Kniha jedenáctá

Jedenáctá líčí, jak přivedl veškeré druhy,

aby chválily Boha, a k tomu povolal bratry.

Jaký byl jako člověk; jak oslavil narozeniny Krista

tím, že je postavami samotnými předvedl hrané.

1 Nejlepší z ctností zbožnost je vlastní jasnému duchu,

pomáhá ubohým a v nesnázích nablízku bývá.

Nic krutého nestrpí spáchat, a proto vždy vyhýbá se

Surovosti, neb bojí se na sebe vzít krve ztrátu.

Neméně prostá než mírná je povaha takové látky,

jakou elektrum1 má - složenina je ze dvou částí:

prostota, která je mírná, a mírnost, která je prostá.

Na těchto křídlech když letí vzhůru do nebeských výšin,

přezíravě se sebou jedná, a přátelsky s veškerým jsoucnem

stvořeným a jej vede vzhůru ku pravé spáse.

Za druhy laskavě volí si tvory a také věci,

tak jako Ananiáš, Azariáš a Misael staří kdysi

každé stvoření jak bratra nazývá jménem,

jazykem sladkým je osloví a snaží se k vyznání Dobra

nejvyššího pozvat: nebe i hvězdy i slunce,

též lunu, tmu i světlo, čas a běh roků, mraky

nesoucí déšť, větry a jíní, žár také s mrazem,

vzduch, který ze všech stran obklopuje střed světa,

šíří se vzhůru až k sféře nebeských těles,

vlhkostí svou vše mění - všemi měněný zůstává stejný.

Též rod okřídlený a všechny opeřenců druhy,

moře, co obchází zemi, jež měsíc pobízí skrytě,

povahou svého proudu pak Charybdu vytváří vprostřed.

Šupinaté ryby a lid, co ve škeblích plave,

země, jež nadnášeny ze všech stran jsou svojí vahou,

ve stejné vzdálenosti je svazuje nebeský ostych,

údolí a hory, pole a louky, vzácné kovy

a kameny, též písek, jehož počet nebere konce.

Prameny2 a řeky, traviny s květy a husté lesy

a pole, zahrady s vinicemi - ušlechtilejší

nad ně všechny druh není; pod nimi přebývá zase

plazů rod a o něco přece jen schopnější těchto:

čtvernozí tvorové, dílem zkrocení a dílem diví.

Volá též lidský rod, jemuž vše ostatní slouží,

vznešený nebeský šik rozdělený do devíti

řad a přírodní vzývá též všechny síly,

aby chválami všichni vzývali příčinu první.

40 Uctívá nejen výtvory přírody, též umění díla

smyšlená, obzvláštní úctu prokazuje psanému slovu,

ať už je kdekoli najde, je uloží na čestném místě.

I třeba nahodile napsaný útržek písma

nedovolí nikterak zničit, tak svatá prostota jeho

uctívá Písmo svaté i to, co skládá ho v celek.

46 Doposud napsaná báseň ti život Františkův líčí;

aby pak tvoje smysly neovládl snad obraz klamný,

lepší bys představu měl, zde přijmi jeho tělesný popis.

Postavy prostřední byl František, malému spíše

blížil se, ale srdcem byl právem nazýván obr,

vlasy měl černé, měkké a řekněme hebké,

vztyčenou podlouhlou hlavu, odstálé a krátké uši,

hluboké spánky, které tvořily záhyby četné,

hladké a nízké čelo i oční oblouky nízké

a rovné; měl černé oči, co rozhlížely se do světa,

tvář jeho byla mírná, plna vlídnosti a její výraz

byl příjemný a libý, rovná pak linie nosu,

propadlé a jemné líce, úzké a stažené rty,

zuby pravidelné byly a v bělostné linii jedné.

Vousy měl řídké a černé, na hrdle výrazné žíly,

povislou kůži, široké plece vznosná ramena nesla,

paže krátké byly, tenké ruce a subtilní nohy

s malým chodidlem, prsty na rukou a nohou

měl štíhlé a tělo zvenku kryl stále jen hrubý oděv.

65 Tělo jsme zvážili a chceš-li posoudit mravy:

mysli pokorné byl, prostý, ctný ve vztahu k tělu,

panic, v prostředí obém ryzí byl a čistý - v nebi

bohatý a vznešený, na zemi prostý a malý.

Namísto odpočinku žíznil a hladověl, spánku

v modlitbě bděl, v boji snášel bolest a námahy pot.

Povahy přímé byl, vlídný a laskavý srdcem,

oddaně zbožný, v pomoci stálý a plný snahy,

smysly bystré a čilé měl a výmluvná ústa;

rychlý byl, vřelého a bystrého ducha, vůči všem

choval se laskavě, mírně - na sebe byl ale krutý.

Důvtipně dokázal mluvit, když přijít mělo na skutky,

byl prozíravý a moudrý, v diskusi kousavý však,

vážný a obtížný, však náchylný udělit milost,

netečný vůči hněvu, však ve všem ostatním schopný.

80 Někdo by možná soudil, že zbytečné svatého portrét

malovat je a mravy, leč obého bylo tu třeba,

neboť je příčina k tomu a místo velice vhodné.

Takový totiž je popis, který tu uvádím veršem,

jak si Františka v sobě vybavuji a představuji.

Tak je to vyjádřené a snad ti představy v mysli

zanechá totožné s nimi, neb aspoň podobné velmi.

87 Již dlouho jsou zkrocena monstra a svět se poddal zcela,

vznešená Františkova ctnost již bojuje ve hvězdné říši,

míří k nesmrtelnému - stále mystéria Krista

mají ctnost k meditování, ji stále vtělení Slova,

ji vyvoleného člověka Krista utrpení vybízí stále

i sebou se obírat nadál; spaluje do morku kostí

a dává té ctnosti vzplanout zcela nebeskou vůlí.

Tyto věci pak chce vyjádřit vlastními tvary,

navenek rozkoš svou předvést touží i ostatním lidem.

96 Dále chtěl František jednou oslavit Narození Krista.

Jesličky postavit káže a seno jako svou pastvu

dostane osel i vůl, jsou zde i ostatní věci,

jež mohou se vkusem předvést mystéria porodu Panny.

K svaté se slavnosti sejde lid a naplní kostel,

voskovic zaplane světlo a kadidlo vydechne vůni.

Po matutinu se slaví i mše patřící k tomu

svátku a zpěvným hlasem předčítá evangelium

František nesmírně sladce; když se pak posadí lid,

promlouvá laskavě k němu a měkčí zatvrzelá srdce:

z kamenů tvrdých dává vytrysknout pramenům skrytým.

Smíšený s radostí vyskočí též bolesti osten,

jásot vysušuje slzy a slza smáčí zas jásot,

noc celá a nastávající den ve zpěv slavnostní

přejde a ve chvály Syna nám zrozeného z Panny.

111 Přijal oslavu svých mystérií milostivě Kristus,

odměnu stanovil též: ten, kdo pojedl ze zbylého sena,

zbaven byl nemoci každé, která v něm bujela právě.

Dotykem jeho i těhotné ženy, jež trpěly dlouho

nesením břemena svého, dosáhnou snadný porod,

životy zahrazené otevřou se k zrození dětí.

Místo jesliček nyní je ku poctě svatého zváno

Františkova jeskyňka a přináší všem lidem radost.

 

Kniha dvanáctá

Dvanáctá předpovídá kniha jistý čas jeho smrti;

objeví se Cherub ukřižovaný; utrpení Krista

zachvacující duši, navenek se odrazí i na tělu.

Zde když na očích trpí, k doktorům nijak se nemá.

1 Nepřestávaje v boji sloužit, jímž vzhůru vztyčená

hrdla zpupných sráží, škodlivé na uzdě drží

a krotí monstra: tak prožil tři další léta.

Když jednou ve Folignu zas hříchu odstraňoval saze,

čistil je slovem Božím a jeho přemocným bleskem,

poté tam přenocoval - tu bratru zjeví se ctihodný

kněz Eliášovi, jenž spánky má posety šedí.

Bratr ho spatří a diví se, kněz ale přitom mu říká:

„Předej Františkovi zprávu, ať na svou je připraven dobu.

Sudice před branou stojí, za dva roky zaklepá na ni,

tolik má prostoru pro život, nic mu nezbývá více.“

Eliáš plní rozkaz, zjevení Františkovi sdělí.

13 On zvažuje, že mu poslední vyvstávají dnové

života, odchází v pustinu, by dlel tam co poustevník.

Jako by na jeho nohou prach jakýsi pozemský ulpěl

a on jej setřásti3 chtěl - svou ryzí mysl jak Marta

nerozptyluje službou žádnou, leč jen rozjímání

ji ovládne zcela a Nebesům chce věnovat léta.

19 A když tam prodlévá, modlí se a stále rozjímá,

nic kromě Ježíše Krista nezaměstnává srdce a ústa.

Bůh mu vnuknutí dává a on je naplněn touhou

zvědět, jaká ho řada dalších ještě osudů čeká

a jakou stezkou ze země se k hvězdám stěhovat bude.

Úzkostlivě bdí, a protože to nedokáže umění lidské

po takových věcech pátrat, božským zkouší to losem.

Položí na oltář mohutný posvátný svazek

složený z evangelií - k zemi pak v modlitbě padne

a žádá, aby Bůh mu vše vyjevil otevřením stránky,

jak nadepsána bude - do šíře se rozletí kniha:

přede vším ukáže se utrpení Ježíše Pána

Krista, a aby si nemyslel, že se tak náhodou stalo,

opět toto zas zřel, když znovu se otevírala kniha.

Diví se, že tolikrát se mu vždy udává totéž,

byť i ne tatáž slova, týž názor vždycky tam stojí.

Protože rozumný muž byl, z toho si vezme,

že musí před smrtí utrpení podstoupit těžká.

37 A aby věrohodným se více stal jeho osud,

temnoty rozptýleny, jež v nejistotě svíraly srdce,

zjevení následovalo a předvedlo tentýž obsah:

zjevil se Serafín a šest svých ukázal křídel,

nohy měl spojené a do kříže vztažené ruce,

dvojice jeho křídel mu vzhůru nad hlavu letí,

dvě křídla odívají tělo, dvěma v letu mává4,

zdá se, že letící anděl je celý oděný v zbroji.

Ten zjev ho upoutá, neboť co spoluobčan

budoucí jásá nad zjevením občana nebes.

To v něm však pochyby vzbouzí a zmaten je zcela,

snaží se přijít na to, jaký div to zjevení značí,

proč bytost prostá a nepřístupná utrpení

může být vydána trestu; mnoho hlavu si láme,

objeví na sobě však, nač se u jiného táže.

Neboť utrpení Krista tak sídlo nalezlo v srdci

jeho a vtisklo se mu až do samého morku kostí,

že už nešlo je skrýt, ba přeteklo přes samý povrch.

Pečetí obrazem svým s ním spojené Františkovo tělo

a je vidět skrze ně, jak byly by průhledné údy.

Pět ran Vykupitele je u něj na určitých místech,

vyznačeny tam jsou, že kopí tu bok neprobodlo,

těžko bys věřil, ba zdálo by se ti také, že z rukou

jeho i z nohou mu z masa vypučely hřeby

a svá znamení odkazují na vhodná místa.

62 Smrtí totiž Páně k ní bylo připodobněno5 tělo,

aby veskrze duši podřízeno v utrpení

bylo bez výživy světa - tak uvázán při mlácení6

trny je na hlavě raněn, námahou vyčerpáván,

rozdírán červy, mrazem zkrušen a horkem taven,

hladem ztenčován - po tolika zápasech posléz

zcela je vyčerpán a cítí, že nemoci různé

povstaly na těle: síly skrovné se nemohou bránit.

70 Perly na jeho čele a božská do duše okna

tarasí mu mraky a mračna oči mu dráždí,

jeho zrakový nerv sužuje sžíravá bolest.

Duhovka nemocná rudne a víčka nateklá zraku

zkreslují ještě více, nemoc rozostřuje pohled.

Ponouká ku pomoci ruce samotná bolest,

úlevu ale berou, když přinášejí prsty - nákaza ona

dotykem šíří se více a její se rozmáhá škoda.

Tento úkon však vrací očím jejich vidoucí schopnost,

proto stává se častým a hnis se z očí jen řine,

na tuniku o záhybech sedmi mu stále vytéká vlhkost.

On trpí velikou bolest, více než uvěřit mohl by,

kdo to neprožil sám, trpělivě ale veškerou snáší

tělesnou nepohodu, aby snad se nezdálo, že on

nesnese utrpení, k lékařům jíti se zdráhá.

85 Leč s ním soucítil velmi v utrpení Eliáš bratr,

mnohými důvody se přesvědčit jeho snaží,

by strpěl léčení těla, nakonec na Šalamouna

se odvolal, že pro smrtelníky, byť i na zemi

nebyla léčiva žádná, přesto též Nejvyšší Bůh

sám stvořil7 umění léčit a rostliny léčivé také.

91 Bratra Eliáše se dá pohnout zbožnými slovy,

dovolí lékařům přijít, ale ti neuspějí vůbec:

kořeny mocnými se ve Františku usadila nemoc.

Nejenom nejsou s to ji zapudit obklady svými,

dotykem jakýmkoli se jitří a opačným citem

ozve se v odpověď, tak jako je plamen skrytý

ve vápně čerstvém, když cítí, jak stékají šťávy,

vyskočí plamen hbitý a oči zahalí kouřem.

99 Vidí, že náčinky žádné mu neprospějí zhola,

ale že daří se hůře mu ještě po těchto kúrách;

přátelé přinutí ho, by do Rieti se bral, kde prý doktor

vynikající dlí - k němu tedy náš nemocný míří

v touze být zdráv: ten, co sám nemocných uzdravil tolik.

 

1 Jantar.

2 Srv. Dan 3,59nn.

3 Srv. Lk 9,5; 10,11.

4 Srv. Iz 6,2; Ez 1,6nn.

5 Srv. Řím 6,5.

6 Srv. 1 Kor 9,9; Dt 25,4.

7 Srv. Sir 38,1.