Jindřich d’Avranches

Veršovaná legenda o sv. Františkovi

Překlad: Jan Janoušek

Hlavním zdrojem Veršované legendy o sv. Františkovi je První životopis Tomáše z Celana. Z textu vyplývá, že autor byl dobře informován o tom, co se děje v Itálii, a jako člověk zvenčí (nebyl členem Řádu) nebyl ovlivňován děním uvnitř Řádu - kupříkladu mnohem více než jiní Františkovi životopisci soustřeďuje svoji pozornost na problém hereze. Je svědkem Františkovy pověsti a slávy v období, kdy už byl assiský světec dobře známý, ale kdy ještě nebyl jablkem sváru uvnitř Řádu, který se již napevno usadil ve Francii a chystal se zapustit kořeny v Anglii. Jindřich d’Avranches je významným představitelem anglo-normandské kultury, která sehrála důležitou roli právě v oné době mezi kulturou čistě francouzskou a anglickou. Veršovaná legenda je tedy mnohem víc než jen pouhé zveršování Prvního životopisu. Sepsána byla v letech 1232-1234. Autor často ke skutečnostem, které zná z Prvního životopisu, přidává pro historii zbytečné detaily (nejsou věrohodné). Řídí se časovým sledem událostí své předlohy, ale místy její vyprávění značně zkracuje, nebo i vynechává. Nejvíce zkrácenou částí je popis smrti sv. Františka, jeho pohřbu a kanonizace. Téměř úplně vynechává část popisující zázraky. Co se týče použité slovní zásoby, je Jindřich d’Avranches zcela nezávislý na své předloze.

Veršovaná legenda je rozdělena do čtrnácti kapitol či knih. Každou z nich začíná autor jedním z písmen jména GREGORIUS NONUS, čímž z celé poemy vytváří obrovský akrostichon ke cti papeže Řehoře IX. Nesmíme zapomínat, že to byl právě tento papež, který držel nad naším básníkem ochrannou ruku. Každá kniha začíná čtyřverším, ve kterém je stručně shrnut obsah knihy. Veršovaná legenda obsahuje celkem 2585 hexametrů a patří mezi epická literární díla. Použité hexametry jsou zvučné a elegantní, autor v nich pečlivě zachovává krátké a dlouhé slabiky. Jeho slovník je květnatý a plný obrazných vyjádření. Básník se jeví jako opravdový mistr v dovedném spojování prvků klasické latiny se svou středověkou současností. Nutno však dodat, že používané řečnické obraty a slovní hříčky mohou tuto poemu činit obtížnou pro soudobého čtenáře. Při tvorbě Veršované legendy se autor inspiruje latinskými básníky Ovidiem, Vergiliem, Horatiem a několika dalšími, méně významnými, ale jako klerik dokáže snadno použít i biblických pasáží.

Sv. František je touto epickou básní představen jako opravdový hrdina svatosti, větší než Alexandr Veliký či Julius Caesar, neboť nezvítězil jen nad nepřáteli politickými či vojenskými, ale sám nad sebou, nad světem a nad těmi, kdo bojují proti dobru.

Originál textu se sice nedochoval, ale tři zachované rukopisy nám zanechaly text kompletní. Nejstarším rukopisem je kodex 338 z Assisi (z roku 1279).

Autor textu, Jindřich d`Avranches neboli magister Henricus, byl potulný klerik a mistr veršů, který dal své mimořádné básnické schopnosti do služeb papežů, císařů a králů. Také tuto legendu složil, jak tvrdí dochovaný rukopis z Cambridge, pro papeže Řehoře IX. Narodil se okolo roku 1190 v Německu, pravděpodobně v Kolíně, ale do historie vstoupil se jménem města původu Avranches (v Normandii), odkud pocházel jeho otec. Již od mládí se vyznačoval velkým básnickým nadáním. Roku 1214 napsal poemu pro anglického krále Jana Bezzemka (1199-1216) a roku 1215 další pro německého císaře Otu IV. (1198-1218). Odpovídá-li jeho jméno „mistru Jindřichovi z Kolína“, pak můžeme předpokládat, že jej Ota IV. poslal roku 1214 jako vyslance k anglickému králi Janovi. Od roku 1223 je již znám jako profesionální básník. Neví se, kdy přijal kněžské svěcení, ale byl potulným klerikem – hostem mnoha biskupů, opatů a šlechticů. Můžeme ho považovat i za dvorního básníka, neboť velkou část svého života prožil jako člen diplomatických delegací na různých evropských královských dvorech. Léta 1219 až 1227 strávil v Anglii, kde složil několik děl pro své církevní představené. Pak se dvakrát (1232 a 1234) objevil na papežské kurii v Římě a mezitím stačil napsat sedm básní pro papeže. Od roku 1234 se s ním setkáváme jako s kanovníkem v Avranches a v roce 1235 pravděpodobně pobýval na dvoře německého císaře Bedřicha II. (1220-1250). V roce 1237 se stal děkanem katedrální kapituly v Maastrichtu. Roku 1238 byl nucen vrátit se znovu do Říma pod ochranu papeže kvůli sporům, které vypukly v diecézi Liegi. Pravděpodobně v roce 1241 skládal verše i pro francouzského krále Ludvíka IX. Krátce na to, v letech 1243-1260, se opět objevuje v Anglii jako mistr veršů na dvoře Jindřicha III. (1216-1272). Zemřel okolo roku 1272.

Jako básník byl opravdu plodný, neboť po něm zůstalo 162 básnických děl. Tematika jeho poezie byla velmi široká, neboť se stejnou lehkostí opěvuje velikost světců i světskou slávu papežů, knížat a bohatých dobrodinců, kteří mu prokázali přízeň. Skládal básně pro jednoho papeže, dva císaře, tři krále, šest arcibiskupů, nejméně dvanáct biskupů a velký počet opatů a dalších významných osobností. Jeho básnické umění se neprojevovalo jen na poli latiny, ale i v jazyce národním, jak o tom svědčí několik jeho básní ve francouzštině. Z obsahu děl je patrný široký rozsah jeho vzdělání, neboť se zajímal o filozofii, teologii, morálku, medicínu, politiku, zeměpis, klasickou literaturu i o přírodní vědy.

Obor, který nejvíce přispěl k jeho slávě, byla právě básnická hagiografie. Vytvořil celkem osm poem opěvujících životy svatých – a mezi ně patří i Veršovaná legenda. Jeho dobrodinci mu obvykle předali nějakou legendu o světci v próze, aby ji zveršoval, a tak ji učinil mezi lidmi ještě populárnější. Nejinak tomu bylo i v případě Veršované legendy. Ta byla vytvořena v letech 1232-1234 na žádost jistého biskupa při příležitosti jedné z jeho cest na papežskou kurii, kde potřeboval vyřešit nějaké problémy. Toto datum se vztahuje na první redakci Veršované legendy, neboť později (pravděpodobně v letech 1241-1253) v ní sám Jindřich učinil ještě několik změn. Ke knihám 3, 9 a 14 přidal několik upřesnění a naopak vypustil přímé zmínky o papeži Řehoři IX. a o bratru Eliášovi. Verše 12,62,65-66 popisující Františkovu smrt jsou hagiografickým modelem, který Jindřich d`Avranches používá i při popisu smrti Tomáše Becketa a Jana ze Salisbury.