Píseň bratra Slunce

Píseň bratra Slunce bývá také nazývána jako Chvalozpěv stvoření. Ohledně jejího vzniku koluje několik hypotéz. Nejvíce pravděpodobné se zdá, že byla složena u Sv. Damiána v období od zimy 1224 do léta 1225. Originál je v umbrijském nářečí. Byla zřejmě skládána na dvakrát až na třikrát, přičemž poslední odstavec o smrti přidal sv. František až v posledním roce svého života. Podle některých autorů však vznikla tato píseň najednou. 1Cel 80-81 svědčí o Františkově zvyku nazývat různá stvoření bratry a sestrami i o jeho chválách stvoření, ke kterým vyzýval podobně jako tři mládenci v peci. A ještě víc! Když šel a přemýšlel nebo zpíval o Ježíši, úplně zapomněl na cestu a všechny živly vyzýval ke chvále Ježíše (1Cel 115). Také Jindřich d’Avranches ve své Veršované legendě o sv. Františkovi 11,1-45 píše, že František vyzýval jako tři mládenci v ohnivé peci všechno stvoření ke chvále Boží, a hned k tomu dodává, že nazýval stvoření bratry a sestrami. A pak ta stvoření vyjmenovává (s patřičným básnickým rozvinutím) v pořadí, v jakém jsou v Písni bratra Slunce. Zdá se tedy, že básník Jindřich d’Avranches tento text dobře znal. I události okolo smrti sv. Františka (ve spojitosti s Písní bratra Slunce) popisuje informovaněji než Celano. Celano se ve svém Druhém životopise znovu vrací k Písni bratra Slunce a říká, že ji František složil poté, co prožil ve svém trápení velkou útěchu od Pána (2Cel 213), a pak popisuje, co se odehrálo těsně před Františkovou smrtí: Také všechny ostatní tvory přizval k chvále Boží a slovy písně, kterou dříve složil, je vyzýval, aby Boha milovali. Dokonce i smrt, všem hroznou a nenáviděnou, vyzval k chvále. Šel jí radostně vstříc a zval ji jako hosta (2Cel 217).

V assiském rukopise nacházíme před samotným textem písně tento úvod: Začínají chvály stvoření, které složil blažený František ke cti a chvále Boží, když byl nemocný u Sv. Damiána. Bohužel se nám nedochoval žádný notový zápis, který by obsahoval melodii této písně. Zatímco Celano vidí jako biblický vzor této písně píseň tří mladíků v ohnivé peci, sv. Bonaventura jej zase vidí v Žalmu 148 (VětLeg IX,1,9). Na obou něco může být. Je třeba umět spojit toto Františkovo nadšení pro stvoření s některými jeho výrazy na adresu těla a světa, abychom pochopili, že neodsuzuje tělo a svět jako takové, ale pouze to, co je spojuje s hříchem. A právě tato píseň je toho důkazem.

 

      1 Nejvyšší, všemohoucí, dobrý Pane,

tobě patří chvála, sláva, čest a každé dobrořečení.1 

      2 Náleží jen tobě, Nejvyšší,

a žádný člověk není hoden vyslovit tvé jméno.

      3 Buď pochválen, můj Pane, spolu se vším svým stvořením2,

především s panem bratrem Sluncem,

jenž je dnem a skrze něhož nám dáváš světlo.

      4 A on je krásný a září velikým jasem;

tvým, Nejvyšší, je obrazem.

      5 Buď pochválen, můj Pane, za3 sestru Lunu a za hvězdy4,

na nebi jsi je stvořil jasné, vzácné a krásné.

      6 Buď pochválen, můj Pane, za bratra vítr,

za vzduch a oblaka, za jasnou oblohu a každé počasí5,

jímž dáváš svým tvorům obživu6.

      7 Buď pochválen, můj Pane, za sestru vodu7,

která je moc užitečná, pokorná, vzácná a čistá.

      8 Buď pochválen, můj Pane, za bratra oheň8,

kterým osvětluješ noc9,

a on je krásný, veselý, silný a mocný.

      9 Buď pochválen, můj Pane, za naši sestru, matku Zemi10,

která nás živí a stará se o nás

a vydává rozličné plody s pestrými květy a bylinami11.

      10 Buď pochválen, můj Pane, za ty, kdo odpouštějí pro tvou lásku12

a snášejí křehkost a trápení.

      11 Blaze těm, kdo to snášejí pokojně,

neboť tebou, Nejvyšší, budou korunováni.13 

      12 Buď pochválen, můj Pane, za sestru smrt těla14,

které žádný živý člověk nemůže uniknout.

      13 Běda těm, kdo zemřou ve smrtelných hříších;

blaze těm, které nalezne [ve shodě s] tvou nejsvětější vůlí,

protože druhá smrt jim neublíží15.

      14 Chvalte mého Pána a dobrořečte mu16,

děkujte mu a služte mu s velkou pokorou.

 

1 Srv. Zj 4,9.11.

2 Srv. Tob 8,5.

3 Tento a následující verše (latinské per) by bylo možné překládat nejen za…, ale i skrze… nebo sedmým pádem, např. sestrou Lunou. Pro první variantu hovoří verše 3-4, kde je chválen Pán s panem bratrem Sluncem, není tedy zváno Slunce, aby chválilo Pána, ale Pána a celé jeho stvoření chválí autor písně.

4 Srv. Žl 148,3.

5 Srv. Dan 3,64-65.

6 Srv. Žl 103[104],13-14.

7 Srv. Žl 148, 4-5.

8 Srv. Dan 3,66.

9 Srv. Žl 77[78],14.

10 Srv. Dan 3,74.

11 Srv. Žl 103[104], 13-14.

12 Srv. Mt 6,12.

13 Okolnosti vzniku tohoto verše popisuje Zrc 101,1-16: Toho času, co blažený František složil Píseň o bratru Slunci, povstala veliká hádka mezi biskupem a starostou assiským. Biskup vyobcoval starostu z církve a nařídil, aby mu nikdo nic neprodával, nic od něho nekupoval a neuzavíral s ním žádnou smlouvu.

Blažený František byl tenkrát nemocen, a když se o tom doslechl, velmi se zarmoutil. Zvláště ho mrzelo to, že nikdo se nestaral, aby sjednal smír. I řekl svým bratřím: »Je to pro nás, služebníky Boží, veliká hanba, že biskup a starosta se tak nenávidí a že není člověka, který by je chtěl usmířit.« A tu ihned přidal k této Písni tyto verše:

»Buď pochválen … korunováni.« Potom zavolal k sobě jednoho bratra a řekl mu: »Jdi ke starostovi a mým jménem ho požádej, aby šel s obecními radními i se všemi, které chce vzít s sebou, k biskupskému domu.«

A když ten bratr odešel, druhým dvěma rozkázal: »Jděte k biskupovi a ke starostovi a jeho družině a zazpívejte jim Píseň o bratru Slunci! Důvěřuji v Pána, že ihned obměkčí jejich srdce a že se vrátí k dřívější lásce a přátelství.« Když se všichni shromáždili na náměstí před biskupským domem, vyšli ze zástupu oni dva bratři a jeden z nich pravil: »Blažený František složil ve své nemoci Píseň na Hospodina za jeho tvory, k jeho chvále a povzbuzení bližních. Teď vás prosí, abyste ji vyslechli s velikou zbožností.« I začali zpívat. Starosta ihned vstal a se sepjatýma rukama zbožně naslouchal Písni jak evangeliu a zaslzel. On velmi důvěřoval blaženému Františkovi a miloval ho. Když dozněla Píseň, řekl starosta přede všemi: »Upřímně se vyznávám přede všemi, že odpouštím nejen biskupovi, kterého mám ctít jako svého pána, ale že bych odpustil i tomu člověku, který by zabil mého bratra nebo syna.« Poté padl biskupovi k nohám a pravil: »Hle jsem ochoten dát vám takové zadostiučinění, jaké uznáte za vhodné. Chci tak učinit z lásky k Pánu našemu Ježíši Kristu a jeho služebníku, blaženému Františkovi.« Biskup pak vztáhl ruce, zvedl ho a řekl: »Já jsem měl být pro svůj úřad pokorný, ale poněvadž mám prudkou povahu, odpusť mně i ty.« A pak se velmi vlídně a laskavě objali a políbili.

14 Okolnosti vzniku této sloky popisuje Zrc 123,8-12: Byl však naplněn novou radostí když slyšel, že sestra smrt je již tak blízko. A takto začal chválit Pána: »Když je to tedy vůle Boží a brzy již umřu, zavolej bratra Lva a Anděla, ať mi zazpívají o sestře smrti.« Ti dva bratři přišli, stanuli před ním plni smutku a bolesti a se slzami v očích začali zpívat Píseň o bratru Slunci a jiných tvorech Páně, kterou světec složil. A tu on před poslední sloku té písně přidal několik veršů o sestře smrti a sám zpíval: »Buď pochválen … jim neublíží.«

15 Srv. Zj 2,11; 20,6.

16 Srv. Dan 3,85.