X. kapitola

Jak šesti svým druhům předpověděl všechno, co je čeká, když půjdou světem, a jak je povzbuzoval k trpělivosti

36. Svatý František, když již byl plný milosti Ducha svatého, zavolal k sobě šest zmíněných bratří a předpověděl jim, co je čeká. „Uvažujme,“ řekl, „drazí bratři, o našem povolání. V něm nás Bůh milosrdně povolal nejen k naší spáse, ale ke spáse mnohých, abychom šli a povzbuzovali všechny více příkladem než slovem, aby se káli ze svých hříchů a pamatovali na Boží přikázání. Nebojte se, že se jim budete zdát malí1 a nerozumní, ale s jistotou zvěstujte prostými slovy pokání a důvěřujte Pánu, který přemohl svět2, neboť bude ve vás a skrze vás promlouvat svým Duchem3 a vyzývat všechny, aby se k němu obrátili a zachovávali jeho přikázání.

Setkáte se s lidmi věrnými, vlídnými a laskavými, kteří přijmou vás i vaše slova s radostí, a také s většinou jiných, nevěrných, pyšných a rouhavých4, kteří vám budou nadávat a budou odporovat vám i vašim slovům. Uložte si proto do svých srdcí, že máte toto všechno trpělivě a pokorně snášet.“

Jakmile to bratři vyslechli, dostali strach. Proto jim světec řekl: „Nebojte se, protože zakrátko k nám přijde mnoho moudrých a urozených5, budou s námi a budou kázat králům a knížatům i mnoha národům. Hodně se jich vskutku obrátí k Pánu, který po celém světě rozmnoží a rozšíří svoji rodinu.“

37. Když domluvil, požehnal jim a Boží muži odešli a pečlivě zachovávali jeho napomenutí. Kdykoli také nalezli nějaký kostel nebo kříž, sklonili se k modlitbě a zbožně říkali: „Klaníme se ti, Kriste, a dobrořečíme ti v blízkosti všech tvých kostelů, které jsou na celém světě, protože svým svatým křížem jsi vykoupil svět.“ Věřili totiž, že jsou na místě Božím, kdekoliv nalezli kříž nebo kostel.

A kdokoli je spatřil, velice se divil tomu, jak se od ostatních odlišovali šatem i životem, a téměř je považovali za lesní muže. Kamkoliv vstupovali, ať už do města, vesnice, statku, nebo domu, zvěstovali pokoj6 a vybízeli všechny, aby ctili a milovali Stvořitele nebe a země a zachovávali jeho přikázání.

Někteří jim rádi naslouchali, jiní se jim naopak vysmívali; většinou na ně naléhali s otázkami a ptali se: „Odkud jste?“ a jiní zas, z jakého že jsou řádu. Na to, přestože bylo obtížné na tolik dotazů odpovídat, jednoduše odpovídali, že jsou kajícníky pocházejícími z města Assisi. Dosud totiž své sdružení nenazývali řádem.

38. Mnozí je ovšem považovali za podvodníky a hlupáky a nechtěli je přijímat do svého domu, aby jim jako zloději neukradli jejich věci. Proto na mnoha místech poté, co zakusili mnohá příkoří, přespávali v podloubí kostelů nebo domů.

V té době byli dva z nich ve Florencii, a když procházeli městem jako žebráci, nemohli nikde najít přístřeší. Přišli také k jednomu domu, který měl verandu a na ní pec. Řekli si tedy navzájem: „Tady bychom mohli přenocovat.“ Prosili tedy paní domu, aby je přijala do domu, ale to odmítla udělat. Pokorně se jí proto zeptali, zda by jim dovolila, aby si té noci odpočinuli aspoň u pece.

To jim dovolila. Když však přišel její muž a nalezl je na verandě, zavolal si ženu a řekl jí: „Proč jsi těm tulákům poskytla přístřeší na naší verandě?“ Odpověděla mu, že je nechtěla přijmout do domu, ale že jim dovolila zůstat venku na verandě, kde nemohou ukrást nic, leda dřevo. Muž si však nepřál, aby dostali nějakou přikrývku, třebaže bylo tehdy velmi zima, protože je pokládal za tuláky a zloděje.

V noci pak odešli nad ránem do blízkého kostela, aby vyslechli ranní hodinku, když si krátce odpočinuli skromným spánkem vedle pece, zahříváni jen Boží láskou a přikryti pláštěm paní chudoby.

39. Když se rozednilo, šla i ona žena do téhož kostela. Když tam viděla bratry, jak zbožně setrvávají na modlitbách, řekla si v duchu: „Kdyby tito lidé byli tuláci a zloději, jak říkal můj muž, tak by se tak důstojně nemodlili.“ Když tak uvažovala, uviděla jakéhosi muže, jménem Kvido, jak uděluje almužnu chudákům, kteří byli v tom kostele.

Když přišel k bratřím a chtěl dát někomu z nich peníz, jak dával ostatním, odmítli ho a nechtěli ho přijmout. Tu jim řekl: „Proč vy, když jste chudí, nepřijímáte peníze jako druzí?“ A bratr Bernard odpověděl: „Je pravda, že jsme chudí, ale pro nás není chudoba tak těžká jako pro druhé; neboť z milosti Boží, jehož radou se řídíme, jsme se dobrovolně stali chudými.“ Nad tím onen muž užasl a zeptal se jich, jestli někdy něco vlastnili.  Uslyšel pak, že měli velký majetek, ale že z lásky k Bohu všechno rozdali chudým. Ten, kdo mu odpovídal, byl bratr Bernard, jehož vskutku považujeme za druhého velmi svatého otce po blaženém Františkovi. Byl to on, který jako první objal poselství pokoje a pokání a rozběhl se za Božím světcem. A když prodal všechno, co měl, a rozdal to chudým7, podle rady evangelní dokonalosti a v přesvaté chudobě vytrval až do konce.

Když tedy ona žena viděla, že bratři nechtěli peníze, přistoupila k nim a řekla jim, že je s radostí přijme do svého domu, jestliže budou chtít přijmout dar pohostinství. 10 Bratři jí pokorně odpověděli: „Ať ti Pán odplatí za tvou dobrou vůli.“ 11 Avšak výše zmíněný muž, jakmile se doslechl, že bratři nemohli najít přístřeší, zavedl je do svého domu a řekl jim: „Podívejte, jaké vám Pán připravil přístřeší. Zůstaňte tu dle své libosti.“ 12 A oni děkovali Bohu a zůstali u něho několik dní. Povzbuzovali ho v bázni Boží jak příkladem, tak slovem, že později chudým rozdal mnoho majetku.

40. Třebaže on s nimi jednal tak laskavě, ostatní je pokládali za darebáky. Mnozí, malí i velcí, se na ně osopovali, uráželi je, a někdy jim brali i jejich chatrné oděvy. A i když zůstávali Boží služebníci nazí, protože podle evangelního příkazu nosili jen jedny šaty, nepožadovali, aby jim ty sebrané byly vráceny. A jestliže jim někteří, pohnuti soucitem, chtěli vrátit to, co jim vzali, s radostí je přijímali zpět.

Také po nich házeli bláto, jiní jim zas dávali kostky do rukou a zvali je ke hře, další je chytali za kapuce, které si přehodili přes rameno, a tak zavěšené je tahali.

Takové a podobné věci jim dělali, a protože je pokládali za lidi bezcenné, tím odvážněji je trýznili, jak se jim zachtělo. Navíc za hladu a žízně, v zimě i v nahotě8 snášeli mnohá trápení a soužení. Toto všechno, jak byli napomenuti blaženým Františkem, nesli vytrvale a trpělivě, ani se netrápili, ani nerozčilovali, ani neproklínali ty, kteří jim působili zlo. Ale jako muži dokonale evangelní a vědomi si velkého zisku, velmi se radovali v Pánu a pokládali za velikou radost, jestliže upadli do takového pokušení9 a trápení. Také se podle slov evangelia vytrvale a horlivě modlili za své pronásledovatele10.

 

XI. kapitola

O přijetí dalších čtyř bratří, o vroucí lásce, kterou mezi sebou první bratři měli, o jejich horlivé touze pracovat a modlit se a o jejich dokonalé poslušnosti

41. Když lidé viděli, že bratři ve svých útrapách jásají, usilovně a oddaně se modlí, peníze nepřijímají ani nenosí a že mají k sobě navzájem velikou lásku, podle níž poznávali, že jsou skutečně učedníky11 Páně, mnozí za nimi přicházeli se zkroušeným srdcem a prosili za odpuštění za urážky, které jim způsobili. Oni jim ze srdce odpouštěli a říkali: „Pán ať je vám milostiv.“ A ohledně jejich spásy je vhodně napomínali.

Někteří také prosili bratry, aby je přijali do jejich společenství. A protože všech šest bratří mělo pro jejich malý počet od blaženého Františka dovolení přijímat do Řádu, několik jich do svého společenství přijali. Ve stanovenou dobu se všichni vrátili ke Svaté Marii z Porciunkuly. Když se znovu uviděli, byli naplněni takovou radostí a veselím, že nevzpomněli na nic z toho, co museli vytrpět od zlých lidí.

Každý den se snažili, aby modlitbou a prací vlastních rukou12 zahnali daleko od sebe všechnu zahálku, která je nepřítelkyní duše. O půlnoci horlivě vstávali, velmi zbožně se modlili, prolévali hojné slzy a vzdychali. Navzájem se milovali hlubokou láskou, jeden druhému sloužil a staral se o něho jako matka o svého jediného a milovaného syna. Planuli takovou láskou, že se jim zdálo snadné odevzdat své tělo smrti nejen pro lásku Kristovu, ale i pro záchranu duše nebo těla svých spolubratří.

42. Ku příkladu jednoho dne šli dva z bratří spolu a potkali jakéhosi blázna, který po nich začal házet kameny. Jakmile jeden z nich zpozoroval, že kameny míří na toho druhého, sám se hned kamenům vystavil, protože pro vzájemnou lásku, kterou planuli, chtěl být raději zasažen on, než aby byl zasažen jeho bratr. Tak byli připraveni položit svůj život jeden za druhého13.

Byli vskutku tak upevněni a zakořeněni v pokoře a v lásce14, že jeden ctil druhého jako otce a pána. A ten, kdo vynikal úřadem představeného nebo jinou milostí, jevil se pokornější a nepatrnější než ostatní. Všichni se cele dávali k dispozici poslušnosti a byli neustále připraveni konat vůli představeného. Nerozlišovali mezi příkazem správným a nesprávným, protože cokoli se jim nařizovalo, pokládali za Boží vůli. A proto jim připadalo snadné a příjemné plnit příkazy. Také se zdržovali tělesných žádostí15, sami sebe pečlivě posuzovali a varovali se toho, aby jeden druhého nějakým způsobem neurazil.

43. A jestliže se někdy stalo, že jeden druhému řekl slovo, které ho mohlo rozzlobit, hryzalo ho potom svědomí tak, že neměl klid, dokud nevyznal svoji vinu, nepoložil se pokorně na zem, aby mu pohněvaný bratr mohl položit svou nohu na jeho ústa. A když pohněvaný bratr nechtěl položit nohu na ústa toho druhého, jestliže ten, který mu ublížil, byl představeným, přikázal mu, aby mu položil nohu na ústa, a když byl podřízeným, nechal mu to představeným přikázat. Tak se snažili, aby u nich vymizela veškerá zášť a nevraživost a aby vždy mezi nimi zůstala zachována dokonalá láska. Usilovně se namáhali, jak to jen šlo, aby proti jednotlivých chybám stavěli odpovídající ctnosti. Při tom je předcházela a provázela milost Ježíše Krista.

Nečinili si také nárok na nic vlastního, ale knihy a ostatní přinesené věci užívali společně, jak to bylo předáno a zachováváno apoštoly16. Třebaže v nich a mezi nimi byla skutečná chudoba, byli štědří a velkodušní ve všem, co pro sebe od Boha dostali a ochotně pro stejnou lásku dávali z almužen jim darovaným všem, kteří je prosili, obzvláště pak chudým.

44. Když tedy cestou potkávali chudé, kteří je o něco prosili pro lásku Boží, ačkoli neměli nic, co by jim dali, darovali jim aspoň část ze svého chatrného oděvu. Někdy jim dali kapuci odpáranou od hábitu, jindy rukáv nebo jinou část, kterou od hábitu odtrhli, aby naplnili slovo evangelia: „Každému, kdo tě prosí, dej17.“ Jednoho dne také přišel nějaký chudák ke kostelu svaté Marie z Porciunkuly, u něhož bratři někdy pobývali, a prosil o almužnu. Visel tam nějaký plášť, který nosíval jeden bratr ve světě. Když mu blažený František řekl, aby ho onomu chudákovi dal, ihned mu ho s radostí věnoval. Vzápětí mu bylo ukázáno, že pro úctu a zbožnost, kterou projevil, když daroval plášť tomuto chudému, vystoupala tato almužna až do nebe, a on se cítil proniknut neznámou radostí.

45. Také když k nim přicházeli bohatí tohoto světa, přijímali je radostně a laskavě a snažili se je odvrátit od zlého a obrátit k pokání. Naléhavě také žádali, aby nebyli posíláni do kraje, z kterého pocházeli, aby se vyhnuli důvěrnostem a povídání se svými příbuznými, aby tak naplnili slovo proroka: Stal jsem se neznámým svým bratřím a cizincem synům své matky18.

V chudobě se především radovali, že netouží po bohatství, ale že pohrdají vším pomíjivým, po čem mohou prahnout milovníci světa. Zvláště však pohrdali penězi jako prachem, po kterém se šlape nohama. A jak byli vyučeni světcem, přisuzovali jim váhu a cenu oslího trusu.

Stále se radovali v Pánu a neměli mezi sebou ani v sobě nic, co by je nějak zarmucovalo. Neboť čím více byli od světa odděleni, tím více byli spojeni s Bohem. Kráčeli cestou kříže a po stezkách spravedlnosti, odstraňovali překážky z úzké cesty pokání a evangelní přísnosti, aby budoucím následovníkům připravili rovnou a bezpečnou cestu.

 

XII. kapitola

Jak šel blažený František s jedenácti druhy na papežský dvůr, aby papeži oznámil svůj záměr a nechal si potvrdit řeholi, kterou napsal

46. Blažený František, když viděl, že Pán rozmnožil jeho bratry počtem i zásluhami, že jich je již dvanáct mužů naprosto stejně smýšlejících, řekl těm jedenácti, dvanáctým byl totiž on sám – jejich vůdce a otec: „Vidím, bratři, že Pán si přeje milostivě rozmnožit naše společenství. Pojďme tedy k naší matce, svaté římské církvi, a oznamme nejvyššímu veleknězi, co Pán skrze nás začal konat, abychom pokračovali podle jeho vůle a příkazu v tom, co jsme začali.“

Protože se ostatním bratřím otcovo slovo zalíbilo, vydali se hned na cestu na papežskou kurii, a on jim ještě řekl: „Zvolme si jednoho z nás naším vůdcem a mějme ho jako zástupce Ježíše Krista. A kdekoli se mu zachce odbočit, odbočíme, a když bude chtít odpočívat, tam si odpočineme.“ Tak zvolili bratra Bernarda, prvního po blaženém Františkovi, a to, co otec řekl, zachovávali.

Kráčeli tedy s radostí a pronášeli slova Páně. Neodvažovali se mluvit o ničem jiném, co by nesměřovalo ke chvále a slávě Boží a co by nebylo k užitku duše. Často se také věnovali modlitbě. A Pán se jim vždy postaral o přístřeší a obstaral i vše potřebné.

47. Když dorazili do Říma, nalezli tam biskupa města Assisi a ten je s nesmírnou radostí přijal. Biskup totiž choval k blaženému Františkovi a k jeho bratřím zvláštní náklonnost. Protože však neznal důvod jejich příchodu, začal se znepokojovat a obávat, aby nechtěli opustit svůj rodný kraj, kde Pán skrze ně začal konat podivuhodné věci. Velmi ho totiž těšilo, že má ve svém biskupství takové muže, od jejichž života a chování může očekávat veliké věci. Když se však dozvěděl příčinu [jejich příchodu] a pochopil jejich záměr, velice se zaradoval a přislíbil jim k tomu svoji radu a pomoc.

Onen biskup znal jednoho kardinála, biskupa sabinského, který se jmenoval Jan od Svatého Pavla. Byl to muž vskutku plný Boží milosti, který velice miloval Boží služebníky. Biskup s ním již dříve mluvil a vyprávěl mu o životě blaženého Františka a jeho bratří. Proto kardinál zatoužil poznat Božího muže i několik jeho bratří.

Když uslyšel, že jsou v Římě, dal pro ně poslat a přijal je s velikou úctou a láskou.

48. Zůstali s ním po několik dní a tak ho povzbuzovali svatými řečmi a příklady, že se přesvědčil, jak z jejich skutků září to, co o nich slyšel. Pokorně a zbožně se doporučoval do jejich modliteb a také je požádal o zvláštní milost, že si totiž přál být od té chvíle pokládán za jednoho z bratří. Když se pak blaženého Františka zeptal, proč přišel, a vyslechl celý jeho záměr a úmysl, nabídl se mu za prostředníka u papežské kurie.

Jmenovaný kardinál tedy přišel na kurii a řekl panu papeži Inocenci III.: „Nalezl jsem muže nejvyšší dokonalosti, který chce žít podle svatého evangelia a ve všem zachovávat evangelní dokonalost. Věřím, že skrze něho si Pán přeje obnovit víru svaté církve po celém světě.“ Když to pan papež uslyšel, velice se podivil a onomu kardinálovi uložil, aby blaženého Františka přivedl s sebou.

49. Následujícího dne byl muž Boží řečeným kardinálem představen nejvyššímu veleknězi, kterému odhalil celý svůj svatý záměr. Sám papež, protože byl nadán darem zvláštního rozlišování, se světcovým záměrem náležitým způsobem souhlasil. Povzbudil pak v mnohém jeho i bratry, požehnal jim a řekl: „Jděte s Pánem, bratři, a hlásejte pokání všem lidem, jak si vás k tomu on sám povede. Až vás všemohoucí Bůh rozmnoží počtem a milostí, oznamte nám to, a my vám povolíme více a bez obav vám svěříme i věci důležitější.“

Pan papež se však chtěl dozvědět, zda je Boží vůlí, co potvrdil a povolil, proto dříve než světec od něho odešel, řekl jemu a jeho druhům: „Synáčkové naši, váš život se nám zdá příliš tvrdý a přísný. Třebaže jsme přesvědčeni, že o vás pro vaši horlivost není třeba pochybovat, musíme však myslet na ty, kteří přijdou po vás, aby jim takový život nepřipadal příliš drsný.“ Když však viděl, že jsou ve víře stálí a že kotvu naděje pevně zachytili v Kristu, takže se nedají od své horlivosti odradit, řekl blaženému Františkovi: „Synu, jdi a pros Boha, aby ti zjevil, jestli to, oč žádáte, pochází z jeho vůle, abychom i my poznali vůli Páně a tvé přání schválili.“

50. Světec Boží se tedy modlil, jak mu poradil pan papež, a tu k němu Pán promluvil v duchu prostřednictvím podobenství, když mu řekl: „Na poušti žila jedna chudičká a krásná žena, kterou velký král miloval pro její krásu a zatoužil se s ní oženit, protože se domníval, že s ní zplodí krásné syny. Když s ní uzavřel a naplnil manželství, narodilo se mu mnoho synů. Když dospěli, matka jim řekla: »Nestyďte se, synové, vždyť jste synové krále. Běžte tedy k jeho dvoru a on vám obstará všechno potřebné.« Jakmile přišli ke králi, podivil se král nad jejich krásou a poznal, že se mu podobají; zeptal se jich proto: »Čí jste synové?« Když mu odpověděli, že jsou syny chudičké ženy, která žije na poušti, král je s velikou radostí objal a řekl jim: »Nebojte se19, vždyť jste moji synové. Jestliže se tedy z mého stolu živí i cizí lidé, tím spíše vy, kteří jste mými legitimními syny.« A hned zmíněné ženě vzkázal, aby poslala všechny jeho syny, aby je živil na svém dvoře.“

Poté, co se blaženému Františkovi dostalo při modlitbě takového vidění, světec pochopil, že tou chudičkou ženou je on.

51. Když dokončil modlitbu, ohlásil se u papeže a po pořádku mu vylíčil podobenství, které mu Pán ukázal. Řekl: „Já jsem, pane, ona chudičká žena, kterou si Pán zamiloval a kterou ozdobil svým milosrdenstvím a s níž se mu zlíbilo zplodit legitimní syny. Král králů mi také řekl, že se postará o všechny syny, které zplodí skrze mne, protože jestliže živí cizí, tím spíše musí živit i vlastní. Jestliže tedy Bůh dává hříšníkům časné statky, neboť z lásky sytí své děti, oč více udělí mužům žijícím podle evangelia, kteří si to zaslouží.“

Když to papež vyslechl, velmi se podivil, a to zvláště proto, že dříve než blažený František přišel, ve snu viděl, jak Lateránský kostel svatého Jana hrozí zřícením a jak jakýsi řeholník, maličký a hodný opovržení, jej podpírá tím, že ho nese na zádech. Probudil se proto ohromený a se strachem, aby správně a moudře posoudil, co mělo toto vidění znamenat. Avšak za několik dní, když k němu přišel blažený František, aby mu, jak už bylo řečeno, vyložil svůj záměr a požádal ho o potvrzení řehole, kterou sepsal velmi prostými slovy20 za použití výroků svatého evangelia, k jehož dokonalosti cele přilnul, uviděl v něm pan papež onu vroucnost v Boží službě a vzpomněl si na své vidění a na člověka, který mu v něm byl ukázán. Proto si v duchu řekl: „To je skutečně onen řeholník a světec, skrze kterého bude církev Boží pozvednuta a upevněna.“

A tak ho objal a sepsanou řeholi mu schválil. 10 Jemu i jeho bratřím dal také dovolení kázat pokání, a to tak, že ti, kteří půjdou kázat, obdrží dovolení od blaženého Františka. 11 A to také později schválil na konzistoři.

52. Když bylo toto všechno dovoleno, vzdal blažený František díky Bohu a na kolenou pokorně a zbožně slíbil panu papeži poslušnost a úctu. Také ostatní bratři podle nařízení pana papeže stejným způsobem slíbili blaženému Františkovi poslušnost a úctu. Poté, co přijali papežovo požehnání a navštívili prahy apoštolů, přijal blažený František a ostatních jedenáct bratří tonzuru, o což se postaral jmenovaný kardinál, protože si přál, aby se všech dvanáct stalo kleriky.

53. Muž Boží s ostatními bratry pak opustil Řím a vydal se do světa. Žasl, že svého přání dosáhl tak snadno, a den ze dne rostl v naději a v důvěře ve Spasitele, který mu ukazoval ve svatých zjeveních to, co se později stalo. Neboť dříve než dosáhl výše zmíněného, zdálo se mu jedné noci, když spal, že kráčí po jakési cestě, u které stál velmi urostlý, krásný, statný a košatý strom21. Když se k němu přiblížil a zastavil se pod ním, aby obdivoval jeho výšku a krásu, náhle i světec vyrostl do takové výše, že se dotýkal vrcholku stromu a velmi snadno ho ohnul až k zemi. To se pak doopravdy stalo, když se pan Inocenc, který ve světě byl vznešeným, krásným a statným stromem, tak laskavě sklonil k jeho žádosti a přání.

 

1 Srv. Lk 12,32.

2 Srv. Jan 16,33.

3 Srv. Mt 10,20.

4 Srv. 2 Tim 3,2.

5 Srv. 1 Kor 1,26.

6 Srv. Lk 8,1; 10,5.

7 Srv. Lk 18,22.

8 Srv. 2 Kor 11,27.

9 Srv. Jak 1,2.

10 Srv. Mt 5,44.

11 Srv. Jan 13,35.

12 Srv. 1 Kor 4,12.

13 Srv. 1 Jan 3,16.

14 Srv. Ef 3,17.

15 Srv. 1 Petr 2,11.

16 Srv. Sk 2,44; 4,32.

17 Srv. Lk 6,30.

18 Srv. Žl 68[69],9.

19 Srv. Lk 12,32.

20 Srv. ZávFr 15.

21 Srv. Dan 4,8.