IV. kapitola

Jak u malomocných začal přemáhat sám sebe a pociťovat sladkost v těch věcech, které mu dříve byly nepříjemné

11. Když se jednoho dne horlivě modlil k Pánu, dostalo se mu odpovědi: „Františku, je třeba, abys měl v opovržení a nenáviděl všechno, co jsi tělesně miloval a toužil jsi mít, jestliže chceš poznat moji vůli. Až tak začneš jednat, to, co se ti dříve zdálo sladké a příjemné, bude ti trpké a nesnesitelné, a naopak z těch, kterých ses děsil, načerpáš velikou sladkost a nesmírnou lahodnost.“

Nad těmi slovy se zaradoval a posilněn Pánem vyjel na koni do Assisi, když tu mu vstoupil do cesty nějaký malomocný. A přestože se obvykle malomocných velmi děsil, přemohl se, sestoupil s koně, a když mu podával minci, políbil mu ruku. A poté, co přijal od něho políbení pokoje, nasedl znovu na koně a pokračoval v cestě. Od toho okamžiku začal mít sebe stále více v opovržení, až milostí Boží dosáhl dokonalého vítězství nad sebou.

Za několik dní poté, když vzal s sebou značné množství peněz, odebral se do útulku malomocných, kde shromáždil všechny, a zároveň jim všem dával almužnu a líbal jim ruce. Když odtamtud odcházel poté, co viděl malomocné a dotýkal se jich, vskutku se mu změnilo ve sladké to, co mu bylo předtím trpké. Jak řekl, pohled na malomocné mu připadal tak odporný, že je nejen nechtěl vidět, ale ani se nechtěl dostat do blízkosti jejich útulku. 10 A jestliže se někdy přihodilo, že kolem jejich obydlí procházel, nebo je potkal, třebaže byl zbožností veden, aby jim dal almužnu prostřednictvím jiné osoby, přesto vždy odvracel tvář a zacpával si rukama nos. 11 Ale Boží milostí se stal důvěrníkem a přítelem malomocných, jak dosvědčuje ve své Závěti, že mezi nimi pobýval a pokorně jim sloužil1.

12. Po návštěvě malomocných, změněn v dobrého, odvedl s sebou jednoho svého druha, kterého měl velmi rád, na osamělá místa a řekl mu, že nalezl veliký a vzácný poklad. Onen muž se nemálo zaradoval a rád s ním šel, kdykoli ho zavolal. Tak ho František často vodil k jedné jeskyni nedaleko Assisi, sám vstupoval dovnitř, aby získal poklad, a svého přítele nechával venku. Proniknut novým a zvláštním duchem se ve skrytosti modlil k Otci2, a chtěl, aby nikdo nevěděl, co dělá uvnitř, kromě samotného Boha, se kterým se vytrvale radil, jak by mohl získat poklad v nebi.

Toho si všiml nepřítel lidského rodu a pokoušel se ho sám od započatého dobra odradit tím, že mu nažene strach a hrůzu. V Assisi žila jedna žena, která pro svou tloušťku vypadala jako démon; a tu se tento objevil před mužem Božím, stále mu ji připomínal a hrozil, že na něj uvrhne tloušťku té ženy, jestliže neustoupí od započatého záměru. Ale statečný voják Kristův3 pohrdal ďáblovými hrozbami a v jeskyni se zbožně modlil, aby Bůh řídil jeho cestu.

Přestál i to největší utrpení a duševní úzkost, neboť neměl pokoj, dokud nevykonal, co v mysli započal, i když následovala další různá pokušení, jejichž dotěrnost na něj ještě tvrději doléhala. Vnitřně totiž planul božským ohněm a rozdmýchaný žár srdce nemohl navenek skrýt. Litoval, že sám tak těžce hřešil, a již nenacházel potěšení v minulých ani přítomných špatnostech, až přece získal důvěru, že je v budoucnu udrží na uzdě. Proto když vycházel z jeskyně, zdálo se jeho druhu, že je změněn v jiného muže4.

 

V. kapitola

O jeho prvním oslovení Ukřižovaným a jak od té doby až do smrti nosil v srdci utrpení Kristovo

13. Jednoho dne, když se horlivěji dovolával Pánova milosrdenství, ukázal mu Pán, že mu zakrátko bude řečeno, co by měl dělat. Od té doby byl naplněn takovou radostí, že se pro ni nemohl ovládnout, a tak, ačkoliv nechtěl, sdělil něco z těchto tajemství lidským uším. Mluvil však obezřetně a v hádankách, když říkal, že již nechce jet do Apulie, ale že ve své vlasti vykoná veliké a vznešené věci.

Když také jeho druhové, od nichž se již duševně vzdálil, ale se kterými se ještě někdy stýkal, zpozorovali, že se tak změnil, znovu se ho žertem ptali: „Chceš se snad oženit, Františku?“ A on jim odpověděl ve stejných hádankách, jak bylo uvedeno výše.

Když uplynulo několik dní a procházel kolem kostela sv. Damiána, bylo mu v duchu řečeno, aby tam vstoupil a modlil se. Jakmile tedy vstoupil, začal se usilovně modlit před jedním obrazem Ukřižovaného, který k němu přátelsky a laskavě promluvil těmito slovy: „Františku, cožpak nevidíš, že můj dům se rozpadá? Jdi tedy a oprav mi ho.“ Na to on v bázni a úžasu řekl: „Rád to udělám, Pane.“ Pochopil to totiž tak, že k němu mluvil o tomto kostele, kterému hrozilo, že se pro svou přílišnou sešlost brzy zřítí. 10 Z tohoto oslovení byl naplněn takovou radostí a osvícen takovým světlem, že ve své duši pravdivě poznal, že to byl Kristus ukřižovaný, kdo k němu mluvil.

11 Vyšel tedy z kostela a nalezl kněze, který seděl vedle. Sáhl rukou do tašky a věnoval mu jistý peněžní obnos 12 se slovy: „Prosím tě, pane, abys koupil olej a nechal stále hořet lampu před tímto Ukřižovaným. 13 A když peníze, věnované za tímto účelem, budou vyčerpány, znovu ti dám, kolik bude potřeba.“

14. Od toho okamžiku bylo tak zraněno a proniknuto jeho srdce vzpomínkou na Pánovo utrpení, že stále, dokud žil, nosil rány Pána Ježíše5 ve svém srdci, jak se to později skvěle projevilo, když se na jeho těle tytéž rány podivuhodně objevily a byly s jistotou dokázány.

Dále se také velmi trýznil tělesným umrtvováním, proto, ať zdravý, nebo nemocný, byl ke svému tělu příliš přísný a jen stěží mu chtěl něco odpustit. Proto, když umíral, vyznal, že proti bratru tělu hodně zhřešil.

Když jednou šel sám nedaleko kostela svaté Marie z Porciunkuly, plakal a nahlas naříkal. Slyšel ho jakýsi zbožný muž a domníval se, že trpí nějakou nemocí nebo zármutkem, a tak, pohnut soucitem, se ho zeptal, proč pláče. A on řekl: „Oplakávám utrpení mého Pána, pro kterého bych se nestyděl jít celým světem a nahlas plakat.“ A onen muž začal nahlas plakat jako on.

Často také, když vstával od modlitby, zdály se jeho oči podlité krví, jak mnoho a hořce plakal. Při vzpomínce na Pánovo utrpení se však netrýznil jen slzami, ale také odříkáním si jídla i pití.

15. Proto, když někdy seděl u stolu se světskými lidmi a podávala se některá jídla příjemná jeho tělu, ochutnal z nich jen málo, a vždy uvedl nějakou výmluvu, aby nepoznali, že si je odepřel ze zdrženlivosti. A když jedl s bratry, do jídla, které jedl, často přidával popel, a aby ukryl svou zdrženlivost, bratřím říkal, že bratr popel je čistý.

Když jednou seděl u jídla, řekl mu jakýsi bratr, že blahoslavená Panna byla v době jídla tak chudičká, že neměla, co by dala svému synu k jídlu. Když to muž Boží uslyšel, s velkou bolestí vzdychl, odešel od stolu a snědl chléb na holé zemi.

Vskutku mnohokrát, když seděl u stolu, krátce po začátku jídla se pohroužil do rozjímání o nebeských věcech a nejedl ani nepil. Když ze svého srdce vydával hluboké vzdechy, nechtěl být obtěžován žádnými slovy a bratřím říkával, aby vždy, když ho uslyší takto vzdychat, chválili Boha a s vírou se za něho modlili.

To, o jeho pláči a zdrženlivosti, jsme řekli jen zběžně, abychom ukázali, že se od onoho zmíněného vidění a oslovení obrazem Ukřižovaného až do své smrti stále ztotožňoval s Kristovým utrpením.

 

VI. kapitola

Jak nejprve unikl stíhání otce a příbuzných, když zůstal u kněze od Sv. Damiána, kam na okno odhodil peníze

16. Rozradostněn tedy oním viděním a oslovením od Ukřižovaného, povstal, posílil se znamením kříže, nasedl na koně, vzal různobarevné látky a zamířil do města jménem Foligno. A odtamtud, ihned poté, co prodal koně a všechno, co přivezl, se vrátil ke kostelu sv. Damiána.

Nalezl tam onoho chudičkého kněze a s velikou vírou a úctou mu políbil ruku, nabídl mu peníze, které přivezl, a po pořádku mu vyprávěl svůj záměr. Kněz užasl, podivoval se nad jeho náhlým obrácením a zdráhal se tomu uvěřit. Domníval se, že se mu vysmívá, proto si nechtěl ponechat jeho peníze. On však neústupně naléhal, svými slovy se pokoušel získat si důvěru a vytrvale prosil kněze, aby mu dovolil zůstat u něho.

Kněz nakonec povolil, aby tam zůstal, ale ze strachu před rodiči peníze nepřijal. Jako ten, kdo vskutku pohrdá penězi, odhodil je František do jednoho okna, protože jimi pohrdal jako prachem.

Když tedy pobýval na zmíněném místě, jeho otec jako horlivý pátrač obcházel a hledal6, co se stalo s jeho synem. A jakmile se doslechl, že se tak změnil a že takto pobývá na onom místě, trápil se ve svém srdci a pobouřen nad náhlým stavem věcí, svolal přátele a známé a co nejrychleji běžel za ním.

On však, protože byl nezkušeným vojákem Kristovým7, když uslyšel hrozby pronásledovatelů a když předem poznal, že přijdou, přenechal místo otcovu hněvu a uchýlil se do jedné jeskyně, kterou si připravil, a tam se po celý měsíc skrýval. 10 O té jeskyni věděl jen jeden člověk z otcova domu. Tam jedl ve skrytu jídlo někým darované, tam se vytrvale modlil a byl smáčen deštěm slz, aby ho Pán osvobodil od škodlivého pronásledování a aby jeho zbožné sliby naplnil vlídnou přízní.

17. Takto v postu a v pláči usilovně a vytrvale prosil Pána, nedůvěřoval vlastní síle a schopnosti, ale celou svou naději vložil na Hospodina, který ho, třebaže zůstával v temnotách, pronikl onou nevyslovitelnou radostí a prozářil podivuhodným jasem.

Z toho celý zapálený opustil jeskyni a bez váhání, rychle a s radostí zamířil do Assisi. A tak vyzbrojený zbraní důvěry v Krista, zapálen Božím žárem, obviňující sám sebe z lenosti a zbytečného strachu, vydal se veřejně rukám i ranám pronásledovatelů.

Jakmile ho uviděli ti, kteří ho dříve znali, hanebně mu nadávali, křičeli na něho, že je nemocný a blázen, a házeli po něm bahno z ulice a kameny8. Když ho totiž shledávali tak odcizeného dřívějším mravům a tak zřízeného tělesným umrtvováním, všechno, co dělal, připisovali vyčerpání a pomatenosti. Ale voják Kristův9 toto všechno přecházel, jako by byl hluchý, nezlomen a nezměněn bezprávím, vzdával díky Bohu.

Povyk způsobený kvůli němu prošel ulicemi a částmi města, až nakonec dorazil k jeho otci, který jakmile se doslechl o tom, jak s ním spoluobčané zacházejí, ihned vstal a šel ho hledat, ale ne aby ho zachránil, ale spíše aby ho zničil. Nezachovával přitom žádnou míru, běžel jako vlk za ovcí, prohlížel si ho hrozivě a přísně pohledem a bez slitování na něj vztáhl své ruce. Odvlekl ho domů a zavřel ho na mnoho dní do temného žaláře. Pokoušel se jeho ducha slovy i bitím obrátit k marnosti světa.

18. On však nebyl pohnut slovy, ani unaven pouty nebo bitím, ale všechno trpělivě snášel a ochotněji a pevněji se připravoval uskutečnit posvátný záměr.

Když byl jednou otec vzdálen z domu pro neodkladnou záležitost, jeho matka, která s ním zůstala sama a neschvalovala jednání svého muže, vlídnými slovy rozmlouvala se synem. A když ho nemohla odvést od jeho posvátného záměru a svíralo se jí nad ním srdce10, uvolnila pouta a dovolila mu, aby svobodně odešel. A on vzdal díky všemohoucímu Bohu a odešel na místo, kde předtím pobýval. Stal se tak svobodnějším jako ten, kdo byl prověřen ďábelskými pokušeními a kdo byl poučen jejich průběhem, z příkoří získal větší jistotu ducha a jednal svobodněji a velkodušněji.

Mezitím se otec vrátil, a když syna nenalezl, vršil hřích na hřích a manželku zasypal výčitkami.

19. Potom běžel do paláce městské rady a žádal po radních, ať se postarají, aby mu syn vrátil peníze, které z domu odnesl. Když radní viděli, že je tak rozrušen, předvolali Františka a vzkázali po hlasateli, aby se před ně dostavil. Ten hlasateli odpověděl, že se z milosti Boží stal svobodným a že radní už nad ním nemají právo, protože je služebníkem jedině Boha nejvyššího. Proto radní nechtěli použít proti němu násilí, a otci řekli: „Od chvíle, kdy vstoupil do služby Boží, nespadá pod naši pravomoc.“

Když otec viděl, že u radních nic nepořídí, předložil tutéž stížnost biskupovi města. Biskup, rozvážný a moudrý muž, si ho náležitým způsobem předvolal, aby přišel a na stížnost otce odpověděl. Na to František poslu odpověděl: „Půjdu k panu biskupovi, protože je otcem a pánem duší.“

Přišel tedy k biskupovi a ten ho s velkou radostí přijal.  9 Biskup mu řekl: „Tvůj otec se na tebe hněvá a je velmi pobouřen. 10 Proto jestliže chceš sloužit Bohu, vrať mu peníze, které máš, a protože jsi je zřejmě nabyl nečestně, Bůh nechce, abys je použil na opravu kostela, právě kvůli hříchům tvého otce, jehož hněv se zmírní, jestliže je dostane zpět. 11 Měj důvěru v Pána, synu, jednej zmužile a neboj se11, protože on sám bude tvým pomocníkem a pro opravu svého kostela ti štědře poskytne vše potřebné.“

20. Muž Boží tedy povstal, rozradostněn a posílen slovy biskupa, přinesl před něho peníze a řekl mu: „Pane, chci mu s radostným srdcem vrátit nejenom peníze, které pocházejí z jeho věcí, ale také šaty.“ Vstoupil do místnosti biskupa, svlékl všechny své šaty, na ně položil peníze a v přítomnosti biskupa, otce a dalších přihlížejících vyšel ze dveří nahý a řekl: „Slyšte všichni a pochopte. Až doteď jsem nazýval Petra Bernardone svým otcem, ale protože jsem se rozhodl sloužit Bohu, vracím mu peníze, pro které se zlobil, i všechny šaty, které jsem měl z jeho majetku. A od této chvíle chci říkat jen: Otče náš, jenž jsi na nebesích12, a ne otče Petře Bernardone.“ Tehdy se také přišlo na to, že muž Boží již tehdy měl na těle pod pestrým oděvem kající pás.

Jeho otec vstal a roznícen velikou bolestí i hněvem, přijal peníze i všechny šaty. Když je odnášel domů, ti, kteří byli u té podívané, se na něj hněvali, protože synovi neponechal ze šatů nic. Proto, pohnuti lítostí nad Františkem, začali hlasitě plakat.

Biskup, který pečlivě Božího muže pozoroval a velice obdivoval jeho horlivost a vytrvalost, vzal ho do náručí a zahalil ho svým pláštěm. Jasně poznal, že jeho činy jsou Božím záměrem a poznával, že to, co viděl, nese v sobě nemalé tajemství. 10 Proto se od té doby stal jeho pomocníkem, povzbuzoval ho a podporoval, řídil a objímal niternou láskou.

 

1 ZávFr 1-3.

2 Srv. Mt 6,6.

3 Srv. 2 Tim 2,3.

4 1 Sam 10,6.

5 Gal 6,17.

6 Srv. 1 Petr 5,8.

7 Srv. 2 Tim 2,3.

8 Srv. Jan 8,59.

9 Srv. 2 Tim 2,3.

10 Srv. 1 Král 3,26.

11 Srv. Dt 31,6.

12 Srv. Mt 6,9.