Kniha třetí

Třetí kniha nám líčí, jak spoután a v vězení vržen

„šílený“ poskytl lidu divadlo, kterak se ničím

rozkazem nedá pohnout, byť i vyděděn byl

nespravedlivým otcem a rodné opustil město.

1 Vyhnancem ve vlastní obci se stává a ten, jehož stopy

nedávno uctívali, dostává z obou stran pěstí

od řezníků a ševců. Koho jen by bezpráví toto,

jež nebylo podmíněno vinou, bez hnutí zůstavilo?

Ale ať dělají všechno, František veskrze stálý

setrvává a je pevné mysli; žádná ho nemůže obtíž,

žádný pokřivit vztek, tak celá vzbouřená vášeň

způsobí u laskavého jen to, že trpěliv více.

9 Přibíhá i sám otec a k nadávkám přidává rány,

svazuje provazy jeho jak zloděje anebo blázna,

pak ho uzavře doma a hůře než zajatce trápí.

Myslí, že těmito tresty mu nemůže uškodit zcela,

pouze ho potrestat chce: leč mýlí se veskrze v činu

tak, jako do jámy slepý1 padá, když vidoucího nutí.

Dvě věci nejvíce škodí: lest nepřítele a omyl přátel.

Marně se Františkovi, jenž opouští marné, do cesty staví

hojný přátelů omyl, poté, co překážky přestál,

zahrazují ku vlasti přístup a cestu k přístavu spásy.

Přede všemi pak otec jeho, když do výše letí

a vstupuje na cesty Páně2, co k hvězdám vysoko míří,

radami a ranami také zpět se odvolat snaží,

za ctnost slibuje tresty a hříchy chce oplatit zlatem.

Netknou se Františka slova a nijak ho nezlomí rány,

veškerou otcovu snahu svými odráží slovy:

25 „Co chceš mi, zklamaný otče? Bych k Charybdě směřoval opět,

jíž jsem unikl právě? Chceš, aby ten, co žít může,

opět do záhuby spadl? Chceš, aby mládenec volný,

jenž svobody užívat může, do vězení podsvětí klesl?

Nesluší se, bys pro peklo zplodil, kohos do světa poslal,

na cenu příliš drahou by vyšlo zrození v těle,

kdyby se spolu s ním zkazila vznešená mysl.

Zajisté i ty víš, že dlíme ve vyhnanství všichni,

odkud uniknout máme a ve vlast se ubírat3 svoji:

neboť je vyhnanstvím svět, cesta časem a vlastí nebe.

Proto sám sebe teď těžce viníš, neb přehmatem vlastním

vyhnanství před vlast se klade, čas před cestu, vlast proti nebi.

Proč poklady schraňuješ tam, kde jenom na chvíli bydlíš?

K podniku jakému sbíráš celé to bohatství velké?

Je hloupé almužnou tížit starce na vinuté cestě.

Neboť co vlastnit tě těší, brzy tě mrzet as bude,

krátký je užitek toho: z bohatství je chudoba věčná.

Tedy bys nedělal nic, co ve spáse škodit by mohlo

tobě, klamu se vyhni učitele a pokorně přijmi

úlohu žáka: je nutno uniknout světskému zisku

dříve, než ztratí se sám; obroď se Bohu a světu,

dokud ti zbývá čas4, svět neužívej, ale opusť.

Oklam raději jeho, bys nebyl ošálen od něj.

Neboť nic nestálého nezaslouží si víry pocty

a věci pozemské nic stálého nemají v sobě.

Proto k takovým věcem ty důvěru nechovej žádnou,

důvěřuj raději v Boha, protože blažen je onen,

který uvěřil v něho, ten nebude nižádnou ztrátu

na svém majetku cítit, žíti však navěky bude.

Proto se zlíbilo mně věci světa opustit, aspoň

z příkladu mého se pouč! Byť tobě patřila sláva,

byť tebe jediného prosil by celý svět,

bys kameny přiměl mluvit a straky zas mlčet,

nad spásu onu nic víc ti svět nebude moci dát.

Nastane poslední den, který ti sebere náhle

vše a odejme vráz; sám nahý5 se pobereš zpět

a o to nížeji klesneš, čím více vznášel ses dřív.

Jho Páně ti připadne drsné, možná i břemeno toto

nelehké6 bude ti věru, protože změkčilý jsi.

Přestaň s tím! Rozkoším světa je přece odvyknout snadno,

když nastoupíš Kristovu cestu, lze zvyk tu vytěsnit zvykem.“

66 Toto když otcovi praví, tento ho neméně dusí,

ba ještě silněji hrdlo mu svírá: krutého otce

drsnost se potlačit nedá, ač poučen, svatému brání.

Nejhorší na mýlce je, že hrubá mysl se poučit nedá

a do zvrácené mysli přístupu nenajde moudrost7.

Tak vlastní hranice přejde moc, co spravedlivá není,

ježto nepřeje správnému činu, chce přinutit chtícího dobré

podobat sobě se samé, leč do písku semena vpouští.

Toto pak povaze stálé i péče bedlivá vštípí,

že nikterak nucena nemá měnit své návyky volní.

76 František příkladem je, kde docela jasně lze zřít:

proti němu všechno se spiklo - vlasti výsměch a otce

hněv i napjatý k ranám hřbet a žaláře hrůzy,

jakož i matčiny slzy. Také překážky muži se strojí

jedinému, by nemoh´ až vzhůru do nebe vzlétnout.

Velké se úsilí vzpíná, by zase byl připoután k zemi.

Ale ctnost ona čtverná bráníc čtvercem proti útokům duši

všelikým nedovolí, by lstí byl nějakou zviklán.

Nejinak útoků počet tu vyjde naprázdno zcela,

kolikrát mravenců hejno by horu roznosit chtělo.

86 Ale protože nikdo nemůže být pokoušen více,

než je přípustná míra8, z Boží vůle oddanost matky

slituje se nad jeho utrpením, když otec dlel mimo;

zbaví ho svíravých pout - on nato pryč se hned bere,

ne však, by vyhnancem byl: nedaleko je jeho azyl.

Šťasten do cely své se vrací, jež nablízku byla,

odkud ho otcovský hněv vytrhl z ctnostného žití.

93 Když navrátiv otec se dozví, že manželka zrušila pouta

Františkova, hned kárá ten projev oddanosti zjevné

jako ztajený zločin - naplní nadávek rykem

ovzduší a svoji počestnou ženu, on, tak bezectný, tupí.

Ihned tryskem se řítí, by prahu zas svatého dosáh́,

Františkovi zas pouta chystá a mučením hrozí.

99 On jemu bez strachu dí: „Otče, ba otčíme spíše,

neboť mi železa chystáš a mučidly zkrušit mne hrozíš.

Mučidly ni tvými pouty se nikterak zlomit já nedám,

dopadne z obojí strany v kov studený kladivo marně.

Ó ty zločinná zpozdilosti krutého otce!

Mne že oklamat chceš, mne svést z cesty pohrůžkou smrti?

Nemohu více být zviklán, sveden a podstoupit smrt:

neb stojí mi po boku pravda, cestou i životem Kristus

po mojí pravici stojí, bych více pohnout se nedal9.

Neprosím, abys mne šetřil, jen bojuj, bych bojoval dobře.

Zdaž nedlužím více Bohu než tobě? Chceš, abych kvůli

tobě pominul příkazy Boží? Jakkoli mne jsi ty zplodil,

On sám učinil více, protože dodal mi život:

On sám nás stvořil, ne my10, sám vykoupil na kříži vise,

kéž spasí nás, až povládne v nebi, nikoli všechny,

nýbrž jen ty, kteří víru svou pravou dosvědčí činem.

Vždyť Bohu dlužíme víru, jeho jsme stvoření všichni,

Každý, kdo uvěřil v něho, nebude uveden v zmatek11,

leč mnoho záleží na tom, jakým kdo způsobem věří.

Někdo jen ve slovech věří a nečinně spočívá mysl,

nebo je naopak tomu; byť však byly účastny obě:

nebude to pravá víra, co v jejich se spojení snoubí.

Ten, kdo opravdu touží být věrný v plnosti slova:

duši svou na rukou nésti musí a na důkaz víry

poskytnout za svědka dílo. Co činit tedy mi radíš?

Jaké má být to dílo, jímž prokázat mohu svou víru?

Na trhu prodlévat mám a lidi ve víře klamat,

jak jsem ve zvyku měl, tu kupec, tu prodejce zboží:

a jako kupec vše hanět, jak prodejce zase vše chválit?

Jest tržní umění klam a lest, neb k bližního škodě

zisk sobě samému strojí a stěží i přítele šetří,

ba i rodného bratra. Když příbuzný soudí, že lstivý

je takový člověk, pak Bůh ho stěží dlít ve víře shledá.

Bez víry nemůže nikdo být spasen12, tak také u mě

se zkouškami vztyčila víra, jež spásu jak doplněk hledá,

vlastnictví získané lstivě však daleko ode mne zůstaň!

Abych talentu nabyl, co přispěje pokroku víry,

nic mi prospěchu nedá ni topas, ni zlato a stříbro:

vždyť více než po zlatu prahnu, po topasu než více,

více než po stříbře také já po pravém talentu toužím.

Ty uvěř, je-li ti možno, nechceš-li, v nevíře zůstaň!

Mne, který jsem ústy se dotkl božského medu

zbožnosti od lásky Boží, jejíž zdokonalení pravé

spočívá v Ježíši Kristu, neodvrátí nižádný člověk,

ni anděl, ba ani vládce, ani kterákoli mocnost,

ani naděj, ni strach, nebe, ni hlubina žádná,

ani život či smrt, ani přítomné či budoucí13.“

146 Taková František slova pronáší přísnými ústy.

Když pozná, že jeho slib nikterak vyvrátit nelze,

otec se taktiky jiné chápe a, nemoha zmoci

osobnost lidskou, peníze se vymáhat snaží.

Nad mrvu méně si ceně měď, co do oken hodil,

ze země František zdvíhá, a vrací lakotnému otci.

Nadále otec jen zuří, zapomíná na city otce,

jež cítil ke svému synu, protože směřuje vzhůru

a v hloubi prodlévat nechce; protože v nebesích otce

Boha chce míti syn, odmítá více být otcem.

Syn sdílí myslí Krista, chce jeho i dědictví sdílet,14

otec naopak soudí, že nebude dědicem jeho.

Vtrhne do knězova domu plného občanů mnohých,

za jejich svědectví výnos z důchodů, jakož i pole,

otcovské domy i právo synem se zvát odejme zcela.

161 František ve své ctnosti rozhořčen otcovým hněvem,

nikterak se nestaví proti tomu, co vyřčeno bylo,

ba aby se zjevilo více, že není tu pro jeho dary,

hmátne okolo sebe, pás uvolní a všechny šaty

ze sebe docela svleče a stud svůj vystaví světu.

Tak tu bez oděvu stojí Adamovi podoben zcela,

příčinou tohoto stavu se pouze od něho liší:

neboť trpí to rád, co onen donucen strpěl.

Tento za zásluhy snáší, co vytrpěl pro přečin onen:

přesto je stejně tu trestán tento, jako byl onen.

Leč jinak: Adamovi zjevily se partie stydké,

Františka však nikterak stydné nejsou, vždyť copak

k studu by nabídlo tělo, když čest mu oděla duši?

Jaká ctnost to jen byla? Světem zhrdnout a světu

pohrdání své zjevit, jakož i majetku svému,

o zájmy osoby své odvrhnout starosti zcela.

Vždyť strpěl i výsměšné řeči a zemského opustil otce15

pro toho, co v nebesích dlí. Když takové učinil skutky

vznešené, pro jeho ctnost zda stačí jméno jen jedno?

180 I biskup povstane v údivu k tak ctnostnému činu,

Františka svlečeného obléci dá do jemných látek,

k tomu přidá i plášť a ujistí ho svou přízní,

ke všemu dá mu i slib, že bude se zase mít dobře.

Odmítá František oděv a nechce majetek více,

nehodlá vlastnit již nic, by nebyl nepřítelem vlastněn.

Kromě nebeských výšin již nehledá ničeho v světě,

a byť i po světě kráčí, přísluší k nebeským spíše

občanům nežli k těm zemským a jako nebeská bytost

ve světě živoří pouze, jak pozemská v nebi žije.

Svou myslí obývá nebe spíš než tělem pozemským zemi.

Již Boha v zrcadle vidí a byl by ho možná i viděl

tváří v tvář16, kdyby mu dovolila tělesná tíže

a duši lapené v těle umožnila vpřed jít a vidět.

194 Nahý tváří v tvář otci odchází i biskupu vůči,

též vůči spoluobčanům všem v Assisi. A protože vlhký

v nejvyšší vrstvě je vzduch a nelze mu nijak se bránit,

z popudu rozličných sil se nachází ve stálé změně:

není též nižádných pochyb, že stejně tak i těla nahá

podle týchž forem mění, kterým i podléhá sám:

nestrpí spojení těla tak časté návaly zvenku.

Proto ač ve víře plane, se v rozumu rozvahou řídí

touto a je vědom si, že v nahotě neodolá dlouho;

tudíž od chudáka přijme co dar obnošený šat.

Nemaje nic než sebe odchází, by vyhnanec jako

vlast našel - vyhnanec z vlasti; nenucen nikým jde rád.

Z šťastného nešťastným se stává a z boháče chudým,

spíše však z bědného šťastným, boháčem z chudého též.

Již oděv hrubý jen nosí, jenž děrami na svět se dívá,

ač byl na nový zvyklý a zrobený jen z vlny jemné

uměním vybraným velmi; na pokrývkách hlavy si pera

dle počasí měníval a někdy též klobouky k perům.

 

Kniha čtvrtá

Čtvrtá zjevuje kniha, jak krutost zlodějů snášel,

mnichů též úklady zažil a kterak malomocným

péči svou poskytl vřele a s jakým zaujetím

okolo Assisi chrámy starobylé opravil Kristu.

1 Provází nebeská milost služebníka na jeho pouti,

útrapy nekonečné však trpí, jimiž zviklána mohla

by, zlomena ne, být tvoje trpělivost, Jobe.

Jako by potulný psanec se z něho stal, příbytek nikde

bezpečný nemá, chudý a nuzný, zanedbán a trpící zimou,

hladov a vyčerpán, jiným obtížný a sobě bědný,

cizinec pro rodnou vlast a vyhnanec z otcovské půdy,

unášen je, by v lepší vlasti moh domácím slynout

a jako její občan i spočinul v bezpečném domě.

Z tolika protivenství jsou některá zmínění hodna.

11 V zimní době, kdy delšími se stávají noci a den

zkracuje trvání své pro zšikmení sluneční dráhy,

a ta, jež dříve se skvěla pestrá množstvím svých barev,

země jen v barvě jedné září, sníh nahou ji tak jako vlna

šatí a ledové kry ji jak drůzy křišťálu zdobí;

tehdy se raduje poutník z kouzla bělostné cesty,

dráha když všude je čistá a nikde se nesmáčí noha,

severák jen vodu smrští všechnu a nabyté teplo

pohybem mráz zimy mírní, chladí zas teplo to mráz.

Lesem tak František kráčí a v celém svém širokém srdci

raduje se a jásá17 - to jásání vzbuzuje píseň.

Těší ho vzpomínka na to, jak unikl zlovůli otce

nespravedlivého a zbavil se zcela mrzkého zisku,

že jako služebník Kristův teď cestuje svoboden18 pro něj,

že nahý zhoubný ten mráz vnímá jak laskavou náruč.

Neboť kdo byl by tak tupý, by nepojal bezměrnou radost,

když se z horšího stavu stav jeho obrátil v lepší?

Proto v srdci svém maje tolik příčin k jásotu poutník,

František francouzskou řečí na cestě zpívat si počal.

Les zdvojil účinek zpěvu a dolehl až k uším lotrů:

vyskočí, bez jmění spatří, tak zmizí jich naděje lichá,

zklamáni býti se cítí a plni hněvu se tážou:

„Kdo jsi?“ a on na to říká: „Kristův hlasatel, co je vám po tom?“

Povzbuzen lehkým vánkem hněv jejich v plameni vstane,

vztáhnou na něho ruce, když nejeví žádného studu.

Běda krutosti lupičů, jimž zazpívat nemůže ani

nevinný člověk a odejít bez trestu nemaje zboží!

Však to těžce on splatil zahrabán v změť ztvrdlého sněhu,

že tak „bez váhy“ zpíval. Co kdyby pak obtížen byl?

Ve sněhu František leží a lupiči výsměšně mluví:

„Ejhle, to je tvé lůžko, tam lež si, ty nádivo, Kristův

hlasateli, ustlala tobě po zásluze ta tvoje píseň!“

Neřekne nic proti tomu, ale když odejdou, vyjde

z oné jeskyně sněhu a náhrobku, jímž takřka pohřben

byl a až po vlasy skryt. Leč koho si vybrala sama

k ochraně oddanost Boží, na toho je nepřítel krátký:

setřese ze sebe sníh, jímž ze všech stran obklopen zcela

byl jeho veškerý oděv, v něm vlasy ztuhly i vousy,

radosti opět je pln, že unikl běsnění lapků.

Na ztracenou cestu se vrací a jeho zmlklá kdys píseň

Stvořitele chválou naplňuje záhyby jeskyň:

tajemstvími Krista svým zpěvem učí ozývat se lesy.

53 Když tak zpívaje přijde až lesa na samý konec,

odkud klášter je jakýs jen zcela nepatrně vzdálen,

vstoupí a pohostinství žádá a „vskutku“ dochází klidu.

Zatímco odpočinek noční osvěžuje zemdlené údy

z denní námahy, vítr, jenž otvírá tělesné póry,

obnažuje tvář země a tání přináší jižní

vítr, co taví ledy severákem se sněhem srostlé.

Ze všech stran potůčky pádí a vody se přes všechna pole

rozšíří, zrozené z roztáté masy ledu a sněhu.

Navzájem kameny sráží se a hrnuty vpřed jsou,

na vodě plavou trámy a stromy vyrvané v lese.

Země v pohybu brání jsouc vlhkostí prodchnuta zcela,

v bahno povrch se mění a cesta se neschůdnou stává,

mosty zakrývá výlev vod neb jejich příval.

Nepřestanou pak prýštit takové potoky náhle,

zvlhčuje další akt částice skloubené v zemi.

72 Co má František dělat, když nemá jídlo a oděv

a mniši nedovolí mu zůstat ni počasí odejít?

Údy z obou stran ztěžklé mu podpírá jen jeho nuznost:

nevlídnost hostitele ho tísní a běsnění živlů;

děsnější hostitel je, děsivě však i obleva vtrhla.

Proto kláštera převor je nucen předstírat lidskost,

strpí chudáka jen proto, že ubohý poutník

obklopen vodami je a nikam nemůže kráčet:

zavřen tedy je tam, dokud nepřejde těchto vod příval.

František přežívá takto přinucen vanutím větru

jižního, plachetka jeho, jež dávno už utkána byla,

tehdy se rozpadne v části - nedrží už pevně nit s nití.

V roušce zahalen zasedne tedy jako hráč k ohni,

zatímco zahřívá břicho, záda mrznou a v opak.

Hladem více je sklíčen než zimou, snědl by chleba

desetkrát více naráz, než jemu dávají jednou.

Nekyne na šťávu z masa mu naděj, by sousto zde smočil,

neboť bratříci zbožní si zvykli dávat ji sviním,

aby tučnější byly: jak mohl by člověčí šaty

obdržet ten, jemuž i se vepřová odpírá krmě?

92 Všechny hříchy snad páchá, když je lakotný mnich:

ačkoli vyznání přísnost on navenek horlivě hlásá,

v nečinnost upadá, nic není, co v nitru ho děsí,

pokouší veškerý přečin poté, co selhal i v jednom.

Vynikat stvoření není nikdy bezpečně dáno:

nýbrž to, co výše stojí, když z této výše se schýlí,

má v sobě více i děsu. Požíval andělské slávy

kdysi i Lucifer, nyní jen strašidlem je a zdrojem děsu;

A ten, kdo smrtelným tvorům kdysi vévodil, Adam,

když si zasloužil zemřít, v pohrdání upadl velké,

proto také i nyní smrt lidské pokolení děsí.

Podobně také mnich, kterého slib pozvedl svatý

nad všechny údy církve, když poté do hloubi klesne,

o to je ničema větší, oč lepší v lidu má pověst.

106 Poté, co záplavy sněhu rozpuštěné sluncem a větrem

v potoky přešly a ledové kry též slábnout začaly,

František náplavy vod dne jednoho padat spatřil.

Kvapně se na cestu vydá, spíše prchá jak raněný daněk,

pádí a kam, o to nedbá, jen když si cestou svou běží.

Prchal i nejinak šťastný z synagogy židovské Pavel,

stejně i uprchlý Petr opouštěl Herodův žalář.

Neradoval se více ani on, když unikl otci,

ani když z lupičských rukou nedávno vyvázl zdráv.

Nepoctivým bratrům uprchl ne s úsilím menším,

jaké u Lótofagů nebo nevlídných Kyklópů hrozných

vynaložil Ulixes, též zpěvu Sirén se straně.

Když už naději choval, že klášter dosti je vzdálen,

přešel do Gubbia nahý a přátelsky přijat

obdrží nového roucha od starého přítele, aby

důstojněji putovat mohl a chránit se před vlivy větru.

122 Když tedy pro Kristovo jméno strpěl19 tak mnohou nouzi,

stejným zůstával stále a nijak neměnil výraz,

oč byl navenek chudší, o to byl pevnější uvnitř.

Nejprve rozšíří trpělivost mezi lidi pověst

a právě s ohledem na ni se nejprve péče mu svěří

o malomocné, již s láskou tak dojemnou nikdo

nekonal dřív, neb stěží jen snesl zřít příbytek jejich,

i když i v povzdálí stál; on lůžka jim ale stele,

hnis vytírá a vředy čistí, dotýká také se úst

a myje jim nohy, snětí rozežrané údy

hladí a odporu city se u sebe přemáhat snaží.

133 A aby najevo vyšlo, jak silný byl plamen lásky,

jímž planul: na cestě kdysi malomocného náhodou potkal,

spatřil ho, přikročil blíž a sebe silnější vtiskl

polibek na jeho rety, jež zpola strávil již nádor.

137 Nejenom malomocným on prokázal upřímnou lásku,

také v zbožnosti své marnivě žebráky hýčkal,

ze svých pokrmů skromných se snažil nasytit všechny.

Tak ze zdrojů nepatrných, jež vlastnil, hladovec každý,

žíznivec a rovněž nahý20 docházel podpory své,

nešťastník, chuďas a psanec se podílel na jeho darech.

Sirotek, vdova21 i člověk v nesnázích podporu cítil,

neboť pro hladové sloužil jak kuchař, pro žíznivé jak číšník,

nahým pak posloužil tak, jako by sám on byl oděv.

Nešťastným útěchou byl a pro nuzné bohatstvím zase,

pro všechny prchající jak azyl bezpečný stál tu.

Sirotkům sloužil jak otec a pro vdovy tak jako manžel

ve věcech podstatných zasáh. Lidem v nesnázích také

byl přízní samotnou, více tak dosáhl pro všechny lidi,

než by bohatství mnohých, byť i by se roztáhlo, zmohlo.

152 Leč proti zvyklosti své, jak náhoda dopustí někdy,

stalo se jednou, že kteréhosi nuzáka odbyl,

potom se rozpomněl ale, ve jménu jakého Krále

ho žebrák - prosebník žádal o pouze nicotný dar.

Srdce mu sevřela lítost, že nebyl laskavý k němu,

a aby takové zlo již častěji nemohlo vzrůsti,

pevně je uložil v srdci a slíbil, že potlačí zcela

a navždy je nadále, aby když někdo bude ho žádat

o dar z majetku jeho a ve jménu Kristově prosit,

nestrpěl odmítnout nikdy a slib ten ze srdce smazat.

Aby se nechtěla ruka protivit rozkazu srdce,

city sepsané v mysli zpečetí činem své lásky.

164 Tak člověka spravedlivého, co vzdělání přístupný je,

vede kupředu cestami protichůdnými volání Boží.

Prospívá pádem svým řádný; zpupný, že selže,

nadutce vyniknout nechá, s hříšníky jednává takto.

Když však potřen je zcela, čin zbrklý k užitku vede,

k vzestupu pád a pohrdání rovněž v uznání přejde,

výstřelek zásluhy plodí a zločin vzbuzuje zbožnost.

Tak i ve Františkovi se protivy navzájem sílí

a jako v Antaiovi se pádem zdvojí zas mužnost:

tehdy bojuje lépe, když se již poražen zdá být.

Příkladem svým František učí, abychom hned přestali padat,

když nám docela stačí, by pád nás usvědčil jeden.

176 Mezitím známá nám cela, jež Františku prchajícímu

před světem poskytla azyl, se zdá, že už nemůže stát

ve svém současném stavu, a to jak pro chudobu toho,

kdo ji obýval, tak pro starobu, jež věci ničí.

Rovněž i nešikovnost stavitele prvního vadí:

základy rozestupují se provlhčené stálými dešti,

již proudy ze střechy tečou, narušena je stěnná vazba,

a tak se do strany sunou - část příbytku ve výši visí,

část na zemi v rozpadu leží, hrozí tu okamžitá

zkáza a příslušný kněz radí ji opustit zcela.

Jejím neužitečným hostem aby se František nestal,

nesplnil jím daný slib a nadarmo slova jen vyřkl;

vzpomněl si na peněžní sumu, kterou mu odejmul otec,

když on sám ji dříve co dar dal, nejprve splatit

výše zmíněnou částku chce a s ní v celu zas přijít,

která rozpadající a nuzná se klonila k zemi.

Přijde a základy zpevní, nuznou obohatí

František, obnoví starou a z hloubi pozdvihne celu.

194 Zde je to místo, kde ctnost se blyští ženského Řádu;

zde vdovy s pannami radují se, že spolu mohou

věnovat poslušnost Bohu. Mezi nimi ta jménem Klára,

jasnější zjevem svým, nejjasnější však mravy svými,

jako pochodeň jiskry, hvězda jak pochodně a ty

zase luna slávou svou předčí: činy vyniká i vítězí vzhledem.

Nejinak v světle se koupe i sláva ostatních sester,

které pohlaví slabost a zahálka lidských smyslů,

stejně i urozenost a půvab tělesný určily pro svět.

Slabost nebrání v síle a nečinnost vzdělávání,

urozenost pokoře, krása ctnosti se nestaví v cestu.

Takové povolal Pán ze světa přes svého sluhu

Františka, pohlavím křehké, leč pevné, udatné v srdci,

v mysli chytré jak hady, zároveň holubice prosté22:

na pohled yzopem jsou, ale svým původem cedry,

zčásti půvabné jsou, počestné však na všechny strany.

210 Tak, jak byl slíbil dříve, František slavným koncem

završil a chrámovou stavbu, pakliže co žádala uvnitř

na duchu, zaskvít se spatří venku úpravou zdobnou.

Pak do cely Assisi poblíž, jež téměř zborcena byla,

se přemístí nechtěje, aby někde opouštěl záměry své

bez jejich završení: chatrnou tu obnoví stavbu.

216 Cela, jež v zmíněném výše prostoru Porciunkula jménem

zasvěcena svatému jménu svaté Panny Marie byla,

již strávena starobou těžkou ze všech stran trhliny měla,

pro voly stájí se stala, též vepře hostila, dešti

a krupobití, všem větrům domovem byla.

Božskou František Matku objal v celé své lásce

a jeho návštěvy četné způsobí, že tato stavba

zdvihne se ze staroby nová; k vadám stáří se vrací

první ctnost raného mládí: tak působí neotesanost

na venek luzný zjev a ze škody užitek vzchází.

 

1 Srv. Mt 15,14.

2 Srv. Sk 13,10.

3 Srv. Žid 11,14.

4 Srv. Gal 6,10.

5 Kaz 5,14.

6 Srv. Mt 11,30.

7 Srv. Mdr 1,3-4.

8 Srv. 1 Kor 10,13.

9 Srv. Jan 14,6; Žl 16,8.

10 Srv. Žl 100[99],3.

11 Řím 9,33; 10,11.

12 Srv. Ef 2,8.

13 Srv. Řím 8,38-39.

14 Srv. Řím 8,17.

15 Srv. Mt 19,29.

16 Srv. 1 Kor 13,12.

17 Srv. Mt 5,12; Lk 6,23.

18 Srv. 1 Kor 7,22.

19 Srv. Sk 5,41.

20 Srv. Mt 25,25-44.

21 Srv. Ex 22,21.

22 Srv. Mt 10,16.