V. kapitola

Jak Boží laskavost vždy vycházela vstříc přáním svatého Františka

33. Nejenom stvoření sloužilo na pokyn tomuto muži, ale i Boží prozřetelnost mu podle potřeby vycházela vstříc. Ona laskavost předcházela jeho otcovská přání a spěchala vstříc jeho starostem, jako by je na sebe brala už dopředu. S nedostatkem věcí přicházela zároveň i pomoc, s přáním zároveň i jeho splnění.

Šestého roku po svém obrácení zaplanul touhou po mučednické smrti a rozhodl se přeplavit do Sýrie. Vstoupil tedy na jednu loď, aby se tam dostal, ale protože vanul opačný vítr, dostal se s ostatními cestujícími do Dalmácie. Když viděl, že o své velké přání přišel, poprosil po krátkém odpočinku nějaké námořníky, kteří jeli do Ankony, aby ho vzali s sebou. Když to ale vytrvale odmítali udělat, protože neměl peníze, vstoupil světec Boží i se svým druhem s velikou důvěrou v Boží dobrotu na loď tajně. Neznámý muž jim, veden Boží prozřetelností, přinesl zásoby jídla. Zavolal si k sobě jednoho bohabojného muže z lodi a řekl mu: „Vezmi s sebou toto všechno a v době tísně to poctivě odevzdej těm chudákům, kteří se skrývají na lodi. 10 Tak se stalo, že když se rozpoutala obrovská bouře, namáhavě veslovali po mnoho dní a všechny potraviny snědli; zbývaly jen ty od chudého Františka.

11 Ty však byly Boží milostí a mocí rozmnožovány tak, že z jejich hojnosti byly pokryty potřeby všech až do přístavu v Ankoně, třebaže plavba trvala ještě několik dní. 12 Když námořníci viděli, že skrze služebníka Božího, Františka, unikli nástrahám moře a že jen skrze něho dosáhli toho, co mu upírali, děkovali všemohoucímu Bohu, který se ve svých služebnících ukazuje obdivuhodný a láskyhodný.

34. Když se svatý František vracel ze Španělska, kde nemohl dosáhnout svého přání odjet do Maroka, velmi vážně onemocněl. Vyčerpaný nedostatkem a únavou a pro hrubost hostinského vyhozený z hostince, ztratil na tři dny řeč. Když jakž takž sebral síly a kráčel po cestě, řekl bratru Bernardovi, že kdyby měl, dal by si drůbeží maso. A hle, přes pole se hnal nějaký jezdec, který vezl výbornou drůbež. Ten řekl blaženému Františkovi: „Vezmi si rychle, Boží služebníku, co ti posílá Boží laskavost!“ S radostí dar přijal, a protože věděl, že se Kristus o něho stará, za všechno mu vzal díky.

35. Když ležel nemocen v paláci rietského biskupa, byl otec chudých přikryt jen obnošenou tunikou. Jednou řekl jednomu z druhů, kterého ustanovil za svého kvardiána1: „Bratře, prosil bych tě, je-li to možné, abys mi opatřil sukno na hábit.“ Bratr, když to uslyšel, přemýšlel, jak by to nutné a tak pokorně vyprošené sukno opatřil. Nazítří hned za svítání vyšel ze dveří, aby v nějakém dvorci sukno opatřil. Hle, u vchodu seděl nějaký muž2, který si s ním přál mluvit. Ten bratrovi řekl: „Pro lásku Boží přijmi ode mne toto sukno na šest hábitů. Jeden si ponech pro sebe a ostatní pro spásu mé duše rozděl, jak uznáš za vhodné.“ S radostí se bratr vrátil k bratru Františkovi a vyprávěl mu o tomto daru z nebes. Otec nato řekl: „Přijmi látku, neboť muž byl poslán, aby tak byla naplněna má potřeba. Děkujme tomu, který o nás pečuje tak, jako bychom byli jeho jediní.“

36. Když blažený muž přebýval v jedné poustevně, navštěvoval ho denně lékař, který léčil jeho oči. Jednou řekl světec svým bratřím: „Pozvěte lékaře a dejte mu to nejlepší jídlo.“ Kvardián mu odpověděl: „Otče, se zahanbením se musím přiznat, že se ho stydíme pozvat; natolik jsme právě chudí.“ Na to světec odpověděl slovy: „Malověrní, chcete snad, abych to říkal znovu?“ A lékař, který tam stál, řekl: „Za požitek, nejdražší bratři, budu pokládat vaši nouzi.“ Bratři si tedy pospíšili a na stůl položili všechny zásoby z komory, chleba jen málo, vína ne mnoho, a aby se lépe najedl, přidali trochu vařené zeleniny. Mezitím se stůl Páně smiloval nad stolem služebníků; někdo klepe na dveře, bratr přiběhne a hle, jakási žena přináší košík plný krásného chleba, ryb a humří paštiky a navíc jablka a víno. Při pohledu na to se stůl chudých rozjásal, chudé jídlo schovali na zítřek a ten den si vzali jídla vybraná. Tehdy lékař s povzdechem řekl: „Ani vy, bratři, ani my, světští lidé, jsme dosud nepoznali jeho svatost, jak bychom měli.“ 10 Tak byli nakonec nasyceni, když je více než jídlo nasytil zázrak. 11 Ono otcovské oko nepohrdá svými, ale živí chudé s o to větší starostlivostí, čím větší nedostatek mají.

 

VI. kapitola

O paní Jakubě ze Settesoli

37. Jakuba ze Settesoli, jejíž urozenost se rovnala svatosti, žila v městě Římě a zasloužila si u světce výsadu zvláštní lásky. Není třeba, abych tu k její chvále vzpomínal slavný rod, rodinnou důstojnost, rozsáhlé bohatství, a už vůbec ne podivuhodnou dokonalost jejích ctností a dlouholetou vdovskou zdrženlivost. Když světec onemocněl tou nemocí, která poté, co bylo všechno trápení u konce, dokončila šťastný běh3 blaženou smrtí, přál si několik dní před smrtí poslat pro paní Jakubu do Říma, aby si rychle pospíšila, jestliže chce spatřit toho, kterého tak vroucně milovala jako vyhnance, který se nyní již vrací do vlasti. Byl napsán list, vyhledán posel vynikající rychlostí a ten se již opásával na cestu. Náhle je od brány slyšet ržání koní, řinčení vojáků a hluk slavnostního doprovodu. Jeden z druhů, ten, který vypravoval posla, přistoupil ke dveřím a tam nalezl přítomnou tu, pro kterou chtěl poslat. Byl z toho celý překvapený, urychleně běžel za světcem a nemohl se udržet radostí. Řekl mu: „Otče, mám pro tebe dobrou zprávu.“ 8  Na to ho světec s odpovědí předešel: „Buď požehnán Bůh, který k nám přivedl našeho bratra, paní Jakubu! Otevřete brány, a když vstoupí, přiveďte ji, protože u bratra Jakuby se ustanovení o ženách zachovávat nemusí!“

38. Mezi vznešenými hosty nastal veliký jásot a z radosti ducha tekly i slzy. A aby nic zázraku nescházelo, přišlo se na to, že ona svatá žena s sebou přinesla všechno, co bylo třeba k otcovu pohřbu a o čem se v dopise psalo. Přinesla plátno popelavé barvy k přikrytí těla umírajícího, také mnoho svíček, roušku na tvář, polštářek pod hlavu a jisté jídlo, které světci chutnalo. Tak Bůh obstaral všechno, co si duch tohoto člověka přál. Přejdu však ke konci jeho jisté pouti, abych urozenou poutnici nepropustil bez útěchy. Množství lidí, zvláště oddaný lid města, očekávalo v brzké době světcovo narození ze smrti. Ale příchodem římské ctitelky se světec posilnil a zdálo se, že bude žít o něco déle. Proto se ona žena rozhodla propustit zbylý doprovod s tím, že tam zůstane sama s dětmi a s několika málo ozbrojenci. Světec jí řekl: „Nedělej to, já v sobotu zemřu a ty se v neděli vrátíš se všemi domů.“ A tak se i stalo: v předpověděnou hodinu vešel do církve vítězné ten, který statečně sloužil v církvi bojující. 10 Nechám stranou sběh lidu, hlaholení, slavná vyzvánění zvonů, potoky slz; opomenu i nářek synů, lkaní jeho drahých i vzdechy druhů. 11 Ale budu vyprávět o tom, co by mohlo potěšit poutnici, zbavenou otcovské útěchy.

39. Celá uplakaná byla tehdy potají odvedena stranou, a když jí do náručí položili přítelovo tělo, řekl jí vikář: „Toho, kterého jsi milovala jako živého, podrž i jako mrtvého!“ Skrápěla tělo horkými slzami, opakovaně naříkala a vzlykala a znovu a znovu ho zlehka objímala a líbala, sňala mu roušku, aby viděla zjevení. Co k tomu dodat? Hleděla na vzácnou nádobu, ozdobenou pěti drahokamy, ve které byl ukryt vzácný poklad. Viděla ony ozdoby, které k obdivu celého světa vytvořila jen ruka Všemohoucího, a plna neobyčejné radosti získala v přítelově smrti novou sílu. Radila proto, aby netajili ani nijak neskrývali tak neslýchaný div, ale aby ho po pečlivém rozvážení všem ukázali na vlastní oči. Tak se jako o závod hrnuli všichni k té podívané a v pravdě spatřovali a v úžasu obdivovali, že takto Bůh nejednal s žádným národem4. Zastavuji však pero, neboť nechci koktat o tom, co nemohu vyjádřit. Jan Frangipane, v té době chlapec, později římský prokonsul a správce svatého paláce, svobodně, bez vší pochybnosti odpřisáhl, že tehdy to s matkou na vlastní oči viděl a rukama se toho dotýkal5. Poutnice, potěšena zvláštní milostí, se pak vrátila do vlasti a my, po smrti světce, přejděme k jiným záležitostem.

 

VII. kapitola

O mrtvých vzkříšených k životu pro zásluhy blaženého Františka

40. Začínám psát o mrtvých vzkříšených k životu pro zásluhy Kristova vyznavače a žádám o pozornost jak ze strany naslouchajících, tak i těch, kdo budou číst. Při vyprávění těchto událostí budu, jako služebník stručnosti, opomíjet mnohé okolnosti, zamlčím i jásot užaslých lidí a zmíním se jen o zázračných skutcích.

Ve městě Monte Marano nedaleko Beneventa jedna žena ze vznešeného rodu, vznešenější však ctností, byla svatému Františkovi oddána zvláštní náklonností a důstojně mu v úctě sloužila. Stižena nemocí a nakonec přivedena až ke konci, nastoupila cestu veškerého tvorstva. Zemřela kolem západu slunce a pohřeb byl odložen na druhý den, až by se sešla početná společnost jejích drahých. V noci přišli klerici, aby u těla drželi vigilii a zpívali žalmy; kolem také stálo velké množství lidí obojího pohlaví, kteří se modlili. A náhle, před zraky všech, se ona žena posadila na lůžku a jednoho z přítomných, kněze a svého kmotra, si k sobě těmito slovy zavolala: „Chci se vyzpovídat, vyslechni si, otče, můj hřích! Vskutku jsem mrtvá a držená v krutém žaláři, protože hřích, který ti vyjevím, jsem dosud nevyznala. Ale když jste se za mne modlili k svatému Františkovi, kterému jsem vždy byla velmi oddána, bylo mi dovoleno vrátit se do těla, abych si vyznáním hříchu zasloužila odpuštění. 10 A pak, až ti hřích odhalím, odeberu se před vašimi zraky k přislíbenému odpočinku.“ 11 Rozechvěle se vyznávala dojatému knězi, a když pak dostala rozhřešení, pokojně ulehla na lůžko a šťastně zesnula v Pánu.

12 Kdo by mohl dosti hodnou chválou oslavit Kristovu slitovnost? 13 Kdo by mohl dosti vhodnými slovy hlásat o síle zpovědi a světcových zásluhách?

41. Aby bylo všem ukázáno, že obdivuhodný Boží dar zpovědi je třeba obejmout z celého srdce, je nutné se zmínit, pro jakou zvláštní zásluhu, kterou měl, došel tento světec po zásluze u Krista přízně, když ji, dokud žil ve světě, podivuhodně odhalil, a po smrti ji jeho Kristus na něm ještě zářivěji ukázal.

Když totiž blažený otec František přišel jednou do Celana, aby tam kázal, zval ho jeden rytíř se vší neodbytností a pokornou oddaností k sobě na oběd. On však mnohokrát odmítal a vzpíral se, až se dal nakonec dotěrným naléháním přemoci. Nastal tedy čas oběda a stůl byl překrásně připraven. Oddaný hostitel se radoval a celá rodina se těšila z příchodu chudých hostí. Blažený František však stál, oči pozdvihl k nebi a tajně si k sobě nechal zavolat hostitele, který je pozval. Řekl mu: „Bratře hostiteli, přemožen tvými prosbami, abych s tebou jedl, jsem přišel do tvého domu. Uposlechni však rychle mých napomenutí, protože ty nebudeš už jíst ani tady, ani nikde jinde! Vyznej ve vší zkroušenosti své hříchy6, aby na tobě nezůstalo nic, co bys pravdivě ve zpovědi nevyjevil. 10 A ještě dnes ti Pán odplatí, že jsi s takovou úctou přijal jeho chudé.“ 11 Muž ihned uposlechl světcových slov, zavolal si k sobě druha svatého Františka, který byl kněz, a všechny hříchy mu po pravdě ve zpovědi vyjevil. 12 Zpravil o tom svůj dům7 a bez pochyby očekával, že se světcovo slovo naplní. 13 Konečně se dostali ke stolu, a když všichni začali jíst, pokřižoval se a celý rozechvělý natáhl ruku pro chléb. 14 Ale dříve, než stáhl zpět napřaženou ruku, sklonil hlavu a vydechl ducha. 15 Jak láskyhodné je vyznání hříchů! 16 Vždyť aby se mohl vyznat, je mrtvý vzkříšen, a aby živý nemohl zemřít na věky8, milostí zpovědi je osvobozen.

42. Sotva sedmiletý chlapec jednoho notáře z města Říma zatoužil, jak mají děti ve zvyku, jít do kostela svatého Marka na kázání spolu s matkou. Když ho však matka odmítla, velmi se pro to odmítnutí trápil a nevím z jakého ďábelského popudu se vrhl z okna paláce. Utrpěl smrtelná zranění a zakusil tak všeobecný přechod všech smrtelníků. Matka, která dosud neodešla daleko, když uslyšela zvuk, jako když padá dítě, v předtuše rychle spěchala zpátky domů, kde nalezla mrtvého syna. Ihned vztáhla proti sobě trestající ruce, okolí se seběhlo k jejímu nářku a k mrtvému byli zavoláni lékaři. Ale kdo by vzkřísil mrtvého9? Uplynula doba vyšetřování a náležitostí, až bylo lékaři shledáno, že je již na Božím soudu a není mu pomoci. Bez tepla a dechu, bez vnímání, pohybu a síly byl lékaři prohlášen za mrtvého. Bratr Rao z Řádu menších bratří, velmi známý kazatel v celém Římě, šel na kázání právě tudy, přistoupil k chlapci a plný víry řekl otci: „Věříš, že světec Boží, František, může tvého syna vzkřísit z mrtvých pro lásku, kterou měl vždy k Božímu Synu Pánu Ježíši Kristu?“ Otec odpověděl: „Pevně v to věřím a vyznávám. Budu jeho věčným služebníkem a jeho svaté místo slavně navštívím.“ Sklonil se tedy onen bratr i se svým druhem k modlitbě a vybídl i všechny ostatní, aby se modlili. 10 Když se tak stalo, začal chlapec trochu hýbat ústy, zvedat paže a začal se zvedat. 11 Přispěchala jeho matka a syna objala, otec byl samou radostí bez sebe a všechen lid, naplněný údivem, mocným hlasem oslavoval Krista a jeho světce. 12 Chlapec hned na místě přede všemi chodil a vrátil se k životu zcela zdráv.

43. Jednou bratři z Nocery prosili jakéhosi člověka, jménem Petr, o vůz, který nakrátko potřebovali. On jim hloupě odpověděl slovy: „Spíš bych dva z vás i se svatým Františkem stáhl z kůže, než bych vám ten vůz půjčil.“ Muž hned litoval, že pronesl takové rouhavé slovo, udeřil se přes ústa a prosil o slitování. Bál se totiž, aby nenásledoval trest, jak se hned také stalo. V noci viděl ve snu svůj dům plný mužů a žen, kteří tam s velkým jásotem tancovali. Nato se roznemohl jeho syn, jménem Gafaro, který po krátké době zemřel. Tance, které viděl, se obrátily v pohřební nářky a jásot v pláč. Rozpomněl se na rouhání, kterého se dopustil na svatém Františkovi, a trest ho poučil, jak závažná byla jeho chyba. Vrhl se na zem, nepřestával vzývat svatého Františka a říkat: „Já jsem ten, který zhřešil10, měl jsi potrestat mě. Vrať mi, světče, nyní již litujícímu toho, kterého jsi mi vzal, když jsem se bezbožně rouhal. 10 Tobě se odevzdávám a navždy se dávám do tvých služeb. 11 Navíc ti také navždy věnuji všechno prvorozené.“ 12 A jak podivné! Na tato slova chlapec vstal, zamezil nářku a pak vyprávěl o příčině své smrti. 13 Řekl: „Když jsem byl mrtev, přišel blažený František a vedl mě temnou a velmi dlouhou cestou. 14 Pak mě zavedl na louku tak příjemnou a rozkošnou, že celý svět se s ní nedá srovnat. 15 Později mě znovu vedl toutéž cestou a řekl mi: »Vrať se ke svému otci a ke své matce; nechci tě tady již více zadržovat.« 16 A hle, vrátil jsem se, jak si přál.“

44. V městě Capua si jeden chlapec neopatrně hrál s ostatními na břehu řeky Volturno a spadl přitom ze břehu do hluboké vody. Proud vody ho rychle pohltil a pohřbil ho pod pískem. Na křik chlapců, kteří si s ním u řeky hráli, se na to místo rychle seběhlo množství mužů i žen, a když se dozvěděli o chlapcově neštěstí, s pláčem volali: „Svatý Františku, navrať otci a dědovi, tvým vytrvalým služebníkům, tohoto chlapce!“ Vždyť chlapcův otec i děd se přičinili o to, aby mohl být k poctě svatého Františka vybudován jistý kostel. A zatímco všechen lid pokorně a vroucně vzýval zásluhy blaženého Františka, přišel jakýsi plavec, který stál opodál a zaslechl nářky. A když se po dlouhé době dozvěděl, že do vody spadl chlapec, vzýval nejprve Kristovo jméno a zásluhy blaženého Františka, pak si svlékl šaty a skočil nahý do řeky. Protože ale nevěděl, kde chlapec spadl, začal pečlivě sem a tam prohledávat břehy i dno řeky. Konečně z Boží vůle našel místo, kde bahno na způsob hrobu přikrylo mrtvé tělo. Když ho vyhrabal a vynesl ven, s bolestí na utonulého pohlížel. 10 A třebaže lidé, kteří stáli kolem, jasně viděli, že mladík je mrtvý, přesto s pláčem a vzlyky volali: „Svatý Františku, navrať chlapce jeho otci!“ 11 I Židé, kteří tam přišli a byli pohnuti přirozenou lítostí, říkali totéž: „Svatý Františku, vrať chlapce svému otci!“ 12 Blažený František, jak se podle skutku prokázalo, pohnutý vroucností a prosbami lidu, najednou chlapce vzkřísil. 13 Ten, když byl k radosti shodné s úžasem všech vzkříšen, pokorně požádal, aby ho odnesli ke kostelu blaženého Františka, jehož milostí, jak přísahal, byl znovu navrácen k životu.

45. V městě Sessa v ulici, které se říká U Sloupů, rozbořil a vyvrátil ďábel, zhoubce stvoření a vrah lidí, jeden dům. Když se však pokoušel zahubit mnoho dětí, které si kolem domu hrály, pohltil jen jednoho chlapce, kterého padající dům na místě zabil. Odevšad se sbíhali muži i ženy, vyděšení hlukem bortícího se domu, a když odtamtud odstranili trámy, odevzdali ubohé matce mrtvého syna. Ta si drásala obličej a trhala vlasy, plna hořkých vzlyků prolévala potoky slz, a jak jen mohla, volala: „Svatý Františku, svatý Františku, vrať mi mého syna!“ A nejen ona, ale i všichni, kteří tam byli, jak muži, tak ženy, hořce plakali a říkali: „Svatý Františku, navrať syna ubohé matce!“ Za hodinu se matka probrala z veliké bolesti, vzpamatovala se a vyslovila tento slib: „Vrať mně ubohé, svatý Františku, mého milovaného syna a já ozdobím tvůj oltář stříbrnou stuhou, pokryji ho novým plátnem a do celého tvého kostela dám svíčky!“ Pak položili mrtvé tělo na lůžko, a protože už byla tma, čekali na příští den, aby mohli tělo pohřbít. Kolem půlnoci se začal chlapec probírat, jeho údy se zahřívaly, a než se rozednilo, celý ožil a pronášel slova chvály. A když ho spatřil všechen lid i klérus živého a zdravého, vzdávali díky blaženému Františkovi.

46. Ve vesnici Pomarico, ležící v apulských horách, měli rodiče jedinou dceru, kterou v jejím útlém věku velmi milovali. A protože nedoufali, že budou mít další potomstvo, byla ona předmětem jejich veškeré lásky a příčinou vší jejich starostlivosti. A když na smrt onemocněla, pokládali se otec i matka za mrtvé. Ve starostlivém bdění se o dívku ve dne v noci starali, ale jednoho rána ji našli mrtvou. Snad se vloudila nějaká nedbalost díky kradmému spánku nebo námaze bdění. Když tedy matka přišla o drahou dceru a ztratila naději na další dítě, zdálo se, že i ona zemře. Příbuzní a sousedé se sešli na smutný pohřeb a chystali se pohřbít mrtvé tělo. Nešťastná matka ulehla, naplněna nevyslovitelnou bolestí a pohlcena nesmírným smutkem, a nevnímala nic z toho, co se dělo. Vtom svatý František, doprovázený jen jedním druhem, navštívil sklíčenou ženu a laskavě k ní promlouval. 10 Řekl jí: „Neplač, neboť hle, já obnovím světlo tvé lampy, již zcela zhasnuté.“ 11 Žena hned nato vstala a všem vykládala to, co jí svatý František řekl, a nedovolila, aby mrtvé tělo někam odnesli. 12 Pak se matka obrátila k dceři, a zatímco vzývala světcovo jméno, zdvihla ji živou a zdravou. 13 Úžas, který naplnil srdce těch, kdo přihlíželi, a nezměrnou radost rodičů přenecháme k popsání někomu jinému.

47. Na Sicílii šel jeden chlapec, jménem Gerlandino, pocházející z Ragusy, v době vinobraní s rodiči na vinici. Když se ve vinném sklepě namáhal pod lisem, aby naplnil měchy, uvolnily se v té chvíli trámy a velmi těžké kameny, kterými se lisuje vinná réva, smrtelným úderem zasáhly jeho hlavu. Otec spěchal k synovi, ale vzdal se naděje, že zavalenému pomůže. Proto ho nechal pod závalem tak, jak tam ležel. Vinaři, kteří zaslechli žalostný hlas a veliký nářek, se pohotově seběhli, litovali ubohého otce a ze zbořeniště chlapce vytáhli. Mrtvé tělo položili stranou, zahalili ho a chtěli ho pochovat. Jeho otec padl odhodlaně Ježíšovi k nohám, aby mu ráčil vrátit jeho jediného syna pro zásluhy svatého Františka, jehož svátek se tehdy blížil. V pláči prosil a sliboval skutky lásky a slíbil i to, že urychleně navštíví i ostatky svatého muže. Večer pak přiběhla i jeho matka, téměř šílená se vrhla k mrtvému synovi a svým nářkem strhla k pláči i ostatní. Náhle se chlapec zvedl a ujišťoval a těšil plačící, že byl navrácen k životu na přímluvu svatého Františka. 10 Pak se tam shromáždili lidé, pronášeli slova chvály Nejvyššímu, který pro svého svatého propustil mrtvého z pout smrti.

48. Také v Německu vzkřísil dalšího mrtvého. V době přenesení ostatků blaženého Františka pan papež Řehoř apoštolským listem11 o tom ujistil všechny bratry, kteří se tehdy sešli na jeho přenesení a na kapitulu, a tak je potěšil. Vyprávění o tomto zázraku nenapíšu, protože se domnívám, že papežovo svědectví předčí důkazy každého tvrzení.

Teď již ale přejděme k dalším lidem, které vyrval ze chřtánu smrti.

 

VIII. kapitola

O těch, které od bran smrti vrátil k životu

49. Jistý urozený římský občan, jménem Rudolf, vlastnil věž nemalé výšky a ve věži měl, jak bylo zvykem, strážce. Jedné noci, když strážce tvrdě spal ve vrcholku věže a ležel přitom na hromadě dřeva umístěného na samém okraji zdi, se po úderu blesku dřevo uvolnilo a i se strážcem spadlo dolů. Strážce se zřítil na střechu paláce a z paláce na zem. Celá rodina se velkým hlukem probudila a rytíř, protože měl podezření na nepřátelský útok, vyšel ven ozbrojený. Mával vytaseným mečem nad ležícím mužem a chtěl probodnout toho spícího, v němž nepoznával svého strážce. Avšak rytířova manželka ve strachu, aby to snad nebyl jeho bratr, s nímž byl její manžel na smrt znepřátelen, a aby zamezila tomu, že by ho zranil, klesla před ležícího a bránila ho soucitnou ochranou. Jak podivuhodná tvrdost spánku! Vždyť se ze spánku neprobral ani při postupném pádu, ani při hlučném rachotu. Probral se konečně až po úderech pádnou rukou, a jakoby zbaven příjemného odpočinku, řekl svému pánu: „Proč mě teď budíte ze spánku? Tak příjemně se mi leželo, vždyť jsem sladce odpočíval v náručí blaženého Františka.“ Když se od ostatních dozvěděl o svém pádu a shledal, že je na zemi, když přitom usnul nahoře, užasl a nechápal, jak se to stalo. 10 Ihned přede všemi slíbil, že bude konat pokání, a když od svého pána dostal dovolení, vykonal pouť. 11 Paní, z úcty ke světci a k jeho poctě, poslala bratřím, pobývajícím za Římem na jejím dvoře, nádherný kněžský ornát. 12 Písmo mluví o velkých zásluhách pro pohostinnost a dosvědčuje to příklady. 13 Proto zmíněný pán poskytl z úcty ke svatému Františkovi té noci pohostinství dvěma menším bratřím, kteří s ostatními přiběhli při pádu zmíněného služebníka.

50. Ve vesnici Pofi, která se nachází v Kampanii, se dal jistý kněz, jménem Tomáš, spolu s ostatními do opravy kostelního mlýna. Pod mlýnem bylo hluboké koryto a vyhloubený kanál, kudy protékal značný proud. Když jednou kněz neopatrně procházel po okraji kanálu, nenadále se zřítil do kanálu a hned byl rychlým proudem stržen k dřevěným lopatkám, jejichž pohybem se mlýn otáčel. Ležel přimáčklý k lopatce a nemohl se ani hnout. Protože ležel naznak, proud vody mu zaplavoval ústa a nešťastně pohlcoval sluch i zrak. Zbylo mu už jen srdce, ne ústa, kterým plačtivě vzýval svatého Františka. Když tak už ležel dlouhou dobu a jeho druhové, kteří se seběhli, ztratili naději, že ještě žije, řekl mlynář: „Obraťme mlýn silou do protisměru, aby tak vydal mrtvé tělo.“ Opřeli se tedy do protisměru, otočili mlýnským kolem a spatřili, jak se odvržené tělo zmítá ve vodě. Když byl ještě polomrtvý kněz vláčen proudem v korytě, objevil se tam jeden menší bratr, oblečený v bílé tunice a přepásaný provazem. Ten ho velmi něžně vzal za ruku a vytáhl ho z vody se slovy: „Já jsem František, kterého jsi vzýval.“ 10 Kněz, vysvobozený tímto způsobem, velice užasl, začal pobíhat sem a tam a volat: „Bratře, bratře!“ 11 A okolostojících se ptal: „Kde je? Kudy odešel?“ 12 Ale muži byli otřeseni, padli na zem a oslavovali Boha a jeho světce.

51. V provincii Capitanata vyrazili společně chlapci z osady Celano, aby sbírali byliny. Na těch loukách byla stará studna, pokrytá až k samotnému okraji zelenými bylinami, a voda v ní dosahovala hloubky čtyř kroků12. Když chlapci pobíhali kolem, znenadání jeden spadl do studny. A zatímco trpěl pozemskou bezmocí, dovolával se pomoci nebeské. Jak padal, volal: „Pomoz mi, svatý Františku!“ Ostatní běhali sem a tam, a když se chlapec nikde neobjevoval, křikem, pátráním i pláčem ho hledali. Nakonec přišli k okraji studny a podle stopy ve vysoké trávě poznali, že chlapec spadl dovnitř. S pláčem pospíchali do hradu, vzali s sebou zástup lidí a vrátili se, podle mínění všech, k mrtvému. Jeden z nich se po provazu spustil do studny a hle, spatřil chlapce, jak sedí na hladině vody, aniž by utrpěl nějaké zranění. Když byl chlapec vytažen ze studny, řekl všem, kteří tam přišli: „Když jsem padal, prosil jsem o ochranu blaženého Františka a ten mi osobně při mém pádu pomohl. Napřáhl ruku a jemně mě uchopil. A neodešel, dokud mě ruka jednoho z vás ze studny nevytáhla.“

52. U jedné dívky z Ankony, strávené smrtelnou nemocí, ustali s ošetřováním a už už se připravovali na její smrt a pohřeb. Když už měla smrt na jazyku, zjevil se jí svatý František a řekl jí: „Důvěřuj, dcero13, protože na moji přímluvu jsi zcela uzdravena. A o zdraví, které ti navracím, nikomu neříkej14 až do večera.“ Když nastal večer, vzpřímila se náhle na lůžku a ti, kteří tam byli, se ulekli a utekli. Mysleli si, že do těla umírající vnikl démon, a když duše odešla, chopil se ho zlý nástupce. Jen matka se odvážila přistoupit blíže, a opakujíc zaklínání proti démonu, pokusila se ji uložit na lůžko. Na to jí dcera řekla: „Prosím, matko, nemysli si, že je to démon, protože mě ve tři hodiny blažený František ze vší nemoci uzdravil a přikázal mi, abych o tom nikomu až do této chvíle neříkala.“ Františkovo jméno se stalo příčinou úžasné radosti těm, pro které byl strach z démona důvodem k útěku. Nutili dívku, aby v tu hodinu pojedla slepičí maso, ale ona odmítala, protože byl velký půst, a jíst nechtěla. 10 Řekla jim: „Nebojte se! Což nevidíte svatého Františka oblečeného v bílém? 11 Vždyť on mi přikázal, abych nejedla maso, protože je půst, a nařídil darovat pohřební tuniku jedné ženě, která sedí ve vězení. 12 A teď se podívejte, podívejte, ať vidíte, jak odchází!“

53. Blízko Nettuna bydlely v domě tři ženy, z nichž jedna byla velmi oddaná bratřím a zvláště svatému Františkovi. Při nárazech vichřice se však dům zřítil a zasypal, zahubil a pohřbil dvě z nich. Ihned také zasáhl potichu vzývaný blažený František, který nedovolil, aby jeho ctitelka byla nějak zraněna. Zeď totiž, ke které se žena přimkla, zůstala až do její výšky neporušená a trám, který se zřítil z výšky, se vzpříčil tak, že zadržel všechnu váhu bortící se stavby. Lidé, kteří se seběhli při hlomozu zřícení, oplakávali dvě mrtvé a děkovali za živou přítelkyni bratří a svatého Františka.

54. Když v Cornetu, v ne neznámém, ale mocném městě viterbské diecéze, odlévali v sídle bratří zvon nemalé velikosti, sešli se mnozí přátelé  bratří, aby jim při takové práci pomohli. Poté, co bylo lití skončeno, pustili se s velkou radostí do jídla. A hle, jakýsi osmiletý chlapec, jménem Bartoloměj, jehož otec i strýc se při lití také zapotili, přinesl hodovníkům nějakou pozornost. Náhle se zvedl velmi silný vítr, otřásl domem15 a shodil s velikou silou na chlapce velká těžká vrata toho domu, takže byl k zemi přitlačen nesmírnou váhou a mělo se za to, že je rozdrcen smrtelným úderem. Ležel tam totiž zcela tím břemenem zavalený a navenek z něho nebylo nic vidět. Odlévání a oslavu hodovníků vystřídal smutek a nářek truchlících. Všichni vylétli od stolu a strýc s ostatními, vzývajíce svatého Františka, běželi k vratům. Otec však, který se bolestí nemohl pohnout, protože mu strnuly údy, nahlas zasliboval syna svatému Františkovi. Z chlapce zvedli smrtonosnou tíhu a hle, toho, kterého pokládali za mrtvého, nalezli zdravého, bez žádné známky po zranění, jako by se probral ze spánku. Smutek vystřídala nová radost a přerušenou hostinu veliký jásot.

10 Sám mi dosvědčil, že když ležel pod vahou, nejevil žádné známky života. 11 A když mu bylo čtrnáct let, stal se menším bratrem, později i vzdělaným mužem a v Řádu výmluvným kazatelem.

55. Jiný chlapec z téhož města spolkl stříbrnou sponu, kterou mu dal otec do ruky. Ta mu zcela zahradila průchod do hrdla, že nemohl nijak dýchat. Otec hořce plakal, považoval se za vraha svého syna a válel se po zemi jako šílený. Matka si rvala vlasy a celá se trýznila, oplakávajíc žalostný konec. Všichni přátelé měli s takovou bolestí soustrast, že si tak nenadálá smrt bere zdravého chlapce. Otec vzýval zásluhy svatého Františka a učinil slib, aby chlapce zachránil. A hle, znenadání chlapec sponu vyplivl z úst a se všemi chválil jméno svatého Františka.

56. Jistý muž z města Ceprana, jménem Mikuláš, upadl jednoho dne do rukou krutých nepřátel. Ti s příšernou zuřivostí přidávali ránu za ranou a nepřestali na ubožákovi běsnit, dokud si nemysleli, že je mrtvý nebo že už umírá. Nakonec ho polomrtvého nechali být a odešli zmáčeni krví. Už když přijímal první údery, velmi nahlas zmíněný Mikuláš volal: „Pomoz mi, svatý Františku! Svatý Františku, přijď mi na pomoc!“ Toto volání lidé v dálce slyšeli, ale přesto mu nemohli pomoci. Když byl, celý zakrvácený, dopraven domů, volal, že nepodlehne smrti ani že necítí bolesti, protože mu pomohl svatý František a Pán mu dovolil, aby konal pokání. Ostatně, když byl od krve umyt, rychle vstal, a i když to bylo podle lidského mínění beznadějné, byl zdráv.

57. Muži z Lentini odlamovali z hory veliký kámen, který měl sloužit jako oltář jednoho kostela blaženého Františka, jenž měl být brzy vysvěcen. Když se tedy snad čtyřicet mužů snažilo položit kámen na vůz a několikrát se o to pokoušeli, spadl kámen na jednoho z mužů a zavalil ho na způsob hrobu. Protože ztratili hlavu a nevěděli, co mají dělat, většina mužů ve zmatku utekla. Deset mužů zůstalo a truchlivým hlasem vzývalo svatého Františka, aby nenechal tak bídně zahynout muže ve své službě. Muž ležel pohřben polomrtvý a dech života, který v něm byl, vzdychal po pomoci svatého Františka. Když se konečně vzchopili, odvalili ti muži kámen s takovou lehkostí, že nikdo nepochyboval o tom, že jim pomohla Františkova ruka. Muž povstal zdráv a zcela znovu ožil ten, který byl téměř mrtvý; a jeho oči, které byly dříve zatemnělé, znovu nabyly zraku, aby tak mohli všichni pochopit, co zmohou Františkovy činy i v beznadějných situacích.

58. V San Severinu v Marce se stalo něco podobného, hodného zaznamenání. Když táhli silami mnoha mužů velkou rychlostí obrovský kámen, poslaný z Konstantinopole pro studnu svatého Františka, která se stavěla v Assisi, upadl pod něj nějaký člověk, o němž už mysleli, že je nejen mrtev, ale zcela rozdrcen. Tomu náhle, jak viděl a pravda potvrdila, pomohl svatý František, který nadzvedl kámen a bez jediného zranění ho vytáhl. Tak se stalo, že to, co bylo na pohled strašné, se stalo pro všechny obdivuhodným.

59. Na Bartoloměje, gaetánského občana, když horlivě pracoval na jedné stavbě kostela blaženého Františka a chtěl na stavení upevnit nějaký trám, onen ne dobře umístěný trám spadl a vážně mu rozbil hlavu. Zbrocený krví se s přerývaným dechem chvěl a prosil nějakého bratra o viatikum. To však bratr hned na místě opatřit nemohl, a protože se zdálo, že zanedlouho zemře, zacitoval mu slova blaženého Augustina: „Věř a jedl jsi.“ Následující noci se mu zjevil s jedenácti bratry blažený František, který nesl v náručí beránka, přistoupil k jeho lůžku, zavolal ho jménem a řekl mu: „Neboj se, Bartoloměji, nezvítězí nad tebou nepřítel, který ti chtěl zabránit, abys mi sloužil, neboť vstaneš zdráv! Toto je beránek, kterého jsi žádal, aby ti byl dán, a kterého jsi pro skutečnou touhu přijal. Neboť bratr ti dal užitečnou radu.“ Pak vedl ruku skrze rány a přikázal mu, aby se vrátil k dílu, které začal. Ten brzy ráno vstal a před těmi, kteří ho opustili polomrtvého, se objevil bez zranění a zdráv, což způsobilo údiv a úžas. Všichni se totiž domnívali, protože uzdravení nečekali, že vidí přízrak a že se dívají ne na člověka, ne na tělo, ale na ducha.

10 Protože přišla řeč na stavby budov k poctě tohoto světce, rozhodl jsem se uvést jeden velmi podivuhodný zázrak.

60. Když jednou dva z menších bratří podstupovali nemalou námahu při stavbě kostela k poctě svatého otce Františka ve vesnici Peschici v sipontské diecézi a nesehnali potřebné věci pro stavbu, jedné noci, když vstali, aby vzdali chvály, zaslechli rachot a zvuk padajícího kamene. Jakmile si navzájem dodali odvahy, vyšli ven, aby se podívali. Tam spatřili obrovský zástup lidí, kteří jako o závod snášeli kameny. Potichu přicházeli a odcházeli, všichni oblečeni v bělostných šatech. Veliká hromada shromážděných kamenů prokázala, že to nebyl žádný sen, protože kameny byly až do dokončení díla stále doplňovány. Všechno podezření, že to vykonali lidé žijící v těle, bylo popřeno, když po důkladném pátrání nikde nebyl nalezen nikdo, kdo by na něco takového zamýšlel.

61. Jistý šlechtický syn ve městě San Gimignano byl stráven vážnou nemocí a bez další naděje na uzdravení, byl již blízko smrti. Proud krve, jaký obvykle tryská z pažní žíly, se mu řinul z očí; a podle dalších skutečných známek blízké smrti, které se projevily na celém těle, se zdálo, že už umřel. Podle zvyku se shromáždili rodiče a přátelé, aby ho oplakali, byl stanoven pohřeb a jednalo se jen o pochování. Vtom si otec, obklopený zástupem truchlících, vzpomněl na sen, který měl předtím. Rychlým krokem uháněl do kostela svatého Františka, který byl v tom městě vystavěn, a s provazem uvázaným kolem krku, padl se vší pokorou před oltářem na zem. Se vzdechy a nářky učinil sliby, opakoval prosby a zasloužil si tak u Krista, aby měl svatého Františka za svého přímluvce. Jakmile se otec vrátil k synovi, shledal, že mu bylo navráceno zdraví, a pláč se obrátil v radost.

62. Na Sicílii ve městě Piazza byla již duše jednoho mladíka odporoučena posvátným modlitbám, a když za něho na přímluvu svatého otce prosil jeden jeho strýc, byl až od bran smrti povolán zpět.

63. V tomtéž městě, když jeden chlapec, jménem Alexandr, šplhal s přáteli na vysokou skálu po laně, lano prasklo, on se zřítil ze skály a všichni se domnívali, že se zabil. Když ho jeho otec celý v slzách a nářcích odporoučel Kristu skrze svatého Františka, získal ho zpět živého a zdravého.

64. Žena z téhož městečka, sužovaná souchotinami, se již blížila ke svému konci, takže začali s modlitbami za umírající; když byl však okolostojícími vzýván přesvatý otec, náhle se jí vrátilo zdraví.

65. V Rete v diecézi Cosenza se stalo, že se ve škole dva chlapci z téže vesnice dostali do hádky a jeden byl druhým zraněn do břicha tak vážně, že mu ranou z těžce poškozeného žaludku vycházelo nestrávené jídlo a chlapec v sobě nemohl žádnou potravu udržet. Jídlo totiž nestrávil ani ho nikde neudržel a ono zmíněnou ranou vycházelo nestrávené ven. Lékařská pomoc nic nezmohla. Tak rodiče spolu s chlapcem, na radu jednoho bratra, odpustili tomu, kdo zranění způsobil, a blaženému Františkovi učinili slib, že jestliže na smrt zraněného chlapce, u něhož lékaři ztratili naději, vyrve z chřtánu smrti, pošlou ho do jeho kostela a do celého kostela dají svíce. Když to slíbili, byl chlapec tak zcela a podivuhodně uzdraven, že to bylo lékaři ze Salerna posouzeno jako nemenší zázrak, než kdyby byl vzkříšen z mrtvých.

66. Zatímco dva muži vystupovali společně za svou prací na trapanskou horu, jeden z nich smrtelně onemocněl. Přivolaní lékaři mu přispěchali na pomoc, ale k uzdravení mu nepomohli. Jeho zdravý společník učinil svatému Františkovi slib, že jestliže se pro jeho zásluhy nemocný uzdraví, bude jeho svátek každoročně slavit na slavné mši svaté. Když toto slíbil, obrátil se k domovu a nemocného, který nejevil známky života, opouštěl; domníval se, že povinnost rozloučení již splnil. Tehdy však shledal, že mu bylo navráceno dřívější zdraví.

67. Jistý chlapec z města Todi ležel po osm dní na lůžku jako mrtvý. S ústy zcela zavřenými, s pohaslým světlem očí, s kůží na obličeji, na rukou a na nohou úplně zčernalou jako na hrnci. A když všichni ztráceli naději na jeho uzdravení, uzdravil se s podivuhodnou rychlostí díky slibu své matky. A třebaže jako nemluvně neuměl mluvit, přesto žvatlal, že byl uzdraven blaženým Františkem.

68. Jeden mladík, když se zdržoval na jakémsi velmi vysokém místě, z toho místa spadl a při tom ztratil řeč i schopnost ovládat všechny své údy. Po tři dny nejedl, nepil ani se nepohnul a mělo se za to, že je mrtvý. Jeho matka však, aniž by žádala pomoc nějakých lékařů, prosila o jeho uzdravení blaženého Františka. A jakmile učinila slib, dostala ho zpět živého a zdravého a začala chválit všemohoucnost Stvořitele16.

69. Jeden chlapec z Arezza, jménem Gualtiero, trpěl ustavičnými horečkami a byl sužován dvěma vředy a všichni lékaři se u něho již vzdali naděje. Když jeho rodiče učinili slib blaženému Františkovi, dostalo se mu vytouženého zdraví.

 

1 Od tohoto místa až do konce je odstavec převzat z 2Cel 43.

2 Srv. Lk 22,10.

3 Srv. 2 Tim 4,7.

4 Srv. Žl 147,20.

5 Srv. 1 Jan 1,1. Byl to nejstarší syn paní Jakuby.

6 Srv. 1 Jan 1,9.

7 Srv. Iz 38,1.

8 Srv. Jan 10,28.

9 Srv. Sk 26,8.

10 Srv. 2 Sam 24,17.

11 Bulou Mirificans z 16. května 1230.

12 Středověká délková míra jeden krok je přibližně 0,8 m.

13 Srv. Mt 9,22.

14 Srv. Mt 8,4.

15 Srv. Job 1,19.

16 Celý tento odstavec je převzat z 1Cel 140,1-4, jen slovo Spasitel je zaměněno za Stvořitel.