Krátký životopis sv. Kláry

Klára se narodila v roce 1193 jako třetí dítě svých rodičů Hortulany a Favaroneho ze šlechtického rodu Offreducciů v Assisi. Dostala jméno Klára, což znamená „Jasná“. Už od svého mládí byla velmi zbožná a štědrá k potřebným lidem. I její mládí bylo poznamenáno válkou mezi šlechtou a měšťanstvem. Ne však tolik, jako mládí sv. Františka, neboť v roce 1198, kdy Assisští napadli hrad tyčící se nad Assisi (Rocca Maggiore), ve kterém sídlila rodina císaře Fridricha Barbarossy, jí bylo teprve 5 let. A v době, kdy město Perugie rozprášilo r. 1202 assiské vojsko, jí bylo devět let. Kromě toho, že Klára musela v té době utéct se svými rodiči do exilu do Perugie, nejsou zmínky o tom, že by se její rodina tohoto konfliktu nějak aktivně účastnila.

Vyrostla z ní krásná mladá dáma, která však vytrvale odmítala nabídky ke sňatku, které jí činil pán Ranierio de Bernardo z Assisi, neboť se chtěla oddat Ženichovi jinému. Na Květnou neděli, 18. března 1212, pak opustila otcovský dům a utekla za svatým Františkem do Porciunkule, kde ji světec přijal do Řádu. Asi patnáct dní pobývala v klášteře San Paolo v Bastii nedaleko Assisi, kde žily benediktinky. Pak byla hostem kláštera kajícnic Sant`Angelo in Panzo, na úpatí hory Subasio, která se tyčí nad Assisi. Tam se k ní připojila její rodná sestra Kateřina, které Klára dala řeholní jméno Anežka. Tak začal vznikat Řád chudých sester. Svatý František pak pomohl těmto „chudým paním“, jak je nazýval, usadit se u kostelíka sv. Damiána. Tam Klára se svými sestrami žila v tichu klauzury, aby se věnovala modlitbě, kajícnosti, sesterskému životu a živila se prací vlastních rukou. IV. lateránský koncil však zakázal vznik nových řeholí, a tak se stalo, že Klára zpočátku musela přijmout nejen řeholi sv. Benedikta, ale i titul abatyše. Sestry vytvářely jakési duchovní zázemí pro menší bratry, kteří chodili po světě a hlásali evangelium. Sestry se modlily nejen během dne, ale vstávaly k modlitbě i v noci. Ostatně jejich způsob života nejlépe popisuje sama svatá Klára ve své Řeholi. Ačkoliv ve své rodině nikdo nebývá prorokem, vstoupila do Klářina řádu po smrti manžela okolo roku 1226 i její matka a roku 1229 i její nejmladší sestra Beatrice.

Svou modlitbou dokázaly sestry nejednou ochránit svůj klášter i město Assisi před vojenskými vpády. Roku 1240 vyhnaly svou modlitbou z Assisi Saracény a následujícího roku císařské oddíly Vitala d`Aversa. V tichu klauzury se rodily velké duchovní dary, a tak není divu, že Klářin klášter přitahoval nejen lid Boží, který u sester hledal útěchu a přímluvu u Pána, ale také rodil nová povolání. Postupně tak sestry opouštěly svůj mateřský klášter, aby zakládaly kláštery nové. V roce 1238 žilo v klášteře u Sv. Damiána asi padesát sester a řád chudých paní se rychle šířil po Itálii, Německu, Čechách, Francii a Španělsku, neboť podle kronikářů bylo v té době v těchto zemích asi padesát dalších klášterů. Po celou tu dobu sv. Klára bojovala s papeži o to, aby směla žít opravdu bez vlastnictví - vydána do rukou Boží prozřetelnosti. Také se velmi zasazovala o to, aby chudé paní měly napojení na Řád menších bratří, neboť jim hrozilo, že se dostanou do duchovní péče benediktinů. Kdyby k tomu došlo, znamenalo by to faktické odloučení od františkánské rodiny. Díky Klářině houževnatosti a vytrvalosti se to však nestalo.

Svatému Františkovi byla Klára věrnou přítelkyní a pomocnicí nejen modlitbou, ale i radou a útěchou, když ji potřeboval. O uchování jeho ideálu (tak, jak ho viděla ona) musela nejvíce bojovat po Františkově smrti, kdy i mezi bratry nastaly spory o správné pojetí chudoby. Roku 1224, kdy byl sv. František stigmatizován, postihla svatou Kláru nemoc, která už ji neopustila až do smrti. Byla upoutána na lůžko, ale aby dala dobrý příklad svým sestrám, i na lůžku se snažila pracovat. 6. srpna 1247 papež Inocenc IV. vyhlásil novou řeholi pro sestry sv. Kláry. V ní svěřil Klářin řád do pravomoci menších bratří a místo řehole sv. Benedikta ustanovil právním základem své řehole Řeholi sv. Františka. Privilegium chudoby v ní však obsaženo nebylo, a tak se Klára dala do sepisování vlastní řehole. Den před smrtí jí byla doručena papežem schválená řehole, podle které konečně směla komunita u Sv. Damiána žít. 11. srpna 1253 Klára umírá v kruhu svých sester jako první žena, která v dějinách křesťanství napsala řeholi pro ženský řád. Byla pohřbena v kostelíku sv. Jiří, kde byl pohřben i sv. František, než bylo jeho tělo přeneseno do nově zbudované baziliky sv. Františka. Za pět let po její smrti byl tento kostelík vestavěn do nové baziliky svaté Kláry, kde její tělo spočívá dodnes.