VII. kapitola

O mrtvých vzkříšených k životu pro zásluhy blaženého Františka

40. Začínám psát o mrtvých vzkříšených k životu pro zásluhy Kristova vyznavače a žádám o pozornost jak ze strany naslouchajících, tak i těch, kdo budou číst. Při vyprávění těchto událostí budu, jako služebník stručnosti, opomíjet mnohé okolnosti, zamlčím i jásot užaslých lidí a zmíním se jen o zázračných skutcích.

Ve městě Monte Marano nedaleko Beneventa jedna žena ze vznešeného rodu, vznešenější však ctností, byla svatému Františkovi oddána zvláštní náklonností a důstojně mu v úctě sloužila. Stižena nemocí a nakonec přivedena až ke konci, nastoupila cestu veškerého tvorstva. Zemřela kolem západu slunce a pohřeb byl odložen na druhý den, až by se sešla početná společnost jejích drahých. V noci přišli klerici, aby u těla drželi vigilii a zpívali žalmy; kolem také stálo velké množství lidí obojího pohlaví, kteří se modlili. A náhle, před zraky všech, se ona žena posadila na lůžku a jednoho z přítomných, kněze a svého kmotra, si k sobě těmito slovy zavolala: „Chci se vyzpovídat, vyslechni si, otče, můj hřích! Vskutku jsem mrtvá a držená v krutém žaláři, protože hřích, který ti vyjevím, jsem dosud nevyznala. Ale když jste se za mne modlili k svatému Františkovi, kterému jsem vždy byla velmi oddána, bylo mi dovoleno vrátit se do těla, abych si vyznáním hříchu zasloužila odpuštění. 10 A pak, až ti hřích odhalím, odeberu se před vašimi zraky k přislíbenému odpočinku.“ 11 Rozechvěle se vyznávala dojatému knězi, a když pak dostala rozhřešení, pokojně ulehla na lůžko a šťastně zesnula v Pánu.

12 Kdo by mohl dosti hodnou chválou oslavit Kristovu slitovnost? 13 Kdo by mohl dosti vhodnými slovy hlásat o síle zpovědi a světcových zásluhách?

41. Aby bylo všem ukázáno, že obdivuhodný Boží dar zpovědi je třeba obejmout z celého srdce, je nutné se zmínit, pro jakou zvláštní zásluhu, kterou měl, došel tento světec po zásluze u Krista přízně, když ji, dokud žil ve světě, podivuhodně odhalil, a po smrti ji jeho Kristus na něm ještě zářivěji ukázal.

Když totiž blažený otec František přišel jednou do Celana, aby tam kázal, zval ho jeden rytíř se vší neodbytností a pokornou oddaností k sobě na oběd. On však mnohokrát odmítal a vzpíral se, až se dal nakonec dotěrným naléháním přemoci. Nastal tedy čas oběda a stůl byl překrásně připraven. Oddaný hostitel se radoval a celá rodina se těšila z příchodu chudých hostí. Blažený František však stál, oči pozdvihl k nebi a tajně si k sobě nechal zavolat hostitele, který je pozval. Řekl mu: „Bratře hostiteli, přemožen tvými prosbami, abych s tebou jedl, jsem přišel do tvého domu. Uposlechni však rychle mých napomenutí, protože ty nebudeš už jíst ani tady, ani nikde jinde! Vyznej ve vší zkroušenosti své hříchy1, aby na tobě nezůstalo nic, co bys pravdivě ve zpovědi nevyjevil. 10 A ještě dnes ti Pán odplatí, že jsi s takovou úctou přijal jeho chudé.“ 11 Muž ihned uposlechl světcových slov, zavolal si k sobě druha svatého Františka, který byl kněz, a všechny hříchy mu po pravdě ve zpovědi vyjevil. 12 Zpravil o tom svůj dům2 a bez pochyby očekával, že se světcovo slovo naplní. 13 Konečně se dostali ke stolu, a když všichni začali jíst, pokřižoval se a celý rozechvělý natáhl ruku pro chléb. 14 Ale dříve, než stáhl zpět napřaženou ruku, sklonil hlavu a vydechl ducha. 15 Jak láskyhodné je vyznání hříchů! 16 Vždyť aby se mohl vyznat, je mrtvý vzkříšen, a aby živý nemohl zemřít na věky3, milostí zpovědi je osvobozen.

42. Sotva sedmiletý chlapec jednoho notáře z města Říma zatoužil, jak mají děti ve zvyku, jít do kostela svatého Marka na kázání spolu s matkou. Když ho však matka odmítla, velmi se pro to odmítnutí trápil a nevím z jakého ďábelského popudu se vrhl z okna paláce. Utrpěl smrtelná zranění a zakusil tak všeobecný přechod všech smrtelníků. Matka, která dosud neodešla daleko, když uslyšela zvuk, jako když padá dítě, v předtuše rychle spěchala zpátky domů, kde nalezla mrtvého syna. Ihned vztáhla proti sobě trestající ruce, okolí se seběhlo k jejímu nářku a k mrtvému byli zavoláni lékaři. Ale kdo by vzkřísil mrtvého4? Uplynula doba vyšetřování a náležitostí, až bylo lékaři shledáno, že je již na Božím soudu a není mu pomoci. Bez tepla a dechu, bez vnímání, pohybu a síly byl lékaři prohlášen za mrtvého. Bratr Rao z Řádu menších bratří, velmi známý kazatel v celém Římě, šel na kázání právě tudy, přistoupil k chlapci a plný víry řekl otci: „Věříš, že světec Boží, František, může tvého syna vzkřísit z mrtvých pro lásku, kterou měl vždy k Božímu Synu Pánu Ježíši Kristu?“ Otec odpověděl: „Pevně v to věřím a vyznávám. Budu jeho věčným služebníkem a jeho svaté místo slavně navštívím.“ Sklonil se tedy onen bratr i se svým druhem k modlitbě a vybídl i všechny ostatní, aby se modlili. 10 Když se tak stalo, začal chlapec trochu hýbat ústy, zvedat paže a začal se zvedat. 11 Přispěchala jeho matka a syna objala, otec byl samou radostí bez sebe a všechen lid, naplněný údivem, mocným hlasem oslavoval Krista a jeho světce. 12 Chlapec hned na místě přede všemi chodil a vrátil se k životu zcela zdráv.

43. Jednou bratři z Nocery prosili jakéhosi člověka, jménem Petr, o vůz, který nakrátko potřebovali. On jim hloupě odpověděl slovy: „Spíš bych dva z vás i se svatým Františkem stáhl z kůže, než bych vám ten vůz půjčil.“ Muž hned litoval, že pronesl takové rouhavé slovo, udeřil se přes ústa a prosil o slitování. Bál se totiž, aby nenásledoval trest, jak se hned také stalo. V noci viděl ve snu svůj dům plný mužů a žen, kteří tam s velkým jásotem tancovali. Nato se roznemohl jeho syn, jménem Gafaro, který po krátké době zemřel. Tance, které viděl, se obrátily v pohřební nářky a jásot v pláč. Rozpomněl se na rouhání, kterého se dopustil na svatém Františkovi, a trest ho poučil, jak závažná byla jeho chyba. Vrhl se na zem, nepřestával vzývat svatého Františka a říkat: „Já jsem ten, který zhřešil5, měl jsi potrestat mě. Vrať mi, světče, nyní již litujícímu toho, kterého jsi mi vzal, když jsem se bezbožně rouhal. 10 Tobě se odevzdávám a navždy se dávám do tvých služeb. 11 Navíc ti také navždy věnuji všechno prvorozené.“ 12 A jak podivné! Na tato slova chlapec vstal, zamezil nářku a pak vyprávěl o příčině své smrti. 13 Řekl: „Když jsem byl mrtev, přišel blažený František a vedl mě temnou a velmi dlouhou cestou. 14 Pak mě zavedl na louku tak příjemnou a rozkošnou, že celý svět se s ní nedá srovnat. 15 Později mě znovu vedl toutéž cestou a řekl mi: »Vrať se ke svému otci a ke své matce; nechci tě tady již více zadržovat.« 16 A hle, vrátil jsem se, jak si přál.“

44. V městě Capua si jeden chlapec neopatrně hrál s ostatními na břehu řeky Volturno a spadl přitom ze břehu do hluboké vody. Proud vody ho rychle pohltil a pohřbil ho pod pískem. Na křik chlapců, kteří si s ním u řeky hráli, se na to místo rychle seběhlo množství mužů i žen, a když se dozvěděli o chlapcově neštěstí, s pláčem volali: „Svatý Františku, navrať otci a dědovi, tvým vytrvalým služebníkům, tohoto chlapce!“ Vždyť chlapcův otec i děd se přičinili o to, aby mohl být k poctě svatého Františka vybudován jistý kostel. A zatímco všechen lid pokorně a vroucně vzýval zásluhy blaženého Františka, přišel jakýsi plavec, který stál opodál a zaslechl nářky. A když se po dlouhé době dozvěděl, že do vody spadl chlapec, vzýval nejprve Kristovo jméno a zásluhy blaženého Františka, pak si svlékl šaty a skočil nahý do řeky. Protože ale nevěděl, kde chlapec spadl, začal pečlivě sem a tam prohledávat břehy i dno řeky. Konečně z Boží vůle našel místo, kde bahno na způsob hrobu přikrylo mrtvé tělo. Když ho vyhrabal a vynesl ven, s bolestí na utonulého pohlížel. 10 A třebaže lidé, kteří stáli kolem, jasně viděli, že mladík je mrtvý, přesto s pláčem a vzlyky volali: „Svatý Františku, navrať chlapce jeho otci!“ 11 I Židé, kteří tam přišli a byli pohnuti přirozenou lítostí, říkali totéž: „Svatý Františku, vrať chlapce svému otci!“ 12 Blažený František, jak se podle skutku prokázalo, pohnutý vroucností a prosbami lidu, najednou chlapce vzkřísil. 13 Ten, když byl k radosti shodné s úžasem všech vzkříšen, pokorně požádal, aby ho odnesli ke kostelu blaženého Františka, jehož milostí, jak přísahal, byl znovu navrácen k životu.

45. V městě Sessa v ulici, které se říká U Sloupů, rozbořil a vyvrátil ďábel, zhoubce stvoření a vrah lidí, jeden dům. Když se však pokoušel zahubit mnoho dětí, které si kolem domu hrály, pohltil jen jednoho chlapce, kterého padající dům na místě zabil. Odevšad se sbíhali muži i ženy, vyděšení hlukem bortícího se domu, a když odtamtud odstranili trámy, odevzdali ubohé matce mrtvého syna. Ta si drásala obličej a trhala vlasy, plna hořkých vzlyků prolévala potoky slz, a jak jen mohla, volala: „Svatý Františku, svatý Františku, vrať mi mého syna!“ A nejen ona, ale i všichni, kteří tam byli, jak muži, tak ženy, hořce plakali a říkali: „Svatý Františku, navrať syna ubohé matce!“ Za hodinu se matka probrala z veliké bolesti, vzpamatovala se a vyslovila tento slib: „Vrať mně ubohé, svatý Františku, mého milovaného syna a já ozdobím tvůj oltář stříbrnou stuhou, pokryji ho novým plátnem a do celého tvého kostela dám svíčky!“ Pak položili mrtvé tělo na lůžko, a protože už byla tma, čekali na příští den, aby mohli tělo pohřbít. Kolem půlnoci se začal chlapec probírat, jeho údy se zahřívaly, a než se rozednilo, celý ožil a pronášel slova chvály. A když ho spatřil všechen lid i klérus živého a zdravého, vzdávali díky blaženému Františkovi.

46. Ve vesnici Pomarico, ležící v apulských horách, měli rodiče jedinou dceru, kterou v jejím útlém věku velmi milovali. A protože nedoufali, že budou mít další potomstvo, byla ona předmětem jejich veškeré lásky a příčinou vší jejich starostlivosti. A když na smrt onemocněla, pokládali se otec i matka za mrtvé. Ve starostlivém bdění se o dívku ve dne v noci starali, ale jednoho rána ji našli mrtvou. Snad se vloudila nějaká nedbalost díky kradmému spánku nebo námaze bdění. Když tedy matka přišla o drahou dceru a ztratila naději na další dítě, zdálo se, že i ona zemře. Příbuzní a sousedé se sešli na smutný pohřeb a chystali se pohřbít mrtvé tělo. Nešťastná matka ulehla, naplněna nevyslovitelnou bolestí a pohlcena nesmírným smutkem, a nevnímala nic z toho, co se dělo. Vtom svatý František, doprovázený jen jedním druhem, navštívil sklíčenou ženu a laskavě k ní promlouval. 10 Řekl jí: „Neplač, neboť hle, já obnovím světlo tvé lampy, již zcela zhasnuté.“ 11 Žena hned nato vstala a všem vykládala to, co jí svatý František řekl, a nedovolila, aby mrtvé tělo někam odnesli. 12 Pak se matka obrátila k dceři, a zatímco vzývala světcovo jméno, zdvihla ji živou a zdravou. 13 Úžas, který naplnil srdce těch, kdo přihlíželi, a nezměrnou radost rodičů přenecháme k popsání někomu jinému.

47. Na Sicílii šel jeden chlapec, jménem Gerlandino, pocházející z Ragusy, v době vinobraní s rodiči na vinici. Když se ve vinném sklepě namáhal pod lisem, aby naplnil měchy, uvolnily se v té chvíli trámy a velmi těžké kameny, kterými se lisuje vinná réva, smrtelným úderem zasáhly jeho hlavu. Otec spěchal k synovi, ale vzdal se naděje, že zavalenému pomůže. Proto ho nechal pod závalem tak, jak tam ležel. Vinaři, kteří zaslechli žalostný hlas a veliký nářek, se pohotově seběhli, litovali ubohého otce a ze zbořeniště chlapce vytáhli. Mrtvé tělo položili stranou, zahalili ho a chtěli ho pochovat. Jeho otec padl odhodlaně Ježíšovi k nohám, aby mu ráčil vrátit jeho jediného syna pro zásluhy svatého Františka, jehož svátek se tehdy blížil. V pláči prosil a sliboval skutky lásky a slíbil i to, že urychleně navštíví i ostatky svatého muže. Večer pak přiběhla i jeho matka, téměř šílená se vrhla k mrtvému synovi a svým nářkem strhla k pláči i ostatní. Náhle se chlapec zvedl a ujišťoval a těšil plačící, že byl navrácen k životu na přímluvu svatého Františka. 10 Pak se tam shromáždili lidé, pronášeli slova chvály Nejvyššímu, který pro svého svatého propustil mrtvého z pout smrti.

48. Také v Německu vzkřísil dalšího mrtvého. V době přenesení ostatků blaženého Františka pan papež Řehoř apoštolským listem6 o tom ujistil všechny bratry, kteří se tehdy sešli na jeho přenesení a na kapitulu, a tak je potěšil. Vyprávění o tomto zázraku nenapíšu, protože se domnívám, že papežovo svědectví předčí důkazy každého tvrzení.

Teď již ale přejděme k dalším lidem, které vyrval ze chřtánu smrti.

 Další

1 Srv. 1 Jan 1,9.

2 Srv. Iz 38,1.

3 Srv. Jan 10,28.

4 Srv. Sk 26,8.

5 Srv. 2 Sam 24,17.

6 Bulou Mirificans z 16. května 1230.