XVI. kapitola

Jak byli zvoleni první ministři a jak byli posláni do světa

62. Po jedenácti letech od založení Řádu, když se bratři rozmnožili počtem i zásluhami, byli zvoleni ministři, kteří byli s několika dalšími bratry posláni do různých krajů světa, kde byla ctěna a zachovávána katolická víra. Ti byli sice v některých krajích přijímáni, ale nebylo jim dovoleno stavět tam obydlí. Z jiných krajů byli vyhnáni, kdyby snad byli nevěřícími, protože ačkoli jmenovaný pan Inocenc III. schválil Řád i jejich řeholi, nepotvrdil to svým listem, pročež bratři mnoho zkusili od kleriků i laiků. Z tohoto důvodu byli bratři nuceni utéci z různých zemí a takto stísněni a ztrýzněni, nejednou i okradeni a zbiti lupiči, se vraceli s velkou hořkostí k blaženému Františkovi. Takto trpěli téměř ve všech zaalpských zemích, jako v Německu, v Uhrách a v mnoha dalších.

Když to bylo oznámeno výše zmíněnému panu kardinálovi, zavolal si k sobě blaženého Františka a zavedl ho k panu papeži Honoriovi, protože pan Inocenc byl již mrtev. A tak byla nová řehole, sepsaná Františkem pod Kristovým vedením, slavnostně potvrzena tímtéž panem Honoriem a opatřena bulou1. V této Řeholi byl prodloužen termín kapituly, aby byli bratři ze vzdálených míst ušetřeni námahy.

63. Blažený František také slíbil, že požádá zmíněného pana papeže Honoria o jednoho z kardinálů římské církve jakoby za papeže pro svůj Řád, jistěže o zmíněného ostijského pána, k němuž by se mohli bratři utíkat se svými záležitostmi.

Blažený František měl totiž vidění, které ho mohlo přivést k tomu, aby požádal o kardinála a svěřil Řád římské církvi. Viděl totiž maličkou černou kvočnu, která měla opeřené pařáty jako holubice domácí. Ta měla tolik kuřátek, že je nemohla shromáždit pod svými křídly, a tak kuřátka pobíhala kolem slepičky a zůstávala venku.

Když se probudil ze snu a začal o onom vidění přemýšlet, ihned skrze Ducha svatého pochopil, že tou kvočnou je on sám, a řekl: „Já jsem ona kvočna, malý postavou a od přirozenosti snědý, mám být prostý jako holubice a na křídlech lásky mám ctnostmi vzlétnout až k nebi. Pán mi však pro své milosrdenství dal a ještě dá mnoho synů, které svou silou nebudu moci ochránit, proto je třeba, abych je svěřil svaté církvi, aby je ukryla do stínu svých křídel2 a vedla je.“

64. Po několika letech od onoho vidění přišel blažený František do Říma a navštívil pána z Ostie. Ten mu uložil, aby s ním šel následujícího rána na kurii, protože si přál, aby on sám před panem papežem i před kardinály kázal a zbožně a s láskou jim svěřil svůj Řád. A třebaže se blažený František vymlouval, že je prostý a neučený, přesto s ním na kurii musel jít.

Když se blažený František dostavil před papeže a kardinály, přijali ho s velkou radostí a on povstal a kázal jim, jak jen mu vnukalo pomazání Ducha svatého. Když dokončil kázání, svěřil svůj Řád panu papeži a všem kardinálům. Pan papež i páni kardinálové byli jeho kázáním velice povzbuzeni a jejich srdce byla hluboce pohnuta láskou k Řádu.

65. Pak řekl blažený František nejvyššímu veleknězi: „Pane, soucítím s vámi pro vaši ustavičnou starost a námahu, se kterou musíte bdít nad Boží církví. Velmi se stydím, že máte s námi, menšími bratry, tolik starostí a práce. Vždyť když se k vám nemůže dostat mnoho urozených a bohatých a tolik řeholníků, musíme pociťovat ještě větší bázeň a zahanbení my, kteří jsme chudší a méně významní než ostatní řeholníci, nejenom proto, že jsme k vám směli přistoupit, ale i jen proto, že jsme směli stát u vašich dveří a mohli se odvážit tlouci na stánek síly křesťanů. Proto vaši Svatost pokorně a oddaně žádám, aby nám ráčila povolit mít za papeže3 tohoto pána z Ostie, aby se k němu bratři v případě potřeby mohli utíkat, ovšem vždy při zachování vaší převznešené důstojnosti.“

Panu papeži se taková žádost zalíbila a dopřál blaženému Františkovi zmíněného pána z Ostie, kterého ustanovil za nejdůstojnějšího protektora jeho Řádu.

66. Ten, z pověření pana papeže, jako dobrý ochránce rozprostřel své ruce na ochranu bratří a napsal mnoha prelátům, kteří bratry pronásledovali, aby se jim více nestavěli na odpor, ale spíše aby jim poskytli radu i pomoc, když budou kázat a usazovat se v jejich krajích, protože jsou dobrými a svatými řeholníky, potvrzenými autoritou Apoštolského stolce. Podobně i mnozí další kardinálové rozeslali své listy za stejným účelem.

Proto po následující kapitule, kdy blažený František povolil ministrům přijímat bratry do Řádu a poslal je do zmíněných zemí, vzali si s sebou také listy kardinálů a Řeholi potvrzenou apoštolskou bulou. Když to všechno zmínění preláti viděli a přesvědčili se o pravosti jejich doporučení, ochotně dovolili bratřím, aby se v jejich krajích usadili, stavěli domy a kázali. A tak, když tam bratři na jejich území pobývali a kázali, mnozí viděli jejich pokorné a svaté chování a naslouchali jejich přesladkým slovům, která dojímala a zapalovala mysl láskou k Bohu a k praktickému pokání, přicházeli k nim a s horlivostí a s pokorou přijímali hábit svaté Řehole.

67. Když tedy blažený František viděl víru a lásku, jakou projevoval zmíněný pán z Ostie bratřím, sám ho ve svém srdci hluboce miloval. A protože ze zjevení Božího dopředu věděl, že se stane nejvyšším veleknězem, vždy mu to předpovídal v listech, které mu psal, když ho nazýval otcem celého světa. Tak mu totiž psal: „V Kristu ctihodnému otci celého světa atd.“

Za krátkou dobu, když zemřel pan papež Honorius III., byl za nejvyššího velekněze zvolen pán z Ostie, který přijal jméno Řehoř IX., a byl až do své smrti jak bratřím, tak i jiným řeholníkům, ale zvláště Kristovým chudým zvláštním dobrodincem a ochráncem. Proto se ne bez důvodu věří, že byl začleněn do společenství svatých4.

 

XVII. kapitola

O přesvaté smrti blaženého Františka a jak dva roky předtím obdržel rány našeho Pána Ježíše Krista5

68. Apoštolský muž František dvacet let od té doby, kdy dokonale přilnul ke Kristu a následoval život i šlépěje apoštolů, v neděli, čtvrtého října, léta Páně 1226 od vtělení, odešel přešťastně ke Kristu. Po mnoha námahách dosáhl věčného odpočinutí a zasloužil si předstoupit před tvář svého Pána.

Jeden z jeho učedníků, proslulý svou svatostí, viděl jeho duši jako hvězdu velikosti měsíce a zářící více než slunce, jak se nad mnoha vodami6 vznáší na bělostném obláčku7 a přímou cestou vystupuje do nebe.

Mnoho se totiž namáhal na vinici Páně, byl horlivý a vytrvalý v modlitbě, v postech a v bdění, při kázání a na cestách8 přinášejících spásu, v péči o bližní a v soucitu s nimi i v sebezapírání. Od počátku svého obrácení až do svého přechodu ke Kristu, kterého miloval z celého srdce9, na něho stále v duchu vzpomínal, ústy ho chválil a oslavoval ho plodnými skutky. Neboť tak vroucně a ze srdce miloval Boha, že když uslyšel jeho jméno, celý se uvnitř rozplýval, a projevoval to i navenek, když říkal, že nebe i země by se při jménu Páně měly klanět.

69. Protože Pán sám si přál odhalit celému světu žár jeho lásky a stálou vzpomínku na Kristovo utrpení, kterou v srdci nosil, podivuhodně ho vyznamenal ještě za jeho pozemského života zázračným znamením zvláštní výsady.

Když tedy planul serafínskou láskou touhy a vystupoval vzhůru do Boha, a v tom, který chtěl být z bezmezné lásky ukřižován, byl proměňován soucitnou sladkostí, jednoho rána, kolem svátku Povýšení svatého Kříže, asi dva roky před svou smrtí, se modlil na úbočí hory jménem La Verna. Tehdy se mu zjevil jeden seraf, který měl šest křídel10 a mezi křídly se podobal překrásnému ukřižovanému muži, jenž měl ruce i nohy rozepjaty do podoby kříže a tvář, která velmi jasně připomínala Pána Ježíše. Dvěma křídly si zahaloval hlavu a dvěma tělo až k nohám, dvě měl roztažená k letu11.

Když zjevení zmizelo, zůstal v jeho duši podivuhodný žár lásky, ale na jeho těle se ještě podivuhodněji objevilo vtištění ran Pána Ježíše Krista12. Ty muž Boží, jak jen mohl, až do smrti skrýval, protože nechtěl vyjevovat tajemství Páně. Přesto je však nemohl zcela ukrýt, a proto o nich věděli aspoň nejbližší druhové.

70. Ale po jeho šťastném přechodu všichni bratři, kteří byli přítomni, a velmi mnoho světských lidí naprosto zřejmě viděli jeho tělo ozdobené Kristovými ranami. Na jeho rukou a nohou viděli nejenom rány od hřebů, ale i samotné hřeby, utvořené z jeho masa a ze samotného masa vyrůstající, jejichž černá barva připomínala železo. Jeho pravý bok byl jakoby proklán kopím a ústí rány bylo skutečně a zjevně potaženo červeným strupem, neboť z ní za jeho života často vytékala jeho svatá krev13.

Nepopiratelná skutečnost jeho ran se znamenitě prokázala nejenom za jeho života a při jeho smrti, kdy rány mnozí lidé viděli a dotkli se jich, ale také po jeho smrti mnohými zázraky, které se staly v různých krajích světa, a Pán tak tuto skutečnost ještě slavněji vyjevil. Těmito zázraky bylo totiž srdce těch, kteří nesmýšleli správně o Božím muži a pochybovali o jeho ranách, pohnuto k takové jistotě víry, že ti, kteří zprvu byli jeho odpůrci, stali se působením Boží dobroty a silou samotné pravdy jeho nejvěrnějšími hlasateli a ctiteli.

 

XVIII. kapitola

O jeho svatořečení

71. Když tedy zazářil v různých částech světa novým světlem zázraků a k jeho svatému tělu odevšad spěchali ti, kteří pro jeho zásluhy získali od Pána veliká a zvláštní dobrodiní, výše zmíněný pan papež Řehoř ho na radu kardinálů a mnoha dalších prelátů poté, co byly shromážděny a ověřeny zázraky, které Pán jeho prostřednictvím učinil, zapsal do seznamu svatých a stanovil, aby se jeho svátek slavnostně slavil v den jeho smrti.

To se stalo roku 1228, v druhém roce pontifikátu pana papeže, v městě Assisi za přítomnosti mnoha prelátů, velikého množství knížat a baronů a nespočetného davu lidí z různých částí světa, které na tuto slavnost tentýž papež nechal svolat.

72. Sám nejvyšší velekněz nepoctil zmíněného světce, kterého za jeho života velmi miloval, jen skvělým svatořečením, ale také tím, že dal k jeho poctě postavit chrám, do jehož základů položil sám pan papež základní kámen, a štědře ho obdařil posvátnými dary a drahocennými ozdobami. Do tohoto chrámu bylo jeho přesvaté tělo, dva roky po jeho svatořečení, slavnostně přeneseno z místa, kde bylo předtím pohřbeno.

Pan papež daroval tomuto chrámu také zlatý kříž, ozdobený drahými kameny, do něhož bylo vsazeno dřevo z Pánova kříže, a také ozdoby, nádoby a mnohé další věci pro službu u oltáře, i s četnými zdobenými slavnostními bohoslužebnými rouchy.

Také vyňal chrám z každé nižší pravomoci a z apoštolské moci ho ustanovil za hlavu a matku celého Řádu menších bratří, jak je zřejmé ze zveřejněného a bulou opatřeného privilegia, na němž jsou spolu s ním podepsáni i kardinálové.

73. Vskutku bylo by málo, kdyby byl Boží světec ctěn jen věcmi viditelnými. Pán však skrze něho, když jeho tělo zemřelo a duch žil ve slávě, obrátil a uzdravil mnoho lidí. Po jeho smrti se pro jeho zásluhy k Pánu obrátili nejen prostí lidé obojího pohlaví, ale i mnozí vznešení a urození muži přijali se svými syny hábit jeho Řádu a jejich ženy a dcery žily uzavřeny v klášterech chudých paní.

Podobně do Řádu menších bratří vstoupilo i mnoho moudrých a velmi vzdělaných mužů, jak světských, tak i duchovních žijících z důchodů, když pohrdli nástrahami těla a zcela se vzdali bezbožnosti a světských vášní14. A když kráčeli v chudobě a v Kristových šlépějích, připodobňovali se podle míry Boží milosti ve všem Kristu a jeho služebníku, blaženému Františkovi.

Proto o něm může být plným právem řečeno to, co se píše o Samsonovi, že totiž ten jich usmrtil mnohem víc, když umíral, než jich předtím zabil zaživa15, a on přece navěky žije ve slávě. K takové slávě kéž nás přivede pro zásluhy našeho přesvatého otce Františka ten, který žije a kraluje na věky věků. Amen16.

 

1 Nezdá se, že by v tomto případě šlo o poslední Řeholi schválenou budou Solet annuere, ale spíše jde o bulu Cum dilecti z 11. června 1218, která bratřím otevřela cestu do zaalpských zemí. Znění řehole z té doby se dochovalo pouze ve fragmentech.

2 Srv. Žl 16[17],8.

3 Tedy jako papežova zástupce pro Řád.

4 Papež Řehoř IX. zemřel 22. srpna 1241.

5 Mezi předcházejícími šestnácti kapitolami a těmito dvěma posledními vede jakoby radikální řez. Autoři legendy zcela vynechávají všechny události let 1221-1224.

6 Srv. Žl 28[29],3.

7 Srv. Zj 14,14.

8 Srv. 2 Kor 11,26n.

9 Srv. Mt 22,37.

10 Srv. Iz 6,2.

11 Srv. Iz 6,2.

12 Srv. Gal 6,17.

13 Srv. Jan 19,34.

14 Srv. Tit 2,12.

15 Srv. Sd 16,30.

16 Srv. Zj 10,6; 11,15.