II. kapitola

O zázraku stigmat a o způsobu, jakým se mu zjevil seraf

2. Nový člověk1 František zazářil novým a úžasným zázrakem, jedinečnou výsadou, která nebyla v uplynulých staletích udělena. Byl totiž označen a ozdoben svatými ranami a jeho smrtelné tělo se připodobnilo tělu Ukřižovaného. Cokoli by o tom lidský jazyk řekl, nikdy by to nebylo dostatečně oslaveno. Neměly by se hledat rozumové důvody, protože je to zázrak, ani není třeba žádat nějaký příklad, protože je to jedinečná věc. Všechno úsilí Božího muže, ať veřejné, či soukromé, směřovalo k Pánovu kříži; již od počátku, kdy začal sloužit Ukřižovanému, zářila okolo něho různá tajemství kříže.

Když se totiž rozhodl na počátku obrácení svého života dát sbohem jeho radovánkám, při modlitbě ho z dřeva kříže oslovil Kristus a z úst samotného obrazu uslyšel tento hlas: „Františku,“ řekl, „jdi, oprav můj dům, který, jak vidíš, se celý rozpadá.“ Od té chvíle se mu hluboce vryla do srdce vzpomínka na utrpení Páně a poté, co se zcela obrátil, začala se jeho duše rozplývat, kdykoli milovaný promluvil2.

Cožpak se také sám křížem nezahalil, když přijal šat kajícnosti, kterému dal podobu kříže? Ačkoli tento šat čím více nesl známky chudoby, tím více odpovídal jeho záměru, přesto v něm světec ještě více svědčil o tajemství kříže. 10 Jako svou mysl uvnitř oblékl v Pána ukřižovaného, tak chtěl, aby se i jeho tělo navenek odělo do Kristova kříže3. 11 V tomto znamení přemohl Bůh mocnosti ve vzduchu a v tomtéž znamení sloužilo i jeho vojsko Bohu.

3. Což neviděl bratr Silvestr, jeden z prvních bratří, muž všestranné vyzkoušené kázně, vycházet z jeho úst zlatý kříž, který rozpětím ramen podivuhodně obepínal celý svět?

Je také zapsáno a hodnověrně potvrzeno, jak bratr Monald, slavný životem, mravy a zdatností, tělesným zrakem viděl blaženého Františka jako ukřižovaného, když blažený Antonín kázal o nápisu na kříži.

A cožpak nebylo u prvních synů zvykem, ustanoveným ze zbožnosti, že kdekoli spatřili podobu kříže, prokazovali mu čest, kterou si zaslouží?

Mezi ostatními znameními si oblíbil znamení Tau, kterým označoval nejen své listy, ale kreslil ho kdekoli na stěny cel. Vždyť i Pacifik, muž Boží, ten, který míval nebeská vidění, na čele blaženého otce na vlastní oči viděl veliké znamení Tau, které zlatavě zářilo.

6  Jak je tedy vhodné, že lidský rozum přijímá a všeobecně se souhlasí s tím, že ten, který byl proniknut podivuhodnou láskou ke kříži, byl také slávou kříže podivuhodně oslaven! Proto nic se o něm nehlásá pravdivěji než to o ranách kříže.

4. Způsob zjevení byl tento. Dva roky předtím, než odevzdal svého ducha nebi, v poustevně, která se jmenuje La Verna a leží v Toskánsku, když v odloučenosti posvátné kontemplace celý již již dosahoval nebeské slávy4, uviděl ve vidění Serafa na kříži, který měl nad sebou šest roztažených křídel a ruce a nohy měl přibité ke kříži. Dvě křídla byla zdvižena nad hlavou, dvě byla rozpřažená k letu a dvě zakrývala celé tělo5. Když to spatřil, velice užasl, a zatímco nedovedl posoudit, co má toto vidění znamenat, pronikla jeho srdce radost, a zároveň i smutek. Radoval se z oblažujícího pohledu, který na něho Seraf upíral, ale jeho přibití na kříž ho děsilo. Horlivě přemítal, co by mohlo takové zjevení znamenat, a aby odhalil nějaký záměr, namáhal svého ducha ještě úzkostlivěji. Zatímco kolem toho kroužil a jeho mysl se ztrácela v myšlenkách, smysl vidění se mu ukázal nakonec na něm samém.

Najednou se mu totiž začala na rukou a na nohou objevovat znamení po hřebech tak, jak to krátce předtím viděl nad sebou ve vzduchu na ukřižovaném muži. Jeho ruce a nohy se zdály být uprostřed probodeny hřeby a na vnitřní straně rukou a horní straně nohou byly patrné hlavičky hřebů; špičky hřebů bylo vidět na stranách opačných. 10 Hlavičky hřebů v rukou a nohou byly kulaté a černé, jejich špičky byly podlouhlé a zahnuté, pronikaly masem a zbylé maso vytlačovaly ven. 11 Také pravý bok byl jakoby proklán kopím. Byl poznamenán rudou ranou, ze které často vytékala krev. Touto svatou krví byly potřísněny kalhoty i tunika.

12 Když jednou Rufín, Boží muž andělské čistoty, ze synovské náklonnosti škrábal na zádech svatého otce, sklouzla mu ruka a citelně se dotkl oné rány. 13 To způsobilo Božímu světci nemalou bolest, takže ruku od sebe odstrčil a zvolal, ať mu Bůh odpustí.

5. Když pak po dvou letech šťastnou smrtí vyměnil toto údolí bídy za blaženou vlast, rozšířila se úžasná zpráva o tak výjimečné věci a nastal veliký shon obrovského počtu lidí, kteří chválili a oslavovali jméno Páně. V zástupech se tam hrnuli lidé z celého města Assisi a celý kraj se sbíhal, aby se nasytil pohledem na ten div, který Bůh nově na tomto světě učinil. Nevídanost zázraku obracela pláč v jásot a tělesný zrak uchvacovala k úžasu a vytržení. Hleděli na blažené tělo ozdobené Kristovými ranami. Na rukou a na nohou však neviděli otvory po hřebech, ale samotné hřeby podivuhodně utvořené Boží mocí z jeho masa, které z masa vyrůstaly. Takže když se z jedné strany na hřeby zatlačilo, projevilo se to i na straně opačné, protože byly navzájem propojeny. Také viděli bok zbarvený krví.

To, o čem mluvíme, jsme viděli, rukama jsme se dotýkali6 toho, o čem jsme napsali, slzy z očí jsme si utírali nad tím, co hlásáme ústy, a pro posvátné dotyky budeme vždycky svědčit o tom, co jsme jednou odpřisáhli7. Mnoho z nás bratří to vidělo ještě za světcova života; při jeho smrti byly ony rány uctívány více než padesáti bratry a nespočetným množstvím světských lidí. Proto ať není dán prostor žádné dvojakosti a ať se nezpochybňuje udělení této trvalé milosti! A kéž touto serafínskou láskou přilnou k hlavě, kterou je Kristus, mnohé údy8, aby v boji byly shledány hodnými takové zbroje a v království byly povýšeny do stejného řádu!

10 Kdo by při zdravém rozumu něco takového říkal, kdyby to nevedlo ke slávě Kristově? 11 Ale kéž trest uštědřený nevěřícím napraví neuctivé a věřícím přidá na jistotě.

6. U města Potenza v apulském království žil jeden klerik, jménem Rogerius, urozený muž, který byl kanovníkem významného kostela. Ten, když byl delší čas sužován nemocí, vstoupil jednoho dne do kostela, aby tam prosil o uzdravení. Byl tam také namalovaný obraz blaženého Františka, na kterém byly znázorněny slavné rány. Přistoupil tedy před obraz a pokorně se se vší vroucností sklonil k modlitbě. Když však upřel oči na světcovy rány, začal naprázdno uvažovat a pronikající hrot pochybností úsilím svého uvažovaní nezadržel. Oklamán dávným nepřítelem, se zraněným srdcem, začal si v duchu říkat: „Je to skutečně možné, aby tento světec zazářil takovým zázrakem, nebo je to jen zbožná představa jeho bratří? Objevení ran bylo předstírané a snad to byl i klam vymyšlený bratry. Vždyť to přesahuje lidské smysly a je to vzdáleno každému rozumnému úsudku.“

Ó, lidská hlouposti! Tím více a pokorněji máš, hlupáku, uctívat to božské, čím méně to můžeš sám pochopit. Věděl bys, kdybys používal rozum, že pro Boha je velmi snadné obnovovat svět stále novými zázraky a ke své slávě v nás působit to, co nekoná v druhých.

10 Co ještě dodat? Protože tak nicotně uvažoval, zranil ho Bůh tvrdou ranou, aby se pro své utrpení naučil nerouhat se. 11 Znenadání měl probodenu dlaň levé ruky, protože byl levák, a přitom zaslechl zvuk, jako když je z kuše vystřelen šíp. 12 Poraněný úderem a zároveň překvapený zvukem, rychle strhl rukavici, kterou měl na ruce. 13 A třebaže předtím nebyla jeho dlaň nijak zraněna, spatřil uprostřed dlaně ránu jako po zranění šípem, ze které vycházel tak silný žár, že se mu zdálo, že v tom žáru shoří. 14 Co je však podivné, na rukavici nebyla zřejmá žádná stopa. To proto, aby na ránu skrytou v srdci odpovídal trest skrytého zranění.

7. Naříkal proto a po dva dny se trápil, trýzněn ukrutnou bolestí, a všem odhaloval roušku svého nevěřícího srdce. Vyznával, že věří, že František skutečně měl svaté rány, a všechny zapřísahal a dosvědčoval jim, že již opustil každé zdání pochybnosti. Pokorně prosil Božího světce, aby mu pro své svaté rány přispěl na pomoc, a mnohé prosby hojně smáčel obětí slz. A jaký div! Když od sebe odvrhl nedůvěru a jeho mysl byla uzdravena, následovalo i uzdravení těla. Všechna bolest se utišila, žár vychladl a po zranění nezůstala žádná stopa. Stal se z něho člověk před Bohem pokorný, světci oddaný a bratřím Řádu nakloněný trvalým přátelstvím. Tento slavný zázrak ohledně té věci byl potvrzen přísahou a silně podpořen místním biskupem. Jak podivuhodná a požehnaná je ve všem Boží moc, která se tak mocně projevila v městě Potenza9!

8. Je zvykem urozených římských paní, ať už jsou vdovami, nebo jsou provdané, jež požívají výsady velkodušnosti díky bohatství a které Kristus naplnil svou láskou, že mají ve svých domech zvláštní místnosti nebo jiný útulek vhodný k modlitbě, kde mají nějakou namalovanou ikonu či obraz toho světce, kterého mají ve zvláštní úctě. Jedna paní tedy, vznešená skvělými mravy a slávou předků, zvolila si za svého přímluvce svatého Františka. Jeho obraz měla v tajné místnosti, kde se ve skrytosti modlila k Otci10. Jednoho dne, když byla pohroužena do vroucí modlitby, pozornýma očima hledala svatá znamení, a když nic nenašla, s bolestí se tomu velice divila. Ale nebylo divu, že na obraze nebylo namalováno to, co malíř opomněl. Po mnoho dní to ona žena nosila ve svém srdci, nikomu o tom neřekla a přitom se často s bolestí na obraz dívala. A hle, jednoho dne se náhle na rukou objevila ona podivuhodná znamení, jak tomu bylo obvykle na jiných obrazech. Tak bylo Boží mocí doplněno to, co bylo zanedbáno lidským umem.

9. Žena se roztřásla a velice se divila. Ihned si k sobě zavolala dceru, která následovala matku v jejím svatém konání, a ukazovala jí, co se stalo. Důkladně se vyptávala, jestli až dosud viděla obraz bez stigmat. Dívka potvrdila a odpřisáhla, že předtím bez stigmat byl, ale nyní skutečně rány má. A protože lidská mysl sama sebe často dožene k pádu a pravdu zpochybňuje, tak i do srdce oné ženy vstoupila škodlivá pochybnost, zda snad obraz nebyl již od počátku takto ranami označen. Avšak Boží moc, aby se prvním zázrakem nepohrdalo, přidala k němu druhý. Ona znamení totiž náhle zmizela a obraz zůstal zbaven této výsady, aby skrze následný zázrak byl potvrzen zázrak předcházející. Sám jsem tuto ženu, plnou ctností, viděl a přiznávám, že to byla pod světským šatem duše zasvěcená Kristu Pánu.

10. Obecně je lidský rozum již od narození zaplétán do smyslných představ a neotesaných fantazií, aby rozvlněnou představivostí to, čemu je třeba věřit, vždy pokládal za pochybné. Proto se nám nejen těžko věří zázračným skutkům svatých, ale většinou i v záležitostech spásy zakouší samotná víra mnohé zkoušky.

Jakýsi menší bratr, službou kazatel, slavný svým životem, který byl o svatých ranách pevně přesvědčen, buď následoval většinu, nebo se změnil a začal si zahrávat s pochybnostmi ohledně světcova zázraku. Měl bys vidět boj, který se rozpoutal v jeho duši; zatímco rozum bránil stranu pravdy, fantazie vždy tvrdila opak. Rozum, podpořený mnoha oporami, trval na tom, že je to tak, jak se říká, a protože další námitky byly nedostatečné, opřel se o pravdu, které věřila svatá církev. Na druhé straně se proti tomuto zázraku spikly stíny smyslů, že prý je to proti vší přirozenosti a je to něco po celá staletí neslýchaného. Jednoho večera, znaven tímto zápasem, vešel do své cely; jeho rozum byl vysílený a divoká nespoutanost fantazie byla silnější. Ve snu se mu zjevil svatý František se zablácenýma nohama, pokorně přísný a trpělivě rozzlobený. Řekl: „A o jaké spory nejasností v tobě jde? Co je to za špínu pochybností? Pohleď na mé ruce11 a na mé nohy!“ 10 A třebaže viděl probodené ruce, rány na zablácených nohou neviděl. 11 „Odstraň,“ řekl, „bláto z mých nohou a pohleď na místa po hřebech12!“ 12 Uchopil tedy světcovy nohy a viděl se, jak je otírá od bláta a rukama se dotýká13 oněch míst po hřebech. 13 Později pak, když se bratr probudil, rozplakal se a dřívější myšlenky, jakkoli blátivé, očistil veřejným přiznáním.

11. Aby si někdo nemyslel, že ony svaté rány nepřemožitelného Kristova vojáka14 měly jen malou moc, kromě toho, že byly znamením jedinečného vyvolení a výsadou nejvyšší lásky a celý svět je nepřestával obdivovat, díky novému zázraku, který se stal v kastilském království ve Španělsku, je možné ještě jasněji pochopit, jak mocnou Boží zbraní ony rány jsou. Žili tam dva muži, kteří se dlouho navzájem svářili v nepřátelských hádkách a jejichž hněv jim nedopřál pokoje a nějaké trvalejší uklidnění vášnivých urážek nebylo možné; neboť od počátku, kdy příkoří vzniklo, nebylo pro ně jiného léku, než že by rukou druhého jeden z nich zahynul krutou smrtí. Jeden i druhý v brnění a s doprovodem často tomu druhému strojil úklady, protože veřejně nemohl být zločin spáchán. Jednoho večera, když již byla téměř tma, se stalo, že jistý člověk, dosti počestného života a chvályhodné pověsti, přecházel ulici, kde byla přichystána past jednoho, aby přivodila smrt druhému. Když tedy jako obvykle pospíchal po kompletáři na modlitbu do kostela bratří a byl cele pohroužen do úcty k blaženému Františkovi, povstali synové tmy proti synovi světla15, kterého pokládali za služebníka onoho muže, jehož chtěli již dávno zabít. Ze všech stran mu zasazovali rány mečem a polomrtvého ho nechali být. Ale nakonec mu jeden z ukrutných nepřátel vrazil dýku hluboko do krku, a protože ji nemohl vytáhnout, zanechal ji v ráně.

12. Odevšad se seběhli lidé a celé okolí oplakávalo nářkem až do nebe volajícím smrt nevinného. A protože v tom člověku byl dosud dech života16, převážila rada lékařů, aby byl nůž ponechán v krku. Snad to učinili kvůli zpovědi, aby se mohl aspoň nějakým znamením vyznat. Tak se po celou noc až do ranní hodinky lékaři namáhali, aby zastavili krvácení a ovázali rány, způsobené hlubokými a četnými údery; když to však nijak nepomáhalo, ustali v práci. Menší bratři, naplněni velikou bolestí, stáli společně s lékaři kolem lůžka a očekávali smrt svého přítele. Vtom začal vyzvánět zvon bratří na matutinum. Jakmile zvon uslyšela jeho manželka, v slzách se vrhla k lůžku a volala: „Vstaň rychle, můj pane, a běž na matutinum, vždyť tě volá tvůj zvon!“ Náhle ten, kterého pokládali za mrtvého, opakovaně zachroptěl, jako by se s námahou pokoušel vydat nějaká chraplavá slova. Zdvihl ruku směrem k dýce zaražené v hrdle a zdálo se, že dává někomu znamení, aby ji vyndal. 10 A jaký to div! Dýka náhle před očima všech odletěla až ke dveřím domu, jako by ji odhodil velmi silný muž. 11 Ten člověk vstal, jako by se probral ze snu; byl zcela zdráv a vyprávěl o podivuhodných skutcích Páně17.

13. Takový úžas se zmocnil srdcí všech, že se všichni, jako smyslů zbavení, domnívali, že se stali jen obětí přeludu. Nato ten, který byl uzdraven, řekl: „Nebojte se a nevěřte, že to, co vidíte, je nepravdivé. Vždyť svatý František, kterého jsem vždy uctíval, právě odtud odešel a všechna má zranění mi zcela uzdravil. Své svaté rány přiložil k mým jednotlivým ranám a jejich lahodností utišil mé bolesti; a jejich dotekem, jak vidíte, zázračně zacelil všechny rány. A zatímco jste slyšeli chroptění v hrdle, tehdy se zdálo, že svatý otec poté, co uzdravil se vší něžností ostatní rány, chce odejít a dýku nechat v hrdle. Dával jsem mu tedy slabou rukou znamení, protože jsem nemohl mluvit, aby dýku vytáhl, jelikož jsem byl v nebezpečí blízké smrti. On ji hned uchopil, jak jste všichni viděli, a mocnou rukou vytrhl. A tak jako dříve, svatými ranami uzdravil a zacelil i zraněný krk; a to tak dokonale, že se jevil jako z jednoho kusu, jak tam, kde byl proklán, tak i tam, kde zůstal zcela netknutý.“ Kdo by nad tím nežasl a kdo by si mohl myslet něco jiného, než že je to věc cele Boží, jak se o stigmatech káže?

 Další

1 Srv. Ef 4,24.

2 Srv. Pís 5,6.

3 Srv. Gal 6,14.

4 Srv. 2 Tim 2,10.

5 Srv. Iz 6,2.

6 Srv. 1 Jan 1,1.

7 Srv. Žl 88[89],36.

8 Srv. 1 Kor 12,12; Ef 1,22.

9 Italsky Potenza a latinsky v originále Potentia znamená Moc.

10 Srv. Mt 6,6.

11 Srv. Jan 20,27.

12 Srv. Jan 20,25.

13 Srv. 1 Jan 1,1.

14 Srv. 2 Tim 2,3.

15 Srv. 1 Thes 5,5.

16 Srv. Mdr 15,11.

17 Srv. Žl 25,7.