104. Matouš z Tolentina měl dceru jménem Františka. Když se bratři přestěhovali na jiné místo, velmi se pro to rozzlobil a rozhodl se, že svoji dceru, zbavenou jména Františka, bude nazývat Matea. Avšak ona, jakmile přišla o jméno, přišla také o zdraví. Protože otcem pohrdl a syny nenáviděl, jeho dcera se velmi vážně roznemohla a dospěla až k nebezpečí smrti. A tak, když byl mučen krutou bolestí nad odchodem dcery, obviňován manželkou z nenávisti k Božím služebníkům a z pohrdání jménem světce, vrátil se zpět se spěšnou zbožností k původnímu jménu a dceři znovu navrátil jméno, kterého ji předtím zbavil. Nakonec byla s otcovským nářkem dopravena na místo bratří, kde jí bylo se jménem navráceno i původní zdraví.

105. Jistá žena z Pisy, protože ještě nevěděla, že je těhotná, když se stavěl v jejím městě kostel svatého Františka, tam celý den těžce pracovala. V noci se jí zjevil svatý František s dvěma bratry, kteří před ním nesli svíce, a řekl jí: „Pohleď, dcero, počala jsi a porodíš syna. Budeš se z něho radovat, jestliže mu dáš mé jméno.“ Když přišel čas porodu, porodila syna. Tchyně přitom řekla: „Bude se jmenovat Jindřich podle jednoho našeho příbuzného.“ „Ne,“ řekla matka, „ale bude se jmenovat1 František.“ Tchyně se však vznešenému jménu vysmála, jako by bylo venkovské. Po několika dnech, když měl být chlapec pokřtěn, na smrt onemocněl. Celý dům byl zarmoucen a jejich radost se obrátila ve smutek. 10 Když v noci matka pro úzkost nespala, přišel svatý František se dvěma bratry jako prve a jakoby rozzloben řekl ženě: 11 „Neřekl jsem ti snad, že se ze syna nebudeš radovat, jestliže mu nedáš mé jméno?“ 12 A ona začala volat a přísahat, že mu žádné jiné jméno nedá. 13 Tehdy byl chlapec uzdraven a na křtu ozdoben Františkovým jménem. 14 Byla mu dána milost, že nenaříkal a dětský věk prožil bez úhony.

106. Jedna žena z oblasti Arezza v Toskánsku, která již po sedm dní snášela porodní bolesti, až už celá zčernala a všichni již ztratili naději, učinila slib svatému Františkovi a umírajíc dovolávala se jeho pomoci. Jakmile slib vyslovila, rychle usnula. Zjevil se jí svatý František, zavolal ji jménem Adelasia a ptal se jí, zda poznává jeho tvář. Na to odpověděla: „Skutečně tě, otče, poznávám.“ Pak světec pokračoval: „Umíš se modlit Zdrávas, Královno milosrdenství?“ Když odpověděla: „Umím, otče,“ řekl jí světec: „Začni tedy, a dříve než skončíš, ve zdraví porodíš!“ Jakmile toto řekl, zvolal světec mocným hlasem, a jak volal, odešel. Na toto zvolání se žena probrala a začala se s bázní modlit Zdrávas, Královno. A když se dostala ke slovům „své milosrdné oči“, náhle, aniž by modlitbu dokončila, šťastně ve zdraví porodila krásné miminko.

107. Na Sicílii jedna žena, třebaže věděla, že je den svátku blaženého Františka, nedbala na to, aby nekonala služebnou práci2, a připravila si pekařskou mísu. Když do ní nasypala mouku a hnětla ji vykasanýma rukama, shledala náhle, že mouka je potřísněna krví. Žena se na to užasle dívala a začala svolávat sousedky. Čím více se jich k té podívané hrnulo, tím víc krve v onom těstě bylo. Ženě bylo líto toho, co udělala, a učinila slib, že se v jeho svátek neodváží konat žádnou služebnou práci. Když byl tak její slib potvrzen, krvácení z těsta zmizelo.

108. Když ještě světec žil v těle, byla v oblasti Arezza těhotná jedna žena. Když nastal čas porodu, zmocnily se jí neuvěřitelné bolesti a po více dní se s porodem trápila. Stalo se, že tehdy směřoval blažený František do jedné poustevny a pro tělesnou slabost jel na koni. A zatímco všichni čekali, že by měl projít tím místem, kde ona žena trpěla, on byl již v poustevně. Přes onu vesnici se však jeden bratr vracel s koněm, na němž světec seděl. Když se obyvatelé toho místa dozvěděli, že to není svatý František, byli velice zarmouceni a začali se mezi sebou ptát, zda by bylo možné najít nějakou věc, které se Pánův služebník dotkl vlastní rukou. Až přišli na otěže od uzdy, které sám držel. Rychle proto vyndali uzdu z koňské tlamy. Jakmile žena ucítila, že na ni položili ony otěže, bylo všechno nebezpečí zažehnáno a ona šťastně ve zdraví porodila.

 

XIII. kapitola

O uzdravených z výhřezů

109. Bratr Jakub z Isea3, muž v našem Řádu dosti slavný a známý, vydal k slávě našeho otce sám o sobě svědectví4 a za dobrodiní uzdravení vzdal díky Božímu světci. Když byl ještě maličkým chlapcem v otcovském domě, způsobil si velmi vážné zranění těla. Při něm se s bolestí krutého zranění dostalo na povrch to, co je v těle skryté, a na svém místě nebylo to, co příroda umístila do skrytosti. Otec i jeho příbuzní, kteří znali příčinu, se tím trápili, a třebaže často zkoušeli lékařskou pomoc, zdálo se, že v ničem neprospívá. Nakonec začal chlapec, ovanutý Božím dechem, přemýšlet o spáse duše a s horlivou myslí hledat Boha, který uzdravuje ty, jimž puká srdce, a jejich rány obvazuje5. Tak zbožně vstoupil do Řádu svatého Františka, přesto ale nikomu neodhalil nemoc, kterou byl sužován. Takto nějakou dobu prožil v Řádu, ale když se bratři o mladíkově nemoci dozvěděli, pohnuti ho chtěli poslat zpět k rodičům, třebaže neradi. Ale chlapcova vytrvalost byla taková, že odmítavé rozhodnutí přemohl. Tak se bratři o chlapce starali, až posílený milostí dospěl v dobrého muže čistých mravů, jemuž se dostalo pověření péčí o duše a jenž chvályhodně zachovával řeholní kázeň. Stalo se také, že když bylo přenášeno na místo tělo blaženého Františka, byl tehdy i zmíněný bratr s množstvím ostatních u oné slávy přenášení ostatků. 10 A když se přiblížil k hrobu, kde odpočívalo tělo přesvatého otce, začal se vytrvale modlit za dávnou nemoc. 11 Části těla se hned zázračným způsobem vrátily na příslušná místa a on se cítil zdráv. Sundal si stahovací pás a od té chvíle byl úplně zbaven vší dřívější bolesti.

110. Jistý obyvatel Pisy, když mu vyhřezly vnitřnosti na choulostivých místech, usmyslel si proti sobě pro přeukrutnou bolest a nadměrný stud ďábelskou věc. Neboť, svržen do nejhlubší propasti zoufalství, se rozhodl, aby již nemusel více žít, že se oběsí. Přesto, bodán ostnem dosud živého svědomí, si začal ve své mysli opakovat jméno svatého Františka a vzývat ho ústy, byť jen slabě. Náhle se mu dostalo rychlého obrácení od celého zhoubného úmyslu a dosáhl i okamžitého uzdravení velikého zranění.

111. Syn jednoho obyvatele z Cisterny v Maritimě6 velice trpěl natržením genitálií, takže se žádným způsobem nedalo zabránit vyhřezávání vnitřností. Stahovací pás totiž, který se obvykle v takových případech používá, způsoboval nová a četnější vyhřeznutí. Zoufalí rodiče se tím soužili, pro sousedy to byla děsivá podívaná a známým to zavdávalo příčinu k pláči. Když již vyzkoušeli všechny ozdravné kúry a nic to neprospělo, zaslíbili otec i matka syna svatému Františkovi. Proto ho v den svatého Františka přinesli do kostela vystavěného k jeho poctě ve Velletri, položili ho před světcův obraz, učinili slib a s ostatním množstvím lidu prolili za něho mnoho slz. Když se zpívalo evangelium, stálo tam: to, co je skryto moudrým, je odhaleno maličkým7; tehdy se mu náhle roztrhl stahovací pás a neúčinné obvazy z něho spadly. Zároveň se rána zatáhla a všechno vytoužené zdraví bylo obnoveno. Povstal z toho veliký jásot těch, kteří chválili Pána a uctívali jeho světce.

112. V kampanském městečku Ceccano kostelník Mikuláš, když vcházel do kostela k ranní hodince, nenadále upadl tak nešťastně, že mu všechny vnitřnosti klesly až do stydkých částí. Sběhli se klerici i další sousedé, zvedli ho a přenesli na lůžko. Ležel tam po osm dní tak nepohyblivý, že nemohl vstát ani na přirozenou potřebu. Když byli přivoláni lékaři a pokoušeli se mu pomoci svým uměním, bolest se jen zvětšila; uzdraven nebyl, a nemoc se ještě zhoršila. Odporné vnitřnosti se dostaly na místo pro ně nepřípustné a muži tím způsobovaly veliké bolesti, takže osm dní nemohl jíst. Když již ztratil veškerou naději a cítil se již odsouzen k smrti, obrátil se s prosbou o pomoc k blaženému Františkovi. Měl totiž zbožnou a bohabojnou dceru, kterou nabádal, aby pro něho vyprosila u svatého Františka pomoc. Jen co se jeho požehnaná dcera vzdálila maličko od dveří, poklekla k modlitbě a v hojných slzách prosila otce za otce. Jak veliká je síla modlitby! Ihned, ještě od modlitby, si ji otec zavolal k sobě, aby jí sdělil radostnou zprávu o nečekaném uzdravení. 10 Všechno se vrátilo na své místo a on se cítil lépe než před pádem. 11 Slíbil tedy, že bude mít navždy blaženého Františka za ochránce a každoročně že bude slavit jeho svátek.

113. Ve vesnici Spello trpěl jeden muž po dva roky výhřezem tak vážně, že se zdálo, že mu pokleslé vnitřnosti spodem vyhřeznou. Dlouho už se mu nedařilo zabránit poklesu vnitřností a ani úsilím lékařů se je nepodařilo dostat na jejich místo. Proto když ztratil u lékařů naději, obrátil se k pomoci Boží. Když tedy vroucně vzýval zásluhy blaženého Františka, ucítil, že to, co bylo dříve porušené, je s podivuhodnou rychlostí zpevněno a to, co bylo zdeformované, je napraveno.

114. Jistý mladík z biskupství soranského, jménem Jan, byl tak postižen střevní kýlou, že se mu nedalo pomocí žádnými lékařskými prostředky. Jednoho dne se stalo, že jeho žena šla do jednoho kostela blaženého Františka. Když se modlila za mužovo zdraví, řekl jí jeden z bratří prostě: „Jdi a řekni svému muži, ať se odevzdá blaženému Františkovi a místo, kde je kýla, ať poznačí znamením kříže!“ Jakmile se vrátila, vyřídila to svému muži. Ten se odevzdal blaženému Františkovi, nemocné místo požehnal a střeva se ihned vrátila na původní místo. Muž žasl nad okamžitostí nečekaného uzdravení a začal různým cvičením zkoušet, zda je to uzdravení, kterého se mu tak náhle dostalo, opravdové.

Když byl totiž sužován vysokou horečkou, zjevil se mu ve snu blažený František, zavolal ho jménem a řekl: „Neboj se, Jene, protože se ze své nemoci uzdravíš.“ K tomuto zázraku byla veliká důvěra, protože blažený František se zjevil také jednomu řeholníkovi, jménem Robert; a když se ho zeptal, kdo je, odpověděl: „Já jsem František a přišel jsem, abych uzdravil jednoho svého přítele.“

115. Na Sicílii zázračně uzdravil jednoho člověka, jménem Petr, který trpěl tříselnou kýlou, jakmile slíbil, že navštíví jeho chrám.

 

XIV. kapitola

O slepých, hluchých a němých

116. V klášteře bratří v Neapoli žil po mnoho let slepý jeden bratr, jménem Robert. Na očích mu vyrostla přebytečná kůže, která bránila v pohybu očních víček a v jejich užívání. Když se tam jednou odjinud sešlo mnoho bratří, směřujících do různých částí světa, blažený otec František, zrcadlo a vzor svaté poslušnosti, aby je na cestu povzbudil novým zázrakem, zmíněného bratra v jejich přítomnosti takto uzdravil. Jedné noci ulehl bratr Robert na smrt nemocen a již odporoučel svou duši, když tu stál u něho blažený otec se třemi bratry dokonalými ve vší svatosti – se svatým Antonínem, bratrem Augustinem8 a bratrem Jakubem z Assisi9, kteří jak dokonale ho následovali, dokud žili, tak ho i po smrti radostně doprovázeli. Svatý František vzal nožík, odstranil přebytečnou kůži, vrátil mu bývalý zrak a vyvedl ho z bran smrti. Pak mu řekl: „Synu Roberte, milost, kterou jsem ti prokázal, je znamení bratřím, kteří jdou ke vzdáleným národům, že já jdu před nimi a povedu jejich kroky. Ať jdou radostně a ochotně ať plní uloženou poslušnost! Ať se synové poslušnosti radují, a to zvláště ti, kteří opouštějí svou rodnou zem a zapomínají na pozemskou vlast, protože mají zkušeného vůdce a starostlivého předchůdce!“

117. V Zancati, což je vesnice u Anagni, přišel jistý rytíř, jménem Gerard, úplně o zrak. Stalo se, že dva menší bratři, kteří přicházeli z cizích zemí, se na jeho dům obrátili s prosbou o nocleh. Celá rodina je uctivě přijala a bylo o ně postaráno se vší laskavostí. Hostitelovy slepoty si však ani nevšimli. Později odešli k sídlu bratří, které bylo vzdáleno šest mil, a tam zůstali osm dní. Jedné noci se jednomu z těchto bratří ve snu zjevil blažený František a řekl: „Vstaň a pospěš i se svým druhem do domu vašeho hostitele, který mě ve vás uctil a kvůli mně vám prokázal takovou službu lásky! Oplaťte mu milost laskavého přijetí a prokažte poctu tomu, kdo ji prokázal! Je totiž slepý a nevidí. To kvůli hříchům, které dosud nevyznal. Čekají ho temnoty věčné smrti a nekonečná muka. K tomu ho totiž váží hříchy, kterých se dosud nevzdal.“ 10 Jakmile otec zmizel, překvapený syn vstal a se svým druhem rychle vykonali příkaz. 11 Oba bratři se vrátili k hostiteli a ten, který měl vidění, všechno po pořádku vypravoval. 12 Muž nemálo užasl a potvrdil, že všechno, co vyslechl, je pravda. 13 Byl pohnut k pláči, ochotně se vyznal a slíbil nápravu. 14 A poté, co byl vnitřní člověk takto obnoven, se hned i očím dostalo vnějšího světla. 15 Úžasná zpráva o tomto zázraku se rozšířila po okolí a všechny, kdo ji slyšeli, povzbudila k dobrodiní pohostinství.

118. V Thébách v Romanii10 se slepá žena o vigilii svátku svatého Františka postila jen o chlebu a o vodě a brzy ráno v den svátku ji její muž odvedl do kostela bratří. Během slavení mše svaté při pozdvihování těla Kristova se jí otevřely oči, jasně viděla a velmi vroucně se klaněla. Během tohoto klanění nahlas zvolala: „Děkuji Bohu a jeho světci, že vidím Kristovo tělo!“ Všichni, kteří tam byli přítomni, propukli v jásot, a když mše skončila, vrátila se žena do svého domu vedena vlastním zrakem.

Františkovi, dokud žil, byl světlem Kristus, jemuž tehdy přičítal každý svůj zázrak, a tak i nyní chce, aby byla všechna sláva vzdávána jeho Tělu.

119. V Kampanii jeden čtrnáctiletý chlapec z městečka Pofi, postižený náhlou nemocí, zcela přišel o levé oko. Krutost bolesti tak vytlačila oko z jeho místa, že po osm dní viselo na jakési tenké blance na délku jednoho prstu a téměř vyschlo. Ale když nezbývalo nic jiného než odříznutí a u ošetřovatelů pozbyl veškeré naděje, jeho otec se celou myslí obrátil pro pomoc k blaženému Františkovi. On, neúnavný pomocník ubohých, pro pokorné prosby svou pomoc neodepřel. Uschlé oko podivuhodnou silou navrátil na jeho místo a s bývalým vzhledem ho osvítil i paprsky vytouženého světla.

120. V téže provincii, v Castro, se z výšky zřítil obrovský kus dřeva, který jednomu knězi velmi vážně rozbil hlavu, takže oslepl na levé oko. Sražen k zemi, začal nahlas žalostně volat svatého Františka: „Pomoz mi, přesvatý otče, abych se mohl účastnit tvého svátku, vždyť jsem slíbil tvým bratřím, že přijdu!“ Byla totiž zrovna světcova vigilie. Náhle byl zcela zdráv, začal nahlas vzdávat chválu a radovat se. A také všichni, kteří byli kolem a litovali jeho neštěstí, užasli a propukli v jásot. O svátku se dostavil a všem vyprávěl, jak na sobě zakusil světcovu laskavost a moc. Ať se tedy všichni učí oddaně uctívat toho, o němž vědí, že tak snadno přichází na pomoc těm, kdo ho ctí.

121. Když ještě blažený František žil, jedna žena z Narni, která trpěla slepotou, poté, co nad ní udělal muž Boží znamení kříže, náhle zázračně znovu nabyla ztraceného zraku.

122. Jeden muž z Monte Gargano, jménem Petr Romano, když pracoval na své vinici a prořezával dřevo nožem, se bodl do oka a uprostřed ho tak rozřízl, že zornice zcela visela ven. Když již v tak zoufalém stavu ztratil naději, že by mu mohl někdo z lidí pomoci, slíbil svatému Františkovi, že nebude o jeho svátku nic jíst, jestliže mu pomůže. Světec Boží okamžitě vrátil oko na své místo, co bylo rozděleno, spojil a obdařil bývalým světlem.

123. Syn jednoho urozeného muže, od narození slepý, získal pro zásluhy blaženého Františka vytoužený zrak. Podle této události také dostal jméno, jmenoval se Illuminato. Později, když dospěl, vstoupil do Řádu svatého Františka a nakonec svatý začátek uzavřel ještě svatějším koncem.

124. Bevagna, jedno slavné městečko, leží ve Spoletském údolí. V něm bydlela jedna svatá žena společně s dcerou, pannou ještě svatější, a s vnučkou velmi oddanou Kristu. Svatý František jejich dům vícekrát poctil svou návštěvou. Tato žena totiž měla v Řádu syna, muže osvědčené dokonalosti. Přesto však jedna z nich, vnučka, přišla o světlo vnějších očí, třebaže její vnitřní zrak, kterým se patří na Boha, planul s podivuhodnou jasností. Když byl jednou svatý František žádán, aby se slitoval nad její nemocí a uvážil také její zásluhy, potřel třikrát ve jménu Trojice oči slepé dívky svou slinou11 a vytoužený zrak jí vrátil.

125. Ve městě Città della Pieve byl jeden mladý žebrák hluchý a němý od svého narození. Měl tak krátký a malý jazyk, že mnohým, kteří ho mnohokrát zkoumali, se zdál jakoby uříznutý. Jistý muž, jménem Marek, mu kvůli Bohu poskytl přístřeší. A on, když poznal, že mu prokazuje dobrodiní, začal u něho přespávat častěji. Jedné noci, když onen muž večeřel se svou ženou a chlapec byl u nich, řekl ženě: „To bych pokládal za obrovský zázrak, kdyby mu blažený František vrátil sluch i řeč.“ A dodal: „Slibuji Bohu, že jestliže se svatý František uvolí toto udělat, pro lásku k němu budu tohoto chlapce podporovat, dokud bude živ.“ A jaký div! Jazyk mu náhle dorostl a on promluvil: „Ať žije svatý František, kterého vidím stát nahoře a který mi dal řeč i sluch! Co bych měl ještě lidem říct?“ Jeho živitel odpověděl: „Budeš chválit Boha a přivedeš ke spáse mnoho lidí.“ Lidé toho kraje, kteří ho předtím znali, byli naplněni velikým úžasem.

126. Jedna žena z apulského kraje ztratila již dávno řeč i schopnost volně dýchat. Když v noci spala, zjevila se jí Panna Maria a řekla: „Chceš-li být zdravá, jdi do kostela svatého Františka ve Venose a tam se ti dostane vytouženého zdraví!“ Žena vstala, a protože nemohla dýchat ani mluvit, naznačila příbuzným, že chce jít do Venosy. Příbuzní s tím souhlasili a vydali se s ní na to místo. Když žena vstoupila do kostela svatého Františka a celým srdcem prosila o pomoc, náhle vyvrhla kus masa a byla před zraky všech zázračně uzdravena.

127. V diecézi Arezzo žila jistá žena, němá již sedm let, která Boží sluch obtěžovala ustavičnými prosbami, aby jí Bůh ráčil rozvázat jazyk. A hle, když spala, zjevili se jí dva bratři, oblečení v rudých šatech, a laskavě ji pobízeli, aby se odevzdala svatému Františkovi. Ona s radostí jejich pobídek uposlechla a odevzdala se srdcem, protože mluvit nemohla. Hned nato se probudila a zároveň s probuzením se jí vrátila i řeč.

128. Jistý soudce, jménem Alexandr, který zlehčoval zázraky blaženého Františka, byl k údivu lidí po více než šest let zbaven řeči. Když byl potrestán tím, čím zhřešil, dal se na hluboké pokání a litoval, že se tak stavěl proti světcovým zázrakům. Světcovo rozhořčení však nebylo trvalé, ale toho, který litoval a pokorně ho vzýval, přijal na milost a vrátil mu řeč. Od té doby se rouhavý jazyk posvěcoval chválami blaženého otce a po trestu se stal velmi oddaným.

129. Když už jsme se zmínili o rouhači, hodí se uvést něco užitečného. Jistý rytíř, jménem Gineld z Borgo San Sepolcro v kraji Massa, velmi nestydatě zlehčoval skutky a zázračná znamení blaženého Františka. Mnoha urážkami častoval poutníky, kteří přicházeli kvůli jeho památce, a proti bratřím vyrážel s veřejně známou zuřivostí. Když jednoho dne hrál kostky, plný zuřivosti a bezbožnosti okolostojícím řekl: „Jestliže je František svatým, ať mi padne v kostkách osmnáct bodů!“ A hned se v kostkách objevily tři šestky a až do devátého hodu měl vždy tři šestky. Jeho zběsilost to neuklidnilo, a tak k jednomu hříchu přidal další a  na jedno rouhání vršil druhé. Řekl: „Jestliže je pravda, že ten František je svatý, ať mé tělo dnes padne mečem; a jestliže není svatý, ať vyváznu bez zranění!“ Boží hněv neotálel, protože podle Božího soudu byla jeho řeč hříchem! Hra skončila, když tu urazil svého synovce. Ten vzal meč a vrazil ho strýci do břicha. 10 Ještě téhož dne bezbožník zemřel, stal se majetkem pekla a synem temnot.

11 Rouhači ať se tedy bojí a nemyslí si, že slova mizí jako vzduch a že křivdy na svatých zůstanou nepotrestány.

130. Jedna žena, jménem Sibilia, postižená po řadu let slepotou, se nechala dovést, slepá a smutná, ke hrobu Božího muže. Vracela se domů s radostí a jásotem, protože tam znovu obdržela světlo očí12.

131. Ve vesnici Vicalvi v soranské diecézi žila jedna dívka od narození slepá. Když ji matka přivedla do jedné kaple blaženého Františka a ona tam vzývala Kristovo jméno, dosáhla toho, že zrak, který nikdy neměla, pro zásluhy blaženého Františka získala.

132. Ve městě Arezzo žena, která již sedm let neviděla, získala ztracený zrak v kostele blaženého Františka, postaveném nedaleko města.

133. Ve stejném městě obdržel zrak od blaženého Františka syn chudé ženy, když mu ho žena zasvětila.

134. Také jeden slepec ze Spello nabyl u hrobu svatého těla zraku již dlouho ztraceného.

135. V Poggibonsi ve florentské diecézi žila jedna slepá žena. Ta poznala ve zjevení, že má navštívit kapli blaženého Františka. Když ji tam dovedli, klesla ubožačka, hodná uzdravení, před oltářem, náhle se jí dostalo zraku a ona se bez doprovodu vrátila domů.

136. Jiná žena z Camerino vůbec neviděla na pravé oko. Její příbuzní položili na slepé oko látku, které se blažený František dotkl; a sotva složili slib, mohli vzdávat díky Pánu Bohu a svatému Františkovi za to, že se jí vrátilo světlo očí13.

137. Něco podobného se stalo jedné ženě z Gubbia, která když složila slib, mohla se radovat ze znovu nabytého zraku14.

 

1 Srv. Lk 1,60.

2 Srv. Lv 23,7.

3 Salimbene se ve své Kronice zmiňuje o bratru Jakubovi z Isea (provincie Brescia) jako o vizitátorovi klarisek, jako o provinciálovi v různých provinciích a jako o průvodci bratra Jana z Parmy při jeho cestě k byzantskému císaři. Uvádí i přesné datum zmiňovaného zázraku, tj. 25. května 1230, kdy byly přeneseny ostatky sv. Františka. V těch dnech se také konala generální kapitula bratří.

4 Srv. Jan 1,15.

5 Srv. Žl 146[147],3.

6 Dnes Cisterna di Latina.

7 Srv. Mt 11,25.

8 Srv. 2Cel 218.

9 Srv. 2Cel 217a; 1Cel 110,5.

10 Tj. v řecké provincii latinské římské říše.

11 Srv. Jan 9,6.

12 Celý tento odstavec je převzat z 1Cel 136,1-2.

13 Celý tento odstavec je převzat z 1Cel 136,4.

14 Celý tento odstavec je převzat z 1Cel 136,5.