XVI. kapitola

Jak byli zvoleni první ministři a jak byli posláni do světa

62. 1 Po jedenácti letech od založení Řádu, když se bratři rozmnožili počtem i zásluhami, byli zvoleni ministři, kteří byli s několika dalšími bratry posláni do různých krajů světa, kde byla ctěna a zachovávána katolická víra. 2 Ti byli sice v některých krajích přijímáni, ale nebylo jim dovoleno stavět tam obydlí. Z jiných krajů byli vyhnáni, kdyby snad byli nevěřícími, protože ačkoli jmenovaný pan Inocenc III. schválil Řád i jejich řeholi, nepotvrdil to svým listem, pročež bratři mnoho zkusili od kleriků i laiků. 3 Z tohoto důvodu byli bratři nuceni utéci z různých zemí a takto stísněni a ztrýzněni, nejednou i okradeni a zbiti lupiči, se vraceli s velkou hořkostí k blaženému Františkovi. 4 Takto trpěli téměř ve všech zaalpských zemích, jako v Německu, v Uhrách a v mnoha dalších.

5 Když to bylo oznámeno výše zmíněnému panu kardinálovi, zavolal si k sobě blaženého Františka a zavedl ho k panu papeži Honoriovi, protože pan Inocenc byl již mrtev. 6 A tak byla nová řehole, sepsaná Františkem pod Kristovým vedením, slavnostně potvrzena tímtéž panem Honoriem a opatřena bulou1. 7 V této Řeholi byl prodloužen termín kapituly, aby byli bratři ze vzdálených míst ušetřeni námahy.

63. 1 Blažený František také slíbil, že požádá zmíněného pana papeže Honoria o jednoho z kardinálů římské církve jakoby za papeže pro svůj Řád, jistěže o zmíněného ostijského pána, k němuž by se mohli bratři utíkat se svými záležitostmi.

2 Blažený František měl totiž vidění, které ho mohlo přivést k tomu, aby požádal o kardinála a svěřil Řád římské církvi. 3 Viděl totiž maličkou černou kvočnu, která měla opeřené pařáty jako holubice domácí. Ta měla tolik kuřátek, že je nemohla shromáždit pod svými křídly, a tak kuřátka pobíhala kolem slepičky a zůstávala venku.

4 Když se probudil ze snu a začal o onom vidění přemýšlet, ihned skrze Ducha svatého pochopil, že tou kvočnou je on sám, a řekl: 5 „Já jsem ona kvočna, malý postavou a od přirozenosti snědý, mám být prostý jako holubice a na křídlech lásky mám ctnostmi vzlétnout až k nebi. 6 Pán mi však pro své milosrdenství dal a ještě dá mnoho synů, které svou silou nebudu moci ochránit, 7 proto je třeba, abych je svěřil svaté církvi, aby je ukryla do stínu svých křídel2 a vedla je.“

64. 1 Po několika letech od onoho vidění přišel blažený František do Říma a navštívil pána z Ostie. Ten mu uložil, aby s ním šel následujícího rána na kurii, protože si přál, aby on sám před panem papežem i před kardinály kázal a zbožně a s láskou jim svěřil svůj Řád. 2 A třebaže se blažený František vymlouval, že je prostý a neučený, přesto s ním na kurii musel jít.

3 Když se blažený František dostavil před papeže a kardinály, přijali ho s velkou radostí a on povstal a kázal jim, jak jen mu vnukalo pomazání Ducha svatého. 4 Když dokončil kázání, svěřil svůj Řád panu papeži a všem kardinálům. 5 Pan papež i páni kardinálové byli jeho kázáním velice povzbuzeni a jejich srdce byla hluboce pohnuta láskou k Řádu.

65. 1 Pak řekl blažený František nejvyššímu veleknězi: „Pane, soucítím s vámi pro vaši ustavičnou starost a námahu, se kterou musíte bdít nad Boží církví. Velmi se stydím, že máte s námi, menšími bratry, tolik starostí a práce. 2 Vždyť když se k vám nemůže dostat mnoho urozených a bohatých a tolik řeholníků, musíme pociťovat ještě větší bázeň a zahanbení my, kteří jsme chudší a méně významní než ostatní řeholníci, nejenom proto, že jsme k vám směli přistoupit, ale i jen proto, že jsme směli stát u vašich dveří a mohli se odvážit tlouci na stánek síly křesťanů. 3 Proto vaši Svatost pokorně a oddaně žádám, aby nám ráčila povolit mít za papeže3 tohoto pána z Ostie, aby se k němu bratři v případě potřeby mohli utíkat, ovšem vždy při zachování vaší převznešené důstojnosti.“

4 Panu papeži se taková žádost zalíbila a dopřál blaženému Františkovi zmíněného pána z Ostie, kterého ustanovil za nejdůstojnějšího protektora jeho Řádu.

66. 1 Ten, z pověření pana papeže, jako dobrý ochránce rozprostřel své ruce na ochranu bratří a napsal mnoha prelátům, kteří bratry pronásledovali, aby se jim více nestavěli na odpor, 2 ale spíše aby jim poskytli radu i pomoc, když budou kázat a usazovat se v jejich krajích, protože jsou dobrými a svatými řeholníky, potvrzenými autoritou Apoštolského stolce. 3 Podobně i mnozí další kardinálové rozeslali své listy za stejným účelem.

4 Proto po následující kapitule, kdy blažený František povolil ministrům přijímat bratry do Řádu a poslal je do zmíněných zemí, vzali si s sebou také listy kardinálů a Řeholi potvrzenou apoštolskou bulou. 5 Když to všechno zmínění preláti viděli a přesvědčili se o pravosti jejich doporučení, ochotně dovolili bratřím, aby se v jejich krajích usadili, stavěli domy a kázali. 6 A tak, když tam bratři na jejich území pobývali a kázali, mnozí viděli jejich pokorné a svaté chování a naslouchali jejich přesladkým slovům, která dojímala a zapalovala mysl láskou k Bohu a k praktickému pokání, přicházeli k nim 7 a s horlivostí a s pokorou přijímali hábit svaté Řehole.

67. 1 Když tedy blažený František viděl víru a lásku, jakou projevoval zmíněný pán z Ostie bratřím, sám ho ve svém srdci hluboce miloval. 2 A protože ze zjevení Božího dopředu věděl, že se stane nejvyšším veleknězem, vždy mu to předpovídal v listech, které mu psal, když ho nazýval otcem celého světa. 3 Tak mu totiž psal: „V Kristu ctihodnému otci celého světa atd.“

4 Za krátkou dobu, když zemřel pan papež Honorius III., byl za nejvyššího velekněze zvolen pán z Ostie, který přijal jméno Řehoř IX., a byl až do své smrti jak bratřím, tak i jiným řeholníkům, ale zvláště Kristovým chudým zvláštním dobrodincem a ochráncem. 5 Proto se ne bez důvodu věří, že byl začleněn do společenství svatých4.

 Další

1 Nezdá se, že by v tomto případě šlo o poslední Řeholi schválenou budou Solet annuere, ale spíše jde o bulu Cum dilecti z 11. června 1218, která bratřím otevřela cestu do zaalpských zemí. Znění řehole z té doby se dochovalo pouze ve fragmentech.

2 Srv. Žl 16[17],8.

3 Tedy jako papežova zástupce pro Řád.

4 Papež Řehoř IX. zemřel 22. srpna 1241.