Krátký životopis sv. Františka

František se narodil v malém umbrijském městě Assisi v r. 1181 nebo 1182 Petru Bernardonovi, bohatému obchodníku s látkami, a jeho ženě Pice, která byla francouzského šlechtického původu. Snad proto ho pak jeho otec nazýval Francesco (Francouzek), i když byl pokřtěn jako Jan. Mladý František miloval život a dovedl si ho užívat. Proto se brzy stal vůdcem assiské zlaté mládeže. Jeho rytířské ideály ho přivedly až k účasti na válce mezi Assisi a Perugií, což vlastně byla válka mezi měšťany (minores) a šlechtici (maiores), za které se postavila Perugie. Tak se František zúčastnil i bitvy u Collestrady a následně byl uvězněn, když assiské vojsko bylo poraženo. Když se pak vrátil do Assisi a vyléčil se z nemoci, která ho ve vězení postihla, obrátil se pod tajemným vlivem Božím zády k rytířské i obchodnické kariéře. Jeho obrácení se pak dovršilo setkáním s malomocným a tím že Kristus sám na něj promluvil z kříže u sv. Damiána.

24. února 1208, na svátek sv. Matouše, v době, kdy pracoval na opravě malé kapličky Panny Marie Andělské (na místě zvaném Porciunkula), uslyšel číst Matoušovo evangelium o rozeslání učedníků. Hned se toho chopil a začal žít životem chudého potulného kazatele a hlásat zvěst smíření a pokoje. Krátce nato mu Pán poslal první bratry a František pochopil, že nemá žít sám, ale ve společenství. Poté se spolu se svými prvními bratry vydal do Říma, aby požádal papeže o schválení své první řehole, která byla velmi krátká a byla složena z evangelních citátů. Papež Inocenc III. mu jeho řeholi ústně schválil. František pak časem dal také „způsob života“ sestrám (které tvoří tak zvaný druhý františkánský řád) a také mužům i ženám, kteří chtěli žít jeho ideálem ve svých rodinách (tak zvaný třetí řád, dnes nazývaný Sekulární františkánský řád).

Život podle evangelia vedl sv. Františka také k pokusům oživit v církvi misijního ducha. Už roku 1212 se pokoušel dostat do Sýrie, ale díky nepřízni počasí skončil v Dalmácii. Jeho druhý pokus (1213-1214) směřoval do Maroka, ale tentokrát mu v tom zabránila nemoc, která ho postihla před tím, než se stačil ve Španělsku nalodit. Teprve na třetí pokus se spolu s pátou křížovou výpravou dostal až do Damiety, kde se marně snažil obrátit egyptského sultána Malik-al-Kamila. Ani tam mu však Pán nedopřál mučednickou palmu, po které František tolik toužil. V Evropě však František a jeho bratři i sestry úspěšně hlásali evangelium a přiváděli mnoho lidí k pokání a obrácení, a přispěli tak významnou měrou k obnově církve té doby.

Nejvýraznější charakteristikou Františkovy spirituality však byla láska ke Kristu a hluboké prožívání všeho, co bylo spojeno s tajemstvím jeho lidství. 25. prosince 1223 slavil v Grecciu vánoční svátky tak, že zorganizoval živý betlém, aby přiblížil tajemství vtělení i prostým lidem. Od té doby se jesličky staly neoddělitelnou součástí slavení svátků Kristova narození. Veliká byla jeho úcta k Eucharistii, neboť v ní viděl Krista přítomného na tomto světě stejně, jako když pobýval s apoštoly. Nejvíce ho však přitahovalo tajemství kříže, toužil milovat i trpět jako Ježíš, když za nás umíral na kříži. V tom mu Pán vyhověl zázračným způsobem – 14. září 1224, když František dlel na modlitbách na hoře zvané La Verna, zjevil se mu ukřižovaný seraf a František obdržel stigmata – rány Kristovy, které nosil až do své smrti.

V posledních letech svého života byl téměř slepý a velmi vážně nemocný. Ani to však nedokázalo zastavit jeho apoštolské úsilí. Když už nemohl sám tolik cestovat a hlásat evangelium svými ústy, alespoň povzbuzoval bratry a ostatní lidi, se kterými přicházel do styku – a hlavně o to více se snažil oslovit svět svými listy. Zemřel v blízkosti kaple Panny Marie Andělské 3. října 12261. Ani ne za dva roky, 16. července 1228, byl papežem Řehořem IX. prohlášen za svatého. V r. 1939 byl prohlášen patronem Itálie a v r. 1980 ho papež Jan Pavel II. vyhlásil za patrona ekologie.

Je až s podivem, že tak málo životopisců, ať už těch původních, či moderních, používá Františkovy spisy. Snad je to tím, že příklad jeho života zazářil mnohem více než jeho slova, ačkoliv si přál, aby i jeho slova byla pečlivě opisována a šířena. Máme tedy možnost dopřát sluchu přímo jemu samotnému, abychom pak mohli lépe rozlišovat jeho ideály od toho, co je mu jinými často přisuzováno. Nepopsal sice žádný systém duchovního života ani duchovních cvičení, ale i tak lze z jeho spisů vycítit, čím žil a co bylo jeho ideálem, neboť jsou to slova, která jsou duch a jsou život.

1 V oblasti dnešní Itálie se tehdy čas nepočítal od půlnoci, ale od setmění, kdy začínal nový den (podle liturgických zvyklostí). Sv. František sice zemřel 3. října, ale až po západu slunce, proto se jeho svátek slaví 4. října.