List klerikům

Obě verze tohoto listu, ve kterém se sv. František obrací ke kněžím, reagují na IV. lateránský koncil (1215) a na list Sane cum olim Honoria III. z 22. listopadu 1219, ve kterém jsou vyjmenovány nedostatky v eucharistické praxi. První verze tohoto listu byla napsána před Svatodušními svátky 1219. Jak o tom svědčí i Assiská kompilace 60,3-5 - František se neobracel jen k lidu Božímu, ale zvláště, když nacházel kostely v nepořádku, brával si místní kněze stranou a tam jim domlouval ohledně čistoty chrámu, posvátných nádob i péče o duše. Text listu byl pravděpodobně opsán přímo z autografu, tedy z originálu napsaného sv. Františkem, neboť v nejstarším rukopise se písař snažil napodobit i „Tau s hlavou“, což bylo znamení, kterým sv. František své listy často označoval. Obsah listu časem ztratil na významu, neboť ve 13. stol. došlo k velkému rozvoji eucharistické úcty. Druhá verze byla napsána po návratu sv. Františka z Východu (léto 1220) – v návaznosti na Sane cum olim, kde se papež odvolává na Boží vůli obsaženou v Písmu svatém - a vydává předpisy o eucharistické úctě. František tehdy zřejmě doplnil svůj původní list o to, co bylo obsaženo v Sane cum olim. Zatímco papež mluvil jen o eucharistické úctě, František ji neoddělitelně spojuje s úctou ke slovu Božímu. Jelikož se druhá verze listu od té první příliš neliší, jsou změny ve druhé verzi v tomto vydání zaneseny pouze do poznámek pod čarou. Charakteristické pro Františka také je, že nenapomíná jen druhé, ale i sebe. Poprvé se zde také objevuje jeho výzva k opisování listu. Že u Františkových současníků našla odezvu, to dokládá i čin mnichů ze Subiaca, kteří ho opsali spolu s dalšími důležitými dokumenty do misálu svého opatství.

 

 

1 Uvažme, my všichni klerici, jak velký hřích a nevědomost někteří mají ve vztahu k nejsvětějšímu tělu a krvi našeho Pána Ježíše Krista, k jeho nejsvětějším jménům a napsaným slovům1, která [jeho] tělo posvěcují2. Víme, že tělo [Páně] nemůže být, pokud by dříve nebylo posvěceno slovem. Na tomto světě totiž nic nemáme a tělesně nevidíme ze samotného Nejvyššího než jen tělo a krev, jména a slova, jimiž jsme byli stvořeni a vykoupeni ze smrti do života3.

Všichni ti, kdo vysluhují tato nejsvětější tajemství4, ať si uvědomí, a především ti, kdo nedovoleně5 vysluhují, jak ubohé jsou kalichy, korporály a plátna, na nichž je proměňováno jeho tělo a krev6. A mnozí je dávají na nevhodná místa a nechávají je tam7, neuctivě je přenášejí, nehodně přijímají a bez rozlišování podávají ostatním. Také po jménech [Páně] a jeho psaných slovech se někdy šlape nohama; protože [jen] z přirozenosti člověk nevnímá to, co je Boží8.

Nepohne s námi v těchto věcech zbožná úcta, když sám dobrý Pán se vydává do našich rukou a my s ním zacházíme a každodenně ho svými ústy přijímáme? Cožpak nevíme, že musíme přijít do jeho rukou? 10  Napravme se tedy ve všech těchto i jiných věcech rychle a pevně. 11 Kdekoliv by bylo nejsvětější tělo našeho Pána Ježíše Krista nedovoleně umístěno a ponecháno, ať je z toho místa odstraněno a uloženo na místo vzácné a zamčeno9.

12 Podobně i napsaná jména a slova Páně, kdekoli by se nalézala na nečistých místech, ať jsou posbírána a musí být uložena na čestném místě. 13 Toto vše až do konce jsou všichni klerici zavázáni zachovávat víc než cokoliv jiného10. 14 A kdo to neučiní, ať vědí11, že v den soudu budou vydávat účet před naším Pánem Ježíšem Kristem12. 15 A ti, kdo opíší tento list, aby mohl být lépe zachováván, ať vědí, že jsou požehnáni od Pána Boha.

 

1 Zřejmě jde o dřevěné tabulky, na kterých mívali kněží napsána slova proměňování, aby je při mši vyslovovali přesně.

2 Sv. František často používá ještě předscholastických výrazů. V tomto případě sloveso sanctificare ve spojení s proměňováním těla Páně. Pro scholastika by bylo správnější sacrificare nebo consecrare. Bylo by tedy možné v těchto případech překládat místo posvěcují také proměňují.

3 1 Jan 3,14.

4 2. verze má: „nejsvětější služby“.

5 2. verze má: „bez úcty“.

6 2. verze vynechává „jeho“ a místo toho dodává: „našeho Pána“.

7 Zde je patrný vliv IV. lateránského koncilu, který v kán. 19 stanoví: Nařizujeme také, že výše uvedené kostely, nádoby, korporály a roucha musejí být udržovány čisté. Neboť je absurdní, aby v posvátných věcech byla tolerována špína, která je nemyslitelná i ve věcech světských.

8 1 Kor 2,14.

9 Zde je patrný vliv IV. lateránského koncilu, který v kán. 20 stanoví: Vyhlašujeme, že křižmo a Eucharistie musejí být ve všech kostelích na vhodně chráněných místech opatřených zámky na klíč, aby se k nim nemohly dostat zbrklé a nerozumné osoby a nemohly je použít k bezbožným a rouhačským účelům.

10 Celý tento verš zní ve 2. verzi takto: „A víme, že toto vše jsme zavázáni zachovávat podle přikázání Páně a ustanovení svaté matky Církve.“ Části této věty jsou doslova převzaty z buly Sane cum olim. Mimo jiné je to také jeden z důkazů Františkovy aktivní spolupráce s papežem.

11 2. verze má: „ať ví“.

12 Srv. Mt 12,36.