Kniha první

První popisuje kniha, jak žil František světsky,

až ho Boží vyvolení, tu ho sužujíc těžkou

horečkou, tu ho lákajíc zbrojí zářnou,

obrátilo a zažhlo láskou k pravému dobru.

Opěji svatého vůdce, jenž objevil umění první

přízraky krotit a věnoval bratrům je menším.

By nejen ostatním svítil, ač sám by postrádal světla,

rozechvěn vlastní zkázou, činem předeslal slova,

za příklad poskytl sebe a svoje osobní skutky.

Tělu dal duchovní pouta, rozkazy niternými

zhubil nepřítele a nohou holou svět zdupal.

Ať pověst chabě triumfy spřádá krutostí skuté

a dobyté zbraněmi ze světských, nicotných kovů:

více se zaskvěly tyto činy nového věku!

Protože s Františkem srovnán, co vykonal Iulius vlastně,

či Alexandr pamětihodného? Nepřítele Caesar

zdolal a svět Alexandr. Obojí František zmohl.

Porazil nejenom svět1 František a nepřítele,

nýbrž i sebe sama, v té válce vítěz i oběť.

16 Vojáku Kristův2, co jediný stigmata Žití

nad smrtí vítězícího v své mysli skrytě jsi nesl,

Františku, tělem ve smrti jsi světu je naplno zjevil.

Přijmi básníka službu a pocti Minervu skrovnou

zpěvem slavícím tvůj činy vznešený boj!

21 A ty, Svatý otče, ty, Řehoři, pastýři dobrý,

devátý, jenž se modlíš za hříchy svého stáda,

ostříháš pastviny jeho a velikost božského jména,

zachovej přízeň mi svou, prosím, a laskavě přijmi

tuto maličkou věc, ty, jenž jsi vznešenost sama.

26 Františka rodná zem je jakoby zalita sluncem,

tak záblesky nevídanými rozkvétá chovance svého

Assisi, překrásné město a prastará slovutná obec,

jež se nad údolím strmí naproti spoletské skále,

visí na kuželu hory porostlé olivovníky,

odshora směrem dolů své domy po stráni střídá.

32 Matka šlechtična byla a otec obchodník pouhý,

ona prostá a zbožná, lstivý a prudký zas on.

Jaký to stvoření úkaz? Jak špatně nestálá

se bytnost z protiv tu pojí, co navzájem ladí jen stěží.

Ten jehož nerozvážně omluvit nelze, vše mísí,

všechno v jediné slévá zbrklý řád tohoto světa.

Ta část, jež vládnouti má, se podřídí druhé, a tak

poroučí služebná část: Podlehne kluzkému silné,

nebeské pozemskému a věčné tomu, co mizí.

41 Než rozum jsou silnější smysly, proto náš chlapec,

opačné mravy když u svých rodičů viděl,

postaven mezi obé, po otci raději zvolí

a cestou horší se bere neschůdnou jakoby zleva,

než aby přímou se bral, přehledným územím žití,

a zprava následoval upřímné stopy své matky.

Neb smysly jsou náchylné k zlému3 a snadněji dolů

sklouznou a těžko jen je k hvězdám poté se povznést.

49 Tak zvrácen a napnut byv jako to lučiště mylné4

mladík naslouchá tělu ve všem a duše nic nedbá.

Intelekt neřeší nic, ke všemu slouží mu smysly,

nežene k ničemu ctnost, nic pravým osvitem mysli

nenahlíží a rozumu rada nešlechtí záměry jeho.

Sleduje dobro zjevné a ne ono skutečně jsoucí,

obživu miluje více než život, to své pak více než sebe.

Klamnou lze takovou lásku než prostě omylem zváti,

jíž, kdo klamáván, právě to v nenávist pojme,

co miluje, nebo v lásku to, co nenávidí vlastně.

60 Tak z popudu svého otce, jsa zkažen lakotou jeho,

již hledá šanci ku zisku, již také předstírá znalost,

násobí majetek svůj, lid mnohý klame a vzhůru

míří, návnady klade a čas svůj cenný tak maří.

Mysl však zůstala čistá v přirozené povaze jeho,

netknuta žádným zlem, leč ono obcování špatné

spíše si podřídí dobré, než tomu naopak bývá.

Byl totiž vlídný a štědrý, mírný a přístupný k lidem

a mezi výstřelky hanby zůstaly po ctnosti stopy,

nejasné však a dosud nedospěly k zralému činu.

70 Již jeho mladý věk skoro dovršil třikráte deset

let: tehdy se neřest stává popudem k úderu trestu.

Sklátí ho moc, jíž v mládí nikterak ustoupit nechtěl,

spoutá nespoutaného a zkrotí nezkroceného

proměna pravice Boží, jež zlu konec učinit ráčí.

Tak jako u staré drachmy odkryté po dlouhém čase,

když povrch je obalen rzí a ražbu lze rozeznat stěží,

musí kovářův oheň tu závadu vyčistit zcela,

aby ji neodvrh kupec: tak stejně i mladíka duše

je pokryta nánosy kalu, takže jen stěží lze poznat

v ní odlesk božského rysu: tak těžce vina ji tísní

odevšad. Proto je nutné, aby nedošla trestu,

mrákotný oblak ten rozehnat kovářským ohněm.

Ó mírná sladkosti Boží, ty jeho mírnosti sladká!

Důstojnost její by nedůstojného otroka svého

chránila, neřestného a hýřícího mladíka kárá

a podle práva bije, děsí, tísní a rdousí.

Útočíc nenávidí i miluje, zraňuje, by hojila rány,

děsí, by učila, tísní pozdvihujíc a rdousí,

by léku dala. Zmírňuje spáleninu dech ohně a rána

ranou je léčena, bolest bývá pro bolest lékem.

A tak když nejvyšší Lékař chorobu duševní léčí,

otroka nehodného lichotně silnými šlehy

poněkud nemírně tísní a žene žár po celém těle.

Nejprve jak zvnějšku vkročí a zuří v krajině srdce,

v žilách zúžených pak horečkou vysává šťávy.

Zatímco vnitřní žár sliz v těle rozředí zvnějšku,

takže se rozstříkne vzhůru drahou smyslových nervů,

v hlavě se usadí chlad, vlas zježí a probudí třes.

Nemocný trpí a třesem se zahřívá, teplem se třese,

ztuhnou posléze nervy nezvyklé chlad tento snášet.

Poté co přivykne již nadlouho tomuto stavu,

ustoupí veškerá ztuhlost, nervy chabnou a třes ten mizí.

Zůstává doposud žár a ve své prudkosti spěchá

zpočátku rozptýlit více, než strávil, ale na konci

spěje víc strávit, než kdy rozptýlit mohl.

V těle ubývá krve a dech již oporu ztrácí,

František sužován bolestmi tak velkými naději ztrácí

v přítomný život zcela a v život budoucí také.

A tak když z obou stran dotírá přítomná bázeň,

trpí a neví, co dělat, a mrzí ho nehodný život,

vzdychá a výlevy žalu svými slzami smáčí.

114 Oddanost Otce má ohled na jeho sténání srdce5,

nezhrdne zemdleným srdcem6 a chorého nadlehčí,

vztyčí sraženého7 a utěší ve stescích jeho.

Z vůle Páně končí služebníka trampoty všechny,

žádná příčina není, co bránila by Boží vůli.

Když pak se všechen dech vstříc k srdci mu vzedmul,

den nemoci zamezí přístup a příroda sama zhubí

příznaky nemoci všechny a teplem již vlastním

zahřívá jeho údy, tep řídí a moč mu barví.

Churavý pookřeje, když spatří, že unikl z tenat

tak zlého nebezpečenství, v radosti chválí

Lékaře nejvyššího, života Původce, a svého vyznává Pána.

126 Poté jednoho dne si vyjde do otcovských polí.

Když spatří stříbřité řeky a louky plničké květů,

lesy zelenavé jak paláce do výše čnící,

přemítá nad smyslem toho a žasne, proč nám se líbí

toto, ač není to svět, leč nebe vlast naší mysli.

Toto za nenáležité považuje a proti právu,

že světské stvoření přitahuje myšlení lidské.

Proč tak pošetile toužíme po pozemských věcech?

Byť i si rozkvétá půvab jich a vlídná k nim rozkoš,

sytí se bohatost smyslů a život bujně si vede,

pochází odtud též námaha, bolest a strach.

Kdo je kdy bez strachu získal a bez strachu vlastnil,

bez bolu kdo by jich pozbyl, jakkoli vtipný by byl:

nikdo tak statný a silný, ledaže zhrdnul by světem,

nepoznal, že k věčnosti jen je nutno přibít své smysly.

144 Když takto argumenty si v myšlenkách navzájem ladí:

odměnu nízkou si nízké získá, naopak nejvyšší.

Pamatuje na metlu Páně, která viníka právem

srazila k zemi a churavého pozdvihla vzhůru,

ducha mravy měnit začíná a své tělo krotit,

zároveň se slibem provinění minulá splácet.

150 Zatímco nové tak spřádá, staré přesto vracet se cítí

a prostá povaha duše trpí rozličné zmatky

uprostřed vlastního nitra, když sama sebe se táže,

zda za více stojí ty věci, jež rozumem poznává, nebo

ty, které cítí smysly, a proti rozumu vtipu

bezprávně smyslové dno rozmáhá rozpory v duchu.

Zachytí přítomný dojem smysl, rozum však umí

vytušit událost příští. Nedojde k hranicím věcí

smysl: to dokáže rozum, když věci posoudí předem.

Touží po hostinách smysl, také po lákadlech lásky,

za bohatstvím se pachtí a hodnosti jsou pro něj vrchol,

těší ho pochvala lidí - není s to pokročit dále.

Život bez ohraničení je předmětem rozumné touhy,

radosti nebeské obce, blaženost rajská a zpěvy,

jež vyzpívat nelze, a světlo, co povahu nemá.

Když takto souměřitelnost ty věci nemají zcela:

nesmírnou silou vpravdě vládne zběsilost duší,

s níž chtějí do věcí nestálých přimísit věčnost,

nebeské do pozemského a bezměrné radosti k malým!

Jejich vzájemná srážka zajisté přináší důkaz,

co mluví pro zhrdnutí světem, avšak pro lásku k němu

není s to úvaha pouhá ho přesvědčit, neb nezkušený

je dosud František soudce a v úskalí narazí snadno,

když nemluví pro správnou stranu drže se důkazů jistých,

nýbrž v nitru je zviklán a maně se k bezpráví kloní.

Přesto však z výsledku nelze tu uvalit chválu ni hanu,

až dokud konečný výrok neodkryje soudcovo ledví.

Tak mysl se do výše žene a zase do hloubi klesá,

když nové návrhy dává, a přesto se ke zvykům vrací.

Ty návrhy nemají pevnost, ale je to, jako když loď

zmítána bouřlivým proudem doplave k protivným břehům:

tu k smyslu, tu ku rozumu, když zaduje severák vášní,

či naopak do plachet se opře spásný van z jihu.

Snadné je do zkázy sklouznout, dlouhá cesta je ale

ku zdraví časem i mravem, je těžké povzbudit síly,

na co člověk si zvykl, to obvykle opouští těžce.

187 Mezitím jeden občan, nejbohatší z celého města,

zbožím naplní vozy a vyšle spřežení mnohá

na cestu do Apúlie a jinak prý vrátit se nechce,

než by se zdarem dojel a mnohého zisku tam dosáh.

Když se František doslech, že onen za ziskem míří,

o něco více než jindy on mocnou žádostí vzplanul:

chce se stát druhem v té cestě a sdílet i výhody zisku.

Když pak už přípravy všechny k pochodu hotovy byly,

k odjezdu schýlil se čas a soumrak přivolal noc.

Ve svítání jak přecházela noc, tu mysli obou

již cestují do Apúlie, zatímco leží jich těla

a údy zahalil spánek - v něm mysl svůj ostříhá osud.

Ať už s občanem oním chtěl jakkoli naložit Bůh,

vůči Františkovi dál rozvíjí své zbožné dílo

nebeská milost, jež ráčila tvrdosti srdce

léčit skrz mysli zmatky, když tu ožijí náhle

semena choroby té, jež sama zhubena byla.

Již jizvy vrací se v rány, když mezitím ten,

kdo vína ulil již dříve, oleje8 přidá tu nyní,

a koho silou dřív pokoušel, toho sladkostí zkouší,

aby lichotky pohly tím, koho nezměnil bič,

aby se podrobil rád, kdo potřen se na odpor stavěl.

209 Když smysly obestřel spánek a mysl nazírání mohla

svobodně výsledky zřít jsouc čista a v ryzím stavu:

vytržen František z sebe9 zří, jako by dům jeho plný

všeliké výstroje byl: jako pancířů blyskotných třeba

s lesklými pláty, mečů vybroušených v ostří

a oštěpů ústících ve hroty, též přílbice lesklé

posázené drahými kovy bys zřel, i zlatavé štíty.

Ze svého zření se těší, když tolik cenností spatřil,

raduje se i žasne: vždyť nebylo obvyklé doma

zbraně tak olbřímí vidět, ale jen také, co Flandry

nikoli pro válku strojí a ryšavý Albion tkává.

220 V sobě se táže němě, kdo že ten pán je této

výstroje všeliké - tu z nebe mu odpověď zazní:

„Tebe a druhy tvé Bůh poctí výzbrojí touto!“

Tak procitne v radosti velké a cítí, že bude šťastný

pro něho tento pochod, ale čím jemněji pátrá

v sobě, tu soudí, že dar ten se netýká světa:

dobytí triumfů pravých spíše než světských mu značí.

227 Proto se k duchovním bojům chystá a záměr svůj mění,

pojímá rozhodnutí, že v Apúlii již putovat nechce.

Z jakého důvodu totiž, když sluší mu pohrdat ziskem,

by pracoval pro zisk? Změnil se, a co dříve mocně

si cenil, teď zhrdá, a po čem se horlivě pachtil,

před tím prchá, a nenávidí věci, co v oblibě choval.

Násilí na sobě páchá a myslí, že království nebes

se silou dobývá10: proti sobě sám bojovat zkouší.

Zbavuje se svých mravů zkažených v období dlouhém

a cenu jen jako hnůj má pro něj obvyklý zisk.

237 Nepříliš vzdálena z města, již dlouho opuštěná

byla v zemi prastará krypta, tak jak to v Itálii bývá.

Tajně se rozhodl František uchýlit do ní.

Vroucněji, než je zvyklý, a horlivěji se modlí11,

aby ho obrátil Pán12 a mysl kotvící v nebi

vyvrátit nestrpěl nikdy a zpátky v pozemské klesnout.

Příznivě přijata byla na výsostech jeho žádost,

stvrzena pravicí Boží13 a pečetí svatého Kříže,

jenž je života dárcem: nepřítele překonat mužně

dáno je jemu a již nebažit po mizivých věcech.

 

Kniha druhá

Druhá popisuje, s pomocí jakou a ve válce které,

jaké nepřátele potřel a jakých použil zbraní.

Jak všeho se vzdal kvůli Kristu, odhodil majetek svůj,

znenáhla na nepřítele narazil a násilí trpěl.

1 Svou rosou osrdí Duch Svatý zvlhčuje těm,

kteří jsou oddáni jemu, a předchozí trýznění jejich

jak koště uklízí dům, by hoden byl takého hosta.

Diví se prostor ten známý, jenž lotrovskou jeskyní býval,

že se stal domem Pána14, co ve svém milosrdenství

svým příchodem poctíti ráčil; proto služebník jeho

již nestrpí pohany žádné, nýbrž zdobí své srdce

a ložnici v čistotě chová; v ráj mění špinavou stáj.

9 Zůstává obava v duši jak osten, by v kluzké zas mravy

tělesné nesklouzl opět, ta v mysli stále ho bodá,

aby pak návratem svým již zvrátit nemohlo pranic

ducha jeho, strach z Boha, jenž bývá prvotní ctností,

svou radou činí ho silným a zbožností vědoucím zas,

stejně jak rozumem zdatným. Tak ze sedmi vrstev

Duch Svatý jemu dává svůj štít: vždyť na druhé straně

po sedmi přízracích stojí, co v ohnivé řadí se šiky.

17 Je to Zpupnost, jež vzdouvá se pro jakoukoli přednost,

nikoho neuzná; je nevděčná za dary shůry.

Ji doprovázejí Pýcha, Nevole a Pohrdání,

Zveličování též, co nadání na úkor druhých

vynáší, a Chvástavost, zmenšující zvětšením pověst,

spolu s ní světská Sláva15, jíž nebeské vůbec nic není,

a také Pokrytectví, jež za lidskou chválou se honí,

božskému zapáchá ale, když sádlem své smyšlenky krmí;

věru ve srovnání s ním i výbava sofistů bledne.

Když pak nadvládu její potlačí vznešenost vyšší,

nastoupí místo ní, co plameny zhoubnými nítí

Závisti Duch, který nikdy ni blízkých nešetří přátel,

truchlí, když plesají bližní, když truchlí, tak plesá on.

I tu má dostatek druhů: kořistné Vyvlastňování,

Křivé svědectví, Pomluvu křivou a Výsměch,

co vraští nosy, a Nenávist trhající zdravé,

špinící chvályhodné, když zlo samo vynáší chválou.

34 Jestliže Závisti druzi neslaví kýžený úspěch,

povstane Hněv nezkrotný zcela, jejž nijak uprosit nelze:

vždyť stěží ušetří sebe. Pod jeho praporci kráčí:

Útočnost a Zdivočelost a touhou uškodit bdělá

Nenávist a zločinu matka, která se zove Zkázou,

jež nemá ve zvyku nikdy vyslyšet obětí stesky,

Zuřivost, která hněv, nítí a Běsnota budící vztek,

Opovážlivost také, co vybízí k úkladům zbrkle,

když mysli do nebezpečí opatřuje zbraněmi, nebo

ruce do válečných půtek, neb jazyky do hádek plytkých.

44 Byť i byl Hněv sám zlem, které nás lítostí plní,

ať už se kamkoli provalí prvopočátky jeho,

vposled se v Netečnost zvrhá, tu neřest, která si hnusí

všechno a pro činy ctnosti nikterak průchodná není.

Druhové Netečnosti jsou: Žvanivost neznalá studu

a veskrze nečinná Tupost, s ní Pomluva ničemná,

Dřímota, co noc ze dne činí, též Rozmařilost, co těší

ji plýtvání časem, dále zdánlivé Sny věštecké

s vidinou budoucího soudu, jako by pravdivé byly,

předvádí scény Děsu tak, že i Zoufalství teskné

vlastně prosté je strachu, když po své záhubě volá.

55 Netečnost, tato bolest, si sesterskou útěchu hledá

nejprve u Lakoty, co churavému nabízí cetky

nesoucí škodu jen, a tak co na rozumu chybí,

štědře daruje smyslům a zisky pomíjivými

věčné vyvažuje ztráty. Toho, co naději ztratil

nad nebeské, vybízí opájet se zemským a statky

stvořenými těšit duši, jež samého Stvořitele ztrácí.

Další pak spojenci dlí v táboře Lakoty zhoubné:

Lest, Úklad, Bezbožnost, Vražda, Loupež a Krádež

a zločinná Láska k zisku, též nepoctivý Obchod

a zaťatá Ctižádost, též Lichva kupčící s časem

a Svatokupectví, jež zločinně prodává ducha.

Tak marně se pokouší tlumit zármutek z Nečinnosti

Lakoty zisk, co zdá se navenek člověka bavit.

69 Co zmůže na povrchu obraz, když uvnitř příčina zuří

skrytá? Mlsnost, co stále v člověku chuť vzbouzet umí,

zevnitř své dílo strojí a každá úprava selže.

Mlsnosti spojenci jsou: nemírná, nezměrná Žravost,

věčně žvýkavá ústa, zuby - mlýn a žaludek - propast,

kam stále hážeme všechno jako do děravého

pytle: ta hostina stálá, tvář odulá a zvracení stravy!

A byť i takřka hřmotí, po dalších pokrmech lační

Žravost nenasytná a Opilost, co zcizuje mysl,

spolu se sycením pije, zatímco pitím se sytí,

prázdné poháry plní a plné zase hned prázdní;

nakonec žvatlají ústa a krok ten stává se vratkým,

tupými jeví se smysly a útroby bité se vzedmou,

srdce ochabne však, tvář vadne a nevolnost těla

završí pití mdlobou: těžkým údům spočinout dává.

84 Ač tolik dobrého tříští Mlsnost, přece vliv její

nesahá až k svodu duše. Jak tedy přece jen dojde

k vnitřnímu zásahu mysli tou klamnou útěchou bolu?

Přiskočí tedy sestra, jež příbuzna jakoby více

ku vnitřnímu pohání hříchu, nestačí už povrch pouhý,

její jméno je Chlípnost, co smysly samotné mění.

Úzkostně žádostí plane, jež později vzbuzuje lítost,

když zářit chystá se, zuří, když těšit, tak děsí,

chce-li koho čistiti, hyzdí, a místo toho, co sytit,

zdá se jen člověka šidit: zprvu Amor, nakonec jen mor.

Početné vojsko se valí za táborem Chlípnosti: choré

tisíckrát naplní hnusem duše a rovnakým počtem

je obludí zas; těžký tu dech vzdechy toužebné lámou,

o přízeň vtírá se řeč, dotyky letmé a šepot.

Na pomoc přijde i Hněv lehký, by rozvrátil těžší

závazky, tu proměnou tváře zažene odpor,

tu slzami v proudu, a prostoty obraz pravý

anebo zdánlivý se dobývá do zbožnosti středu.

Také přeludy časté, jež vznikají z touhy se líbit

a předstírat dary, jež příroda nedala sama,

si myslí zimničnou hledá. Ze všech těch věcí

počátek a příčinu bere úzkostná Láska a šílíc

vyrazí úzkost, obětí, polibky a lákadla měkká:

všechny takové bodce, co žhnou jak kamna v kobce

a kobka, co v peci zuří. Proto bývá manželství zkázou

Cizoložství a Incest, co zákony přírody maří,

a také Zneužívání, jež horší je nad tyto věci.

112 Františkovi, jenž slib bojovníka víry teď skládá,

vstříc vedou pohromy tyto - Allektó a Megaira,

Tísifoné a proti nim Aigialé, Pásithea, Frosigné,

sestry, Charitky tři, co po boku Františka stojí

ve stejném počtu, však zplozené z lepšího rodu.

117 Tato ho pokorným činí, ona laskavým, přistoupíc k němu,

proto je trpěliv protivenství jakákoli zvládnout,

proto je vřelý a štědrý, střízlivý a studu plný.

Ctnosti v něm nad vadami veskrze tedy vládnou,

Charitky nad Fúriemi a Pokoře ustoupí Vzpupnost,

Šlechetnost potírá Závist, Trpělivost zabraňuje Hněvu.

Nákazu Nečinnosti zdolá Vřelost a k zemi ji zdupá,

podobně Lakotu Štědrost; Lačnost Střízlivostí

zdolána a Chlípnost Studem leží. To šiky božských

sester své voje svaté už v triumf vítězný vedou.

127 Z ctností všech nebeská Láska své zbraně mužovi dává,

Skromnost, co omylu nezná, uzdu vsadí tělesnému oři,

jemuž své ostruhy ostré do slabin s důrazem noří,

Láska a Strach, Dílo a Usebrání - holení dvé

mu pokrývá nohy; hruď pak jeho Spravedlnosti

obpíná pancíř a při levém boku mu visí

štít Víry, přílbu16 na šíji jeho Trpělivost dává,

těsně ji pod hlavou váže a v jedno spojuje pouty.

Chocholem přílby je Naděj, jež mnohou skvěje se hvězdou

kopím se počíná válka a jasan, co ratiště tvoří,

Soud je spravedlivý, hrot jeho Zbožnost je vřelá.

Když poté údery svými zlomené kopí znavené leží,

ostřeji vřava se vznítí boje a v pravici blýskne

Kříž meče: surové šiky nepřátel raní a stíná.

Takto pak ozbrojený od té doby nic nekonal více,

co by nemohlo vznášet na titul vojenský nárok,

udatně stála tu ctnost ze všech stran výzbrojí krytá.

144 Jestliže vnuknutí svaté mu jako duchovní oř

poskytlo službu svou svatou, by v pýše se nevznesl vzhůru

snad pro přednosti své, by někdo sílu tu skrytou

krotil a jako svědek jí vzepnout vzhůru se bránil,

tak chce být v opačném smyslu zván pokrytcem:

svou mysl zahalí pláštěm – dobrým chce být, ne zdát se.

150 A aby jeho přání i z hlediska rodičů jeho

zvážena nevzbudila v nich nelibost proti němu,

opásá se a jako by se obchodu věnovat hodlal,

sebere veškerý zisk a do Foligna odebere se,

vše, co k prodeji bylo, to prodá s úspěchem, nad to

také vozy a koně: co nohy má, odnáší mince.

156 Tak se jalových starostí obchodníka docela zbavil,

přemýšlí při návratu, k čemu tak velká hromada peněz

užitek přinést by mohla. Kristovi oddat se zcela

v rozjímání teď hodlá a zbavit se nicotné váhy.

Když se tak v starosti noří: tu hle, on nablízku spatří

kostel svatého Damiána už v zcela žalostném stavu,

co sotva pohromadě drží a náhlým zřícením hrozí.

Přistoupí: k starému krbu přibude nový host,

k nohám kněze se vrhne a celou mu nabízí částku,

za níž by opravil kapli, jež užuž hrozí se zřítit.

Ten myslí, že pouhý to výsměch, nedávno spatřil ho přece,

jak jen obchodem žije a touhou po zisku plane,

který by přivezl zpět: proto zdá se mu, že není vhodné,

by z náhlého popudu mysli v dar přišly peníze pracné.

Odvolat František nechce, co nabídl, naléhá dále,

slibuje setrvat stále: posléze břemeno vhodí

do okna - o kamenné zdivo zazvoní peníze znělé.

173 Když takto se bohatství zbaví, dále pod přístřeškem chudým

nejinak nadále sídlí, jako by vychován byl tam:

raduje se, že z prostředků skrovných může vést nadále život.

176 Nejistá doposud pověst se rychle rozšíří vůkol

do všech assiských koutů: rmoutí se přátelé praví,

ti falešní jenom se smějí. Sám otec zaslechne zvěsti,

ten, co by zviklat se stěží dal a uvěřil hlasu,

jenž by ho o tom zpravil, jak v posměch syn propad lidu.

181 Ó jazyky lidí, vy, jež povždy jste hotovy tupit,

ostří vás buď vztek neb závist! František zasloužil pocty

a pověst dobrou svou ctností, hanba se odváží vetřít

na místo cti a bezectnost zahraje úlohu slávy,

místo ctnosti je vada, že omyl, to nedá se říci:

to, co tak napadají, se spíše šílenstvím zove.

Nikdo ho nešetří z přátel, aniž by zároveň ubral

na jeho pověsti něco: že šílí, to tvrdí všichni.

Příčiny smýšlejí různé: tu odvaru z máku že popil,

jiní, že kocouří mozek ochutnal či bolehlav šťávu

mu poskytnul; nevěří, že bez jedu vůbec je možno

dosáhnout takové změny - když někoho v tenatech drží

světa sláva, by rád se s bezslávím spokojil nyní.

Některým lidem se zdálo, že nikdy by bezcenné věci

přednosti před cennou nedal, nepřitakal před blahem bolu,

ztrátě před ziskem, leda by ho snad Fúrie štvaly

arvernské, a tak ztratil zdravého rozumu volbu.

Někteří naopak tvrdí, však zdá se, že proti právu,

že se z horečky zotavil, však později v cele ho pojal

mozkový zápal, když šťávy mu pronikly k mozku

vzduté a rozbouřené příliš silnou činností srdce.

202 Když otec uslyšel, jak syn všude nalézá posměch,

už nikterak nekrotí hněvu, který ho rozpálil zcela.

Požádá přátele své, též příbuzné, by vzteku jeho

poskytli souhlas svůj. Tak zběsile lidičky mírné

napadá a ve světě dlící. Sám doběla vztekem se taví

a morek mu spaluje oheň, jako když zasažen Pýthón

byl šípem Apollónova luku a proboden skrznaskrz

anebo Athéné Pallas trhající Arachnino dílo.

210 Předtuchu příchodu otce když syn jeho pocítí v duši,

jeskyně úkryt si zvolí, jež dříve mu azylem byla,

z té pak nevyjde měsíc; zvykne si modlit se rád

tam i se oddávat postu. Ke škodě poněkud slouží

úcta, již k otcovi chová, přec záleží synovi na tom,

by nezdvihl boj proti otci. Vždyť zásadou moudrého bývá

nevstoupit nikomu v cestu, když hněv ho ovládá zcela.

217 Když pak se rozpomene, že božským řízením byla

jemu svěřena zbroj, bojí se zásluhu ztratit,

když se tak potupně bál, tak sebere pokleslý zápal.

Mrzí ho v jeskyni úkryt, vždyť je to přece strach lidský,

který vyhání lásku k Bohu, již v své hrudi nesa

proskočí na světlo světa a svým se rodičům vydá.

224 Když pak ho jeho blízcí a také příbuzní spatří

v mysli pevného, tváře udatné a přísného čela,

štíhlého těla, tváře bledé a s rousnými vlasy,

v chatrném šatě: tu poznají, že je zcela jiný.

Když ho tak jiného zří: „Kdo je to?“, stále se ptají.

Jen stěží rozpoznávají pozůstatky starého stavu,

diví se, jsou jako diví a sdělují navzájem sobě

to, čemu lze uvěřit stěží: František docela změnil

sobě obvyklý styl, jímž mezi přáteli znám byl.

Směšní a blázniví lidé se smějí moudrému muži

a jeho bláznivým zovou: sbírají z ulice bahno,

na jeho mírnou tvář se mířit ničemně snaží.

 

1 Srv. 1 Jan 5,4-5.

2 Srv. 2 Tim 2,3.

3 Srv. Gn 8,21.

4 Srv. Žl 77[78],57.

5 Srv. Žl 37[38],9.

6 Srv. Žl 50[51],19.

7 Srv. Žl 144[155],14.

8 Srv. Lk 10,34.

9 Srv. 2 Kor 12,2.

10 Srv. Mt 11,12.

11 Srv. Lk 22,44.

12 Srv. Pláč 5,21.

13 Srv. Dt 9,10.

14 Srv. Jer 7,11; Mt 21,13.

15 Srv. Mt 4,8.

16 Srv. Ef 6,14-17.