TŘETÍ KNIHA

Začíná třetí kniha o svatořečení našeho blaženého otce Františka a o jeho zázracích.

119. Přeslavný otec František, který svůj blažený začátek korunoval ještě šťastnějším koncem, ve dvacátém roce po svém obrácení odevzdal svého ducha1 nebi, kde korunován slávou a ctí, dosáhl místa mezi ohnivými kameny2, a u Božího trůnu se snaží účinně pomáhat v záležitostech těch, které zanechal na zemi. Vskutku, co by bylo možné odřeknout tomu, kterému byla vtisknuta stigmata toho, jenž je roven Otci, jenž sedí po pravici božského Majestátu a je odleskem slávy a obrazem božské podstaty a působí očištění od hříchů3? Neměl by být vyslyšen ten, který byl ve smrti připodobněn Ježíši Kristu a měl podíl na jeho utrpení a nesl na rukou, nohou i v boku svaté rány?

Jistě už nyní naplňuje celý svět blahem a radostí a nabízí všem štěstí pravé spásy! Jasným světlem zázraků osvětluje svět a leskem pravé hvězdy září na celou zemi. Kdysi se svět rmoutil, že byl o něho připraven, a zdálo se, jako by se proto ponořil do temné propasti. Ale nyní, když je osvěcován jako v poledne ještě jasnějšími paprsky nového světla, cítí, že všechna temnota prchá. Chvála Bohu, ustal již všechen žal a nyní se díky jeho zásluhám množí svaté ctnosti. Od východu, od západu, od jihu i ze severu přicházejí ti, kdo zakusili jeho podivuhodnou ochranu, tak vydávají svědectví pravdě. 10 Jako zvláštní milovník nebeských dober, dokud žil v těle, nic si na světě nepřivlastňoval, aby mohl plněji a radostněji vlastnit dobro všech. 11 Proto byl ustanoven nad celkem, když nechtěl být pánem nad částí, a časnost zaměnil za věčnost. 12 Všude a všem přichází nyní na pomoc a všem je nablízku a jako pravý milovník jednoty nezná škody způsobené straněním.

120. Pokud žil mezi námi, hříšnými, proputoval celý svět a všude kázal, a když nyní kraluje na výsostech s anděly, pohybuje se lehčeji než myšlenka jako posel nejvyššího Krále a prokazuje všem národům skvělá dobrodiní. Proto ho ctí, uctívají, chválí a oslavují všechny národy. Neboť všichni tak mají účast na společném dobru. Kdo by mohl dostatečně vyčíslit počet zázraků a kdo by byl schopen říci, jaké zázraky se Pán skrze něho uvolil učinit na celé zemi?

Kolik zázraků učinil František jen ve Francii, kde se sešli francouzský král4, královna i všichni velmožové země jen k políbení polštáře, který František používal ve své nemoci! Moudří a velmi učení muži, jež Paříž z celé země vždy produkovala nejvíce, pokorně a zbožně uctívají, obdivují a vysoce si cení Františka, muže nevzdělaného, přítele pravé prostoty a svrchované upřímnosti!

A právem nese jméno František, protože měl víc než ostatní svobodné5 a šlechetné srdce. Vždyť kdo znali jeho velkodušnost, vědí, jak byl ve všem svobodný a ušlechtilý, jak vždy vystupoval jistě a bez bázně, s jakou rozhodností a žárem srdce pošlapal všechno světské.

Co mám nakonec vyprávět o jiných částech světa? Útržkem jeho oděvu tam ustupují epidemie, mizí choroby a pouhým vyslovením jeho jména jsou osvobozováni lidé obojího pohlaví od svých mnohých neštěstí.

121. Také na jeho hrobě se dějí neustále nové zázraky a na mnohé prosby se zde dochází úžasných milostí pro duši i tělo. Slepým je vracen zrak, hluchým se obnovuje sluch, chromí opět chodí, němí mluví, dnou stižení poskakují, malomocní jsou očišťováni6, vodnatelní splaskávají a ti, kteří trpí nejrůznějšími chorobami, dosahují vytouženého zdraví; tak mrtvé tělo uzdravuje těla živá, jako za svého života probouzel k životu mrtvé duše.

O těchto věcech se doslechl a dozvěděl římský biskup, nejvyšší z biskupů, hlava křesťanů, pán země, pastýř církve, pomazaný Páně, Kristův zástupce. Raduje se a jásá, plesá a je plný radosti, neboť vidí, že se za jeho dnů obnovuje církev Boží novými tajemstvími, ale i starými zázraky, a to v jeho synu, kterého nosil v srdci, hýčkal na svém klíně, kojil slovem a vychovával pokrmem spásy. Ty zprávy slyší i ostatní strážci církve, pastýři stáda, obránci víry, přátelé Ženicha7, jeho pobočníci, opory světa, ctihodní kardinálové. Blahopřejí církvi, radují se s papežem, oslavují Vykupitele, který ve své nejvyšší a nevýslovné moudrosti, z nejvýš nepochopitelné milosti a převeliké dobrotivosti si na tomto světě vyvolil pošetilé a nepatrné, aby tak k sobě přitáhl silné. Slyší o tom a jásá i celá země a všechny státy oddané katolické víře překypují radostí a přetékají svatou útěchou.

122. Náhle se však věci mění a na světě se vynořuje se nová zkouška. Je porušena radost míru, začíná hořet pochodeň závisti a církev je trýzněna vnitřním bojem. Římané, odbojný a divoký lid, zuří podle svého zvyku proti svým sousedům a opovážlivě vztahují své ruce po svatém. Výtečný papež Řehoř se snaží udržet v mezích rozpoutanou zlobu, zastavit krutost, utišit bouři a jako opevněná věž chrání Kristovu církev. Hrozí mnohá nebezpečí, hrůz přibývá a také v jiných částech země se pozvedají šíje hříšníků proti Bohu. Co činit? Rozvážně přemýšlí, co by v budoucnu mohlo nastat, zvažuje přítomnou situaci a přenechává město vzbouřencům, aby před vzbouřenci osvobodil a bránil svět. Přichází proto do města Rieti8, kde ho slavnostně přijímají, jak se sluší. Odtud jde dále do Spoleta, kde mu všichni prokazují hlubokou úctu. Zdržuje se zde několik dní v záležitostech církve a pak ve své dobrotivosti, provázen ctihodnými kardinály, přichází ke Kristovým služebnicím, které odumřely světu a žijí, jako by pro něj byly pohřbeny9. Jejich svatý život, nejvyšší chudoba a slavný Řád dojímají jeho i ostatní až k slzám, vybízí k pohrdání světem a přivádí k panenskému životu. 10 Ó pokoro, která jsi potravou pro všechny ctnosti! 11 Pán země, nástupce apoštolských knížat, navštěvuje chudičké ženy, přichází k pohrdaným a pokorným vězeňkyním! A ačkoliv je taková pokora jistě správná, je svým příkladem neobvyklá a v dřívějších dobách nevídaná!

123. A už spěchá, skutečně spěchá do Assisi, kde je pro něho uložen skvostný poklad, který má zažehnat všechno utrpení a vzrůstající trápení. Z jeho příjezdu se raduje celý kraj, město je naplněno jásotem, lidé pořádají velké slavnosti a jasný den je pro nová světla ještě jasnější. Všichni mu jdou vstříc a uctivě ho zdraví. Naproti mu jde zbožné společenství chudých bratří a všichni vítají pomazaného Páně líbeznými písněmi. Kristův zástupce jde na to místo a uctivě a radostně poprvé pozdravuje hrob svatého Františka. Hluboce vzdychá, bije se v prsa a tečou mu slzy a ve vroucí zbožnosti sklání svou ctihodnou hlavu.

Pak začínají slavnostní porady o kanonizaci světce a při tomto jednání je často svoláváno kolegium kardinálů. Ze všech stran sem spěchají zástupy těch, kdo byli na přímluvu světce Božího zbaveni svých neduhů, a odevšad probleskují zprávy o množství skvělých zázraků; zprávy se přijímají, poslouchají, prověřují a potvrzují.

Mezitím ale úřední záležitosti a nové naléhavé záležitosti přinutí blaženého papeže, aby spěchal do Perugie. Ve své jedinečné a veliké blahovůli se vrací však co nejdříve zpět do Assisi, aby nejvýš důležitou věc dokončil. 10 A pak znovu v Perugii, v bytě pana papeže, zasedlo svaté kolegium ctihodných kardinálů, aby o té věci rozhodlo. 11 Všichni stejně mluví a stejně o věci soudí. 12 Předčítají se zápisy o zázracích, s úctou se o nich vyjadřují a život i skutky blaženého otce zahrnují převelikou chválou.

124. „Nemáme zapotřebí,“ praví, „žádných zázraků jako důkazu jeho přesvatého života, který jsme viděli na vlastní oči a rukama jsme se ho dotýkali10, a prověřovali jsme ho ve světle pravdy.“ Všichni jásají, radují se, pláčou radostí a v těchto slzách je veliké požehnání. A hned je také stanoven požehnaný den11, v němž má být celý svět naplněn spásnou radostí. A je tu slavný den12, velebený navěky, plnící svrchovaným jásotem nejen pozemská, ale i nebeská obydlí. Jsou pozváni biskupové, přicházejí opati a z nejvzdálenějších zemí se scházejí církevní hodnostáři. Dokonce i jeden král13 vzdává světci úctu svou přítomností, rovněž velké množství hrabat a vznešených tohoto světa. Tito všichni provázejí pána země a v nádherném průvodu vcházejí do města Assisi. Přicházejí k místu, které je připraveno k této slavnostní příležitosti, a kolem blaženého papeže je shromážděn vznešený zástup kardinálů, biskupů a opatů. Je tu i obrovský zástup kněží a kleriků, šťastné a svaté společenství řeholníků, svatě skromné řeholnice v závojích, velké množství národů a ohromný zástup lidí obojího pohlaví. Ze všech stran sem spěchají lidé každého věku a s velkou dychtivostí se chtějí zúčastnit této slavnosti. 10 Malý i velký jsou si tam rovni, otrok je tam svobodný bez pána14.

125. Tak tu stojí nejvyšší velekněz, snoubenec Kristovy církve, obklopen pestrostí tolika synů, a koruna slávy na jeho hlavě je znamením svatosti. Stojí tu ozdoben znaky papežské moci, oděn ve svatá roucha protkaná zlatem a posetá broušenými drahokamy. Stojí tu pomazaný Páně a ve zlatém lesku majestátné nádhery, pokryt zářícími drahými kameny, přitahuje oči všech. Obklopují ho kardinálové a biskupové, ozdobení lesklými řetězy a oblečení v bělostná roucha; jsou obrazem nadnebeské krásy a představují radost oslavených v nebi. Všechen lid očekává s napětím slova radosti, slova plesání, slova neslýchaná, slova plná veškeré sladkosti, slova chval, slova věčného blahoslavení. Nejprve všemu lidu káže papež Řehoř a vroucně a zvučným hlasem hlásá slávu Boží. Také svatého otce Františka chválí vznešenou řečí, shrnuje jeho život a při zmínce o jeho čistotě je celý zmáčen slzami dojetí. A takto zakončil své kázání: „Jako jitřenka mezi mraky, jako měsíc ve dnech úplňku, jako slunce zářící, tak zazářil on v Božím domě15.“ Když skončil tuto věrnou řeč, zasluhující si plného souhlasu16, čte jeden z podjáhnů pana papeže, jménem Oktavián17, daleko slyšitelným hlasem světcovy zázraky. 10 Pan Ranieri18, kardinál – jáhen, muž obdařený prozíravostí, zbožností a přísnými mravy, se slzami v očích o nich vznešenými slovy podává zprávu. 11 Pastýř církve se raduje a z hloubi srdce vydává hluboké vzdechy a znovu upadá do spásného pláče a prolévá potoky slz. 12 Ani ostatní církevní hodnostáři se nemohou ubránit slzám, pro jejichž hojnost jim zvlhla posvátná roucha. 13 I všechen lid, unavený napjatým čekáním, pláče.

126. Nato blažený papež pozdvihuje ruce k nebi a mocným hlasem volá: „Ke chvále a slávě všemohoucího Boha, Otce i Syna i Ducha svatého, i přeslavné Panny Marie, blažených apoštolů Petra a Pavla, a ke cti slavné římské církve, na radu našich bratří a jiných hodnostářů rozhodujeme, aby přeblažený otec František, jehož Pán oslavil v nebi a kterého ctíme na zemi, byl zapsán do seznamu svatých; a jeho svátek aby se slavil v den jeho smrti19.“

Po těchto slovech začali ctihodní kardinálové hlasitě zpívat spolu s papežem „Tebe, Bože, chválíme“. K nim se přidal mohutný hlas všeho lidu, který tak chválil Boha a celá země se chvěla silou těch hlasů, vzduch byl naplněn jásotem, půda zvlhla slzami. Zpívají novou píseň20 a Boží služebníci vedeni duchem jásají. Hudební nástroje znějí a krásné hlasy zpívají duchovní písně. Všude je cítit rozkošná vůně a radostná melodie hýbe srdcem všech. Je jasný tento den, obarvený zářícími paprsky. V zástupech se zelenají olivové ratolesti i čerstvé listí jiných stromů a všechno ještě zkrášluje slavnostní ornát bělostně zářící a srdce shromážděných potěší požehnáním pokoje. Tu konečně sestupuje šťastný papež Řehoř ze svého vyvýšeného trůnu a ubírá se po stupních dolů a vstupuje do svatyně, aby obětoval dary a oběti, a šťastnými rty líbá hrob, ve kterém se nachází svaté a Bohu zasvěcené tělo. Pak přednáší četné prosby a slaví svatá tajemství. 10 Je obklopen kruhem bratří, kteří se klanějí, chválí a velebí všemohoucího Boha, který po celé zemi učinil veliké věci. 11 Všechen lid se ke chválám Božím přidává a ke cti nejvznešenější Trojice za svatého Františka přinášejí oběť díků. Amen.

12 To se stalo v městě Assisi, dne 16. července, v druhém roce pontifikátu pana papeže Řehoře IX21.

 

1 Srv. Lk 23,46.

2 Srv. Ez 28,14.

3 Srv. Žid 1,3.

4 Sv. Ludvík IX. (1214-1270), který však v té době byl ještě mladý, a místo něj vládla jeho matka – královna Blanka.

5 V tomto místě si Tomáš z Celana pohrává s významem Františkova jména (Franciscus … cor francum), kde francum znamená „svobodné, upřímné, odvážné či vzdělané“ srdce.

6 Srv. Mt 11,5.

7 Srv. Jan 3,29.

8 Tomáš z Celana zde velmi stručně shrnuje historický sled událostí. Papež Řehoř exkomunikoval Fridricha II., který vtrhl na území papežského státu a nalezl stoupence i v samotném Římě. Na velikonoční pondělí roku 1228 došlo k povstání římského lidu proti papeži a ten musel z Říma uprchnout. V Rieti se papež zdržoval od 20. do 25. dubna, ve Spoletu pobýval v květnu a mezi 26. květnem a 10. červencem se odebral do Assisi.

9 Jde o klášter klarisek sv. Pavla u Spoleta. O tento řád se předtím ještě jako kardinál velmi pečlivě staral.

10 Srv. 1 Jan 1,1.

11 Den svatořečení byl stanoven na 16. července 1228.

12 16.7. 1228.

13 Jeruzalémský král Jan, který byl korunován na krále 3. října 1210. Ke konci svého života vstoupil do Františkova řádu. Zemřel 23. března 1237 a jeho ostatky byly přeneseny do baziliky sv. Františka v Assisi.

14 Srv. Job 3,19.

15 Srv. Sir 50,5-7.

16 Srv. 1 Tim 1,15.

17 Ottaviano degli Ubaldini di Mugello, bratranec Inocence III. Později, za papeže Inocence IV., se stal kardinálem (1224).

18 Ranieri Capocci di Viterbo, původně cisterciácký mnich, se stal kardinálem roku 1216. Byl velkým příznivcem františkánského řádu a sám se také aktivně účastnil jeho generální kapituly roku 1221. Je autorem hymnu Plaude turba paupercula z ranních chval z oficia o sv. Františkovi.

19 Až do 12. století stačila rozšířená lidová úcta k tomu, aby byl někdo považován za svatého. Postupné vyhrazení svatořečení autoritě papeže bylo završeno roku 1198 Inocencem III. Sv. František tedy není prvním služebníkem Božím (jak se říká kandidátům svatořečení), který prošel papežským kanonizačním procesem. Prvním byl Omobon z Cremony, který byl svatořečen roku 1199. Před svatým Františkem bylo zahájeno celkem dvacet procesů svatořečení, z toho deset skončilo úspěšně. František z Assisi je však prvním služebníkem Božím, jehož proces spadá do pontifikátu papeže Řehoře IX. Františkův kanonizační proces patří mezi procesy nejkratší a papež o něj projevil nebývalý zájem, když se dokonce postaral i o vydání Františkova oficiálního životopisu.

20 Srv. Žl 32[33],3. Zdůrazňováním „novosti“ chce zřejmě Tomáš z Celana naznačit, že šlo o hymny složené ke cti sv. Františka samotným papežem a některými kardinály.

21 Podrobnosti a nadšení, s jakým Tomáš z Celana popisuje Františkovu kanonizaci, napovídají, že jí byl sám přítomen.