VIII. kapitola

O těch, které od bran smrti vrátil k životu

49. Jistý urozený římský občan, jménem Rudolf, vlastnil věž nemalé výšky a ve věži měl, jak bylo zvykem, strážce. Jedné noci, když strážce tvrdě spal ve vrcholku věže a ležel přitom na hromadě dřeva umístěného na samém okraji zdi, se po úderu blesku dřevo uvolnilo a i se strážcem spadlo dolů. Strážce se zřítil na střechu paláce a z paláce na zem. Celá rodina se velkým hlukem probudila a rytíř, protože měl podezření na nepřátelský útok, vyšel ven ozbrojený. Mával vytaseným mečem nad ležícím mužem a chtěl probodnout toho spícího, v němž nepoznával svého strážce. Avšak rytířova manželka ve strachu, aby to snad nebyl jeho bratr, s nímž byl její manžel na smrt znepřátelen, a aby zamezila tomu, že by ho zranil, klesla před ležícího a bránila ho soucitnou ochranou. Jak podivuhodná tvrdost spánku! Vždyť se ze spánku neprobral ani při postupném pádu, ani při hlučném rachotu. Probral se konečně až po úderech pádnou rukou, a jakoby zbaven příjemného odpočinku, řekl svému pánu: „Proč mě teď budíte ze spánku? Tak příjemně se mi leželo, vždyť jsem sladce odpočíval v náručí blaženého Františka.“ Když se od ostatních dozvěděl o svém pádu a shledal, že je na zemi, když přitom usnul nahoře, užasl a nechápal, jak se to stalo. 10 Ihned přede všemi slíbil, že bude konat pokání, a když od svého pána dostal dovolení, vykonal pouť. 11 Paní, z úcty ke světci a k jeho poctě, poslala bratřím, pobývajícím za Římem na jejím dvoře, nádherný kněžský ornát. 12 Písmo mluví o velkých zásluhách pro pohostinnost a dosvědčuje to příklady. 13 Proto zmíněný pán poskytl z úcty ke svatému Františkovi té noci pohostinství dvěma menším bratřím, kteří s ostatními přiběhli při pádu zmíněného služebníka.

50. Ve vesnici Pofi, která se nachází v Kampanii, se dal jistý kněz, jménem Tomáš, spolu s ostatními do opravy kostelního mlýna. Pod mlýnem bylo hluboké koryto a vyhloubený kanál, kudy protékal značný proud. Když jednou kněz neopatrně procházel po okraji kanálu, nenadále se zřítil do kanálu a hned byl rychlým proudem stržen k dřevěným lopatkám, jejichž pohybem se mlýn otáčel. Ležel přimáčklý k lopatce a nemohl se ani hnout. Protože ležel naznak, proud vody mu zaplavoval ústa a nešťastně pohlcoval sluch i zrak. Zbylo mu už jen srdce, ne ústa, kterým plačtivě vzýval svatého Františka. Když tak už ležel dlouhou dobu a jeho druhové, kteří se seběhli, ztratili naději, že ještě žije, řekl mlynář: „Obraťme mlýn silou do protisměru, aby tak vydal mrtvé tělo.“ Opřeli se tedy do protisměru, otočili mlýnským kolem a spatřili, jak se odvržené tělo zmítá ve vodě. Když byl ještě polomrtvý kněz vláčen proudem v korytě, objevil se tam jeden menší bratr, oblečený v bílé tunice a přepásaný provazem. Ten ho velmi něžně vzal za ruku a vytáhl ho z vody se slovy: „Já jsem František, kterého jsi vzýval.“ 10 Kněz, vysvobozený tímto způsobem, velice užasl, začal pobíhat sem a tam a volat: „Bratře, bratře!“ 11 A okolostojících se ptal: „Kde je? Kudy odešel?“ 12 Ale muži byli otřeseni, padli na zem a oslavovali Boha a jeho světce.

51. V provincii Capitanata vyrazili společně chlapci z osady Celano, aby sbírali byliny. Na těch loukách byla stará studna, pokrytá až k samotnému okraji zelenými bylinami, a voda v ní dosahovala hloubky čtyř kroků1. Když chlapci pobíhali kolem, znenadání jeden spadl do studny. A zatímco trpěl pozemskou bezmocí, dovolával se pomoci nebeské. Jak padal, volal: „Pomoz mi, svatý Františku!“ Ostatní běhali sem a tam, a když se chlapec nikde neobjevoval, křikem, pátráním i pláčem ho hledali. Nakonec přišli k okraji studny a podle stopy ve vysoké trávě poznali, že chlapec spadl dovnitř. S pláčem pospíchali do hradu, vzali s sebou zástup lidí a vrátili se, podle mínění všech, k mrtvému. Jeden z nich se po provazu spustil do studny a hle, spatřil chlapce, jak sedí na hladině vody, aniž by utrpěl nějaké zranění. Když byl chlapec vytažen ze studny, řekl všem, kteří tam přišli: „Když jsem padal, prosil jsem o ochranu blaženého Františka a ten mi osobně při mém pádu pomohl. Napřáhl ruku a jemně mě uchopil. A neodešel, dokud mě ruka jednoho z vás ze studny nevytáhla.“

52. U jedné dívky z Ankony, strávené smrtelnou nemocí, ustali s ošetřováním a už už se připravovali na její smrt a pohřeb. Když už měla smrt na jazyku, zjevil se jí svatý František a řekl jí: „Důvěřuj, dcero2, protože na moji přímluvu jsi zcela uzdravena. A o zdraví, které ti navracím, nikomu neříkej3 až do večera.“ Když nastal večer, vzpřímila se náhle na lůžku a ti, kteří tam byli, se ulekli a utekli. Mysleli si, že do těla umírající vnikl démon, a když duše odešla, chopil se ho zlý nástupce. Jen matka se odvážila přistoupit blíže, a opakujíc zaklínání proti démonu, pokusila se ji uložit na lůžko. Na to jí dcera řekla: „Prosím, matko, nemysli si, že je to démon, protože mě ve tři hodiny blažený František ze vší nemoci uzdravil a přikázal mi, abych o tom nikomu až do této chvíle neříkala.“ Františkovo jméno se stalo příčinou úžasné radosti těm, pro které byl strach z démona důvodem k útěku. Nutili dívku, aby v tu hodinu pojedla slepičí maso, ale ona odmítala, protože byl velký půst, a jíst nechtěla. 10 Řekla jim: „Nebojte se! Což nevidíte svatého Františka oblečeného v bílém? 11 Vždyť on mi přikázal, abych nejedla maso, protože je půst, a nařídil darovat pohřební tuniku jedné ženě, která sedí ve vězení. 12 A teď se podívejte, podívejte, ať vidíte, jak odchází!“

53. Blízko Nettuna bydlely v domě tři ženy, z nichž jedna byla velmi oddaná bratřím a zvláště svatému Františkovi. Při nárazech vichřice se však dům zřítil a zasypal, zahubil a pohřbil dvě z nich. Ihned také zasáhl potichu vzývaný blažený František, který nedovolil, aby jeho ctitelka byla nějak zraněna. Zeď totiž, ke které se žena přimkla, zůstala až do její výšky neporušená a trám, který se zřítil z výšky, se vzpříčil tak, že zadržel všechnu váhu bortící se stavby. Lidé, kteří se seběhli při hlomozu zřícení, oplakávali dvě mrtvé a děkovali za živou přítelkyni bratří a svatého Františka.

54. Když v Cornetu, v ne neznámém, ale mocném městě viterbské diecéze, odlévali v sídle bratří zvon nemalé velikosti, sešli se mnozí přátelé  bratří, aby jim při takové práci pomohli. Poté, co bylo lití skončeno, pustili se s velkou radostí do jídla. A hle, jakýsi osmiletý chlapec, jménem Bartoloměj, jehož otec i strýc se při lití také zapotili, přinesl hodovníkům nějakou pozornost. Náhle se zvedl velmi silný vítr, otřásl domem4 a shodil s velikou silou na chlapce velká těžká vrata toho domu, takže byl k zemi přitlačen nesmírnou váhou a mělo se za to, že je rozdrcen smrtelným úderem. Ležel tam totiž zcela tím břemenem zavalený a navenek z něho nebylo nic vidět. Odlévání a oslavu hodovníků vystřídal smutek a nářek truchlících. Všichni vylétli od stolu a strýc s ostatními, vzývajíce svatého Františka, běželi k vratům. Otec však, který se bolestí nemohl pohnout, protože mu strnuly údy, nahlas zasliboval syna svatému Františkovi. Z chlapce zvedli smrtonosnou tíhu a hle, toho, kterého pokládali za mrtvého, nalezli zdravého, bez žádné známky po zranění, jako by se probral ze spánku. Smutek vystřídala nová radost a přerušenou hostinu veliký jásot.

10 Sám mi dosvědčil, že když ležel pod vahou, nejevil žádné známky života. 11 A když mu bylo čtrnáct let, stal se menším bratrem, později i vzdělaným mužem a v Řádu výmluvným kazatelem.

55. Jiný chlapec z téhož města spolkl stříbrnou sponu, kterou mu dal otec do ruky. Ta mu zcela zahradila průchod do hrdla, že nemohl nijak dýchat. Otec hořce plakal, považoval se za vraha svého syna a válel se po zemi jako šílený. Matka si rvala vlasy a celá se trýznila, oplakávajíc žalostný konec. Všichni přátelé měli s takovou bolestí soustrast, že si tak nenadálá smrt bere zdravého chlapce. Otec vzýval zásluhy svatého Františka a učinil slib, aby chlapce zachránil. A hle, znenadání chlapec sponu vyplivl z úst a se všemi chválil jméno svatého Františka.

56. Jistý muž z města Ceprana, jménem Mikuláš, upadl jednoho dne do rukou krutých nepřátel. Ti s příšernou zuřivostí přidávali ránu za ranou a nepřestali na ubožákovi běsnit, dokud si nemysleli, že je mrtvý nebo že už umírá. Nakonec ho polomrtvého nechali být a odešli zmáčeni krví. Už když přijímal první údery, velmi nahlas zmíněný Mikuláš volal: „Pomoz mi, svatý Františku! Svatý Františku, přijď mi na pomoc!“ Toto volání lidé v dálce slyšeli, ale přesto mu nemohli pomoci. Když byl, celý zakrvácený, dopraven domů, volal, že nepodlehne smrti ani že necítí bolesti, protože mu pomohl svatý František a Pán mu dovolil, aby konal pokání. Ostatně, když byl od krve umyt, rychle vstal, a i když to bylo podle lidského mínění beznadějné, byl zdráv.

57. Muži z Lentini odlamovali z hory veliký kámen, který měl sloužit jako oltář jednoho kostela blaženého Františka, jenž měl být brzy vysvěcen. Když se tedy snad čtyřicet mužů snažilo položit kámen na vůz a několikrát se o to pokoušeli, spadl kámen na jednoho z mužů a zavalil ho na způsob hrobu. Protože ztratili hlavu a nevěděli, co mají dělat, většina mužů ve zmatku utekla. Deset mužů zůstalo a truchlivým hlasem vzývalo svatého Františka, aby nenechal tak bídně zahynout muže ve své službě. Muž ležel pohřben polomrtvý a dech života, který v něm byl, vzdychal po pomoci svatého Františka. Když se konečně vzchopili, odvalili ti muži kámen s takovou lehkostí, že nikdo nepochyboval o tom, že jim pomohla Františkova ruka. Muž povstal zdráv a zcela znovu ožil ten, který byl téměř mrtvý; a jeho oči, které byly dříve zatemnělé, znovu nabyly zraku, aby tak mohli všichni pochopit, co zmohou Františkovy činy i v beznadějných situacích.

58. V San Severinu v Marce se stalo něco podobného, hodného zaznamenání. Když táhli silami mnoha mužů velkou rychlostí obrovský kámen, poslaný z Konstantinopole pro studnu svatého Františka, která se stavěla v Assisi, upadl pod něj nějaký člověk, o němž už mysleli, že je nejen mrtev, ale zcela rozdrcen. Tomu náhle, jak viděl a pravda potvrdila, pomohl svatý František, který nadzvedl kámen a bez jediného zranění ho vytáhl. Tak se stalo, že to, co bylo na pohled strašné, se stalo pro všechny obdivuhodným.

59. Na Bartoloměje, gaetánského občana, když horlivě pracoval na jedné stavbě kostela blaženého Františka a chtěl na stavení upevnit nějaký trám, onen ne dobře umístěný trám spadl a vážně mu rozbil hlavu. Zbrocený krví se s přerývaným dechem chvěl a prosil nějakého bratra o viatikum. To však bratr hned na místě opatřit nemohl, a protože se zdálo, že zanedlouho zemře, zacitoval mu slova blaženého Augustina: „Věř a jedl jsi.“ Následující noci se mu zjevil s jedenácti bratry blažený František, který nesl v náručí beránka, přistoupil k jeho lůžku, zavolal ho jménem a řekl mu: „Neboj se, Bartoloměji, nezvítězí nad tebou nepřítel, který ti chtěl zabránit, abys mi sloužil, neboť vstaneš zdráv! Toto je beránek, kterého jsi žádal, aby ti byl dán, a kterého jsi pro skutečnou touhu přijal. Neboť bratr ti dal užitečnou radu.“ Pak vedl ruku skrze rány a přikázal mu, aby se vrátil k dílu, které začal. Ten brzy ráno vstal a před těmi, kteří ho opustili polomrtvého, se objevil bez zranění a zdráv, což způsobilo údiv a úžas. Všichni se totiž domnívali, protože uzdravení nečekali, že vidí přízrak a že se dívají ne na člověka, ne na tělo, ale na ducha.

10 Protože přišla řeč na stavby budov k poctě tohoto světce, rozhodl jsem se uvést jeden velmi podivuhodný zázrak.

60. Když jednou dva z menších bratří podstupovali nemalou námahu při stavbě kostela k poctě svatého otce Františka ve vesnici Peschici v sipontské diecézi a nesehnali potřebné věci pro stavbu, jedné noci, když vstali, aby vzdali chvály, zaslechli rachot a zvuk padajícího kamene. Jakmile si navzájem dodali odvahy, vyšli ven, aby se podívali. Tam spatřili obrovský zástup lidí, kteří jako o závod snášeli kameny. Potichu přicházeli a odcházeli, všichni oblečeni v bělostných šatech. Veliká hromada shromážděných kamenů prokázala, že to nebyl žádný sen, protože kameny byly až do dokončení díla stále doplňovány. Všechno podezření, že to vykonali lidé žijící v těle, bylo popřeno, když po důkladném pátrání nikde nebyl nalezen nikdo, kdo by na něco takového zamýšlel.

61. Jistý šlechtický syn ve městě San Gimignano byl stráven vážnou nemocí a bez další naděje na uzdravení, byl již blízko smrti. Proud krve, jaký obvykle tryská z pažní žíly, se mu řinul z očí; a podle dalších skutečných známek blízké smrti, které se projevily na celém těle, se zdálo, že už umřel. Podle zvyku se shromáždili rodiče a přátelé, aby ho oplakali, byl stanoven pohřeb a jednalo se jen o pochování. Vtom si otec, obklopený zástupem truchlících, vzpomněl na sen, který měl předtím. Rychlým krokem uháněl do kostela svatého Františka, který byl v tom městě vystavěn, a s provazem uvázaným kolem krku, padl se vší pokorou před oltářem na zem. Se vzdechy a nářky učinil sliby, opakoval prosby a zasloužil si tak u Krista, aby měl svatého Františka za svého přímluvce. Jakmile se otec vrátil k synovi, shledal, že mu bylo navráceno zdraví, a pláč se obrátil v radost.

62. Na Sicílii ve městě Piazza byla již duše jednoho mladíka odporoučena posvátným modlitbám, a když za něho na přímluvu svatého otce prosil jeden jeho strýc, byl až od bran smrti povolán zpět.

63. V tomtéž městě, když jeden chlapec, jménem Alexandr, šplhal s přáteli na vysokou skálu po laně, lano prasklo, on se zřítil ze skály a všichni se domnívali, že se zabil. Když ho jeho otec celý v slzách a nářcích odporoučel Kristu skrze svatého Františka, získal ho zpět živého a zdravého.

64. Žena z téhož městečka, sužovaná souchotinami, se již blížila ke svému konci, takže začali s modlitbami za umírající; když byl však okolostojícími vzýván přesvatý otec, náhle se jí vrátilo zdraví.

65. V Rete v diecézi Cosenza se stalo, že se ve škole dva chlapci z téže vesnice dostali do hádky a jeden byl druhým zraněn do břicha tak vážně, že mu ranou z těžce poškozeného žaludku vycházelo nestrávené jídlo a chlapec v sobě nemohl žádnou potravu udržet. Jídlo totiž nestrávil ani ho nikde neudržel a ono zmíněnou ranou vycházelo nestrávené ven. Lékařská pomoc nic nezmohla. Tak rodiče spolu s chlapcem, na radu jednoho bratra, odpustili tomu, kdo zranění způsobil, a blaženému Františkovi učinili slib, že jestliže na smrt zraněného chlapce, u něhož lékaři ztratili naději, vyrve z chřtánu smrti, pošlou ho do jeho kostela a do celého kostela dají svíce. Když to slíbili, byl chlapec tak zcela a podivuhodně uzdraven, že to bylo lékaři ze Salerna posouzeno jako nemenší zázrak, než kdyby byl vzkříšen z mrtvých.

66. Zatímco dva muži vystupovali společně za svou prací na trapanskou horu, jeden z nich smrtelně onemocněl. Přivolaní lékaři mu přispěchali na pomoc, ale k uzdravení mu nepomohli. Jeho zdravý společník učinil svatému Františkovi slib, že jestliže se pro jeho zásluhy nemocný uzdraví, bude jeho svátek každoročně slavit na slavné mši svaté. Když toto slíbil, obrátil se k domovu a nemocného, který nejevil známky života, opouštěl; domníval se, že povinnost rozloučení již splnil. Tehdy však shledal, že mu bylo navráceno dřívější zdraví.

67. Jistý chlapec z města Todi ležel po osm dní na lůžku jako mrtvý. S ústy zcela zavřenými, s pohaslým světlem očí, s kůží na obličeji, na rukou a na nohou úplně zčernalou jako na hrnci. A když všichni ztráceli naději na jeho uzdravení, uzdravil se s podivuhodnou rychlostí díky slibu své matky. A třebaže jako nemluvně neuměl mluvit, přesto žvatlal, že byl uzdraven blaženým Františkem.

68. Jeden mladík, když se zdržoval na jakémsi velmi vysokém místě, z toho místa spadl a při tom ztratil řeč i schopnost ovládat všechny své údy. Po tři dny nejedl, nepil ani se nepohnul a mělo se za to, že je mrtvý. Jeho matka však, aniž by žádala pomoc nějakých lékařů, prosila o jeho uzdravení blaženého Františka. A jakmile učinila slib, dostala ho zpět živého a zdravého a začala chválit všemohoucnost Stvořitele5.

69. Jeden chlapec z Arezza, jménem Gualtiero, trpěl ustavičnými horečkami a byl sužován dvěma vředy a všichni lékaři se u něho již vzdali naděje. Když jeho rodiče učinili slib blaženému Františkovi, dostalo se mu vytouženého zdraví.

 Další

1 Středověká délková míra jeden krok je přibližně 0,8 m.

2 Srv. Mt 9,22.

3 Srv. Mt 8,4.

4 Srv. Job 1,19.

5 Celý tento odstavec je převzat z 1Cel 140,1-4, jen slovo Spasitel je zaměněno za Stvořitel.