Rubrika

Tři druhové blaženého Františka napsali těchto několik záznamů o jeho životě a jednání ve světě, o jeho podivuhodném a dokonalém obrácení a o dokonalosti původu a základu Řádu, jaká byla v něm a v prvních bratřích.

 

List

1. Důstojnému otci v Kristu, bratru Crescenciovi, z Boží milosti generálnímu ministrovi, bratr Lev, bratr Rufín a bratr Anděl, kdysi druhové blaženého Františka, ač nehodní, vzkazují povinnou a oddanou úctu v Pánu.

Protože z příkazu vašeho i minulé generální kapituly jsou bratři povinni posílat vaší důstojnosti zprávy o znameních a zázracích blaženého otce Františka, které mohou znát nebo objevit, rozhodli jsme se, protože jsme s ním, ač nehodní, po delší čas žili, oznámit vaší svatosti zcela pravdivě některé z mnoha událostí jeho života, které jsme viděli buď sami, nebo o nichž jsme se mohli dozvědět od jiných svatých bratří, zvláště od bratra Filipa, vizitátora Chudých paní, bratra Ilumináta z Arky, bratra Massea z Marignana, bratra Jana, který byl druhem ctihodného otce bratra Jiljího a který se od onoho svatého bratra Jiljího mnoho dozvěděl, a také od bratra Bernarda, svaté paměti, prvního druha blaženého Františka.

Také jsme se nespokojili s tím, že bychom vypsali jen zázraky, které svatost pouze potvrzují, ale nepůsobí. Ale spíše jsme chtěli ukázat význačné rysy jeho svatého života a jeho pevnou vůli ke zbožnému a dobrému. To vše ke chvále a slávě Nejvyššího Boha1, i zmíněného přesvatého otce, a k povzbuzení všech, kdo chtějí jít v jeho šlépějích. Nepsali jsme na způsob legendy, protože ty jsou o jeho životě a zázracích již sestaveny, ale spíše jsme jakoby na krásné louce utrhli pár květin, podle našeho výběru těch nejkrásnějších. A také jsme nesledovali dějinný sled událostí, 10 ale  opomíjeli jsme mnohé, o čem se pravdivě a květnatě mluví ve zmíněných legendách.

11 Uznáte-li to za správné, můžete těchto několik příběhů k těmto legendám přidat. 12 Máme totiž za to, že kdyby je znali oni ctihodní mužové, kteří zmíněné legendy vytvořili, jistě by se o nich zmínili a ozdobili by je svou výřečností, a tak je zanechali na památku budoucím pokolením.

13 Kéž vaše svatá důstojnost zcela prospívá v Pánu Ježíši Kristu, v němž se vaší svatosti jako vaši synové pokorně a oddaně poroučíme.

14 Dáno v místě Grecciu, 11. 8. 1246.

 

I. kapitola

O jeho narození, jeho marnivosti, výstřednosti a rozmařilosti a jak z toho přešel ke štědrosti a lásce vůči chudým

2. František pocházel z města Assisi, které se nachází v údolí spoletského kraje. Nejprve byl matkou pojmenován Jan, otec však, který se tehdy vrátil z Francie a za jehož nepřítomnosti se narodil, jej později nazval Františkem. Když dospěl, byl bystrého nadání a vykonával otcovo zaměstnání, kupectví, ale velmi odlišným způsobem, protože sám byl veselejší a štědřejší, oddaný žertování a prozpěvování. Ve dne v noci procházel městem Assisi

s podobnými druhy, v rozhazování byl velmi štědrý, takže všechno, co mohl mít a získat, promarnil v hodování a jiných zábavách.

Kvůli tomu byl mnohokrát kárán svými rodiči, kteří mu říkali, že má pro sebe i pro druhé takové výlohy, jako by to nebyl syn jejich, ale nějakého velikého knížete. Protože však jeho rodiče byli bohatí a milovali ho velmi něžně, trpěli mu to a nechtěli mu v tom bránit. 6  Avšak jeho matka, když sousedé pomlouvali jeho rozmařilost, odpovídala: „Zač máte mého syna? Jednou bude z milosti Boží synem Božím.“

Nejenom v tomto byl štědrý, ba přímo rozhazovačný, ale také mnoho vynikal v oblékání a používal dražšího sukna, než se na něho slušelo. Ve výstřednosti byl tak marnivý, že kolikrát si na jeden oděv nechal našít velmi drahý kus látky vedle toho nejubožejšího.

3. V mravech i slovech se choval dvorně, jako by to byla jeho přirozenost, takže z rozhodnutí svého srdce nikomu neřekl urážlivé nebo špatné slovo; dokonce i když byl mladíkem rozverným a žertovným, předsevzal si, že neodpoví těm, kteří k němu budou mluvit neslušně. A proto se o něm rozšířila pověst2 téměř po celém kraji a mnozí, kteří ho znali, říkali, že z něho bude něco velikého.

Od těchto stupňů přirozených ctností dospěl k takové milosti, že obrácen sám k sobě, si říkal: „Proto, že jsi dvorný a štědrý k lidem, od kterých nedostáváš nic, leda pomíjivou a marnou slávu, je spravedlivé, abys kvůli Bohu, který je velmi štědrý v odplatě, byl dvorný a štědrý k chudým.“ Od té doby se rád staral o chudé a uděloval jim štědré almužny. A třebaže byl obchodníkem, byl velmi lehkomyslný v rozdávání světského bohatství.

Když tedy byl jednoho dne v obchodě, kde prodával sukno, a byl kolem té věci zaměstnán, přišel k němu nějaký chudák a požádal ho o almužnu pro lásku Boží. Když mu však z dychtivosti po bohatství a protože byl zaměstnán péčí o obchod, almužnu odepřel, osvícen Boží milostí sám sebe pokáral z velké neomalenosti a řekl si: „Kdyby tě tento chudák o něco žádal pro velkého knížete nebo barona, jistě bys mu dal, oč by žádal. Čím více bys tedy měl udělat pro Krále králů a Pána3 všeho!“

10 Proto si ve svém srdci předsevzal, že propříště neodepře nic pro tak velikého Pána.

 

II. kapitola

Jak byl zajat v Perugii a o dvou viděních, která měl, když se chtěl stát vojákem

4. V době, kdy Assisi bylo ve válce s Perugií, byl František s mnoha svými spoluobčany chycen a uvězněn v Perugii, a i přes svůj původ byl umístěn do vězení společně s rytíři, protože se choval ušlechtile.

Jednoho dne však byli jeho spoluzajatci smutní, ale on sám, jelikož byl od přirozenosti veselý a radostný, se nezdál smutným, ale jaksi veselým. Jeden z jeho druhů ho proto pokáral, že se chová jako blázen, když se raduje, i když je zavřen v žaláři. Na to mu František svižně odpověděl: „Co si to o mě myslíte? Jednou budu po celém světě uctíván.“ A když jeden z rytířů, ke kterým byl přiřazen, urazil jednoho ze spoluvězňů, a ostatní s ním proto nechtěli nic mít, neodepřel mu své společenství jediný František, který k podobnému jednání vybízel i ostatní.

Po roce byl uzavřen mír mezi uvedenými městy a František se se svými spoluzajatci vrátil do Assisi.

5. O několik let později si jeden urozený muž z Assisi připravoval vojenskou výstroj, aby se vydal do Apulie, kde by rozmnožil svůj majetek i slávu. Když se o tom doslechl František, zatoužil jít s ním, a aby se u jednoho knížete, jménem Gentile, stal rytířem, dal si připravit zbroj, jak jen mohl nádhernou, protože oč byl majetkem chudší než jeho spoluobčan, o to byl schopnější v rozhazování.

Jedné noci tedy, když se cele oddal myšlence uskutečnit to a rozněcoval se touhou vyrazit, navštívil ho Pán, který ho, toužícího po slávě, ve vidění lákal a vyvyšoval až na vrchol slávy. Když totiž té noci spal, zjevil se mu někdo, kdo ho volal jménem a vedl ho do nádherného paláce překrásné nevěsty, plného vojenských zbraní, zářivých štítů, ostatní zbroje zavěšené na zdech, které dávaly tušit vojenskou slávu. A on, když se velmi radoval a tiše se podivoval nad tím, co to znamená, zeptal se, komu patří tyto zbraně zářící takovým jasem a tento tak nádherný palác. A bylo mu řečeno, že toto všechno i s palácem patří jemu a jeho rytířům.

Když se ráno probudil, s radostným duchem vstal a smýšlel světsky, jako ten, kdo dosud plně neokusil ducha Páně, že totiž se mu jistě v jeho záměru bude velice dařit, a vidění pokládal za předzvěst velikého úspěchu. Rozhodl se tedy vydat se na cestu do Apulie, aby se stal rytířem u zmíněného hraběte. Jevil se vskutku o tolik radostnějším, že se tomu mnozí divili, a když se ho ptali, odkud se bere jeho radost, odpovídal: „Vím, že se stanu velkým knížetem.“

6. Přesto jakési znamení velké ušlechtilosti a vznešenosti předcházelo ono výše zmíněné vidění přesně o jeden den, a je možné věřit tomu, že bylo nemalou příležitostí k samotnému vidění.

Neboť všechny své šaty, které si nedávno nechal pečlivě a draze ušít, týž den daroval jakémusi chudému rytíři. Když se tedy odhodlal k cestě a přišel do Spoleta, aby odtamtud pokračoval do Apulie, začal být poněkud nemocný. 4  A když se přestal zcela starat o svoji cestu a oddal se spánku, uslyšel v polospánku někoho, kdo se ho ptal, čeho chce dosáhnout. Když mu František vyjevil celý svůj záměr, onen dodal: „Kdo ti může dát více? Pán, nebo sluha4?“ A poté, co odpověděl: „Pán“, opět mu řekl: „Proč tedy opouštíš pána kvůli služebníkovi a knížete kvůli poddanému5?“ Na to František řekl: „Pane, co chceš, abych učinil6?“ Vrať se domů7,“ pravil hlas, „a tam ti bude řečeno, co máš dělat8. Neboť vidění, které jsi měl, je třeba chápat jinak.“

Jakmile se probudil, začal o tomto vidění velmi usilovně přemýšlet. 10 A jako při prvním vidění byl zcela bez sebe pro velikou radost a očekávání časného bohatství, 11 tak se i při tomto cele usebral, obdivoval jeho sílu a přemýšlel tak usilovně, že té noci nemohl ani usnout.

12 Když se rozednilo, spěšně se vracel do Assisi a plný veselí a radosti očekával vůli Boží, kterou mu on zjeví, a radu ke své spáse, která mu bude od něho dána. 13 Tehdy již změnil smýšlení, odmítl jet do Apulie a přál si jednat ve shodě s Boží vůlí.

 

III. kapitola

Jak Pán nejprve navštívil jeho nitro podivuhodnou sladkostí a jak její silou, modlitbou, almužnami a láskou k chudobě začal konat pokroky v pohrdání sebou i všemi marnostmi

7. Když se tedy vrátil do Assisi, byl jednoho večera zvolen svými druhy za vůdce, aby utrácel podle své vůle. Dal proto tehdy připravit nákladnou hostinu, jako už mnohokrát.

Po večeři, když vyšli z domu, ho jeho druhové předešli, procházeli městem a zpívali, on však šel vzadu s holí v ruce jako pán a nezpíval, ale usilovně přemýšlel. A hle, znenadání ho navštívil Pán. Jeho nitro naplnila taková sladkost, že se nemohl ani pohnout, ani promluvit. Nic jiného nemohl ani slyšet, ani vnímat, než onu sladkost, která ho tak odcizila od tělesného cítění, že, jak sám později řekl, kdyby byl tehdy bez příčiny rozřezán, nemohl by se hnout z místa.

Když se pak jeho druhové ohlédli nazpět a viděli, že je od nich tak daleko, vrátili se k němu a s bázní pozorovali, že se téměř změnil v jiného člověka9. A ptali se ho: „O čem jsi přemýšlel, že jsi nešel za námi? Snad jsi nepřemýšlel o tom, že se oženíš?“ On jim hned odpověděl: „Máte pravdu, přemýšlel jsem, že se ožením se vznešenější, bohatší a krásnější nevěstou, než jakou jste kdy viděli.“ Vysmáli se mu10. On však to neřekl sám od sebe, ale z Božího vnuknutí, neboť jeho pravou nevěstou se stala zbožnost, která byla nad jiné vznešenější, bohatší a chudobou krásnější.

8. Od toho okamžiku začal u sebe znevažovat to, co dříve míval v lásce, a pohrdat tím, třebaže ne ještě zcela, protože dosud nebyl naprosto odpoután od marnosti světa. Pozvolna se však odtahoval od světského shonu, usiloval uchovat ve svém nitru Ježíše Krista, perlu, kterou toužil koupit prodejem všeho11; proto se skrýval před očima posměváčků a často, téměř každý den, odcházel do ústraní, aby se modlil. K tomu všemu byl pobízen sladkostí, která se ho jako první dotýkala a která ho častěji navštěvovala, aby ho z ulic a jiných veřejných míst popohnala k modlitbě.

Třebaže již byl dobrodincem chudých, rozhodl se tehdy ve svém srdci pevněji, že už více neodepře žádnému chudákovi almužnu, jestliže ho bude prosit pro Boha, a že bude almužnu dávat velkodušněji a bohatěji. Proto vždy, kdykoli ho nějaký chudák o něco žádal mimo domov, snažil se, jestliže mohl, postarat se o něho penězi. Když peníze neměl, dával mu vlněnou pásku nebo řemen, aby chudého nepropustil s prázdnou12. A jestliže žádnou z těch věcí neměl, šel na nějaké skryté místo, tam se vysvlékl z košile a chudého tam tajně poslal, aby si to kvůli Bohu vzal. Kupoval také věci, které se hodily k výzdobě kostela, a ty ještě skrytěji posílal chudým kněžím.

9. Když za nepřítomnosti svého otce přebýval doma, dal na stůl tolik chleba, třebaže tam byl jen on a jeho matka, jako by připravil stůl pro celou rodinu. Když se ho pak matka ptala, proč dal na stůl tolik chleba, odpověděl jí, že ho připravil, aby byl dán jako almužna chudým, protože se rozhodl, že udělí almužnu každému, kdo ho o ni poprosí13 kvůli Bohu. Matka, protože ho milovala více než ostatní syny, to přehlížela, a když pozorovala, co se s ním děje, obdivovala ho ve svém srdci více než ostatní.

Tak jako měl ve zvyku věnovat své srdce návštěvám u přátel, když ho zvali, a byl tak připoután k jejich společnosti, že mnohokráte vstal od jídla, i když pojedl málo, a zanechal své rodiče zarmoucené svým nezřízeným odchodem, tak i nyní měl celé své srdce zaměřené k tomu, jak by jen viděl a slyšel chudé, kterým by mohl udělit almužnu.

10. Boží milostí byl tak proměněn, že třebaže byl ještě ve světském šatu, toužil být v nějakém městě, kde by nikým nepoznán mohl svléknout své šaty a obléci si šaty vyměněné s nějakým chudákem a zkusit prosit o almužnu pro lásku Boží.

Stalo se, že v té době dorazil do Říma, kam konal pouť. Když vstoupil do chrámu svatého Petra, zpozoroval, jak skrovné byly dary některých lidí, a řekl si: „Když má být kníže apoštolů slavně uctíván, proč tito dávají tak malé dary v kostele, kde odpočívá jeho tělo?“ A tak s velkou horlivostí vsunul ruku do brašny a vytáhl ji plnou peněz, které vhodil otvorem v oltáři, a vyvolal takový zvuk, že všichni kolemstojící se velmi podivovali nad velikostí daru.

Když vyšel před dveře kostela, kde bylo mnoho chudáků, kteří prosili o almužnu14, tajně výměnou s jedním chudým člověkem přijal jeho šaty, ty své odložil a oblékl si jeho. A tak stál na schodech kostela s ostatními chudými a francouzsky prosil o almužnu, protože rád mluvil francouzským jazykem, i když jím správně mluvit neuměl.

Později pak, když zmíněné šaty vysvlékl a oblékl si svoje, vrátil se do Assisi a začal prosit Pána, aby řídil jeho cestu. Nikomu neodhalil své tajemství, ani v této věci neužíval něčí rady, jen rady samotného Boha, který začal jeho cestu vést. Někdy se také radil s assiským biskupem, protože v té době neměl nikdo pravou chudobu, po které nade všechno na světě toužil a pro kterou chtěl žít i zemřít.

 

1 Srv. Flp 1,11.

2 Srv. Lk 4,37.

3 Srv. Zj 17,14.

4 Srv. PerAn 6,4.

5 Srv. PerAn 6,5.

6 Srv. Sk 9,6.

7 Srv. Gn 32,9.

8 Srv. Sk 9,7.

9 Srv. 1 Sam 10,6; PerAn 6,8.

10 Srv. Mt 9,24; Lk 16,14; 23,35.

11 Srv. Mt 13,46.

12 Srv. Sir 29,9.

13 Srv. Lk 6,30.

14 Srv. Sk 3,2.