Závěť svaté Kláry

Závěť sv. Kláry se nám dochovala v několika rukopisech, ale k prvnímu pokusu o její kritické vydání došlo až v r. 1979. Přestože jsou tací, kteří tvrdí, že tato závěť není dílem sv. Kláry, jejich argumenty nejsou natolik přesvědčivé, aby bylo nutno ji vyloučit ze souboru Klářiných spisů. Naopak Legenda o svaté Kláře popisuje okolnosti její smrti tak, že to odpovídá i obsahu její závěti (v. 2-11; 79): Nakonec se obrátila ke svým plačícím dcerám a plna chvalozpěvu připomínala jim chudobu a božská dobrodiní. Všem bratřím i sestrám požehnala a vyprošovala milost bohatého požehnání všem představeným klášterů chudých paní, současným i budoucím (LegKl 45,4-5). Stylově i obsahově tato závěť poněkud připomíná Závěť svatého Františka. Svou závěť svatá Klára nadiktovala pár dní před svou smrtí roku 1253.

 

1 Ve jménu Páně1. Amen.

2 Mezi ostatními dobrodiními, která jsme od našeho štědrého dárce, Otce milosrdenství2, přijaly a každodenně přijímáme a za která slavnému Otci máme zvláště vzdávat díky, je dobrodiní našeho povolání, 3 za které oč je dokonalejší a větší, o to víc mu máme být vděčné. 4 K tomu [říká] Apoštol: Poznej své povolání3. 5 Syn Boží se nám stal cestou, kterou nám slovem i příkladem4 ukázal a jíž nás učil náš přeblažený otec František, jeho pravý milovník a následovník.

6 Musíme tedy uvažovat, milované sestry, o nesmírných Božích dobrodiních, která se v nás nashromáždila. 7 Ale mezi jinými i o tom, co se v nás Bůh rozhodl vykonat skrze svého služebníka, našeho milovaného otce blaženého Františka, 8 a to nejen po našem obrácení, ale také když jsme ještě byly v ubohé prázdnotě světa. 9 Neboť tento světec, dokud neměl bratry ani společníky, téměř hned po svém obrácení, 10 když stavěl kostel svatého Damiána a zcela ho naplnila Božská útěcha a vybídnut, aby zcela opustil svět, 11 naplněn velkou radostí a osvícením Ducha svatého, předpověděl o nás to, co Pán později splnil.

12 Tehdy totiž vylezl na zeď zmíněného kostela a k jakýmsi chudým, kteří tam právě byli, nahlas francouzsky promluvil: 13 „Pojďte a pomozte mi při práci na klášteře svatého Damiána, 14 neboť zde budou paní, jejichž proslulým životem a svatým jednáním bude oslaven náš nebeský Otec5 v celé své svaté církvi.

15 V tom tedy v sobě můžeme spatřovat hojnou Boží dobrotu, 16 když uznal za vhodné ze svého nesmírného milosrdenství a lásky skrze svého svatého takto mluvit o našem povolání a vyvolení6. 17 A nejen o nás to takto náš blažený otec František předpověděl, ale také o ostatních, které přijdou v tomto svatém povolání, v němž nás Pán povolal.

18 S jakou tedy horlivostí a s jakým úsilím mysli i těla máme zachovávat přikázání Boha i našeho otce, abychom s pomocí Boží odevzdaly svou hřivnu znásobenou! 19 Sám Pán totiž nejen že nás dal jako příklad a zrcadlo ostatním, ale také našim sestrám, které k našemu povolání Pán zavolá, 20 aby i ony byly zrcadlem a příkladem těm, kdo pobývají ve světě. 21 Protože nás tedy Pán povolal k tak velkým věcem, aby se totiž v nás mohly vzhlížet ty, které jsou jiným příkladem a zrcadlem, 22 jsme povinny velice Boha velebit a chválit a více se posilovat ke konání dobra v Pánu. 23 Proto, budeme-li uvedeným způsobem žít, zanecháme ostatním ušlechtilý příklad7 a za kratičkou námahu získáme odměnu věčné blaženosti.

24 Když Nejvyšší Otec nebeský uznal za vhodné svým milosrdenstvím a svou milostí osvítit mé srdce, abych podle příkladu a učení našeho přeblaženého otce Františka činila pokání, 25 nedlouho po jeho obrácení spolu s několika málo sestrami, které mi Pán dal krátce po mém obrácení, dobrovolně jsem mu slíbila poslušnost, 26 protože Pán nám udělil světlo své milosti skrze jeho podivuhodný život a učení. 27 Když pak blažený František zpozoroval, že jsme byly tělem křehké a slabé, a přesto jsme neodmítaly žádnou nouzi, chudobu, námahu, trápení nebo zlehčování a pohrdání světa, 28 ba dokonce jsme to pokládaly za velké potěšení, jak nás často, po příkladu svatých a svých bratří, vyzkoušel, zaradoval se velice v Pánu. 29 Pohnut pak k soucitu s námi, zavázal se nám za sebe i za svůj Řád, že o nás bude horlivě pečovat a zvláště se starat, jako o své bratry.

30 A tak z vůle Boha a našeho přeblaženého otce Františka jsme přišly ke kostelu svatého Damiána, abychom zde přebývaly, 31 a Pán v krátké době svým milosrdenstvím a svou milostí rozmnožil náš počet, aby se splnilo to, co Pán předpověděl skrze svého svatého. 32 Neboť předtím jsme zůstávaly na jiném místě8, i když jen chvíli.

33 Potom nám napsal způsob života, zvláště abychom vždy setrvávaly ve svaté chudobě. 34 A nespokojil se s tím, že nás za svého života povzbuzoval mnohými promluvami9 a příklady k lásce, k přesvaté chudobě a k jejímu zachovávání, ale předal nám mnohé písemně, abychom se po jeho smrti od ní nikterak neodchýlily, 35 tak jako i Boží Syn, dokud žil na světě, nikdy se od této svaté chudoby nechtěl odchýlit. 36 A náš přeblažený otec František šel v jeho šlépějích10 a jeho svatou chudobu, kterou si zvolil pro sebe i pro své bratry, svým příkladem i učením, dokud žil, nikdy neporušil.

37 Když tedy já, Klára, služebnice Krista a chudých sester kláštera svatého Damiána, i když nehodná, a sazenička svatého otce, jsem uvažovala spolu se svými ostatními sestrami o velikosti našeho slibu a příkazu takového otce, 38 a také o křehkosti druhých, z které jsme měly obavy i u nás po smrti našeho svatého otce Františka, jenž byl naším sloupem a po Bohu jedinou naší útěchou i oporou11, 39 opětovně jsme se dobrovolně zavazovaly k naší paní přesvaté chudobě, aby ani po mé smrti sestry, které tu jsou i které později přijdou, nikdy se od ní nemohly odchýlit.

40 A jako já jsem se vždy s horlivostí a péčí snažila svatou chudobu, kterou jsme přislíbily Pánu i našemu otci blaženému Františkovi zachovávat i u jiných dbát na její zachovávání, 41 tak ať jsou až do konce zavázány ty, které budou následovat po mně v úřadu, svatou chudobu s Boží pomocí zachovávat a na její zachovávání dbát. 42 Ba dokonce, k větší obezřetnosti, jsem nechala náš slib přesvaté chudoby, který jsme Pánu a našemu blaženému otci složily, posílit privilegii pana papeže Inocence, v jehož době jsme vznikly, i dalších jeho nástupců, 43 abychom nikdy a nijak od ní neustoupily.

44 Proto na kolenou a skloněna tělem i duší, odevzdávám všechny své sestry, které [tu] jsou a které teprve přijdou, svaté matce římské církvi, nejvyššímu veleknězi a zvláště panu kardinálovi, který Řádu menších bratří i nám bude určen,

45 aby pro lásku toho Boha,

který byl chudý položen do jeslí12,

chudý žil na světě

a nahý zůstal na kříži,

46 vždy se postaral, aby jeho maličké stádce13, kterému Pán a Otec dal vzniknout ve své svaté církvi, slovem i příkladem našeho přeblaženého otce, svatého Františka, jenž následoval chudobu a pokoru jeho milovaného Syna a jeho slavné panenské Matky, 47 zachovávalo tuto svatou chudobu, kterou jsme Bohu i našemu přeblaženému otci svatému Františkovi slíbily, a aby je v ní podporoval a vždy uchovával.

48 A jako nám Pán dal našeho přeblaženého otce Františka za našeho zakladatele, pěstitele a pomocníka ve službě Kristu a v tom, co jsme Pánu a našemu blaženému otci slíbily, 49 který dokud žil, staral se o to, aby slovem i skutkem vždy vzdělával a ošetřoval nás, svou sazeničku; 50 tak svěřuji a zanechávám své sestry, nynější i budoucí, nástupci našeho přeblaženého otce Františka a celému Řádu, 51 aby nám vždy byli nápomocni, abychom stále více prospívaly ve službě Bohu a zvláště abychom co nejlépe zachovávaly přesvatou chudobu.

52 Pokud by se někdy stalo, že by zmíněné sestry opustily uvedené místo a přestěhovaly se jinam14, ať jsou přesto vždy zavázány, i po mé smrti a kdekoliv by byly, zachovávat způsob chudoby, který jsme Bohu i našemu přeblaženému otci Františkovi slíbily.

53 Přece však ta sestra, která bude v úřadě15, ať pečuje a moudře se stará, a stejně i ostatní sestry, o to, aby okolo výše uvedeného místa nezískávaly ani nepřijímaly [víc] půdy, než kolik je naprosto nutné pro zahradu k pěstování zeleniny. 54 Jestliže však z některé strany kvůli cti a odloučenosti kláštera by bylo vhodné mít více země, než kolik zabírá ohrazená zahrada, ať nedovolí nabýt ani přijmout víc, než kolik vyžaduje krajní nutnost. 55 A tato půda ať se vůbec neobdělává ani neosívá, ale vždy ať zůstane tvrdá a neobdělaná.

56 Napomínám a vybízím v Pánu Ježíši Kristu všechny své sestry, nynější i budoucí, aby se vždy snažily napodobovat cestu svaté prostoty, pokory, chudoby a také čest svatého jednání, 57 jak jsme od počátku našeho obrácení byly vyučeny Kristem a naším přeblaženým otcem Františkem. 58 Ne pro naše zásluhy, ale pouze z milosrdenství a z milosti štědrého dárce sám Otec milosrdenství rozšířil vůni jejich dobré pověsti jak u těch, kdo jsou daleko, tak u těch, kdo jsou blízko. 59 A milujíce se navzájem láskou Kristovou, tu lásku, kterou máte uvnitř, projevujte navenek svými skutky, 60 aby povzbuzeny tímto příkladem, sestry vždy rostly v lásce k Bohu i ve vzájemné lásce.

61 Prosím také tu, která bude ve službě sester, aby se snažila spíše vynikat nad ostatní ctnostmi a svatými mravy než úřadem, 62 aby tak povzbuzeny jejím příkladem ji sestry poslouchaly ani ne tak z povinnosti, ale spíše z lásky. 63 Ať je prozíravá a uvážlivá ve vztahu ke svým sestrám jako dobrá matka ke svým dcerám 64 a zvláště z almužen, které jim Pán dá, ať se snaží o každou se postarat podle jejích potřeb. 65 Ať je tak laskavá a ke všem otevřená, aby jí klidně mohly vyjevit své potřeby 66 a s důvěrou se k ní kdykoliv utéci, když se jim to bude jevit jako prospěšné jak pro ně, tak i pro ostatní sestry.

67 Sestry, které jsou podřízeny, ať pamatují na to, že se kvůli Bohu vzdaly vlastní vůle. 68 Proto chci, aby poslouchaly svou matku, jak to Pánu slíbily, dobrovolně ze své vlastní vůle, 69 aby jejich matka, když uvidí lásku, pokoru a jednotu, kterou mají jedna ke druhé, nesla lehčeji každé břemeno, které z povinnosti svého úřadu snáší, 70 a pro jejich svaté chování to, co je obtížné a trpké, se jí obrátilo ve sladkost.

71 A protože úzká je cesta i stezka a těsná je brána, kterou se jde a vstupuje do života, málo je těch, kdo [po ní] jdou a skrze ni vstupují16. 72 A i když někteří po ní načas kráčejí, jen málo je těch, kteří na ní vytrvají. 73 Avšak blažení jsou ti, jimž je dáno kráčet po ní a vytrvat až do konce17.

74 Dávejme si tedy pozor, jestliže jsme již na cestu Páně vstoupily, abychom z ní ze své viny a pro svou nevědomost nikdy a nijak nesešly, 75 abychom neznevážily tak velikého Pána, jeho panenskou Matku, našeho blaženého otce Františka a církev vítěznou i bojující. 76 Je totiž psáno: Zlořečení, kdo se odchylují od tvých předpisů18.

77 Proto klekám na kolena před Otcem našeho Pána Ježíše Krista19, aby pro zásluhy slavné Panny svaté Marie, jeho Matky, a našeho přeblaženého otce Františka i všech svatých, 78 sám Pán, který dal dobrý počátek, dal i vzrůst20 a dal také vytrvalost až do konce. Amen.

79 Tento spis, aby mohl být lépe zachován, zanechávám vám, svým nejdražším a milovaným sestrám, přítomným i budoucím, jako znamení požehnání Pána i našeho přeblaženého otce Františka i požehnání mého, vaší matky a služebnice21.

 

1 Srv. Kol 3,17.

2 Srv. 2 Kor 1,3.

3 Srv. 1 Kor 1,26.

4 Srv. Jan 14,6; 1 Tim 4,12.

5 Srv. Mt 5,16.

6 Srv. 2 Petr 1,10.

7 Srv. 2 Mak 6,28.

8 Sv. Klára nejprve pobývala několik dní v klášteře benediktinek San Paolo v Bastii a pak v klášteře Sant`Angelo in Panzo u Assisi.

9 Srv. Sk 20,2.

10 Srv. 1 Petr 2,21.

11 Srv. 1 Tim 3,15.

12 Srv. Lk 2,12.

13 Srv. Lk 12,32.

14 Sestry se od Svatého Damiána přestěhovaly roku 1257, tedy čtyři roky po Klářině smrti. Jejich novým bydlištěm bylo místo u starého kostelíka sv. Jiří, které bylo přebudováno na nový klášter a baziliku sv. Kláry.

15 Míněna abatyše. Za povšimnutí stojí, že sv. Klára v celé své závěti používá slovo abatyše pouze jednou. Jinak se mu snaží všemožně vyhnout.

16 Srv. Mt 7,13-14.

17 Srv. Žl 118[119],1; Mt 10,22.

18 Srv. Žl 118[119],21.

19 Srv. Ef 3,14.

20 Srv. 1 Kor 3,6-7.

21 Na konci je písařem dopsáno: Končí Závěť blažené panny Kláry.