LXIV. kapitola
O vytržení mysli

98. Sladkost kontemplace ho často tak povznesla, že byl uchvácen mimo sebe, aby mimo lidské smysly poznal věci, které nemohl vyjevit.

Přece však jeden případ, který vešel ve známost, nám jasně ukazuje, jak často byl pohlcen nebeskou slastí. Jednou při svých cestách musel projet na oslu přes Borgo San Sepolcro. Když si chtěl odpočinout v domě pro malomocné, dozvědělo se příchodu Božího muže mnoho lidí. Ze všech stran spěchalo mnoho mužů i žen, aby ho viděli, a s obvyklou úctou toužili dotknout se ho. Dotýkali se ho tedy, sahali po něm, z jeho hábitu odstřihovali kousky, aby si je uschovali. Zdálo se, jako by ten člověk nic z toho necítil, a jako tělo bez duše si nevšiml ničeho. Dojeli k cíli a dávno měli Borgo za sebou, když se ten, který nazíral věci nebeské, jako by se vrátil odjinud, starostlivě zeptal, kdy dorazí do Borga.

 

LXV. kapitola
Jeho chování po modlitbě

99. Když se vracel od svých soukromých modliteb, které ho proměňovaly téměř v jiného člověka, všemožně se snažil, aby se jiným přizpůsoboval, aby nedával znát navenek vnitřní oheň a aby pozlátkem obdivu nepřišel o to, co získal. Často také svým blízkým říkával: „Navštíví-li Pán při modlitbě svého služebníka zvláštní útěchou, má, než se po modlitbě vrátí, své oči pozdvihnout k nebi a se sepjatýma rukama Pánu říci: »Tuto útěchu a slast jsi seslal z nebe, Pane, mně nehodnému hříšníkovi; vracím ti ji zpět, abys mi ji uschoval, neboť jsem lupičem tvých pokladů.«“ 4 A jindy: „Pane, odejmi ode mne na tomto světě svá dobrodiní a uchovej mi to na potom.“ „Tak to má být,“ řekl, „když někdo přijde od modlitby, má se ostatním jevit jako ubožák a hříšník, kterému se nedostalo žádné další milosti.“ Neboť říkal že, „pro maličkost lze ztratit neocenitelnou věc a dárce přimět k tomu, že podruhé tak snadno neobdaruje“.

Také si zvykl tak kradmo a tiše vstávat k modlitbě, že nikdo z jeho druhů nezpozoroval, ani že vstal, ani že se modlil. Když šel v noci spát, dělal hluk až rámus, aby všichni slyšeli, že jde spát.

 

LXVI. kapitola
Jak jeden biskup zastihl Františka při modlitbě a ztratil řeč

100. Jednou se svatý František u Porciunkuly modlil, když k němu přišel, jak měl ve zvyku, assiský biskup1 na přátelskou návštěvu. Sotva dorazil na místo, bez okolků, aniž by byl pozván, se vydal ke světcově cele, zaklepal na dveře a vstoupil. 3 A hle, jakmile zdvihl hlavu a uviděl světce při modlitbě, začal se třást, údy mu ztuhly a ztratil řeč. Ihned byl podle Pánovy vůle silou vytlačen ven ze dveří a přinucen vzdálit se dostatečně daleko. Mám za to, že buď nebyl biskup hoden patřit na toto tajemství, nebo že František si zasloužil déle prožívat onu milost. Biskup se vrátil k bratřím celý zaražený, avšak s prvním slovem, jímž přiznal svou vinu, nabyl řeči.

 

LXVII. kapitola
Jak jeden opat pocítil moc jeho modlitby

101. Jednou se stalo, že svatého Františka potkal opat kláštera San Giustino2 z diecéze Perugie. Rychle seskočil z koně a krátce s ním promluvil o spáse své duše. Než se rozešli, prosil ho pokorně o modlitbu. Svatý František mu odpověděl: „Rád se za vás pomodlím, pane.“ Opat ještě nezmizel z dohledu svatého Františka, když světec řekl druhovi: „Počkej chvilku, bratře, chci vyplnit, co jsem slíbil.“ Byl totiž zvyklý, když ho někdo požádal o modlitbu, nehodit jeho prosbu za hlavu, ale neprodleně slib splnit. Jakmile se František začal u Boha přimlouvat, pocítil opat v duchu dosud neznámou vroucnost a slast, takže upadl do vytržení mysli a byl jako beze smyslů. Tak chvíli zůstal, a když opět přišel k sobě, poznal účinnost modlitby svatého Františka. Zahořel k Řádu velikou láskou a mnoha lidem o té příhodě vypravoval jako o zázraku3.

Sluší se, aby si Boží služebníci dávali navzájem takové dary, protože takové dávání a přijímání mezi nimi má být. 10 Ona svatá láska, které se říká láska duchovní, si velmi cení darů modlitby; pozemské dary ocení jen málo. 11 Pomáhat si a nechat si pomoci v duchovním boji, přimlouvat se, nechat za sebe prosit před soudným stolcem Kristovým4, to je, myslím, svaté lásce vlastní. 12 Jak vysoko musel však v modlitbě vystoupit ten, který svými modlitbami mohl jiného tak povznést?

O tom, jak světec rozuměl Písmu, a o síle jeho slov

LXVIII. kapitola
Jaké měl poznání a paměť

102. Ač žádnou vědu nestudoval, naučil se tento blažený muž od Boha moudrosti, která je shůry, a osvícen paprsky věčného Světla, měl hluboké poznání svatých Písem. Jeho duch, očištěný od každé špatnosti, vnikal do skrytých tajemství a jeho milující srdce nacházelo cesty i tam, kde učenost magistrů nestačí. Kdykoli čítal ve svatých Písmech a něco jednou pochopil, nesmazatelně to vepsal do svého srdce. Knihy mu nahrazovala jeho paměť5; co jednou slyšel, pamatoval si a s oddanou láskou o tom uvažoval. Tento způsob učení a čtení nazýval plodným, a ne hrabat se v tisícerých pojednáních. Za pravého filosofa pokládal toho, kdo nic nestavěl před touhu po věčném životě. Ujišťoval také, že od sebepoznání k poznání Boha snadno dojde ten, kdo v Písmu pokorně, ne opovážlivě hledá. Obtížné otázky často vyřešil i několika málo slovy, a i když mu chyběla výmluvnost, skvěle vystihl smysl a význam.

 

LXIX. kapitola
Jak na prosbu bratra z Řádu kazatelů vykládal prorokova slova

103. Když dlel v Sieně, stalo se, že tam přišel jistý muž z Řádu kazatelů, duchovní člověk a doktor posvátné teologie. Když tedy navštívil blaženého Františka, učenec i světec se dlouho těšili ze slastiplného rozhovoru o slovech Páně. Tehdy se ho zmíněný magistr tázal i na tento Ezechielův výrok: Kdybys neoznámil bezbožnému jeho zločiny, budu jeho duši žádat z tvé ruky6. A dodal: „Milý otče, sám znám mnoho lidí, o nichž vím, že žijí v těžkém hříchu, a přece jim ne vždy připomínám jejich bezbožnost. Myslíš, že by Bůh jejich duše skutečně žádal z mé ruky?“ Načež blažený František o sobě prohlásil, že je neučený a že by se měl spíš dát poučit od něj, než aby mu vykládal význam tohoto výroku z Písma. Pokorný magistr však na to odvětil: „Bratře, slyšel jsem už od některých učených výklad těch slov, ale rád bych znal i tvůj názor.“ Blažený František mu pak řekl: „Kdybychom toto slovo chtěli vzít obecně, pak bych je chápal takto: Boží služebník má svým životem a svatostí tak zářit, aby světlem dobrého příkladu a jasnou mluvou svého života káral všechny bezbožné. Tak, myslím, mohly by záře jeho života a libá vůně jeho svaté pověsti oznamovat všem jejich hříšnost.“ 10 Onen muž byl tím výkladem velmi povzbuzen, a když se loučil, řekl druhům blaženého Františka toto: „Moji bratři, teologie tohoto muže se opírá o čistotu a nazírání. Podobá se létajícímu orlovi, zatímco naše věda se plazí na zemi po břiše.“

 

LXX. kapitola
Jak odpovídal na kardinálovy otázky

104. Jindy, když pobýval v Římě v domě jistého kardinála a vyptávali se ho na obtížné záležitosti, vynášel na světlo tak hluboké myšlenky, že se o něm začalo říkat, že v Písmu neustále přebývá. Pan kardinál mu říkal: „Neptám se tě jako vzdělance, ale jako muže, který má Božího Ducha. Proto přijímám rád tvé názory, protože vím, že jsou od samotného Boha.“

 

LXXI. kapitola
Jak své vědomosti přiznal bratrovi, který ho povzbuzoval k čtení Písem

105. Když byl nemocen a celé tělo měl proniknuté bolestmi, řekl mu jednou jeho druh: „Otče, vždy jsi měl v Písmu útočiště, vždy ti bylo lékem na tvé bolesti. Prosím, dej si i nyní předčítat něco z proroků a snad tvůj duch zajásá v Pánu7.“ Světec mu odvětil: „Je dobré číst svědectví Písma, je dobré hledat v nich Pána, našeho Boha; už jsem si však zapamatoval tolik z Písma, že mi to k rozjímání a uvažování úplně stačí. Víc nepotřebuji, neboť znám Krista chudého a ukřižovaného8.“

 

LXXII. kapitola
O mečích, které bratr Pacifik viděl zablýsknout se na světcově těle

106. Na území Marky Ankonské žil jistý světák, který se oddal marnivému životu, na sebe nedbal a Boha neznal. Říkali mu „král básníků“, protože byl nejznámějším rozpustilým zpěvákem a sám skládal světské písně. Krátce řečeno, sláva světa z něho udělala takového člověka, že byl císařem9 slavnostně ověnčen. Ale když tak chodil v temnotách10 a v provazech šalby vlekl nepravost11, slitovala se nad ním Boží láska a začala ho volat, aby nezahynul ten, který byl zapuzen12. Božím řízením se on a blažený František setkali v klášteře chudých mnišek13. Blažený otec tam tehdy k dcerám přišel se svými druhy; ten muž tam přišel s mnoha společníky, aby navštívil nějakou svou příbuznou.

7 A tu se ho dotkla ruka Páně. Tělesnýma očima viděl svatého Františka poznamenaného křížem, který tvořily dva blýskající se meče, které se protínaly. Jeden šel od hlavy k nohám, druhý přes prsa od ruky k ruce. Dosud blaženého Františka neznal, ale podle tohoto mimořádného zázraku ho hned poznal. Tímto viděním zasažen umínil si začít nový život, avšak rozhodnutí odkládal daleko do budoucnosti. 10 Blažený otec zpočátku kázal pro všechny, nakonec však obrátil meč slova Božího proti tomuto muži. 11 Počínal si tak, že mu láskyplně připomínal prázdnotu všeho pozemského a pohrdání světem, a pak probodl jeho srdce hrozbou Božího trestu. 12 Ten člověk mu pak hned řekl: „Jaký význam má ještě mluvit? Přejděme k činům! Vezmi mne lidem a vrať mě velikému Vládci!“ 13 Dalšího dne ho světec oblékl a toho, který se navrátil k pokoji Páně, pojmenoval Pacifik14. 14 Čím větší byl počet jeho marnivých přátel, tím povzbudivější bylo jeho obrácení pro mnohé.

15 Bratr Pacifik se těšil ze společnosti blaženého otce a brzy začal okoušet i nepoznaná pomazání15. 16 Také mu bylo dovoleno vidět to, co jiným zůstalo zahaleno. 17 Na čele blaženého Františka několikrát uviděl velké znamení Tau16, které barevnými kruhy připomínalo krásu páva.

 

LXXIII. kapitola
O účinnosti jeho kázání a o svědectví, které o tom vydal jistý lékař

107. Nevzdělaným kázal evangelista František názorně a prostě, protože věděl, že jim je třeba spíš příkladu než slov. Avšak před duchovními a více vzdělanými kázal živě a hluboce. Málo slovy dovedl vysvětlit i těžko vypověditelné. Ohnivými gesty i výrazem tváře získával všechny posluchače pro nebe. Nepoužíval filosofické distinkce a kázání si neupravoval, protože si je nevymýšlel. Kristus, moudrost i pravá síla, dával jeho hlasu účinná slova.

Jednou o něm vzdělaný a výmluvný lékař řekl: „Kázání druhých si téměř slovo od slova pamatuji, jen to, co káže svatý František, mi uniká. Když mi něco v mysli zůstává, spíš se mi zdá, že to už není to, co vyšlo z jeho úst.“

 

LXXIV. kapitola
Jak silou svého slova prostřednictvím bratra Silvestra z Arezza vymítal zlé duchy

108. Františkova slova nebyla účinná jen tehdy, když je pronesl sám, ale i když byla pronesena někým jiným, nevrátila se bez účinku. Jednou přišel František k městu Arezzo. A hle město bylo téměř zničeno občanskou válkou a hrozilo mu, že se brzy úplně rozpadne. Muž Boží si proto našel přístřeší ve vesnici u města a viděl, jak se nad tím místem démoni radují a jak proti sobě štvou občany k vzájemné záhubě. 4 I zavolal bratra Silvestra, hodného a prostého Božího muže, a nařídil mu: „Jdi před městskou bránu a ve jménu všemohoucího Boha přikaž ďáblům, aby město ihned opustili!“ Ten si se zbožnou prostotou pospíšil poslušně vyplnit příkaz, a zabrán do díkůvzdání před Boží tváří, mocně před branou zvolal: „Ve jménu Božím a na příkaz našeho otce Františka, všichni démoni, odejděte odtud pryč!“ Brzy nato se vrátil do města pokoj a občané opět mezi sebou v klidu zachovávali spravedlnost.

Když jim později blažený František kázal, řekl úvodem: „Mluvím k vám jako k těm, kdo byli dříve podrobeni ďáblu a přemoženi démony, ale o nichž vím, že byli vysvobozeni modlitbou jistého chuďase.“

 

LXXV. kapitola
O obrácení téhož bratra Silvestra a o vidění, které měl

109. Nepokládám za nevhodné zmínit se v této souvislosti o obrácení řečeného Silvestra; jak ho totiž Duch přiměl vstoupit do Řádu. Silvestr byl kdysi diecézním knězem v Assisi, od něhož Boží muž tehdy koupil kameny k opravě kostela. Když viděl, že se bratr Bernard, který byl hned po Božím světci první sazeničkou Řádu menších bratří, zřekl všeho majetku a rozdal jej chudým, probudila se v něm žravá touha a postěžoval si u Božího muže, že za kameny, které mu kdysi prodal, nedostal dobře zaplaceno. František se pousmál, když viděl, že i duše kněze je zasažena jedem lakoty. Ale protože toužil, aby se v něm tento zavrženíhodný žár ochladil, nasypal mu do rukou plno mincí, aniž je počítal. Kněz Silvestr se radoval z daru, ale ještě víc se divil dárcově štědrosti. Odešel domů, ale často uvažoval o tom, co se stalo. Brblal si pro sebe, že on, ačkoliv stárne, ještě miluje svět, a žasl, jak tento mladík tím vším opovrhuje. 7 A protože se již naplnil příjemnou vůní17, otevřel mu Kristus své milosrdné srdce.

Ve vidění mu ukázal, jak cenné jsou Františkovy skutky, jak před ním září svou vznešeností, kterou velkolepě naplňují celý svět. Viděl totiž ve snu, jak z Františkových úst vychází zlatý kříž, jehož vrchol se dotýkal nebes18 a jehož ramena do široka rozpažená objímala a spojovala obě části země. 10 Kněz, viděním otřesen, přemohl zničující touhy, opustil svět19 a stal se dokonalým následovníkem Božího muže. 11 V Řádu začal žít dokonalým životem a Kristovou milostí dosáhl úplné dokonalosti.

12 Ale jaký div, že viděl Františka ukřižovaného, když on byl přece s křížem vždy úzce spjat? 13 Protože byl Kristův kříž v jeho nitru tak podivuhodně zakořeněn, co je na tom, že dobrá půda vydala květy, listí i znamenité plody? 14 Nic jiného se z ní nemohlo zrodit, když si ji celou podivuhodný Kříž již od počátků vyvolil pro sebe. 15 Vraťme se však nyní k našemu pojednání.

 

LXXVI. kapitola
Jak byl jistý bratr zbaven ďábelského pokušení

110. Kterýsi bratr byl delší dobu trápen duchovními pokušeními, která jsou horší a pronikavější než pokušení tělesná. Nakonec přišel ke svatému Františkovi, padl mu pokorně k nohám, hořce plakal, a dlouhé vzlyky mu bránily, aby promluvil. Otec, pohnutý soucitem, poznal, že ho trápí pokušení od zlého a řekl: „Mocí Boží20 vám, démoni, poroučím, abyste už neútočili na mého bratra, jak jste si to umínili.“ 4 V duši bratra se hned temnota rozptýlila a zbaven pokušení povstal a bylo mu, jako by nikdy žádné pokušení neměl.

 

LXXVII. kapitol
O zlém praseti, které roztrhalo beránka

111. Už jinde jsem dostatečně ukázal, jak Františkova slova podivuhodně působila i na zvířata. Přece se však zmíním o jednom případu, který mám po ruce. Služebník Nejvyššího, František, přespával jednou v klášteře San Verecondo v diecézi Gubbio21. Právě té noci vrhla jedna ovce jehňátko. Velmi zlé prase, které tam bylo, nevinný život neušetřilo, ale zuřivě ho rozsápalo. Když lidé ráno vstali, našli beránka mrtvého a poznali, že tento zločin má na svědomí vepř. Když se o tom soucitný otec dozvěděl, velmi ho to dojalo a připomnělo mu to jiného Beránka, a jak oplakával beránkovu smrt, všem přítomným řekl: „Bratr beránek je nevinné zvířátko, lidem jen ku prospěchu. Buď proklet bezbožník, který tě zabil, a nikdo ať člověk, nebo zvíře, z tebe nejí!“ 8 A kupodivu, prokleté prase hned onemocnělo, tři dny trpělo krutá muka, až třetí den konečně za trest pošlo. Hodili ho do příkopu kláštera a dlouho tam leželo, až vyschlo jako prkno, a nestalo se potravou žádnému hladovci.

 

Proti důvěrnostem se ženami

LXXVIII. kapitola
O vyhýbání se důvěrnostem se ženami a jak s nimi František mluvil

112. Bratřím nařídil, aby se jako otráveného medu vystříhali důvěrností se ženami, neboť ty i svaté muže přivádějí na scestí. Obával se, že se tak slabý brzy podlomí a silný často duchovně zeslábne. Říkával, že stýkat se s nimi, a vyhnout se jejich nákaze je, s výjimkou osvědčených mužů22, stejně snadné, jako, podle Písma, kráčet ohněm, a nespálit si nohy23.“ Aby však mluvil spíše skutky, sám všem dával dobrý příklad24 ctnosti. Ženu považoval za tak nebezpečnou, že bys věřil, že nejde o opatrnost a příklad, ale spíše o hrůzu a strach. Když mu v rozhovoru bránila jejich nemístná povídavost, pokorně a stručně, se skloněnou tváří, žádal o ticho. Někdy však hleděl k nebi25, jako by odtud bral odpovědi na pozemské povídání.

Ty z žen, které svatou a vytrvalou oddaností připravily ve své duši příbytek moudrosti, poučoval obdivuhodnými, ale krátkými promluvami. Když mluvil se ženou, mluvil nahlas, aby to mohli všichni slyšet. 10 Jednou spolubratrovi řekl: „Nejmilejší bratře, přiznám se ti po pravdě, že z těch, které jsem viděl, poznám podle obličeje jen dvě. 11 Jedné i druhé tvář znám26, ostatních ne.“

12 Výborně, otče, neboť nikdo se nestane svatým díváním se na ně; výborně, pravím, neboť to nepřináší užitek, ale spíše všemožnou škodu či ztrátu času. 13 A jsou překážkou těm, kdo chtějí stoupat strmou cestou a spatřit tvář plnou milosti.

 

LXXIX. kapitola
Podobenství o tom, že si nemáme prohlížet ženy

113. Necudné oči obvykle káral tímto podobenstvím: „Velmi mocný král poslal postupně dva posly za sebou ke královně. Vrátil se první a jen zopakoval slovo od slova. Měl oči moudrého, které se netoulaly. Vrátil se druhý, po krátké zprávě, kterou předal, se sáhodlouze rozpovídal o kráse paní: »Vskutku, pane, viděl jsem přenádhernou ženu. Šťasten, kdo se s ní těší!« Král mu řekl: »Ničemný služebníku, upíral jsi nečisté oči na mou choť? Je jasné, že věc, kterou sis tak důkladně prohlédl, bys i rád získal.« Dal zavolat prvního a řekl: »Co říkáš na královnu?« 8 A on odpověděl: »Je výborná, neboť v tichosti naslouchala a moudře odpověděla.« »A není také aspoň trochu půvabná?« 10 »To posoudit je tvá věc, můj pane; já měl jen vyřídit vzkaz!« 11 A pak král učinil rozhodnutí: »Ty máš cudné oči a tím i tělo cudnější, zůstaneš tu jako komorník! Ten druhý ať však můj dům opustí, aby neposkvrnil mé lože.«“

12 Blažený otec také říkával: „Pro příliš velkou jistotu se již o nepřítele nestaráme. 13 Ale jestliže může mít ďábel v člověku jen vlásek, hned z něho nechá narůst kládu. 14 Když pokoušeného nemůže léta přivést k pádu, předstírá netečnost, aby mu nakonec člověk přece jen povolil. 15 Vždyť toto je jeho práce a o nic jiného se ve dne v noci nestará.“

 

LXXX. kapitola
Příklad světce proti přílišné důvěrnosti se ženami

114. Jednou se svatý František ubíral do Bevagni27, a protože byl vysílen postem, nemohl do městečka dojít. Spolubratr vypravil k jisté zbožné ženě posla, aby pokorně poprosil o chléb a víno pro světce. Ona, jakmile to uslyšela, spěchala i se svou dcerou, Bohu oddanou pannou, ke světci a vše potřebné přinesla s sebou. Když světec pojedl a trochu se posilnil, občerstvil na oplátku matku s dcerou Božím slovem. Když jim ale kázal, do tváře se jim nedíval. Když ženy odešly, řekl mu druh: „Bratře, proč ses nepodíval na svatou pannu, která za tebou přišla s takovou zbožností?“ Otec mu odvětil: „Kdo by se neměl obávat pohlédnout na Kristovu nevěstu? Káže-li se očima i tváří, má se ona dívat na mne a ne já na ni.“

9 O těchto věcech hovořil často a tvrdil, že je k ničemu bavit se se ženami mimo zpověď nebo krátkého napomenutí. 10 Také říkával: „Co jiného by měl menší bratr se ženou probírat než svaté pokání nebo zbožnou radu, jak by mohla lépe žít, když se ho na to zeptá.“

 

O pokušeních, jež vytrpěl

LXXXI. kapitola
O světcových pokušeních a jak pokušení překonal

115. Jak rostly zásluhy svatého Františka, rostlo i nepřátelství starého hada28. Čím větší byly jeho dary29, tím rafinovanějším pokušením a vážnějším léčkám musel čelit. Ačkoli vyzkoušel, že František je muž bojovný a odvážný, ani na okamžik ho nepřestal pokoušet, avšak až dosud nikdy neodešel jako vítěz.

Tak jednou přišlo na svatého otce zvlášť těžké pokušení ducha, zajisté ke zvýšení jeho nebeské slávy. Trpěl úzkostí a velkou bolestí, ale on trestal a káral své tělo, modlil se a proléval hořké slzy.

Když tak byl několik let trápen, modlil se jednou v kostele svaté Marie v Porciunkule a slyšel v duchu hlas: „Františku, kdybys měl víru jako hořčičné zrnko, řekl bys hoře, aby se přesunula, a ona by se přesunula30.“ Světec se zeptal: „Pane, která je to hora, kterou mám chtít přesunout?“ A opět uslyšel: „Tou horou je tvé pokušení.“ Tu uslzený František pravil: „Staň se mi, Pane31, jak jsi řekl!“ 9 A pokušení hned zmizelo, cítil se osvobozen a jeho srdci se vrátil úplný mír.

 

LXXXII. kapitola
Jak ho ďábel volal jménem, pokoušel k nečistotě a jak světec pokušení přemohl

116. 1 V poustevně bratří ze Sarteana se pokoušel onen zloduch, který Božím dětem vždycky závidí jejich pokroky, o takovýto útok na světce. Když viděl, že se světec stále posvěcuje32 a že pro včerejší zisk nezanedbává dnešní, když se v noci oddával modlitbě, volal ho třikrát33 jeho jménem: „Františku, Františku, Františku!“ On odpověděl: „Co chceš?“ On na to: „Na světě není hříšníka, kterému by Pán neodpustil, když se obrátí; ale žádný, kdo se přísným pokáním sám zničí, milosrdenství navěky nedojde.“ Ze zjevení světec ihned poznal lest protivníka, i tože se snaží svést ho k vlažnosti. Co dodat? Nepřítel ho nepřestal pokoušet a hned zkoušel jinou lest. Viděl, že je prozrazen, a proto kladl jiné osidlo, totiž tělesné vzplanutí. Ale marně, neboť ten, kdo prohlédl lest ducha, nemohl být oklamán tělem. Ďábel ho tedy velmi těžce pokoušel k nečistotě. 10 Hned jak blažený otec pokušení pocítil, odložil roucho, začal se tvrdě bít provazem a říkal: „Sluší se, bratře osle, abys byl svlečen a abys dostal nářez. 11 Hábit patří Řádu, krást není dovoleno. Chceš-li jít tudy, jdi si!“

117. Když viděl a poznal, že kázněním pokušení nepřemůže, třebaže celé tělo pokryl ranami, vyšel z cely do zahrady a vrhl se nahý do hlubokého sněhu. Nabral rukama plno sněhu, pak z něho uplácal sedm sněhuláků. Potom se před ně postavil a k svému tělu takto mluvil: „Podívej se, ten větší je tvá žena, z těch dalších čtyř jsou dva tvoji synové a dvě dcery; zbylí dva jsou pacholek a děvečka, které potřebuješ k obsluze. 4 A teď si pospěš, abys všechny ošatil, než umrznou. Je-li ti zatěžko starat se o takové množství, služ horlivě jedinému Pánu34!“ Nato od něho ďábel poražen odešel a světec se vrátil do své cely a přitom velebil Boha.

Jeden zbožný bratr, který se tehdy oddával modlitbě, všechno viděl, protože měsíc jasně svítil. Když pak světec zjistil, že ho ten bratr v noci viděl, velmi ho to bolelo a nařídil mu, aby o tom nikomu do jeho smrti neříkal.

 

LXXXIII. kapitola
Jak bratra zbavil pokušení a o užitečnosti pokušení

118. Jeden bratr, který trpěl pokušením, řekl světci, když s ním byl o samotě: „Milý otče, modli se za mne, neboť věřím, že když se za mne pomodlíš, budu svých pokušení zbaven. Jsem sužován nad své síly a vím, že ti to není skryto.“ Svatý František mu odpověděl: „Věř mi, synu, že tě kvůli tomu ještě víc pokládám za Božího služebníka, a věz, že čím víc budeš pokoušen, tím tě budu mít raději.“ 4 A dodal: „Pravím ti, že nikdo se nemá pokládat za Božího služebníka, dokud neprošel pokušeními a strastmi. Překonané pokušení je jakýmsi prstenem, kterým si Pán zasnubuje duši svého služebníka. Mnozí si zakládají na dlouholetých zásluhách a radují se z toho, že nemuseli přestát žádná pokušení. Ať však vědí, že Pán bere v úvahu jejich slabost, neboť už před náznakem pokušení by strachem strnuli. Tam, kde se do cesty nepostavily těžké zkoušky, není ani dokonalá ctnost.“

 

Jak ho démoni bili

LXXXIV. kapitola
Jak ho démoni bili a o tom, že je třeba vyhýbat se palácům

119. Tento muž byl satanem napadán nejen pokušeními, ale bojoval s ním i tělo na tělo. Kdysi ho pan Lev, kardinál u Svatého kříže35, prosil, aby pobyl nějaký čas u něho v Římě. Světec si za obydlí vybral jakousi starou věž v ústraní, která měla devět propojených cel, jako by to bylo obydlí poustevníků. Když se chystal prvé noci poté, co dokončil modlitbu, ulehnout, přišli démoni a rozpoutali krutý zápas s Božím světcem. Bili ho tak dlouho a tak silně, až zůstal polomrtvý ležet. Když zmizeli a světec nabral dech, přivolal svého druha z vedlejší cely a řekl mu: „Bratře, přeji si, abys zůstal u mne, protože se bojím být sám. Právě mne totiž zbili démoni.“ Světec se ještě celý chvěl na těle, jako by měl prudkou horečku.

120. Celou noc nespali a František pak svému druhovi řekl: „Ďáblové jsou biřici našeho Pána, bratře, kterým sám určil, aby trestali přestupky. Je známkou velké milosti, když na svém služebníku nenechá za života na zemi nic nepotrestáno. Já se však nepamatuji na žádný poklesek, který bych z milosrdenství Božího nesmyl pokáním. Vždyť sám se mnou ve své otcovské lásce vždy jednal tak, že mi při modlitbě a rozjímání ukazoval, co se mu líbí i nelíbí. Je však možné, že Pán dovolil, aby se jeho biřicové vrhli na mne proto, že jsem svým pobytem na dvoře velkých pánů nedával druhým dobrý příklad. Když se moji bratři, kteří pobývají na chudičkých místech, dozvědí, že jsem u kardinálů, budou se domnívat, že jsem snad zahrnut přepychem. Proto, bratře, pokládám za lepší, aby se ten, kdo má druhým dávat dobrý příklad, vyhýbal palácům a aby ty, kdo snášejí nedostatek, posiloval tím, že ho snáší také.“ Časně ráno proto přišli ke kardinálovi, vše mu řekli a rozloučili se s ním.

Kéž se to dozvědí bratři žijící v palácích a kéž si umědomí, že jsou nedonošenci, vyňatými z lůna své matky. 10 Neodsuzuji poslušnost, ale kárám ctižádostivost, lenost a radovánky. 11 A konečně, dávám Františka za vzor veškeré poslušnosti. 12 Bohužel někteří dělají to, co se nelíbí Bohu proto, že se to líbí lidem.

 

LXXXV. kapitola
Příklad k uvedenému

121. Právě mi přišlo na mysl to, co bych v žádném případě nechtěl opomenout. Jistý bratr se dozvěděl, že někteří bratři přebývají na jistém dvoře. Nevím, jakou slávou to byl sveden, že toužil po tom, aby se stal dvorním bratrem jako oni. Když stále o dvorském životě přemýšlel, jedné noci ve snu viděl, že dotyční bratři jsou mimo místa, kde bratři pobývají, a že jsou z jejich společenství vyloučeni. Kromě toho viděl, jak jedí sviňský chléb smíšený s lidskými výkaly, z odporného, špinavého prasečího koryta. Ten pohled bratra velmi poděsil, a když pak za svítání vstal, o dvůr už se více nestaral.

 

LXXXVI. kapitola
O pokušeních, která Františka trápila na osamělém místě, a o vidění, které jeden bratr měl

122. Jednou přišel světec se svým druhem ke kostelu na samotě36. Chtěl se zde o samotě modlit, a proto spolubratrovi řekl: „Bratře, chtěl bych tu být této noci sám. Zajdi do špitálu37 a časně ráno se ke mně vrať!“ Když zůstal sám a dokončil oddanou a dlouhou modlitbu k Pánu, rozhlížel se, kam by hlavu složil. Náhle se v duchu rozechvěl, zmocnila se ho hrůza a úzkost38 a třásl se na celém těle. Zřetelně na sobě cítil ďábelské útoky a to, jak zástupy démonů s rámusem pobíhají po střeše domu. Tak vstal a vyšel ven, na čele udělal znamení kříže a řekl: „Jménem všemohoucího Boha vám, démoni, pravím, abyste s mým tělem udělali, cokoli je vám dovoleno. Rád to podstoupím, neboť nemám většího nepřítele než své tělo. Zastanete se mě proti mému protivníkovi39 a odplatíte mu tak místo mě.“ 8 A tak ti, kteří přišli, aby poděsili duši, když viděli tak odhodlaného ducha ve slabém těle40, zahanbeni a zmateni vzali rychle do zaječích.

123. Když nastalo ráno a spolubratr se vrátil, zastihl světce v prostraci41 před oltářem. Čekal stranou a vroucně se modlil před křížem. 2 A hle, dostal se do vytržení a vidělnebi trůny42 a mezi nimi jeden skvostnější, než byly ostatní, ozdobený drahými kameny a zářící veškerou slávou. Ve svém srdci obdivoval vznešený trůn a tiše uvažoval, komu asi náleží. Vtom slyšel hlas, který mu pravil: „Tento trůn patřil jednomu z padlých andělů a nyní je připraven pro pokorného Františka.“ Když pak bratr přišel k sobě, viděl, jak blažený František po modlitbě vychází ven. I padl před ním do podoby kříže na zem a oslovil ho, jako by už nežil na zemi, ale panoval v nebi: „Otče, pros Božího Syna za mne, aby mi nepřičítal moje hříchy.“ Muž Boží vztáhl ruku a pozvedl ho, neboť poznal, že mu bylo při modlitbě něco ukázáno. Když odtud odcházeli, onen bratr se blaženého Františka tázal: „Otče, jaké máš mínění sám o sobě?“ A on mu odpověděl: „Myslím, že jsem největší hříšník, neboť kdyby nějakému zločinci bylo dáno tolik Božího milosrdenství, byl by desetkrát duchovnější než já.“ 9 A hned promluvil Duch v bratrově srdci: „Vidíš, že vidění, které jsi měl, bylo pravé, neboť na trůn ztracený pýchou pozvedla pokora toho nejpokornějšího.“

 

LXXXVII. kapitola
O bratrovi, který byl zbaven pokušení

124. Jeden zbožný bratr, který byl v Řádu již dlouho, byl postižen velikým tělesným trápením a zdálo se, jako by ho už pohlcovala propast zoufalství. Jeho bolest každým dnem rostla, protože jeho svědomí, spíš přejemnělé než moudré, ho nutilo, aby se zpovídal téměř z ničeho. Vždyť je třeba s velkou pečlivostí vyznávat ne to, že člověk pokušení má, ale že mu aspoň trochu podlehl. Byl k tomu ještě tak stydlivý, že se bál vyjevovat vše jen jednomu knězi, ačkoliv nešlo o nic vážného, a tak rozděloval myšlenky a každému sděloval jiné podrobnosti. Když se jednou s blaženým Františkem procházel, světec mu řekl: „Můj bratře, říkám ti, že se ze svého trápení nikomu zpovídat nemusíš. 6 A neboj se, neboť to, co se ti stává, aniž bys to působil ty, povede k tvému vítězství, ne k tvému provinění. Kdykoli bys byl trápen, pomodli se na můj příkaz sedm Otčenášů!“ Bratr se divil, odkud to světec ví, a zmocnila se ho veliká radost. Zakrátko pak od něho kaž trápení odešlo.

 

O pravé duchovní radosti

LXXXVIII. kapitola
O duchovní radosti a její chvála, o zlu sklíčenosti

125. Světec často tvrdil, že duchovní radost je nejjistějším prostředkem proti tisícům nástrah a lstí nepřítele. Říkával totiž: „Ďábel nejvíc jásá tehdy, když může Božímu služebníku vyrvat radost ducha. Nosí s sebou prach a podle libosti jej hází do záhybů svědomí, aby pošpinil jas mysli a ryzost života. Je-li však srdce naplněno duchovní radostí, had marně stříká svůj smrtonosný jed. Démoni nezmohou nic proti Kristovu služebníku, když vidí, že je plný svaté radosti43. Je-li však mysl malátná, zkroušená a ztrápená, snadno ji pohltí smutek44 nebo se oddá marným radovánkám.“ Proto se světec snažil žít s radostným srdcem a zachovával si pomazání Ducha i olej radosti45. Sklíčenosti se s velkou pečlivostí vyhýbal jako nejhorší chorobě. Jakmile zpozoroval, že byť jen trochu vpadla do jeho mysli, co nejrychleji se utekl rychle k modlitbě. Říkával totiž: „Služebník Boží může být něčím, jak se to stává, zmaten, ale pak se má hned vzchopit k modlitbě a tak dlouho má setrvávat před nejvyšším Otcem, až mu zase vrátí radost z jeho spásy46. 10 Setrvá-li v trudnomyslnosti, naroste v něm ono babylónské zlo, které srdce nahlodá rzí, nebude-li brzy očištěno slzami.“

 

LXXXIX. kapitola
O andělské loutně, kterou slyšel

126. Když jednou pobýval František v Rieti kvůli léčbě svých očí, zavolal si jednoho ze svých druhů47, který byl dříve ve světě loutnistou, a řekl mu: „Bratře, děti tohoto světa nerozumějí Božím tajemstvím. Vždyť i hudební nástroje, určené původně k Boží chvále, lidská smyslnost přeměňuje na choutky pro uši. Chtěl bych, bratře, kdyby sis někde nenápadně vypůjčil loutnu a složil počestné verše, kterými bys aspoň trochu potěšil bratra tělo, které je plné bolestí.“ Bratr mu odpověděl: „Otče, velmi se bojím, aby taková lehkomyslnost nevzbudila u lidí podezření, že jsem pokoušen48.“ Světec na to: „Tak toho tedy nechme, bratře. Je dobré mnoho si odříci, aby neutrpěla dobrá pověst.“

6 V noci pak, když byl svatý muž vzhůru a rozjímal o Bohu, ozvala se najednou překrásná hra a přesladká melodie na loutnu. Ačkoliv nebylo nikoho vidět, bylo slyšet, jak loutnista přechází a zase se vrací. Když se však svatý otec soustředil na Boha, okoušel při té písni takovou slast, že si připadal jako v jiném světě. Hned ráno si světec onoho bratra zavolal a vše mu po pořádku vypravoval. Nakonec dodal: „Pán, který těší zarmoucené, mě nikdy nenechal bez útěchy. 10 Když jsem nemohl slyšet lidskou loutnu, uslyšel jsem loutnu mnohem líbeznější.“

XC. kapitola
Jak rozradostněný světec zpíval francouzsky

127. 1 I takové věci někdy dělal. Když se v jeho nitru někdy ozvala sladká melodie, dával jí navenek průchod francouzskou písní. A tak zdroj božské inspirace, kterého se jeho uši dychtivě chápaly, propukal u něho ve francouzský jásot. Někdy také zvedl ze země kus dřeva, jak jsem na vlastní oči viděl, podržel jej levou rukou, pravou vzal prut napjatý nití jako luk a jezdil s ním po dřevě jako po houslích a přitom se v rytmu kolébal a francouzsky zpíval o Pánu. Tyto radostné scény však často končily slzami a jásot přecházel v soucit s Kristovým utrpením. Světec neustále vzdychal, jeho sténání se stupňovalo, nakonec zapomněl na věci, které držel v rukou, a upadl do nebeského vytržení.

 

XCI. kapitola
Jak smutného bratra pokáral a napomenul ho, jak se má chovat

128. Jednou světec viděl, že se jeden z bratří mrzutě a smutně mračí. Ne zrovna mírně mu řekl: „Nesluší se, aby se služebník Boží ukazoval lidem smutný a zarmoucený, ale aby byl vždy čestný. Své poklesky si prober ve své cele a plač a vzdychej před svým Bohem. Až odložíš zármutek a vrátíš se mezi bratry, povzbuzuj ostatní!“ Po chvíli dodal: „Služebníci lidského dobra mi velmi závidí a spolubratry se stále snaží zneklidnit v tom, s čím u mě nepochodí.“

Člověka plného duchovní radosti František tak miloval, že dal na jedné kapitule k obecnému poučení napsat tato slova: „Bratři ať si dávají pozor, aby navenek nebyli zasmušilí a smutní pokrytci, ale ať je vidět, že se radují v Pánu, že jsou veselí, příjemní a přiměřeně milí49.“

 

XCII. kapitola
Jak je třeba zacházet s tělem, aby nereptalo

129. Kdysi světec řekl: „O bratra tělo je třeba moudře pečovat, aby nezpůsobovalo bouře zasmušilostí. Je třeba mu brát příležitost k reptání, aby mu nebylo zatěžko bdít a s úctou setrvávat v modlitbě. Jinak by mohlo říci: »Umírám hladem, nejsem s to snášet břímě tvých sebezáporů.« Když však po dostatečné krmi dále bručí, věz, že potřebuje jako líné zvíře ostruhy nebo popohnání jako netečný oslík.“

Jen v tomto případě nebyly skutky přesvatého otce v souladu s jeho slovy. Ačkoliv bylo jeho tělo bez viny, podroboval si je bičováním a postem a bezdůvodně je pokrýval modřinami. Vždyť žár ducha jeho tělo již tak pozvedal, že když duše žíznila po Bohu, hynulo žízní i ono přesvaté tělo50.

 

O nejapné radosti

XCIII. kapitola
Proti marné slávě a pokrytectví

130. Protože [František] miloval duchovní radost, pečlivě se vyhýbal radosti nejapné. Věděl totiž, že je třeba vroucně milovat to, co zdokonaluje, a stejně bděle se varovat toho, co kazí. Prázdnou slávu se snažil udusit už v zárodku, když nedovolil, aby jen chvilku trvalo to, co mohlo urazit oči jeho Pána. Často, když byl vynášen mnohými chválami, vzdychal a nořil se v bolesti ihned do smutku.

Jednou v zimě měl světec na svém těle jen jeden hábit, vyspravený kousky chatrné látky. Jeho kvardián51, jenž byl i jeho druhem, mu opatřil kus liščí kožešiny, přinesl mu ji a řekl: „Otče, trpíš nemocí sleziny a žaludku. Pro tvou lásku k Pánu prosím, aby sis nechal pod hábit přišít tuto kožešinu. Nechceš-li ji však celou, nech dát aspoň část na místo, kde je žaludek.“ Blažený František mu odpověděl: „Chceš-li, abych to strpěl pod hábitem, dej stejný kus kožešiny přišít i na vnější stranu, aby lidi upozornil na kožešinu skrytou uvnitř.“ Bratr to vyslechl, nesouhlasil, dále naléhal, ale ničeho nedosáhl. Nakonec kvardián souhlasil a kusy kožešiny přišili i zvenčí, aby se František nezdál jiný navenek než uvnitř.

10 Stejný slovem i životem, stejný navenek i uvnitř, stejný jako podřízený i představený! 11 Neměl jsi zálibu ani ve vnější, ani ve skryté slávě, ty, jenž ses vždy chlubil v Pánu52. 12 Ty však, kdo nosí kožichy, nechtěl bych prosím urazit, když jsem řekl, že dal kůži na kůži. Vždyť víme, že lidé vysvlečení z nevinnosti potřebovali oděvy z kůží.

 

1 Byl to biskup Kvído – tentýž, který zakryl Františka svým pláštěm.

2 Šlo o benediktinský klášter San Giustino Val d`Arno, který se nachází na cestě mezi Perugií a Gubbiem. Roku 1237 jej se svolením Řehoře IX. převzali templáři.

3 Je velmi pravděpodobné, že tento opat také daroval pozemek ke stavbě konventu ve Farneto, vzdáleného asi 20 minut od San Giustino.

4 Srv. 2 Kor 5,10.

5 Tato věta je převzata z Života sv. Antonína, opata od sv. Atanáše (PL 73,128).

6 Srv. Ez 3,18.

7 Srv. Lk 1,47.

8 Srv. 1 Kor 2,2.

9 Fridrichem II.

10 Srv. Jan 8,12.

11 Srv. Iz 5,18.

12 Srv. 2 Sam 14,14.

13 Jde o klášter klarisek San Salvatore v Colpersito u San Severino.

14 Narodil se v Lisciano d`Ascoli a před vstupem do Řádu se jmenoval Guglielmo Divini. Zemřel ve Francii roku 1236.

15 Míněny mystické Boží doteky.

16 Srv. Ez 9,4; Zj 7,3.

17 Srv. 2 Kor 2,15.

18 Srv. Gn 28,12.

19 Srv. Jan 16,28.

20 Srv. 1 Kor 2,5.

21 Jde o benediktinské opatství sv. Verecunda, dnešní Vallingegno u Gubbia.

22 Srv. Jak 1,12.

23 Srv. Přís 6,28.

24 Srv. Tit 2,7.

25 Srv. Sk 7,55.

26 Všeobecně se má za to, že se jedná o sv. Kláru a paní Jakubu.

27 Ve Spoletském údolí.

28 Srv. Zj 12,9.

29 Srv. 1 Kor 12,31.

30 Srv. Mt 17,20.

31 Srv. Lk 1,38.

32 Srv. Zj 22,11.

33 Srv. 1 Sam 3,8.

34 Srv. Mt 4,10.

35 Jde o kardinála Leone Brancaleone, který zemřel okolo roku 1230.

36 Podle Zrcadla dokonalosti 59 jde o bratra Pacifika. Zmíněný kostel je San Pietro di Bovara blízko Trevi. Kostelík nebyl navštěvován, neboť Trevi bylo roku 1213 srovnáno se zemí.

37 Leprosárium vzdálené několik kilometrů od kostela.

38 Srv. Mk 14,33.

39 Srv. Lk 18,3.

40 Srv. Mt 26,41.

41 Modlitba vleže, tváří k zemi a často také s rukama roztaženýma ve tvaru kříže.

42 Srv. Zj 4,1-4.

43 Srv. Sk 2,28.

44 Srv. 2 Kor 2,7.

45 Srv. Žl 44[45],8.

46 Srv. Žl 50[51],14.

47 Pravděpodobně jde o bývalého „krále veršů“, bratra Pacifika, nebo o Angela Tancredi.

48 Tj., že se chce vrátit k bývalému trubadúrství.

49 Tomáš z Celana volně cituje NepŘeh 7,16.

50 Srv. Žl 62[63],2.

51 Br. Angelo da Rieti.

52 Srv. 1 Kor 1,31.