Začínají zázraky blaženého Františka.

I. kapitola

Jak podivuhodně vznikl jeho Řád

1. Když jsme se rozhodli popsat zázraky našeho přesvatého otce Františka, hned na počátku je nutné se zmínit o tom slavném zázraku, kterým byl svět napomenut, povzbuzen a naplněn bázní. Tím zázrakem totiž byl vznik Řádu, neplodná plodnost, která porodila tak početný lid. Starý svět, zapáchající hnilobou neřestí, se jevil otupělý vůči apoštolskému způsobu života, noc hříchů dostoupila svého vrcholu a posvátné vědy mlčely, když tu se náhle objevil na zemi1 nový člověk, najednou povstalo nové vojsko a lidé se divili znamením nové apoštolské horlivosti. Brzy vyšla na světlo2 dávno pochovaná dokonalost prvotní církve, o jejíchž velikých skutcích svět četl, ale příklady neviděl. Proč by nemohli být poslední prvními3, když se již podivuhodně obrátila srdce otců k synům a srdce synů k otcům4? Což je možné pohrdat dvěma Řády, které mají tak slavné a jedinečné poslání, a nevidět v nich znamení veliké blízké budoucnosti? Vždyť od apoštolské doby nebylo napomenutí světu tak jednoznačné a podivuhodné.

Také je třeba se podivovat nad neplodnou plodností. Neplodný a suchý se zdá tento chudý Řád, od něhož je daleko každá pozemská vláha. 10 Vskutku neplodný, protože nežne ani neshromažďuje do sýpky5 a na cestu Páně si nebere plnou mošnu6. 11 A přesto tento světec uvěřil naději, kde už naděje nebylo7, že dostane svět za dědictví8, a nepovažoval své tělo za odumřelé a Sářino lůno za neplodné9, když z něho Boží mocí povstal izraelský národ. 12 Tento Řád, jak je zřejmé, nespravuje vinné sklepy ani přeplněné stodoly nebo rozsáhlé statky, ale podivuhodně se ve světě živí onou chudobou, která ho činí hodným nebe. 13 Slabost Boží je silnější než lidé10, našemu kříži přidává slávu a chudobě opatřuje hojnost!

14 Viděli jsme, že tato vinice se ve velmi krátkém čase rozšířila a vyhnala své ratolesti a úponky od moře až k moři11. 15 Lidé přicházeli odevšad, sbíhaly se zástupy, které se rychle jako živé kameny12 připojovaly k jedinečné stavbě tohoto podivuhodného chrámu13. 16 Vidíme, že se za krátkou dobu tento Řád nejenom rozmnožil ve svých synech, ale byl také oslaven, když máme jistotu, že mnozí, které Řád zrodil, dosáhli mučednické palmy, a mnohé další uctíváme jako ty, kdo projevili svou úplnou svatost a byli zapsáni do katalogu svatých. 17 Ale teď se již vraťme k tomu, který je hlavou těchto všech a o němž nyní hodláme vyprávět.

II. kapitola

O zázraku stigmat a o způsobu, jakým se mu zjevil seraf

2. Nový člověk14 František zazářil novým a úžasným zázrakem, jedinečnou výsadou, která nebyla v uplynulých staletích udělena. Byl totiž označen a ozdoben svatými ranami a jeho smrtelné tělo se připodobnilo tělu Ukřižovaného. Cokoli by o tom lidský jazyk řekl, nikdy by to nebylo dostatečně oslaveno. Neměly by se hledat rozumové důvody, protože je to zázrak, ani není třeba žádat nějaký příklad, protože je to jedinečná věc. Všechno úsilí Božího muže, ať veřejné, či soukromé, směřovalo k Pánovu kříži; již od počátku, kdy začal sloužit Ukřižovanému, zářila okolo něho různá tajemství kříže.

Když se totiž rozhodl na počátku obrácení svého života dát sbohem jeho radovánkám, při modlitbě ho z dřeva kříže oslovil Kristus a z úst samotného obrazu uslyšel tento hlas: „Františku,“ řekl, „jdi, oprav můj dům, který, jak vidíš, se celý rozpadá.“ Od té chvíle se mu hluboce vryla do srdce vzpomínka na utrpení Páně a poté, co se zcela obrátil, začala se jeho duše rozplývat, kdykoli milovaný promluvil15.

Cožpak se také sám křížem nezahalil, když přijal šat kajícnosti, kterému dal podobu kříže? Ačkoli tento šat čím více nesl známky chudoby, tím více odpovídal jeho záměru, přesto v něm světec ještě více svědčil o tajemství kříže. 10 Jako svou mysl uvnitř oblékl v Pána ukřižovaného, tak chtěl, aby se i jeho tělo navenek odělo do Kristova kříže16. 11 V tomto znamení přemohl Bůh mocnosti ve vzduchu a v tomtéž znamení sloužilo i jeho vojsko Bohu.

3. Což neviděl bratr Silvestr, jeden z prvních bratří, muž všestranné vyzkoušené kázně, vycházet z jeho úst zlatý kříž, který rozpětím ramen podivuhodně obepínal celý svět?

Je také zapsáno a hodnověrně potvrzeno, jak bratr Monald, slavný životem, mravy a zdatností, tělesným zrakem viděl blaženého Františka jako ukřižovaného, když blažený Antonín kázal o nápisu na kříži.

A cožpak nebylo u prvních synů zvykem, ustanoveným ze zbožnosti, že kdekoli spatřili podobu kříže, prokazovali mu čest, kterou si zaslouží?

Mezi ostatními znameními si oblíbil znamení Tau, kterým označoval nejen své listy, ale kreslil ho kdekoli na stěny cel. Vždyť i Pacifik, muž Boží, ten, který míval nebeská vidění, na čele blaženého otce na vlastní oči viděl veliké znamení Tau, které zlatavě zářilo.

6  Jak je tedy vhodné, že lidský rozum přijímá a všeobecně se souhlasí s tím, že ten, který byl proniknut podivuhodnou láskou ke kříži, byl také slávou kříže podivuhodně oslaven! Proto nic se o něm nehlásá pravdivěji než to o ranách kříže.

4. Způsob zjevení byl tento. Dva roky předtím, než odevzdal svého ducha nebi, v poustevně, která se jmenuje La Verna a leží v Toskánsku, když v odloučenosti posvátné kontemplace celý již již dosahoval nebeské slávy17, uviděl ve vidění Serafa na kříži, který měl nad sebou šest roztažených křídel a ruce a nohy měl přibité ke kříži. Dvě křídla byla zdvižena nad hlavou, dvě byla rozpřažená k letu a dvě zakrývala celé tělo18. Když to spatřil, velice užasl, a zatímco nedovedl posoudit, co má toto vidění znamenat, pronikla jeho srdce radost, a zároveň i smutek. Radoval se z oblažujícího pohledu, který na něho Seraf upíral, ale jeho přibití na kříž ho děsilo. Horlivě přemítal, co by mohlo takové zjevení znamenat, a aby odhalil nějaký záměr, namáhal svého ducha ještě úzkostlivěji. Zatímco kolem toho kroužil a jeho mysl se ztrácela v myšlenkách, smysl vidění se mu ukázal nakonec na něm samém.

Najednou se mu totiž začala na rukou a na nohou objevovat znamení po hřebech tak, jak to krátce předtím viděl nad sebou ve vzduchu na ukřižovaném muži. Jeho ruce a nohy se zdály být uprostřed probodeny hřeby a na vnitřní straně rukou a horní straně nohou byly patrné hlavičky hřebů; špičky hřebů bylo vidět na stranách opačných. 10 Hlavičky hřebů v rukou a nohou byly kulaté a černé, jejich špičky byly podlouhlé a zahnuté, pronikaly masem a zbylé maso vytlačovaly ven. 11 Také pravý bok byl jakoby proklán kopím. Byl poznamenán rudou ranou, ze které často vytékala krev. Touto svatou krví byly potřísněny kalhoty i tunika.

12 Když jednou Rufín, Boží muž andělské čistoty, ze synovské náklonnosti škrábal na zádech svatého otce, sklouzla mu ruka a citelně se dotkl oné rány. 13 To způsobilo Božímu světci nemalou bolest, takže ruku od sebe odstrčil a zvolal, ať mu Bůh odpustí.

5. Když pak po dvou letech šťastnou smrtí vyměnil toto údolí bídy za blaženou vlast, rozšířila se úžasná zpráva o tak výjimečné věci a nastal veliký shon obrovského počtu lidí, kteří chválili a oslavovali jméno Páně. V zástupech se tam hrnuli lidé z celého města Assisi a celý kraj se sbíhal, aby se nasytil pohledem na ten div, který Bůh nově na tomto světě učinil. Nevídanost zázraku obracela pláč v jásot a tělesný zrak uchvacovala k úžasu a vytržení. Hleděli na blažené tělo ozdobené Kristovými ranami. Na rukou a na nohou však neviděli otvory po hřebech, ale samotné hřeby podivuhodně utvořené Boží mocí z jeho masa, které z masa vyrůstaly. Takže když se z jedné strany na hřeby zatlačilo, projevilo se to i na straně opačné, protože byly navzájem propojeny. Také viděli bok zbarvený krví.

To, o čem mluvíme, jsme viděli, rukama jsme se dotýkali19 toho, o čem jsme napsali, slzy z očí jsme si utírali nad tím, co hlásáme ústy, a pro posvátné dotyky budeme vždycky svědčit o tom, co jsme jednou odpřisáhli20. Mnoho z nás bratří to vidělo ještě za světcova života; při jeho smrti byly ony rány uctívány více než padesáti bratry a nespočetným množstvím světských lidí. Proto ať není dán prostor žádné dvojakosti a ať se nezpochybňuje udělení této trvalé milosti! A kéž touto serafínskou láskou přilnou k hlavě, kterou je Kristus, mnohé údy21, aby v boji byly shledány hodnými takové zbroje a v království byly povýšeny do stejného řádu!

10 Kdo by při zdravém rozumu něco takového říkal, kdyby to nevedlo ke slávě Kristově? 11 Ale kéž trest uštědřený nevěřícím napraví neuctivé a věřícím přidá na jistotě.

6. U města Potenza v apulském království žil jeden klerik, jménem Rogerius, urozený muž, který byl kanovníkem významného kostela. Ten, když byl delší čas sužován nemocí, vstoupil jednoho dne do kostela, aby tam prosil o uzdravení. Byl tam také namalovaný obraz blaženého Františka, na kterém byly znázorněny slavné rány. Přistoupil tedy před obraz a pokorně se se vší vroucností sklonil k modlitbě. Když však upřel oči na světcovy rány, začal naprázdno uvažovat a pronikající hrot pochybností úsilím svého uvažovaní nezadržel. Oklamán dávným nepřítelem, se zraněným srdcem, začal si v duchu říkat: „Je to skutečně možné, aby tento světec zazářil takovým zázrakem, nebo je to jen zbožná představa jeho bratří? Objevení ran bylo předstírané a snad to byl i klam vymyšlený bratry. Vždyť to přesahuje lidské smysly a je to vzdáleno každému rozumnému úsudku.“

Ó, lidská hlouposti! Tím více a pokorněji máš, hlupáku, uctívat to božské, čím méně to můžeš sám pochopit. Věděl bys, kdybys používal rozum, že pro Boha je velmi snadné obnovovat svět stále novými zázraky a ke své slávě v nás působit to, co nekoná v druhých.

10 Co ještě dodat? Protože tak nicotně uvažoval, zranil ho Bůh tvrdou ranou, aby se pro své utrpení naučil nerouhat se. 11 Znenadání měl probodenu dlaň levé ruky, protože byl levák, a přitom zaslechl zvuk, jako když je z kuše vystřelen šíp. 12 Poraněný úderem a zároveň překvapený zvukem, rychle strhl rukavici, kterou měl na ruce. 13 A třebaže předtím nebyla jeho dlaň nijak zraněna, spatřil uprostřed dlaně ránu jako po zranění šípem, ze které vycházel tak silný žár, že se mu zdálo, že v tom žáru shoří. 14 Co je však podivné, na rukavici nebyla zřejmá žádná stopa. To proto, aby na ránu skrytou v srdci odpovídal trest skrytého zranění.

7. Naříkal proto a po dva dny se trápil, trýzněn ukrutnou bolestí, a všem odhaloval roušku svého nevěřícího srdce. Vyznával, že věří, že František skutečně měl svaté rány, a všechny zapřísahal a dosvědčoval jim, že již opustil každé zdání pochybnosti. Pokorně prosil Božího světce, aby mu pro své svaté rány přispěl na pomoc, a mnohé prosby hojně smáčel obětí slz. A jaký div! Když od sebe odvrhl nedůvěru a jeho mysl byla uzdravena, následovalo i uzdravení těla. Všechna bolest se utišila, žár vychladl a po zranění nezůstala žádná stopa. Stal se z něho člověk před Bohem pokorný, světci oddaný a bratřím Řádu nakloněný trvalým přátelstvím. Tento slavný zázrak ohledně té věci byl potvrzen přísahou a silně podpořen místním biskupem. Jak podivuhodná a požehnaná je ve všem Boží moc, která se tak mocně projevila v městě Potenza22!

8. Je zvykem urozených římských paní, ať už jsou vdovami, nebo jsou provdané, jež požívají výsady velkodušnosti díky bohatství a které Kristus naplnil svou láskou, že mají ve svých domech zvláštní místnosti nebo jiný útulek vhodný k modlitbě, kde mají nějakou namalovanou ikonu či obraz toho světce, kterého mají ve zvláštní úctě. Jedna paní tedy, vznešená skvělými mravy a slávou předků, zvolila si za svého přímluvce svatého Františka. Jeho obraz měla v tajné místnosti, kde se ve skrytosti modlila k Otci23. Jednoho dne, když byla pohroužena do vroucí modlitby, pozornýma očima hledala svatá znamení, a když nic nenašla, s bolestí se tomu velice divila. Ale nebylo divu, že na obraze nebylo namalováno to, co malíř opomněl. Po mnoho dní to ona žena nosila ve svém srdci, nikomu o tom neřekla a přitom se často s bolestí na obraz dívala. A hle, jednoho dne se náhle na rukou objevila ona podivuhodná znamení, jak tomu bylo obvykle na jiných obrazech. Tak bylo Boží mocí doplněno to, co bylo zanedbáno lidským umem.

9. Žena se roztřásla a velice se divila. Ihned si k sobě zavolala dceru, která následovala matku v jejím svatém konání, a ukazovala jí, co se stalo. Důkladně se vyptávala, jestli až dosud viděla obraz bez stigmat. Dívka potvrdila a odpřisáhla, že předtím bez stigmat byl, ale nyní skutečně rány má. A protože lidská mysl sama sebe často dožene k pádu a pravdu zpochybňuje, tak i do srdce oné ženy vstoupila škodlivá pochybnost, zda snad obraz nebyl již od počátku takto ranami označen. Avšak Boží moc, aby se prvním zázrakem nepohrdalo, přidala k němu druhý. Ona znamení totiž náhle zmizela a obraz zůstal zbaven této výsady, aby skrze následný zázrak byl potvrzen zázrak předcházející. Sám jsem tuto ženu, plnou ctností, viděl a přiznávám, že to byla pod světským šatem duše zasvěcená Kristu Pánu.

10. Obecně je lidský rozum již od narození zaplétán do smyslných představ a neotesaných fantazií, aby rozvlněnou představivostí to, čemu je třeba věřit, vždy pokládal za pochybné. Proto se nám nejen těžko věří zázračným skutkům svatých, ale většinou i v záležitostech spásy zakouší samotná víra mnohé zkoušky.

Jakýsi menší bratr, službou kazatel, slavný svým životem, který byl o svatých ranách pevně přesvědčen, buď následoval většinu, nebo se změnil a začal si zahrávat s pochybnostmi ohledně světcova zázraku. Měl bys vidět boj, který se rozpoutal v jeho duši; zatímco rozum bránil stranu pravdy, fantazie vždy tvrdila opak. Rozum, podpořený mnoha oporami, trval na tom, že je to tak, jak se říká, a protože další námitky byly nedostatečné, opřel se o pravdu, které věřila svatá církev. Na druhé straně se proti tomuto zázraku spikly stíny smyslů, že prý je to proti vší přirozenosti a je to něco po celá staletí neslýchaného. Jednoho večera, znaven tímto zápasem, vešel do své cely; jeho rozum byl vysílený a divoká nespoutanost fantazie byla silnější. Ve snu se mu zjevil svatý František se zablácenýma nohama, pokorně přísný a trpělivě rozzlobený. Řekl: „A o jaké spory nejasností v tobě jde? Co je to za špínu pochybností? Pohleď na mé ruce24 a na mé nohy!“ 10 A třebaže viděl probodené ruce, rány na zablácených nohou neviděl. 11 „Odstraň,“ řekl, „bláto z mých nohou a pohleď na místa po hřebech25!“ 12 Uchopil tedy světcovy nohy a viděl se, jak je otírá od bláta a rukama se dotýká26 oněch míst po hřebech. 13 Později pak, když se bratr probudil, rozplakal se a dřívější myšlenky, jakkoli blátivé, očistil veřejným přiznáním.

11. Aby si někdo nemyslel, že ony svaté rány nepřemožitelného Kristova vojáka27 měly jen malou moc, kromě toho, že byly znamením jedinečného vyvolení a výsadou nejvyšší lásky a celý svět je nepřestával obdivovat, díky novému zázraku, který se stal v kastilském království ve Španělsku, je možné ještě jasněji pochopit, jak mocnou Boží zbraní ony rány jsou. Žili tam dva muži, kteří se dlouho navzájem svářili v nepřátelských hádkách a jejichž hněv jim nedopřál pokoje a nějaké trvalejší uklidnění vášnivých urážek nebylo možné; neboť od počátku, kdy příkoří vzniklo, nebylo pro ně jiného léku, než že by rukou druhého jeden z nich zahynul krutou smrtí. Jeden i druhý v brnění a s doprovodem často tomu druhému strojil úklady, protože veřejně nemohl být zločin spáchán. Jednoho večera, když již byla téměř tma, se stalo, že jistý člověk, dosti počestného života a chvályhodné pověsti, přecházel ulici, kde byla přichystána past jednoho, aby přivodila smrt druhému. Když tedy jako obvykle pospíchal po kompletáři na modlitbu do kostela bratří a byl cele pohroužen do úcty k blaženému Františkovi, povstali synové tmy proti synovi světla28, kterého pokládali za služebníka onoho muže, jehož chtěli již dávno zabít. Ze všech stran mu zasazovali rány mečem a polomrtvého ho nechali být. Ale nakonec mu jeden z ukrutných nepřátel vrazil dýku hluboko do krku, a protože ji nemohl vytáhnout, zanechal ji v ráně.

12. Odevšad se seběhli lidé a celé okolí oplakávalo nářkem až do nebe volajícím smrt nevinného. A protože v tom člověku byl dosud dech života29, převážila rada lékařů, aby byl nůž ponechán v krku. Snad to učinili kvůli zpovědi, aby se mohl aspoň nějakým znamením vyznat. Tak se po celou noc až do ranní hodinky lékaři namáhali, aby zastavili krvácení a ovázali rány, způsobené hlubokými a četnými údery; když to však nijak nepomáhalo, ustali v práci. Menší bratři, naplněni velikou bolestí, stáli společně s lékaři kolem lůžka a očekávali smrt svého přítele. Vtom začal vyzvánět zvon bratří na matutinum. Jakmile zvon uslyšela jeho manželka, v slzách se vrhla k lůžku a volala: „Vstaň rychle, můj pane, a běž na matutinum, vždyť tě volá tvůj zvon!“ Náhle ten, kterého pokládali za mrtvého, opakovaně zachroptěl, jako by se s námahou pokoušel vydat nějaká chraplavá slova. Zdvihl ruku směrem k dýce zaražené v hrdle a zdálo se, že dává někomu znamení, aby ji vyndal. 10 A jaký to div! Dýka náhle před očima všech odletěla až ke dveřím domu, jako by ji odhodil velmi silný muž. 11 Ten člověk vstal, jako by se probral ze snu; byl zcela zdráv a vyprávěl o podivuhodných skutcích Páně30.

13. Takový úžas se zmocnil srdcí všech, že se všichni, jako smyslů zbavení, domnívali, že se stali jen obětí přeludu. Nato ten, který byl uzdraven, řekl: „Nebojte se a nevěřte, že to, co vidíte, je nepravdivé. Vždyť svatý František, kterého jsem vždy uctíval, právě odtud odešel a všechna má zranění mi zcela uzdravil. Své svaté rány přiložil k mým jednotlivým ranám a jejich lahodností utišil mé bolesti; a jejich dotekem, jak vidíte, zázračně zacelil všechny rány. A zatímco jste slyšeli chroptění v hrdle, tehdy se zdálo, že svatý otec poté, co uzdravil se vší něžností ostatní rány, chce odejít a dýku nechat v hrdle. Dával jsem mu tedy slabou rukou znamení, protože jsem nemohl mluvit, aby dýku vytáhl, jelikož jsem byl v nebezpečí blízké smrti. On ji hned uchopil, jak jste všichni viděli, a mocnou rukou vytrhl. A tak jako dříve, svatými ranami uzdravil a zacelil i zraněný krk; a to tak dokonale, že se jevil jako z jednoho kusu, jak tam, kde byl proklán, tak i tam, kde zůstal zcela netknutý.“ Kdo by nad tím nežasl a kdo by si mohl myslet něco jiného, než že je to věc cele Boží, jak se o stigmatech káže?

 

III. kapitola

O moci, kterou měl nad neživým stvořením; a nejprve o ohni

14. V době, kdy trpěl nemocí očí, byl Boží muž přinucen nechat se léčit. Proto byl k němu zavolán lékař. Ten přišel se železným nástrojem na vypalování a přikázal ho vložit do ohně, aby se rozžhavil. Načež blažený otec, který chtěl dodat odvahu svému tělu, které se již chvělo, takto promluvil k ohni: „Můj bratře ohni, obdařený mezi ostatními záviděníhodnou nádherou, Nejvyšší tě stvořil silným, krásným a užitečným. Buď mi nyní milostiv a buď ke mně vlídný! Vždyť tě už dlouho miluji v Pánu. Prosím velikého Pána, který tě stvořil, aby tvůj žár trochu zmírnil, abych tvé pálení mohl snadněji snést.“ Po této modlitbě požehnal oheň křížem a klidně čekal. Lékař uchopil doběla rozžhavené železo, bratři přemoženi lidskostí se rozutekli, ale světec se klidný a s úsměvem vydal železu. Se syčením vnikalo železo do jemné pokožky obličeje od ucha až k obočí a vypalovalo vše. Jakou bolest onen oheň způsobil, dosvědčil svatými slovy ten, kdo to věděl nejlépe. 10 Neboť když se pak vrátili bratři, kteří utekli, řekl jim otec s úsměvem: „Vy malomyslní a malověrného srdce, proč jste utekli? 11 Po pravdě vám říkám, že jsem necítil žár ohně a vůbec mě to nebolelo.“ 12 A lékaři řekl: „Není-li vše dobře vypáleno, přilož to klidně znovu.“ 13 A lékař, který při podobných zákrocích zažil úplně jiné věci, prohlašoval to za Boží zázrak a řekl: „Pravím vám, bratři, že jsem dnes viděl podivuhodné věci31.14 Snad se k prvotní nevinnosti vrátil ten, který když chtěl, dokázal zkrotit i neživé věci.

15. Jednou chtěl jít blažený František do jedné poustevny, aby se tam mohl svobodněji oddávat kontemplaci. Protože byl velmi slabý, půjčil mu jistý chudý muž osla, aby se tam svezl. Bylo to v létě a vesničan Božího muže doprovázel. Když začali stoupat do hor, sedlák, unaven pochodem po dlouhé a obtížné cestě, dostal z horka, dříve než dorazili k cíli, velkou žízeň. Naléhavě volal světce a prosil, aby se nad ním smiloval, že umře, když se nebude moci napít vody. Muž Boží, který měl s trpícími vždy soucit, bez váhání seskočil z osla, poklekl, ruce pozvedl k nebi a nepřestal se modlit, dokud nepoznal, že je vyslyšen. Pak řekl vesničanovi: „Pospěš tam naproti a najdeš pramínek vody, kterou ti Kristus milosrdně poskytl ze skály, aby ses napil.“ Jak úžasná Boží vlídnost, která se k svým služebníkům tak ochotně sklání! Pro ctnost prosícího mohl venkovan pít vodu ze skály32 a naplnit pohár z nejtvrdšího kamene. Předtím tam žádný pramen nebyl a nebyl nalezen ani po bedlivém pátrání33.

16. Gagliano je slavné lidnaté město ve sulmonské diecézi. V něm žila jedna žena, jménem Marie, která se pro příkré cesty tohoto světa obrátila k Pánu a dala se cele do služeb svatého Františka. Ta, když jednoho dne vystoupila na horu, odsouzenou k naprosté vyprahlosti, aby tam prořezávala mladé javory, si zapomněla s sebou vzít vodu. Protože bylo velké horko, začala pro palčivost žízně umdlévat. A když už nemohla vůbec pracovat, ležela na zemi jako mrtvá a v duchu začala vzývat svého patrona svatého Františka. A protože byla vyčerpaná, na chvíli usnula. A hle, přišel svatý František, a zavolal ji jménem a řekl: „Vstaň a napij se vody, která je dána tobě i mnoha dalším jako Boží dar!“ Na tento hlas žena jen zazívala a znovu usnula. Když na ni zavolal ještě jednou, zůstala, příliš unavena, ležet na zemi. Vstala až potřetí, když byla rázně povzbuzena světcovou pobídkou. Uchopila kapradí, které rostlo vedle ní, a vytrhla ho ze země. Když viděla, že jeho kořen je celý vlhký, začala prstem a malým dřívkem hloubit kolem dokola díru. 10 A dolík se ihned naplnil vodou a malý pramínek se změnil v pramen. 11 Žena se napila, a když utišila žízeň, omyla si i oči, kterýma už nic, pro vleklou nemoc očí, neviděla jasně. 12 Její oči byly osvíceny a všechna jejich stařecká vetchost zmizela, jako by se jim dostalo nového světla. 13 Žena pospíchala domů a všem vyprávěla o tak úžasném zázraku ke slávě svatého Františka. 14 Pověst o zázraku se rozšířila a doslechli se o ní i všichni ve vzdálených krajích. 15 Odevšad přicházelo mnoho lidí postižených různými neduhy; a tam byli od svých strastí osvobozeni, když nejprve při zpovědi uzdravili duši34. 16 Tam slepí obdrželi zrak, chromým se vrátila chůze, vodnatelnost se ztrácela a na nejrůznější onemocnění se nacházela odpovídající pomoc. 17 Až dodnes tam zůstal průzračný pramen a k poctě svatého Františka tam byla postavena kaple.

17. V době, kdy byl [František] těžce nemocen v poustevně San Urbano, požádal vyprahlými ústy o víno. Bylo mu však odpovězeno, že nemají žádné víno, které by mu mohli dát. Přikázal tedy, ať mu přinesou vodu. Když ji přinesli, požehnal ji znamením kříže. Vzápětí voda přešla v jinou látku, vlastní chuť vysvlékla a oblékla chuť cizí. To, co bylo čistou vodou, stalo se nejlepším vínem, a co nezmohla chudoba, to dodala svatost. Když z něho muž Boží ochutnal, velice lehce se uzdravil, protože příčinou podivuhodného uzdravení byla ona podivuhodná proměna a svědkem zázračné proměny bylo zázračné uzdravení.

18. V rietském kraji se velmi vážně rozmohl mor, který hubil tak krutě všechen dobytek, že tam sotva nějaký zbyl. Jednomu bohabojnému muži bylo ve snu oznámeno, aby pospíchal do poustevny bratří a vzal si vodu, ve které si blažený František, který tam tehdy pobýval, umyl ruce nebo nohy a touto vodou pak pokropil všechen dobytek. Když se ráno onen muž probudil, nedbal na své pohodlí a šel k tomu místu. Tam bez světcova vědomí získal od ostatních bratří zmíněnou vodu, kterou pokropil všechna zvířata, jak mu bylo nařízeno. Od toho okamžiku ustoupila, z Boží milosti, morová nákaza a více už ten kraj nezachvátila.

19. Mnozí lidé z  různých krajin přinášeli často svatému Františkovi z vroucí úcty chléb a potraviny, aby je požehnal. Božím zásahem pak zůstaly po dlouhou dobu neporušené a při jejich ochutnání se nemocná těla uzdravovala. A opravdu je ověřeno, že jejich mocí byly zahnány prudké bouřky a ničivá krupobití.

Ostatně zkušenost nemalého počtu lidí veřejně dosvědčuje, že kvůli provazu, kterým byl přepásán, a pro kousky odstřižené z jeho šatů se nemoci dávaly na útěk, horečka prchala a vracelo se vytoužené zdraví. V den Narození Páně slavil památku na jesličky samotného betlémského děťátka a všechno, co se kolem dítěte Ježíše odehrálo, mysticky napodobil hrou; k mnoha divům, které tam Bůh učinil, patřilo i seno, položené do jeslí, které posloužilo mnohým jako lék k uzdravení, nejvíce při různých nákazách zvířat a ženám při těžkých porodech.

Poté, co jsme nejprve mluvili o neživém stvoření, zmíníme se krátce o poslušnosti tvorů.

 

IV. kapitola

O moci, kterou měl nad živými tvory

20. Samotní tvorové se snažili ze své strany oplácet svatému Františkovi lásku a pro zásluhy mu odpovídat svou vděčností. Jednoho dne, kdy procházel spoletským údolím, nedaleko Bevagna, kam směřoval, se slétlo veliké množství ptáků nejrůznějšího druhu. Když je světec Boží uviděl, pro zvláštní lásku ke Stvořiteli, kterou miloval všechno stvoření, se rychle rozběhl k tomu místu a pozdravil je obvyklým způsobem, jako by měli rozum. Ptáci neodletěli, ani když přistoupil až k nim a procházel se a chodil mezi nimi, takže se svou tunikou dotýkal jejich hlaviček a těl. Naplněn proto radostí a obdivem, napomínal je, aby pečlivě naslouchali Božímu slovu, a říkal: „Moji bratři ptáci, musíte mnoho chválit svého Stvořitele a vždy milovat toho, který vás oblékl do peří a dal vám křídla k létání. Neboť mezi všemi tvory vás stvořil svobodné a svěřil vám čistý vzduch. Nesejete ani nežnete35 a bez vašeho přičinění vás živí.“ Nato ptáčci projevovali radost svým způsobem, začali natahovat krčky, rozpínat křídla, otevírat zobáky a pozorně se na něho dívali. A nehnuli se z místa, dokud nad nimi neudělal znamení kříže a nedal jim dovolení a požehnání. 10 Pak se vrátil k bratřím a začal se obviňovat z nedbalosti, že ptákům již dříve nekázal. 11 Proto od toho dne ptáky i zvířata a také neživé stvoření horlivě vybízel ke chvále a k lásce ke Stvořiteli.

21. Jednou přišel do jistého města, jménem Alviano, aby tam kázal. Když se lidé shromáždili a ztišili se, neslyšeli téměř nic kvůli vlaštovkám, které v tom místě hnízdily a velice štěbetaly. A všichni slyšeli, jak k nim promluvil těmito slovy: „Moje sestry vlaštovky, teď je čas, abych mluvil také já, protože vy už jste toho namluvily dost! Naslouchejte slovu Božímu a buďte zticha, dokud nebude řeč Páně skončena.“ A ony, jako by měly rozum, ihned umlkly a nehnuly se z místa, dokud celé kázání neskončilo. Všichni, kteří to viděli, naplněni úžasem, chválili Boha36.

22. V městě Parmě byl jeden student rušen tak nesnesitelným štěbetáním vlaštovky, že nemohl vydržet na místě určeném k meditaci. A tak trochu rozzlobený si začal říkat: „Tato vlaštovka je jistě jedna z těch, která by, jak to čteme, nedovolila svatému Františkovi kázat, dokud by jí nepřikázal mlčet.“ A otočil se k vlaštovce a řekl jí: „Ve jménu svatého Františka ti přikazuji, aby ses nechala ode mě chytit.“ A ona bez váhání slétla do jeho rukou. Užaslý student jí vrátil dřívější svobodu a její švitoření už nikdy neslyšel.

23. Kdysi se blažený František plavil v loďce po jezeře u Rieti, aby se dostal k poustevně v Grecciu. Tu mu rybář dal říčního ptáka, aby se s ním v Pánu potěšil. Blažený otec ho radostně přijal, rozevřel dlaně a vlídně ptáka vyzval, aby volně odlétl. On však pryč nechtěl a choulil se do jeho dlaní jako do hnízda. Tu pozdvihl světec oči k nebi a modlil se. Když se za hodnou chvíli vrátil k sobě jakoby z jiného světa, něžně ptáčkovi přikázal, aby se beze strachu vrátil k dřívější svobodě. Když pták dostal takto dovolení a požehnání, pohybem těla projevil zřejmou radost a svobodně37 odlétl.

24. Jindy se plavil na loďce přes totéž jezero, až dorazil do přístavu, kde mu byla nabídnuta veliká živá ryba. Tu hned podle svého zvyku nazval sestrou a pustil ji vedle lodi. A vskutku ryba si před světcem ve vodě hrála. Z toho byl velice potěšen a chválil Krista Pána. Také ryba se nehnula z místa, dokud jí to světec nepřikázal.

25. Jednou, když se blažený František, podle svého zvyku, opět uchýlil do jisté poustevny, aby unikl přítomnosti lidí a rozhovorům s nimi, hnízdil v těch místech sokol a ten se s ním velmi spřátelil. V noci, vždy v hodinu, kdy světec vstával k modlitbě hodinek, ho budil svým křikem ze spánku. A Božímu světci to bylo velmi milé, protože svou starostlivostí, kterou ho vskutku zahrnoval, zaháněl od něj každou zahálku. Když se světec roznemohl těžší nemocí než obvykle, sokol ho šetřil a neoznamoval mu doby nočních bdění. Jako by byl Bohem poučen, ozýval se teprve za ranního šera jako slabé vyzvánění zvonu.

Nelze se divit, že ostatní tvorové ctili vroucího milovníka Stvořitele38.

26. Šlechtic z knížectví sienského poslal blaženému Františkovi, když onemocněl, bažanta. On ho s radostí přijal, ale ne proto, že by ho rád snědl, nýbrž proto, že se skrze něho radoval ze Stvořitelovy lásky. Bažantovi řekl: „Ať je pochválen náš Stvořitel, bratře bažante!“ A bratřím pravil: „Zkusme, zda chce bratr bažant zůstat u nás, či zda se spíše chce vrátit do míst, kde žil.“ Na světcův příkaz ho jeden bratr vzal a vypustil ho ve vzdálené vinici. Ale on se velmi rychle vrátil k otcově cele. Pak světec nařídil, aby ho odnesli ještě dál, ale on se opět s nevídanou rychlostí vrátil ke dveřím cely a skoro násilím vklouzl pod hábity bratří, kteří stáli u dveří. Pak tedy světec nařídil, aby ho pečlivě krmili, hladil ho a laskavě k němu promlouval. Když to viděl lékař, který byl Božímu světci velmi oddán, prosil bratry o toho ptáka, ne že by ho chtěl sníst, ale aby ho z úcty k světci mohl opatrovat. Zkrátka, odnesl si ho domů. Ale bažant, jako by se mu stala nějaká křivda, když nemohl být u světce, vůbec nechtěl žrát. Lékař se podivil a hned donesl bažanta zpět k světci a po pořádku vypověděl vše, co se stalo. 10 Jakmile ho postavili na zem a bažant uviděl svého otce, přestal být smutný a vesele se dal do žrádla39.

27. Blízko cely Božího světce u Porciunkuly měla na fíkovníku své hnízdečko cikáda a často líbezně cvrkala. Blažený otec k ní kdysi jednou vztáhl svou ruku a vlídně ji volal k sobě: „Sestro moje cikádo, pojď ke mně!“ A ona, jakoby nadána rozumem, skočila mu hned na ruku. I řekl jí: „Zazpívej, moje sestro cikádo, a svým cvrkáním chval Pána, svého Stvořitele!“ A cikáda bez váhání poslechla a začala zpívat a nepřestala, dokud s ní muž Boží nezazpíval své chvály a dokud jí nepřikázal, aby odletěla na obvyklé místo. Tam zůstala po osm dní jako přikovaná. Když světec vycházel ráno z cely, vždycky se jí dotýkal rukama a přikazoval jí, aby zpívala, a ona jeho příkazů vždy horlivě uposlechla. Až světec spolubratřím řekl: „Propusťme již naši sestru cikádu, vždyť už nás dost dlouho obveselovala svou chválou, aby tímto naše tělo nepropadlo prázdné chloubě40.“ Když tedy od něho dostala cikáda dovolení, hned odlétla a už se tam neukázala. Když to všechno bratři viděli, velmi nad tím žasli41.

28. Když svatý muž pobýval na jednom chudém místě, pil tam z hliněné nádoby; po jeho odchodu v ní včely podivuhodným uměním vytvořily plástve medu. Tak podivuhodně prozradily, jak se tam živil božským nazíráním.

29. U Greccia byl svatému Františkovi darován živý zajíček. A třebaže byl znovu propuštěn na svobodu a mohl si jít, kam chtěl, když na něho světec zavolal, vyskočil mu rychle do klína. Světec si ho laskavě vzal a něžně ho napomínal, aby se podruhé nedal chytit. Když mu pak udělil požehnání, přikázal mu, aby se vrátil do lesa.

30. Když svatý muž pobýval na ostrově u Perugijského jezera, stala se podobná věc s jiným králíčkem, který obvykle bývá zvířetem velmi plachým.

31. Jednou, když šel Boží muž ze Sieny do Spoletského údolí, přišel k jednomu poli, kde se páslo velké stádo ovcí. Když je, jak bylo jeho zvykem, laskavě pozdravil, seběhly se všechny k němu, zvedaly hlavy a hlasitým bečením mu oplácely radost z pozdravu. Jeho vikář si pozorným okem mysli všiml, co ovce dělají, a když se s ostatními druhy zdržel pozadu, řekl jim: „Viděli jste, jak se ovce chovaly k svatému otci? Jistě je veliký ten, kterého i zvířata ctí jako otce, a třebaže nemají rozum, poznávají v něm přítele svého Stvořitele.“

32. Skřivani, ptáci, kteří milují polední světlo a nesnášejí tmu soumraku, ten večer, kdy svatý František přecházel ze světa ke Kristu, třebaže již nastal soumrak nadcházející noci, slétli se nad střechou domu a dlouho tam s hlasitým zpěvem kroužili. Zda tím zpěvem dávali najevo radost nebo smutek, to nevíme. Byl od nich slyšet dojemný jásot i jásavé dojetí, buď jak oplakávali osiřelost synů, nebo jak ohlašovali blízkost věčné slávy jejich otce. Městští strážci, kteří bděle střežili ono místo, plni úžasu pobízeli ostatní, aby to také obdivovali.

 

1 Srv. Mdr 18,14-15.

2 Srv. Job 28,11.

3 Srv. Mt 19,30.

4 Srv. Mal 4,6; Lk 1,17.

5 Srv. Mt 6,26.

6 Srv. Lk 9,3.

7 Srv. Řím 4,18.

8 Srv. Řím 4,13.

9 Srv. Řím 4,19.

10 Srv. 1 Kor 1,25.

11 Srv. Žl 79[80],12.

12 Srv. 1 Petr 2,5.

13 Srv. Mk 13,1.

14 Srv. Ef 4,24.

15 Srv. Pís 5,6.

16 Srv. Gal 6,14.

17 Srv. 2 Tim 2,10.

18 Srv. Iz 6,2.

19 Srv. 1 Jan 1,1.

20 Srv. Žl 88[89],36.

21 Srv. 1 Kor 12,12; Ef 1,22.

22 Italsky Potenza a latinsky v originále Potentia znamená Moc.

23 Srv. Mt 6,6.

24 Srv. Jan 20,27.

25 Srv. Jan 20,25.

26 Srv. 1 Jan 1,1.

27 Srv. 2 Tim 2,3.

28 Srv. 1 Thes 5,5.

29 Srv. Mdr 15,11.

30 Srv. Žl 25,7.

31 Srv. Lk 5,26. Verše 2-13 jsou doslova převzaty z 2Cel 166,4-15.

32 Srv. Iz 48,21.

33 Celý tento odstavec je doslova převzat z 2Cel 46,1-8.

34 Srv. 1 Petr 1,9.

35 Srv. Lk 12,24.

36 Srv. Mt 9,8.

37 Až na toto slovo je celý odstavec převzat z 2Cel 167.

38 Celý tento odstavec je převzat z 2Cel 168.

39 Celý tento odstavec je převzat z 2Cel 170.

40 Srv. 1 Kor 1,29.

41 Celý tento odstavec je převzat z 2Cel 171.