IX. kapitola

O vodnatelných a tělesně postižených

70. V městě Fano byl jistý člověk stižen nemocí vodnatelnost. Ten dosáhl skrze blaženého Františka toho, že byl z této nemoci zcela uzdraven.

71. Jedna žena z města Gubbio, která ležela ochrnutá na lůžku, když pro své uzdravení třikrát vzývala jméno blaženého Františka, byla své nemoci zbavena a tak uzdravena.

72. Jedna dívka z Arpina v soranské diecézi byla nemocí ochrnutí držena v takovém sevření, že měla údy tak zdeformované a šlachy tak zkrácené, že nemohla vykonávat žádnou lidskou činnost, a spíše se zdálo, že je svírána démonem, než že v ní žije lidský duch. Byla drcena takovou silou nemoci, že vypadala, jako by se docela vrátila do kojeneckého věku. Tehdy ji její matka z Božího vnuknutí přinesla v kolébce do kostela blaženého Františka, postaveného u Vicalvi. Tam prolévala slzy a opakovala prosby, načež byla dívka zbavena každé těžkosti nemoci a vrátila se k dřívějšímu věku i zdraví.

73. V tomtéž městě ochrnul jeden mladík tak, že nemohl otevřít ústa a šilhal. Matka ho proto dopravila do kostela již zmíněného výše. Když se chlapec už nemohl ani hýbat, pokorně se za něho modlila, a dříve než došla domů, vrátilo se mu bývalé zdraví.

74. V Poggibonsi jedna dívka, jménem Ubertina, trpěla jak těžce, tak i nevyléčitelně nemocí padoucnice; její rodiče se vzdali naděje na lidský lék a usilovně se dovolávali pomoci blaženého Františka. Proto oba jednomyslně slíbili, že se každoročně v předvečer svátku blaženého otce budou postit a v den jeho slavnosti pohostí několik chudých, jestliže jejich dceru zbaví tak zlé nemoci. Jakmile slib vyslovili, dívka zcela uzdravena vstala a později již žádné následky zhoubné choroby nepocítila.

75. Petr Mancanella, gaetánský občan, ztratil pro nemoc ochrnutí dlaň i paži a ústa měl zkřivená až k uchu. A zatímco se řídil radami lékařů, pozbyl zrak i sluch. Nakonec se pokorně odevzdal blaženému Františkovi, a tak byl pro zásluhy blaženého muže uzdraven ze všech zmíněných neduhů.

76. Jistý občan z Todi byl tísněn takovým revmatismem, že si kvůli síle bolestí téměř nemohl ani odpočinout. Nakonec, když se zdálo, že je ve stavu úplného vyčerpání, a žádný lékařský prostředek mu neulevil, dovolával se před jedním knězem blaženého Františka, a jakmile vyslovil slib, dosáhl bývalého zdraví.

77. Jeden člověk, jménem Bontadoso, trpěl tak velikými bolestmi nohou, že se téměř nemohl hýbat, a nejedl ani nespal; jeho žena mu poradila, aby se pokorně odevzdal blaženému Františkovi. On tedy, trýzněn velikou bolestí, i když tvrdil, že nevěří, že je svatý, se na neodbytné naléhání své ženy odevzdal tímto způsobem: „Odevzdávám se,“ řekl, „svatému Františkovi a věřím, že je svatý, jestliže mě do tří dnů z této nemoci uzdraví.“ A hned k vlastnímu údivu vstal a také postrádaný spánek se mu vrátil.

78. Jedna žena ležela pro svou nemoc po mnoho let na lůžku, a když se nemohla nijak hýbat, byla blaženým Františkem uzdravena. A pak vykonávala povinnosti svého životního stavu.

79. Jeden mladík z města Narni byl po deset let sužován velmi vážnou nemocí, takže byl celý oteklý a nedalo se to vyléčit žádným lékem. Matka ho odevzdala svatému Františkovi a od něj hned obdržel dar zdraví.

80. Ve stejné obci měla jedna žena po osm let zchřadlou ruku, takže jí nemohla vykonávat žádnou práci. Ve snu se jí zjevil blažený František, ruku jí narovnal a uschopnil ji tak ke vší práci.

 

X. kapitola

O topících se, kteří byli zachráněni

81. Jistí námořníci se na moři ocitli ve velikém nebezpečí; byli vzdáleni na deset mil od barletského přístavu a bouře zuřila stále víc; v obavě o svůj život spustili tedy kotvy. Vanutím vichřice se moře ještě více vzdouvalo, lana se zpřetrhala, kotvy byly ztraceny a oni byli unášeni na moře nejistým a zmateným směrem. Když se konečně moře na Boží zásah utišilo, s veškerým úsilím se snažili znovu získat kotvy, jejichž provazy vyplavaly nahoru. Namáhali se ze všech sil, aby kotvy vylovili. Ale přesto, že vzývali na pomoc mnoho svatých a vypotili již dost potu, nepodařilo se jim za celý den vytáhnout ani jednu. Byl tam jeden námořník, jménem Perfetto1, který ale v dobrém nijak dokonalý nebyl, spíše pohrdal vším, co je Boží; ten s nesouhlasnou myslí řekl posměšně svým druhům: „Dovolávali jste se pomoci všech svatých a vidíte, nic to nepomohlo. Vzývejme toho Františka, který je mezi svatými nováčkem, aby se se svou kapucí vrhl do moře a vrátil nám ztracené kotvy. 9  A dejme unci zlata pro jeho nový kostel, který se staví v Ortoně, jestliže nám pomůže.“ 10 Ostatní s bázní souhlasili s posměváčkem, výsměch pokárali a potvrdili slib. 11 V tom okamžiku, bez nějakého snažení, vyplavaly kotvy na hladinu, jako by se přirozená povaha železa změnila v lehkost dřeva.

82. Nějaký cestující, slabý na těle a nemocný duchem, kvůli psychickému onemocnění, které prodělal, byl s manželkou na lodi, která se vracela ze zámořských krajů. Ten, když trpěl palčivou žízní, protože dosud nebyl zcela z nemoci uzdraven, přestože voda již došla, začal hlasitě volat: „Běžte a s důvěrou mi naplňte pohár! Protože blažený František můj sud znovu naplnil vodou.“ A jaký div! Shledali, že sud, který odstavili jako prázdný a zbytečný, je plný vody. Později, jiného dne, když se rozpoutala bouře a loď byla zaplavována vlnami2 a otřásala se pod mohutnými přívaly tak, že se obávali ztroskotání, začal onen nemocný volat na celou loď: „Vstaňte všichni a pojďte naproti blaženému Františkovi, který přichází. Je tady, aby nás zachránil.“ Pak padl na tvář a mocným hlasem ho v slzách velebil. Při vidění světce nemocný obdržel ihned zdraví a na moři se rozhostil klid3.

83. Bratr Jakub z Rieti, když se chtěl na loďce přeplavit přes řeku, nechal nejprve na břeh vystoupit své druhy a pak se chystal vystoupit sám. Ale naneštěstí se ona maličká převozní loď převrátila, převozník vyplaval, avšak bratr zmizel v hloubce. Bratři, kteří stáli stranou, vzývali naléhavými hlasy blaženého Františka a v plačtivých prosbách na něho naléhali, aby svému synovi pomohl. Také topící se bratr z lůna veliké hloubky se srdcem dovolával pomoci, jak jen mohl, když to nešlo ústy. A hle, s pomocí otcovy přítomnosti kráčel v hlubinách jako po suché zemi, nalezl potopenou loďku a s ní došel až na břeh. Jaký to zázrak! Jeho šaty nebyly mokré ani kapka vody se k jeho hábitu nepřiblížila.

84. Přes Rietské jezero se plavili dva muži a dvě ženy s jedním chlapcem. Když se nešťastnou náhodou loďka naklonila na jednu stranu, byla hned plná vody a zdálo se, že mají smrt na jazyku. Když všichni, jisti si již smrtí, volali o pomoc, zvolala jedna z žen s velikou důvěrou: „Svatý Františku, který jsi mi za svého života prokázal dobrodiní své přízně, přispěj nyní z nebe na pomoc hynoucím.“ Vzývaný světec byl v tu chvíli na místě a loďku plnou vody dovedl bez úhony do přístavu. Meč, který vzali s sebou na loď, podivuhodně plaval po vlnách za loďkou.

85. Jistí námořníci z Ankony byli zmítáni bouřlivou smrští a již se viděli v nebezpečí ztroskotání. Když už ztratili naději, že se zachrání, a pokorně vzývali svatého Františka, objevilo se na moři veliké světlo a s tím světlem se Božím zásahem rozhostil klid. Jako votivní dar věnovali drahý plášť a svému zachránci věnovali nesčetné projevy díků.

86. Bratr jménem Bonaventura se jednou plavil se dvěma muži přes jezero, když se loďka na jedné straně poškodila, a oni se pro nápor vnikající vody potopili. Jakmile však začal z hlubin jezera vzývat svatého Františka, ihned byla loďka, třebaže plná vody, i s nimi dopravena do přístavu.

Takto byl, pro zásluhy svatého Františka, zachráněn i jistý bratr z Ascoli, který se topil v řece.

87. Jistý občan z Pisy z farnosti svatých Kosmy a Damiána svou výpovědí potvrdil, že když byl ještě s mnoha jinými na moři na jedné lodi, byla ona loď unášena velikou bouří a hrozilo, že se roztříští o útes. Když to námořníci viděli, vyrobili z ráhen a desek jakýsi můstek a tam se s ostatními, kteří byli na lodi, uchýlili do bezpečí. Ale zmíněný Pisan, protože se na zmíněném můstku dobře nedržel, byl smeten do moře, když se převalila velká vlna. A protože neuměl plavat a nikdo z ostatních mu nemohl pomoci, beznadějně klesal do hlubin moře. Když se však vroucně srdcem, protože mluvit nemohl, odevzdával blaženému Františkovi, náhle byl jakoby rukou z hlubin moře vyzdvižen a dopraven na zmíněný můstek, a tak byl s ostatními z neštěstí zachráněn. Avšak loď se po nárazu na útes zcela roztříštila.

 

XI. kapitola

O vězněných a zajatých

88. V Romanii se stalo, že byl Řek, sloužící u jednoho pána, neprávem obviněn z krádeže. Tento pozemský pán ho přikázal zavřít do těsného žaláře a pevně spoutat a pak mu měla být podle konečného rozsudku useknuta noha. Manželka se snažila dosáhnout u pána pro nevinného propuštění, ale prosbami toho nedosáhla, protože jí v tom bránila mužova zatvrzelost. Proto se žena pokorně utekla k svatému Františkovi a se slibem odevzdala nevinného jeho slitovnosti. Pomocník ubohých byl ihned na místě, rukama uchopil muže ležícího ve vězení, uvolnil mu pouta, rozlomil mříže a nevinného vyvedl ven a pravil: „Já jsem ten, kterému tě tvá paní oddaně svěřila.“ Zmocnila se ho veliká bázeň, a zatímco obcházel propast obrovské hory, aby sešel dolů, náhle, aniž by věděl jak, se ocitl na rovině; hned se vydal za svou paní a vypověděl jí pravdu o zázraku. Nato ona nechala podle slibu vytvořit voskovou figuru, kterou pověsila před obraz světce, aby ji všichni viděli. Tím byl onen nešlechetný muž pobouřen, a když uhodil svou ženu, byl sám postižen a vážně onemocněl. Nemoci se nemohl nijak zbavit, dokud svou vinu nevyznal a neuctil svatého Františka zbožnými chválami.

89. V Massa San Pietro dlužil jeden chudák sumu peněz jistému rytíři; a když pro svoji bídu nemohl zaplatit, byl dlužník rytířem uvězněn. Pokorně prosil, aby se nad ním slitoval, a překotnými prosbami ho pro lásku k svatému Františkovi prosil o odklad. Domníval se, že i rytíř uctívá tak slavného světce. Pyšný rytíř však pohrdl nabízenými prosbami a láskou ke světci ješitně pohrdl jako něčím zbytečným. Tak také zpupně odpověděl: „Zavřu tě na takovém místě a uvrhnu tě do takového vězení, kde ti ani František, ani nikdo jiný nebude moci přispěchat na pomoc.“ O to, co řekl, se pokusil. Zvolil k tomu temný žalář, kam spoutaného muže uvrhl. Krátce nato se tam objevil svatý František, rozlomil mříže, zlomil pouta a muže přivedl bez úhony domů. Později onen muž odnesl zmíněná pouta do kostela blaženého Františka v Assisi, aby na nich dosvědčil jeho podivuhodnou moc, když v nich zakusil otcovu laskavost. Tak Františkova síla zajala zpupného rytíře a zajatce, který se jí podřídil, vysvobodila od zlého4.

90. Pět úředníků jednoho velkého knížete, zadržených pro podezření, nejen bylo spoutáno silnými okovy, ale bylo také mnohem přísněji střeženo. Jelikož slyšeli, jak se blažený František všude zaskvěl zázraky, co nejvroucněji se mu odevzdali. V noci se jednomu z nich svatý František zjevil a přislíbil mu dar vysvobození. Ten, který měl vidění, zajásal a vypravoval spoluvězňům o slíbené milosti. Slzeli a radovali se, a třebaže byli v temnotě, učinili sliby a opakovali prosby. Náhle začal jeden z nich tlouci kostí do zdi nedobytné věže, jejíž pevné zdivo padalo s takovou lehkostí, jako by bylo z popela. Když prokopal zeď, pokusil se vyjít ven a poté, co byli všichni zbaveni pout, vyšel jeden za druhým na svobodu. Jestliže však chtěli uniknout, byla před nimi ještě obrovská propast; ale František, jejich odvážný vůdce, jim dodal odvahu k sestupu. Tak bez úhony sestoupili a bezpečně unikli. A ochotně vypravovali o velikých činech tohoto světce.

91. Když byl Albert z Arezza držen v nejpřísnějším vězení pro dluhy, neprávem od něho požadované, odevzdal pokorně svoji nevinu svatému Františkovi. Velmi miloval řád bratří a světce uctíval mezi svatými zvláštní láskou. Jeho věřitel mu také rouhavě řekl, že ani Bůh, ani František ho z jeho rukou nemůže vysvobodit5. Tak se stalo, že při vigilii svátku svatého Františka, když on v poutech nic nejedl, ale pro lásku ke světci dal svůj pokrm jakémusi chudákovi, se mu v noci při bdění zjevil svatý František. Při jeho příchodu mu z nohou spadla pouta a z rukou řetězy6. Dveře se samy od sebe otevřely7, desky z brány odpadly a ten člověk vyšel volný a vrátil se domů. Od té doby plnil slib, že se bude o vigilii svátku svatého Františka postit, a ke svíčce, kterou každoročně přinášel, přidal i jednu unci8.

92. Jeden mladík z okolí Città di Castello byl obviněn ze žhářství. Když ležel odsouzen v krutém vězení, pokorně svůj případ odevzdal svatému Františkovi. Když jedné noci ležel střežen pouty i strážci, zaslechl hlas, který mu říkal: „Rychle vstaň9 a běž, kam chceš, protože tvá pouta jsou uvolněna!“ Bez váhání vykonal rozkaz a byl vyveden z bran žaláře. Vydal se směrem k Assisi a svému zachránci nabídl oběť chvály.

93. Když na stolci blaženého Petra pobýval pan papež Řehoř IX., začalo v různých krajích nutné pronásledování heretiků. Během něho byl z hereze obžalován jistý člověk, jménem Petr z Castello di Alife, který byl v Římě mezi heretiky zadržen. Pan papež Řehoř ho odevzdal ke střežení biskupu z Tivoli. Ten za něj ručil pod ztrátou biskupského úřadu, a proto jej nechal spoutat řetězy. Protože však jeho prostota ukazovala na nevinu, byl odevzdán k mírnější stráži. Někteří šlechtici z města toužili po tom, aby biskupa stihl trest určený panem papežem; proto ze staré nenávisti k němu dali zmíněnému Petrovi tajně radu, jak utéci. On s tím souhlasil, jedné noci unikl a rychle daleko utekl. Když se o tom biskup dozvěděl, nesl to těžce, a zatímco se strachem očekával trest, neméně ho bolelo i to, že se tak splní i přání jeho nepřátel. Proto se usilovně snažil a všude rozesílal pátrače, až onoho nešťastníka znovu vypátral a odevzdal toho nevděčníka nejpřísnější stráži. 10 Nechal připravit temný žalář obklopený silnými zdmi; uvnitř ho pak nechal vsadit do klád spojených železnými zámky. 11 Uvrhl ho do velmi těžkých železných pout a pokrmu mu dával odváženě a vody odměřeně.

12 Když již přišel o všechnu naději na osvobození, rychle mu Bůh přispěchal na pomoc svou slitovností, jelikož si nepřeje, aby nevinnost zahynula10. 13 Onen člověk začal vzývat mnohými nářky a prosbami blaženého Františka, aby se nad ním slitoval, protože se doslechl, že je právě vigilie jeho svátku. 14 Ten člověk měl ve svatého Františka velikou důvěru, protože, jak řekl, slyšel, jak heretici proti němu hodně spílali. 15 Když již nastávala noc jeho svátku, za soumraku se blažený František slitoval a sestoupil do vězení, zavolal ho jeho jménem a nařídil mu, aby rychle vstal. 16 On se vystrašeně zeptal, kdo to je, a uslyšel, že blažený František. 17 Vstal tedy, přivolal strážného a řekl: „Mám velký strach, protože je tu někdo, kdo mi přikazuje vstát a říká, že je svatý František.“ 18 Avšak strážný mu odpověděl: „Lehni si, mizero, a spi v pokoji! Blouzníš, protože ses dnes zrovna dosyta nenajedl.“ 19 Když ho ale světec Boží stále vybízel, aby vstal, kolem poledne zjistil, že pouta z jeho nohou leží rozbitá na zemi. 20 A když se rozhlédl po vězení, viděl, že klády na klíč jsou otevřeny a poskytují mu tak volnou cestu, aby unikl. 21 Osvobozen užasl a nebyl s to uprchnout, ale svým křikem od dveří vyděsil všechny strážné. 22 Ti biskupovi oznámili, že byl osvobozen z pout a biskup si myslel, že uprchl. Dosud totiž nevěděl, že šlo o zázrak, a tak roztřesen strachem a proto, že byl nemocen, spadl z místa, kde seděl. 23 Když mu však věc po pořádku vylíčili, zbožně sestoupil do žaláře, zjevně tam poznal Boží sílu a poklonil se tam Pánu. 24 Pouta byla nakonec přinesena před pana papeže a kardinály; a ti, když viděli, co se stalo, velmi nad tím žasli a dobrořečili Bohu.

94. Guidalotto ze San Gimignana byl lživě obžalován, že otrávil jednoho muže a že měl rovněž v úmyslu usmrtit jedem syna toho muže i celou jeho rodinu. Byl proto zadržen světskou mocí, spoután těžkými okovy a uvržen do jedné zřícené věže. Když světská moc přemýšlela, jakým trestům ho vydat, aby se na mučidlech přiznal ke zločinu, z něhož byl obviněn, rozkázala nakonec, aby zavěšen na otočného dřevěného koně11. Byl na něm zatížen takovou vahou železa, až omdlel. Mnohokrát bylo přikázáno sundat ho a znovu pověsit a rychleji střídat trest za trestem, aby se dal přimět k přiznání ze zločinu. Ale on, radostný ve tváři duchem nevinnosti, nejevil při trestech žádné známky sklíčenosti. Když pak pod ním zapálili velký oheň, nebyl mu poškozen ani vlas, i když visel hlavou k zemi. Nakonec byl ponořen do vroucího oleje, ale protože byl nevinen a od počátku se odevzdal blaženému Františkovi, toto všechno s úsměvem překonal. Té noci totiž, kdy měl být ráno odveden k mučení, byl navštíven přítomností svatého Františka a až do rána byl obklopen nesmírným jasem světla. Byl naplněn radostí a velikou důvěrou a v tomto jasu setrval. 10 Buď požehnán Bůh, který nedopustí, aby zahynuli nevinní, a v záplavě mnohých vod pomáhá těm, kdo v něho doufají.

 

XII. kapitola

O těch, které byly zachráněny při těžkém porodu, a o těch, kteří nezachovávali jeho svátek

95. Jedna hraběnka ze Slavonie, jak slavná urozeností, tak i horlivá v poctivosti, planula zbožností ke svatému Františkovi a k bratřím vskutku bezelstnou oddaností. V době porodu byla však stižena krutými bolestmi a zmocnila se jí taková tíseň, že se zdálo, že narození potomka bude okamžitou smrtí matky. Zdálo se, že nemůže nemluvně přivést k životu, aniž by sama život vydechla, ani odolat takovému náporu, aniž by zemřela. Františkova pověst, moc a sláva přispěchala na pomoc jejímu srdci; víra byla povzbuzena a oddanost zažehnuta. Obrátila se k účinné pomoci, k důvěrnému příteli, k potěšení oddaných a útočišti trpících. „Svatý Františku,“ řekla, „celé mé nitro se dovolává tvé laskavosti a v mysli zaslibuji, co nemohu vyjádřit.“ Jak podivuhodná rychlost slitovnosti! Konec jejích slov byl koncem i jejího trápení, koncem porodu a počátkem narození. Náhle všechna tíseň ustala a ona ve zdraví porodila. Nezapomněla na svůj slib ani neutekla před svým předsevzetím. 10 Nechala postavit jeden velmi krásný kostel a odevzdala jej, postavený k poctě tohoto světce, bratřím.

96. V římských krajích byla jistá Beatrix krátce před porodem. Když však již po čtyři dny nosila v břiše mrtvý plod, byla ona nešťastnice zmítána velikými úzkostmi a tísněna smrtelnými bolestmi. Mrtvý plod přiváděl matku ke smrti a potrat, ke kterému dosud nedošlo, představoval pro ni zjevné nebezpečí. Zkoušela pomoc lékařů, pokoutné recepty, ale každý lidský prostředek vycházel na prázdno. Po prvním neštěstí, že se stala hrobem plodu, na ubožačku dopadalo ještě více to, že ji samotnou jistě čeká brzký hrob. Nakonec se se vší vroucností odevzdala skrze prostředníky menším bratřím a pokorně plná víry prosila o něco z ostatků svatého Františka. Z Boží vůle se stalo, že byl nalezen nějaký zbytek provazu, kterým byl kdysi světec přepásán. Hned, jakmile byl provaz na trpící položen, všechna bolest velmi snadno zmizela, smrtelné nebezpečí, to jest mrtvý plod, vyšlo a bývalé zdraví bylo navráceno.

97. Juliána, manželka jednoho urozeného muže z Calvi, prožívala kvůli úmrtím dětí žalostné roky a nešťastné události ustavičně oplakávala. Všechny děti, které porodila, přijala země a mladé výhonky dostihla rychlá sekyra. Když tedy již po čtyři měsíce nosila plod v lůně, oddávala se více smutku než radosti, protože se obávala, aby prchavá radost z narození nepřišla vniveč následnou žalostí ze smrti. A hle, jedné noci, když spala, zjevila se jí ve snu jakási žena, která v náručí držela krásného chlapečka, jehož jí s velikou radostí nabízela se slovy: „Přijmi, paní, tohoto chlapce, kterého ti svěřuje svatý František!“

Avšak ona, jako by nechtěla přijmout toho, kterého by měla vzápětí ztratit, jej odmítala a říkala: „Proč mám chtít tohoto chlapce, když vím, že ho vzápětí ztratím jako ostatní?“ Na to jí řekla: „Vezmi si ho, protože ti ho posílá svatý František, aby život žil.“ Když se jí takové věci již potřetí opakovaly, paní nabízeného chlapce přijala do náručí. Tu se ze snu probudila a vyprávěla svému muži o vidění. Oba dva zajásali velikou radostí a rozmnožili své sliby za narození potomka. 10 A když se konečně naplnil čas porodu, žena porodila chlapečka, který se těšil dlouhému životu a vynahradil tak ztrátu zesnulých.

98. Ve Viterbu byla jedna žena blízko porodu, ale ještě blíže smrti. Trýznily ji bolesti v lůně a byla celá zbědovaná ženskými problémy. Dotazovali se lékařů a zavolali i zkušené ženy; ale když nijak nepomohli, zůstala jen holá beznaděj. Sklíčená žena vzývala blaženého Františka a mezi jiným slíbila, že dokud bude živa, bude slavit jeho svátek. Tu byla žena bolestí zbavena a s radostí porod dokončila. Ale jakmile dosáhla toho, co chtěla, zapomněla na to, co slíbila. Šla totiž v den svatého Františka prát plenky; ne však proto, že by nevzpomněla na dřívější slib, ale že jím pohrdla. Náhle na ni však dopadla neznámá bolest a ona, bolestí napomenuta, se vrátila domů. Ale jakmile bolest ustoupila, protože byla z těch, které se do hodiny desetkrát změní, a když viděla, že se sousedky daly do práce, pustila se horlivě do díla s ještě větší opovážlivostí než dříve. Náhle však nemohla pohybovat pravou paží napřaženou k práci a měla ji neohebnou a uschlou. Pokoušela se ji pozvednou druhou paží, ale i ta uschla podobným prokletím. 10 Nešťastnice byla nakrmena svým synem, a sama nemohla už ruce pozvednout. 11 Její muž byl zaskočen, a když se vyptal na příčinu nehody, došel k přesvědčení, že příčinou trápení je zrazená důvěra ke svatému Františkovi. 12 Když se ale muže i ženy zmocnila bázeň a bez odkladu obnovili slib, slitoval se světec, protože vždy byl slitovný, a kajícnici navrátil údy, které odňal té, jež jím pohrdala. 13 Když se tak rozšířila pověst o trestu za hřích, stala se ona žena výstrahou všem, kteří nezachovávají své sliby, a varováním těm, kteří se odvažují porušovat svátky svatých.

99. Ve městě Tivoli se rozhodla žena jednoho soudce poté, co již porodila šest dcer, roznícena velikým hněvem, že se napříště zřekne muže, neboť už nechtěla plodit a její plody se jí vůbec nelíbily. Žena se děsila toho, že stále rodí dívky, a prahla touhou po mužském potomku, a tak se také dostala do rozepře s Boží vůlí. Není totiž možné pokládat za špatné to ustanovení, které bylo lidem dáno zákony všemohoucího Boha. Tak se s rozhořčením odloučila na celý rok od vlastního muže. Pak však pohnuta lítostí se rozhodla se svým mužem usmířit. Zpovědník jí také poradil, aby si u blaženého Františka vyprosila syna, kterému by dala Františkovo jméno, když by ho pro jeho zásluhy počala. Zanedlouho poté ona žena počala a ten, kterého prosila jen o jednoho syna, jí dal porodit dvojčata. Jeden z nich se jmenoval František a druhý Blažej.

100. Ve městě Le Mans měla jedna velmi urozená žena prostou služebnou, kterou nutila ve svátek svatého Františka ke služebné práci. Ona však, vznešenější duchem, z úcty k onomu dni odmítala pracovat. Přece ale převážil lidský strach nad bázní Boží a dívka se rozkazu podřídila, třebaže proti své vůli. Vztáhla ruku po kuželu a prsty se chopily vřetena.  Ale náhle byly její ruce zaplaveny bolestmi a prsty byly trýzněny obrovským žárem. A když krutost bolesti nedovolila být zticha, potrestání viny vešlo ve známost. Služebná utíkala za syny svatého Františka, přiznala vinu, ukázala trest a prosila o odpuštění. Bratři proto vešli v procesí do kostela a dovolávali se pro její uzdravení laskavosti svatého Františka. Byla uzdravena ihned, jakmile synové otce poprosili; ale stopy po pálení na rukou zůstaly.

101. Ve velké Kampanii se stalo něco podobného. Jistá žena o vigilii blaženého Františka, třebaže byla sousedkami častěji napomínána, že si neodpočine od práce ani o takovém svátku, zatvrzele protahovala svou práci až do večera a pracovat nepřestala. Ale když jí po práci náhle ochably ruce a nebyly již schopné žádné činnosti, uchvátil ji úžas a bolest. Okamžitě vstala a veřejně se přiznala, že pohrdala úctyhodným svátkem, a do rukou kněze slavnostně slíbila, že svátek světce bude vždy uctivě zachovávat. Poté, co vyslovila slib, vešla do jednoho kostela, postaveného ke cti svatého Františka, a tam s velkým pláčem znovu získala bývalé zdraví.

102. Ve dvorci Olite jedna žena, když byla napomínána sousedkou, aby slavila svátek svatého Františka a nic během něho nedělala, odpověděla dost opovážlivě slovy: „Kdyby byl od každé práce jeden světec, počet světců by převýšil počet dní.“ Když vyslovila tato hloupá slova, zešílela náhle Božím trestem a na mnoho dní pozbyla rozumu i paměti; až na prosby některých lidí, kteří jimi zahrnovali blaženého Františka, její šílenství ustalo.

103. Ve vesnici Piglio z provincie Kampanie vytrvale vykonávala jedna žena o svátku svatého Františka svou práci. Když byla ale kvůli tomu jednou šlechtičnou důrazně pokárána, že všichni z oddanosti k Bohu tento svátek slaví, řekla: „Zbývá už jen málo, abych dokončila svou práci; ať Bůh uváží, zda hřeším!“ A na dceři, která seděla nedaleko, poznala ihned vážný trest. Ústa dívky se roztáhla až k uším a oči, jakoby tlačeny ven, působily krutou bolest. Odevšad se sbíhaly ženy a kvůli nevinné dceři zlořečily bezbožné matce. Ta se namístě vrhla na zem a plna bolesti slibovala, že každý rok bude pamatovat na sváteční den a že se během něho pro úctu k tomuto světci postará o chudé. Dceřiny útrapy ustaly hned poté, co matka litovala hříchu, který spáchala.

 

1 Perfetto znamená dokonalý.

2 Srv. Mt 8,24.

3 Srv. Mt 8,26.

4 Srv. Mt 6,13; 2 Tim 4,18.

5 Srv. Dan 3,17.

6 Srv. Sk 12,7.

7 Srv. Sk 12,10.

8 Zlatou minci.

9 Srv. Sk 9,4; 12,7.

10 Srv. Job 4,7.

11 Otočný skřipec, na kterém mučený visel připoután za ruce a se závažím na nohou.