Kniha devátá

Devátá vypráví o tom, jak konec učinil rázně

vlaštovek žvatlání, je zastavil v letu, též přízeň

líčí k zajíci a rybám a zázračnou proměnu vody

ve víno, dále zpěv k nemocným a trápení jejich.

1 Vzhůru hledí a obdivuje ptáky, jak po nebi bloudí,

že důrazem jeho slov mohli na místě stanout,

diví se též - dotyk snesli a zapěli lahodnou píseň,

s citem přednesli chválu určenou nebeské moci.

5 V radosti, že na jeho popud se zázrak zableskl Boží,

ubírá se zamýšlenou cestou a jako pobytu místo

přijme ho Albiano. Když ráno ho obklopí davy,

jež se ze všech stran slily, tu chce jim kázat své slovo,

ale vlaštovek hejno v tom prostoru kroužilo vůkol,

lehké jich štěbetání křapalo z zobáčků smělých:

místo to plnilo zcela, tak nemohl další zvuk jiný

proniknout mezi lidi, když ony na blízku dlely.

Pod dojmem žvatlání jejich je František osloví takto:

„Sestry, docela stačí, že doposud mluvit jste mohly.

Nyní promluvím já, vy nakloňte hlavičky vaše

mým slovům, neboť já sám si osobně nečiním právo,

vás však ať pohne sama úcta k vašemu Tvůrci,

jehož posvátné chvály teď zvěstuji před tímto lidem.“

Dal své napomenutí a všechny upadly v ticho,

na místě zůstaly však a pohybu nebyl ni náznak

do doby, pokud on mluvil a řeč svou dokončil zcela.

Přítomní lidé cítí, že zde se o zázrak jedná,

říkají: „Věru je svatý, a proto hoden je úcty!

Vždyť jeho slovo je pravé, takže i to ptáků hejno

samo odvahy nemá, by jeho se příkazům vyhlo.“

26 Potom k jinému městu, jež Řekové1 založili, míří,

na cestě náhodou spatří při chvíli odpočinku letmé

zajíčka chyceného do smyčky oka, nikoli v běhu

psí smečkou, nýbrž lstí; jej zaživa František najde.

Slitoval se a pravil: „Proč pouta, zajíčku, bratře,

nucen jsi trpět tato, ačkoli bytost jsi rychlá?

Prchni, bys oklamán nebyl zas tímto surovým lovcem,

jehož ošemetná síť tě lapila úklady svými.

Jsou tu přec příklady mnohých, by ses i nadále střehl,

jednou oklamán byv, bys neupad v nástrahu další.

Nyní ať zkušenost tvoje tě nadále učiní bdělým.“

Taková předešle slova, jej zavolá a on na výzvu

se uteče do jeho klína, rád mazlíčkem jeho se stává,

byť i mu svoboda dána opět, aby utéci mohl,

kam by jen chtěl: pout zbaven však neběží v pole,

ale vrací se v úkryt, Františku raděj chce sloužit,

k němu se uchýlit chce, než odejít svoboden zcela.

43 Tak ptáky i čtvernožce svatého pověstná muže

mírnost následovat nutí a dle něj se krotkými státi.

Nejenom zbožností plane, když ptáky do prostoru vrací

volného, zvířata lesům, leč též i do vody ryby.

Těžko jen hodno víry, je zázrak to, co se stalo:

když ve své zbožnosti rybář mu daroval velikou rybu,

on velmi vděčně ji přijal a více než zlata si cenil,

přijav ji nazýval sestrou a říkal: „V krvi tvé, sestro,

užitek pro mne pouze zcela malý spočívat může,

nechť je mi vzdáleno tedy jen nakrátko se radovat smysly,

chuti dopřát a tebe zbavit možnosti dlouhého žití.

Svobodna, bez škody zcela, se vrať do vody svých dědů.“

Řekl a doprostřed vod ji vhodil, by ku spáse spěla.

Ryba, byť i v nedávné době svobody zažila ztrátu

a ze smrti strach, přece bez bázně vyplave zhloubi

řeky a jejího skrytu, na jejím břehu pak před svým

zachráncem dovádí, vůbec se nebrání jemu,

když přistoupí blíže a dotkne se - takovou důvěru chová

pro zbožný čin prožitý právě: nepřestává se mazlit,

až František konečně dá svým rozkazem k odplutí pokyn.

Rozkazům jeho se ryba protivit nechce a tělo

stříbřité, přepestré už ukryje do vody středu.

65 Odtud když poté kráčí, choroby nákaza zlá

Františka ulehnout nutí, avšak mu poslouží za lék

z milosti Kristovy medicína laskavě služebníkovi daná:

ve víno promění vodu, zažívání pití mu změní

k dobrému a přirozenou barvu zas ve tváři získá,

veškeré nemoci známky se ihned veskrze ztratí:

Nejenom Františka samého ta milost nejvyšší léčí,

nýbrž i skrze něj mnohým zachová obojí zdraví.

K němu, když nohou brázdil zemi, statky a města,

při vstupu do města, jež Ascoli slove, se sběhnou

nemocní, povstane zápas mezi nimi, aby mohli

šatu se dotknout neb aspoň lem pohladit2 roucha.

77 Neboť za relikvii považují i šaty jeho,

rozederou je tak, že odchází oděn jen zčásti.

Podávají mu chleby též, aby jim žehnal,

jejich částečkou pak, okořeněnou solí víry,

léčí bolesti, zbavují chorob a z těla pudí škody.

82 V Arezzu jedna žena před porodem trpěla těžce,

pomoc vzývala svatých dlouho, však ničeho dosud

nedosáhly prosby, k žádné pomoci byliny, drahokamy

nebyly ani písně tajemné, lékařské vědy

vyzkoušela ona též již mnohý nadarmo lektvar.

Již téměř bez ducha leží, již naděje zbavena zcela

vidí, jak Sudic paže se nitě chystají přetnout.

Otěže nad lůžko přátelé umírající dají,

kterých dotknout se měl František, když na koni jel tu:

věřili, že je v nich síla jakási ukryta uvnitř.

Ihned porodí nato a plod prolomí závory těla,

vyjde z života ven a jeho ucpaných prostor.

94 Podobně Františkův provaz, jenž coby jakýsi pás svůj

zvykl si užívat Řád okolo počátků svojich,

Gualfreduccio jakýsi vlastnil, jenž v Città di Popolo bydlel.

Ten by se neprovinil posvátného předmětu držbou,

často jej nad ženy vázal, jež nemocí stísněny byly,

pouhým dotykem tímto jim velkou úlevu dával.

100 Vypráví Tuscanella a také Narni svědčí,

Gubbio též dokládá, jak vychudlý nemocný chlapec,

tu zas žena, která za dne nemohla vůbec rozlišit barvy,

muž zcela ochrnutý, tam žena zas křivicí zcela

majíc zkroucené ruce, že nemohla cokoli činit,

dítě, jež svými údy nemohlo naprosto pohnout:

k Františku prosby své vztáhli, ať jenom slovem

dosáhli nemocí dlouhých, ať dotknutím vyléčení zcela.

108 Hrozná jakási muka trápila jednoho bratra:

často s pěnou se zmítal u úst3 a tělem svým mlátil,

údy své jako by trhal a rozdíral, pitvořil ústa,

nyní se jako by scvrkal, tu zas se do délky natáh:

oči vylézají z důlků a divoce těkají vůkol,

ty, kdo okolo stojí, pak děsí i skřípotem zubů.

Toto, když jednou trpí, mu František pravicí žehná

očistou svatého kříže a také požehnání dává.

Takové vymítání svaté a od svatého muže

nemůže snésti ďábel, když božské praporce spatří,

smutně odejde pryč a nikdy se nevrátí více.

119 Když takto potírá Lítice odvěkého soka

svatý a také vše, co se protiví lidskému zdraví,

pocítí v sobě zápal muži a duchovní jeho

praporce uchopí a rázem jich přibude třicet.

123 Když jednou přijat byl zbožně ve svatého Gemina městě,

prosbami ustavičnými na něj dotírá hostitel jeho.

Manželku jeho už dlouho ubohou ovládal ďábel,

proto chtěl, aby ho poctil výkonem své svaté práce.

Vyslyšel důtklivé prosby muže, jenž právem ho žádal,

povolá své tři bratry: „Ať není zde prázdného rohu,“

vece, „jeden ať každý z vás tří obsadí, já budu čtvrtý:

ať tento tvar odpovídá navzájem sobě a nás vespolek

uspořádá do kříže, aby nedoufal zlý tento démon,

že může uniknout a našim rukám se ztratit.“

Když je rozmístil takto: „Co,“ praví on, „ničemný duchu?

Zda nevíš nebo se stavíš, že pokřtěná těla pouze

Bohu sloužiti mohou a také sídlem se stávat?

Tedy ty, protože jsi duch jen nečistý, vyjdi,

pod trestem nařizuji tobě4 - nádoby božské ve vzteku

svém nepřivlastňuj si, ďáble, tu drzost opravdu neměj.“

Takto jej bičoval hrozbou a bičem hrozil též jemu.

Pak náhle vypadl démon a tak to učinil skrytě,

že si František myslel, že klame a nikdy se ona

neuzdraví - leč věc lze poznat jen podle konce.

A aby nemyslel, že jen tak naprázdno mluvil,

stalo se, že opět a ne za předlouhou dobu,

kdy neměl úmysl onam jít, ale ji onde

náhodou spatřil a zřel, že v pořádku smysly i rozum

má ona a své díky za získání obého zdraví

neznalému vyslovuje zbožně a přiznává prostě,

že démon z popudu jeho přinucen z ní ven vyšel

a také pro jeho zákaz neodvážil se zase vrátit.

151 Takto když široko daleko léčil lidi svými skutky,

Città di Castello jej zbožně přijme a žádá,

by vyléčil posedlou ženu - pronikavým ječením, hlasy

znějícími strašně rušila klid tohoto lidu.

On před sebou vyšle bratra, aby zevrubně pátral,

zda tak sama od sebe činí, či nějak nucena zevnitř,

zda ruší město hlasem, co má jen povahu lidskou,

nebo ďábelskou. Poslechne on rozkaz, do domu vejde,

kdo je, se vyptávat počne, leč ten uvnitř dobře věda,

že nepřišel František dosud, vzbudí v ní posedlý řehot,

jazyk vyplázne ven, stahuje obě nozdry a tváří

zkroucenou vytváří z obličeje podivné masky,

nakonec zdvihne ruku a vstrčí palec mezi prsty.

Odejde zcela zmaten a líčí, jak řehot a výsměch

trpěl posedlé ženy a toho, kdo prodléval uvnitř.

Jí se chopí František tedy:nemůže vydržet démon

zavřený uvnitř a posedlá žena na hlavu padne,

poté se na zemi svíjí5. On jasným rozkáže hlasem,

by ona povstala zase a byla svobodna, démon

však vyplašen prchne a nijak se nehodlá vracet.

171 Tak děsit Lítice, světu vpravdě znamení dávat,

léčit nemocné a obtíženým břemeno lehčit

František ve zvyku má, když káže, vysvětlí všechno

způsobem určitým a stejný zachová výraz,

tvář ničí netupí, aniž se kdy před kým koří.

Vpravdě necítí bázeň víc než před tisícem mocných

před jediným chudým, jeden prostý je mu zkušených tisíc.

Bez důležitosti zcela je pro něho úsudek, zda-li

jednomu káže či mnohým, bez přípravy ke všem mluví.

Výmluvnost ale jeho obezřelá ne mezi všemi

lidmi je stejná, ne týmiž slovy zvěstuje prostým

jako vzdělaným: nevzdělaným obecné věci

vykládá, co o hříchu, co se uznává o ctnosti.

Příběhy otců, které jasné svědectví nesou,

že oni po smrti žijí, o zázracích a Kristových činech

vypravuje a učení líčí i to, co trýzní snad mysl:

mučení svatých, jímž si zasloužili korunu svoji.

V čem spravedlnost spočívá a v čem zase vina,

jaký trest viníky čeká a jaká zas odměna dobré.

Pro ty však, jejichž mysl se povznesla do větší výše,

učení poznala nad míru a zbystřila svoje smysly,

obraz načrtne umně o cestách dvaceti čtyřech,

ukáže, co spojuje ctnosti a také v pořádku jakém

všechny vyplývají z těch prvních, které jsou čtyři.

Jaká je námaha střední cestu odkrýt a na cestě kluzké

života6 jak těžké je se vyhnout propastem bytí.

 

Kniha desátá

Desátá líčí, jak papeže pohnul svou řečí

a moudré muže též, jak poté papeži vydal

prorocké sdělení; jak břemeno sklíčeným zlehčil,

nad ovcí slitoval se a dovedl zpět beránky bědné.

Svým jménem proslulý, ale nade vše proslulý ctností,

v té době usedl papež na stolec Města i světa,

počestnosti i cti dbal papež Honorius, k němuž

František přišel a vyzván byl, by předložil téma.

On jakkoli měl před tolika shromážděnými řečniti bratry

a Otcem důstojným, neradí se s žádnými slovy

učitelů církve, ani obaly knih tehdy v mysli

netanou mu, ba ani nekonzultuje myšlení vlastní:

v náhlém rozběhu úst jak nikým nepěstěný trávník

vše spojuje umně a slova vybraná praví.

Rétorice též zadost činí a předvádí gesta,

nejen svým jazykem mluví, nýbrž i celým tělem,

posunky a znameními, vně hýbe se tak jako uvnitř,

pohyby učení znázorňuje hnutími těla.

Aby pak jeho řeč neupadla v lehkosti závrať

a do dvojsmyslu sklouzla, umně mezi svá slova

výroky autorit sází tak jako do trávníku květy.

A tak jak své vlastní výroky s cizími snoubí,

luští proroků starých hluboká, záhadná slova,

Zákona a Písma svatého propasti zející zkoumá,

Skládá mozaiku víry, noří se v evangelia hloubky,

do samých tajemství Božích, jež svět ve svém ukrývá nitru.

Řeč jeho posluchačům se líbí, tím více, jako

obdivují toho, kdo více rozumí, všichni

se ptají v otázce němě, diví se a sám papež,

jaký že to mocný duch se ozývá laickými ústy.

Vždyť při jeho poslechu zbožnost křičí, leč ústa

mlčí, výrazy tváře hrají a srdce se radostně vlní,

intelekt pracuje, odpočívají smysly a rozum

vysoko tyčí svou tvář - ta tvář se zdá býti božskou.

31 Nechybí nepřítel ani, jenž zlovolně sdělená slova

trhá, leč pan Hugolin, svatý biskup z Ostie a štít

Františkův, do něhož vlévá se vpravdě nebeská milost,

na straně svatých je a chrání jejich posvátné sliby,

vyzdvihuje Františkovy ctnosti a jeho výroky brání,

vlastní vážnosti vahou nactiutrhačů krotí ústa.

37 Když tedy ve známost Otce vešel a prvotní přízně

dosáhl v nedávné době, menších bratří dav rozmnožit chtěje

František rozhodne se ku Frankům své obrátit kroky.

Když potom Florencie unaveného poutníka přijme,

uslyšel, že jako legát tam tentýž prodlévá biskup.

K jeho slyšení přišel a on ho jak otec přijal,

neboť byl živoucí hvězda, květ, sláva a gema:

hvězda pravé ctnosti, květ mravů a sláva kléru,

drahokam mezi knězi. Ptá se, kam zase jít hodlá

a na jaký chystá se podnik; když zví, že překročit Alpy

chce, přesvědčí jeho, by k bratřím se raději vrátil.

Tak sobě navzájem si střídavě sdělují prosby:

tehdy je spojila oba smlouva, již narušit nelze,

smlouva přátelství, nad níž není v celém světě

pouto pevnější, nebo ctnost, která spojuje lidi.

52 Nalezl svatého svatý a věrného nalezl věrný,

František veškerou ochranu takovému předáku svěřil

nad jeho Řádem a v jeho se odevzdal péči.

Přijal svěřené břímě a nijak se nemýlil prelát

v této rozhodné chvíli; že čeká ho odměna velká,

často František věštil a prorockým hlasem volal,

že se nejvyšším knězem pro celý tento svět stane.

Již skutky plní se věštby: ten, kdo tehdy Hugolin

slul, nyní, Řehoř, papež je hlavou jediného Města

a světa, v němž Řád menších svou životní nalézá sílu.

62 A vpravdě zasloužil u vznešených dosáhnout přízně

ten, který se zbožností vřelou mile ujímal prostých!

Neboť Bůh spravedlivý každého ve skrytu skutky

hodnotí a poté splácí. Takovou si zaslouží vrchnost

ten, kdo se těm, co jsou dole, veskrze věnuje zcela.

67 Vpravdě milosrdenství jeho překonávalo veškeré meze,

poté, co všechno rozdal a neměl už nijakých zásob,

odkud by potřeby vlastní uspokojil, čestnými ústy

odváží se žádat a ponížit své vlastní čelo,

na bohatých žebrá, aby měl z čeho podělit nuzné.

Nejenom dary jim dává, ale i čest jejich brání,

zakazuje obtěžovat slovy, urážet maličké Krista,

by si nemyslel nikdo, že ve své nadutosti může;

takto se poučí všichni příkladem jediného bratři.

76 Onen nuzáka spatřil a: „Dej si, můj milý,“ řekl,

„pozor, bys nepředstíral nuznost“ - to František slyše

toho, co takto mluvil, ihned o omluvu žádá:

nahý by před chudým lehl a jeho o odpuštění prosil.

Takovou František úctu chová k prostému lidu,

že je mu urážkou Krista, když někdo chudému laje.

Jestliže kdy koho spatřil nést kamení nebo dříví

anebo břemeno jiné zdvihat v namáhavé práci,

František své plece klade pod něj, ač jakkoli slabé;

raději tlačen je sám, než tlak by na druhého strpěl.

86 Tak nepoctěným on zbožně prokazuje pocty,

obtížené zbavuje tíže, má nejenom s člověkem soucit,

ale i špatného je mu líto, když útrapy snáší.

89 Jednou když v Ankony okolí provází bratra Pavla,

který v těch krajích měl usídleno několik bratrů,

pole a lesy prochází, průsmyky a širá pole,

spatří ve stádu koz zajatou smrdutými kozly

ovci jedinou - Pavla zavolá: „Zda vidíš, Pavle,

jak tato ovce dlí vprostřed koz a mezi kozly?

Tak mezi zákoníky dlel Ježíš a farizeji zlými.

Prosím, zaplaťme tu cenu a ji z hnusného stáda

vypuďme ven.“ Souhlasí Pavel a, cokoli mají

oba kromě košil a ještě prodati mohou,

shánějí u sebe marně, když tu hle, náhodný poutník,

který procházel kolem, zaplatí tu za ovci cenu.

Do města vejdou a biskup diví se, jak to

je možné, že dva moudří jsou vpravdě takoví blázni,

kteří za vhodné mají vést spolu jedinou ovci.

104 Když vešli do města, je přijme dům pohostinný

svatého Severina, vhodný ženského kláštera domov,

kde ženy zbožně Bohu zasvětily těla i mysl.

František předá jim ovci, by o ní se staraly s láskou:

radostně přijmou ji a chovají po dlouhou dobu,

z jejího rouna pak Františkovi tuniku pošlou.

K tomu za nedlouho nato, když synod v Assisi slavil,

přišel pomocník jeho: „Otče, zde máš od svých sester

tuniku, co utkaly ony z vlny, již tvá ovce nesla.“

František přijme dar kýžený a vypráví bratrům,

jak k tomu všemu došlo - bratři se radují velmi,

že prostota jejich otce jim tak velký užitek nese.

116 Františkova zbožnost se nejednou projevila takto,

když kolikrát tvora on soucitu hodného zočil,

jehož utrpení buď penězi vykoupit mohl,

nebo prosbami; jeden dám příklad za tisíc jiných:

Když zase na cestách se jednou octl v krajině Marky,

v Ankoně, s oním zmíněným bratrem, potká

člověka, který vede dvé jehňat tažených k zemi

na nohou řetězů vahou, co štíhlé nohy jim svázal.

Otevírají ústa a z nich ven dere se bekot,

jaké jim příroda dala, vydávají bolesti zvuky.

Vidí, jak škodí se zbožným, a větší bojí se škody,

když spatřil tak zlé věci, František toho se zeptá

muže, co jehňata vedl, co s nimi se nakonec stane.

„Do trhu půjdu,“ dí onen, „a poté k porážce prodám

řezníku.“ František nato: „Nečiň to,“ člověku praví,

„vždyť mírný náleží mírným, nevinný nevinným.

Abys je ušetřil rád, co by kat dal za zabití jejich,

dám ti osobně já, jen aby nemusela zemřít.“

Tak jeho oddaná zbožnost prosí za jehňata bědná,

a aby řečí prázdnou jen nadarmo nečeřil vzduchu,

svůj plášť ze sebe svlékne, dá sedláku, stanoví smlouvu,

již přísahou svědkové stvrdí, by svobodu dávati mohl

na nohou spoutaným - pak odvede ovečky tyto.

 

1 Greccio.

2 Srv. Mt 14,36.

3 Srv. Mk 9,19.

4 Srv. Mk 9,25.

5 Srv. Mk 9,18.

6 Srv. Přís 15,24.