VII. kapitola

O jeho veliké námaze a trápení při opravě kostela svatého Damiána a jak začal překonávat sám sebe, když chodil po žebrotě

21. František, služebník Boží, vysvlečený ze všeho světského, byl volný pro Boží spravedlnost, pohrdl vlastním životem a vším možným způsobem se dal do služby Boží. S radostí a s nadšením se vrátil ke kostelu svatého Damiána, vyrobil si cosi jako poustevnický hábit a povzbuzoval kněze onoho kostela stejnými slovy, jakými ho povzbudil biskup.

Potom vstal, a když vstoupil do města, začal v ulicích a na náměstích1 tak chválit Pána, jako by byl opilý Duchem. Jakmile dokončil tuto oslavu Pána, zaměřil se na získávání kamenů na opravu jmenovaného kostela, a říkal: „Kdo mi dá jeden kámen, dostane jednu odměnu. Kdo mi však dá dva, dostane dvě odměny. A kdo dá tři, právě tolikrát bude odměněn.“

Tato a mnohá jiná prostá slova pronášel v zápalu ducha, a protože Boží vyvolený byl prostý a neučený, stavěl se ke všemu prostě a ne podle učených slov lidské moudrosti2. Mnozí se mu však vysmívali a považovali ho za nemocného, někteří ovšem, pohnuti lítostí, se dali do pláče, když viděli, jak rychle přišel z takové rozpustilosti a světské marnosti k takovému opojení Boží láskou. 10 On si však posměchu nevšímal a v zápalu ducha vzdával Pánu díky.

11 Jak mnoho se na zmíněném díle namáhal, by bylo zdlouhavé a obtížné vyprávět. Neboť on, který byl v otcovském domě tak jemný, na vlastních ramenou nosil kameny a všemi možnými způsoby se ve službě Boží stravoval.

22. Onen kněz, když pozoroval jeho práci a viděl, že se tak horlivě, nad vlastní síly, namáhá v Boží službě, třebaže byl chudičký, staral se, aby měl pro něho něco lepšího k jídlu, zvláště když věděl, jak vybraně žil ve světě. Vskutku, jak sám Boží muž později přiznal, často jídal vybraná jídla a zákusky a prostým pokrmům se vyhýbal.

Když však jednoho dne zpozoroval, co pro něho kněz dělá, šel do sebe a řekl si: „Kamkoli půjdeš, najdeš někde takového kněze, který by ti prokazoval tolik lidské pozornosti? To není život chudého člověka, který sis chtěl zvolit. Ale měl bys žít dobrovolně jako chudý, který chodí od dveří ke dveřím s miskou v ruce a přinucen nutností v ní mísí různé jídlo, pro lásku toho, který se chudý narodil, velmi chudý ve světě žil, nahý a chudý zemřel na kříži a byl pohřben v cizím hrobě.“

Jednoho dne tedy vstal, vzal misku a vešel do města, a kudy chodil, u dveří prosil o almužnu. Mnozí, kteří věděli, jak rozmařile žil, se velmi divili, když viděli, jak vkládal do misky různé pokrmy, jak sebou pohrdá a jak se podivuhodně změnil. Když se ovšem chtěl pustit do oněch různých smíšených jídel, zhrozil se nejprve, protože nejen nebyl zvyklý je jíst, ale nebyl schopen se na ně ani podívat. Přesto ale přemohl sám sebe a začal jíst. A zdálo se mu, že si nikdy při jídle na ničem tak vybraném nepochutnal.

10 Proto tak jásalo jeho srdce v Pánu, jelikož jeho tělo, třebaže slabé a ztrýzněné, dostalo sílu k tomu, aby s radostí sneslo pro Pána něco drsného a hořkého. 11 Navíc děkoval Bohu, že mu hořké změnil ve sladké a že ho mnohokrát posílil. 12 Onomu knězi proto řekl, aby pro něho už víc žádný pokrm nepřipravoval ani neobstarával.

23. Vlastní otec, když ho viděl, jak žije v takovém nuzném postavení, byl naplněn velikou bolestí. Neboť protože ho velmi miloval, styděl se za něho a velice se nad ním rmoutil, když viděl, že jeho tělo je téměř mrtvé přílišným trýzněním a mrazem. Proto ho proklínal, kdekoli ho potkal.

Avšak muž Boží, když si všiml otcova proklínání, vzal si za otce jednoho chudého a opovrhovaného člověka a řekl mu: „Pojď se mnou a já ti dám z almužen, které dostanu. Když však uvidíš mého otce, jak mě proklíná, a já ti řeknu: požehnej mi, otče3, uděláš znamení kříže a požehnáš mi místo něho.“ A když mu tak chudák žehnal, říkával muž Boží otci: „Nevěříš, že Bůh mi může dát otce, který mi proti tvým kletbám žehná?“

Kromě toho mnozí, kteří se mu smáli, velmi užasli nad tím, když viděli, že ač vysmíván, všechno trpělivě snáší. V zimě, kdy jednoho rána setrvával na modlitbách, zahalen jen v chatrném oblečení, šel kolem něho jeho rodný bratr, který svému společníku posměšně řekl: „Řekni Františkovi, aby ti prodal aspoň za jeden groš svého potu.“ Když to muž Boží uslyšel, byl proniknut radostí ze spásy a v síle Ducha mu francouzsky odpověděl: „Však já tento pot draze prodám svému Pánu.“

24. Při vytrvalé práci na opravě vzpomínaného kostela chtěl, aby v onom kostele byla stále rozžatá světla. Procházel proto městem a prosil o olej. Ale když přišel blízko jednoho domu a viděl tam lidi shromážděné k zábavě, styděl se žádat před nimi o almužnu, a tak odešel. Jakmile se však vzpamatoval, vinil se z hříchu a rozběhl se k místu, kde se konala zábava, a před všemi přítomnými vyznal svou vinu, že se kvůli nim styděl prosit o almužnu. A s rozhodným duchem vstoupil do toho domu a francouzsky prosil pro lásku Boží o olej do svítilen zmíněného kostela.

Když spolu s dalšími pokračoval v práci na uvedeném díle, v radosti ducha nahlas volával na obyvatele a na ty, kteří procházeli kolem kostela, a francouzsky jim říkal: „Pojďte a pomozte mi s opravou kostela svatého Damiána, který se stane klášterem paní, jejichž pověstí a životem bude v celé církvi oslaven náš nebeský Otec4.“ Takto, naplněn prorockým duchem, předpověděl, co se doopravdy v budoucnu stalo. Vždyť toto je ono posvátné místo, kde, šest let po obrácení blaženého Františka, skrze téhož blaženého Františka šťastně vznikla slavná řehole a velmi vznešený řád chudých paní a svatých panen. Jejich obdivuhodný život a slavné založení byly plně schváleny svaté paměti panem papežem Řehořem IX., v té době ostijským biskupem, z moci apoštolského stolce5.

 

VIII. kapitola

Jak poté, co vyslechl a pochopil Kristovy rady v evangeliu, ihned změnil vnější šat a oblékl nový šat dokonalosti uvnitř i navenek

25. Když již blažený František dokončil opravu kostela svatého Damiána, nosil poustevnický oděv, v ruce hůl, na nohou měl obuv a přepásán byl řemenem. Avšak jednou při slavení mše svaté slyšel, co řekl Kristus učedníkům, když byli posláni, aby kázali. Tedy, aby si nebrali na cestu zlato ani stříbro, ani vak, ani mošnu, ani chléb, ani hůl. Aby neměli ani opánky, ani dvoje šaty6. Když tomu pak díky onomu knězi ještě jasněji porozuměl, byl naplněn nevypověditelnou radostí a řekl: „To je to, co toužím konat ze všech sil.“

To, co si z evangelia zapamatoval, se pak snažil s radostí uskutečnit. Hned se vzdal toho, co měl dvakrát, a od té doby nepoužíval ani hůl, ani opánky, ani vak nebo mošnu. Zhotovil si velmi ubohý a nevzhledný oděv, odhodil řemen a opásal se provazem. Jelikož měl v srdci velikou starost, jak by využil nové milosti těchto slov, aby přinesla užitek, začal z Božího vnuknutí žít jako hlasatel evangelní dokonalosti a veřejně hlásat prostými slovy pokání7. Jeho slova však nebyla prázdná nebo hodná výsměchu, ale byla plná síly Ducha svatého8, pronikala hlubiny srdce a mocně strhovala posluchače k úžasu.

26. Jak on sám později dosvědčil, naučil se ze zjevení Božího tomuto pozdravu, totiž: „Pán ať tě obdaří pokojem9!A tak při každém svém kázání zvěstoval lidu pokoj a takto ho napočátku kázání zdravil.

A jistě je podivuhodné, což ohledně tohoto pozdravu nelze připustit bez zázraku, že ještě před svým obrácením měl předchůdce, který často procházel Assisi a zdravil tímto způsobem: „Pokoj a dobro! Pokoj a dobro10!“ O něm se pevně věřilo, že jako Jan předem ohlašoval Krista a přestal kázat, když začal Kristus, tak i on jako druhý Jan předešel v hlásání pokoje blaženého Františka a po jeho příchodu se již více neobjevil.

Boží muž František, naplněn prorockým duchem, po způsobu proroků hned po svém zmíněném předchůdci zvěstoval pokoj a hlásal spásu11. A jeho spásonosnými napomenutími, docházeli pravého pokoje mnozí, kteří byli s Kristem znesvářeni a od spásy daleko.

27. Jakmile byla mnohým známa pravdivost prosté nauky i života blaženého Františka, začali někteří muži dva roky po jeho obrácení konat pokání podle jeho příkladu. Opustili všechno a oděvem i životem s ním byli spojeni. Jako první z nich přišel svaté paměti12 bratr Bernard.

Ten, když pozoroval vytrvalost a nadšení blaženého Františka v Boží službě, jak s velkou námahou opravoval poničené kostely a jak přísný vedl život, navíc věděl, jak změkčile žil ve světě, rozhodl se ve svém srdci, že rozdá chudým vše, co má, a pevně k němu přilne životem i oděvem.

Jednoho dne tedy přišel tajně za Božím mužem, odhalil mu svůj záměr a dohodl se s ním, že toho večera k němu přijde. Blažený František vzdal Bohu díky, protože dosud neměl žádného takového společníka, a velmi se zaradoval; jeho radost byla o to větší, že pan Bernard byl mužem vysoce postaveným.

28. Dohodnutého večera přišel tedy blažený František s velikým jásotem v srdci do jeho domu a zůstal u něho po celou onu noc. Pan Bernard mu mimo jiné řekl: „Jestliže by někdo měl od svého pána mnoho nebo málo, co by vlastnil po mnoho let, a již více by to nechtěl mít v držení, jak by s tím měl naložit, aby to bylo co nejlepší?“ Blažený František mu odpověděl, že by měl vrátit svému pánu to, co od něho přijal. Na to pan Bernard řekl: „Tedy, bratře, všechny své časné statky chci věnovat lásce mého Pána, která mi je udělila, jak se tobě bude zdát nejlepší.“ Světec mu řekl: „Půjdeme zítra brzy ráno do kostela a prostřednictvím knihy evangelií poznáme, jak Pán poučil své učedníky.“

Ráno tedy vstali a ještě s jedním, jménem Petr, který se také toužil stát bratrem, přišli do kostela svatého Mikuláše poblíž náměstí města Assisi. Než se začali modlit, protože byli neučení a neuměli najít slovo evangelia o zřeknutí se světa, vroucně prosili Pána, aby jim při prvním otevření knihy laskavě ukázal svou vůli.

29. Když dokončili modlitbu, blažený František vzal zavřenou knihu a v kleče před oltářem ji otevřel. Při prvním otevření připadl na tuto Pánovu radu: „Jestliže chceš být dokonalý, jdi a prodej všechno, co máš, rozdej to chudým a budeš mít poklad v nebi13.Když to blažený František zjistil, velmi se zaradoval a děkoval Bohu. Ale protože byl pravým ctitelem Trojice, chtěl svědectví potvrdit třikrát. A při druhém otevření připadl na: „Nic si neberte na cestu14, atd.“ A při třetím na toto: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe15, atd.“

Blažený František tedy při každém otevření knihy děkoval Bohu za potvrzení jeho záměru, již dávno započatého, a přání, když bylo třikrát božsky vyzdviženo a ukázáno. Proto řekl oněm mužům, Bernardovi a Petrovi: „Bratři, toto je život a řehole nás i všech, kteří se budou chtít připojit k našemu společenství. Běžte tedy a vykonejte, co jste slyšeli.“

Tak pan Bernard, který byl velmi bohatý, odešel, a když prodal všechno, co měl, a shromáždil mnoho peněz, všechny rozdal chudákům16 ve městě. 10 Také Petr vykonal Boží radu, jak jen mohl.

11 Když všechno rozdali, přijali oba dva stejně hábit, který světec nedávno přijal poté, co opustil poustevnický šat, a od toho okamžiku žili s ním způsobem podle svatého evangelia, který jim Pán ukázal. 12 Proto blažený František ve své závěti říká: „Sám Pán mi zjevil, že mám žít podle svatého evangelia17.“

 

IX. kapitola

Jak byl povolán bratr Silvestr a o vidění, které měl před vstupem do Řádu

30. Také když, pan Bernard, jak bylo řečeno, rozdával svůj majetek chudým, blažený František byl u toho a viděl mocné působení Páně. Proto ve svém srdci oslavoval a chválil Pána. Přišel tam také jakýsi kněz, jménem Silvestr, od něhož blažený František kupoval kameny na opravu kostela svatého Damiána. Ten, když viděl, že se na radu Božího muže rozdává tolik peněz, vzplanul ohněm lakoty a řekl mu: „Františku, nezaplatil jsi mi dobře za kameny, které jsi ode mě koupil.“ Když ho uslyšel ten, který lakotou pohrdal, jak si nespravedlivě stěžuje, přistoupil k panu Bernardovi, ponořil ruku do jeho tašky, kde byly peníze, s velkým zápalem ducha ji vytáhl plnou peněz a dal je brblajícímu knězi. Takto i po druhé naplnil ruku penězi a řekl mu: „Máš už teď dostatečně zaplaceno, pane knězi?“ A on odpověděl: „Naprosto mám, bratře.“ A radostně se vrátil domů s takto získanými penězi.

31. Avšak za několik dní tentýž kněz začal z Pánova vnuknutí přemýšlet o tom, co blažený František udělal, a říkal si: „Což nejsem vlastně ubohý člověk, když i přes své stáří toužím po časných věcech a vyhledávám je? A onen mladík jimi pro lásku Boží pohrdá a hnusí se mu.“

Následující noci také ve snu viděl nesmírně veliký kříž, jehož vrcholek se dotýkal nebes a jehož konec stál18 pevně ve Františkových ústech. Jeho ramena pak sahala z jedné části světa na druhou.

Když se kněz probudil, poznal a uvěřil, že František je skutečně Kristův přítel a služebník a že Řád, který začíná, se zakrátko rozšíří po celém světě. Proto začal mít úctu k Bohu a ve svém domě konal pokání. Nakonec také, za nějaký čas, vstoupil do již založeného Řádu, v němž výborně žil a slavně skončil19.

32. František, muž Boží, společně se dvěma bratry, jak bylo řečeno, protože neměl přístřeší, kde by s nimi zůstával, odešel hned k jednomu chudičkému opuštěnému kostelu, který byl zasvěcen Svaté Marii z Porciunkuly. Tam si postavili jeden domeček, ve kterém společně bydleli.

Několik dní poté jeden muž z Assisi, jménem Jiljí, přišel za nimi a s velkou úctou a zbožností prosil na kolenou Božího muže, aby ho přijal do svého společenství. Když muž Boží viděl, jak je velmi věrný a zbožný a že může od Boha dosáhnout veliké milosti, jak se později i stalo, přijal ho s radostí. Tito čtyři se pak s obrovským veselím a radostí Ducha svatého k většímu prospěchu takto rozdělili.

33. Blažený František vzal s sebou bratra Jiljího a šel s ním do Marky anconské, druzí dva zamířili do jiného kraje. Když procházeli Markou, mocně jásali v Pánu, a svatý muž jasným a čistým hlasem francouzsky zpíval chvály Páně, chválil a oslavoval dobrotu Nejvyššího. Měli takovou radost, jako kdyby nalezli obrovský poklad v evangelním statku paní chudoby, pro jejíž lásku svobodně a ochotně pohrdali vším pozemským, jako by to byly výkaly.

Světec také řekl bratru Jiljímu: „Náš Řád bude podobný rybáři, který spustí sítě do vody a vytáhne veliké množství ryb. Malé nechá ve vodě, velké však vybere do své kádě20.“ Tak prorokoval rozšíření Řádu.

Třebaže muž Boží dosud plně lidu nekázal, přesto, když procházeli městy a vesnicemi, povzbuzoval všechny, aby milovali Boha a ctili ho a aby se káli ze svých hříchů. Bratr Jiljí také posluchače napomínal, aby mu věřili, protože jim velmi dobře radí.

34. Ti, kteří jim naslouchali, říkali: „Co jsou zač? A co to říkají?“ Tehdy totiž jako by láska a úcta k Bohu všude vyhasly a cesta pokání byla docela neznámá, ba dokonce byla považována za hloupost. Neboť natolik převládaly vábničky těla, světská žádostivost a pýcha života21, že se zdálo, že celý svět spočívá na těchto třech špatnostech.

Na tyto evangelní muže byly různé názory. Jedni říkali, že jsou hloupí nebo opilí, druzí tvrdili, že taková slova nevzejdou z hlouposti. Jeden z posluchačů také řekl: „Buď přilnuli k Pánu kvůli nejvyšší dokonalosti, nebo se jistě zbláznili, vždyť jejich život je tak ubohý, když tak málo jedí, chodí bosi a jsou oblečeni do nejubožejších šatů.“

Přestože jistý strach přece jen zapudili, když viděli jejich svaté chování, nikdo je dosud nenásledoval a dívky, jakmile je zdaleka viděly, utíkaly, protože se bály, aby snad nebyly uvedeny do stejného bláznovství a šílenství. Když obešli onu provincii, vrátili se na uvedené místo Svaté Marie.

35. Když uplynulo několik dní, přišli k nim z Assisi další tři muži, Sabbatino, Morico a Jan de Capella, a prosili blaženého Františka, aby je přijal za bratry. A on je pokorně a laskavě přijal.

Když však po městě prosili o almužnu, sotvakdo jim něco dal, ale spíše jim vyčítali a říkali, že svůj majetek opustili, aby vyjídali druhé. Proto trpěli velkou nouzí. Také jejich rodiče a příbuzní je pronásledovali, ostatní lidé z města se jim vysmívali jako ztřeštěncům a hlupákům, protože v té době nikdo neopouštěl svůj majetek, aby žebral u dveří.

I biskup města Assisi, ke kterému často chodil Boží muž pro radu a který ho vlídně přijímal, mu řekl: „Váš život se mi zdá tvrdý a přísný; totiž nic na světě nevlastnit.“ Světec mu řekl: „Pane, kdybychom měli nějaké vlastnictví, potřebovali bychom zbraně na svou ochranu. Vždyť kvůli němu povstávají spory a hádky a ty obvykle mnoho brání lásce k Bohu a k bližnímu. Proto nechceme v tomto světě nic časného vlastnit.“ Biskupovi se velice zalíbila odpověď Božího muže, který pohrdl vším pomíjejícím, a zvláště penězi. 10 Vždyť ve všech svých řeholích František co nejvíce doporučoval chudobu a všechny bratry vybízel, aby se vyhýbali penězům.

11 Vytvořil totiž více řeholí a ty vyzkoušel dříve, než vytvořil tu, kterou nakonec odevzdal bratřím. 12 Tak v jedné z nich říká o pohrdání penězi: „Dávejme si pozor, my, kdo jsme opustili všechno, abychom pro tak málo neztratili nebeské království. 13 A jestliže najdeme na nějakém místě peníze, nestarejme se o ně víc než o prach, po kterém šlapeme22.“

 

1 Srv. Pís 3,2.

2 Srv. 1 Kor 2,13.

3 Srv. Gn 27,34.

4 Srv. Mt 5,16.

5 Kardinál Hugolin, když byl papežským legátem v Toskánsku a Lombardii (1218), vytvořil sestrám tak zvané Hugolinovy konstituce, které byly založeny na řeholi sv. Benedikta. Potvrzeny byly 31. 3. 1228 papežskou bulou Cum a nobis.

6 Srv. Mt 10,9-10; Lk 9,3; 10,4.

7 Srv. Mk 6,12; Lk 24,47.

8 Lk 4,1; Sk 6,5.

9 ZávFr 23. Srv. Nm 6,26; 1 Thes 3,16.

10 Srv. Iz 52,7.

11 Srv. Iz 52,7.

12 Bratr Bernard zemřel krátce po r. 1243.

13 Mt 19,21; Srv. Lk 18,22.

14 Srv. Lk 9,3.

15 Srv. Mt 16,24; Lk 9,23.

16 Srv. Lk 18,22.

17 Srv. ZávFr 14.

18 Srv. Gn 28,12.

19 Zemřel okolo roku 1240.

20 Srv. Mt 13,47-48.

21 Srv. 1 Jan 2,16.

22 Srv. NepŘeh 8,5-6. Nejde však o doslovný citát z této řehole, ale z textů, které jí předcházely.