XIII. kapitola

O účinnosti jeho kázání; o prvním místě, které měl, jak tam bratři žili a jakým způsobem se odtamtud rozcházeli

54. Od té doby začal blažený František procházet vesnice i města a tam horlivěji a dokonaleji kázat a s důvěrou zvěstovat Boží království, ne však přemlouvavými slovy lidské moudrosti, ale naukou a mocí Ducha svatého1. Byl totiž pravdomluvným kazatelem, potvrzeným apoštolskou autoritou, který nikomu slovy nepochleboval, lichotkami pohrdal, protože o tom, co jiným radil slovy, se nejprve na sobě přesvědčil skutky, aby co nejvěrněji zvěstoval pravdu. Lidé se podivovali nad silou a pravdivostí jeho řeči, jako by k nim snad nemluvil ani člověk, a i mnozí vzdělaní a učení spěchali, aby ho viděli a slyšeli jako člověka, který přichází z jiného světa. Proto mnoho lidí, urozených i prostých, kleriků i laiků, vedených božským vnuknutím, následovalo blaženého Františka; opouštěli pozemské starosti a slávu, aby žili pod jeho vedením.

55. Dosud pobýval šťastný otec se svými syny na jednom místě nedaleko Assisi, které se jmenovalo Rivo Torto, kde byla jakási všemi opuštěná chatrč. Bylo tam tak málo místa, že se tam jen stěží dalo sedět nebo odpočívat. Také jim velmi často scházel chléb, a proto jedli řepu, kterou si tu a tam z nouze vyžebrali. Boží muž napsal na trámy chýše jména bratří, aby každý, kdo si chtěl odpočinout nebo se modlit, znal své místo, aby hluk a nepořádek nerušil na tak těsném a malém místě usebranost mysli.

Jednoho dne, když byli bratři na tom místě přítomni, se stalo, že přišel jakýsi vesničan se svým oslem a chtěl se v té chýši i s oslem uložit. A když ho bratři neodmítli, vstoupil s oslem dovnitř a řekl mu: „Vlez, vlez, neboť prokážeme dobrodiní tomuto místu.“ Jakmile to svatý otec uslyšel a pochopil slova i záměr venkovana, znepokojilo ho to, zvláště když onen muž působil s oslem velký hluk a rušil všechny bratry, kteří se v té době věnovali v tichu modlitbám. Proto řekl Boží muž bratřím: „Vím, bratři, že nás Bůh nepovolal k tomu, abychom připravovali příbytek oslovi a abychom často přijímali návštěvy lidí, ale předně k tomu, abychom se modlili a vzdávali díky a lidem všude hlásali cestu spásy a dávali jim rady vedoucí ke spáse.

Opustili tedy zmíněnou chýši ve prospěch chudých malomocných a odešli k Svaté Marii z Porciunkuly a usadili se u ní v malém domečku ještě dříve, než tento kostel dostali.

56. Ten kostel blažený František později z vnuknutí Božího pokorně přijal od opata řádu svatého Benedikta z hory Subasio nedaleko Assisi, když předtím poznal Boží vůli. Světec ho výslovně a velmi vroucně doporučil generálnímu ministrovi a všem bratřím jako místo, které je nade všechna ostatní místa a kostely na tomto světě slavné Panně zvláště milé.

Jeho doporučení a lásku k tomuto místu velmi povzbudilo vidění jednoho bratra, které měl, když ještě žil ve světě. Toho blažený František, dokud s ním byl, hluboce miloval a prokazoval mu zvláštní náklonnost. Ten tedy, když zatoužil sloužit Bohu, jak mu také později věrně v Řádu sloužil, ve vidění viděl, jak jsou všichni lidé tohoto světa slepí a klečí na kolenou kolem Svaté Marie z Porciunkuly a se sepjatýma rukama a s tvářemi pozdviženými k nebi hlasitě a v slzách Pána prosí, aby milosrdně ráčil všechny osvítit. A zatímco je viděl, jak se modlí, vyšla z nebe velká záře, sestoupila na ně a všechny osvítila spasitelným světlem.

Když se probudil, pevně se rozhodl, že bude sloužit Bohu. Krátce nato opustil svět i jeho slávu a vstoupil do Řádu, kde v Boží službě pokorně a zbožně vytrval.

 

XIV. kapitola

O kapitule, která se konala dvakrát za rok na místě Svaté Marie z Porciunkuly

57. Poté, co blažený František získal od jmenovaného opata místo Svaté Marie, ustanovil, aby se tam konala dvakrát ročně kapitula, a to o Letnicích a o svátku sv. Michaela. O Letnicích se všichni bratři scházeli u Svaté Marie a jednali, jak by mohli lépe zachovávat řeholi. Ustanovovali bratry pro různé provincie, aby kázali lidu a přijímali další bratry do svých provincií. Svatý František je také napomínal, káral a přikazoval, jak mu Pán radil. Všechno, co jim říkal slovy, ukazoval s láskou a horlivě svými skutky. Měl v úctě preláty a kněze svaté církve, také ctil starší, urozené a bohaté, chudé však hluboce miloval a ze srdce s nimi soucítil. Sám se pokládal za podřízeného všem. A třebaže byl mezi bratry nejvýše postaveným, vždy si ustanovil jednoho z bratří, kteří s ním byli, za svého kvardiána a pána, kterého pokorně a zbožně poslouchal, aby unikl každé příležitosti k pýše. 7 Mezi lidmi skláněl hlavu až k zemi, aby si jednou mezi Božími svatými a vyvolenými zasloužil být povýšen2 před Boží tváří.

Starostlivě bratry napomínal, aby zachovávali svaté evangelium a Řeholi, kterou pevně slíbili. A zvláště je vybízel, aby byli uctiví a oddaní vůči božským ustanovením a církevním nařízením, aby byli zbožně přítomni na mši svaté a Tělu Páně aby projevovali co nejhlubší úctu. Výslovně si přál, aby bratři obzvláště prokazovali úctu kněžím, protože vykonávají veliké a úctyhodné svátosti. Proto kdekoli je potkají, aby před nimi sklonili hlavu a políbili jim ruku, 10 a když by jeli na koni, přál si, aby z úcty k jejich moci nepolíbili jen jejich ruku, ale také nohy koně, na kterém by jeli.

58. Také bratry napomínal, aby nesoudili žádného člověka ani nepohrdali těmi, kteří žijí rozmařile a vybraně a nákladně se oblékají: vždyť Bůh je naším i jejich Pánem a může je k sobě povolat a povolané ospravedlnit3. Říkával také, že si přeje, aby bratři takové lidi ctili jako své bratry a pány, neboť bratry jsou, jelikož byli stvořeni jedním Stvořitelem, a pány jsou proto, že pomáhají dobrým, aby konali pokání, když jim poskytují to, co pro tělo potřebují. A také říkával toto: „Bratři by se mezi lidmi měli chovat tak, aby kdokoli je slyší nebo vidí, oslavoval nebeského Otce4 a zbožně ho chválil.“

Neboť jeho velkým přáním bylo, aby jak on, tak i bratři oplývali takovými skutky, pro které by byl Pán chválen. Proto jim říkal: „Jako zvěstujete pokoj ústy, tak ho mějte ještě hojněji ve svých srdcích. A kéž není nikdo skrze vás sveden ke hněvu nebo k pohoršení, ale kéž jsou všichni vaší mírností a vaším pokojem přiváděni k laskavosti a ke svornosti. Neboť k tomu jsme byli povoláni, abychom ošetřovali zraněné, obvazovali chromé a zbloudilé volali nazpátek. Mnozí totiž, kteří se nám dosud zdají být učedníky ďáblovými, budou jednou patřit Kristu.“

59. Kromě toho káral laskavý otec své bratry, kteří byli k sobě příliš přísní a bez míry se vysilovali bděním, posty a kázněním těla. Někteří se totiž tak trýznili, aby ve svém těle potlačili všechna tělesná hnutí, že se zdálo, že nenávidí sami sebe. V tom jim Boží muž bránil, laskavě je napomínal a rozumně jim domlouval, a tak jejich rány převazoval obvazy spásných napomenutí.

Z bratří, kteří přicházeli na kapitulu, se nikdo neodvažoval jednat o světských záležitostech, ale mluvilo se o životech svatých otců a jak by mohli lépe a dokonaleji dosáhnout milosti Pána Ježíše Krista. Jestliže některý z bratří, který se na kapitulu dostavil, měl nějaké pokušení nebo soužení, tím, že naslouchal blaženému Františkovi, jak lahodně a vroucně mluví, a tím, že viděl, jak koná pokání, byl od svých pokušení osvobozen a svého soužení zázračně zbaven. On sám měl s nimi soucit a nemluvil s nimi jako soudce, ale jako milosrdný otec se svými syny a jako dobrý lékař s nemocnými. Uměl být slabý se slabými5 a trpící s trpícími. Avšak stejně tak po právu ostře napadal všechny provinilce a spravedlivými tresty krotil všechny zatvrzelé a odbojné.

Po skončení kapituly požehnal všem bratřím a jednotlivé bratry rozesílal do příslušných provincií. A kdokoli z nich měl ducha Páně a výmluvnost vhodnou ke kázání, ať už laik, nebo klerik, dostal od něho povolení kázat. 10 Oni tedy, když s velikou duchovní radostí přijali jeho požehnání, vyšli do světa jako poutníci a cizinci6. Nic si nebrali na cestu, než jen knihy, z kterých by se mohli modlit své hodinky. 11 A kdekoli potkali kněze, bohatého nebo chudého, dobrého nebo špatného, pokorně se před ním sklonili a prokázali mu úctu. 12 A když se stmívalo, raději zůstávali na nocleh u kněží než u světských lidí.

60. Když však nemohli být ubytováni u kněží, vyhledali lidi co nejvíce zbožné a bohabojné, u nichž by mohli důstojně přenocovat. Pán také vnukal některým bohabojným lidem, aby jim poskytli pohostinství v místech, kudy hodlali procházet, dříve než jim ve městech a vesnicích vystavěli jejich místa.

Pán jim také dával slova a ducha podle okolností, aby pronášeli přeostrá slova pronikající srdce mladých i starších, takže ti opustili otce i matku7 i všechno, co měli, oblékli hábit Řádu a následovali bratry. Vskutku tehdy byl na zem seslán meč8 rozdělení, když mladí vstupovali do Řádu a zanechávali rodiče v bahně hříchů. Ty pak, které přijímali do Řádu, přiváděli k blaženému Františkovi, aby od něho pokorně a zbožně přijali řeholní hábit.

K Řádu se však obraceli nejen muži, ale také mnohé panny a vdovy, pohnuté jejich kázáním, se uzavíraly na jejich radu do klášterů zřízených ve městech i vesnicích, aby tam konaly pokání. Jeden z bratří jim byl ustanoven za vizitátora a korektora9. Podobně i ženatí muži a vdané ženy, kteří nemohli manželství opustit, konali na dobrou radu bratří přísnější pokání ve svých domovech10. Tak skrze blaženého Františka, dokonalého ctitele svaté Trojice, byla Boží církev obnovena ve třech Řádech, jak to předem naznačovala oprava tří kostelů. Každý z Řádů byl pak ve svůj čas schválen nejvyšším veleknězem.

 

XV. kapitola

O smrti pána Jana, prvního ochránce Řádu, a jak byl za otce a ochránce Řádu přijat pán HugolinOstie

61. Ctihodný otec, výše zmíněný kardinál pán Jan od Svatého Pavla, který blaženému Františkovi velmi často vypomáhal radou i ochranou, doporučoval i všem ostatním kardinálům život a skutky světce i jeho bratří. Ovlivnil tak jejich srdce, že milovali Božího muže s jeho bratry natolik, že si každý z nich přál mít na kurii někoho z bratří ne kvůli nějaké službě, ale pro svatost a zbožnou úctu, kterou k nim chovali.

Když zemřel pan Jan od Svatého Pavla, vnukl Pán jednomu z kardinálů, jménem Hugolin, který byl tehdy biskupem v Ostii, aby blaženého Františka i jeho bratry vroucně miloval, aby je chránil a staral se o ně. On se k nim ostatně choval, jako by byl otcem všech, ba projevoval jim ještě větší lásku, než jakou dává otec přirozeně svým tělesným synům. Byl plný duchovní lásky k Božímu muži a jeho bratřím, velmi je v Pánu miloval a staral se o ně. Když se muž Boží doslechl o jeho vynikající pověsti, a protože byl významný také mezi kardinály, přišel k němu i se svými bratry. On je s velkou radostí přijal a řekl jim: „Nabízím vám svoji osobní pomoc a radu a jsem připraven poskytovat vám ochranu podle vašeho přání. Přeji si také, abyste mě ve vašich modlitbách doporučovali Bohu.“

Tehdy vzdal blažený František Bohu díky a řekl panu kardinálovi: „S radostí vás, pane, chci mít za otce a ochránce našeho Řádu a přeji si, aby na vás vždy všichni bratři pamatovali ve svých modlitbách.“ Potom ho blažený František poprosil, zda by se ráčil zúčastnit kapituly bratří o Letnicích. On s tím ihned laskavě souhlasil a od té doby byl na jejich kapitule přítomen každý rok.

10 Když přijížděl na kapitulu, vyšli mu naproti v procesí všichni bratři, kteří se na kapitule shromáždili. 11 On při příchodu bratří sestoupil z koně a šel s nimi pěšky až ke kostelu svaté Marie. 12 Pak k nim pronesl řeč a sloužil mši svatou, při které Boží muž František zpíval evangelium.

 

1 Srv. 1 Kor 2,4.

2 Srv. Lk 14,11.

3 Srv. Řím 8,30.

4 Srv. Mt 5,16.

5 Srv. 2 Kor 11,29.

6 Srv. 1 Petr 2,11.

7 Srv. Mt 19,29.

8 Srv. Mt 10,34.

9 Korektor duchovenstva soudil a káral duchovní osoby za přestupky proti církevní kázni. Sv. František tyto sestry nazýval „chudé paní“, ale podle své zakladatelky se jim později začalo říkat klarisky. Jejich prvním vizitátorem byl bratr Filip Longo.

10 Tomuto hnutí františkánských kajícníků se začalo později říkat „třetí františkánský řád“ – dnes „sekulární františkánský řád“.