DRUHÁ KNIHA

Začíná druhá kniha o posledních dvou létech života

a o šťastné smrti našeho přeblaženého otce Františka.

I. kapitola

[O postupu jeho díla, o době, ve které sv. František šťastně zemřel, a o jeho proroctvích]

88. V předcházejícím pojednání, které jsme milostí Spasitele vhodným vyprávěním uzavřeli, jsme popsali, jak jsme mohli nejlépe, život a činy našeho přeblaženého otce Františka až do osmnáctého roku po jeho obrácení. Jeho zbývající působení od jeho předposledního roku života chceme, pokud je náležitě známe, v krátkosti připojit k této knize. Chceme v ní vyprávět jen to, co se zdá nejdůležitější, aby ti, kdo chtějí podat obšírnější zprávu, mohli najít něco, co by připojili. V roce 1226 po Vtělení Pána, ve 14. indikaci1, v neděli 4. října2, náš přeblažený otec František ve svém rodném městě Assisi u Svaté Marie v Porciunkuli, kde nejprve sám založil Řád menších bratří, dvacet let po svém úplném přilnutí Kristu při následování života a šlépějí apoštolů opustil vězení svého těla a přešťastně spěchal do nebeských příbytků, když dokonale dokončil to, co začal. Za zpěvu hymnů a chval bylo přeneseno jeho posvěcené a svaté tělo do tohoto města a s poctami uloženo tam, kde se děje ke chvále Všemohoucího mnoho zázraků. Amen.

89. Od raného dětství, takřka nepoučován o cestách Božích a o poznání Boha, žil v přirozené nevědomosti a delší čas i v žáru vášní. Až byl ospravedlněn z hříchů, zasažen pravicí Nejvyššího, a z milosti a z moci Nejvyššího3 byl víc než kdokoli v té době naplněn božskou moudrostí. Protože učení evangelia ne v jednotlivých oblastech, ale všeobecně značně ztratilo svou průbojnost, byl od Boha poslán tento muž, aby po příkladu apoštolů všeobecně v celém světě vydával svědectví pravdě4. Svým učením jasně ukázal, že všechna moudrost světa je jen pošetilostí, a v krátké době, pod Kristovým vedením, svým pošetilým kázáním obrátil lidská srdce k pravé Boží moudrosti5. Jako nový evangelista vyléval v tomto posledním čase6 jakoby jednurajských řek7, zbožnou vláhou evangelia zavlažoval celý svět a skutky zvěstoval cestu Božího Syna a učení pravdy. Tak se v něm a skrze něho na světě ukázala radost, v kterou jsme nedoufali, a svatá obnova: nový výhonek staré víry náhle obnovil zkostnatělé a zestárlé lidstvo. Srdcím vyvolených byl dán nový duch a uprostřed nich bylo vylito8 nové pomazání spásy, když jedno z nebeských světel, Kristův služebník a světec, zazářilo z nebes novým způsobem a novými znameními. I staré divy byly skrze něho obnoveny, když v poušti tohoto světa byla zasazena plodná vinice novým způsobem, ale věrná předkům, která rozkvetla líbeznými květy vydávajícími vůni9 svatých ctností, kdekoliv se rozšířily ratolesti10 svatého řádu.

90. I když byl podroben utrpení jako my11, nespokojil se jen se zachováváním společných přikázání, ale veden žhavou láskou, vykročil na cestu k nejvyšší dokonalosti, snažil se dosáhnout vrcholu svatosti a uviděl cíl veškeré dokonalosti12. Proto v něm nacházely všechny stavy, obě pohlaví i každý věk jasný důkaz učení spásy a skvělé příklady svatých skutků. Ti, kdo chtějí vztáhnout ruce po věcech lepších a kdo chtějí usilovat o vyšší dary13 na vznešenější cestě, ať se dívají do zrcadla14 jeho života a naučí se veškeré dokonalosti. Kdo se spokojí s méně sráznými, rovnějšími cestami, protože se bojí kráčet po příkrých stezkách a vystoupat do horských výšek, také u něho najdou vhodná napomenutí. Konečně ti, kdo hledají znamení15 a zázraky, nechť se otáží jeho svatosti, a dostanou, co chtějí.

Ano, jeho slavný život osvětluje jasnějším světlem také dokonalost předešlých světců: ukazuje utrpení Ježíše Krista a zjevuje v plnosti Kristův kříž. Opravdu, ctihodný otec byl na pěti místech svého těla označen znameními utrpení a kříže, jako kdyby se Synem Božím visel na kříži. Toto tajemství je veliké16 a zjevuje vznešenost a prvenství lásky. Je v tom tajemný úradek, obsahující posvátné tajemství, které, jak věříme, zná jen Bůh a jeden člověk, kterému to světec jen částečně odhalil. Proto není třeba vynakládat velké úsilí na jeho oslavu, neboť jeho sláva pochází od Toho, který je slávou všech, nejsilnějším pramenem cti, a jenž odměňuje světlem.

10 Velebme tedy svatého, pravého a slavného Boha a vraťme se opět k dějinám.

II. kapitola

O nejvyšší touze blaženého Františka a jak poznal vůli Pána o sobě, když otevřel svatá Písma

91. Jednou se blažený a ctihodný otec František vzdálil od zástupu lidí, kteří denně zbožně přicházeli, aby ho viděli a slyšeli, a odebral se na odlehlé, utajené místo17, aby tu mohl pobýt s Bohem a setřást prach, který na něm snad ulpěl při jednání s lidmi. Míval totiž ve zvyku rozdělovat si čas, který mu byl propůjčen, aby si zasloužil Boží milost, jak se mu to jevilo jako potřebné jak pro službu bližním, tak pro kontemplaci v blažené odloučenosti.

Proto s sebou brával18 jen několik málo druhů, kteří znali důvěrněji než ostatní jeho svatý život, aby ho chránili před návalem a obtěžováním lidí a střežili jeho klid.

Když tam strávil nějaký čas a stálou modlitbou a častou kontemplací dosáhl nevylíčitelně důvěrného spojení s Bohem, zatoužil i zvědět, co se na něm i v něm věčnému Králi líbí a jaký by měl být. Přitom se snažil horlivě vypátrat a zbožně se toužil dozvědět, jakým způsobem, jakou cestou a jakou touhou by byl Pánu a Bohu ještě prospěšnější a jak by podle jeho rady a vůle k němu ještě dokonaleji přilnul. Toto byla stále jeho nejvyšší moudrost a tato nejvyšší touha ho stále stravovala, pokud žil, aby se totiž učil od prostých i moudrých, od dokonalých i nedokonalých, jak kráčet po cestě pravdy a dosáhnout vyšších cílů.

92. Neboť ač byl nejdokonalejším z dokonalých, nikdy se nepokládal za dokonalého, ale považoval se za značně nedokonalého. Okusil totiž a viděl, jak milý, něžný a dobrý je Bůh Izraele k těm, kdo jsou přímého srdce a kdo ho hledají s ryzí prostotou19 a opravdovou čistotou.

Sladká vlitá blaženost, která je shůry dána málokdy a málokomu, ho vedla k tomu, aby zcela odumřel sám sobě a byl naplňován tak blaživou radostí, že cele toužil všemi způsoby dojít tam, kam zčásti již pronikl, když byl mimo sebe. Tento člověk, který měl Božího Ducha20, byl ochoten snášet všechny úzkosti srdce i všechny tělesné strasti, kdyby si mohl vybrat, jen aby se na něm milostivě naplnila vůle nebeského Otce. Proto přišel jednoho dne k posvěcenému oltáři, který byl zřízen v poustevně, kde dlel, vzal knihu, ve které byla napsána svatá evangelia, a uctivě ji položil na oltář.

Pak padl před oltářem na zem a modlil se k Bohu21, umenšený víc srdcem než tělem, pokorně prosil, aby mu dobrotivý Bůh, Otec milosrdenství a Bůh veškeré útěchy22, milostivě zjevil svou vůli. Aby dovedl k dokonalému konci to, co kdysi prostě a zbožně započal23, vroucně prosil, aby se mu při prvním otevření knihy zjevilo, co by měl udělat. Byl totiž veden Duchem, který řídil svaté a dokonalé muže, o nichž čteme, že ve své zbožné touze po svatosti jednali podobně.

93. Když vstal od modlitby a s pokorným srdcem a se zkroušeností ducha24 se posílil znamením svatého kříže, vzal uctivě z oltáře knihu a s úctou i s bázní ji otevřel. I stalo se, že když otevřel knihu25, nejprve uviděl líčení o utrpení našeho Pána Ježíše Krista, to místo, kde on sám oznamuje své hořké utrpení. Aby vyloučil jakoukoli náhodu, otevřel knihu podruhé a potřetí a nalezl vždy stejné nebo podobné místo. Tehdy poznal, muž plný Ducha Božího, že do Božího království musí dojít skrze mnohá utrpení26, mnohá soužení a mnohé boje.

Statečný rytíř se však nebojí nevyhnutelného boje27 ani neklesá na mysli, když má vést boje Páně28 na bojištích tohoto světa. A nebál se, že nepříteli podlehne, protože nespoléhal na sebe a už dlouho pracoval nad lidské síly. Byl opravdu velmi horlivý, a i když v minulosti měli mnozí stejný cíl, přece se nenašel žádný, který by ho svou touhou předstihl. Poznal, že je snadnější dokonale jednat než o tom mluvit. Vždy dokazoval nikoliv slovy, která dobro ukazují, ale nevytvářejí ho, ale spíše svatými skutky svou velikou horlivost a píli. Proto zůstával neotřesen a veselé mysli a sobě i Bohu zpíval radostné písně ve svém srdci. 10 Proto byl hoden ještě větších zjevení, když tak jásal i nad malými věcmi, a byl nad mnohým ustanoven29, když dovedl být věrný v malém30.

III. kapitola

O vidění člověka, který měl podobu ukřižovaného serafa

94. Dva roky před tím, než vrátil svou duši nebi, pobýval František v poustevně na místě zvaném La Verna31. Tu měl od Boha vidění: viděl muže v podobě serafa se šesti křídly, který nad ním visel na kříži s rozpjatýma rukama a nohama u sebe. Dvě křídla měl zdvižena nad hlavou, dvě byla rozpjatá k letu a dvě zahalovala téměř celé tělo32. Když to blažený služebník Nejvyššího uviděl, byl pln údivu, ale nemohl si vysvětlit, co by mělo toto zjevení znamenat. Velmi se zaradoval a zmocnila se ho ještě větší radost, když zpozoroval milostiplný a nepopsatelně krásný pohled serafa, kterým se na něho díval, ale jeho ukřižování a hořkost jeho utrpení ho naplňovaly hrůzou. A tak byl jak povznesený, tak zaražený, smutný i veselý, radost i zármutek se v něm střídaly. Ustaraně přemýšlel, co by mělo toto vidění znamenat, a jeho duše se plnila úzkostí ještě více, když se snažil pochopit jeho význam.

Zatímco rozumově nemohl stále do jeho smyslu proniknout a novost a neobvyklost vidění zaměstnávaly jeho srdce, začala se na jeho rukou i nohou objevovat znamení hřebů týmž způsobem, jak je krátce předtím viděl na ukřižovaném muži nad sebou.

95. Jeho ruce i nohy jako by byly vprostředku probodeny hřeby, přičemž se hlavičky hřebů objevily na rukou na vnitřní a na nohou na vnější straně, na protější straně pak byly jejich hroty. Znamení totiž byla na vnitřní straně rukou kulatá, na vnější podlouhlá a bylo tam vidět kousek masa, který přečníval, jako by to byly zkřivené, ohnuté konce hřebů, které přečnívaly zbylé maso. Stejně tak byla vtištěna znamení hřebů i na nohách s přečnívajícím masem. Také pravý bok byl jakoby probodený kopím a byla v něm zatažená rána, z níž často teklo tolik krve, že jeho svatá krev prosakovala hábitem i kalhotami.

Jak málo bylo těch, kdo mohli svatou ránu v boku vidět, dokud ukřižovaný služebník ukřižovaného Pána žil! Šťastný Eliáš, že si zasloužil spatřit ji ještě za života světce; ale neméně šťastný byl i Rufín, který se jí dotkl vlastníma rukama33. Jednou totiž, když řečený bratr Rufín třel prsa přesvatého muže, sklouzla mu ruka, jak se může lehce stát, k jeho pravému boku, a tak se náhodou dotkl drahocenné rány. Tento dotek způsobil Božímu světci nemalou bolest. Ten ruku odstrčil a hlasitě zvolal, aby mu to Bůh odpustil.

S velkou pečlivostí ji totiž skrýval před cizími, opatrně ji zahaloval i před nejbližšími, takže i blízcí bratři a nejoddanější učedníci o ní dlouho nevěděli.

10 Ačkoli služebník a přítel Nejvyššího viděl, že je ozdoben tolika a takovými perlami jako vzácnými drahokamy a že je podivuhodně korunován slávou a ctí nade všechny, jeho srdce nezvětralo, ani se od té doby nesnažil někomu se zalíbit z ješitné touhy po slávě. 11 Naopak, snažil se toto vyznamenání, jak jen mohl, utajovat, aby mu lidský obdiv neukradl propůjčenou milost.

96. František byl totiž zvyklý zvláštní tajemství odhalovat jen zřídka, nebo vůbec ne. Obával se totiž, že by utrpěl újmu na propůjčené milosti, kdyby z náklonnosti, jak to mezi dobrými přáteli bývá, své tajemství někomu svěřil. Proto v srdci stále nosil slovo proroka a často je i říkal: „Tvůj výrok uchovávám ve svém srdci, abych se proti tobě neprohřešil.“ 34

Pro případ, že by k němu přicházeli světští lidé, s nimiž nechtěl hovořit, domluvil se svými bratry a syny toto znamení, aby když se začal modlit tento verš, ty, kdo přišli, ihned zdvořile poslali pryč. Udělal totiž zkušenost, že sdělovat všechno všem je velké zlo a že nemůže být duchovním člověkem ten, jenž nemá mnohem víc a vzácnějších tajemství, než lze vyčíst z jeho tváře35, a jež jsou všude zjevná lidem. Chodili totiž za ním někteří, kteří navenek přisvědčovali, ale v srdci odporovali, v jeho přítomnosti mu tleskali, ale za zády se mu vysmívali, ti si vysloužili odsouzení36 a vrhli někdy i stín jeho podezření na lidi s dobrým úmyslem.

Zloba totiž často hledá, jak by očernila čistotu, a protože mnozí často lžou, těm několika, kteří říkají pravdu, se nevěří.

IV. kapitola

O plamenné horlivosti blaženého Františka a o jeho nemoci očí

97. Během této doby začalo Františkovo tělo trpět různými chorobami, a to daleko hůř než dříve. Trpěl totiž mnoha nemocemi, protože své tělo dokonale ukázňoval37 a v předchozích letech tvrdě pracoval. Už plných osmnáct let byl tak dokonalý, že jen zřídkakdy dopřál svému tělu odpočinek38 a někdy vůbec ne. Stále putoval po různých i vzdálených krajích, aby tak ochotný duch, tak zbožný duch a tak plamenný duch, který prodléval v jeho nitru, mohl všude zasévat sémě Božího slova. Celý svět naplnil Kristovou radostnou zvěstí a často v jediném dni prošel čtyřmi či pěti vesnicemi nebo městy39 a všude hlásal radostnou zvěst o Božím království40. Posluchače vzdělával svým příkladem ne méně než svými slovy, tak se celé jeho tělo stalo jazykem.

5 Tak veliký byl u něho soulad mezi tělem a duchem, tak veliká byla jeho poslušnost, že tělo nejen nikdy neodporovalo, když se duch snažil dosáhnout svatosti, nýbrž dokonce ducha předbíhalo, jak je psáno: Má duše po tobě žízní, mé tělo po tobě prahne41. Stálé podřizování učinilo tělo ochotným a každodenní věrnost ho dovedla do vysokého stupně ctnosti, neboť zvyk se často stává druhou přirozeností.

98. Ale protože je to s lidmi podle přirozeného zákona tak, že navenek člověk den ze dne slábne, i když se uvnitř obnovuje42, i ona vzácná nádoba, v níž byl skryt nebeský poklad43, byla někdy otřesena a trpěla úbytkem sil. A přece člověk, teprve když je vyčerpaný, vpravdě začíná, a když je v koncích, teprve jedná; tak byl duch v nemocném těle stále čilejší44. Tak mu totiž spása duší45 ležela na srdci a tak si přál prospěch bližního, že když už nemohl chodit pěšky, začal jezdit krajem na oslu.

Často ho bratři naléhavě a vytrvale napomínali, aby své nemocné a zesláblé tělo svěřil péči lékařů. Avšak ten, jehož vznešený duch byl obrácen k nebi a jehož jediným přáním bylo zemřít a být s Kristem46, nechtěl o tom ani slyšet. Protože ještě nenaplnil všecko, co z Kristova utrpení zbývalo, aby to doplnil na svém těle47; i když nosil jeho rány na svém těle48, postihlo ho vážné onemocnění očí49, skrze které na něm Bůh rozmnožil svoje milosrdenství. A protože se tato nemoc den ode dne zhoršovala a utrpení se bez ošetření zvětšovalo, přemluvil ho konečně bratr Eliáš, kterého si zvolil, aby mu byl matkou, a zároveň ho ustanovil ostatním bratřím za otce50, aby už neodmítal léky, nýbrž je ve jménu Božího Syna, skrze něhož byly stvořeny, užíval, jak je psáno: Pán dává ze země růst lékům a moudrý muž je neodmítá51. Svatý otec tehdy laskavě dal souhlas a pokorně poslechl toho, který ho napomínal.

V. kapitola

Jak Františka ve městě Rieti přijal pan Hugolin, biskup z Ostie, a jak mu světec prorokoval, že se stane biskupem celého světa

99. Stalo se, že přicházelo mnoho lidí se svými léky, aby mu pomohli, ale jelikož se mu neulevilo, jel do města Rieti, kde, jak se říkalo, bydlil muž, který byl na tyto nemoci odborník. Když tam dojel, byl přijat přátelsky a uctivě celou římskou kurií, která v tomto městě tehdy pobývala52, a kromě toho ho se zvláštní blahosklonností uvítal ostijský biskup, pan Hugolin, který nad jiné vynikal úctyhodným a svatým životem.

Jeho si blažený František se souhlasem a z vůle pana papeže Honoria zvolil za otce a pána celé řehole a Řádu svých bratří, protože měl velmi rád svatou chudobu a měl svrchovanou úctu k prostotě.

Tento vznešený pán se snažil přizpůsobit svůj život bratřím a ve své touze po svatosti byl s prostými prostý, s pokornými pokorný a s chudými byl chudý. Mezi bratry byl bratrem, mezi menšími byl nejmenší, a pokud mohl, snažil se být životem i chováním jako jeden z nich. Velmi horlivě se snažil všude šířit svatý Řád a ve vzdálených oblastech velmi šířil dobrou pověst ještě lepšího života Řádu.

Pán mu dal velkou výmluvnost, kterou porážel protivníky pravdy, přemáhal nepřátele Kristova kříže53, bloudící přiváděl na pravou cestu, nepřátele usmiřoval a ty, kdo žili ve svornosti, spojoval ještě pevnějšími pouty lásky. V Boží církvi byl lampou hořící a svítící a vyvoleným mečem54, připraveným v pravý čas.

Často odkládal svůj drahocenný šat, oblékal se prostě55, chodil bos téměř jako jeden z bratří a hledal to, co vede k pokoji56. 10 To bylo jeho ustavičnou a horlivou snahou: zprostředkovávat pokoj mezi lidmi, zvlášť však mezi člověkem a Bohem. 11 Proto ho Bůh brzy nato vyvolil za pastýře celé své svaté církve a povýšil ho mezi všemi národy.

100. Aby se poznalo, že se tak stalo Božím vnuknutím a podle vůle Ježíše Krista, už dávno předtím to blažený otec František slovy předpověděl a skutky naznačil. Neboť když se Řád a řehole bratří působením Boží milosti začaly dost rychle rozšiřovat a jako cedr v Boží rajské zahradě začaly zvedat k nebi vrchol svých svatých zásluh a jako vybraná vinice vyháněly svaté ratolesti po celé zemi, přišel svatý František k panu papeži Honoriovi, který tehdy předsedal římské církvi, a pokorně ho prosil, aby pana Hugolina, ostijského biskupa, ustanovil otcem a pánem jeho i jeho bratří57. Pan papež souhlasil, světcově prosbě vyhověl a na pana Hugolina přenesl svou moc nad řádem bratří. Ten pak převzal úřad s úctou a zbožností a jako věrný a moudrý služebník, který je ustanoven nad Pánovou rodinou, usiloval v každém ohledu dávat svým svěřeným v pravý čas pokrm58 věčného života. Proto se mu svatý otec ve všem podřídil a miloval ho podivuhodnou a uctivou láskou.

František, veden Duchem Božím, jehož byl pln, viděl to, co mělo přijít, daleko dřív, než se to ukázalo očím ostatních. Kdykoli mu totiž v záležitosti Řádu psal, nebo spíše když psal veden Kristovou láskou, kterou k němu pociťoval, neoslovoval ho jen biskup z Ostie nebo z Velletri, jak obvykle činili ostatní ve svém oslovení, nýbrž rozšiřoval pozdravnou formuli takto: „Nejdůstojnějšímu otci neboli Panu Hugolinovi, biskupovi celého světa“.

Často ho také pozdravoval neobvyklými požehnáními, a ačkoliv mu byl věrně oddaným synem, přece ho někdy z vnuknutí Ducha utěšoval otcovskou domluvou, aby se nad ním upevnilo požehnání otců, dokud by nedosáhl vytoužených věčných pahorků59.

101. Také jmenovaný pán měl světce velmi rád a také se mu líbilo všechno, cokoli blažený muž řekl nebo učinil, a často byl celý láskou uchvácen, už když Františka spatřil. Sám dosvědčuje, že nikdy nebyl natolik rozladěn nebo rozrušen, aby všechny temné mraky mysli nezmizely a v jeho duši se nerozjasnilo, rozmrzelost nezmizela a neovanula ho nebeská radost, kdykoli jen Františka uviděl nebo s ním promluvil.

Sloužil blaženému Františkovi jako služebník svému pánu, a kdykoli ho viděl, prokazoval mu úctu jako Kristovu apoštolu60, a když se oba dva sblížili, pokorně mu líbal ruku posvěcenými ústy.

Proto se nyní pečlivě a oddaně staral, aby se blaženému otci opět navrátilo dřívější zdraví očí, neboť věděl, že je to muž svatý a spravedlivý a pro církev Boží nepostradatelný a velmi užitečný. Soucítil kvůli tomu s celým shromážděním bratří a nad syny se slitovával jako otec61. Proto svatého otce napomínal, aby o sebe pečoval, aby neodmítal léčení, protože by mu bezstarostnost v této věci mohla být přičtena spíš jako hřích než jako zásluha. Svatý František tedy pokorně poslechl, co mu tak důstojný pán a milovaný otec řekl. Byl opatrnější a klidněji přijímal to, co bylo zapotřebí k jeho ošetření. Jeho choroba však už tak pokročila, že bylo zapotřebí velkého lékařského nadání a velmi bolestivé léčby, aby se dosáhlo vůbec nějakého úspěchu. Ačkoli ho však na několika místech na hlavě pálili, žilou mu pouštěli a dávali mu náplasti a masti, nebylo to k ničemu, ale jeho stav se stále zhoršoval.

VI. kapitola

O chování bratří, kteří svatému Františkovi sloužili, a jaký chtěl být on

102. Tato utrpení snášel František v trpělivosti a pokoře dva roky a při tom všem vzdával Bohu díky. Aby však mohl ještě svobodněji upínat svou pozornost k Bohu a v častých vytrženích mysli lépe nahlédnout do nebeských příbytků blažených a aby zahrnut hojností milosti mohl přebývat před tváří nekonečně dobrotivého a milostivého Pána všehomíra, přenechal péči o svou osobu několika bratřím, kteří mu byli pro své zásluhy zvláště blízcí. Byli to muži ctnostní, Bohu oddaní, svatým milí, u lidí oblíbení, o které se blažený otec František opřel jako dům o čtyři pilíře62. Zamlčím zatím jejich jména, abych nezranil jejich skromnost, která je důvěrnou přítelkyní těchto duchovních mužů.

Skromnost je totiž ozdobou každého věku, svědectvím nevinnosti, znakem čisté mysli, oporou kázně, zvláštní slávou svědomí, ochránkyní dobré pověsti a ozdobou veškeré počestnosti. Tato ctnost je zdobila a činila je lidem milé a příjemné. Tato milost byla zajisté společná všem, ale každého z nich zdobila jedinečná ctnost. Jeden vynikal skvělým rozlišováním, druhý obzvláštní trpělivostí, další chvályhodnou prostotou, poslední pak velkou tělesnou silou, spojenou však s něžnou myslí. Tito bratři s veškerým úsilím, snahou a bdělostí chránili vnitřní klid blaženého otce a pečovali o jeho nemocné tělo a nevyhýbali se žádné těžkosti ani námaze, neboť se zcela oddali službě jemu.

103. Ačkoli přeslavný otec již byl před Bohem plný milosti a před lidmi tohoto světa se skvěl svatými skutky, přece se vytrvale snažil dosáhnout ještě vyšší dokonalosti a jako zkušený rytíř v Boží tvrzi vyzýval protivníka a rozpoutával stále nové boje. Předsevzal si, že pod Kristovým vedením vykoná veliké věci, a ačkoli měl už údy oslabeny a tělo odumřelé, přece doufal, že v novém zápase získá nad nepřítelem další vítězství. Vždyť pravá ctnost nezná časových hranic, protože čeká věčnou odměnu. Proto planul velmi velkou touhou vrátit se k pokoře prvopočátků a v přemíře své lásky a v radostné naději chtěl své tělo přivést zpět k dřívější poslušnosti, ačkoli už bylo krajně vyčerpáno. Všechny starosti, které by mu mohly překážet, nechával zcela stranou a všechen neklid držel v mezích. Když byl pro svou nemoc nucen zmírnit dřívější přísnost, říkával: „Začněme, bratři, sloužit Pánu a Bohu, neboť až dosud jsme neudělali žádný nebo jen malý pokrok.“ Nedomníval se, že by už došel k cíli63, a neúnavně setrvával v úsilí o novou svatost a doufal, že bude stále začínat znovu.

Chtěl se vrátit ke službě malomocným a nechat sebou pohrdat, jak tomu bylo dřív. Také si předsevzal, že bude utíkat před stykem s lidmi, že bude vyhledávat nejskrytější místa, aby prost starostí a bez péče o druhé, byl od Boha dočasně oddělen jen zástěnou své tělesné schránky.

104. Viděl totiž slétat se k úřadům ve vedení řádu mnohé, jejichž povrchnost odsuzoval, a snažil se odvrátit je svým příkladem od morové rány tohoto druhu.

Říkával, že starat se o druhé je dobré v Božích očích a přijatelné, že však by tuto péči o duše měli přebírat jen ti, kdo v ní nehledají nic ze sebe64, ale vždy a ve všem chtějí prosadit Boží vůli. Mínil tím ty, kdo ničemu nedávají přednost před vlastní spásou, ty, kterým nejde o chválu od podřízených, ale o jejich pokrok, a ty, kdo nehledají popularitu u lidí, nýbrž slávu před Bohem; ty, kdo úřad představeného nemilují, nýbrž se ho obávají; a když ho mají, nepovyšují se, nýbrž jsou ještě pokornější, a když je jim odebrán, necítí se poníženi, nýbrž povýšeni. Je nebezpečné vládnout, říkával světec, právě v této době, kdy je na světě zloba tak hojná a kdy špatnost stále vzrůstá, nechat si vládnout, tvrdil, je mnohem užitečnější. Bolelo ho, že někteří své první skutky opustili a že kvůli novým plánům zapomněli na svou původní prostotu. Proto naříkal nad těmi, kteří kdysi z celé duše usilovali o vyšší věci, nyní však klesali k nízkým a marnivým, kteří se odvrátili od pravé radosti, díky nicotným a prázdným záležitostem pobíhali a toulali se po poli prázdné svobody. Proto Boží dobrotu prosil, aby jeho syny osvobodila, a velmi zbožně žádal, aby jim uchovala darovanou milost65.

VII. kapitola

Jak se vrátil ze Sieny do Assisi, o kostelíku svaté Marie v Porciunkuli a o požehnání bratřím

105. Šest měsíců před svou smrtí, když byl František v Sieně, kde mu léčili oční chorobu, se roznemohl těžkou nemocí po celém zbylém těle; žaludek byl dlouhotrvající nemocí i nemocí jater velmi zeslaben, zvracel mnoho krve, takže se zdálo, že se blíží smrt. Když se o tom bratr Eliáš dozvěděl, zdaleka k němu rychle spěchal. Jeho příchodem se svatý otec natolik zotavil, že tu krajinu mohl opustit a odejít s ním do Celle di Cortona. Když tam dorazil a nějakou dobu tam pobyl, nadmulo se mu břicho, opuchly mu nohy a opuchání nohou i žaludku se stále zhoršovalo, takže už nemohl takřka nic jíst. Proto bratra Eliáše prosil, aby ho dal převézt do Assisi. A dobrý syn učinil, co přikázal dobrotivý otec, a když vše připravil, doprovodil ho na žádané místo. Město se z příchodu blaženého otce radovalo a všechen lid velebil Boha. Všichni lidé totiž doufali, že [tam] Boží světec brzy zemře, a to byl důvod jejich velké radosti.

106. Božím řízením se stalo, že se svatá duše oddělila od těla a přešla do nebeského království tam, kde jí, dokud byla v těle, bylo dáno první poznání nebeských věcí a kde jí bylo vlito pomazání spásy. A ačkoli věděl, že je nebeské království ustanoveno po celé zemi, a věřil, že Božím vyvoleným se všude udílí milost, přesto také poznal, že kostelík svaté Marie v Porciunkuli je místem naplněným zvláštní milostí a že ho častěji navštěvují nebeští duchové. Často proto bratřím říkával: „Synové, hleďte, abyste toto místo nikdy neopustili! Kdyby vás jednou stranou vyhnali, druhou se vraťte zpět, protože toto místo je vskutku svaté a je Božím příbytkem. Zde nás Nejvyšší rozmnožil, když nás bylo jen málo, zde osvítil srdce svých chudých světlem své moudrosti, zde zapálil naši vůli ohněm své lásky. Zde každý, kdo se zbožným srdcem prosí, dostane, oč žádá, a kdo na tomto místě někoho urazí, bude přísněji potrestán. Proto, synové, mějte velkou úctu k tomuto místu Božího přebývání a chvalte zde Boha z celého srdce radostí a zpěvem!“

107. Jeho nemoc se však stále zhoršovala a pevnost jeho těla slábla, všechny síly ho opouštěly, takže se už ani nemohl pohybovat. Když se ho jeden bratr tázal, co by raději snášel: zda tuto vleklou a obtížnou chorobu nebo nejtěžší mučednictví z katovy ruky, odpověděl: „Synu, to je mi vždy dražší, sladší a milejší, co se ve mně a ohledně mě víc líbí Pánu, mému Bohu, a toužím jedině po tom, abych byl ve shodě s jeho vůlí a poslechl ho ve všem, co se má stát. Ale bude pro mě mnohem obtížnější snášet tuto nemoc i jen po tři dny, než ji zaměnit za jakékoli mučednictví. A neříkám to kvůli očekávané odměně, nýbrž kvůli mukám utrpení, které snáším.“

Mučedník, ano, mučedník, který s úsměvem, radostně a ochotně snášel to, nač bylo druhým trpké a bolestné jen pomyslet! Vskutku ani jeden jeho úd nezůstal bez velkého utrpení66 a přirozená teplota těla se pomalu ztrácela, denně se blížil jeho konec. Lékaři žasli, bratři se divili, jak mohl ještě žít duch v tak zuboženém těle; kde masa už takřka nebylo a byl jen kost a kůže.

108. Když František viděl, že se blíží jeho poslední den, o kterém už dva roky předem dozvěděl z božského zjevení, dal k sobě zavolat bratry, které chtěl67, a každému dal požehnání, podle vnuknutí shůry, jako kdysi praotec Jakub svým synům, ba jako druhý Mojžíš, který syny Izraele zahrnul požehnáním, když vystupoval na horu, kterou mu označil Bůh. Eliáš zaujal místo po jeho levici, ostatní synové usedli kolem a světec zkřížil ruce a položil pravici na Eliášovu hlavu. Protože mu bylo vzato světlo očí, otázal se: „Nad kým držím svou pravici?“ Odpověděli: „Nad bratrem Eliášem!“ „To také chci,“ pravil a pokračoval: „Tobě, synu, žehnám ve všem a pro všechno68, a protože Nejvyšší v tvých rukou rozmnožil mé bratry a syny, žehnám tobě a v tobě všem. Na nebi i na zemi ať ti žehná Bůh, Král všehomíra. Žehnám ti, jak mohu a víc, než mohu, a co nemohu já, ať ti doplní ten, který může všechno! Nechť Bůh chová v paměti tvé námahy a tvou práci a při odměňování spravedlivých ať naplní tvůj podíl! Kéž Bůh požehná všemu, co si žádáš, a kéž ti splní všechno dobré, co si přeješ!“

„Zůstávejte, všichni synové, v bázni Boží a vytrvejte v ní vždycky, neboť vás v budoucnu čekají těžká pokušení a blíží se trápení. Blažení, kdo vytrvají v tom, co započali, nemálo jich odpadne kvůli budoucím pohoršením. 10 Já nyní spěchám k Pánu a věřím, že jsem na cestě k svému Bohu, jemuž jsem oddaně z celého srdce sloužil.“

11 Tehdy se ještě nalézal v paláci assiského biskupa, a proto prosil bratry, aby ho co nejrychleji odnesli ke svaté Marii v Porciunkuli. 12 Chtěl totiž svou duši odevzdat Bohu tam, kde, jak již bylo řečeno, poprvé dokonale poznal cestu pravdy.

VIII. kapitola

Co činil a říkal, když šťastně umíral

109. Jak mu bylo vůlí Boží oznámeno, měla se doba jeho obrácení dokonat po dvaceti letech. Když byl kdysi blažený otec s bratrem Eliášem ve Folignu a v noci se uložili ke spánku, objevil se před bratrem Eliášem bíle oblečený kněz vysokého stáří a úctyhodného zevnějšku a pravil: „Vstaň, bratře, a oznam bratru Františkovi, že od té doby, co opustil svět a přimkl se ke Kristu, uplynulo už osmnáct let a ode dneška půjde cestou smrtelných lidí jen dva roky a pak si ho Pán zavolá k sobě.“ A stalo se, že se slovo Páně, tehdy předpověděné, naplnilo ve stanovené době.

Když světec několik dní odpočíval na vroucně vytouženém místě, poznal, že se hodina jeho smrti blíží. Zavolal k sobě dva bratry, své oblíbené syny, a nařídil jim, aby za jeho blízkou smrt i za budoucí život radostně nahlas zpívali Chvály Pánu. Nakolik jen mohl, sám zpíval Davidův žalm: „Svým hlasem k Pánu volám, svým hlasem Pána zapřísahám69 .“

Avšak jeden z bratří70, který mu sloužil a kterého světec zvlášť miloval a jenž se zvlášť pečlivě staral o všechny bratry, když ho tak viděl a poznal, že se světcova smrt blíží, řekl mu: „Běda nám, dobrotivý otče, nyní zůstanou děti bez otce a přijdou o pravé světlo71 svých očí! Pamatuj na sirotky, které opouštíš, a odpusť jim všechna provinění a potěš přítomné i nepřítomné svým svatým požehnáním!“ Světec mu na to odpověděl: „Synové, Bůh mě volá! 10 Svým bratřím, jak blízkým, tak i vzdáleným, odpouštím všechny přestupky i viny, a nakolik mohu, je rozhřešuji. Oznam jim to a mým jménem jim všem požehnej!“

110. Pak dal přinést knihu evangelií a prosil, aby mu z ní předčítali evangelium podle Jana od místa, které začíná Šest dní před Velikonocemi, když Ježíš věděl, že přišla jeho hodina, aby z tohoto světa odešel k Otci72. Také ministr73 si předsevzal číst toto evangelium dřív, než byl o to požádán. Proto při prvním otevření knihy toto místo hned našel, ačkoli to bylo celé Písmo svaté, ze kterého měl evangelium číst. Nato se dal světec obléci v kající roucho a posypat popelem, protože se měl brzy rozpadnout v prach a popel.

A sešlo se tu mnoho bratří, jimž byl otcem a vůdcem, a stáli s úctou kolem něho a čekali na jeho blaženou smrt a šťastný konec, až se jeho přesvatá duše odpoutala od těla a byla přijata do moře světla bez hranic, tělo pak zesnulo v Pánu.

Jeden pak z bratří74 a učedníků světce, jehož věhlas je velmi známý, ale domnívám se, že jeho jméno je třeba zamlčet, protože se nechce chlubit takovým vyznamenáním, dokud žije v těle, viděl duši přesvatého otce stoupat do nebe přímou stezkou nad spoustami vod. Byl jako hvězda, velikostí podobná měsíci, září však podobná slunci, jež se vznášela na světlém obláčku.

111. Vskutku můžeme o něm zvolat: „Jak slavný je tento světec, jehož duši viděl učedník stoupat do nebe! Krásná jako měsíc, jasná jako slunce, vznášela se na světlém oblaku a nádherně zářila. Ty pravé světlo světa, které v Kristově církvi záříš jasněji než slunce, jenž jsi nám odňal paprsky svého světla, když jsi vešel do světlem zalité vlasti a zaměnil jsi společenství s námi, ubohými, za společenství andělů a svatých! Živoucí slávo našeho řádu, i když ses osvobodil od smrtelného těla, nepřestávej o své syny pečovat! Ty nejlépe víš, v jakém nebezpečí jsi je zanechal. Nesčetné útrapy a námahy jim dříve milosrdně zmírňovala tvá obšťastňující přítomnost. Ty jsi byl skutečně milosrdný, přesvatý otče, protože jsi byl vždy ochotný dobrotivě se smilovávat a napravovat hříšné syny! Velebíme tě, ctihodný otče, kterému požehnal Nejvyšší, jenž je vždy a nade všechno požehnaný Bůh. Amen75.“

IX. kapitola

Nářek bratří a jejich radost, když na něm spatřili znamení kříže, a o křídlech serafína

112. Nato se sešlo mnoho lidí, chválili Boha a říkali: „Buď chválen a veleben, Pane, náš Bože, že jsi nám nehodným svěřil tak drahocenný poklad! Budiž ti čest a chvála, nevýslovná Trojice!“

Seběhlo se celé město Assisi a spěchali i lidé z okolí, aby uviděli veliká Boží díla, která Pán slávy přeslavně zjevil na svém svatém služebníkovi. Každý zpíval píseň radosti, jak jim radost tryskala ze srdce, a velebili všemohoucnost Vykupitele, jenž splnil jejich touhu. Synové však, kteří ztratili tak velkého otce, truchlili a svými slzami a vzdechy dávali najevo své hluboké dojetí.

Jejich bolest však zmírnila neslýchaná radost a nový zázrak proměnil jejich mysl v nesmírný úžas. Jejich zármutek se změnil v chválu a nářek v radost. Nikdy totiž neslyšeli a ani v knihách nečetli o tom, co spatřili a čemu by sotva uvěřili, kdyby to nebylo ověřeno jasným důkazem. Na světcově těle zářilo znamení kříže a utrpení neposkvrněného Beránka, který smyl hříchy světa, zdálo se, jako by byl právě sňat z kříže, jako by ruce a nohy byly proraženy hřeby a pravý bok byl proboden kopím.

10 Viděli totiž, že tělo, které dříve bylo tmavé, nyní zářilo jasným světlem, a svou krásou svědčilo o odměně blaženého zmrtvýchvstání. 11 Jeho obličej se podobal spíše tváři anděla, a zdál se spíš živý než mrtvý a ostatní údy měly jemnost a ohebnost nevinného dítěte. 12 Svaly se křečovitě nestáhly, jak to u mrtvých obyčejně bývá, jeho kůže neztvrdla, údy neztuhly, takže se jimi dalo volně pohybovat všemi směry.

113. A protože před zraky přihlížejících tělo vyzařovalo tak nesmírnou krásu a bylo oslnivě bílé, bylo úžasné sledovat ne stopy po hřebech uprostřed dlaní a na nohou, ale hřeby utvořené z jeho masa, černého jako železo, a v jeho pravém boku krvavou červeň rány. Znamení umučení diváky nelekala, protože ho zdobila půvabem, jako by v bílé podlaze byly černé kamínky.

Sešli se bratři a synové a se slzami líbali ruce a nohy svého milovaného otce, který je opustil; uctívali i ránu v pravém boku, která upomínala na toho, jemuž z této rány vytryskla krev a voda a usmířila svět s Otcem.

Každý z lidí pokládal za obrovskou milost, když mohl nejen políbit, ale dokonce i jen spatřit svaté rány Ježíše Krista, které nosil svatý František na svém těle.

Neboť kdo by se při pohledu na něho spíš neradoval,než plakal, a kdyby plakal, nebylo by to spíš z radosti než z bolesti? Mohl by být někdo tak tvrdý, že by ho toto nedojalo? Čí srdce, ať jakkoli kamenné, by se nedalo pohnout až ke zkroušenosti, nedalo se roznítit božskou láskou a nevyzbrojilo by se k dobré vůli? Kdo by mohl být tak tupý a bezcitný, že by jasně nepoznal pravdu o svatosti toho, který byl na zemi poctěn jedinečným darem a v nebi vyznamenán nevýslovnou slávou?

114. Jak jedinečný dar a znamení mimořádné lásky, stejné zbraně slávy, které patří pouze Králi nejvyššího majestátu, patří nyní i jeho rytíři. Toť zázrak hodný věčné paměti, tajemství, na něž nelze vzpomenout bez hluboké úcty a které se zpřítomňuje zrakem víry, v němž krev neposkvrněného Beránka, tryskající z pěti ran, obmyla hříchy světa. Vznešená slávo oživeného kříže, mrtvým dáváš život! Jak příjemně tíží a jak sladké rány vtiskuje jeho břímě, že se v něm mrtvé tělo oživuje a slabý duch posiluje! František tě velmi miloval a ty jsi ho přeslavně ozdobil. Čest a chvála jedinému moudrému Bohu, který obnovuje znamení a koná zázraky, aby mysl slabých lidí těšil novými zjeveními a jejich srdce viditelným zázrakem uchvátil k milování neviditelného. Jak úžasná a líbezná jsou Boží ustanovení, aby nemohla povstat jakákoli pochybnost tohoto zázraku, ukázal jej Bůh milosrdně nejprve na tom, který byl z nebe76, aby jej zakrátko zázračně ukázal na tom, který pocházel ze země. Vpravdě chtěl pravý Otec milosrdenství ukázat, jaké mzdy je hoden ten, kdo se ho snaží milovat opravdu z celého srdce; dostane totiž místo ve vyšším a Bohu bližším řádu nebeských duchů.

Toho bychom mohli i my bezpochyby dosáhnout, kdybychom po způsobu serafínů rozevřeli nad hlavou dvě křídla a měli po příkladu svatého Františka při každém dobrém díle čistý úmysl a správný způsob a kdybychom to zaměřili k Bohu a neúnavně se snažili líbit se ve všem jedině a pouze jemu. Aby zahalila hlavu, musí být obě křídla nad hlavou spojena, protože čestný čin bez čistého úmyslu Otec světel sotva přijme, když sám říká: 10 Bude-li tvé oko zdravé, celé tvé tělo bude jasné. Bude-li však tvé oko špatné, celé tvé tělo bude temné77. 11 A oko přece není zdravé, jestliže nevidí, co vidět má, protože mu chybí poznání pravdy, nebo protože nemá čistý úmysl a vidí to, co nemá. 12 V prvém případě bude zdravý rozum mít oko ne za zdravé, ale za slepé, v druhém případě za špatné. 13 Peřím těchto křídel je láska k milosrdně zachraňujícímu Otci a bázeň před přísně soudícím Pánem. Obojí musí srdce vyvolených pozvedat od pozemského tím, že potlačují zlá hnutí a čistá hnutí srdce činí spořádanými. 14 Dvě křídla je třeba pozvednout k letu, aby se bližnímu prokazovala dvojí služba lásky: je třeba osvěžovat duše Božím slovem a poskytovat pozemskou pomoc tělu. 15 Tato křídla se zřídka spojují, protože jen málokdo může poskytnout obojí. 16 Peřím těchto křídel jsou rozličné činy, které je nutno vykonat, abychom druhému poradili nebo mu pomohli. 17 Další dvě křídla pak mají zahalovat tělo nahé na zásluhy; a je to s nimi tak zařízeno, jak známo, že je pro lítost a vyznání opět oblečen v nevinnost ten, kdo byl kvůli hříchu svlečen. 18 Peřím těchto křídel jsou rozličná hnutí mysli, rodící se z pohrdání hříchem a z touhy po spravedlnosti.

115. Toto všechno naplnil přeblažený otec František tím nejdokonalejším způsobem. Byl obrazem a znamením serafína a pro svou vytrvalost v nesení kříže si zasloužil povznést se až mezi nejvznešenější duchy. Stále totiž visel na kříži, neuhýbal žádné námaze ani bolesti, jen aby v sobě i ohledně sebe vždy dokonale vyplnil Boží vůli.

Bratři, kteří s ním žili, kromě toho vědí, že měl denně neustále na rtech slova o Ježíši, jak sladce a něžně s ním promlouval, jak líbezný a plný lásky s ním vedl dialog. Jeho ústa mluvila to, čím srdce přetékalo78, a pramen osvícené lásky, jež ho zcela naplňovala, vyvěral navenek. Ježíšem se stále zaměstnával, Ježíše stále nosil v srdci, Ježíše měl v ústech, Ježíše v uších, Ježíše v očích, Ježíše v rukách, Ježíše i v ostatních údech stále nosil.

Jak často, když seděl u stolu a jméno Ježíš slyšel, pronesl nebo jen na ně myslil, zapomněl na pokrm těla a, jak čteme o světci79, díval se, ale neviděl, nasloucha,l ale neslyšel. A navíc, když šel a přemýšlel či zpíval o Ježíši, úplně zapomněl na cestu a všechny živly zval ke chvále Ježíše. A protože Ježíše Krista, a to Ukřižovaného80, stále nosil a uchovával úžasnou láskou ve svém srdci81, byl nade všechny přeslavně vyznamenán jeho znamením. Směl také na něj patřit ve vytržení82, jak sedí v nezměrné a nepochopitelné slávě po pravici Otce, 10 s nímž jako rovnocenný Syn Nejvyššího83 v jednotě Ducha svatého žije a kraluje, vítězí a vládne jako věčně nejvýš velebný Bůh na věky věků. Amen.

X. kapitola

O nářku panen u Svatého Damiána a jak byl se slávou a ctí pochován

116. Bratři a synové, kteří se sešli spolu s velkým množstvím lidu z celého okolí města, se radovali, že se mohou účastnit tak velké slavnosti. Celou onu noc, kdy zesnul svatý otec, strávili chválením Boha, takže pro sladkost oslavy a jasnost světla to vypadalo, jako by tu byli na stráži andělé. Za časného rána sem přišly zástupy občanů Assisi i s celým klérem a vzali svaté tělo z místa, kde zesnulo, a za zpěvu hymnů a chval, za hlaholu trub ho s poctami nesli do města. Někteří lidé trhali olivové a jiné ratolesti, aby byl pohřební průvod ještě slavnostnější, a zatímco stále přibývalo světel, mnohohlasý chvalozpěv mohutněl.

Synové nesli otce a zástup následoval pastýře, který spěchal k Pastýři všech, a tak došli k místu, kde kdysi František založil řeholi a řád zasvěcených panen a chudých paní. Tam položili tělo do kostela svatého Damiána, u něhož přebývaly jeho jmenované dcery, které získal pro Pána. Tu se otevřelo malé okénko, kterým Kristovy služebnice v určitou hodinu obvykle přijímaly svátost Těla Páně. Otevřeli také rakev, v níž ležel ukryt poklad nadnebeských ctností, ve které sem doneslo několik bratří toho, jenž byl zvyklý nosit břímě mnohých. A hle, objevila se paní Klára, která byla vskutku zářící84 zásluhami své svatosti, první matka ostatních panen, neboť byla první sazeničkou svatého řádu. Přišla se s ostatními dcerami podívat na otce, který k nim už nemluví, který k nim už nikdy nepřijde, protože odešel jinam.

117. Ve velkém zármutku srdce vzdychaly a skrze slzy se na něho dívaly a zastřeným hlasem začaly volat: „Otče, otče, co si počneme? Proč nás, ubohé, opouštíš? Komu nás, opuštěné, svěříš? Proč jsi nás, radostné, napřed neposlal tam, kam odcházíš, a opustil jsi nás, tak zarmoucené?85 Co nám ukládáš dělat, když jsme zavřeny v tomto vězení a když nás už nenavštívíš jako jsi to dělával dříve? S tebou nám mizí všechna naše útěcha a nebude podobného potěšení pro ty, které zemřely světu. Kdo bude utěšovat nás, na zásluhy i majetek tak chudé? 4 Otče chudých, příteli chudoby! Kdo nám v pokušeních přispěchá na pomoc? Ty jsi nesčetná pokušení přestál a prozíravě jsi je rozlišoval. Kdo v trápeních potěší ztrápené, pomocníku v trápeních, které se na nás valily? Jak trpké odloučení a neblahý odchod! Přehrozná smrti, jež jsi zarmoutila tisíce synů a dcer, když jsi je oloupila o takového otce a neodvolatelně nám odnímáš toho, díky němuž naše úsilí, bylo-li nějaké, nejvíce vzkvétalo!“

Ale panenská stydlivost pláč velmi brzdila. A také se neslušelo příliš naříkat nad tím, při jehož odchodu byl zástup andělů a radovali se obyvatelé nebes a Boží svatí. A tak kolísaly mezi zármutkem a radostí, když líbaly jeho zářící ruce, ozdobené nejdrahocennějšími drahokamy a zářivými perlami. A když ho pak odnesli, zavřela se jejich brána, která se pro tak velkou ránu už nikdy neotevře86.

Jak byli všichni zarmouceni při tak dojímavém a soucit vzbuzujícím nářku! A jak obzvláště velká byla lítost zarmoucených synů! 10 Bolest jednoho byla společnou bolestí všech, takže nikdo nemohl zadržet slzy, když andělé míru hořce plakali.

118. Konečně všichni dorazili do města a za velké radosti a jásotu bylo svaté tělo pochováno na posvěceném místě87, které mělo být v budoucnosti ještě více posvěceno. Odtud František září do světa ke slávě nejvyššího, svrchovaného Boha dalšími nesčetnými zázraky, jak až dosud podivuhodně zářil světu slovy svých svatých kázání. Bohu díky! Amen.

Přesvatý a požehnaný otče, vzdal jsem ti náležitou, důstojnou, i když nedostatečnou chválu, a také tvé činy jsem v tomto vyprávění popsal. Dopřej tedy mně ubohému, abych tě v tomto životě důstojně následoval, a tak si milosrdně zasloužil následovat tě i v životě budoucím. Pamatuj, dobrotivý, na své chudé syny, kterým po tobě, jejich jediné a zvláštní útěše, sotva zbývá jiná. Neboť ty, jenž jsi z nich všech vskutku nejvznešenější a první částí, jsi nyní připojen ke sborům andělů a patříš do řady apoštolů u trůnu Boží velebnosti, zatímco tvoji synové leží v bahnitém kalu, zavřeni v temném vězení a v slzách k tobě takto volají: „Ukaž, otče, Ježíši Kristu, Synu nejvyššího Otce, jeho svaté rány, odhal znamení kříže na svém boku, na svých nohách i rukách, aby ve svém velikém milosrdenství ukázal Otci své vlastní rány, aby když je uvidí, měl vždy soucit s námi ubohými. Amen. Staň se! Staň se!“

Končí druhá kniha.

 

1 Indikace je stále se opakující časový kruh patnácti let, začíná rokem 3 před Kr. Počítá se však jen číslo roku uvnitř časového kruhu – tedy rok 1226 je 14. rok 82. indikace.

2 Tehdy se počítal den od západu slunce a ne od půlnoci – podobně jako v liturgii; proto podle dnešního počítání zemřel František 3. října večer, v sobotu (ve věku 45 let), a pochován byl v neděli 4. října; přesnou hodinu smrti sdělil bratřím v oběžníku bratr Eliáš po Františkově smrti.

3 Srv. Lk 1,35.

4 Srv. Jan 1,6-7.

5 Srv. 1 Kor 1,20-21.

6 Srv. 1 Petr 1,5.

7 Srv. Gn 2,10; Iz 44,3.

8 Srv. Ez 11,19; 36,26.

9 Srv. Sir 24,17.

10 Srv. Ez 17,6-7.

11 Srv. Jak 5,17.

12 Srv. Žl 118[119],96.

13 Srv. 1 Kor 12,31.

14 Tímto pojetím života sv. Františka jako „zrcadla dokonalosti“ se později inspirovalo nejen stejnojmenné dílo popisující Františkův život, ale i sám Tomáš z Celana při tvorbě svého druhého životopisu sv. Františka.

15 Srv. 1 Kor 1,22.

16 Srv. Ef 5,32.

17 V tomto případě šlo o La Vernu.

18 Srv. Lk 9,28; Mk 14,33.

19 Srv. Mdr 1,1.

20 Srv. 1 Kor 7,40.

21 Srv. Lk 6,12.

22 Srv. 2 Kor 1,3.

23 Na začátku svého povolání se sv. František za přítomnosti bratra Bernarda rovněž dotazoval evangelia, jak má žít (viz 2Cel 15).

24 Srv. Lk 22,45; Dan 3,39.

25 Srv. Zj 5,7-8.

26 Srv. Sk 14,21.

27 Srv. Kaz 8,8.

28 Srv. 1 Sam 25,28.

29 Srv. Mt 25,21.

30 Srv. Lk 19,17.

31 Hora La Verna se nachází v italské provincii Arezzo. Řádu ji daroval kníže Orlando di Chiusi roku 1213 a poté na ní byla postavena poustevna. K zázračné stigmatizaci došlo okolo 14. září 1224 (svátek Povýšení sv. Kříže), jak se o tom zmiňuje sv. Bonaventura (VětLeg XIII,3).

32 Srv. Iz 6,2.

33 Srv. 1 Jan 1,1.

34 Žl 118[119],11.

35 Srv. 2 Kor 10,7.

36 Srv. 1 Kor 11,29.

37 Srv. 1 Kor 9,27.

38 Srv. 2 Kor 7,5.

39 Srv. Mk 6,6.

40 Srv. Lk 8,1.

41 Žl 62[63],2.

42 Srv. 2 Kor 4,16.

43 Srv. Mt 13,44.

44 Srv. Sir 18,7.

45 Srv. 1 Petr 1,9.

46 Srv. Flp 1,23.

47 Srv. Kol 1,24.

48 Srv. Gal 6,17.

49 K tomuto onemocnění sv. František pravděpodobně přišel během svého pobytu v Egyptě a v Palestině.

50 Bratr Eliáš byl ustanoven generálním ministrem po smrti Petra Cattaniho (10. března 1221).

51 Srv. Sir 38,4.

52 Papežská kurie pobývala v Rieti od 23. června 1225 do 31. ledna 1226.

53 Srv. Flp 3,18.

54 Srv. Jan 5,35; Iz 49,2.

55 Sv. Bonaventura v jednom svém kázání o sv. Františkovi k tomu dodává, že tento biskup se ve svém paláci také vlastnoručně staral o malomocného (Opera Omnia IX, pp. 576-577).

56 Srv. Lk 19,42.

57 K této žádosti došlo pravděpodobně v polovině roku 1220, po návratu sv. Františka z Východu. V tomto případě tedy Tomáš z Celana popisuje událost, která časově nepatří do posledních dvou let světcova života.

58 Srv. Mt 24,45.

59 Srv. Gn 49,26.

60 Srv. 1 Kor 1,1.

61 Srv. Žl 102[103],13.

62 Podle tradice se jednalo o bratry Anděla, Lva, Rufína a Bernarda (nebo Jana).

63 Srv. Flp 3,13.

64 Srv. Flp 2,21.

65 Srv. Řím 12,3.

66 OListEl 20.

67 Srv. Mk 3,13.

68 Srv. Ef 4,6.

69 Žl 141[142].

70 Evidentní podobnost této pasáže s Okružním listem bratra Eliáše naznačuje, že tímto bratrem byl právě bratr Eliáš.

71 Srv. 1 Jan 2,8.

72 Jan 13,1.

73 Stojí za povšimnutí, že v tomto případě není bratr Eliáš nazýván vikářem, ale ministrem.

74 Bernard z Bessy ve své Knize o chválách blaženého Františka (1,17) tvrdí, že to byl bratr Jakub z Assisi.

75 Srv. Řím 9,5.

76 Srv. Jan 3,13.31.

77 Srv. Mt 6,22-23.

78 Srv. Mt 12,34.

79 Jde o sv. Bernarda.

80 Srv. 1 Kor 2,2.

81 Srv. Lk 2,19.

82 Srv. 2 Kor 5,13.

83 Srv. Lk 1,32.

84 Tomáš z Celana zde využívá významu latinského jména Clara, což znamená jasná, zářící.

85 Jsou to slova, která liturgie vkládá do úst učedníků sv. Martina z Tours při jeho smrti. Při tvorbě tohoto odstavce Tomáš z Celana hodně čerpal právě ze života sv. Martina.

86 Historická mříž z kostelíka sv. Damiána pak byla klariskami přenesena do nové baziliky sv. Kláry, kde byla zasazena do chóru. Skrze ono okénko v mříži sestry dodnes přijímají nejsvětější svátost.

87 Bylo to v kostele sv. Jiří, který je dnes součástí baziliky sv. Kláry.