V. kapitola

O pronásledování, která vytrpěli bratři ve světě

19. Když tito služebníci věrně oddaní Pánu byli na cestách a nalezli nějaký kostel, ať obývaný, nebo opuštěný, nebo nějaký kříž u cesty, sklonili se tam k vroucí modlitbě a říkali: „Klaníme se ti, Kriste, a dobrořečíme ti i ve všech tvých kostelích, které jsou na celém světě, neboť svým svatým Křížem jsi vykoupil svět1.“ 3 A tam věřili a zakoušeli, že nalezli místo Páně.

Ti, kteří je viděli, divili se: „Tak oblečené řeholníky jsme ještě nikdy neviděli.“ Ode všech se odlišovali šatem i způsobem života. A považovali je za lesní muže. Když vstupovali do měst, vesnic nebo domů, zvěstovali pokoj2. Kdekoli se setkali s muži nebo ženami na cestách nebo na náměstích, povzbuzovali je, aby se báli Stvořitele nebe i země a milovali ho, znovu se rozpomenuli na jeho přikázání, která odložili v zapomnění, a snažili se naplňovat je skutky.

Někteří je poslouchali rádi a s radostí, jiní se jim naopak posmívali. Mnozí jim kladli různé otázky a pro ně bylo obtížné odpovídat takovému množství tazatelů, protože z nových věcí často povstávají i nové otázky. 10 Proto když se jich ptali: „Odkud jste?“ nebo „Z jakého jste řádu?“, 11 prostě odpovídali: „Jsme kajícníci a pocházíme z města Assisi.“ 12 Tehdy se ještě společenství bratří nenazývalo řádem.

20. Mnozí, kdo je viděli a slyšeli, se domnívali, že jsou podvodníci nebo hlupáci. Někdo z nich řekl: „Nechci je vzít do svého domu, aby mi snad nic neukradli.“ Proto se jim na mnoha místech dostalo mnoho urážek. 4 A tak častěji zůstávali v podloubí kostelů nebo domů.

5 V té době přišli dva bratři k městu Florencii, procházeli městem a hledali ubytování, ale žádné nenašli. Pak přišli k jednomu domu, který měl vpředu podloubí a v něm jakousi pec. Řekli si spolu: „Zde bychom mohli zůstat.“ Zeptali se paní domu, zda by byla ochotna přijmout je ve svém domě. Když to hned odmítla, prosili ji, zda by jim dovolila zůstat přes noc aspoň vedle pece.

To jim dovolila. Když však přišel její muž a uviděl bratry v podloubí u pece, řekl jí: „Proč jsi těm darebákům dala nocleh?“ 10 Odpověděla: „V domě jsem je nechtěla ubytovat, ale venku v podloubí jsem jim dovolila si lehnout, tam nám nemohou nic ukrást, leda tak dřevo. 11 Pro toto podezření nechtěli bratřím půjčit nic na přikrytí, ačkoli bylo tehdy velmi chladno.

12 Také té noci vstali bratři na jitřní modlitbu a odešli do nejbližšího kostela.

21. Když se rozednilo, šla ta žena do kostela na mši svatou a viděla, jak pokorně a zbožně setrvávají v modlitbě. Říkala si v duchu: „Kdyby tito lidé byli špatní, jak říkal můj muž, nebyli by tak uctivě zabráni do modlitby.“

Když tak o tom ta žena přemýšlela, nějaký muž, jménem Kvido, procházel kostelem a dával almužnu chudým, které tam našel. Když přistoupil k bratřím a chtěl jim dát peníz stejně jako druhým, odmítli ho přijmout. Řekl jim: „Proč nepřijímáte peníze jako ostatní chudí, když vidím, že jste chudí a bez prostředků.“ Jeden z nich, jménem bratr Bernard, mu odpověděl: „Je pravda, že jsme chudí, ale naše chudoba nás netíží tak jako jiné chudé, protože chudými jsme se stali z Boží milosti, abychom zachovávali jeho radu.“

22. Ten člověk se nad tím podivil a zeptal se jich, zda měli ve světě nějaký majetek. Odpověděli, že měli, ale že ho pro lásku Boží rozdali chudým.

Když jmenovaná žena viděla, že odmítli vzít peníze, přistoupila k nim a řekla: „Křesťané, chcete-li se vrátit ke mně, ráda vám poskytnu pohostinství ve svém domě. Na to jí bratři pokorně odpověděli: „Ať ti to Pán odplatí.“ Když se ten muž dozvěděl, že nemohli nalézt přístřeší, chytil je za ruce, odvedl je do svého domu a řekl jim: „To je příbytek, který vám připravil Pán. Zůstaňte zde podle libosti.“ 8 A oni děkovali Bohu, že jim prokázal své milosrdenství3 a vyslyšel volání chudých. Zůstali u něho několik dní 10 a pro jejich slova, která slyšel, a dobrý příklad, který viděl, rozdal potom chudým mnoho majetku.

23. 1 I když tento muž s nimi jednal tak laskavě, přesto jiní lidé pokládali bratry za tak opovrženíhodné, že mnozí prostí i významní s nimi jednali a mluvili jako páni se svými služebníky. 2 A třebaže měli velmi prosté a chudobné šaty, mnohým působilo radost jim je brát. Když tak zůstali obnaženi, protože měli jen jednu tuniku, přesto však zachovali evangelní příkaz a nežádali ji nazpět od těch, kdo jim ji vzali4. Jestliže ji však ti lidé, pohnuti lítostí, chtěli vrátit zpět, rádi ji přijali.

Někteří jim také házeli bláto na hlavu; a jednomu z nich dali do rukou kostky, jako kdyby chtěl hrát. Jiného bratra kdosi držel za kapuci na zádech a on ho nosil tak dlouho, dokud se to nošenému líbilo. Tak a mnoha jinými způsoby je trápili, ale o tom mluvit nebudu, abych své vyprávění příliš neprotahoval. Považovali je za tak bezvýznamné, že je bez zábran a opovážlivě sužovali tak, jako by to byli zločinci. Navíc snášeli mnoho soužení a úzkostí o hladu a žízni, v zimě a bez oděvu5.

10 To všechno snášeli vytrvale a trpělivě, jak je blažený František napomínal. 11 Nečinilo je to smutnými ani zmatenými, ale jako lidé, kteří mnoho získávají, jásali a radovali se v soužení a stále se modlili k Bohu za své pronásledovatele6.

24. Když lidé viděli, že v soužení jásají a že je trpělivě snášejí pro Pána, že neustávají ve vroucích modlitbách, že peníze, na rozdíl od jiných nenasytných chudáků, nepřijímají ani nenosí a že se navzájem mají velmi rádi, poznávali v tom, že jsou Pánovými učedníky7, a mnozí byli v srdci zasaženi laskavostí Páně. Přicházeli proto za nimi a prosili o odpuštění za to, že je uráželi. Oni jim ze srdce odpouštěli a radostně odpovídali: „Pán vám buď milostiv.“ 3 A tak jim potom lidé rádi naslouchali.

Někteří je žádali, aby je shledali hodnými přijetí do jejich společenství, a tak mnohé z nich přijali, protože v té době, kdy bratří bylo málo, měl každý bratr od blaženého Františka moc přijímat ty, které chtěl. 5 A ve stanovenou dobu se vrátili ke Svaté Marii v Porciunkuli.

 

VI. kapitola

O životě bratří a lásce, kterou k sobě navzájem měli

25. Když se pak shledali, byli naplněni takovým štěstím a takovou duchovní radostí, že docela zapomněli na protivenství a obrovskou chudobu, kterou vytrpěli.

Každodenně se usilovně věnovali modlitbě i práci vlastních rukou8, aby se zcela vyhnuli zahálce, nepřítelkyni duše9. Vskutku i za nocí vstávali věrně o půl noci podle slov onoho proroka: o půlnoci jsem vstával, abych ti vzdal chválu10, modlili se vroucně a často i v slzách.

Navzájem se měli upřímně rádi, jeden se o druhého staral a živil jej, jako se matka stará o své dítě a živí ho11. Tak velice v nich planul oheň lásky, že se jim zdálo snadné zemřít nejen pro jméno našeho Pána Ježíše Krista, ale též jeden pro druhého, a to s radostí.

26. Když jednou dva bratři procházeli po jakési cestě, potkali jednoho blázna, který po nich házel kamením. Jakmile jeden z bratří uviděl, že na jeho bratra mají kameny dopadnout, přiběhl a postavil se proti létajícím kamenům, neboť pro vzájemnou planoucí lásku, než aby byl zasažen jeho bratr, chtěl být zasažen on sám. Takové a podobné věci dělali častěji.

4 lásce a v pokoře byli tak zakořeněni a upevněni12, že si jeden vážil druhého, jako by to byl jeho pán. 5 A jestliže někdo z nich měl vynikat úřadem nebo důstojností, považoval se za bezvýznamnějšího a nepatrnějšího než ostatní.

Všichni se také cele odevzdávali v poslušnosti. Když se otvírala ústa představeného, byly jejich nohy hned připraveny vyrazit a ruce pracovat. Cokoli jim bylo přikázáno, pokládali za příkaz daný ve shodě s Boží vůlí; a tak jim bylo příjemné a snadné všechno plnit.

Zdržovali se tělesných žádostí13, a aby nebyli odsouzeni, sami sebe přísně posuzovali14.

27. Neboť jestliže náhodou jeden druhému řekl slovo, které se mu mohlo nelíbit, svědomí mu to vyčítalo, že neměl pokoj, dokud se ze svého provinění nevyznal, nevrhl se na zem a nenechal položit nohu toho bratra na svá ústa, i když ten se zdráhal. 2 A když to v žádném případě nechtěl udělat, tak ten, kdo to slovo řekl, jestliže byl představeným, poručil mu to udělat, jinak žádal představeného o tento příkaz, aby tak zloba od nich utekla a mezi nimi byla zachována dokonalá láska. Snažili se tak překonávat chyby příslušnými ctnostmi.

Cokoli měli, knihu nebo tuniku, všichni to používali a nikdo neříkal o něčem, že je to jeho, jak tomu bylo v prvotní apoštolské církvi.

Ačkoli sami překypovali chudobou, přesto byli štědří a rádi se dělili z obdržených almužen se všemi, kdo prosili pro lásku Boží15.

28. Když šli cestou a potkávali prosící chudé, někteří z nich, když neměli, co by jim poskytli, dali chudým něco ze svého oděvu. Někdo z nich si odpáral kapuci a daroval ji chudému prosebníku, jiný odpáral rukáv a dal jej, jiní dávali jinou část svého hábitu, aby zachovali ono evangelní slovo: Každému, kdo prosí, dej16.

Jednoho dne přišel nějaký chuďas ke kostelu svaté Marie v Porciunkuli, kde bratři přebývali, a žádal od nich almužnu. Byl tam plášť, který nosíval jeden bratr, dokud ještě žil ve světě. Blažený František řekl bratrovi, jemuž plášť patřil, aby ho věnoval tomu chudákovi. Ten mu ho bez váhání a s radostí dal. Hned nato se mu zdálo, že pro úctu a zbožnost, kterou projevil v darování, ona almužna stoupá do nebe, a on se náhle cítil naplněn novým duchem.

29. Když k nim přišli bohatí tohoto světa, přijímali je radostně a laskavě17, vyzývali je, aby se odvrátili od zla, a povzbuzovali je, aby konali pokání.

Bratři v té době snažně prosili, aby nebyli posíláni do kraje, kde se narodili, aby se tak vyhnuli setkání a důvěrnému přátelství se svými příbuznými, a tak zachovali slovo proroka: cizincem jsem se stal svým bratřím a poutníkem synům mé matky18.

3 V chudobě prožívali velikou radost, protože netoužili po bohatství, leda po věčném. Zlato a stříbro nikdy nevlastnili, a třebaže pohrdali veškerým světským bohatstvím, za nejvíce opovrženíhodné pokládali peníze.

30. Jednou, když bratři pobývali u Svaté Marie v Porciunkuli, přišli nějací lidé a vstoupili do kostela a bez vědomí bratří položili na oltář peníze. Jeden bratr při vstupu do kostela vzal nalezené peníze a uložil je do okna v tom kostele. Ale jiný bratr nalezl peníze, které bratr odložil, a přinesl je svatému Františkovi.

Když to blažený František uslyšel, dal pečlivě pátrat po tom, který bratr tam ty peníze položil. Když byl bratr nalezen, poručil, aby přišel k němu, a řekl mu: „Proč jsi to udělal19? Nevěděl jsi, že chci, aby bratři nejen peněz neužívali, ale aby se jich ani nedotýkali?“ Po těch slovech se bratr sklonil, na kolenou vyznal svou vinu a žádal, aby mu uložil pokání. On mu uložil, aby ty peníze vynesl v ústech z kostela a svými ústy, v nichž je nesl, položil na trus osla, jakmile jej najde. To bratr pečlivě vykonal. 10 Potom František bratry napomenul, aby penězi pohrdali, kdekoli je najdou, a považovali je za nic.

11 Tak se bratři stále radovali, protože neměli nic, pro co by se mohli znepokojovat. 12 Neboť čím více byli odděleni od světa, tím více byli spojeni s Bohem. 13 Vstoupili na stezku, zpevnili cestu a zachovávali její drsnost. 14 Lámali skály, udusávali trny, a tak nám, jejich následovníkům, zanechali rovnou cestu.

 

1 Srv. ZávFr 5; 1 Cel 45,2; ŽivFran 27,2.

2 Srv. Lk 10,5.

3 Srv. Lk 1,72.

4 Srv. Lk 6,30.

5 Srv. 2 Kor 11,27.

6 Srv. Mt 5,44.

7 Srv. Jan 13,35.

8 Srv. 1 Kor 4,12.

9 Srv. NepŘeh 7,11; Řeh 5,1.

10 Žl 118[119],62.

11 Srv. Řeh 6,8; NepŘeh 9,11.

12 Srv. Ef 3,17.

13 Srv. 1 Petr 2,11.

14 Srv. Řeh 2,17.

15 Srv. ŘehPou 5.

16 Lk 6,30; srv. NepŘeh 14,6.

17 Srv. NepŘeh 7,14.

18 Žl 68[69],9.

19 Srv. Gn 3,13.