PRVNÍ KNIHA

Ke chvále a slávě všemohoucího Boha, Otce i Syna i Ducha svatého. Amen.

Začíná život našeho přeblaženého otce Františka.

I. kapitola

Jak se choval ve světském šatu a se světskou duší

1. Žil muž v1 městě Assisi, které leží ve spoletském údolí, jménem František, jenž byl od útlého věku svými rodiči lehkomyslně vychováván podle pošetilých zásad tohoto světa a dlouho napodoboval jejich ubohý život a mravy, a tak se sám stal ještě pošetilejším a lehkomyslnějším2. – Neboť se stalo nejhorším zvykem mezi těmi, kdo se nazývají křesťany, že se všude rozšířilo toto zhoubné mínění, jako by to byl zákon všude podepsaný a předepsaný, že se mají snažit své děti už od kolébky vychovávat uvolněně a lehkomyslně. Vždyť děti sotva narozené, ještě dříve než začnou mluvit nebo žvatlat, už učí věcem nečestným a vskutku zavrženíhodným, a to gesty i slovy. A když přijde čas jejich odstavení, vedou je k tomu, aby tyto věci plné rozmařilosti a prostopášnosti nejen říkaly, nýbrž i dělaly. Ze strachu před staršími se nikdo neodvažuje slušně se chovat, protože by byl tvrdě potrestán. Proto říká pohanský básník právem: „Jak jsme vyrostli mezi zlozvyky rodičů, tak se nás od dětství drží všechno špatné3.“ A toto svědectví je pravdivé, protože čím zhoubnější jsou pro děti přání rodičů, tím raději je plní. Když pak jsou děti trochu starší, samy od sebe už přecházejí ke stále horším skutkům. Vždyť ze zkažených kořenů vyroste ještě zkaženější strom, a co jednou zdegenerovalo, těžko se může vrátit do původního stavu. A až vstoupí do bran dospívání, co myslíš, že z nich bude? 10 Tehdy zajisté dají průchod veškeré rozmařilosti, neboť je jim dovoleno dělat, co se jim zamane, a horlivě se oddají neřestem. 11 Tak se dobrovolně stávají otroky hříchů, všechny své údy dávají do služeb nepravosti4, nic z křesťanského náboženství ve svém životě či v mravech nedávají najevo a jsou křesťany jen podle jména. 12 Ubožáci, předstírají, že se dopustili ještě horších věcí, než jakých se dopustili ve skutečnosti, aby se jim nevysmívali tím víc, čím jsou nevinnější5.

2. To jsou ubohé začátky toho člověka, kterého dnes ctíme jako světce, protože vskutku světcem je. Od dětství v tom vězel, téměř do 25. roku svého života bídně marnil a ztrácel svůj čas. Ba v marnivosti dokonce vynikal nade všechny své vrstevníky, druhé ponoukal ke špatnostem a sám byl velmi divoký ve ztřeštěnostech. Všemi obdivován usiloval o to, aby v pompéznosti prázdné slávy, ve veselých žertech a fraškách, ve vtipech a v prázdných slovech, v písničkách a ve vláčném a měkkém odívání překonal ostatní, protože byl velmi bohatý. Nebyl však lakomý, spíš marnotratný, peníze nehromadil, spíš majetek rozhazoval. Byl obezřetný obchodník, ale velmi špatný hospodář. Přesto vynikal jemným chováním, byl příjemný a velmi milý, a to i ke své škodě. Proto za ním šli mnozí další, příznivci zla a podněcovatelé špatností. A tak obklopen šiky neřádů, stával se povrchním a lehkovážným a chodíval po náměstích Babylónu6, dokud na něj neshlédl Pán z nebe7, aby od něho pro své jméno vzdálil svůj hněv a aby mu do úst vložil uzdu Boží chvály dřív, než by zcela zahynul8. Tak na něm spočinula ruka Páně9 a změnila ho pravice Nejvyššího10, aby skrze něho byla dána důvěra v milostiplné odpuštění hříšníkům a aby byl všem lidem příkladem obrácení se k Bohu11.

II. kapitola

Jak se Bůh dotkl jeho srdce nemocí a nočním zjevením

3. Zatímco se onen muž s mladistvým zápalem vrhal do víru hříchů a zatímco ho nebezpečný věk pokoušel, aby se vyžíval v mladistvých vášních, které, jitřen jedem starého hada, nedokázal zkrotit, náhle přišla Boží pomsta, či spíše na něm spočinulo Boží požehnání; aby obrátilo pomýlení jeho smyslů, vneslo do jeho duše strach a do těla nemoc, podle slov proroka: Proto zahradím tvou cestu hložím. Postavím před ni zeď12. A tak byl dlouho sužován nemocí, jak si obyčejně zasluhuje lidská tvrdošíjnost, které se lze sotva zbavit jinak než utrpením. A pak začal ve svém srdci smýšlet13 jinak. Když se trochu zotavil, pokoušel se chodit s holí po domě sem a tam, aby se uzdravil ještě rychleji. Jednoho dne vyšel ven a zvědavě se rozhlížel po okolní krajině. Ale ani krása polí, ani půvab vinohradů, ani nic jiného krásného na pohled ho vůbec netěšilo. Jen se podivoval nad nastalou změnou a ty, kdo milují uvedené věci, pokládal za hlupáky.

4. Od toho dne začal pociťovat svou nepatrnost a pohrdal tím, co dříve obdivoval a co miloval. Ne však úplně a opravdově, protože se ještě zcela neoprostil od pout marnosti14 a jho otroctví zvrácenosti ze šíje ještě nesetřásl15. Neboť je velmi těžké opustit své zvyky a nesnadno se vytrhává to, co jednou bylo do duše zaseto. I po dlouhé pomlce se duše vrací do starých kolejí a stálé neřesti se obvykle stávají druhou přirozeností.

Proto se František ještě pokouší uniknout Boží ruce a brzy zapomíná na otcovská napomenutí. Znovu se na něj usmívá štěstí a on se opět stará o světské věci16 a nedbá na Boží úradky17 a od světské slávy a prázdných skutků si slibuje velké věci. Neboť jeden šlechtic města Assisi se připravuje na velkou vojenskou akci a hnán větrem marné slávy18, chce táhnout do Apulie19, aby tam získal majetek či slávu. Jakmile se to František dovídá, protože je lehkovážný a velmi odvážný, chce jet s ním. Šlechtici sice není roven původem, ale předčí ho velkorysostí. Neoplývá sice statky, přesto je rozhazovačnější.

5. Jednou v noci, když měl plnou hlavu toho, jak svůj plán uskuteční, a když nadšený svým přáním netrpělivě dychtil vydat se na cestu, navštívil ho ten, který ho už jednou udeřil holí spravedlnosti a v nočním vidění jej naplnil sladkostí své milosti. Protože František dychtil po slávě, vrchol slávy ho přitahoval a povznášel. Zdálo se mu, že je celý jeho dům plný zbraní, tedy sedel, štítů, kopí a další výstroje. S tichým obdivem se z toho velmi radoval a přemýšlel o tom, co to znamená. Vždyť nebyl zvyklý vídat ve svém domě tolik zbraní, ale spíše balíky sukna na prodej. A jak tak nemálo žasl nad touto neobvyklou událostí, dostal odpověď, že všechny tyto zbraně budou pro něho a pro jeho vojáky. Když se ráno probudil, s radostí vstal a považoval vidění za předzvěst velkého úspěchu a nepochyboval o tom, že jeho tažení do Apulie bude úspěšné. Nevěděl totiž, co mluví20. Úkol, který dostával z nebe, dosud velmi špatně chápal. 7 Přece však mohl poznat, že jeho výklad vidění není správný. I když mělo hodně společného s válečnými činy, nedokázal z něho mít takovou radost jako obvykle. Musel se nutit, aby uskutečnil, co si usmyslel, a vydal se na vytouženou cestu. – Vždyť je krásné, že hned na počátku stojí zmínka o zbraních, a je velmi vhodné, že dostává mnoho zbraní ten, kdo má bojovat proti silnému ozbrojenci, aby jako druhý David ve jménu Pána, Boha zástupů21, vysvobodil Izraele od pohany dávných nepřátel.

III. kapitola

Jak změněn uvnitř, ale ještě ne navenek, mluvil v podobenstvích o nalezeném pokladu a o nevěstě

6. Změněn již uvnitř, ale ne navenek, odmítá táhnout do Apulie a snaží se sjednocovat svou vůli s vůlí Boží22. Proto se nakrátko stáhl ze světského ruchu a shonu a snažil se podržet si ve svém nitru Ježíše Krista. Jako moudrý kupec schovával nalezenou perlu před očima posměváčků a tajně usiloval, aby ji koupil, i kdyby měl všechno prodat23. V městě Assisi tehdy bydlel muž, kterého měl František rád víc než ostatní, protože byli stejně staří, a dlouhodobé důvěrné přátelství mu dodalo odvahy, aby mu sdělil své tajemství. Často ho brával na tichá, odlehlá místa, vhodná k poradám; tam ho František ujišťoval, že našel velký a drahocenný poklad. Tento člověk se raduje a povzbuzován tím, co slyší, chodí s ním rád, kdykoli ho František zavolá. Blízko města byla jeskyně, kam často chodívali a rozprávěli o společném pokladu. Zatímco přítel čekal venku, muž Boží, který pro svůj svatý úmysl byl už tehdy svatým, vcházel do jeskyně a tam, znovu a nově křtěn Duchem, se ve skrytu modlil k Otci24. Velmi si přál, aby o tom, co uvnitř dělá, nikdo nevěděl, a pod záminkou dobrého skrýval obezřetně to lepší a jen s Bohem se radil o svých svatých předsevzetích. Zbožně se modlil, aby ho věčný a pravý Bůh vedl po svých cestách a aby ho naučil plnit jeho vůli25. 10 Velmi v duši trpěl a neměl klidu, dokud neuskutečnil to, k čemu se v srdci rozhodl. Střídavě ho napadaly různé myšlenky a jejich nevhodnost na něj ještě tvrději doléhala. 11 V nitru však hořel božským plamenem a vnitřní žár ducha nebyl s to navenek ukrýt. Litoval toho, že tak velmi hřešil a že do očí urážel slávu Boží, a už mu nepřinášelo potěšení ani minulé, ani přítomné zlo, ale nebyl si jist, zda bude schopný se ho v budoucnu vyvarovat. 12 Kdykoli se vracel ven z jeskyně ke svému příteli, byl tak znavený, že se zdálo, jako by někdo jiný vcházel dovnitř a jiný vycházel ven.

7. Jednoho dne, když se velmi vroucně dovolával Božího milosrdenství, ukázal mu Pán, co má dělat. Od té chvíle byl naplněn takovou radostí26, že se nemohl udržet, a tak i když nechtěl, doneslo se něco až k uším lidí. Ač pro velké vzplanutí lásky už nedokázal mlčet, přece mluvil poněkud opatrně a v náznacích. Podobně jako svému zvláštnímu příteli vyprávěl o skrytém pokladu, snažil se to i jiným vysvětlit v podobenstvích. Říkal, že nechce táhnout do Apulie, ale sliboval, že ve své vlasti vykoná něco krásného a velikého. Lidé se domnívali, že se chce oženit, a ptali se ho: „Chceš si přivést nevěstu, Františku?“ A on na to odpovídal: „Přivedu si tu nejvznešenější a nejkrásnější nevěstu, jakou jste kdy viděli, která by krásou a moudrostí předčila všechny ostatní.“ A vskutku, tou neposkvrněnou Boží nevěstou, kterou si zvolil, je pravá zbožnost27 a skrytým pokladem, po němž nadevše toužil, je nebeské království28. Bylo vskutku nutné, aby se zcela naplnilo evangelní povolání na tom, který se měl stát v duchu a v pravdě29 služebníkem evangelia30.

IV. kapitola

Jak František všecko prodal a pohrdl majetkem

8. Tak blažený služebník Nejvyššího, posílený a naplněný Duchem svatým, když přišel čas, poslechl hnutí svého blaženého srdce a pošlapal pozemské statky, aby získal nejvyšší dobra. A také již nemohl déle váhat, protože smrtelná nemoc31 se všude rychle šířila a mnohé lidi už postihovala tak, že kdyby se lékař jen o trošku opozdil, zkrátil by se lidem dech a přišli by o život. Proto vstal, přežehnal se znamením svatého kříže, osedlal koně, nasedl na něho, vzal s sebou šarlatovou látku na prodej a cválal do města zvaného Foligno. Zde jako obvykle prodal vše, co s sebou přivezl, tentokrát dokonce i koně, na kterém přijel, a jako šťastný obchodník, že vše prodal za dobrou cenu, se vracel domů, a přitom, osvobozený od jakékoli zátěže, přemýšlel se zbožnou myslí, jak se získanými penězi naložit. Téměř celý podivuhodně změněný působením Božím, pociťuje jako břímě držet byť jen hodinu u sebe ony peníze a celý svůj výdělek považuje za písek a snaží se ho rychle zbavit. Když se přiblížil k městu Assisi, uviděl u cesty kostelík, postavený velmi dávno ke cti sv. Damiána, který byl takřka na spadnutí pro své stáří.

9. Když k němu jako nový Kristův voják32 přijel, byl pohnut k soucitu takovou ubohostí a s velkou bázní vstoupil dovnitř. Nalezl v něm chudého kněze a s hlubokou vírou mu políbil posvěcené ruce, nabídl mu to, co nesl, a po pořádku mu vyprávěl o svém rozhodnutí. Kněz žasl nad obdivuhodným a tak neuvěřitelně rychlým obrácením a ani nechtěl věřit tomu, co slyšel. A protože to považoval za žert, nabízené peníze nechtěl přijmout. Vždyť ho viděl, jak se říká, ještě včera žít mezi příbuznými a známými33 na vysoké noze a svou pošetilost vystavovat na odiv34 víc než ostatní. František však vytrvale naléhal a snažil se dodat svým slovům hodnověrnosti, naléhavě prosil kněze, aby mu kvůli Pánu dovolil u sebe bydlit. Kněz mu nakonec dovolil tam bydlet, ale peníze, ze strachu před rodiči, nepřijal, načež pravý opovrhovatel penězi je hodil do jakéhosi okenního výklenku a nestaral se o ně víc než o prach. Chtěl totiž získat moudrost, která je lepší než zlato, a osvojit si prozíravost, která je cennější než stříbro35.

V. kapitola

Jak ho jeho otec pronásledoval a spoutal

10. Zatímco služebník nejvyššího Boha36 prodléval na zmíněném místě, dal se jeho otec do úporného hledání, aby zjistil, co se stalo se synem. Když zjistil, jak žije na řečeném místě, trápil se ve svém srdci37 a sběh událostí ho velmi znepokojil. Svolal své přátele a sousedy38 a rychle běžel na místo, kde sluha Boží přebýval. Nato František, protože byl ještě nezkušeným Kristovým zápasníkem, když slyšel hrozby pronásledovatelů a pozoroval, jak se blíží, chtěl vyklidit místo hněvu, a tak se skryl v nedaleké jeskyni, kterou si pro tento případ připravil. Ta díra se nacházela pod domkem a věděl o ní jenom on. Zde se pak celý měsíc skrýval a odvažoval se vyjít ven, jen aby vyhověl svým lidským potřebám. Když dostal jídlo, jedl ho skryt v jeskyni a jakákoliv pomoc mu mohla být poskytnuta jen tajně. Neustále se modlil a proléval potoky slz, aby ho Pán vysvobodil z rukou pronásledovatelů duše39 a aby mu milostivě dopřál dostát svým slibům. Postem a slzami si vyprošoval shovívavost Spasitele, nedůvěřoval svému úsilí, ale všechnu svou starost vkládal na Pána40. A ačkoliv se v jeskyni nacházel v temnotách, zaplavovala ho nevýslovná a až dosud nepoznaná radost, která ho tak roznítila, že opustil jeskyni a veřejně se vystavil urážkám pronásledovatelů.

11. A tak hned čile vstal, kvůli Pánu hbitě pozvedl štít víry41 k boji a vyzbrojen zbraněmi velké důvěry, se po cestě blížil k městu a zapálen božským žárem, začal si vyčítat svou velkou lenost a zbabělost. Když ho spatřili ti, kdo ho znali, a srovnali, jaký byl a jaký je nyní, začali mu hrubě spílat a nazývali ho nemocným a bláznem a házeli po něm bláto z ulic42 a kamení. Viděli, jak se změnilo jeho chování, jak je umrtvováním těla vyčerpaný, a tak to vše, co se dělo, připisovali únavě a pomatenosti. – Ale protože trpělivý je lepší než povýšený43, choval se ke všemu Boží služebník, jako by byl hluchý a žádné urážky ho nezlomily ani nezměnily jeho rozhodnutí. Za to všechno vzdával díky Bohu. – Vždyť marně pronásleduje špatný člověk toho, kdo usiluje být čestným, protože čím víc by byl zasažen, tím mohutněji zvítězí. Jak se říká: šlechetnou duši činí pohana statečnější.

12. Tento hluk všelikého výsměchu a tleskání se rozléhal po ulicích a na náměstích města, tam i onde se ozýval smích posměváčků a dotkl se uší mnohých, až se ta zpráva donesla k otci. Jakmile uslyšel volat jméno svého syna a poznal, že je to on, s kým jeho spoluobčané takto zacházejí, rychle vstal, ne však, aby ho chránil, ale spíše zcela zničil. Bez jakéhokoli rozmyslu se k němu přihnal jako vlk k ovci, nevraživě a hněvivě na něho pohlédl, uchopil ho za ruku a za výsměchu a s ostudou ho zatáhl do domu. Zde ho bez milosrdenství na několik dní zavřel do temné místnosti, protože se domníval, že tak syna zlomí a podrobí své vůli. Zkoušel to nejprve slovy, pak také důtkami a pouty. – František se však jen rozhodněji upevňoval v následování svého svatého předsevzetí a ani při spílání, ani v poutech neztratil trpělivost. – 6 Vždyť ani bičováním, ani řetězy nemůže být z mysli vyhnán dobrý úmysl, stejně jako nemůže být odveden z Kristova stáda ten, kdo se umí radovat i v utrpení. Ani v přívalech vod se neroztřese ten, jehož útočištěm ve zkouškách je Boží Syn, který aby se nám naše útrapy nezdály příliš obtížné, nám stále ukazuje, že útrapy, které snášel on, byly větší.

VI. kapitola

Jak ho jeho matka osvobodila a jak se před biskupem v Assisi svlékl

13. Stalo se, že se jeho otec musel na nějaký čas vzdálit z domu z neodkladných rodinných důvodů a muž Boží zůstal v domě ve sklepě spoután v řetězech. Tehdy jeho matka, která nesouhlasila s tím, co její muž udělal, zůstala s Františkem v domě sama a jemně mu domlouvala. Když však zjistila, že ho od jeho předsevzetí neodvrátí, slitovalo se nad ním její mateřské srdce, rozvázala mu pouta a dovolila mu odejít. František vzdal díky všemohoucímu Bohu a rychle se vrátil na to místo, kde byl předtím. – V pokušeních vyzkoušený, stal se svobodnějším a po prodělaných bojích se jevil ještě radostnější. Nespravedlnosti zocelily jeho ducha, svobodně chodil, kudy chtěl, a pokračoval dál ještě rozhodněji. Mezitím se otec vrátil, a když ho nenalezl, spílal své ženě a tím vršil hřích na hřích. Pak se s hněvem a křikem rozběhl na to místo, aby syna vyhnal z kraje, jestliže se mu nepodaří vrátit ho zpět. Když syn milosti slyšel, že se k němu jeho tělesně smýšlející otec blíží, pevně a radostně mu vyšel vstříc, neboť bázeň Boží je pevnou záštitou, a jasným hlasem mu oznámil, že jeho žalář ani bití nebudou k ničemu. Kromě toho také prohlásil, že pro Kristovo jméno radostně podstoupí všechno zlé.

14. Když tedy otec viděl, že ho z nastoupené cesty neodvrátí, obrátil všechen svůj zájem k získání svých peněz nazpět. Nejprve si Boží muž přál použít je pro chudé a na vydržování zmíněného kostelíka. Protože však peníze nemiloval, nedal se ošálit ani zdáním dobra, a protože nebyl spoután žádnou touhou po nich, nebyl jejich ztrátou ani v nejmenším zneklidněn. Našel tedy peníze pohozené ve výklenku, peníze, kterými pohrdal ze všeho pozemského nejvíce. Když tak nadevše usiloval o nebeské poklady, uklidnil vztek rozhněvaného otce a radost z nálezu ukojila žízeň jeho lakoty. Pak ho otec vlekl před biskupa44 města, aby do jeho rukou slíbil, že se zříká všech vlastnických práv a že vrátí vše, co má. František to nejen neodmítl, ale dokonce s velkou radostí hbitě spěchal, aby vyhověl otcovým požadavkům.

15. Když byl přiveden před biskupa, na nic nečekal, ani chvilku neváhal, nečekal na vybídnutí, a aniž by něco řekl, hned svlékl všechny šaty a vrátil je otci. Dokonce ani kalhoty si nenechal a přede všemi se celý obnažil. Když biskup viděl jeho rozhodnost, udiven jeho horlivostí a vytrvalostí, ihned se postavil, schoval ho ve svém náručí a zahalil ho pláštěm, do něhož byl oděn. Jasně poznal, že toto je Boží záměr a že skutek Božího muže, který na vlastní oči viděl, skrývá v sobě tajemství. Proto se od té chvíle stal jeho ochráncem, povzbuzoval, podporoval a zahrnoval ho vřelou láskou. Tak nahý bojuje s nahým45, všeho světského46 se zříká a myslí jen na Boží spravedlnost. Od této chvíle se snaží sama sebe nemít za nic a zbavit se každé starosti o svůj život, aby jako chudý mohl chodit pokojně po cestě nástrah a zatím ho jen přepážka těla oddělovala od patření na Boha.

VII. kapitola

Jak upadl do rukou loupežníků, jak byl hozen do sněhu a jak sloužil malomocným

16. Oblečený v hadrech – když se dřív odíval šarlatem, odešel z města a cestou lesem zpíval francouzsky chvály Pána, a tu ho náhle přepadli lupiči. Když se ho hrozivě ptali, kdo je, směle jim muž Boží jasným hlasem odpověděl: „Jsem hlasatelem velikého Krále. Co je vám po tom47?“ 3 Oni ho zbili, hodili ho do hluboké jámy plné sněhu a křičeli: „Polež si tu, selský hlasateli Boží!“ On se však vyprostil, setřepal ze sebe sníh, a když odešli, vylezl z jámy ven. Potom, překypující radostí, začal nahlas v lese zpívat chvály Stvořiteli celého světa. Konečně došel k nějakému klášteru mnichů48, kde sloužil několik dní jako kuchyňský pomocník, oblečený pouze v košili, a přál si byť jen polévkou utišit svůj hlad. Když tu nebyli milosrdní a nenašel se tam pro něho ani starý oděv, odešel odtud, veden ne hněvem, ale dohnán nutností, do města Gubbio, kde získal oděv od svého dávného přítele.

Později však, když uběhl nějaký čas a pověst o Božím muži se všude rozšířila a jeho jméno se stalo mezi lidem známým49, přišel za ním převor zmíněného kláštera poté, co si uvědomil, jak tam s Božím mužem kdysi zacházeli, a pro úctu ke Spasiteli ho pokorně prosil, aby jemu i jeho bratřím odpustil.

17. Pak se odebral, svatý milovník všeho pokorného, k malomocným, žil s nimi, aby jim kvůli Bohu horlivě sloužil ve všech potřebách; vymýval jim hnisající rány a čistil jejich vředy, jak se o tom sám zmiňuje ve své Závěti: „Když jsem byl v hříších, zdálo se mi příliš trpkým vidět malomocné. A sám Pán mě přivedl mezi ně a prokázal jsem jim milosrdenství50.“

Tak hořkým, jak sám říkal, se mu zdál pouhý pohled na malomocné, že si v době své světské marnosti už dvě míle od jejich domků zacpával rukama nos. Když však nyní začal s milostí a v síle Nejvyššího myslit na svaté a užitečné věci, potkal jednou, ještě světsky oděn, malomocného, který vypadal, jako by na něho čekal. Přemohl se, přistoupil k němu a políbil ho.

Od té chvíle začal sám sebou stále víc pohrdat, až došel skrze milosrdenství Vykupitele k dokonalému vítězství nad sebou samým.

Také jiným chudým pomáhal, i když ještě byl ve světě a žil pro tento svět. K potřebným byl vždycky milosrdný a s trpícími měl vždycky upřímný soucit.

Když jednoho dne proti svému zvyku, býval totiž velmi zdvořilý, odbyl jakéhosi žebráka prosícího o almužnu, hned toho začal litovat a v srdci si říkal, jak je potupné a hanebné odmítnout prosbu někoho, kdo prosí ve jménu tak velikého Krále. A tak si ve svém srdci pevně umínil neodmítnout nikoho, kdo ho bude o něco prosit kvůli Bohu, pokud jen trochu bude moci vyhovět. A to také velmi pečlivě dělal a naplňoval, až se celý všemožným způsobem úplně rozdal. Tak začal následující evangelní radu plnit dřív, než se ji naučil: „Kdo tě prosí, pravil, tomu dej, a kdo si od tebe chce půjčit, od toho se neodvracej51.

VIII. kapitola

Jak František vystavěl kostelík sv. Damiána a o životě paní, které na tom místě přebývaly

18. První dílo, ke kterému blažený František přistoupil, když se vymanil z rukou svého tělesného otce, byla stavba Božího domu. Nepokoušel se postavit nový kostelík, nýbrž opravil starý a nahradil to, co stáří zničilo. Nezničil základy, ale budoval na nich, a tím, i když nevědomky, stále respektoval Krista, protože nikdo nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, totiž Ježíš Kristus52. Když se vrátil na to místo, kde byl, jak bylo řečeno, před dávnými časy postaven kostelík sv. Damiána, s milostí a pomocí Nejvyššího tento kostel v krátké době s velikou horlivostí opravil.

To je to svaté, blažené místo, na němž za šest let po obrácení blaženého Františka začal šťastně žít slavný řád chudých paní a svatých panen, a to přičiněním téhož blaženého muže. Zde se stala paní Klára, pocházející z města Assisi, drahocenným a velmi pevným základním kamenem, na němž ostatní kameny spočívají. Neboť když se zmíněná dáma po založení řádu bratří napomenutím svatého muže obrátila k Bohu, mnohým to bylo k prospěchu a nepočítaným se stala příkladem. Vznešená rodem, avšak vznešenější milostí. Panenská tělem, přečistá duší, mladičká věkem, ale duchem zralá, stálá v předsevzetích, toužila planout božským žárem lásky. Plná moudrosti, úžasně pokorná; Klára, [tedy Jasná] jménem, jasnější však životem, nejjasnější pak svými ctnostmi.

19. Na ní vybudoval honosnou stavbu z nejdražších drahokamů, jejíž chvála nepochází od lidí, nýbrž od Boha53, a omezený rozum to nestačí všechno domyslit, a ani to vše nelze v krátkém pojednání vyložit.

Mezi nimi kvete především ctnost vzájemné a trvalé lásky, která jejich vůli tak dokonale spojuje v jedno, že i když jich někde bydlí čtyřicet či padesát pohromadě, úplně stejně chtějí či nechtějí, jako by jejich různost spojoval jeden duch.

Za druhé na každé září drahokam pokory, s jejíž pomocí obdržené dary a z nebe vylité milosti uchovávají v srdci tak, že si zasluhují ostatní ctnosti.

Za třetí lilie panenství a čistoty vydává všude tak podivuhodnou vůni, že zapomínají pozemsky myslet a přejí si rozjímat jen o nebeských věcech, a z této vůně roste v jejich srdcích taková láska k věčnému Ženichovi, že v nich celistvost svatého citu vylučuje jakýkoli zvyk z jejich předchozího života.

Za čtvrté jsou všechny tak vyznamenány slávou nejvyšší chudoby, že jsou spokojeny jen s nezbytným jídlem a ošacením, jinak netouží po ničem.

20. Za páté dosáhly tak jedinečné milosti zdrženlivosti a mlčenlivosti, že jim stačí jen maličké úsilí, aby ovládly tělesná hnutí nebo zkrotily jazyk. Ba některé natolik odvykly rozhovorům, že když si nutnost žádá, aby mluvily, jen stěží správně vyslovují slova.

Za šesté jsou při tom všem tak úžasně ozdobeny ctností trpělivosti, že jejich ducha nemůže zlomit nebo změnit ani žádné protivenství v souženích nebo nespravedlnost mrzutostí.

Za sedmé si nakonec zasloužily tak vysoký stupeň kontemplace, že je učí všemu, co mají dělat nebo čeho se mají vyvarovat, a že umějí šťastně pozvedat svou mysl k Bohu a ve dne v noci setrvávají ve chválách Božích a na modlitbách.

Kéž věčný Bůh milostivě dovolí svou svatou milostí korunovat tak svatý začátek ještě světějším koncem. To, co jsem řekl o Bohu zasvěcených pannách a velmi zbožných služebnicích Kristových, nechť zatím stačí, i když by si jejich podivuhodný život a jejich slavný řád, za nějž vděčí panu papeži Řehořovi, tehdejšímu ostijskému biskupovi, zasloužil samostatné dílo a zvláštní pozornost.

IX. kapitola

Jak František po změně oděvu opravil kostel Panny Marie v Porciunkuli a jak slyšel evangelium, všechno opustil a jak vytvořil hábit, který bratři nosí

21. Když Boží světec opravil jmenovaný kostel, změnil svůj světský oděv. Pak se odebral na jiné místo v blízkosti města Assisi, kde začal opravovat kostel, který byl zničený a téměř na spadnutí, a poté, co dobře začal, nepřestal, dokud všechno řádně neopravil54.

Odtud odešel na další místo, které se nazývá Porciunkula, kde byl kdysi vystavěn kostelík blažené Panny, Matky Boží, ale nyní byl opuštěný a nikdo se o něj nestaral55. Když světec Boží viděl, jak je kostelík zničen, byl pohnut soucitem, a protože choval vroucí zbožnost k Matce veškerého dobra, začal tu pobývat.

Když tento kostelík opravil, uplynuly už tři roky od jeho obrácení. V té době nosil jakýsi poustevnický hábit přepásaný řemenem a chodil s holí v ruce a opánkami na nohou.

22. Jednoho dne se v tomto kostelíku četlo evangelium, ve kterém Pán rozesílá apoštoly, aby kázali. Světec Boží byl přítomen, a protože chtěl slova evangelia pochopit, po slavné mši svaté prosil naléhavě kněze, aby mu toto evangelium vyložil.

Když mu to po pořádku vysvětloval a když svatý František slyšel, že Kristovi učedníci neměli mít ani zlato, ani stříbro nebo peníze, že si na cestu neměli brát ani brašnu, ani měšec, ani chléb, ani hůl, že neměli mít ani obuv, ani dvoje šaty56, ale že měli hlásat Boží království a pokání57, hned se zaradoval v Duchu Božím a řekl: „To je to, co chci, to je to, co hledám, toto všechno chci z celého srdce dělat58.“ Hned, překypuje radostí, pospíchá svatý otec naplnit toto spásné povzbuzení a nesnese žádný odklad ani váhání, dokud nezačne zbožně žít to, co slyšel. Sundal pak opánky z nohou59, odložil hůl a spokojen s jedním šatem zaměnil opasek za provaz. Hábit si předělal, aby měl tvar kříže, aby v něm odolal všemu ďábelskému mámení. Hábit byl z hrubé látky, aby v něm křižoval tělo plné neřestí60 a hříchů. Byl to oděv chudičký a bez ozdob, aby neprobouzel světské žádosti. I to ostatní, co slyšel, se snažil konat s co největší péčí a úctou. 10 Nebyl hluchým posluchačem evangelia, ale měl chvályhodnou paměť a vše, co slyšel, se snažil plnit doslova.

X. kapitola

O zvěstování evangelia, hlásání pokoje a o obrácení prvních šesti bratří

23. Od té doby začal s velkým nadšením a s radostí kázat všem pokání, prostým slovem, ale i velkodušností srdce povzbuzoval své posluchače. Jeho slovo bylo jako plápolající oheň, který pronikal do hlubin srdce a naplňoval mysli všech obdivem. Zdál se být úplně jiný než dříve. Zaměřen zcela na nebeské věci, odmítal ohlížet se po pozemských. Podivuhodným řízením kázal nejprve tam, kde se jako chlapec naučil číst a kde byl pak s velikou slávou nejprve pohřben61, takže šťastný začátek byl korunován ještě šťastnějším koncem. Kde se učil, tam i vyučoval, a kde začal, tam i šťastně skončil.

Při každém svém kázání, dříve než shromážděným předložil Boží slovo, vyprošoval všem pokoj slovy: „Ať vás Pán obdaří pokojem! 62 Takto vždycky hlásal s velkou zbožností mužům i ženám a všem, kdo přicházeli a které potkával. A tak mnozí, kdo nenáviděli pokoj i spásu, objali s pomocí Boží celým srdcem pokoj, stali se sami dětmi pokoje a horlivě usilovali o věčnou spásu.

24. Z nich pak zbožně následoval Božího muže jako první jeden zbožný člověk prostého ducha z Assisi63. Pak to byl bratr Bernard, který přijal poselství pokoje a odvážně se vydal za světcem Božím, aby získal nebeské království. Často zval blaženého Otce do svého domu, hostil ho a pozorně sledoval jeho život i chování. Občerstven vůní jeho svatosti, počal bázeň a porodil touhu po spáse. Když ho viděl, jak se celou noc modlí, jak málo spí a jak chválí Boha a slavnou Pannu, jeho Matku, pln obdivu řekl: „Tento člověk je vskutku64 od Boha.“ Pospíchal tedy prodat svůj majetek a výtěžek rozdělil ne svým příbuzným, ale chudým. Tím, že zvolil slávu cesty dokonalosti, naplnil radu svatého evangelia: „Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej všechno, co máš, a rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi, pak přijď a následuj mne65.“ Když to vykonal, způsobem života i oděvem se přidružil k svatému Františkovi a byl stále s ním, dokud se nerozmnožil počet bratří, a pak byl z příkazu zbožného otce poslán do jiných krajin66. Jeho obrácení se k Bohu bylo příkladem pro ostatní obrácené, aby také oni svůj majetek prodali a rozdali ho chudým. Svatý František se z příchodu a obrácení takového muže zaradoval velkou radostí67, hlavně z toho, že se ukázalo, že se o něho Pán stará, když mu dal potřebného druha a věrného přítele68.

25. Brzy po něm následoval jiný občan z Assisi, který žil chvályhodným způsobem a který to, co svatě začal, zakrátko ještě svatěji dokončil69.

Nedlouho po něm přišel bratr Jiljí, muž prostý, spravedlivý a bohabojný70, který již dlouho žije mezi námi svatě, spravedlivě a zbožně71 a dává nám příklad dokonalé poslušnosti, manuální práce a svatého kontemplativního života72.

K těmto pak přibyl další a konečně i bratr Filip73, který doplnil jejich počet na sedm. Jeho rtů se Pán dotkl žhavým uhlem74, takže o něm mile mluvil a z jeho rtů splývala medově sladká slova. I Písmu svatému rozuměl a uměl je vykládat, i když se tomu neučil75, a tak byl následovníkem těch, které vůdci Židů obviňovali, že jsou neučení a prostí76.

XI. kapitola

O prorockém duchu a o napomenutích svatého Františka

26. Blažený otec František byl denně naplňován útěchou a milostí Ducha svatého. S veškerou bdělostí a starostlivostí formoval své nové syny podle nových zásad; učil je jistým krokem kráčet po cestě svaté chudoby a blažené prostoty. Jednoho dne, když obdivoval Boží milosrdenství v dobrodiních, která dostal, zatoužil, aby mu Bůh ukázal, co bude dál s ním a s jeho bratry; vyhledal si tedy, jak často činíval, místo k modlitbě. Dlouho tam setrvával s bázní a třesením před Vládcem všehomíra a s hořkostí v duši znovu probíral špatně prožitá léta77, stále opakoval tato slova: „Bože, buď milostiv mně hříšnému78!“ A tu mu poznenáhlu začala hlubiny jeho srdce zaplavovat nevýslovná radost a veliká blaženost. Začíná opouštět sám sebe, úzkosti potlačil, tmy, které ze strachu nad hříchy zahalovaly srdce, zmizely a dostal vlitou jistotu, že všechny hříchy jsou mu odpuštěny a nabyl jistoty, že žije v milosti. Pak upadl do vytržení a byl celý ponořen do světla, možnosti jeho ducha se rozšířily, takže mohl jasněji vidět do budoucnosti. Když pak líbezné světlo s blažeností zmizelo, duchovně obnoven si připadal jako proměněný v jiného člověka.

27. Jakmile se vrátil, radostně bratřím řekl: „Mějte odvahu a radujte se v Pánu79, nejdražší, nebuďte smutní, že je nás zdánlivě málo, také moje nebo vaše prostota ať vás neleká, neboť toto mi vpravdě ukázal Pán: Bůh nám dá vyrůst ve veliký zástup a mnohonásobně nás rozšíří až do všech končin země. K vašemu prospěchu jsem nucen vám říci, co jsem viděl, ač bych to raději zamlčel, kdyby mne láska nenutila říct vám to.

Viděl jsem veliké množství lidí, kteří k nám přicházeli a chtěli s námi žít v hábitu svatého života a podle řehole našeho blaženého Řádu. Dosud mi ještě v uších znějí jejich kroky, jak přicházejí a odcházejí, kam jim svatá poslušnost přikazuje. Viděl jsem také cesty téměř plné zástupů, jak přicházejí ze všech národů. Přicházejí Francouzi, pospíchají Španělé, Němci a přibíhají Angličané a také velké množství jinak mluvících se přidávalo.“ Když to bratři vyslechli, naplnila je spasitelná radost jednak z toho, jakou milost Pán Bůh svému svatému propůjčil, jednak proto, že horlivě prahli po dobru bližních a chtěli, aby byli spaseni a zároveň aby denně rostl jejich počet.

28. A světec pokračoval: „Bratři, abychom věrně a oddaně Pánu, našemu Bohu, vzdávali díky za všechny dary a také abyste věděli, jak se máte k přítomným i budoucím bratřím chovat, slyšte pravdu o tom, co se stane. Nyní, na počátku našeho života, nalezneme k jídlu nadmíru sladké a chutné ovoce, ale zakrátko nám budou nabízeny plody méně sladké a chutné a nakonec dostaneme zcela hořké, které nebudeme moci jíst, protože pro svou hořkost budou zcela nepoživatelné, i když se budou zdát navenek plné vůně a krásy. Vpravdě, jak jsem vám řekl, Bůh nám dá vyrůst ve veliký lid. Ale až se tak stane, bude to, jako když muž hodí do moře nebo do jezera síť a uloví velké množství ryb80, a když je shromáždí ve své loďce, je velmi obtížné uvézt celé množství, vybere proto ty větší a ty, které se mu líbí, do svých nádob, ostatní však vyhodí ven81.“ Jak zrcadlí pravdu všechno to, co Boží světec předpověděl, jak je to zjevné, jak je to jasné těm, kdo uvažují v duchu pravdy. Hle, jak duch proroctví spočíval82 na svatém Františkovi.

XII. kapitola

Jak je poslal po dvou do světa a jak se zakrátko zase sešli

29. V té době stoupl jejich počet na osm tím, že do řádu vstoupil jeden dobrý muž83. Tu si je všechny blažený František svolal k sobě a promlouval k nim ještě více o Božím království84, o pohrdání světem, o zapírání vlastní vůle a o podrobování si těla. Pak je rozdělil do čtyř skupin po dvou a řekl jim: „Jděte, milovaní, po dvou85 do různých částí světa a hlásejte lidem pokoj86 a pokání na odpuštění hříchů87. A buďte trpěliví v soužení88, jisti si tím, že Pán splní svou smlouvu a svůj slib. Pokorně odpovídejte těm, kteří se vás budou tázat, žehnejte těm, kdo vás budou pronásledovat89, děkujte těm, kdo vás budou hanět a urážet, protože za odměnu máme připravené věčné království90.“ S radostným jásotem přijali bratři příkaz svaté poslušnosti a pokorně se vrhli na zem před svatým Františkem. On je však objímal a jemně a s úctou každému říkal: „Hoď svou starost na Pána a on se o tebe postará91.“ Toto říkával vždycky, když pod poslušností rozesílal nějaké bratry.

30. Bratr Bernard se vydal s bratrem Jiljím na cestu směrem k sv. Jakubovi, svatý František se svým druhem si zvolil jinou část světa. Zbývající čtyři putovali po dvojicích do různých končin země. Za krátký čas si však svatý František přál všechny své bratry opět vidět. Prosil tedy Pána, který shromažďuje rozptýlený Izrael92, ať ve svém milosrdenství dovolí, aby se zakrátko znovu sešli. A tak se stalo, že krátce nato se podle jeho přání sešli bez jakéhokoliv lidského zásahu a děkovali Pánu93. Když se sešli, zavládla mezi nimi veliká radost, že opět vidí svého dobrého pastýře, a divili se, že je mohlo svést dohromady pouhé přání. Pak si vyprávěli o dobrodiních, která jim milosrdný Bůh prokázal, a jestliže byli v něčem nedbalí nebo nevděční, pokorně prosili svatého otce o napomenutí a pokání, které pak pečlivě vykonali.

Jak byli vždycky zvyklí činit, když k němu přicházeli, neskrývali před ním ani nejmenší myšlenku, ani bezděčné hnutí duše. A i když vykonali všechno, co jim bylo uloženo, pokládali se za neužitečné služebníky94. Neboť vskutku dostali od blaženého Františka onu první dokonalou školu čistoty ducha, takže i když věděli, že konají užitečné, svaté a správné věci, v hloubi srdce si vůbec nevšímali prázdné radosti ze sebe samých. Blažený otec své syny objímal překypující láskou a začínal jim odhalovat své úmysly a prozrazovat, co mu Pán zjevil.

31. Brzy se k nim připojili další čtyři dobří a vhodní muži95 a následovali světce Božího. Tehdy se o něm začalo hodně mluvit mezi lidmi a věhlas Božího muže se šířil. V té době také svatý František i jeho bratři zakoušeli obrovské nadšení a zvláštní radost, když někdo, ať to byl kdokoli či jakýkoli věřící, ať bohatý či chudý, ze vznešeného nebo nízkého rodu, pohrdaný či uctívaný, moudrý či prostý, klerik či nevzdělanec nebo laik z křesťanského lidu, veden Duchem Božím přišel, aby přijal hábit svatého Řádu. I světští muži to všechno velmi obdivovali a příklad pokory je provokoval k nápravě svého způsobu života a k lítosti nad svými hříchy. Ani nízký původ, ani nesnáze chudoby je netížily, ba dokonce v dílech Božích byli proměňováni ti, které Bůh chtěl proměnit96, neboť on je s těmi, kterými svět pohrdá, a má zalíbení v prostých97 lidech.

XIII. kapitola

Jak František psal poprvé řeholi, když měl jedenáct bratří, a jak ji pan papež Inocenc potvrdil, a o vidění stromu

32. Když blažený František viděl, že Pán Bůh denně rozmnožuje počet bratří, napsal jednoduše a jen několika slovy pro sebe a pro své současné i budoucí bratry pravidla života, tj. řeholi, a použil k tomu hlavně slova svatého evangelia, po jehož dokonalém zachovávání jedině toužil. Připojil jen několik jiných předpisů, které byly nezbytné pro svatý způsob života98. Potom přišel se všemi jmenovanými bratry do Říma a velmi si přál, aby mu pan papež Inocenc III. potvrdil to, co napsal. Tehdy pobýval v Římě ctihodný assiský biskup Guido, který si svatého Františka i všech bratří velmi vážil a prokazoval jim zvláštní náklonnost. Když uviděl svatého Františka a jeho bratry, nesl jejich příchod velmi těžce, protože netušil, proč přišli. Obával se, že chtějí opustit své rodné město, kde skrze ně začal Pán konat tolik velkého. Byl totiž velmi rád, že má ve svém biskupství takové lidi, jejichž způsobu života a chování si velmi vážil. Když se však doslechl o důvodu jejich cesty a seznámil se s jejich úmyslem, velmi se v Pánu zaradoval99 a slíbil, že jim bude radou i skutkem nápomocen. Svatý František se kromě toho odebral i k ctihodnému pánovi biskupovi sabinskému, který se jmenoval Jan od sv. Pavla100, o kterém se říkalo mezi ostatními knížaty a osobnostmi římské kurie, že obzvlášť pohrdá pozemskými věcmi a miluje nebeské . Ten ho dobrotivě a laskavě přijal a schvaloval jeho přání a záměr.

33. Protože však byl opatrný a moudrý muž, začal se ho nejprve vyptávat na různé věci a pak mu radil, aby se rozhodl pro mnišský, nebo poustevnický život101. Ale svatý František tuto radu, nakolik jen mohl, pokorně odmítal. Ne že by radou pohrdal, ale usiloval o něco jiného a toužil po něčem vyšším. Pan biskup obdivoval jeho horlivost, obával se však, aby od svého, tak velkého předsevzetí neupustil, a proto mu ukazoval mnohem schůdnější cesty. Konečně však, přemožen vytrvalými prosbami, souhlasil a od té chvíle se snažil dostat jeho záležitost před papeže. Hlavou Boží církve tehdy byl pan papež Inocenc III., slavný muž, vynikající učenec a skvělý řečník, který hořel horlivostí pro spravedlnost, kdykoli šlo o záležitosti křesťanské víry. Když poznal přání Božích mužů, po zvážení schválil jejich žádost s okamžitou platností. A také je v mnohém povzbudil a poradil jim. Pak svatému Františkovi a jeho bratřím požehnal a pravil jim: „Jděte s Pánem, bratři, a jak vám Pán milostivě vnukne, kažte všem pokání! A až vás všemohoucí Pán rozmnoží počtem i milostí, radostně mi to oznamte a já vám povolím a s důvěrou svěřím ještě více.“

Pán byl se102 svatým Františkem vskutku všude, ať šel kamkoli, těšil ho svými zjeveními a povzbuzoval svými dobrodiními. 10 Když se František jedné noci uložil ke spánku, zdálo se mu, že jde po cestě, u níž stál strom obrovské výšky. 11 Ten strom byl krásný, silný, mohutný a neobyčejně vysoký103. 12 Když se k němu přiblížil a stál pod ním a obdivoval jeho krásu i velikost, stalo se, že najednou sám světec vyrostl do takové výše, že mohl uchopit jeho vrcholek do ruky a velmi snadno jej ohnout až k zemi. 13 To se doopravdy stalo, když se pan papež Inocenc, nejvyšší a nejvznešenější strom světa, tak dobrotivě sklonil k jeho prosbě a žádosti.

XIV. kapitola

O jeho návratu z města Říma do Spoletského údolí a o jeho cestování

34. Svatý František a jeho bratři se velmi radovali z daru a milosti takového otce a pána a děkovali všemohoucímu Bohu, který ponížené pozvedá a zarmouceným dává útěchu104. František zašel ještě k hrobu blaženého Petra, pomodlil se zde a pak s bratry opustil město a vydal se na cestu do Spoletského údolí.

3 Po cestě si vypravovali, kolika a jak velkými a nádhernými dary je dobrotivý Bůh zahrnul, jak láskyplně byli Kristovým náměstkem, pánem a otcem celého křesťanstva přijati, jak by mohli splnit jeho napomenutí a příkazy, jak by měli řeholi, kterou přijali, upřímně zachovávat a věrně střežit, jak by měli před Nejvyšším chodit ve vší svatosti a zbožnosti, a konečně i jaký by měli vést život, aby růstem ve svatých ctnostech mohli být příkladem bližním. Když si o všech těchto věcech noví Kristovi učedníci ve škole pokory dostatečně pohovořili, den již značně pokročil a připozdilo se. Tehdy došli na osamělé místo. Namáhavou cestou byli velmi unavení a hladoví, ale nemohli se ničím osvěžit, protože ono místo bylo daleko od lidských obydlí. 10 Hned se však, z Boží prozřetelnosti, objevil muž, jenž nesl v rukou chléb, který jim dal, a odešel. 11 Oni ho však neznali, a tak se ve svých srdcích divili a zbožně jeden druhého napomínali, aby ještě více důvěřovali božímu milosrdenství. 12 Když pojedli, a tak se nemálo posílili, přišli na nějaké místo blízko města Orte, kde zůstali asi patnáct dní. 13 Někteří z nich odešli do města, aby získali potřebné jídlo, a to málo, co mohli získat dům od domu, donesli ostatním bratřím a společně jedli s díkůčiněním a s radostí v srdci. 14 Když z toho, co zbylo, nemohli nikomu dát, uložili zbytky v jakési hrobce, kam se ukládala těla mrtvých, aby to snědli příště. 15 Bylo to osamělé a pusté místo, navštěvované jen velmi zřídka nebo vůbec ne.

35. Bratři se velmi radovali, že neviděli ani neměli nic, co by jim mohlo připravit marnivou nebo tělesnou radost. Proto tam uzavřeli se svatou chudobou úmluvu105, a protože se přes nedostatek všech světských věcí cítili plni útěchy, rozhodli se, že se jí budou vždy a všude držet. Zbaveni všech starostí o pozemské věci, radovali se jen z Boží útěchy a stanovili si a rozhodli se, že z objetí chudoby je nesmí vytrhnout žádné soužení ani pokušení. I když krása tohoto místa, která by nepochybně mohla přispět k ochabnutí pravé síly ducha, jejich horlivost nespoutala, přece jej opustili, aby je delší pobyt na tomto místě nevedl k vlastnění něčeho, a tak následovali šťastného otce do Spoletského údolí, kam zakrátko dorazili.

Jako praví milovníci spravedlnosti nyní společně uvažovali, zda se mají zdržovat mezi lidmi, nebo zda by se měli uchýlit do samoty. Avšak svatý František, který se nespoléhal na vlastní činnost, ale jehož každému dílu předcházela modlitba, se rozhodl, že nebude žít sám pro sebe, nýbrž pro toho, který za všechny zemřel106, neboť poznal, že byl poslán, aby Bohu získával duše, které chtěl uchvátit ďábel107.

XV. kapitola

O věhlasu blaženého Františka a o obrácení mnohých k Bohu; jak dostal Řád jméno menších bratří a jak formoval blažený František ty, kdo vstupovali do Řádu

36. Nato obcházel Kristův statečný rytíř František města a vesnice108 a zvěstoval Boží království ne přemlouvavými slovy lidské moudrosti, nýbrž učením a silou Ducha109 kázal pokoj110, učil spáse a pokání na odpuštění hříchů111.

Ve všem jednal s důvěrou v to, co mu bylo dáno apoštolskou pravomocí, a vyhýbal se pochlebování, které odvádí stranou. Přestupky určitých lidí nezkrášloval, ale pranýřoval, život hříšníků neomlouval, nýbrž káral ostrým plísněním, protože nejprve sám skutky konal to, co druhým radil slovy. Nebál se, že bude sám pokárán, říkal pravdu tak přesvědčivě, že jeho kázání obdivovali dokonce i nejučenější muži, považovaní za významné a důstojné, a třásli se bázní v jeho přítomnosti. Sbíhali se muži i ženy, pospíchal klérus, přidávali se řeholníci, aby viděli a slyšeli Božího světce, jenž jim připadal jako z jiného světa. Lidé každého věku a pohlaví spěchali, aby viděli podivuhodné věci, které Pán nově ve světě působil skrze svého služebníka. Zdálo se, jako by v této době, ať skrze přítomnost svatého Františka nebo skrze jeho věhlas, bylo na zem posláno nové světlo z nebe, aby rozptýlilo veškerý závoj temnoty, která zastírala skoro celou zemi tak, že téměř nikdo nevěděl, jak z ní vybřednout. Neboť tak hluboké zapomenutí na Boha a nedbalost vůči jeho přikázáním tísnily všechny, že jen stěží by byli schopni zbavit se i jen trošky svých starých a zakořeněných špatností.

37. A tu zářil František jako jasná hvězda v tmavé noci a jako jitro, které proniká temnotami. Tak se stalo, že zakrátko se změnil vzled celé země; odložila bývalou ošklivost a ukazovala radostnější tvář. Dřívější suchopár zmizel a na zpustlém poli rychle vzešla nová setba; také neudržované vinice začaly vyhánět výhonky, které měly vůni Páně a které po líbezných květech vydaly ovoce slávy a cti112. Všude zněly díky a chvály113, takže mnozí zanechávali světských starostí a v životě a učení blaženého Františka získávali sebepoznání a toužili milovat a ctít Stvořitele.

Mnozí lidé, urození i neurození, klerici i laici, přidávali se z Božího vnuknutí ke svatému Františkovi, aby pod jeho vedením a učením sloužili neustále Bohu. Boží svatý, jako přetékající řeka nebeské milosti, všechny zaplavil proudy charizmat, takže půdu jejich srdcí ozdobil květy ctností. Byl přece vynikajícím umělcem, podle jehož příkladu, pravidel i nauky se po svém pádu Kristova církev obnovila v obojím pohlaví a triumfuje v trojím šiku těch, kdo mají být spaseni114. A všem dal směrnice pro jejich život a každému stavu vskutku ukázal cestu ke spáse.

38. Zde však především chceme mluvit o řádu, který František spojil a udržel jednak svou láskou a jednak svým povoláním. O kterém tedy? Nejprve založil Řád menších bratří a při té příležitosti mu dal toto jméno. V řeholi totiž bylo napsáno: Ať jsou menší115. Když tuto větu vysvětloval, řekl: „Chci, aby se toto bratrské společenství nazývalo Řádem menších bratří.“

A jako opravdoví menší, kteří jsou podřízeni všem, hledali pro sebe vždy místo málo důstojné a vykonávali i takovou službu, kde by vůči nim mohli být nespravedliví, aby si tak zasloužili vybudovat základy na pevné půdě pravé pokory, aby na nich šťastně vyrostla duchovní stavba ctností.

A vskutku na tomto základě vytrvalosti vyrostla nádherná stavba lásky, do níž se přidávaly živé kameny116 ze všech konců světa, které pak vyrostly v příbytek Ducha117 svatého. Jakým žárem lásky planuli noví Kristovi učedníci! Jak svěží lásku chovali k svému zbožnému společenství! Když se totiž někde společně sešli nebo se potkali na cestě, jak bylo zvykem, vyšli si vstříc, jako by zasaženi šípem duchovní lásky, jenž rozséval sémě pravé lásky, která je nad každou lásku. Co tím míním? Čistá objetí, něžný cit, svaté políbení, milý rozhovor, umírněný smích, radostnou tvář, jasný pohled118, pokorného ducha, smířlivou řeč, citlivou odpověď119, a také týž úmysl, pohotovou poslušnost a neúnavnou úslužnost.

39. A tak když pohrdli vším pozemským a osvobodili se od sebelásky, vroucnost své lásky vylévali na společenství a snažili se, aby si v potřebách bratrsky vycházeli vstříc. Toužili se často setkávat a radovali se ještě více, když byli spolu, a naopak, velmi těžké jim bylo odloučení a hořké a tvrdé loučení.

3 Ani se neodvažovali dávat přednost něčemu jinému před příkazy svaté poslušnosti jako poslušní vojáci, kteří jsou připraveni vykonat rozkaz ještě dřív, než je vysloven. Neuměli nad příkazy mudrovat, bez námitek se vrhali střemhlav do všeho, co jim bylo uloženo.

Jako „učedníci přesvaté chudoby“ nic neměli a k ničemu nelnuli, proto se nebáli, že o něco přijdou. Byli spokojeni s jedním hábitem, který byl často uvnitř i zevně záplatován. Nebyl zdobený, ale bylo na něm vidět pohrdání světskými věcmi a jejich bezcennost, aby v něm vypadali jako úplně ukřižovaní světu120. Opásávali se provazem a nosili levné kalhoty. Jejich zbožným cílem bylo: vytrvat v tomto a nic víc nemít.

Proto byli vždy klidní, nežili ve strachu, ani se nenechávali rozptylovat žádnou starostí a zítřek očekávali bez jakékoliv ustaranosti, ani se pozdě v noci nebáli, kde najdou nocleh, i když se často vydávali na cesty. I když často v největší zimě postrádali nezbytné přístřeší, ohřívali se u pecí121, nebo nacházeli útulek v rozsedlinách skal či ve slujích.

10 Přes den ti, kdo to uměli, pracovali rukama, ošetřovali malomocné nebo pokorně a zbožně všem sloužili na jiných čestných místech. 11 Nechtěli vykonávat žádný úřad, z něhož by mohlo vzniknout pohoršení, ale zaměstnávali se vždy svatým, řádným, poctivým a užitečným dílem, aby povzbuzovali všechny, s nimiž se setkávali, k pokoře a trpělivosti.

40. Silou trpělivosti byli tak vyzbrojeni, že chtěli raději trpět tělesná pronásledování než mít chválu a přízeň světa tam, kde byla rozpoznána či chválena jejich svatost. Často museli strpět spílání a nadávky, svlékali je, tloukli, spoutávali, i do vězení je uvrhovali, ale snášeli to všechno zmužile, u nikoho nevyhledávali pomoc a přes to všechno z jejich úst nevycházelo nic jiného než chvála a díkůvzdání.

Téměř nikdy nepřestávali chválit Boha a modlit se, ale vytrvalým zpytováním si připomínali, co všechno vykonali; za vše dobré děkovali Bohu, svých opomenutí a nedbalostí litovali v slzách a ve vzdychání. Jestliže nepoznávali, že jsou v duši stále zahrnováni obvyklou milostí, domnívali se, že je Bůh opustil. Když se chtěli oddávat modlitbě, o nic se neopírali, aby je nepřemohl spánek. Někteří se drželi ve stoje za provazy, zavěšené na stropě, aby jim přemáhání spánku nenarušovalo modlitbu.

Jiní nosili železné kající nástroje nebo se opásávali dřevěnými kajícími pásy. Kdykoli bohatším jídlem nebo pitím porušili svou obvyklou střídmost nebo pro únavu na cestách byť jen trochu překročili hranice nezbytného, trápili se po mnoho dní tvrdým postem. Pokušení těla se snažili potlačit i takovým umrtvováním, že se jim neprotivilo svléci se i v krutém mrazu, nebo si celé tělo rozpíchali trny, až z něj tekla krev.

41. Tak rozhodně pohrdali vším pozemským, že přijímali sotva to nejnutnější k životu, a natolik se dlouhým zvykem vzdálili tělesným útěchám, že se neobávali žádné strohosti.

Při tom všem usilovali o pokoj a snášenlivost se všemi, vždy jednali upřímně a pokojně a všemožně se snažili vyhnout pohoršení. Mluvili jen po nezbytně nutnou dobu a z jejich úst nevyšlo cokoliv šprýmařského či planého, takže v jejich životě a chování nebylo možné nalézt nic ani trochu nevhodného či nečestného.

Všechny jejich činy byly ukázněné, chůze vždy skromná, smysly byly tak umrtvené, že sotva něco slyšeli či viděli kromě toho, co vyžadovalo jejich zvláštní pozornost; oči měli sklopené k zemi, duchem přebývali v nebi. Žádná závist, malomyslnost, hněv, odpor, žádná trpkost, žádné podezírání u nich nenalezly místa, naopak, mezi nimi vládla veliká jednota, trvalý pokoj, díkůčinění a chvalozpěv. To je příklad zbožného otce, který ani ne tak slovem a jazykem, jako spíše činem a pravdou vychovával své nové syny122.

XVI. kapitola

O jeho pobytu u Rivotorto a o zachovávání chudoby

42. Blažený František žil s ostatními bratry blízko Assisi na místě zvaném Rivotorto123. Stála tam opuštěná chatrč, pod jejíž střechou se před prudkými dešti skrývali a žili ti, kdo pohrdli velkými a krásnými domy. Vždyť jak řekl jeden světec: „Snadněji se přijde do nebe z chudé chýše než z paláce“. Na tomto místě žili tedy všichni bratři a synové se svým blaženým otcem v tvrdé práci124 a v nedostatku všech věcí. Často neměli ani chleba, a tak se spokojovali s řepou, kterou si v assiské rovině tu a tam ve své nouzi vyžebrali. Ta chatrč byla však tak malá, že se v ní sotva dalo sedět či ležet. Přesto nebylo slyšet žádný nářek nebo reptání, naopak s klidným srdcem a radostnou myslí si zachovali trpělivost. Svatý František však stále každý den svědomitě bděl nad sebou i nad svými bratry a nedovolil, aby na nich ulpělo něco svůdného, a zaháněl z jejich srdcí veškerou nedbalost.

Byl neúprosný v kázni a ve dne v noci bděl na stráži. Když ho totiž, jak se někdy stává, přepadlo tělesné pokušení, vrhl se do jámy plné sněhu, jaké bývají v zimě, a zůstal tam tak dlouho, až všechno tělesné pokušení ustoupilo. Také ostatní horlivě následovali příklady takového umrtvování.

43. Učil je nejen umrtvovat zlé náklonnosti a potlačovat tělesné žádosti, ale i vnější smysly, jimiž do duše vchází smrt. Tehdy tou krajinou s velkým pozdvižením a slávou táhl císař Ota125, aby získal korunu pozemského království. Ač byl přesvatý otec s ostatními v nedaleké chatrči, nevyšel, aby se na průvod podíval, a ani nikomu nedovolil se jít podívat, jen jednomu, a ten králi neustále oznamoval, že jeho sláva bude mít krátké trvání.

Slavný světec byl ponořen do sebe, procházel se v hlubinách svého srdce a připravoval v něm Bohu důstojný příbytek. Proto ani neslyšel hřmot, který přicházel zvenčí, a žádný hlas jím nemohl otřást nebo přerušit veliký úkol, který měl v rukou! Kvetla v něm apoštolská moc, a proto rozhodně odmítal pochlebování králům a knížatům.

44. Všemožně usiloval o svatou prostotu a nedovolil těsnému prostoru, aby omezoval šíři jeho srdce. Proto napsal na trámy chatrče jména bratří, aby každý, kdo se chtěl modlit nebo odpočívat, znal své místo a aby těsný prostor nerušil pokoj ducha.

Když tam tak přebývali, stalo se, že jednoho dne přišel k chýši nějaký muž, který vedl osla. Aby nebyl odmítnut, pobídl svého osla, aby ho zahnal dovnitř, slovy: „Jdi dovnitř, ať prokážeme tomuto místu dobrodiní.“ Když to svatý František slyšel, nesl to velmi těžce, neboť poznal, co si ten muž myslí: domníval se, že tu bratři chtějí zůstat a ono místo zvětšit a připojit dům k domu126. František odtamtud ihned odešel, pro sedlákovo slovo chatrč opustil a odebral se na nedaleké místo, zvané Porciunkula, kde předtím, jak bylo výše uvedeno, opravil kostelík Panny Marie. Nechtěl mít nic ve svém vlastnictví, aby mohl všechno plněji vlastnit127 v Bohu.

XVII. kapitola

Jak učil blažený František své bratry modlit se a o poslušnosti a čistotě bratří

45. V tu dobu ho bratři prosili, aby je naučil modlit se128, protože jak tak v prostotě ducha putovali, neznali dosud ještě církevní hodinky. A tu jim František řekl: „Když se modlíte, říkejte Otčenáš129 a Klaníme se ti, Kriste, klaníme se i směrem ke všem tvým kostelům na celém světě a chválíme tě, neboť svým svatým křížem jsi vykoupil svět130.“

To se bratři, učedníci zbožného mistra, snažili zachovávat s největší svědomitostí, protože se snažili vykonat co nejlépe nejen to, co jim blažený otec František řekl jako bratrskou radu nebo jako otcovské nařízení, nýbrž i o to, co z nějakého znamení poznali, že na to jen pomyslil nebo to uvážil. Blažený otec jim totiž říkával, že pravá poslušnost nespočívá jen v plnění výslovně řečeného, nýbrž i dobře myšleného, nejen toho, co je přikázáno, ale i toho, co se zamýšlí. 5 To jest: „Jestliže bratr podřízený slyší nejen hlas bratra představeného, ale poznává i jeho vůli, musí se hned odhodlat k plné poslušnosti a vykonat to, co z nějakého náznaku poznal.“

Kdekoli stál nějaký kostel, třebaže nebyli u něho a mohli ho spatřit jen z dálky, sklonili se směrem k němu hluboce až k zemi, a skloněni tělem i duší, klaněli se Všemohoucímu slovy: „Klaníme se ti, Kriste, klaníme se i směrem ke všem tvým kostelům,“ jak je tomu svatý otec naučil. A co je neméně obdivuhodné, kdekoli spatřili kříž nebo znamení kříže, ať bylo na zemi, na stěně, na stromech nebo na plotech při cestách, činili totéž.

46. Neboť tak je naplňovala svatá prostota, tak je učila čistota života a čistota srdce je tak ovládala, že vůbec neznali dvojakost ve smýšlení, protože jako v nich byla jedna víra, tak i jeden duch131, jedna vůle, jedna láska, ustavičná shoda srdcí, svornost mravů, pěstování ctností, shoda v myšlení a poctivost ve skutcích.

Často vyznávali své hříchy a přestupky diecéznímu knězi, který neměl dobrou pověst a byl pro své neřesti všemi opovrhován. I když je na špatnost kněze mnozí upozorňovali, nechtěli tomu věřit a nepřestali mu vyznávat své hříchy a prokazovat mu povinnou úctu. Ba dokonce když tento nebo jiný kněz jednomu bratrovi kdysi řekl: „Dej pozor, bratře, abys nebyl pokrytcem,“ jen pro to slovo kněze uvěřil, že pokrytcem je. Kvůli tomu ve dne v noci naříkal, zasažen velkou bolestí. A když se ho bratři tázali, proč je tak skleslý a smutný, odpověděl: „Kněz mi řekl slovo, které mi působí takovou bolest, že sotva mohu myslet na něco jiného.“ Bratři ho utěšovali a domlouvali mu, aby tomu napomenutí nevěřil. On jim však řekl: „Co to říkáte, bratři? Kněz to byl, kdo mi to řekl. Cožpak může kněz lhát? A nemůže-li lhát, musíme věřit, že to, co řekl, je pravda.“ V této prosté víře setrvával dlouho a uklidnil se teprve slovy přeblaženého otce, který mu výrok kněze vysvětlil a jeho úmysl moudře omluvil.

10 Sotva by bratr mohl být ve svém srdci tak zmatený, aby Františkovou plamennou řečí každý mrak neustoupil a opět se nevyjasnilo.

XVIII. kapitola

O ohnivém voze a o znalosti, kterou měl blažený František o nepřítomných bratřích

47. Protože bratři přicházeli před Boží tvář s prostotou a k lidem s důvěrou, zasloužili si být potěšeni božským zjevením. Protože byli rozněcováni ohněm Ducha svatého, nejen ve stanovených dobách, nýbrž v kteroukoliv hodinu, když je tísnily pozemské starosti a zbytečné úzkosti, pokorným hlasem zbožně zpívali Otčenáš. Jedné noci se od nich přeblažený otec František vzdálil. A hle, kolem o půlnoci, když někteří bratři spali, jiní se v tichosti modlili, projel dveřmi domu zářící ohnivý vůz a dvakrát či třikrát projel místností sem a tam. Na voze byla obrovská koule, která vypadala jako slunce, a ozařovala noc. Bdící bratři nestačili žasnout a spící se probudili a cítili vnitřní osvícení srdce stejně, jako vnímali vnější světlo. Dali hlavy dohromady a začali se ptát, co by to mělo znamenat. A tu se silou a milostí toho světla zjevilo svědomí jednoho druhému.

Nakonec pochopili, že to byla duše jejich svatého otce, která tak nádherně zářila jasnou září a která si pro velikou krásu své čistoty a velkou oddanost lásky ke svým synům zasloužila obdržet takové dobrodiní od Boha.

48. Z jasných znamení často zřetelně poznali, že jejich přesvatému otci nezůstávají skryta tajemství jejich srdcí. Mnohokrát, ne od člověka, ale jen ze zjevení Ducha svatého, věděl o činech nepřítomných bratří, pronikal do tajemství srdcí a zkoumal svědomí! Jak mnoho [bratří] ve snu napomínal a ukládal jim, co mají dělat, a přikazoval, co dělat nemají! Jak mnohým, kterým zářilo v tváři přítomné štěstí, předpověděl budoucí neštěstí! Stejně tak o mnohých už předem věděl, že zanechají svých špatností a zvěstoval jim přicházející milost spásy. A konečně, když někdy pro čistotu a prostotu ducha zasluhoval osvícení, dostal jedinečné útěchy zjevení takovým způsobem, že to jiní nepozorovali.

Chci podat zprávu jen o jednom z případů, o kterém jsem se dozvěděl z vyprávění věrohodných svědků. V době, kdy byl bratr Jan z Florencie svatým Františkem ustanoven ministrem bratří v Provenci a když se pak v té provincii slavila kapitula132, otevřel mu Pán Bůh ve své obvyklé blahosklonnosti dveře slova a učinil všechny bratry pozornými a oddanými posluchači. Byl mezi nimi i jeden bratr kněz, slavný svou pověstí, ale slavnější svým svatým životem, který se jmenoval Monald, jehož ctnost byla založena na pokoře, posilována častou modlitbou a chráněna štítem trpělivosti. Této kapituly se účastnil také bratr Antonín133, jehož mysl Pán otevřel, aby rozuměl Písmu134, takže o Ježíši kázal všem lidem slovy nad med sladšími.

Zatímco tedy ohnivě a pln horlivosti bratřím kázal o slovech „Ježíš Nazaretský, Král židovský135, pohlédl zmíněný bratr Monald ke vchodu do domu, kde se také nacházeli bratři, a na vlastní oči viděl vznášet se blaženého Františka ve vzduchu, s rukama rozpjatýma jako na kříži, jak žehná bratřím. 10 A na všech bylo vidět, že jsou plni útěchy Ducha svatého136. Spásná radost, kterou při tom pociťovali, byla dost věrohodným znamením toho, co slyšeli o zjevení a přítomnosti přeslavného otce.

49. Že František znal tajemství srdcí druhých, jak se o tom mnozí často přesvědčili, o tom chci k obecnému prospěchu uvést z mnoha svědectví alespoň jedno, o němž nemůže být pochyb. Jeden bratr, jménem Ricerius, vznešený rodem, ale ještě vznešenějšího chování, Boží přítel, veliký v sebezáporu, usiloval se zbožností a s velkým odhodláním, aby měl plnou přízeň svatého otce Františka. Velmi se však obával, aby se František od něho z nějakého skrytého důvodu neodvrátil a nepřišel tak o milost jeho přízně. Bratr totiž ve své bohabojnosti věřil, že každý, koho má svatý František rád vřelou láskou, je také hoden Boží milosti. A naopak, ke komu by nebyl milý a laskavý, na toho by padl hněv nejvyššího Soudce. O tom bratr často v duchu přemítal, sám se sebou o tom v srdci hovořil, ale nikomu se s bouří svých myšlenek nesvěřil.

50. Když byl jednou blažený Otec ve své cele a modlil se, přišel na to místo zmíněný bratr, tísněný obvyklými myšlenkami. Boží světec poznal, kdo přišel, a poznal, co trápí jeho ducha. Hned ho dal k sobě zavolat a řekl mu: „Synu, žádným pokušením se nenech zneklidňovat a žádná myšlenka ať tě netrýzní, protože jsi mi velmi drahý, a abys věděl, mezi mými přáteli jsi zvlášť hoden mé důvěry a lásky. Klidně přijď za mnou, kdykoli budeš chtít, a mluv se mnou naprosto otevřeně.“ Zmíněný bratr tím byl velmi překvapen, od té doby byl otevřenější a jeho důvěra v Boží milosrdenství rostla tím víc, čím víc stoupal v přízni svatého otce.

Svatý otče, jak těžce musí tvoji nepřítomnost snášet ti, kdo už nemají naději, že najdou na zemi tobě podobného! Pomáhej nám, prosíme, svou přímluvou, když vidíš, že se zaplétáme do vin hříchů! Ač jsi byl naplněn duchem všech spravedlivých, ač jsi budoucí předvídal a přítomné znal, dával jsi vždy přednost svaté prostotě.

Ale vraťme se k předcházejícímu, abychom zachovali dějinný pořádek.

XIX. kapitola

O péči, s níž bděl nad svými bratry, o jeho pohrdání sebou samým a o opravdové lásce

51. I tělesně se blažený František vracel ke svým bratřím, od nichž se, jak už bylo řečeno, duchem nikdy nevzdaloval. Opatrnými a svědomitými zkouškami zkoumal počínání všech, vždy veden zdravým zájmem znát ty, kdo mu byli podřízeni. Když zpozoroval, že někdo učinil to, co nebylo úplně správné, neponechal to bez trestu. A nejprve odděloval neřesti duchovní, pak posuzoval tělesné a nakonec se snažil vymýtit všechny příležitosti, které obvykle otevírají cestu ke hříchu.

Se vší snahou a starostlivostí střežil svatou paní chudobu, když nestrpěl v domě něco zbytečného, aby tam nebylo ani nějaké náčiní, bez kterého by se obešli, kdyby nebylo nezbytně nutné. Je nemožné, tvrdil, ukojit všechny potřeby, aniž by se přitom nesloužilo požitkářství.

Vařené pokrmy si dopřál jen velmi zřídka, a to, co si dopřál, často buď posypal popelem, nebo ničil chuť jídel tím, že je poléval studenou vodou. Často býval na svých cestách světem, když hlásal Boží evangelium137, zván ke stolu vznešenými knížaty, kteří k němu chovali obdiv a zvláštní úctu. Zde, věrný svatému evangeliu138, okusil kousek masa a ostatní, co se zdálo, že jí, ukrýval do klína, ale zdvíhal ruku k ústům, aby si nikdo nevšiml, co dělá.

Co mám říci o požívání vína, když si nepopřál ani dostatek vody, když měl žízeň?

52. Když někde přijal přístřeší, nedovolil, aby mu lůžko vystlali pokrývkami nebo kusy oděvu, ale holá zem přijala jeho holé údy na podložce z jeho šatů. Když někdy svému tělu dopřál dobrodiní spánku, často spal vsedě, aniž by se položil. Místo polštáře používal kus dřeva nebo kámen.

Když se v něm probudila chuť na nějaký pokrm, což je mravné, málokdy si dopřál ho sníst. Jednou, když byl nemocen, snědl kousek kuřete. Když znovu nabral síly, šel do města Assisi. Když došel k městské bráně, přikázal bratrovi, který byl s ním, aby mu uvázal provaz kolem krku a tak ho táhl jako zločince celým městem, a přitom měl volat: „Pohleďte na toho labužníka, který se krmí kuřecím masem, aniž byste to věděli.“ Mnozí se k tomuto nevídanému divadlu sbíhali a se slzami a vzdechy volali: „Běda nám hříšným, celý náš život kroužíme kolem těla, přejídáním a pitkami živíme srdce i tělo!“ V srdci zasaženi takovým příkladem, byli pohnuti k rozhodnutí vést lepší život.

53. Takové věci dělal často, aby sám sebou dokonale opovrhoval a bližní zval k nepomíjející slávě. Sama sebe považoval za rozbitou nádobu139. Neobtížen žádným strachem ani starostí o své tělo, odhodlaně ho vystavoval urážkám, aby z lásky k němu nezatoužil po něčem pomíjejícím.

Jako ten, kdo pravým způsobem pohrdá sám sebou, slovem i příkladem účinně učil všechny, jak mají pohrdat sami sebou. Jak? Všichni ho velmi chválili140 a mnozí o něm pronášeli příznivé úsudky, ale on sám sebe považoval za nejnepatrnějšího a vášnivě sebou pohrdal. Často totiž, když mu druzí prokazovali úctu, ho to velmi bolelo, a aby se navenek bránil před lidskou přízní, dával si na místě od někoho spílat. Zavolal si nějakého bratra a řekl mu: „Pod poslušností ti přikazuji, abys mi tvrdě spílal, a tak mluvil pravdu na rozdíl od lží těchto lidí.“ A když ho pak ten bratr, samozřejmě nerad, nazýval hrubcem, ničemou a povalečem, usmíval se, velmi se radoval a říkal: Ať ti Pán žehná141, neboť říkáš úplnou pravdu! Syn Petra Bernardone si zaslouží slyšet takové věci!“ Těmito slovy narážel na nízký původ své rodiny.

54. Aby ukázal, že je opravdu hoden opovržení, pravdivě vyznával některé činy, když se v něčem dopustil pochybení, a nestyděl se to přiznat i v kázání přede všemi lidmi. Dokonce i tehdy, když si o někom něco nesprávného jen myslil, nebo mu uklouzlo prudší slovo, hned svůj hřích se vší pokorou vyznal a toho, jehož mylně soudil, nebo mu něco řekl, prosil za odpuštění. Ačkoli jeho svědomí bylo dokonale čisté, nebyl klidný a horlivě nad sebou bděl, dokud nezjistil, že každá rána jeho srdce je vyléčena a zahlazena. V každém dobrém díle chtěl jít příkladem, ale nechtěl, aby to bylo zjevné. Proto vším možným způsobem prchal před obdivem, aby se neušpinil ješitností.

Běda nám, ctihodný otče, kteří jsme tě ztratili, náš vzore veškeré dobroty a pokory! Ano, spravedlivým úradkem jsme ztratili toho, jehož jsme se nesnažili poznávat, dokud jsme ho měli.

XX. kapitola

O touze po mučednictví, která ho přivedla nejprve do Španělska a pak do Sýrie. Jak skrze něho Bůh zachránil z nebezpečí lodníky rozmnožením potravin

55. Zapálený božskou láskou, přeblažený otec František vždy se snažil mít účast na velkých událostech, s otevřeným srdcem kráčel cestou Božích přikázání a toužil dosáhnout vrcholu dokonalosti. V šestém roce po svém obrácení142 chtěl totiž, velmi roznícen touhou po svatém mučednictví, plout do Sýrie a zde kázat Saracénům a jiným nevěřícím křesťanskou víru a pokání. Avšak loď do Sýrie, na kterou vstoupil, byla nepříznivým větrem i s ostatními mořeplavci zahnána na pobřeží Dalmácie. Cítil se být tak velkou touhou podveden, proto chvíli počkal a pak prosil lodníky, kteří chtěli plout do Ankony, aby ho vzali s sebou, protože byla malá šance, že by ten rok nějaká jiná loď mohla do Sýrie doplout. Lodníci ho však rozhodně odmítali vzít s sebou, protože nemohl zaplatit. Boží světec však, velmi spoléhaje na Boží dobrotu, nastoupil na palubu tajně spolu se svým druhem. Boží prozřetelnost pak, aniž by to kdokoliv věděl, zavedla k lodi muže, který měl u sebe dost potravin. Ten si zavolal zbožného muže z lodi k sobě a řekl mu: „Toto všechno si vezmi, spravedlivě to spravuj a v čase nouze to dej chudým, kteří se na lodi ukrývají.“ A stalo se, že lodníci museli pro velkou bouři několik dní namáhavě veslovat a spotřebovali všechny potraviny, takže zbývaly jen ty, které byly určeny pro chudého Františka.

Tyto potraviny se pak milostí a mocí Boží tak rozmnožovaly, že bylo dost jídla pro všechny až do přístavu v Ankoně, ačkoli plavba trvala ještě několik dní. Když námořníci viděli, že z nebezpečí vyvázli pro zásluhy Božího služebníka Františka, děkovali všemohoucímu Bohu, který se ve svých služebnících projevuje tak podivuhodně a laskavě.

56. Služebník nejvyššího Boha František vystoupil tedy na pevninu a procházel krajem. Zúrodňoval jej Božím slovem, zaséval sémě života a přinášel bohaté plody. Mnoho dobrých a vhodných mužů, kněží i laiků, se rozloučilo se světem, přemohlo statečně ďábla a podle milosti a vůle Nejvyššího hned následovali světce v jeho způsobu života.

Ačkoliv František jako evangelní vinný kmen vydal nejvybranější plody, přece v něm nevyhasínalo jeho vznešené rozhodnutí a vřelá touha po mučednictví. Zanedlouho se vydal do Maroka, aby Miramamolinovi143 a jeho lidem hlásal Kristovo evangelium. Jeho horlivost byla tak veliká, že průvodce na své pouti nechal mnohdy pozadu a pln nadšení spěchal, aby uskutečnil svůj záměr. Ale dobrý Bůh, jemuž se z velké dobrotivosti zalíbilo myslet na mne144 a mnohé jiné, když už František došel až do Španělska, postavil se proti němu145, a aby nemohl pokračovat seslal na Františka záměrně nemoc, aby ho tak odvolal od započaté cesty.

57. Když se vrátil ke kostelíku svaté Marie v Porciunkule, přidalo se k němu po krátkém čase několik učených mužů a několik šlechticů opravdu z celého srdce.

Sám se k nim choval důstojně a s úctou, protože sám byl vznešený a urozený duchem, a co sám měl, láskyplně dával druhým. Protože měl skutečně mimořádný dar rozlišování, moudře u všech posuzoval míru čestnosti146.

Avšak neměl klid, dokud se nerozhodl ještě horlivěji následovat svaté přání svého srdce. Proto putoval v třináctém roce svého obrácení do Sýrie, kde vypukly urputné boje mezi křesťany a pohany. Vzal si s sebou průvodce147 a nebál se předstoupit před sultána148 Saracénů.

Kdo by mohl vylíčit, s jakou pevností ducha se mu postavil a jak odvážně k němu mluvil, s jakou výmluvností a důvěrou odpovídal těm, kdo se vysmívali křesťanským zásadám? Neboť ještě než předstoupil před sultána, byl zajat jemu podobnými, kteří ho zasypali nadávkami, a neušetřili ho ani ran bičem. Nedal se zastrašit hrozícím mučením a nezalekl se neodvratné smrti. Ačkoli se k němu snad všichni chovali nepřátelsky, odmítavě a pohrdavě, přijal ho sultán s velkou úctou. Prokazoval mu čest, jak jen mohl, a četnými dary se snažil obrátit jeho srdce k statkům světa. 10 Ale když viděl, jak rozhodně vším pohrdá jako blátem, naplnilo ho to úžasem a pohlížel na něho jako na muže, který nemá na zemi rovného. 11 Jeho slova na něho učinila veliký dojem a rád mu naslouchal149.

12 Pán těmito událostmi nesplnil Františkovo přání, dal mu však přednost v jiné jedinečné milosti150.

XXI. kapitola

O kázání ptáčkům a o poslušnosti tvorů

58. Zatímco se, jak jsme se už zmínili, mnoho dalších přidávalo151 k bratřím, přeblažený otec František putoval Spoletským údolím. 2 Tam přišel do blízkosti městečka Bevagna, kde bylo shromážděno veliké množství rozličných druhů ptáků, holubů, vran a dalších, kterým lidé říkají kavky. 3 Když je přeblažený služebník Boží František spatřil, zanechal své druhy na cestě a spěchal k ptákům, neboť byl velmi horlivý a vroucně i něžně miloval i nízké a nerozumné tvory. 4 Když došel do jejich blízkosti a viděl, že na něho čekají, pozdravil je svým obvyklým způsobem. Nemálo se však divil, že ptáci jako obvykle neodlétají. Byl naplněn ohromnou radostí a pokorně je prosil, aby vyslechli Boží slovo. 6 A k tomu všemu, co jim říkal, připojil ještě toto: „Moji bratři ptáčci, hodně musíte chválit svého Stvořitele a vždycky ho milovat, neboť vám dal za oděv peří, k létání křídla a všechno, co potřebujete. Dokonce vás Bůh mezi svými tvory učinil vznešenými a čistotu vzduchu učinil vaším příbytkem. Nesejete ani nežnete152, a přece vás bez jakéhokoliv vašeho přičinění chrání a opatruje.“ Jak František sám a bratři, kteří byli s ním, vypravovali, nato se ptáčci po svém způsobu velmi zaradovali a začali natahovali krčky, rozpínali křídla, otevírali zobáčky a dívali se na něho. On procházel jejich středem153 a vracel se zpět a jeho hábit se dotýkal jejich hlaviček a tělíček. 10 Pak jim znamením svatého kříže požehnal a dovolil jim, aby si letěli jinam. 11 Blažený otec pak šel se svými druhy dál svou cestou a radoval se154 a vzdával díky Bohu155, kterého ctí všichni tvorové pokornou chválou.

12 Protože byl již prostý, ne z přirozenosti, ale působením milosti, začal si dělal výčitky, že ptáčkům, kteří s takovou úctou Božímu slovu naslouchají, nekázal už dávno. 13 A tak se stalo, že od toho dne horlivě povzbuzoval všechny ptáky, zvířata i plazy, ba i stvoření, která neslyší, ke chvále a k lásce ke svému Stvořiteli, neboť denně se z vlastní zkušenosti přesvědčoval o jejich poslušnosti, když vzýval jméno156 Spasitele.

59. Jednoho dne se František odebral do vsi jménem Alviano, aby tam nabízel Boží slovo. Vystoupil na vyvýšené místo, aby ho všichni viděli, a prosil o klid. 2 Všichni zmlkli a uctivě stáli, jen vlaštovky, které tu hnízdily, si cvrlikaly dál a působily velký hluk. Protože lidé pro jejich štěbetání blaženého Františka dobře neslyšeli, řekl ptáčkům: „Moje sestry vlaštovky, přišel čas, abych promluvil já, protože vy jste toho napovídaly už dost. Slyšte slovo Páně157 a buďte zticha a v klidu, dokud se nenaplní slovo Páně158.“ A k překvapení a k údivu všech, kteří tam byli, vlaštovky zmlkly a nehnuly se z místa, dokud kázání neskončilo. Když lidé viděli toto znamení159, byli naplněni úžasem a říkali: „Tento muž je opravdu svatý a přítel Nejvyššího.“ Plni hluboké úcty spěchali, aby se dotkli aspoň jeho šatu a chválili a velebili Boha160. Vskutku bylo podivuhodné, že i nerozumní tvorové poznali vřelou příchylnost, kterou k nim choval, a vytušili jeho něžnou lásku.

60. Když jednou pobýval František u vsi Greccio, přinesl mu jeden bratr živého zajíčka, který se lapil do oka. Když ho přeblažený muž uviděl, přemožen soucitem řekl: „Bratře zajíčku, pojď ke mně! Jak to, že ses dal oklamat?“ Jakmile bratr zajíčka, kterého držel, pustil, bez rozmýšlení se utekl ke světci a uvelebil se mu na klíně jako na nejbezpečnějším místě. Když se tam za chvíli uklidnil, svatý otec ho s mateřskou něžností hladil a pak ho pustil na svobodu, aby se vrátil do lesa. 5 Jakmile ho postavil na zem, hned se vracel na světcův klín, takže ho nakonec musel nechat bratřími odnést do blízkého lesa.

Když se zdržoval na ostrově jezera u Perugie, přihodilo se něco podobného s divokým králíčkem, který je jinak velmi plachým zvířátkem.

61. Stejnou něžnou lásku měl světec i k rybám, které když měl příležitost a chytili je, hned pouštěl zpět do vody a napomínal je, aby si daly příště pozor a nedaly se znovu chytit.

Když jednou seděl v loďce blízko přístavu na jezeře v Rieti, chytil právě rybář velkou rybu, která se lidově nazývá lín, a uctivě ho nabídl světci. Ten ho s radostí a ochotně vzal, začal mu říkat bratře, vrátil ho do vody vedle loďky a začal nadšeně chválit jméno Páně. Když chválil Pána, kroužila ryba kolem loďky a neodplouvala z místa, kam ji položil, dokud Boží světec nedokončil modlitbu a nedovolil jí, aby odplula.

Slavný otec František sám tak chodil cestou poslušnosti a tak dokonale se podroboval Boží vůli, že si zasloužil před Bohem vznešené vyznamenání, že ho tvorstvo poslouchalo.

Vždyť i voda se mu proměnila ve víno, když v poustevně San Urbano ležel těžce nemocen. Když se toho vína napil, uzdravil se tak rychle, že to všichni považovali za Boží zázrak. A také to zázrak byl.

Vskutku musí být světcem ten, koho tvorové tak poslouchají a na jehož pokyn i živly se proměňují, aby jich mohl použít.

XXII. kapitola

O jeho kázání u Ascoli a jak to, čeho se dotkl rukou, uzdravovalo nemocné i v jeho nepřítomnosti

62. V té době, kdy ctihodný otec František, jak již bylo řečeno, kázal ptáčkům, obcházel města i vesnice161 a všude rozséval semínka požehnání, přišel i do města Ascoli. Když tam s obvyklou horlivostí kázal slovo Boží, zásahem pravice Nejvyššího byl všechen lid naplněn tak velikou milostí a zbožností, že chtělo tolik lidí světce vidět a slyšet, že se div neušlapali162. Třicet mužů, kněží i laiků, přijalo tehdy z jeho ruky hábit svaté řehole.

Víra mužů a žen byla tak veliká, tak velkou úctu chovali k Božímu světci, že se považoval za šťastného každý, kdo se mohl aspoň dotknout jeho šatu163. Když vcházel do některého města, kněží se radovali, zvony zvonily, muži jásali, ženy sdílely jejich radost, děti tleskaly a často ho šli radostně vítat s ratolestmi v rukou.

Pokřivenost kacířů byla zmatena, víra církve se pozvedala, a zatímco věrní byli naplněni radostí, bludaři se skrývali. Neboť na něm byla tak jasná znamení svatosti, že se mu nikdo neodvážil slovem odporovat už pro množství lidí, kteří k němu vzhlíželi. Především a nade všechno se snažil, aby se zachovala víra svaté římské církve, aby byla v úctě a aby se podle ní žilo, neboť v ní jediné spočívá spása pro všechny, kdo mají být spaseni. Měl v úctě kněze a každému církevnímu stavu prokazoval velkou lásku164.

63. Lidé mu nosili chléb, aby ho požehnal. Ten pak dlouho opatrovali, a když z něho jedli, byli uzdravováni z rozličných nemocí.

A často se stávalo, že lidé tak dychtivě a s velkou důvěrou stříhali kousíčky z jeho hábitu, že nejednou zůstal téměř nahý. A ještě podivuhodnější je, že když se svatý otec dotkl rukou nějakého předmětu, mnohým pak skrze něj bylo navráceno zdraví.

Jedna těhotná žena, která bydlila v malém domku v Arezzu, když přišel její čas k porodu, trpěla nepředstavitelnými bolestmi a zmítala se mezi životem a smrtí, protože se už několikátý den pokoušela marně porodit. Tu se její příbuzní a sousedé doslechli165, že tou cestou má procházet blažený František do nějaké poustevny. Když tedy na něj čekali166, stalo se, že blažený František se vydal na řečené místo jinou cestou; jel totiž na koni, protože byl slabý a nemocný. Když dorazil na ono místo, poslal koně prostřednictvím jistého bratra jménem Petr zpět muži, který mu ho, veden láskou, půjčil. Když vedl bratr Petr koně, dal se cestou, u které trpěla ona žena. Jakmile ho místní lidé spatřili, rychle k němu běželi v domnění, že to je blažený František. Když však poznali, že to není on, velmi se zarmoutili. 10 Začali se mezi sebou dohadovat, zda by nešlo najít nějaký předmět, kterého se blažený František dotkl rukou. 11 Po dlouhém uvažování konečně přišli na koňskou uzdu, kterou František musel držet, když jel na koni. 12 Koni, na němž svatý otec seděl, vyňali z huby uzdu, kterou svíral vlastníma rukama, a položili ji na ženu. 13 Nebezpečí bylo ihned zažeháno a ona bez problémů radostně porodila dítě a dařilo se jí dobře.

64. V Città della Pieve bydlel Gualfreduccio, zbožný muž, který žil s celou svou rodinou v Boží bázni167, a měl u sebe provaz, kterým byl kdysi blažený František opásán. I stalo se, že v oné krajině onemocnělo mnoho mužů i žen rozličnými nemocemi a horečkou. A tu začal zmíněný muž chodit po domech nemocných, dával jim napít vody, do níž předtím ponořil provaz, nebo do ní namíchal několik vláken, a všichni se ve jménu Kristově uzdravili.

Tato uzdravení se stala v nepřítomnosti blaženého Františka a bylo jich ještě mnohem víc, avšak ani velmi dlouhým vypravováním bychom je nemohli všechny uvést. Některé z těch, které se náš Pán a Bůh uvolil vykonat v jeho přítomnosti, však chceme v této knize krátce uvést.

XXIII. kapitola

Jak uzdravil v Toscanelle chromého a v Narni ochrnutého

65. Když jednou Boží světec František putoval rozmanitými odlehlými krajinami, aby hlásal Boží království, přišel do města zvaného Toscanella168. Když tam jako obvykle rozséval sémě života, přijal ho s velkou pohostinností jakýsi rytíř toho města, jehož jediný syn byl169 chromý a celkově slabý. Ačkoliv byl podle věku už chlapcem, byl jako kojenec a ještě ležel v kolébce. Když chlapcův otec poznal, že je Boží muž obdařen takovou svatostí, vrhl se mu pokorně k nohám a prosil ho o uzdravení svého syna. František se však měl za nehodného a neužitečného, aby dostal takovou sílu a milost a dlouho se zdráhal. Nakonec však, přemožen jeho vytrvalým naléháním, se nejprve pomodlil, pak vložil na chlapce ruku, požehnal ho a pozdvihl ho170. Ve jménu našeho Pána Ježíše Krista chlapec vstal úplně zdráv a k velké radosti přítomných se začal procházet po domě sem a tam před očima všech.

66. Jednou, když přišel Boží muž František do Narni, kde se zdržel několik dní, jeden muž tohoto města, jménem Petr, ležel na lůžku ochrnutý171. Už pět měsíců měl všechny údy ochrnuty, takže nemohl vstát ani se pohybovat. Zcela ztratil kontrolu nad rukama, nohama i hlavou a vládl jen jazykem a mohl otevřít oči. Když uslyšel, že svatý František přišel do Narni, poslal k biskupovi města posla, aby se pro lásku Boží uvolil poslat k němu služebníka nejvyššího Boha, neboť věřil, že se jeho přítomností a pohledem na něho uzdraví ze své nemoci. A to se také stalo; jakmile blažený František k němu přišel a učinil nad ním od hlavy až k patě znamení kříže, nemoc zcela zmizela a on byl zase zdráv172 jako dřív.

XXIV. kapitola

Jak vrátil slepé ženě zrak a jak v Gubbiu uzdravil jinou postiženou

67. Jedné ženě z výše jmenovaného města, která byla raněna slepotou, udělal blažený František na očích znamení kříže a ihned se jí vrátilo vytoužené světlo očí.

V Gubbiu byla jiná žena, která měla obě ruce ochrnuté, takže jimi nemohla nic dělat. Když slyšela, že do města přišel svatý František, hned k němu spěchala a s pláčem, celá zarmoucená, mu ukazovala své zmrzačené ruce a úpěnlivě ho prosila, aby se smiloval a dotkl se jich. Pln soucitu dotkl se jejích rukou a uzdravil ji. Žena se hned radostně vrátila domů, vlastníma rukama připravila sýrový koláč a nabídla ho svatému muži. Přívětivě si kousek ulomil a pak ženě přikázal, aby ostatní snědla se svou rodinou.

XXV. kapitola

Jak osvobodil bratra od padoucnice, nebo od zlého ducha a jak v San Gemini uzdravil posedlou

68. Jeden bratr často trpěl těžkou, na pohled velmi ošklivou nemocí, o niž nevím, jak bych ji měl pojmenovat, protože se má za to, že je v tom zlý duch. Onen bratr totiž často padal na zem a žalostně, s pěnou u úst173, se díval kolem. Jeho údy se hned křečovitě stahovaly, hned napínaly a nato se zase zkroutily a zkřivily a byly ztuhlé a neohebné. Někdy, jak ležel roztažený a ztrnulý, vymrštil hlavou i nohama do výšky člověka a pak náhle sebou bouchl o zem. Svatý otec František měl s jeho těžkou nemocí soucit, přišel k němu a modlil se nad ním, požehnal mu znamením kříže. On se ihned uzdravil a v budoucnosti už nikdy netrpěl ani těmi nejmenšími potížemi této nemoci.

69. Když procházel diecézí Narni, dorazil jednou přeblažený otec František do městečka jménem San Gemini a zvěstoval tam Boží království174. Bohabojný a zbožný muž, který tam měl velmi dobrou pověst, pozval jeho a tři další bratry do svého domu. Jeho manželku trápil zlý duch175, jak bylo známo všem obyvatelům toho kraje. V pevné důvěře, že by jí světcovy zásluhy mohly pomoci, prosil za ni manžel blaženého Františka. Protože však František toužil ve své prostotě spíš po pohrdání než po světské slávě prokazováním své svatosti, rozhodně se zdráhal to učinit. Nakonec však, jelikož šlo o Boží záležitost a mnozí na něho naléhali, přemožen jejich prosbami, souhlasil. Zavolal k sobě své tři druhy, kteří s ním byli, každého postavil do jednoho rohu domu a řekl jim: „Modleme se za tu ženu bratři k Pánu, aby od ní Bůh ke své cti a chvále, odňal jho zlého ducha. Každý z nás bude stát v jednom rohu domu,“ pravil, „aby nám ten zlý duch neunikl a neošálil nás tím, že by se schoval někam do rohu.“ Když dokončili modlitbu, blažený František v síle ducha176 přistoupil k ženě, která se strašně svíjela a hrozně křičela, a řekl: „Ve jménu našeho Pána Ježíše Krista ti pod poslušností přikazuji, démone, abys z ní vyšel177 a neodvažoval se ji dál obtěžovat.“ Sotva ta slova vyslovil, opustil ji zlý duch s takovou zuřivostí a řevem a tak rychle, že si svatý otec myslil, že je ta náhlá poslušnost ďábla i rychlé uzdravení ženy jen klam. Ihned se proto z onoho místa se studem vzdálil, veden tak Boží prozřetelností, aby neupadl do ješitné samolibosti.

10 Později se však stalo, že když blažený František procházel tím místem s bratrem Eliášem a ona žena se o jeho příchodu dozvěděla, hned vstala, běžela za ním po ulici a volala, zda by s ní nepromluvil. 11 On s ní však mluvit nechtěl, protože poznal, že je to ta žena, z níž působením Boží síly vyhnal kdysi zlého ducha. 12 Žena však líbala stopy po jeho nohou a děkovala Bohu a jeho služebníku svatému Františkovi, že ji osvobodil ze spárů smrti. 13 Bratr Eliáš ho konečně svatou prosbou přiměl, aby s ní promluvil, když její uzdravení a osvobození, jak už bylo řečeno, mnozí potvrdili.

XXVI. kapitola

Jak také v Città di Castello vyhnal ďábla

70. Také v Città di Castello byla jakási žena posedlá zlým duchem. Když byl v tom městě přeblažený otec František, přivedli tu ženu k domu, kde se zdržoval. Ona žena však venku začala skřípat zuby, zkřivila obličej a strašlivým hlasem křičela, jak je zvykem nečistých duchů. Sešlo se mnoho lidí obojího pohlaví z onoho města a prosili svatého Františka za tu ženu. Zlý duch ji už totiž dlouho trápil a mučil a svým křikem je znepokojoval. František k ní nejprve poslal svého bratra, který byl s ním, aby zjistil, zda opravdu jde o zlého ducha, nebo zda žena vše předstírá. Jakmile ho však žena uviděla, vysmála se mu, neboť věděla, že to není svatý František. Svatý otec se mezitím v domě modlil, a když modlitbu skončil, vyšel ven. Žena se začala chvět a válela se po zemi, neboť nemohla snést jeho ctnost. Tu ji František zavolal k sobě a řekl: „Mocí poslušnosti ti přikazuji, nečistý duchu, vyjdi z178 ní!“ Aniž jí zlý duch ublížil, ihned z ní nerad vyšel.

10 Díky všemohoucímu Bohu, který působí všechno ve všem. 11 Protože jsme se však rozhodli ukázat Františkův skvělý život a bezúhonné přebývání mezi námi a ne popisovat zázraky, které svatost nečiní, jen ji potvrzují, chceme proto přejít množství jeho jiných zázraků a vrátit se k jeho spolupůsobení na díle spásy.

XXVII. kapitola

O čistotě a vytrvalosti jeho ducha a o jeho kázání před panem papežem Honoriem a jak se světec a jeho bratři svěřili panu Hugolinovi, biskupu z Ostie

71. Boží muž František se naučil nehledat své, nýbrž myslet především na to, co žádá spása bližních, nade všechno si však přál zemřít a být s Kristem179. Proto se nejvíc snažil o to, aby se osvobodil od toho, co je ve světě180, aby pozemský prach nerušil klid jeho ducha. Vůči vnějšímu hluku se stal necitlivým a celou svou vnitřní silou ovládal své vnější smysly a hnutí své duše, aby byl svobodným jen pro Boha. Hnízdil v rozsedlinách skály a svůj domov měl v úkrytu nad strží181. V pravdivé, šťastné zbožnosti přebýval v nebeských sídlech a oproštěn ode všeho, dlouho prodléval v ranách Vykupitele. Často proto vyhledával osamělá místa, aby mohl cele svou mysl obrátit k Bohu, ale nebyl rozmrzelý, když poznal, že je třeba zabývat se něčím jiným, a s radostí pracoval na spáse bližních.

Jeho nejjistějším útočištěm byla modlitba, ale ne krátká ani ješitná nebo povrchní, nýbrž dlouhá, plná oddanosti a líbezná pokorou. Když začal večer, stěží skončil do rána. Ať už chodil nebo seděl, když jedl či pil, byl ponořen do modlitby. Prodléval v osamělých a opuštěných kostelích, aby se tu v noci mohl o samotě modlit. V nich pod ochranou Boží milosti překonal mnohou bázeň a duševní úzkost.

72. S ďáblem bojoval tělo na tělo, ten ho totiž na těchto místech nenapadal jen vnitřními pokušeními, nýbrž i zevně ho děsil tím, že tu něco zničil nebo převrhl. Ale udatný Boží bojovník věděl, že jeho Pán všude může všechno, a nedal se zastrašit, nýbrž si v srdci říkal: „Ty, zlý duchu, proti mně nemůžeš použít silnější zbraně své zloby, než kdybychom byli na veřejnosti uprostřed lidí.“

Vpravdě byl mimořádně vytrvalý a nepouštěl se do ničeho, co by nebylo věcí Páně182. Často hlásal Boží slovo mnoha tisícům lidí a přitom vystupoval tak jistě, jako kdyby mluvil s důvěrným přítelem. I největší zástup lidu viděl jako jednoho muže a jednomu kázal tak horlivě jako celému množství. Tuto jistotu v kázání mu dávala čistota jeho smýšlení, a aniž by to měl předem promyšleno, dovedl říkat všem věci podivuhodné a neslýchané. Jednou si však meditací připravil kázání, ale když se lidé sešli, nemohl si najednou vzpomenout na to, co si prorozjímal, a nevěděl, co jiného by měl říci. Bez uzardění se tedy posluchačům přiznal, že si předem vše promýšlel, ale že si na nic z toho nemůže vzpomenout. 8 A pak byl náhle naplněn takovou výmluvností, že duše posluchačů byly naplněny údivem. Když doopravdy nevěděl, co říci, dal lidem požehnání, i to však pro ně znamenalo víc než kázání, a propustil je.

73. Jednou přišel v záležitostech Řádu do města Říma a zde velmi zatoužil kázat před papežem Honoriem183 a kardinály. Když se to dozvěděl pan Hugolin, přeslavný biskup z Ostie, který k Božímu světci choval zvláštní úctu, byl naplněn radostí i obavou, neboť obdivoval světcovu plamennou horlivost a znal i jeho prostou čistotu. Ale důvěřoval v milosrdenství Všemohoucího, které těm, kdo ho zbožně ctí, v čas nouze nikdy nechybí, a uvedl ho před papeže a ctihodné kardinály. Když se František postavil před vznešená knížata a dostal požehnání a dovolení, začal beze strachu mluvit. Mluvil s takovým zápalem ducha, že se radostí už nemohl udržet, a zatímco z jeho úst vycházela slova, pohybovaly se jeho nohy jako v tanci, ne však z bujnosti, nýbrž v zápalu božské lásky. Nedráždilo to k smíchu, ale bolestně dojímalo k pláči . V úžasu nad milostí Boží i odvahou184 člověka, byli mnozí z nich zasaženi ve svém srdci185. Ctihodný pan biskup z Ostie trnul strachem a z celého srdce se modlil k Pánu, aby nebyla zahanbena prostota blaženého muže, neboť i na něho padala světcova sláva či hana, protože byl ustanoven otcem jeho rodiny186.

74. Svatý František na něm totiž visel jako syn na svém otci a jako jediné dítě na své matce, dítě, které bezstarostně usíná a odpočívá na jejích prsou. Zajisté zastával úřad pastýře a plnil svěřený úkol, ale jméno pastýře ponechával svatému muži. Blažený otec navrhoval vše, co bylo nutné, ale tento úctyhodný pán se staral o to, aby se tak stalo. Kolik lidí kladlo, zvlášť zpočátku, založení nového řádu nástrahy, aby jej zničili! Jak mnozí se snažili v zárodku udusit tuto vyvolenou vinici187, kterou ruka Páně tak dobrotivě ve světě znovu zasadila! Kolik jich chtělo ukrást a zničit první přečisté plody! Všichni však padli mečem důstojného otce a pána a nezbylo z nich nic188. Byl totiž zdrojem výmluvnosti, oporou církve, bojovníkem za pravdu a přítelem pokorných.

Požehnán buď a ve věčné památce zůstaň den, ve kterém se Boží světec svěřil tak důstojnému pánu! 10 Stalo se to v době, kdy se biskup, jak měl často ve zvyku, jako legát pana papeže zdržoval v Toskáně. Blažený František, který tehdy ještě neměl mnoho bratří a chtěl jít do Francie, dorazil do Florencie, kde řečený biskup zrovna přebýval. 11 Oba tehdy ještě nespojovalo zvláštní přátelství, ale jen pověst svatého života je k sobě přitahovala vzájemnou, srdečnou láskou.

75. Ostatně jak bylo zvykem blaženého Františka, kdykoliv přišel do některého města nebo do země, šel k biskupovi nebo ke kněžím. Jakmile se dozvěděl o přítomnosti papežského legáta, ihned se k němu s velikou úctou odebral. Když ho pan biskup spatřil, byl jat pokornou zbožností a tehdy i kdykoliv poté se uctivě choval ke všem, kdo příslušeli k svatému řeholnímu stavu, především však k těm, kdo bojovali pod praporem blahoslavené chudoby a svaté prostoty. Protože byl zvyklý pomáhat chudým v jejich nedostatku189 a zvláště se zabýval jejich záležitostmi, horlivě pátral po důvodu jeho příchodu a velkodušně se zajímal o světcovy plány. Když poznal, že František pohrdá vším pozemským víc než druzí a že je zanícen ohněm, který Ježíš seslal na svět190, sblížily se jejich duše a pan biskup pokorně prosil světce o modlitbu a nezištně mu nabídl ve všem svou ochranu. Také mu poradil, aby nepokračoval v započaté cestě, ale aby se věnoval péči a ochraně těch, které mu Pán a Bůh svěřil. Když svatý František poznal zbožnou mysl, laskavou náklonnost a moudrou řeč tak vznešeného pána, zaradoval se velikou radostí191 a pak se mu vrhl k nohám a oddaně mu sebe i své bratry svěřil do ochrany.

XXVIII. kapitola

O duchu blíženské lásky a o jeho vřelém soucitu s chudými a co učinil s ovečkou a jehňátky

76. Otec chudých192, chudý František, se stal chudým pro všechny chudé a nemohl bez bolesti vidět chudšího, než byl sám, a to ne z touhy po marné slávě, nýbrž jen ze skutečného soucitu. Ačkoli se spokojil jen s jedním chudým a hrubým hábitem, často si přál rozdělit se o něj s nějakým chudákem.

Aby jim jako přebohatý chudák, veden velkým soucitem, mohl přece nějak vypomáhat, vyprošoval si, když byla velká zima, od bohatých tohoto světa, aby mu půjčili plášť nebo kožich. Když ochotně vykonali, co přeblažený otec od nich žádal, říkával jim: „Přijmu to od vás, jen když nebudete čekat, že to dostanete nazpátek.“ Jakmile cestou potkal prvního chuďasa, oblékl ho s velkou radostí do toho, co dostal.

Nejvíc ho bolelo, když viděl, že se chudákovi spílá, nebo když slyšel, že někdo proklíná nějakého tvora. Stalo se, že si jeden bratr vyjel na chudáka, který prosil o almužnu: „Možná že jsi hodně bohatý, a jen se děláš chudým!“ Když to slyšel, otec chudých, svatý František, velmi se zarmoutil, bratra, který tak ostře mluvil, pokáral, poručil mu svléci před chuďasem hábit, políbit mu nohy a prosit ho za odpuštění. Říkával totiž: „Kdo zlořečí chudému, uráží Krista, jehož vznešené znamení chudý nese, vždyť On se stal pro nás na tomto světě chudým.“

10 Často, když na cestě potkal chuďasa obtěžkaného otepí dříví nebo jiným břemenem, ač byl slabý, nabízel se, že mu pomůže nést břímě.

77. František přetékal duchem lásky k bližnímu. Nepociťoval upřímný soucit jen s trpícími lidmi, ale i s němými a nerozumnými zvířaty, s plazy, ptáky a dalším živým i neživým stvořením. Mezi zvířaty zvlášť něžně však miloval jehňátka, protože pokora našeho Pána Ježíše Krista je často ve Svatých písmech často vhodně přirovnávána k beránkovi. Obzvláště miloval a velmi rád viděl všechny tvory, u nichž mohl nalézt nějakou podobnost s Božím Synem.

Jednou putoval do Marky Ankonské. V tom městě kázal slovo Páně193 a s panem Pavlem, kterého ustanovil ministrem194 všech bratří v tamější provincii, zamířil k Osimu. Šli kolem pole, na němž pásl pastýř stádo kozlů a koz. Mezi množstvím kozlů a koz byla jedna ovečka, která se zvlášť tiše a skromně pásla.

Když to blažený František viděl, zůstal stát a s hlubokým dojetím v srdci si povzdechl a bratrovi, který s ním šel řekl: „Vidíš tu ovci, jak mírně se chová uprostřed kozlů a koz? Říkám ti, právě tak mírně a pokorně195 se choval náš Pán Ježíš Kristus mezi farizeji a velekněžími. Proto tě prosím, synu, pro lásku k němu, mějme soucit s jehňátkem a vykupme jej a vyveďme ze středu těch koz a kozlů!“

78. Bratr Pavel obdivoval jeho bolest a začal s ním také soucítit. Neměli však nic než chudé hábity, které měli na sobě, jejichž hodnota nestačila na vyplacení beránka. Pomohl jim však kupec, který šel právě tou cestou a sám jim nabídl potřebné peníze. Oni vzdali díky Bohu, vzali ovci a šli do Osima, kde nejprve navštívili biskupa města, který je přijal s velkou úctou. Pan biskup se však divil ovci, kterou Boží muž přivedl a kterou tolik hýčkal. Když mu však Boží služebník obšírně vyložil podobenství o beránkovi, byl biskup zasažen v srdci196 prostotou Božího muže a vzdal díky Bohu.

Protože měl František druhého dne opustit město, přemýšlel, co by měl s ovcí udělat. Na radu svého druha a bratra ho svěřil do ochrany kláštera služebnic Božích blízko San Severina197. Ctihodné Kristovy služebnice přijaly dar s takovou radostí, jako by to byl obrovský dar Boží. Dlouho ho s velikou péčí opatrovaly. Z jeho vlny zhotovily blaženému otci Františkovi hábit, který mu poslaly, když byl v Porciunkule na kapitule. František přijal hábit s velkou vděčností a radostí v duši, políbil jej a vyzval všechny přítomné, aby se radovali s ním.

79. Když šel po druhé do této Marky a zase ho radostně provázel týž bratr, potkali muže, který nesl na ramenou dvě provazem svázaná jehňátka na trh, aby je prodal. Jakmile František zaslechl bečení jehňátek, zachvěl se a bylo mu jich líto. Přiblížil se k nim a pohladil je jako matka plačící dítě. Muži pak řekl: „Proč svazuješ mé bratříčky beránky, věšíš si je na ramena a tak je trápíš?“ On mu odpověděl: „Nesu je na trh, abych je prodal, protože nutně potřebuji peníze.“ Světec se ho tázal: „A co se s nimi pak stane?“ Na to ten muž: „Kupci je zabijí a snědí.“ „To ne,“ odpověděl světec, „to se nesmí stát! Vezmi si místo peněz můj plášť a přenech mi ty beránky.“ Muž mu s radostí beránky dal a vzal si plášť, protože měl mnohem větší cenu. Světec ho totiž dostal nový téhož dne od jakéhosi zbožného muže, aby ho chránil před zimou. Když měl nyní světec beránky u sebe, přemýšlel, co si s nimi počít. Na radu bratra, který ho doprovázel, je pak vrátil tomu muži zpět 10 s příkazem, aby je už nikdy neprodával, aby se jim nic zlého nepřihodilo, ale aby o ně dobře pečoval, krmil je a pečlivě se o ně staral.

XXIX. kapitola

O lásce, kterou miloval všechny tvory kvůli Stvořiteli, a popis jeho vnitřního i vnějšího člověka

80. Bylo by příliš rozsáhlé, ba nemožné vypočítat a shromáždit všechno, co přeslavný otec František učil a vykonal, dokud žil v těle198. Kdo by dokázal vypsat velikost jeho lásky, kterou choval ke všemu, co je Boží199? Kdo by dokázal vylíčit sladkost, kterou pociťoval, když ve stvoření nazíral na moudrost Stvořitele, na jeho moc a dobrotu? Opravdu, když o tom všem rozjímal, překypoval podivuhodnou a nevypověditelnou radostí, ať už pozoroval slunce, sledoval měsíc nebo se díval na hvězdy či na oblohu. Jak prostá zbožnost, jak zbožná prostota!

I červy měl ze srdce rád, neboť četl výrok Spasitele: Já však jsem červ a ne člověk200. Proto je sbíral z cesty a odnášel stranou na bezpečné místo, aby je lidé nepošlapali.

A co mám říci o jiných malých tvorech? V zimě dával přinášet včelám med nebo výborné víno, aby nezemřely chladem či zimou. Jejich pilnou práci a výtečný instinkt tak vychvaloval ke slávě Páně, že často i celý den strávil chválením včel a dalších tvorů. 10 Jako zvali kdysi tři mládenci v ohnivé peci ke chvále a oslavě Stvořitele veškerenstva všechny živly, tak tento muž, plný Ducha Božího, ve všech živlech a tvorech neustále oslavoval Stvořitele a Vládce veškerenstva, chválil ho a dobrořečil201 mu.

81. A jakou radost přinášela krása květin jeho duši, když obdivoval jejich půvabné tvary a vdechoval jejich líbeznou vůni? A hned se před jeho rozjímavým okem vynořila krása oné květiny, která na jaře vyrazila z kořene Jesse202 a která svou vůní probudila nespočetné tisíce mrtvých. A když někde našel pohromadě mnoho květin, kázal jim a povzbuzoval je k chvále Pána, jako kdyby měly rozum. Tak vybízel osetá pole i vinice, kamení i lesy, všechny polní byliny, bublající potůčky i zeleň zahrad, zemi i oheň, vzduch i vítr s upřímnou čistotou k Boží lásce a k radostné poslušnosti.

Všechny tvory také nazýval svými bratry a sestrami, a tak vnikal ve skrytosti srdce do tajemství tvorů mimořádným způsobem, který zůstal ostatním skryt, neboť již dospěl ke svobodě slávy Božích dětí203.

Nyní tebe, dobrý a obdivuhodný Ježíši, chválí v nebi s anděly, když na zemi všem tvorům hlásal lásku k tobě.

82. Vždyť nad všechno lidské chápání na něho působilo, kdykoli vyslovil tvé svaté jméno, Pane204; celý se naplnil jásotem a byl pln nejčistší radosti a zdál se být opravdu novým člověkem z jiného světa.

Kromě toho když někde, ať už na ulici, v domě nebo na zemi, nalezl něco napsaného, ať už božského či lidského, zdvihl to s úctou a položil na nějaké posvátné nebo důstojné místo, z obavy totiž, aby tam nebylo napsáno jméno Páně nebo něco, co se k němu vztahuje.

Když se ho jeden bratr tázal, proč pečlivě sbírá také spisy pohanů a takové, v nichž jméno Páně není, odpověděl mu: „Synu, vždyť v nich jsou písmena, z nichž lze přeslavné jméno Pána a Boha205 složit. A to dobré, co v nich je, nepatří ani pohanům, ani jiným lidem, nýbrž jen Bohu, jemuž náleží každé dobro.“

A co je neméně podivuhodné, dal-li psát několik řádek jako pozdrav nebo napomenutí, nestrpěl, aby bylo některé písmeno nebo slabika vymazána, i když byla zbytečná nebo nesprávně zapsaná206.

83. Jak byl krásný, jak zářící a jak vznešený v nevinnosti svého života, v prostotě svých slov, v čistotě srdce, v lásce k Bohu i k bratřím, ve stravující poslušnosti, v sjednocující poddajnosti, ve svém andělském zjevu207. V jednání laskavý, od přirozenosti mírný, v řeči přívětivý, v napomínání velmi taktní, ve svěřeném mlčenlivý208, moudrý v radách, úspěšný v jednání a ke všem laskavý. Byl radostné mysli, měl vlídnou duši, střízlivého ducha209, byl ponořen do nazírání, ustavičně se modlil a ve všem byl horlivý. Byl stálý v úmyslech, pevný v ctnostech, zakotvený v milosti a ve všem vytrvalý. Rychle odpouštěl, ale byl pomalý k hněvu210, měl svobodomyslnou povahu, vynikající paměť, byl přesný při výkladu, byl obezřetný při rozhodování a ve všem byl prostý. Byl přísný k sobě, vůči druhým dobrotivý, ke všem zdvořilý.

Byl neobyčejně výmluvným mužem radostné tváře s dobrotivým výrazem obličeje, prost zbabělosti, bez jakékoli pýchy. Postavy byl střední, spíše menší, hlavu měl středně velkou, kulatou, obličej podlouhlý a protáhlý, rovné, nízké čelo, tmavé, středně velké prosté oči, rovné obočí, tmavé vlasy, přiměřený, rovný a jemný nos, uši vzpřímené, ale malé, ploché spánky, mírný, plamenný a ostrý jazyk211, silný, příjemný, jasný a zvučný hlas212, husté, stejnoměrné bílé zuby, jemné a úzké rty, černé a nepříliš husté vousy, 10 štíhlý krk, rovná záda, krátké paže, jemné ruce, dlouhé prsty s protáhlými nehty, štíhlé nohy, malá chodidla, jemnou kůži, byl velmi hubený, nosil drsné roucho, spal jen velmi krátce a jeho ruce byly velmi štědré.

11 A protože byl velmi pokorný, byl vůči všem lidem velmi vlídný213 a vhodným způsobem se přizpůsoboval všem povahám. Mezi svatými byl ještě světější, mezi hříšníky skoro jako jeden z nich.

12 Prosíme tě tedy, přesvatý otče, příteli hříšníků, smiluj se nad nimi a svou mocnou přímluvou pomáhej milosrdně těm, které vidíš ležet v bídné nečistotě hříchů.

XXX. kapitola

O jesličkách, které František slavil na Narození Páně214

84. Jeho nejvyšším záměrem, nejvznešenějším přáním a hlavním životním pravidlem bylo: ve všem a za všech okolností zachovávat svaté evangelium a dokonale, se vší bdělostí a horlivostí, celou touhou své duše a s celým zápalem svého srdce se snažil následovat učení našeho Pána Ježíše Krista a jít v jeho stopách. Stálým rozjímáním si připomínal jeho slova a bystrými úvahami promýšlel jeho činy. Zvlášť pokora jeho vtělení a láska v utrpení zaměstnávaly světcovu paměť tak, že ani nechtěl myslet na nic jiného.

Proto musím vzpomenout a uctivě vylíčit onu slavnost, kterou konal tři roky před svou slavnou smrtí u vesničky zvané Greccio v den Narození našeho Pána Ježíše Krista215. V té krajině žil muž dobré pověsti a ještě lepšího života, jménem Jan, jehož měl blažený František obzvláště rád, protože ačkoli byl šlechticem a váženým mužem ve své zemi, pohrdal šlechtictvím těla a snažil se dosáhnout šlechtictví duše. Toho si blažený František, jak často činíval, dal zavolat asi patnáct dní před Narozením Páně k sobě a řekl mu: „Chceš-li, abychom blížící se slavnost Páně slavili u Greccia, pospěš si a pečlivě obstarej, co ti říkám. Neboť to chci vykonat na památku toho Dítěte, které se narodilo v Betlémě216, a chtěl bych na vlastní oči vidět hořkou nouzi, kterou už jako dítě muselo snášet, když leželo v jeslích217, u nichž stál vůl a osel, a když leželo na seně.“ Když to dobrý a oddaný muž uslyšel, rychle spěchal, aby na jmenovaném místě připravil všechno, co světec řekl.

85. Přiblížil se den radosti a nadešel čas jásotu. Bratři byli svoláni z různých míst, jak jen mohli, s radostí a jásotem v srdci přišli muži i ženy z okolí, připravili svíce a pochodně, aby osvítili onu noc, která ozářila jasnou hvězdou všechny dny a roky. Konečně přišel i Boží světec, a když našel všecko připraveno a spatřil to, zaradoval se218. Postavili jesle, přinesli seno a přivedli i vola, i osla. Tak byla uctěna prostota, povýšena chudoba, zvelebena pokora a z Greccia se stává téměř nový Betlém. Noc je jasná jako den219 a lidé i zvířata se cítí blaženě. Lidé sem přicházejí a z obnovené tajemné události je naplňuje nová radost. Les zní písněmi a od skal se odráží jásot. Bratři zpívají a vzdávají tak Bohu náležitou chválu a celá noc se topí v radosti. 10 Boží světec stojí u jesliček a vzlyká, dojat soucitem a zaplaven podivuhodnou radostí. 11 U jeslí se slaví slavná mše svatá a kněz zakouší novou útěchu.

86. Boží světec si obléká jáhenská roucha, byl totiž jáhnem, a zvučným hlasem zpívá evangelium. Jeho hlas, jeho silný hlas, jeho něžný hlas, jeho jasný hlas, jeho zvučný hlas zve všechny k nejvyšší chvále. Pak káže shromážděnému lidu a medově mluví o narození chudého Krále v malém městečku Betlému. Často, když chce vyslovit Kristovo jméno „Ježíš“, říká pln převeliké lásky „Děťátko betlémské“, a když vyslovuje slovo „Betlém“, zní to jako bečení jehňátka a jeho ústa přetékají víc láskou než slovy. Když jeho rty vyslovily jméno „Děťátko betlémské“, nebo „Ježíš“, bylo to, jako by se olízl, aby na patře vychutnal a spolkl sladkost tohoto slova. Všemohoucí Bůh přidal i další dary. Jeden ctnostný muž220 měl totiž podivuhodné vidění. Viděl totiž ležet v jesličkách neživého chlapečka a viděl, jak k němu přistupuje Boží světec a dítě budí jako z hlubokého spánku. A nebylo nevýstižné toto zjevení, neboť dítě Ježíš bylo v mnoha srdcích zapomenuto, ale působením milosti skrze svého služebníka, svatého Františka, znovu ožilo a láskou se vtisklo do jejich paměti. Tak venkovní slavnost skončila a každý se s radostí vracel domů.

87. Seno, které v jesličkách leželo, lidé schovávali, aby skrze ně Pán, který tak rozličnými způsoby prokazuje své svaté milosrdenství, uzdravil jejich dobytek221 a jiná zvířata. A vskutku se stalo, že v okolí se uzdravila mnohá zvířata, sužovaná rozličnými nemocemi, když dostala do krmení kousek onoho sena. Ba i ženy, které trpěly těžkými a dlouhotrvajícími porodními bolestmi, šťastně porodily, když na ně položili trochu onoho sena. Také lidé obojího pohlaví postižení různým neštěstím dosáhli stejným způsobem kýženého uzdravení.

Později bylo místo, kde stály jesličky, posvěceno jako chrám Páně222 a ke cti přeblaženého otce Františka byl nad jesličkami vystavěn oltář a zřízen kostel, aby tam, kde kdysi žrala zvířata z jesliček seno, mohli do budoucna lidé ke spáse těla i duše požívat tělo Beránka bez poskvrny a bez vady, našeho Pána Ježíše Krista223, který se nám dal224 v převeliké a nevýslovné lásce a který s Otcem i Duchem svatým žije a kraluje jako věčně slavný Bůh po všechny věky věků. Amen. Aleluja, aleluja225.

Končí první kniha o životě a skutcích blaženého Františka.

 

1 Srv. Job 1,1.

2 2Cel 3,2 již však popisuje matku sv. Františka jako vzor ctností.

3 Lucius Annaeus Seneca. Epistolae morales ad Lucilium 1.6, ep. 8. Zdá se, že celá tato pasáž je inspirována starořímským básníkem ze 4. století před Kristem a také životopisem sv. Augustina, z něhož přejímá pasáže popisující Augustinovo hříšné mládí. 2Cel je přechází mlčením.

4 Srv. Řím 6,13.20.

5 Srv. Aurelius Augustinus. Vyznání II,III,7.

6 Srv. Aurelius Augustinus. Vyznání II,III,8.

7 Srv. Žl 32[33],13.

8 Srv. Iz 48,9.

9 Ez 1,3.

10 Srv. Žl 76[77],11.

11 Tomáš z Celana záměrně podává temnější obraz Františkova mládí, než jak tomu bylo ve skutečnosti, aby tím více vyniklo jeho obrácení.

12 Oz 2,6.

13 Srv. Lk 12,17.

14 Srv. Iz 5,18.

15 Srv. Gn 27,40.

16 Srv. 1 Kor 7,34.

17 Srv. Mdr 9,13.

18 Srv. Gal 5,26.

19 U Apulie bojoval Gualtieri di Brienne v čele vojsk Inocence III. proti Markvartovi, který chtěl odebrat z papežova opatrovnictví mladého Fridricha II. Jméno uvedeného šlechtice z města Assisi není známo.

20 Srv. Mk 9,6.

21 Srv. 1 Sam 17,45.

22 Tato náhlá a v tomto kontextu nevysvětlitelná proměna sv. Františka se stává jasnější v 2Cel 6, kde autor podává zprávu o druhém vidění, které měl světec ve Spoletu.

23 Srv. Mt 13,46.

24 Srv. Mt 6,6.

25 Srv. Žl 142[143],10.

26 Srv. Žl 125[126],2.

27 Srv. Jak 1,27.

28 Srv. Mt 13,44.

29 Srv. 1 Tim 2,7.

30 Srv. Ef 3,7.

31 Míněn mravní úpadek té doby.

32 Srv. 2 Tim 2,3.

33 Srv. Lk 2,44.

34 Srv. Př 14,29.

35 Srv. Př 16,16.

36 Srv. Sk 16,17.

37 Gn 6,6.

38 Srv. Lk 15,6.

39 Srv. Žl 141[142],7.

40 Srv. Žl 54[55],23.

41 Srv. Ef 6,16.

42 Srv. Žl 17[18],43.

43 Srv. Kaz 7,8.

44 Šlo o biskupa Kvida, který byl biskupem Assisi v letech 1204-1228.

45 Míněn ďábel, jemuž ve skutečnosti nic nepatří, ačkoliv bývá nazýván pánem tohoto světa.

46 Srv. 1 Kor 7,33.

47 Srv. Žl 47[48],3; Mt 27,4.

48 Bylo to benediktinské opatství sv. Verecunda, dnešní Vallingegno u Gubbia.

49 Srv. 2 Kron 26,8.

50 ZávFr 1-2.

51 Mt 5,42.

52 1 Kor 3,11. Touto úvahou Tomáš z Celana naznačuje, že sv. František byl reformátorem, který však zůstal věrný evangeliu a církvi.

53 Srv. Řím 2,29.

54 Pravděpodobně šlo o kostel sv. Petra uvnitř městských hradeb, který patřil benediktinům.

55 Také tento kostelík náležel k benediktinskému opatství na Monte Subasio.

56 Srv. Mt 10,9-10; Mk 6,8; Lk 9,3; 10,4.

57 Srv. Lk 9,2; Mk 6,12.

58 K této události došlo pravděpodobně buď 12. října 1208 (na svátek sv. Lukáše), nebo 24. února 1209 (na svátek sv. Matouše), kdy se četly úryvky z evangelií o rozeslání apoštolů.

59 Srv. Ex 3,5.

60 Srv. Gal 5,24.

61 Jde o kostel sv. Jiří, kde se ve farní škole dostalo sv. Františkovi prvního vzdělání a náboženské výuky. Dnes je tento kostel zabudován do baziliky sv. Kláry. Zde byl také sv. František nejprve pohřben, což znamená, že Tomáš z Celana již v době sepsání tohoto životopisu zřejmě viděl započatou stavbu baziliky sv. Františka.

62 Srv. 2 Thes 3,16; ZávFr 23.

63 Žádné další zmínky o tomto muži nemáme. Možná že Tomáš z Celana měl na mysli Františkova přítele z mládí.

64 Srv. Lk 23,47.

65 Mt 19,21.

66 Nejprve spolu s br. Jiljím ke sv. Jakubovi do Kompostely a pak do dalších zemí.

67 Srv. Mt 2,10.

68 Srv. Sir 6,14.

69 Petr Cattani, právník a kanovník od katedrály sv. Rufína. Doprovázel sv. Františka při jeho cestě na Východ a ještě za Františkova života byl generálním vikářem. Zemřel v Porciunkuli roku 1221.

70 Srv. Job 1,8; 2,3.

71 Srv Tit 2,12.

72 Bratr Jiljí vstoupil do Řádu 23. dubna 1208 a o mnoho let přežil sv. Františka. Zemřel pravděpodobně 22. dubna 1262.

73 Podle tradice po bratru Jiljím přišli do Řádu tito bratři: Sabbatino, Morico, Giovanni della Cappella a Filippo Longo, který byl známým vizitátorem sester sv. Kláry (1219-1220; 1228-1246).

74 Srv. Iz 6,6-7.

75 Srv. Jan 7,15.

76 Srv. Sk 4,13.

77 Srv. Iz 38,15.

78 Lk 18,13.

79 Srv. Flp 3,1.

80 Srv. Lk 5,6.

81 Srv. Mt 13,47-48.

82 Srv. Iz 11,2.

83 Zdá se, že tímto novým bratrem byl Filip Longo.

84 Srv. Sk 1,3.

85 Srv. Lk 10,1.

86 Srv. Sk 10,36.

87 Srv. Mk 1,4.

88 Srv. Řím 12,12.

89 Srv. Řím 12,14.

90 Srv. Mt 25,34.

91 Srv. Žl 54[55],23.

92 Srv. Žl 146[147],2.

93 Srv. Kol 3,17.

94 Srv. Lk 17,10.

95 Byli to: Giovanni da San Costanzo, Barbaro, Bernardo di Vigilante e Angelo Tancredi.

96 Srv. Sk 20,32.

97 Srv. Přís 3,32.

98 Tato prvotní řehole se nám nedochovala, ale bratři se podle ní řídili od roku 1209 či 1210 až do roku 1221, kdy světec sepsal řeholi další – tak zvanou Nepotvrzenou řeholi, neboť k jejímu schválení papežem nedošlo. Obsahovým jádrem Nepotvrzené řehole je však jistě ona prvotní řehole, schválená papežem Inocencem III.

99 Srv. Flp 4,10.

100 Giovanni Colonna byl původně benediktin z opatství sv. Pavla, pak se stal kardinálem s titulárním kostelem sv. Priscily a nakonec biskupem v Sabině. Zemřel roku 1215.

101 To znamenalo, aby se začlenil do některého z již existujících řeholních řádů.

102 Srv. 1 Sam 3,19.

103 Srv. Dan 4,7-8.

104 Srv. Job 5,11.

105 Výrazy, které Tomáš z Celana používá, jsou velmi podobné těm, které používá ve svém názvu i autor Posvátné úmluvy. Také obsahově Posvátná úmluva vystihuje tento verš. Je tedy otázkou, zda Tomáš z Celana již o tomto díle něco věděl, nebo zda naopak autor Posvátné úmluvy čerpá inspiraci právě z tohoto místa. Tak jako tak se zdá, že jsou si obě díla časově blízká.

106 Srv. 2 Kor 5,15.

107 Tímto rozhodnutím dal sv. František svému řádu apoštolský rozmach, aniž by mu však odebral jeho kontemplativní ráz.

108 Srv. Mt 9,35.

109 Srv. 1 Kor 2,4.

110 Srv. Sk 10,36.

111 Srv. Mk 1,4.

112 Srv. Sir 24,16-17.

113 Srv. Iz 51,3.

114 Tomáš z Celana má zřejmě na mysli tři větve františkánské rodiny: první řád (menší bratři), druhý řád (klarisky) a třetí řád (sekulární františkánský řád pro lidi žijící františkánský ideál ve svých rodinách).

115 NepŘeh 7,2.

116 Srv. 1 Petr 2,5.

117 Srv. Ef 2,22.

118 Srv. Mt 6,22.

119 Srv. Přís 15,1 a 4.

120 Srv. Gal 6,14.

121 Z vnější strany domu za jehož zdí se pec nacházela.

122 Zdá se, že v odstavcích 38-41 Tomáš z Celana popisuje život prvních bratří podle Nepotvrzené řehole, a to zvláště podle kapitol 7-9.

123 Místo nazývající se podle křivolakého potoka, který tudy protéká. Dnes se na tomto místě nachází kostel.

124 Srv. 2 Kor 11,27.

125 Ota IV. procházel spoletským knížectvím v září 1209, aby byl 4. října téhož roku korunován v Římě papežem Inocencem III. na císaře. Rok na to upadl u stejného papeže v nemilost. Zemřel 19. 2. 1218.

126 Srv. Iz 5,8.

127 Srv. 2 Kor 6,10.

128 Srv. Lk 11,1.

129 Srv. Mt 6,9.

130 Srv. ZávFr 5.

131 Srv. Ef 4,3.5.

132 Jde o kapitulu v Arles, která se konala v roce 1224. Provinční ministr se jmenoval Giovanni Bonelli da Firenze.

133 Jde o sv. Antonína z Padovy.

134 Srv. Lk 24,45.

135 Srv. Jan 19,19.

136 Srv. Sk 9,31.

137 Srv. Řím 1,1.

138 Srv. Lk 10,8.

139 Srv. Žl 30[31],13.

140 Srv. Lk 4,15.

141 Srv. Nm 6,24.

142 Pravděpodobně roku 1212.

143 Zkrácenina arabského názvu pro sultána: Emir-el-Mumenin, což znamená „hlava věřících“. Tehdy to byl sultán Mohamed-ben-Nasser, který byl roku 1212 poražen ve Španělsku a zahnán do Afriky.

144 Tomáš z Celana touto vzpomínkou dává najevo, že patří mezi vzdělance, o nichž se dozvíme v následujícím odstavci, a že přijal hábit z rukou samotného sv. Františka u Svaté Marie v Porciunkuli.

145 Srv. Gal 2,11.

146 1Cel 56-57 – ve zmínce o přijetí vzdělaných a vznešených bratří do Řádu je patrné jisté zalíbení učeného životopisce. Tato poznámka také prozrazuje, že v době, kdy Tomáš z Celana vstoupil do Řádu (1215), skončila již doba prvotního bratrstva a začala etapa skutečného řádu.

147 Podle toho, co říká sv. Bonaventura, to byl br. Iluminát (VětLeg IX,8).

148 Sv. František se pravděpodobně dostal k sultánu Melek-el-Kamelovi v době příměří mezi koncem srpna a koncem září 1219.

149 Srv. Mk 6,20.

150 Zde má na mysli Tomáš z Celana Františkovu budoucí stigmatizaci, která mu měla vynahradit ztracenou palmu mučednictví.

151 Srv. Sk 2,41.

152 Srv. Lk 12,24.

153 Srv. Lk 4,30.

154 Srv. Sk 8,39.

155 Srv. Sk 27,35.

156 Srv. Sk 22,16.

157 Srv. Iz 1,10.

158 Srv. 2 Kron 36,21.

159 Srv. Mt 12,38.

160 Srv. Lk 24,53.

161 Srv. Mt 9,35.

162 Srv. Lk 12,1.

163 Srv. Mt 9,21.

164 Právě tato velká láska k církvi odlišovala snad nejvíc sv. Františka od všech heretických hnutí té doby.

165 Srv. Lk 1,58.

166 Srv. Sk 28,6.

167 Srv. Sk 10,2.

168 Toscanella se nachází nedaleko Viterba.

169 Srv. Lk 7,12.

170 Srv. Sk 3,7.

171 Srv. Mt 9,2.

172 Srv. Mt 12,13.

173 Srv. Mk 9,20.

174 Srv. Lk 4,43.

175 Srv. Mt 15,22.

176 Srv. Řím 15,13.19.

177 Srv. Sk 16,18.

178 Srv. Mk 5,8.

179 Srv. Flp 1,23.

180 Srv. 1 Jan 2,15.

181 Srv. Pís 2,14.

182 Srv. 1 Kor 7,32.

183 Honorius III. byl zvolen papežem 18. července 1216.

184 Srv. Sk 4,13.

185 Srv. Sk 2,37.

186 Srv. Lk 12,42.

187 Srv. Jer 2,21.

188 Srv. Sk 5,36.

189 Srv. 2 Kor 8,14.

190 Srv. Lk 12,49.

191 Srv. Mt 2,11.

192 Srv. Job 29,16.

193 Srv. Sk 15,36.

194 Srv. Sk 26,16.

195 Srv. Mt 11,29.

196 Srv. Sk 2,37.

197 Byl to klášter klarisek v Colpersito. Zde došlo také k obrácení bratra Pacifika, „krále veršů“ – viz 2 Cel 106. Sestry se odtud později přestěhovaly do Passignana, rovněž v blízkosti San Severina.

198 Srv. Flp 1,22.

199 Srv. Mt 22,21.

200 Žl 21[22],7.

201 Srv. Dan 3,17.51.

202 Srv. Iz 11,1.

203 Srv. Řím 8,21. Tyto dva odstavce popisují Františkovo vnímání Stvořitele v přírodě, ze kterého se také zrodily jeho Chvály Boha nejvyššího a Píseň bratra Slunce.

204 Srv. Žl 8,2.

205 Srv. Dt 5,11.

206 Takové chyby se kupříkladu vyskytují i na lístku, který sv. František napsal bratru Lvovi a jehož originál se nám dochoval.

207 Srv. Sd 13,6.

208 Srv. Přís 11,13.

209 Srv. 2 Tim 1,7.

210 Srv. Jak 1,19.

211 Srv. Přís 15,4.

212 Srv. Pís 2,14.

213 Srv. Tit 3,2.

214 Vyprávění o jesličkách v Grecciu je jistě poskládáno ze vzpomínek očitého svědka. Slovo „památka“ (vzpomínka) se na několika řádcích opakuje vícekrát. Pamatovat si však také znamená uchovat a posvětit: 1Cel 87.

215 Šlo o noc na 25. prosince 1223. Jak poznamenává sv. Bonaventura (VětLeg X,7), sv. František předem požádal papeže o dovolení, neboť tenkrát se eucharistie na přenosném oltáři slavila jen velmi výjimečně.

216 Srv. Mt 2,1.

217 Srv. Lk 2,7.

218 Srv. Jan 8,56.

219 Srv. Žl 138[139],12.

220 Podle sv. Bonaventury (VětLeg X,7) to byl pan Jan.

221 Srv. Žl 35[36],7-8.

222 Došlo k tomu roku 1228.

223 Srv. 1 Petr 1,19; 1 Kor 1,10.

224 Srv. Tit 2,14.

225 Srv. Zj 1,18; 19,4.