Spisy sv. Kláry z Assisi

 

Poznámky k textům sv. Kláry

Dochované spisy sv. Kláry nejsou zdaleka tak četné jako Františkovy. Jde jen o pět listů, řeholi, závěť a požehnání. Celkem je to jen několik stran textu, které svatá Klára buď napsala, nebo nadiktovala. Mezi nimi zaujímá zvláštní postavení Řehole sv. Kláry, neboť je to v dějinách církve první řehole pro ženy, kterou napsala žena.

Chceme-li nahlédnout do mystiky a spirituality sv. Kláry, pak se neobejdeme bez listů, které napsala naší svaté Anežce. Pozornému čtenáři jistě neunikne spojitost mezi chudobou, pokorou a láskou, která jejími listy prostupuje. Také její výrazové prostředky jsou často jiné než Františkovy – používá výrazy z ženského světa, které jejímu příteli byly poněkud cizí (jako např. zrcadlo).

Sv. Klára bývá často nazývána věrnou dcerou sv. Františka. Mnozí ji v tomto duchu staví po boku prvních Františkových bratří, kteří s ním sdíleli jeho způsob života. Nesmíme však přitom zapomínat na to, že její spisy, které se nám dochovaly, pocházejí z let 1234-1253. V té době už uplynula hezká řádka let od jeho smrti, a Klára tak spíše svědčí o františkánství té doby než o Františkovi samotném. Také ji nemůžeme považovat za svědka zcela objektivního, ačkoliv její přátelství s naším světcem bylo velmi silné. Klára přece jen žila jiným způsobem života než sv. František, a to mnišským. Také její pojetí chudoby je poněkud jiné. Zatímco František se více zaměřoval na chudobu srdce, kdy i různá protivenství jsou vnímána jako milost, Klára dokázala za svůj ideál chudoby, který směřoval více k vnějším věcem, bojovat i s papežem. A podobný rozdíl najdeme i v přístupu k Ukřižovanému. Zatímco František se zajímá více o smýšlení Kristovo, Klára se spíše dívá na jeho fyzickou bolest. Nemůžeme ji tedy bez výhrad považovat za věrnou interpretku jeho ideálů.

Význam spisů sv. Kláry tedy nespočívá v tom, že by poskytovaly věrné svědectví o svatém Františkovi, ale spíše nám vypovídají o svaté Kláře, o jejím způsobu života a o problémech, kterými žilo františkánství té doby. Chudé paní (jak František nazýval sestry sv. Kláry) totiž dokázaly žít v klauzuře jinak (tj. podle františkánského ideálu) než ostatní ženské řády s papežskou klauzurou. Jejich kláštery nejsou na osamělých místech, ale ve městech a jejich klauzura není posvátná, ale užitečná - vytváří prostředí pro kontemplativní modlitbu a zároveň zůstává otevřená pro lidi a jejich problémy.

Podobně, jako je tomu v případě sv. Františka, i Klářiny spisy se nám dochovaly díky několika rukopisným sbírkám. Svatou Kláru můžeme směle zařadit mezi největší mystičky středověku. Její životopisci vypovídají o nesčetných zázracích, které vykonala jak za svého života, tak po své smrti. Dochovala se rovněž svědectví o jejích mystických darech a viděních. Ona sama však o tom, jako věrná učednice Františkova, mlčí. Hloubku její spirituality však můžeme vytušit i z toho mála, co nám od ní zůstalo. Její spisy jsou seřazeny chronologicky, nakolik to bylo možné.