(Perugijský anonym)

O začátku neboli založení Řádu

Překlad: Anastáz Polášek OFMCap.

Štěpánka Ráchel Popková OSCCap.

Legenda O začátku neboli založení Řádu, tradičně nazývaná Perugijský anonym, je velmi úzce spjata s Legendou tří druhů (alespoň ve své hlavní části PerAn 10-35 a Leg3Dr 26-50). Ze tří možných hypotéz o vzájemné závislosti (PerAn vychází z Leg3Dr; Leg3Dr vychází z PerAn; vycházejí ze společného pramene) odpadá hypotéza, že by Perugijský anonym vycházel z Legendy tří druhů, neboť Perugijský anonym se vyjadřuje o Řehoři IX. jako o osobě žijící (43,1; 44,6-7; 45; 47,1), zatímco Legenda tří druhů o něm mluví jako o zesnulém (24,8). To znamená, že Perugijský anonym byl napsán před 22. srpnem 1241, kdy zemřel Řehoř IX. Lze předpokládat, že byl sepsán po 4. březnu 1240, pravděpodobném datu úmrtí bratra Silvestra, o jehož smrti se Perugijský anonym zmiňuje. Také Bernard z Quintavalle je Perugijským anonymem považován za osobu žijící (srv. 10-11; 20,5-21,6; 31,6), zatímco Legenda tří druhů ho považuje za zemřelého (39,7-8) (zemřel někdy v rozpětí let 1241-43). Navíc 96% textu Perugijského anonyma je obsaženo v Legendě tří druhů, kde tvoří 43% celkové velikosti. Navíc Legenda tří druhů jazykově vylepšuje paralelní místa, což svědčí o pozdějším datu jejího vzniku.

Pokud jde o místo vzniku, podle posledních analýz se zdá, že legenda O začátku je spíše assiského původu. Jeví se být reakcí na První životopis Tomáše z Celana, kde je ve zkažených rodičích sv. Františka vlastně odsouzena celá obchodnická vrstva města Assisi. Konkrétním příkladem může být i ospravedlňování assiských občanů a příbuzných sv. Františka, když se mu vysmívají (PerAn 17,6). Jednali sice tvrdě, ale měli k tomu důvod - podobnou situaci nezažili. A když se dále popisuje, že urážky a výsměch provázely bratry i v jiných městech, co jiného se tím chce říci než to, že v Assisi se vlastně nedělo nic zvláštního. Navíc legenda O začátku v prospěch Assiských zdůrazňuje obtíže, které bratři museli podstoupit mimo Assisi (PerAn 23,5-8).

Podle nezřetelné rukopisné tradice to vypadá tak, že po svém vzniku v assiském prostředí se tato legenda spolu s Životem svatého Jiljí z Assisi stala součástí knihovny Sacro Convento v Assisi, odkud ji nějaký bratr německého původu opsal pro konvent San Francesco al Prato v Perugii, kde byl velmi ctěn Jiljí z Assisi, neboť se tam nachází jeho hrob. Legenda O začátku totiž vypovídá mnohé právě i o životě tohoto světce. Rukopis z Assisi, který zřejmě pocházel z poloviny třináctého století, zmizel beze stopy. Rukopis z Perugie, podle kterého byla tato legenda nazvána, pocházel z první poloviny 15. století. Byl studován a opisován ještě v letech 1759-1765, ale i ten se pak ztratil. Naštěstí se kopie legendy uchovala díky bollandistům a její nejstarší exemplář se nyní nachází v minoritském konventu svatých apoštolů v Římě. Za nejstarší zprávu o existenci Perugijského anonyma vděčíme Bernardu z Bessy (okolo r. 1295), který jej sice výslovně nezmiňuje, ale cituje či shrnuje ve své Knize o chválách blaženého Františka celkem 20 odstavců z Perugijského anonyma. Legenda O začátku se dočkala prvního kritického vydání až v roce 1972.

Co se týče autora naší legendy, výzkumy prováděné různými vědci dospěly nakonec ke shodě. Když tři druhové sv. Františka, Lev, Rufín a Anděl, poslali Crescenciovi z Jesi historický materiál, který se jim podařilo shromáždit, přiložili k němu doprovodný dopis – známý list z Greggia z 11. srpna 1246. V tomto listě píší, že se opřeli mimo jiné i o svědectví jistého bratra Jana, druha ctihodného bratra Jiljího, který se právě prostřednictvím Jiljího a Bernarda dozvěděl mnohé věci o sv. Františkovi. Ona svědectví bratra Jana mohly být sepsané vzpomínky bratří Jiljího a Bernarda – a zřejmě tedy samotná legenda O začátku. Latinská sbírka Liber exemplorum fratrum minorum, složená před rokem 1276, uvádí jeden z předkládaných příkladů těmito slovy: „O tom ti podává zprávu bratr Jan, muž velké svatosti, který byl zvláštním druhem a zpovědníkem bratra Jiljího až do jeho smrti.“ Podávaný příklad pak doslova odpovídá jednomu úryvku z legendy O začátku. Tím je potvrzeno to, co tvrdil již list z Greccia, že autorem legendy O začátku je kněz Jan, druh a zpovědník bratra Jiljího. Dalším argumentem pro jeho autorství je použitý jazyk, který prozrazuje znalost jak civilního, tak i kanonického práva – což byla jedna z výhod městské šlechty. Posledním argumentem pro Janovo autorství je legenda sama, neboť nejčastěji citované osobnosti jsou právě bratři Bernard (šestkrát) a Jiljí (pětkrát), zatímco jiné, byť významnější osobnosti jsou citovány mnohem méně (maximálně třikrát). Celá jedna pětina díla přímo odkazuje na bratry Bernarda a Jiljího a tito dva bratři jsou hlavními protagonisty téměř všech příběhů vztahujících se k počátkům bratrského společenství založeného sv. Františkem. Většina příběhů a dialogů obsažených v legendě O začátku dává tušit, že pocházejí od očitých svědků, za které můžeme považovat výše zmíněné dva bratry.

O autorovi samotném toho mnoho nevíme. Bratr Jan se narodil okolo roku 1200, ale není známo kde. Je-li někdy označován jako Jan z Perugie, je to proto, že v tomto městě žil dlouhá léta po boku bratra Jiljího. Do Řádu musel vstoupit jako velmi mladý, někdy v letech 1215-1220. Má se za to, že bratra Jiljího začal doprovázet brzy po složení slibů, snad od doby, kdy bratr Jiljí pobýval v Rietti (1225-1226). Někdy v té době musel být vysvěcen na kněze, a od té chvíle se stal důvěrníkem a zpovědníkem bratra Jiljího. Všechno nasvědčuje tomu, že právě o něm se zmiňuje Život br. Jiljího, když podává zprávu o bratrovi, který ho doprovázel od roku 1226. A tentýž bratr ho pak podle životopisu doprovázel dalších třicet let (od roku 1232) v Monteripidu (Perugie) až do jeho smrti (1262). Má se za to, že po smrti br. Jiljího se bratr Jan přesunul do konventu S. Francesco al Prato v Perugii, kde byl blízko hrobu svého mistra a kde také zemřel někdy okolo roku 1270. Bratru Janovi je také připisováno autorství dalších spisů, jako je druhý životopis bratra Jiljího či životopis bratra Bernarda, což je velmi pravděpodobné vzhledem k jeho blízkosti oběma bratřím.

Celkově je pouze 40% textu legendy přejímáno z Prvního životopisu (ale s velkou svobodou), zbylých 60% tvoří nové epizody, které do té doby nebyly publikovány. Není důvodu, proč bychom tyto nové epizody neměli považovat za autentické. Místy, i když velmi zřídka, se zdá, že autor čerpá i z Života sv. Františka od Juliána ze Špýru. Velkou roli v legendě O začátku hrají spisy sv. Františka. Autor je ať už doslovně, či po paměti cituje asi třicetkrát. Cituje především z Napomenutí a z obou řeholí. První velkou novinou jsou podrobnosti o příchodu prvních bratří Bernarda, Petra a Silvestra (PerAn 10-13). Druhým velkým přínosem jsou informace o tom, jak lidé z okolních měst a vesnic vnímali první bratry, které vesměs považovali za blázny či opilce, a adekvátně tomu se k nim chovali (PerAn 15-18). Důležité je rovněž hledání vlastní identity, neboť bratři byli lidmi dotazováni, kdo vlastně jsou, ke kterému řádu patří? Na to odpovídali prostě: „Jsme kajícníci a pocházíme z města Assisi“ (PerAn 19,11). V té době ještě nešlo o řeholní řád, ale spíše o společenství kajícníků, jakých v té době bylo mnoho. Menší bratři v žádném případě neznamenali začátek kajícnického hnutí, ale spíše byli jeho produktem.

Podle legendy se tedy nejprve vytvořilo bratrské společenství kajícníků s všeobecnými pravidly života, jejichž základem bylo evangelium a chudoba pojatá jako nenávist k penězům (PerAn 30). Postupně si však sv. František začíná uvědomovat, že Bůh z nich chce mít velké společenství (PerAn 31). Proto se se svými bratry vydává do Říma, aby tam požádal papeže o schválení svého Řádu. Tam slíbil papeži poslušnost a ostatní bratři zase slíbili poslušnost jemu (PerAn 36). Tak vzniká základ nové instituce, kterou vytvářejí kapituly bratří, zachovávání Řehole, uspořádání do provincií, kazatelská služba a liturgické knihy. Tato institucionalizace má za důsledek také to, že společnost ztrácí své výhrady vůči bratřím. Po institucionalizaci přicházejí sídla. Zbožní lidé budují bratřím příbytky (PerAn 41). Bratři sami také zakládají klauzurované kláštery pro ženy a také Řád kajícníků pro ženaté a vdané. Teď už se všechna původní bratrstva nazývají řády. Tato evoluce bratrstva v řeholní řád souhlasí i s papežskými dokumenty.

Poslední zbývající problém – spojení Řádu s církví – byl pak vyřešen institucí kardinála protektora, kterým se stal kardinál Hugolin. Tento muž se také postaral o to, aby dosud jen ústně potvrzená Řehole nabyla konkrétních obrysů a byla potvrzena i písemně. Když pak biskupové viděli Řeholi potvrzenou papežem, dovolovali bratřím působit v jejich diecézích. Závěrem legendy O začátku je naplnění Františkovy předpovědi: „Zanedlouho k nám přijde mnoho moudrých, rozvážných a urozených a budou bydlet s námi“ (PerAn 47,7). To je tedy poselství, které legenda O začátku předkládá svým bratřím, aby nad ním meditovali a uváděli ho ve skutek.

Základní otázkou, kterou si legenda O začátku klade, je otázka, již položil Inocenc III. sv. Františkovi: je slučitelná instituce řádu s františkánským ideálem? v roce 1240 již nějaký čas existují mezi bratřími dva proudy. Jedni tvrdí, že řád je překážkou prvotnímu františkánskému ideálu, druzí to vnímají tak, že řád nevyžaduje ani tak kompromisy s ideálem, jako spíše jeho neustálé přizpůsobování době. Aby vysvětlil svůj postoj, autor legendy O začátku nejde cestou mytologizace zakladatele (jako Tomáš z Celana), ale volí pedagogický postup vysvětlení vývoje, kterým prošlo prvotní kajícnické bratrstvo na cestě k univerzálnímu řádu. Tomuto pedagogickému cíli je podřízeno celé vyprávění autora, který chce sdělit svým bratřím, že on, jenž na vlastní kůži prožil začátky kajícnického bratrstva, nevidí ve vývoji v řeholní řád zradu původního ideálu, ale naopak jediný způsob, jak obhájit původní ideál navzdory rostoucímu počtu bratří a jak ho natrvalo uchovat.

Autor nepíše Františkův životopis v pravém slova smyslu (tím se nejvíc odlišuje od Legendy tří druhů), ale popisuje zrod první komunity bratří a postupný rozvoj františkánského bratrského společenství v řeholní řád. Tomu nasvědčuje i nadpis, který v celé své délce zní: O začátku neboli založení Řádu a o skutcích těch menších bratří, kteří byli v řeholi první a byli druhy sv. Františka. Hlavními protagonisty jsou tedy druhové sv. Františka. To potvrzuje i prolog (PerAn 2,1-2), kde je důležité si všimnout, že František je stavěn do jedné řady s prvními bratry a že autor prohlašuje, že se jedná o jeho přímé svědectví. Nepíše tedy jen z doslechu, ale ze i své vlastní zkušenosti. Ty události, které legenda O začátku popisuje jako události prvních bratří, pak Legenda tří druhů přepisuje do podoby, kdy hlavním protagonistou se stává sv. František a vyprávění jsou poněkud delší.

Celé dílo je rozděleno do dvanácti kapitol doprovázených úvodem a závěrem. Tématicky ho můžeme rozdělit do čtyř částí: 1) Obrácení sv. Františka (ods. 3-9); 2) Příchod prvních bratří a jejich způsob života (10-30); 3) Schválení Řádu, jeho organizace a rozvoj (31-45); 4) Smrt a oslava sv. Františka (46-47). Hlavní část spisu (deset ze dvanácti kapitol) tedy tvoří historie založení a rozvoje Řádu. Ze struktury je jasné, že úmyslem autora nebylo podat pouze životopis sv. Františka, ale ani jen historii založení Řádu. Jak to sám vysvětluje v úvodu a v závěru, píše svým bratřím, aby jim na pozadí života zakladatele podal zprávu o vzniku a životě prvních bratří. Cílem však není jen historie, ale i poučení bratří, kteří nad čteným mají meditovat a uvádět to ve skutek. Studium obsahu Perugijského anonyma nám dovoluje také učinit závěr, že autor chce doplnit některé mezery v Prvním životopisu Tomáše z Celana a opravit jeho nepřesnosti. Nevětším doplňkem je právě ono období od obrácení sv. Františka po schválení Řádu Inocencem III. (PerAn 10-36). Mezi opravami najdeme jak zpřesnění použitých výrazů (např. ve snu o zbraních – srv. 1Cel 4-5 a PerAn 5), tak zasazení události do pravého historického kontextu (vidění ze Spoleta a jeho důsledky – 1Cel 5 a PerAn 6).

Autorova latina je hrubší a prostá, i když syntakticky a jazykově správná. Navzdory její jednoduchosti autor tu a tam zachovává nejčastěji cursus velox1, ale i jeho další formy.

Bratr Jan je skutečným historikem, který se snaží podat historii vznikajícího Řádu. V jeho díle nenalezneme ani hořkost, ani útoky na druhé a jen málo nostalgie. Je to nejpodrobnější svědek heroických začátků menších bratří, ale také člověk pevně zasazený do přítomnosti. Podobným způsobem přistupuje k vytváření své kroniky také Jordán z Giana roku 1262. Osoba sv. Franiška není idealizována, autor se ho snaží podat objektivně a seriózně.

 

1 Srv. Františkánské prameny II, ed. B. J. Štivar, Velehrad : Ottobre 12, 2003, str 8.