Úvod k legendám o sv. Františkovi

Mohli bychom se ptát, proč vlastně čerpat z Františkových životopisů, když máme přímo jeho spisy? Jenže v jeho spisech není zachyceno mnoho historických událostí, které dokreslují jak atmosféru doby, tak i podhoubí, ze kterého Františkovy ideály vyrůstaly. Proto se při snaze pochopit a proniknout ducha světce z Assisi bez jeho životopisů neobejdeme. Musíme se tedy zabývat i hodnotou jednotlivých biografií. Hodnocení životopisů sv. Františka není jednoduché. Nelze jednoduše říct, že čím mladší životopis, tím méně historických skutečností nám o našem světci může sdělit. Díla, která byla napsána s odstupem let od Františkovy smrti, nejsou jen novým pohledem doby a autora na sv. Františka, neboť tito pozdější autoři často čerpají z velmi starých pramenů, které dřívější životopisci ani neznali. Historická svědectví o našem světci jsou různorodá, neboť jeho poselství je tak obsáhlé, že samo o sobě vylučuje jednostranný pohled.

Je dobré si také připomenout poněkud dramatické události, které provázely počátky františkánské biografie. Postupem času se bratři menší rozšířili i do zaalpských zemí. V Řádu v té době již bylo mnoho bratří, kteří osobně neznali sv. Františka; mnozí se ho snažili interpretovat po svém, a tak došlo nakonec k tomu, že bratři shromáždění na generální kapitule v Narboně, vedeni starostí o jednotnou formaci v celém Řádu, pověřili tehdejšího generálního ministra, sv. Bonaventuru, aby vypracoval novou legendu o sv. Františkovi. Větší legenda, jak byla nazvána, byla dokončena roku 1262. O rok později byla na generální kapitule v Pise schválena. Roku 1263 tedy vzniká „oficiální podání“ sv. Františka, kterým se řídil i malíř Giotto, který vytvořil světoznámou sérii fresek, která zdobí horní baziliku sv. Františka v Assisi. Generální kapitula konaná v Paříži roku 1266 však zašla ještě dál a prohlásila Větší legendu za jediný oficiální životopis sv. Františka a nařídila zničit všechny předcházející životopisy. Toto nařízení nebylo naštěstí provedeno důsledně, a tak se nám dochovala většina předcházejícího životopisného materiálu, a to jak ve finální podobě (hotové legendy), tak i v životopisných fragmentech, které později našly své uplatnění v nově vznikajících legendách (navzdory oficiálnímu životopisu).

Při četbě františkánské hagiorafie nesmíme zapomínat na to, že pojetí historické skutečnosti bylo ve středověku jiné, než je dnes. Popis historické události byl pro středověkého životopisce příležitostí vytvořit znamení, v němž je skryt hlubší význam. Nás dnes spíše zajímá, co se skutečně událo. Středověk chápal jako skutečnou událost to, co vyjevovalo vyšší pravdu. Proto např. bratr Lev (pokud je autorem AssKom), považuje za důležitější duchovní podstatu Františkova ideálu a jí přizpůsobuje skutečnost historickou. Při četbě legendy je pak nutono se ptát, zda jde opravdu o historickou událost, nebo o myšlenku, kterou chce autor čtenáři sdělit vymyšleným příběhem.

Samotné slovo hagiografie je řeckého původu. Je složeno ze dvou slov: hagios – svatý a grafein – psát. V širším slova smylu to tedy může znamenat jakýkoliv traktát o posvátnu či o svatých. V užším pojetí se hagiografie zabývá životopisy svatých. Hagiografie má velmi blízko k historii, i když nemá v úmyslu pouze zapisovat historické události. Má mnoho společného s teologií, neboť hagiografické texty jsou často i výrazem spirituality, liturgie a pastorace. Jde o literaturu popularizační a vzdělávací, která si klade za cíl přiblížit lidem teologické skutečnosti tím, že je demonstruje na konkrétním životě světce.

Mnohé vzpomínky na sv. Františka byly uchovávány sestrami v klášteře Svatého Damiána. Sestry byly v úzkém spojení s bratrem Lvem a ostatními Františkovými druhy, a tak se nelze divit, že sv. Klára a její sestry někdy neuchovaly „čistou vzpomínku“ na zakladatele, ale že jejich paměť s postupem času přidávala do Františkova života i mnohé zázračné prvky, které např. První životopis Tomáše z Celana neuvádí (např. mluvící kříž u sv. Damiána).

Otevřenou otázkou zůstává, zda jsou výroky sv. Františka, které nám jednotlivé životopisy přinášejí, opravdu původní. Někteří soudí, že za opravdu Fratniškovy můžeme považovat ty výroky, které různé životopisy podávají v nezměněné podobě. Františkánská hagiografie je ve 13. a 14. století tak bohatá a různorodá, že to nemá obdoby v žádné jiné středověké náboženské zkušenosti, ať už individuální či skupinové. Najdeme v ní legendy v klasickém pojetí, dále liturgické legendy, veršované legendy, kompilace, zrcadla, kvítky i martyrologia. A to jsme ještě vynechali hagiografické části františkánských kronik.

Nejdůležitějším literárním druhem začínající františkánské hagiografie byly životy a zázraky. Obvykle byly sepsány formou legend, do nichž můžeme zařadit i passiones martyrum, což byla vyprávění o mučednické smrti svatých. V té době mělo slovo legenda jiný význam, než má dnes. Latinské legendus totiž znamená to, co se má číst, a nikoliv nějakou báji či smyšlenou pověst, jak tomuto slovu rozumíme dnes. U legendy musíme počítat s dvojím prvkem. S historickou skutečností na jedné straně a s její úpravou danou lidovým pojetím na straně druhé. Ve většině případů byla legenda životopisem světce, který se měl číst v refektáři řeholníků při jídle nebo při noční modlitbě breviáře v předvečer svátku dotyčného světce, či se předčítal věřícím shromážděným kolem světcova hrobu. Cílem hagiografické legendy nebylo podat vyčerpávající životopis světce, ani se zdržovat u detailů z jeho všedního života, ale oslavit svatost jeho života. Z tohoto důvodu se legendy příliš nezajímají o lidskou stránku světce, o jeho osobnost a vývoj, ale mnohem větší zájem věnují jeho ctnostem a zázrakům. Svatost tak často zastiňuje lidskou podstatu světcovy osobnosti.

Oficiální legendy se také musely vyznačovat určitou krásou jazyka a zachovávat pravidla ars dictandi (umění diktovat). Tak zvaný cursus, čili rytmická próza, zachovával určitou harmonii v přízvucích použitých slov a v kadencích závěrečných frází. Šlo o jistý druh literárního umění, kterým se vyznačovala latinská literatura a které pod jejím vlivem přijaly i středověké papežské dokumenty. Cursus se vyskytuje ve čtyřech typech, podle přízvuku použitých výrazů, a to: planus, tardus, velox a trispondiacus. Podle použitého typu cursu pak předčítající měl klesnout hlasem či udělat pauzu tak, aby čtený text byl nejen srozumitelný, ale také harmonický. Cursus není něčím uměle vytvořeným, ale patří k samé podstatě latinského jazyka, jehož přirozený rytmus vystihuje. Dovede ho použít jen ten, kdo si osvojí latinu tak, že dokáže vnímat i její melodii.

Opravdová legenda se vyznačuje kompaktností a časovou sousledností vyprávění. Tím se liší od kvítků či kompilací, což jsou dva literární druhy, které se rovněž ve františkánské hagiografii hojně vyskytují. Tyto literární druhy totiž pouze sromažďují komické či zajímavé nebo poučné historky ze světcova života a často je kladou vedle sebe, aniž by se autor staral o jejich časovou souslednost či vnitřní logiku. Setkáme se však i s tím, že jsou jako legendy někdy označovány kompilace, kterým ona zmíněná vnitřní jednota schází a nejsou tudíž legendami v pravém slova smyslu.

Ve františkánské hagiografii se také setkáme se zrcadly, což je také středověký typ životopisu, který systematicky podává události ze života světce tak, aby vytvořil jeho dokonalý obraz. Tedy zrcadlo, ve kterém by čtenář mohl hledat svou vlastní identitu. Tato zrcadla mají význam především pro poznání pojetí asketiky, ideálů a záměrů těch, kdo je napsali a snažili se tak podat dotyčného světce určitým specifickým způsobem. Při tom je potřeba brát v úvahu, že zrcadla nenalezneme jen jako ucelená díla, ale i v rámci legend, jako je tomu třeba v případě Druhého životopisu Tomáše z Celana od odstavce 26 nebo v samotném jádru Větší legendy (V.– XII. kapitola).

Pro františkánskou hagiografii měly velký význam také kanonizační procesy, které tehdy procházely bouřlivým vývojem. Ty totiž sledovaly dvojí cíl. Jednak měly prostřednictvím svědectví různých osob ověřit svatost kandidáta svatořečení, ale také shromáždit dostatek historických informací pro kanonizační bulu a často i pro oficiální legendu (jak tomu bylo kupříkladu v případě Prvního životopisu a Legendy o svaté Kláře).

Pro tehdejší hagiografii byly velmi významné zázraky. I středověku bylo jasné, že zázraky nedělají světce, ale že je lze chápat jako potvrzení svatosti dotyčné osoby. Pro středověk neexistuje svatost bez zázraků. Proto si životopisci dávají záležet, aby patřičným způsobem podali zázraky svého hrdiny.

První a nejdůležitejší charakteristikou středověké legendy je kristocentrismus. Kristus je základním bodem, od kterého se odvíjejí nejen dějiny spásy všeobecně, ale i konktrétní život světce. Další významnou charakteristikou je to, že legenda má katechetický cíl – nabídnout světcovy ctnosti jako životní program pro křesťana. Proto zdůrazňuje a vybírá některé epizody ze světcova života, zatímco jiné vynechává. Ve středověkých legendách najdeme velmi příbuzná témata, která se opakují od legendy k legendě. Snaží se tak vytvořit určitou typologii světce (např. poustevníka, mnicha, opata, mnišky…). Cíl je vždy stejný – dát vzor křesťanské svatosti, která je inspirována Biblí.

Součástí středověké legendy je většinou i prolog. Ten, kromě užitečných údajů, jako je úmysl autora a klíč k interpretaci jeho díla, obsahuje i některé typické části, které se vyskytují u většiny prologů. Následující části vlastně tvoří literární druh středověkého prologu k legendě:

  • Narážky na klasická díla či na nejvýznamnější křesťanskou hagiografii.

  • Prohlášení týkající se redakční práce – krátkost díla a držení se skutečných událostí.

  • Představení života světce jako vzoru k následování.

  • Nářky autora nad obtížností úkolu, který mu byl dán. Omluva za nedokonalý jazyk. Jde o literární obraty, kterými si autor chce zajistit shovívavost čtenářů.

  • Autor často tvrdí, že píše z poslušnosti a inspirován Boží milostí.

  • Modlitba většinou směřuje ke Kristu či k Duchu svatému.

  • V některých případech má prolog formu věnování.

  • Obvykle prolog končí obsahem představovaného díla.

Jako typické literární prvky středověkých legend můžeme uvést tyto:

  • Jisté biblické pasáže objevující se na začátku světcova obrácení.

  • Obrácení popisované jako „pohrdnutí světem“.

  • Seznamy ctností, které vytvářejí duchovní obraz světce.

  • Touha po mučednictví a význam, který je jí přikládán.

  • Boj s ďáblem a pokušení.

  • Představení světce jako „vojína Kristova“.

  • Světcovy prorocké schopnosti, rovněž jeho schopnost vidět do duše.

  • Zvláštní bratrský vztah světce ke zvířatům a k přírodě vůbec.

  • Zvláštní zázračné události, např. skála, která se otevře, aby světce ochránila.

  • Zvláštní vztah k lupičům a darebákům, kteří se obracejí pod světcovým vlivem.

  • Milosrdný vztah k malomocným.

  • Některé přehnané způsoby asketického života.

  • Proměňování vody ve víno.

  • Vyhánění zlých duchů.

  • Použití doxologie1 na konci části legendy či v jejím závěru.

Tyto literární obraty jistě popisují mnohé, čím jsou si jednotliví světci podobní, takže je nelze brát jako zcela vymyšlené. Je nutné je však srovnávat s jinými legendami, abychom se dobrali toho, čím byl vlastně dotyčný světec originální. Autoři legend si totiž často v těchto případech počínali tak, že text převzali z některé z předchozích legend, a pouze jeho obsah upravili tak, aby odpovídal novému světci. Ty případy, které se v téměř identické podobě vyskytují ve všech legendách, pak nelze brát úplně vážně.

V tomto dílu Františkánských pramenů se setkáváme s nejstaršími životopisy sv. Františka, které vznikaly v rozpětí let 1226-1235. Tedy v době od smrti našeho světce do výzvy generálního ministra Crescencia z Jesi (4.10.1244), který pobídl bratry k tomu, aby sepsali všechny vzpomínky na sv. Františka. Na základě těchto materiálů pak vznikaly další světcovy životopisy, s nimiž se setkáme ve třetím svazku. V plánovaném čtvrtém svazku se pak setkáme s životopisy, které vznikaly po roce 1260, kdy se generální kapitula rozhodla „udělat pořádek“ ve Františkově hagiografii. Pravděpodobné chronologické uspořádání životopisů sv. Františka znázorňuje následující tabulka

1226-1235

zkratka

celý název

datum vzniku

OlistEl

Okružní list bratra Eliáše o smrti svatého Františka

1226-1620

ÚmChud

Posvátná úmluva svatého Františka s paní Chudobou

1227-1250

1Cel

(Tomáš z Celana) První životopis svatého Františka

1228-1229

ChórLeg

(Tomáš z Celana) Chórová legenda

1230-1232

VerLeg

(Jindřich d’Avranches) Veršovaná legenda o svatém Františkovi

1232-1234

OfFr

(Julián ze Špýru) Oficium o svatém Františkovi

1232-1235

ŽivFran

(Julián ze Špýru) Život svatého Františka

1232-1235

1240-1253

PerAn

(Perugijský anonym) O začátku neboli založení Řádu

1240-1241

Leg3Dr

Legenda tří druhů

1246

2Cel

(Tomáš z Celana) Druhý životopis svatého Františka

1247

PojZáz

(Tomáš z Celana) Pojednání o zázracích blaženého Františka

1250-1253

po r. 1260

VětLeg

(Bonaventura z Bagnoregia) Větší legenda o svatém Františkovi

1262

MenLeg

(Bonaventura z Bagnoregia) Menší legenda o svatém Františkovi

1262

KnChval

(Bernard z Bessy) Kniha o chválách blaženého Františka

1279

AssKom

Assiská kompilace [Perugijská legenda]

1310-1312

ZrcMen

Zrcadlo dokonalosti (menší)

1290-1318

Zrc

Zrcadlo dokonalosti

1318

SktFr

Skutky blaženého Františka a jeho druhů

1327-1337

1 Oslavný chvalozpěv ke cti Boží – jako např. 1Cel 151,3.