Řehole pro poustevny

Svatý František přikládal velkou důležitost poustevnickému prvku svého života, neboť v tichu a samotě sytil svou duši láskou Milovaného. Proto se sám nebo s několika bratřími uchyloval na osamělá místa, kde určitou část roku trávil s Pánem, aby pak z toho, co dostal, dával druhým, když chodil mezi lidmi. Je známo několik takových míst, jako Greccio, Fonte Colombo, La Verna, Poggio Bustone, Carceri a další, kam sv. František rád chodil. Bratry, kteří také milovali ticho prosycené modlitbou, podporoval v jejich touze pobývat s Pánem – dokladem toho je i tato jeho Řehole pro poustevny. Z rukopisné tradice vyplývá, že jistě jde o původní Františkův text, i když nutno říci, že až do nedávné doby také text přehlížený. František v něm dokázal obdivuhodně sloučit poustevnickou samotu s bratrstvím, které je tak typické pro jeho společenství. Nikde v ní nepoužívá slovo „poustevník“, ale mluví o bratřích, kteří žijí v poustevnách. Proto je také vhodnější nazývat tento text řeholí pro poustevny, nikoli pro poustevníky, což je i v souladu s tím, jak bývá nazýván rukopisnou tradicí: O zbožném přebývání v poustevnách, nebo: Jak mají bratři žít v poustevnách. Tato řehole vznikla pravděpodobně v letech 1217-1221.

 

Ti, kdo chtějí1 zbožně přebývat v poustevnách, ať jsou tři nebo nejvýše čtyři bratři. Dva z nich ať jsou matkami a mají dva syny nebo aspoň jednoho. Ti dva, kteří jsou matkami, ať žijí životem Marty a dva synové ať žijí životem Marie2. Ať mají uzavřený prostor3 a v něm ať má každý svou celu, kde by se modlil a spal.

Ať se vždy modlí kompletář z toho dne hned po západu slunce4; a ať se snaží zachovávat mlčení; ať se modlí své hodinky; ať vstávají na hodinku četby a nejprve hledají Boží království a jeho spravedlnost5. Ať se modlí primu v patřičnou dobu a po tercii nemusejí zachovávat mlčení; mohou mluvit a jít ke svým matkám. Pokud budou chtít, mohou od nich prosit almužnu jako maličcí a chudí pro lásku Pána Boha. Pak ať se modlí sextu a nonu; nešpory ať se modlí v příslušnou dobu.

Do uzavřeného prostoru, kde bydlí, ať nedovolí vstoupit žádné osobě ani ať tam nejedí. Ti bratři, kteří jsou matkami, ať se snaží držet se zdaleka od každé osoby; a v poslušnosti ke svému ministrovi ať chrání své syny před každou osobou, aby s nimi nikdo nemohl mluvit. A tito synové ať nemluví se žádnou jinou osobou, než se svými matkami a se svým ministrem a kustodem, když je s požehnáním Pána Boha budou chtít navštívit.

10 Synové ať občas převezmou úlohu matek, jak se jim to navzájem bude jevit jako časově vhodné6. Vše, co bylo řečeno výše, ať se snaží horlivě a pečlivě zachovávat.

 

1 Těmito slovy sv. František dává najevo, že poustevnictví není v jeho spiritualitě prvkem nutným, ale dobrovolným – aby byla dána možnost těm, které si k takovému způsobu života vede Duch svatý.

2 Srv. Lk 10,38-42.

3 Latinské claustrum zde není použito v mnišském slova smyslu, jako klášter obehnaný zdí, ale jako prostor uzavřený přírodními útvary natolik, že nebylo jednoduché do něj vstoupit.

4 Zatímco v zaalpských zemích den začíná a končí půlnocí, v oblasti dnešní Itálie začínal a končil západem slunce.

5 Srv. Mt 6,33; Lk 12,31.

6 Jak takové střídání bratří vypadalo, popisuje 2Cel 178: „Zbožný španělský klerik měl jednou to štěstí, že svatého Františka mohl vidět a hovořit s ním. Vypravoval Otci o bratřích ve Španělsku a potěšil ho touto zprávou: »Tvoji bratři bydlí v naší zemi v bídné poustevně. Způsob života si zařídili tak, že se jich polovina věnuje pracím a druhá rozjímání. Každý týden se střídají. Kdo pracovali, přecházejí k rozjímání a klid rozjímajících střídá pilná práce.«“