VII. kapitola

Jak šli do Říma a jak jim pan papež schválil Řeholi a dovolil jim kázat

31. Když blažený František viděl, jak z milosti Spasitele rostou bratři počtem i zásluhami, řekl jim: „Vidím, bratři, že Pán z nás chce učinit veliké společenství. Pojďme tedy k naší matce, římské církvi, oznamme Nejvyššímu Veleknězi, co Pán skrze nás koná, a podle jeho vůle a přání konejme to, co jsme započali.“ 3 A protože se jim zalíbilo, co řekl, vzal s sebou dvanáct bratří a šli do Říma.

Cestou jim řekl: „Učiňme jednoho z nás naším vůdcem a považujme ho za zástupce Ježíše Krista mezi námi. Kamkoli bude chtít jít, půjdeme, a když bude chtít zůstat, zůstaneme.“ Tak zvolili bratra Bernarda, kterého blažený František přijal jako prvního, a dělali, co řekl.

Kráčeli s radostí a pronášeli slova Páně; a nikdo se neodvažoval mluvit, leda že by to vedlo k Boží chvále a slávě, nebo že by to bylo ku prospěchu jejich duší. Cestou se také modlili. 8 A Pán jim včas připravoval přístřeší i jídlo, které potřebovali.

32. Když přišli do Říma, vyhledali assiského biskupa, který tehdy pobýval v Římě. Jakmile je spatřil, s nesmírnou radostí je přijal.

Biskup byl znám jednomu kardinálovi, který se jmenoval Jan od Svatého Pavla a který byl dobrý a zbožný člověk a velmi miloval služebníky Páně. Toho biskup seznámil s ideálem i životem blaženého Františka a jeho bratří. 5 A kardinál poté, co to vyslechl, projevil velikou touhu vidět blaženého Františka a několik jeho bratří. Když slyšel, že jsou v Římě, poslal pro ně a zařídil, aby k němu přišli. Jakmile je pak uviděl, přijal je s úctou a láskou1.

33. Když pak několik dní pobývali s ním a on poznal, že to, co o nich slyšel, září z jejich skutků, velmi si je zamiloval. 2 A řekl blaženému Františkovi: „Svěřuji se vašim modlitbám a chci, abyste mě od nynějška považovali za jednoho z vašich bratří. Řekněte mi tedy, proč jste přišli?“ Tehdy mu blažený František odhalil celý svůj záměr a že chtěl mluvit s Apoštolským Pánem a podle jeho vůle a příkazu pokračovat v tom, co započal. Na to mu kardinál odpověděl: „Já chci být vaším prostředníkem u dvora pana papeže.“

5 A tak šel k papežskému dvoru a řekl panu papeži Inocenci III.: „Nalezl jsem velmi dokonalého muže, který chce žít podle svatého evangelia2 a zachovávat evangelní dokonalost. Jsem přesvědčen, že skrze něho chce Pán obnovit celou církev na celém světě.“ Když to pan papež uslyšel, podivil se a řekl mu: „Přiveď ho ke mně.“

34. Následujícího dne jej tedy přivedl k papeži. Blažený František objasnil panu papeži celý svůj záměr, jak to již předtím řekl kardinálovi.

Pan papež mu odpověděl: „Váš život je příliš tvrdý a obtížný, když chcete vytvořit společenství, a přitom nechcete mít ve světě žádný majetek. Odkud seženete potřebné věci?“ Blažený František odpověděl: „Pane, důvěřuji ve svého Pána Ježíše Krista. Když on slibuje, že nám v nebi dá život a slávu, neodepře nám v příhodné době, co nutně potřebujeme pro naše tělo na zemi.“ Papež mu odpověděl: „Je pravda, synu, co říkáš, ale lidská přirozenost je křehká a nikdy nesetrvá ve stejném stavu3. Ale jdi a z celého srdce pros Pána, aby ti ukázal, co je pro vaše duše lepší a prospěšnější. Pak se vrať a oznam mi to a já ti to potom udělím.“

35. Nato se odešel modlit a prosil Pána s čistým srdcem, aby mu to dal pro svou nevýslovnou slitovnost poznat. Když prodléval v modlitbě a celé své srdce měl upřeno k Pánu, ozvalo se slovo Páně v jeho srdci a v podobenství mu řeklo: „V království jednoho velikého Krále žila velmi chudá, ale krásná žena, která se zalíbila Královým očím a s kterou zplodil mnoho synů. Jednoho dne se ta žena zamyslela a řekla: „Co já, ubohá, budu dělat, když jsem zrodila tolik synů, a nemám, z čeho by mohli žít?“ Když tak o tom ve svém srdci přemýšlela a pro mnoho takových myšlenek její tvář zesmutněla, objevil se Král a řekl jí: „Co se ti stalo, že tě vidím tak zamyšlenou a tak smutnou?“ 6 A ona mu vypověděla všechno, čím se v duši trápila. Na to jí Král řekl: „Neboj se4 pro svou velikou chudobu, ani kvůli svým synům, kteří se ti narodili, ani kvůli dalším, kteří se ti narodí, neboť -li mnoho nádeníků nadbytek chleba v mém domě, nechci, aby moji synové hynuli hladem5, ale chci, aby měli více než ostatní.“

František, muž Boží, ihned pochopil, že tou chudou ženou je označen on sám. Od té doby Boží muž vskutku posílil své rozhodnutí zachovávat i nadále nejsvětější chudobu6.

36. Ještě v tu hodinu vstal a šel k papeži, aby mu oznámil, co mu Pán zjevil.

Když to pan papež uslyšel, velmi se podivil, že Pán zjevil svou vůli člověku tak prostému. 3 A poznal, že není veden lidskou moudrostí, ale mocí a silou Ducha7.

Potom se blažený František sklonil a pokorně a oddaně mu slíbil poslušnost a úctu8. 5 A ostatní bratři, kteří poslušnost ještě neslíbili, slibovali podobně z příkazu pana papeže poslušnost a úctu blaženému Františkovi9.

6 A pan papež schválil Řeholi jemu i jeho bratřím nynějším i budoucím10. Dal mu také dovolení kázat všude, jak by ho Duch svou milostí obdařil, a rovněž aby mohli kázat i ostatní bratři, kterým bude blaženým Františkem služba kázání svěřena11.

Od té doby začal blažený František kázat lidu po městech a vesnicích12, jak mu zjevoval Duch Páně. Pán vkládal do jeho úst slova vznešená, lahodná a líbezná, takže nikdo, kdo je poslouchal, nemohl se jich nasytit.

10 Z úcty, kterou choval k bratrovi, zmíněný kardinál stanovil, aby všech dvanáct bratří bylo přijato do duchovního stavu13.

11 A později blažený František ustanovil, aby se dvakrát do roka konala kapitula, a to o Letnicích a v měsíci září, na svátek sv. Michaela14.

VIII. kapitola

Jak ustanovil, aby se konala kapitula, a o tom, co se na kapitule projednávalo

37. 1 O Letnicích se všichni bratři sešli na kapitulu u kostela Panny Marie v Porciunkuli. Na této kapitule projednávali, jak by mohli lépe zachovávat Řeholi. Ustanovili bratry, kteří by kázali lidem, a další, kteří by rozmísťovali bratry ve svých provinciích15.

Také svatý František bratry napomínal, káral a poučoval, jak po poradě s Pánem uznal za vhodné. Všechno, co jim slovy říkal, ukazoval jim dříve vroucně a vytrvale svými skutky.

Měl úctu k prelátům a kněžím svaté církve. Také si vážil starších a ctil vznešené a bohaté; hluboce miloval chudé a měl s nimi soucit. 7 A sám sebe podřizoval všem.

Třebaže byl nade všemi bratry, přesto ustanovil jednoho z bratří, kteří s ním přebývali, za svého kvardiána a pána, kterého pokorně a oddaně poslouchal16, aby se vyhnul každé příležitosti k pýše. Tento světec skláněl svou hlavu mezi lidmi až k zemi, proto ho Pán povýšil17 mezi své svaté a vyvolené v nebi.

10 Napomínal je, aby svědomitě zachovávali svaté evangelium18 a Řeholi, kterou slíbili. A zvláště aby si vážili církevních služeb a nařízení, pečlivě a vroucně byli přítomni na mši svaté a patřili na Tělo našeho Pána Ježíše Krista; 11 aby měli v úctě kněze, kteří tyto úctyhodné a obrovské svátosti spravují, a když se s nimi setkají na kterémkoli místě, ať se jim pokloní a políbí jim ruku. 12 A jestliže je potkají, jak jedou na koni, ať jim projeví úctu nejen políbením ruky, ale také ať políbí nohy koně, na kterém pojedou, aby tak vyjádřili úctu k jejich moci.

38. Napomínal je také, aby žádného člověka neposuzovali nebo jím neopovrhovali, ba ani ty, kteří vybraně pijí, jedí a oblékají se, jak je též obsaženo v Řeholi19. „Vždyť náš Pán je jejich Pánem a ten, kdo povolal nás, může povolat i je a ten, který nás ospravedlnil, může ospravedlnit20 i je.“

3 A sám říkával: „Chci je ctít jako své bratry a pány. Jsou to moji bratři, protože všichni máme jednoho Stvořitele; jsou mými pány, protože tím, že nám dávají to, co nutně potřebujeme pro tělo, nám pomáhají konat pokání.“ 5 A dále jim říkával: „Mezi lidmi se chovejte tak, aby každý, kdo vás uvidí nebo uslyší, velebil a chválil našeho Otce, který je v nebesích21.“

Velice si přál, aby on sám i jeho bratři stále konali skutky, kterými by byl Pán chválen. 7 A říkal jim: „Jako zvěstujete pokoj svými ústy, tak jej ještě ve větší míře mějte ve svých srdcích, aby nikdo skrze vás nebyl stržen ke hněvu nebo k pohoršení; ale aby byli všichni skrze váš pokoj a mírnost přivedeni k pokoji a laskavosti. Protože k tomu jsme povoláni, abychom léčili zraněné, polámané obvazovali22 a zbloudilé přiváděli nazpět. Mnozí lidé se nám mohou zdát být údy ďáblovými, ale i ti se ještě stanou učedníky Kristovými.“

39. Vytýkal jim však přílišnou tvrdost vůči vlastnímu tělu, protože tehdy se bratři příliš oddávali postům a bdění a tělesným trýzněním, aby potlačili všechna tělesná hnutí. Tak se trýznili, že se zdálo, že sami sebe nenávidí23. Když to blažený František viděl a slyšel, vytýkal jim to, jak jsem již řekl, a připomínal, aby se mírnili. Byl tak plný Spasitelovy milosti a moudrosti, že vlídně napomínal, moudře káral a laskavě přikazoval.

5 Z bratří, kteří se dostavili na kapitulu, se nikdo z nich neodvažoval mluvit o světských záležitostech; ale rozmlouvali spolu o životě svatých otců, o dokonalosti některého bratra, nebo jak by mohli lépe dosáhnout milosti našeho Pána.

Jestliže nějaký bratr přicházející na kapitulu zakoušel tělesné nebo světské24 pokušení nebo jiné soužení, všechna pokušení ho opustila tím, že slyšel blaženého Františka, jak nadšeně a lahodně mluví, a viděl ho. Mluvil s nimi totiž s porozuměním, ne jako soudce, ale jako otec s dětmi a lékař s nemocným, aby se na něm naplnilo slovo apoštola: Je někdo sláb, abych já nebyl sláb spolu s ním? Propadá někdo pokušení, abych se tím já netrápil25?

 

 

1 1Cel 32-33 popisuje tuto událost úplně jinak.

2 Srv. ZávFr 14.

3 Srv. Job 14,2.

4 Srv. Lk 12,32.

5 Srv. Lk 15,17.

6 Perugijský anonym 34-36 uvádí výrok sv. Františka o ženě, kterou v lese oplodnil král. Tento výrok skutečně pochází od sv. Františka, neboť jej v roce 1219 cituje ve svém kázání už kentský kněz Ota z Cheritonu a jako autora výslovně uvádí Františka z Assisi. Perugijský anonym však tento výrok vkládá sv. Františkovi do úst před papežem Inocencem III. Tuto skutečnost by Ota z Cheritonu jistě uvedl, neboť by dodala významu jeho kázání, ale o ničem takovém se nezmiňuje. Rovněž 1Cel 32-33 popisuje návštěvu sv. Františka u papeže, aniž by něco podobného zmiňoval. Odkud se tedy vzalo spojení tohoto Františkova podobenství s návštěvou u papeže, pochopíme z toho, co následuje po jeho uvedení, totiž že František se ještě více upevnil ve svém rozhodnutí jít cestou radikální chudoby. Od PerAn pak tuto příhodu přebírá Leg3Dr, od ní ji přejímá 2Cel a od 2Cel VětLeg sv. Bonaventury.

7 Srv. 1 Kor 2,4.

8 Srv. Řeh 1,2; NepŘeh Ú,3.

9 Srv. Řeh 1,3; NepŘeh Ú,4.

10 Srv. NepŘeh Ú,2.

11 Srv. Řeh 9,2.

12 Srv. Lk 8,1.

13 Tím se z nich stali klerici a byli vyňati ze světské pravomoci.

14 Srv. NepŘeh 18,1-2.

15 Srv. NepŘeh 4,2.

16 Srv. ZávFr 27-28.

17 Srv. Lk 14,11.

18 Srv. Řeh 1,1.

19 Srv. Řeh 2,17.

20 Srv. Řím 8,30.

21 Srv. Mt 5,16.

22 Srv. Ez 34,4.

23 Srv. NepŘeh 22,5.

24 Srv. 1 Jan 2,16.

25 2 Kor 11,29.