138. Jeden assiský občan byl pět let slepý. Protože za života blaženého Františka byl jeho přítelem, kdykoliv se modlil, připomínal mu bývalé přátelství. Když se pak dotkl jeho hrobu, byl uzdraven1.

139. Albert z Narni poté, co ztratil světlo očí a oční víčka mu padala až na tváře, když se odevzdal blaženému Františkovi, dosáhl toho, že byl uzdraven a viděl.

140. Jeden mladík, jménem Villa, nemohl ani chodit, ani mluvit. Matka pro něho podle slibu nechala udělat voskovou figuru a s velikou úctou ji donesla na místo, na kterém odpočívá blažený otec. Když se vrátila domů, nalezla syna, jak chodí a mluví.

141. Nějaký člověk z perugijského biskupství, zcela zbavený hlasu i řeči, měl stále otevřená ústa a příšerně sípal. Hrdlo měl totiž velmi opuchlé a oteklé. Když se dostal k místu, kde odpočívá přesvaté tělo a chtěl se k jeho hrobu dostat po schodech, vychrlil mnoho krve a byl naprosto zdráv. Začal mluvit a ústa otvíral a zavíral, jak chtěl.

142. Jedné ženě uvízl v hrdle kamínek a pro velikou vyprahlost jí uschl jazyk. Nemohla totiž ani mluvit, ani jíst, ani pít. Když již použila mnoho léků a po žádném necítila žádné zlepšení nebo úlevu, nakonec se v srdci odevzdala blaženému Františkovi. Náhle se svaly uvolnily a kamínek hrdlem vyšel.

143. Bartoloměj z městečka Arpino v soranském biskupství byl již sedm let zbaven sluchu; znovu ho obdržel, když vzýval jméno blaženého Františka.

144. Jedna žena na Sicilii z vesnice Piazza Armerina přišla o schopnost mluvit. Jazykem srdce prosila blaženého Františka a dostalo se jí opětovné milosti vytoužené řeči.

145. Ve městě Nicosia vstal jistý kněz jako obvykle na matutinum. Když však byl lektorem podle zvyku požádán o požehnání, co barbarského mu zafuněl v odpověď, to nevím. Domů se pak ale vrátil se zmatenou myslí a na celý měsíc ztratil řeč. Až když se na radu nějakého Božího muže odevzdal svatému Františkovi, znovu získal dar řeči a ze šílenství byl uzdraven.

 

XV. kapitola

O malomocných a krvácejících

146. V San Severino byl mladík, jménem Atto, celý malomocný. Všechny jeho údy byly oteklé a nafouklé a na všechno se díval děsivým pohledem. Ubožák tak ustavičně ležel na lůžku nemocného a svým rodičům tím působil veliký zármutek. Jednoho dne, když u něho otec byl, poradil mu, aby se odevzdal blaženému Františkovi. Když s tím radostně souhlasil, nechal otec přinést knot do svíčky, aby ho odměřil podle synovy výšky, a chlapec pak blaženému Františkovi učinil slib, že mu svíci takové velikosti věnuje každý rok. Jakmile slib vyslovil, okamžitě vstal z místa a z malomocenství byl očištěn.

147. Jiný muž, jménem Buonuomo, z města Fano, byl ochrnutý a malomocný. Když byl příbuznými dopraven do kostela blaženého Františka, dostalo se mu uzdravení z obou nemocí.

148. Jistá urozená žena v biskupství soranském, jménem Rogata, již dvacet tři let trpěla krvotokem, když jednou zaslechla nějakého chlapce, jak římským nářečím zpívá o zázracích, které Bůh v těch dnech vykonal skrze blaženého Františka; zmocnila se jí veliká bolest, propukla v pláč a začala si  v duchu se vzbuzenou vírou říkat: „Nejblahoslavenější otče Františku, skrze tebe září tolik zázraků; kéž by se ti zlíbilo uzdravit mě z této nemoci! Dosud jsi totiž tak veliký zázrak neučinil.“ Již vícekrát se totiž zdálo, že ona žena pro sílu krvotoku zemře; a když bylo krvácení zadržováno, opuchalo celé tělo. Co k tomu dodat? Když uplynulo několik dní, pocítila, že byla pro zásluhy nejblahoslavenějšího Františka uzdravena.

Také jejího syna, jménem Mario, který měl ochromenou ruku, světec Boží po jediném slibu uzdravil.

149. Jednu ženu ze Sicílie, kterou krvotok sužoval sedm let, blažený František, Kristův praporečník, uzdravil.

 

XVI. kapitola

O šílených a posedlých

150. Petrovi z Foligna, který se jednou vydal navštívit chrám blaženého Michaela a okusil vodu z nějakého pramene, se zdálo, že do sebe vpil démony. Od té doby byl už tři roky posedlý, na těle byl rozdrásán, mluvil to nejhorší a konal úděsné věci. Nakonec, jakmile se rukou dotkl hrobu blaženého otce a pokorně vzýval moc svatého otce, byl od démonů, kteří ho krutě trýznili, zázračně osvobozen.

151. Jedné ženě z města Narni, která v sobě měla démona, sv. František ve snu přikázal, aby se přežehnala znamením kříže. Když se ona, zbavena rozumu, pokřižovat nedovedla, přežehnal ji znamením kříže blažený otec a všechno ďábelské utrpení zmizelo.

152. V Marittimě nějaká žena trpěla pět let zmatením mysli a přišla o zrak i o sluch. Šaty si rvala zuby, neměla strach z nebezpečí ohně ani vody, a navíc jí působila příšerné utrpení padoucnice. Jedné noci, když se Boží milosrdenství rozhodlo smilovat se nad ní, usnula zdravým spánkem. V něm spatřila blaženého Františka, jak sedí na překrásném trůnu a že ona, skloněna před ním, ho pokorně prosí o uzdravení. Když dosud jejím prosbám nevyhověl, učinila žena slib, ve kterém se zavázala, že prosícím pro jeho lásku almužnu neodepře, dokud bude mít majetek. Světec smlouvu ihned přijal, protože kdysi sám s Bohem uzavřel podobnou, učinil nad ní znamení kříže a vrátil jí úplné zdraví.

153. U jedné dívky z Norcie, když byla po dlouhou dobu sužována nemocí, se nakonec zjistilo, že je trýzněna démonem. Často totiž skřípala zuby a sama sebe drásala, nevyhýbala se srázům ani se nebála nebezpečí také ztratila řeč a vládu nad svými údy a nic nekonala rozumně. Její rodiče, zničeni rodinnou hanbou, ji přivázanou na lehátku dopravili na oslu do Assisi. Když ležela natažená v den Obřezání Páně před oltářem svatého Františka, zatímco se konaly slavnostní bohoslužby, náhle kdovíco zlořečeného vyplivla. Pak se postavila na podlahu, a když políbila oltář svatého Františka, byla vší nemoci docela zbavena a pronesla toto slovo: „Chvalte Boha a jeho svatého.“

154. Syn jednoho šlechtice byl sužován neméně strašným jako bolestným utrpením padoucnice. Měl pěnu u úst, na všechno se díval s hrozným výrazem a neschopen ovládat údy vyplivoval kdovíco ďábelského. Rodiče volali k Božímu světci, prosili o lék a ubohého syna odporoučeli jeho slitovnosti. Proto se přítel slitovnosti jedné noci zjevil spící matce a řekl jí: „Teď jsem přišel, abych zachránil tvého syna.“ Na to slovo se matka probudila, s třesením vstala a svého syna nalezla zcela zdravého.

155. Soudím, že nemá být zamlčeno, jak podivuhodnou mocí proti démonům [sv. František] za svého života zazářil. Když jednou muž Boží zvěstoval nebeské království ve vesnici San Gemini, přišel jako host k jednomu bohabojnému muži, jehož žena, jak bylo všem známo, byla sužována démonem. Když za ni blaženého Františka prosili, obával se lidské chvály a naprosto odmítal to udělat. Nakonec, když na něho naléhali mnohými prosbami, postavil do tří rohů tři bratry, kteří byli s ním, aby se modlili, a do čtvrtého ustoupil k modlitbě sám. Když dokončil modlitbu, přistoupil s vírou k ženě, která velmi trpěla, a démonu poručil ve jménu Ježíše Krista, aby vyšel. Ten na jeho příkaz vyšel tak rychle a zuřivě, že si muž Boží myslel, že se stal obětí žertu. Proto z toho místa se studem odešel.

Když pak znovu přes onu vesnici procházel, ona žena venku na ulici za ním volala a líbala stopy jeho nohou, aby s ní promluvil. Až když ho mnozí ujistili, že její osvobození byla skutečnost, nakonec jen pro prosby mnohých souhlasil, že s ní promluví.

156. Jindy, když byl v Città di Castello, byla jedna žena, která v sobě měla démona, přivedena k domu, kde pobýval. Stála venku, skřípala zuby a všechny častovala nadávkami. Mnozí proto světce Božího pokorně prosili za její uzdravení. Naříkali, že již dlouhou dobu jsou jejím šílenstvím sužováni. Blažený František k ní poslal bratra, který byl s ním, protože chtěl zjistit, zda jde o démona nebo ženský klam. Avšak ona, protože poznala, že to není svatý František, se mu vysmála a nic si z něho nedělala. Svatý otec byl uvnitř a modlil se. Když modlitbu dokončil, vyšel za ženou ven. Protože nemohla snést jeho přítomnost, začala se s křikem válet po zemi. Pod poslušností přikázal světec Boží démonovi, aby vyšel. Ten ihned vyšel a žena byla zdráva.

 

XVII. kapitola

O zmrzačených a o zlomeninách

157. V parmském hrabství se někomu narodil syn, který měl obrácené chodidlo, totiž patu vpředu a prsty vzadu. Byl to chudý člověk, ale oddaný svatému Františkovi. Za syna narozeného k hanbě každý den u svatého Františka naříkal a vždy přitom zdůrazňoval svoji chudobu. Když uvažoval, že hebounkou nožku malého chlapce vrátí do správné polohy silou a kojná s tím souhlasila, rozhodl se to udělat při koupání v okamžiku, kdy chlapcovy údy budou uvolněné. Avšak ještě dříve, než k této nerozvážnosti došlo, zjistilo se v okamžiku, kdy byl chlapec z povijanu rozvázán, že je pro zásluhy svatého Františka tak uzdraven, jako kdyby dříve žádnou vadu neměl.

158. Ve Scoppito v Amiternu měli muž a žena jediného syna, kterého denně oplakávali jako rodinnou hanbu. Nevypadal totiž jako člověk, ale spíše jako nějaký netvor, když byl zvrácen řád přírody a jeho vnější části byly obráceny k vnitřním. Paže byly spojeny s krkem, kolena připojena k hrudi a chodidla srostlá s hýžděmi a on neměl tvar postavy, ale koule. Aby na něho neviděli, odnášeli ho z dohledu rodičů i známých, kteří byli dost nasyceni bolestí, ale ještě více studem. Proto muž z bolesti vyčítal ženě, že nerodí děti jako jiné ženy, ale jakési netvory, které není možné přirovnat k ničemu odpornějšímu, a prohlásil, že je to Boží trest za ženin hřích. Ona, sklíčená zármutkem a zmatená hanbou, často s pláčem volala ke Kristu a vzývala pomoc svatého Františka, aby ráčil pomoci jí, nešťastnici uvržené do takové hanby. Jedné noci, když kvůli tomuto neštěstí spala neklidným spánkem, zjevil se jí svatý František a konejšil ji něžnými slovy: „Vstaň, vezmi chlapce na blízké místo zasvěcené mému jménu a vykoupej ho ve vodě té studny. Jakmile totiž bude chlapec do té vody ponořen, dosáhne úplného zdraví.“ Žena však nedbala na to, aby světcův příkaz ohledně chlapce vykonala, a neuposlechla ani tehdy, když se jí zjevil podruhé a opakoval jí totéž. 10 Ale světec se laskavě slitoval nad její prostotou a překvapivým způsobem jí prokázal milosrdenství. 11 Potřetí se jí totiž zjevil se slavnou Pannou a vznešeným doprovodem svatých apoštolů, uchopil ji a i s chlapcem je v okamžiku přenesl ke dveřím zmíněného místa. 12 Když již začalo svítat, celé ono tělesné vidění zmizelo a žena, užaslá a překvapená z toho, čemu jen stěží mohla věřit, zaklepala na dveře. 13 U bratří vyvolala nemalý úžas takovým vyprávěním, avšak ona se vší vírou očekávala chlapcovo uzdravení, když již potřetí byl zázrak přislíben. 14 Později také přišly urozené ženy z téhož kraje ze zbožnosti na to místo. A když se doslechly, co se stalo, velmi se podivily. 15 Neprodleně proto nabraly vodu ze studny a ta nejvznešenější z nich vykoupala chlapce vlastníma rukama. 16 A chlapci se náhle všechny údy srovnaly na svá místa a byl zdravý. Velikost toho zázraku oděla všechny úžasem.

159. V městečku Cori v ostijské diecézi jeden muž zcela ztratil vládu nad bércem, takže nemohl vůbec chodit ani se hýbat. Když byl zbaven veškeré naděje na lidskou pomoc a prožíval hlubokou úzkost, začal jedné noci, jako by před sebou viděl blaženého Františka, takto naříkat: „Pomoz mi, svatý Františku, rozpomeň se na mou službu a odplatím se ti oddaností! Vždyť jsem tě vezl na svém oslu a políbil jsem tvé svaté nohy i tvé svaté dlaně; vždy jsem ti byl vždy oddán, vždy jsem byl laskavý, a podívej, hynu v ukrutném trápení takové bolesti.“ Pohnutý takovým nářkem, ihned byl František na místě a pamětliv prokázaného dobrodiní a potěšen oddaností, zjevil se bdícímu muži ještě s jedním bratrem. Řekl, že přišel na jeho zavolání a že přináší lék k uzdravení. Dotkl se místa bolesti malou hůlkou, která na sobě měla znamení Tau. Vřed ihned praskl a po následném uzdravení zůstalo až dodnes na tom místě znamení Tau.

Tímto znamením František podepisoval své listy, kdykoli něco napsaného z důvodu nutnosti nebo lásky posílal.

160. Jedna dívka, přinesená k jeho hrobu, měla už rok krk ohavně znetvořený a hlavu přirostlou k rameni, takže se nemohla na nic dívat, leda ze strany. Když však vstrčila hlavu pod schránu, kde bylo uloženo drahocenné světcovo tělo, krk se jí náhle narovnal a ona, překvapená okamžitou změnou, začala utíkat a plakat. Na rameni byla zřetelná prohlubeň, kde kvůli poloze, kterou dlouhá nemoc působila, byla její hlava připojena.

161. V hrabství Narni měl jistý chlapec holeň zkřivenou tak ohromným zmrzačením, že nemohl nijak chodit, leda za pomoci dvou holí. Od dětství trpěl touto nemocí, stal se žebrákem a otce ani matku vůbec neznal. Zásluhami blaženého Františka byl však ze zmíněného trápení uzdraven, takže mohl chodit bez hole, kam chtěl.

162. Jistý Mikuláš z Foligna, když měl zmrzačenou levou nohu a trpěl velikou bolestí, aby znovu získal bývalé zdraví vynaložil na lékaře tolik peněz, že se zadlužil více, než chtěl a mohl. Nakonec ale, když mu jejich pomoc nijak neprospěla a byl stravován tak obrovskou bolestí, že ani sousedé pro jeho hlasité naříkání nemohli v noci spát, odevzdal se Bohu a blaženému Františkovi a nechal se dopravit k jeho hrobu. Když se v noci modlil a pobýval u světcova hrobu, noha se mu narovnala, rozjásal se velikou radostí a bez hole se vrátil domů.

163. Jeden chlapec měl také zmrzačenou nohu tak, že měl koleno přirostlé ke hrudi a patu k hýždím. Když jeho otec trýznil své tělo kajícím pásem a matka se pro něho vážně trápila, poté, co byl dopraven ke hrobu blaženého Františka, dosáhl plného a okamžitého uzdravení.

164. Ve městě Fano žil mrzák. Nohy měl plné vředů a přirostlé k hýždím. Z vředů šel takový zápach, že ho nechtěli za žádnou cenu přijmout do špitálu a ošetřovat. Ten byl zakrátko pro zásluhy blaženého2 otce Františka, jehož milosrdenství vroucně vzýval, potěšen a zcela uzdraven.

165. Malé děvčátko z Gubbia se zmrzačenýma rukama už celý rok nemělo vládu nad žádným údem svého těla. Aby došla milosti uzdravení, dopravila ji její chůva s voskovou figurkou ke hrobu blaženého3 otce Františka. Když tam pobývaly osm dní, všem jejím údům se vrátila jejich funkčnost, takže je mohla používat jako dřív.

166. Jiný chlapec z Montenero ležel několik dní před dveřmi kostela, kde odpočívalo tělo svatého Františka, neboť nemohl ani chodit, ani sedět, protože měl tělo od pasu dolů úplně ochrnuté. Jednoho dne ho vnesli do kostela, aby se dotkl hrobu přeblaženého otce Františka, a odcházel odtud zcela zdráv. Hoch sám vyprávěl, že zatímco ležel před hrobem slavného světce, objevil se u něho jakýsi mládenec oblečený v hábitu bratří a stál nad hrobem. Měl v rukou hrušky, zavolal ho, a když mu jednu podával, povzbuzoval ho, aby vstal. Chlapec vzal hrušku z jeho ruky a odpověděl mu: „Vidíš, že jsem chromý a nemohu vůbec vstát.“ Nabídnutou hrušku doopravdy snědl a natáhl ruku po druhé, kterou mu onen mládenec nabízel. Když ho mladík znovu povzbuzoval, aby vstal, nemohl vstát, protože se stále ještě cítil nemocný. Ale jakmile vztáhl ruku po hrušce, stejný mladík, který mu ji dal, ho uchopil za ruku, vyvedl ho ven a zmizel mu z očí. Když si chlapec uvědomil, že je zdráv a neporušený, začal hlasitě volat a všem ukazovat, co se s ním stalo4.

167. Jiný občan z Gubbia přinesl v koši k hrobu svatého otce svého ochrnutého syna a dostal ho zpět úplně zdravého. Byl tak zmrzačený, že měl nohy jakoby přirostlé k hýždím a úplně vysušené5.

168. V diecézi Volterra jeden muž, jménem Riccomagno, který se stěží mohl po zemi popostrkávat rukama a byl pro svou hrůznou opuchlost opuštěn vlastní matkou, když se pokorně odevzdal blaženému Františkovi, byl okamžitě uzdraven.

169. Ve stejné diecézi byly dvě ženy, Verde a Sanguigna. Ty byly tak ochrnuty, že se nemohly vůbec hýbat, leda když je druzí nosili, a ruce měly odřené, neboť se o ně při pohybu opíraly. Po jediném slibu jim bylo zdraví navráceno.

170. Jistého muže, Jakuba z Poggibonsi, když byl tak žalostně pokřiven a zmrzačen, že se ústy dotýkal kolen, vzala jeho matka, vdova, do jedné kaple blaženého Františka. A poté, co prodlévala u Pána v modlitbě za jeho uzdravení, odvedla si ho domů zcela zdravého.

171. Ve Vicalvi se stala uschlá ruka jedné ženy pro zásluhy svatého otce stejnou jako ta zdravá.

 

1 Celý tento odstavec je převzat z 1Cel 136,6.

2 Až na změnu v tomto výrazu je celý odstavec převzat z 1Cel 131.

3 Až na změnu v tomto výrazu je celý odstavec převzat z 1Cel 132.

4 Odstavec je převzat z 1Cel 133.

5 Odstavec je převzat z 1Cel 134,3-4.