak, jako hvězda jitřní

vprostřed mlhy zazáří světlem, jako je plný měsíc

v dnech svých jak zářící slunce, tak i onen se zaskvěl

v prostorách Pánova chrámu5. Vrcholí věrná řeč Otce,

řeč, která jako meč proniká a jak jasný plamen

zapaluje srdce mužů, jako med sladí krajiny srdce.

56 Znamení Františkova, jež jemu tu vykonal ku cti

Kristus a věčná chtěla slavnými učinit pověst,

pro dobro veřejné čte otevřeně Oktavián bratr,

Rainero pán pak o nich ještě otevřeněji mluví:

onen zralý je roky, tento duchem, ač v řadě je bratří

pozdější člen, jednoduše je nějak na vyšším místě,

je sice o dost mladší, leč rod jeho duchovní vyšší.

63 Svatý pak otec se srdcem sevřeným, leč hlasem jasným:

„Ku Trojice chvále,“ provolá, „Krista a Marie Matky,

svatých Petra a Pavla, blaženého otce Františka,

kterého ve hvězdách oslavil samotný Kristus,

též my považujeme za nutné na zemi uznat.“

Tak do seznamu svatých jediný Svatý otec

právo měl, aby jej zapsal jak svatého otce.

70 A aby jasnější bylo, jaký a jak velký je mezi

apoštolskými muži: tento je rubín a vavřín,

tento je réva pravá anebo posvátný balzám;

oni jsou sklo nebo myrta, olivy či divoké víno.

Mezi nimi tedy on je jak vprostřed skel rubín,

mezi myrtami vavřín a balzám ve výlisku oliv.

Takový a tak velký Otec takového a velkého takto

měl svatořečit otce, z jehož se naučil zásluh,

jež během byl života nabyl, jak po smrti k němu se vrací

a jemu odměnu nesou. Kdo by ho uctíval jistě

ještě za života jeho, ať ho po smrti uctívá dále.

82 Tak tedy zrcadlo větších a předák bratří menších,

nad něhož menšího v světě a většího v6 éteru božském

není, který nic neměl vlastního, nyní vše vlastní7,

který u lidí světa byl povržen, pohrdl světským,

již jako vítěz kráčí po nebi a éteru božském,

medem je živen a manou, ověnčen drahokamy a myrtou,

radostí a poctami kvete, blažen je spásou a klidem.

Ať Kristus, náš Pán, nás dovede do společnosti jeho,

s nímž je Otcova moc i sláva též veliká Ducha

svatého nyní a vždy a na věky věků. Amen.

 

1 Srv. Lk 3,9; Mt 3,10.

2 Srv. Zj 3,20.

3 Srv. Žl 141[142],2.

4 Srv. Jan 13,1.

5 Srv. Sir 50,6-7.

6 Srv. Lk 9,48.

7 Srv. 2 Kor 6,10.