Příklady proti penězům

XXXV. kapitola
Přísná důtka bratrovi, který vzal do rukou peníze

65. Boží přítel sice horlivě opovrhoval vším světským, ale nejvíc ze všeho zatracoval peníze. Proto od počátku svého obrácení zvlášť penězi pohrdal a těm, kdo ho následovali, důrazně připomínal, že penězům je třeba se vyhýbat jako samotnému ďáblu. Dával svým radu, aby k penězům a k výkalům chovali stejnou lásku.

Jednoho dne se stalo, že nějaký světský člověk vešel do kostelíka svaté Marie v Porciunkule, aby se tam pomodlil. U kříže nechal peněžní dar. Když odešel, sebral jeden bratr peníze jednoduše rukou a hodil je do okenního výklenku. Doneslo se až ke světci, co bratr udělal. Když bratr viděl, že se to o něm ví, spěchal prosit za odpuštění a položen na zemi žádal potrestání. Světec ho pokáral a přísně mu vytýkal, že se peněz dotkl. Nařídil mu, aby peníze vlastními ústy z výklenku zvedl a ústy je položil za ohradu na oslí trus. Bratr příkaz ochotně splnil. Bázeň naplnila srdce všech, kteří o tom slyšeli. 10 Po té události pak všichni pohrdali penězi ještě více, když byly postaveny na roveň trusu, a den ze dne byli novými příklady povzbuzováni, aby penězi pohrdali.

 

XXXVI. kapitola
O potrestání bratra, který jednou peníze sebral

66. Když jednou dva bratři společně putovali, dostali se do blízkosti špitálu pro malomocné. Najednou na cestě nacházejí peníz. Zastaví se a radí se, co mají udělat s tím lejnem. Jeden druhého pokouší, směje se jeho výčitkám svědomí a chce peníze zvednout, aby je dal malomocným. Jeho druh ho od toho odrazuje, aby se nedal oklamat falešným milosrdenstvím a nerozvážnému připomíná Řeholi, která dost jasně ukazuje, že se po nalezených penězích má šlapat jako po prachu. Bratr se však zatvrdí a nedbá napomenutí, protože od přirozenosti býval svéhlavý. Nedbal Řehole, sehnul se a peníz zvedl. Božímu trestu však neušel. Na místě ztratil řeč, mluvit nemohl, jen skřípal zuby. Trest jasně ukázal pošetilost a pyšného naučil poslouchat otcovy příkazy. Bratr poté, co odhodil ten smrad, očistil poskvrněné rty vodami pokání a ony se rozvázaly k chválám. 10 Staré přísloví praví: Pokárej pošetilce a bude tvým přítelem1.

 

XXXVII. kapitola
Důtka bratrovi, který chtěl uchovávat peníze pod záminkou, že budou potřebné v čas nouze

67. Jednou, když světcův vikář bratr Petr Cattani viděl, jak na návštěvu do Svaté Marie z Porciunkuly přicházejí zástupy bratří a že almužny nestačí ani k zajištění toho nejnutnějšího, řekl svatému Františkovi: „Bratře, nevím, co mám dělat. Bratři se sem v zástupech odevšad hrnou a já nemám nic, abych se o ně dostatečně postaral. Dovol, prosím, aby se uschovávalo něco z majetku noviců, aby to pak bylo použito v čas potřeby na krytí nezbytných výdajů.“ Světec mu odpověděl: „Nejmilejší bratře, kéž by nám scházel takový soucit, který nás nutí jednat proti Řeholi kvůli jakémukoliv člověku!“ Na to on: „Co tedy mám dělat?“ Světec mu řekl: „Vezmi některé z ozdob a z pláten z oltáře Panny, když nemůžeš jinak potřebným pomoci. Věř mi, bude jí milejší, když bude evangelium jejího Syna zachováno a její oltář bude neozdobený, než když oltář bude nazdobený, ale Syn pohrdaný. Však Pán někoho pošle, a ten Matce nahradí to, čím nám pomohla!“

 

XXXVIII. kapitola
O tom, jak se peníze proměnily v hada

68. Jednou procházel Boží muž s jedním druhem Apulií a nedaleko města Bari našel měšec, který se přímo nadýmal zlaťáky a kterému kupci říkají prak. Druh světce žádal a naléhal na něho, aby měšec zvedl ze země a peníze rozdal chudým. Dovolával se jeho soucitu s potřebnými a poukazoval na to, jakou dobročinnost by tím mohl projevit. Světec návrh rozhodně odmítl a ujišťoval bratra, že je to jen ďáblova lest. Řekl: „Synu, není dovoleno brát, co je cizí; a darováním něčeho cizího si nezasloužíš slávu, ale trest za hřích.“ Opustili to místo a spěchali dál, aby se dostali k cíli své cesty. Ale bratr, oklamán falešným soucitem, neměl pokoj. Stále naléhal, aby peníze odnesli. Světec souhlasil s návratem na to místo ne proto, aby bratrovo přání vyplnil, ale aby pošetilci zjevil Boží tajemství. Zavolal mladíka, který seděl u cesty při prameni, aby tajemství Trojice zazářilo výpovědí dvou nebo tří svědků2. Když pak ti tři došli zpět k měšci, našli ho ještě napěchovaný penězi. 10 Světec nikomu z nich nedovolil, aby se k němu přiblížil, protože síla modlitby měla zjevit démonův klam. 11 Vzdálil se z toho místa, co by kamenem dohodil, a ponořil se do svaté modlitby. 12 Potom se vrátil a nařídil bratrovi, aby zvedl měšec, v němž byl díky jeho modlitbě místo peněz had. 13 Bratr se třásl a byl celý ohromený. Nevím, zda něco předem tušil, ale své smýšlení úplně změnil. 14 Když konečně z úcty před svatou poslušností zahnal ze srdce každou pochybnost, vzal měšec do rukou. 15 A hle, vylezl z něj velký had a dokázal bratrovi ďábelský klam. 16 A světec mu jen řekl: „Bratře, peníze nejsou pro Božího služebníka ničím jiným než ďáblem a jedovatým hadem.“

 

O chudobě v oblékání

XXXIX. kapitola
Jak světec slovem i příkladem pokáral ty, kdo nosili měkké a vybrané šaty

69. Tohoto muže, oděného mocí z výsosti3, hřál víc božský oheň v jeho nitru než vnější šat. Ti z Řádu, kdo nosili trojí nebo bez vážného důvodu měkké šaty, se Františkovi protivili. Říkával: „Potřeba, která není rozumně odůvodněná, ale vychází z žádostivosti, je znamením vyhaslého ducha. Když duch zvlažní,“ říkával, „a milost v něm pozvolna vychladne, je jasné, že si tělo a krev nutně žádají svoje. Neboť co zůstane, když duše již nenalézá potěšení, než že se tělo vrátí ke svému? Tehdy pak živočišný pud předstírá nutné potřeby a tělesné smýšlení utváří svědomí.“ 7 A dodal: „Dejme tomu, že se některý z mých bratří opravdu ocitne v tísni, která se bude dotýkat všech jeho potřeb. Jakou odměnu dostane, když se bude snažit, aby je co nejrychleji uspokojil nebo aby tíseň co nejdále zahnal? Naskytla se mu příležitost k zásluze, ale dal vědomě najevo, že o ni nestojí.“ Tak a podobně napadal ty, kdo nechtěli snášet nedostatek, neboť nenést ho trpělivě by neznamenalo nic jiného než vrátit se do Egypta.

10 Za žádnou cenu nechtěl, aby bratři měli víc než dva hábity, které však dovolil opravovat našitými kusy látky.

11 Žádal, aby vybranými látkami pohrdali, a ty, kteří proti tomu jednali, přísně před ostatními káral. Aby takové bratry svým příkladem pohnul, našíval na svůj hábit hrubou látku. Když umíral, prosil, aby také jeho pohřební roucho ušili z obyčejné látky.

12 Bratřím však, které k tomu nutily neduhy či jiné vážné důvody, dovolil, aby na těle měli měkký spodní oděv, ale tak, aby zůstala zachována vnější drsnost a prostota. 13 Také říkával: „Až ochabne přísnost a rozmůže se vlažnost, ani synové chudého otce se nebudou stydět dokonce šarlat nosit, jen v jiné barvě.“

14 My, tví nevěrní synové, otče, tě v tom neobelháváme, naopak, spíše naše ničemnost obelhává sama sebe. 15 Neboť hle, je nad slunce jasnější a každým dnem roste.

 

XL. kapitola
František učí, že ty, kdo se odvrátí od chudoby, je třeba potrestat nouzí

70. Mnohokrát světec opakoval: „Tou měrou, jakou se bratři odvrátí od chudoby, odvrátí se od nich také svět; budou hledat a nenaleznou. Budou-li objímat moji paní chudobu, bude je svět živit, protože jsou světu dáni k spáse.“ 3 A také: „Mezi světem a bratřími je úmluva; oni jsou povinni dávat světu dobrý příklad a svět je povinen se postarat o jejich potřeby. Jestli oni nebudou dávat dobrý příklad a ztratí hodnověrnost, jako spravedlivý trest stáhne svou ruku zpět i svět.“

Boží muž tak pečoval o chudobu, že se obával i velkého počtu bratří, aby taková skutečnost nebudila zdání bohatství. Proto říkával: „Kéž by to tak mohlo být, aby svět jen málokdy viděl bratry a aby je obdivoval pro jejich malý počet.“

Spojen s paní chudobou nerozlučným poutem, nečekal od ní věno přítomné, ale věno budoucí.

8 S vroucím nadšením a jásavou radostí zpíval František žalmy, které opěvují chudobu, jako: Na věky nebude zklamána trpělivost chudých4 nebo Chudí to spatří a zaradují se5.

 

O vyprošování almužen

XLI. kapitola
Doporučuje, aby bratři prosili o almužnu

71. Svatý Otec měl raději almužny vyprošované od dveří ke dveřím než ty, které lidé přinášeli sami. Ostych žebrat nazýval nepřítelem spásy, ale stud při žebrání, který neobrátí nohy nazpátek, nazýval svatým. Chválil ty, kteří se studem zardívali na citlivé tváři, ne však ty, které stud zmátl. Někdy, když bratry povzbuzoval k prosbě o almužnu, používal tato slova: „Jděte, neboť v této poslední době jsou menší bratři dáni světu proto, aby na nich vyvolení naplnili to, zač budou Soudcem odměněni: Co jste učinili jednomu z mých menších bratří, mně jste učinili6.Podle toho pak říkal, že veliký Prorok7 náš Řád vyznamenal tím, že jeho jméno tak jasně vyslovil.

Proto také chtěl, aby bratři nepřebývali jen ve městech, nýbrž i v poustevnách, aby byla všem lidem dávána příležitost k získání zásluh a nedobrým vzata záminka k omluvě.

 

XLII. kapitola
Světec dává příklad, jak vyprošovat almužnu

72. Aby svou milovanou, svatou nevěstu ani jednou neurazil, měl ve zvyku služebník Boha nejvyššího činit často toto: když byl pozván pány a měl být poctěn bohatším stolem, vyžebral si předtím v sousedních domech zbytky chleba. A pak, bohatý z chudoby, pospíchal hodovat. Když se ho někdy tázali, proč to dělá, říkával, že za léno na hodinu propůjčené se nechce zříkat svého trvalého dědictví. „Chudoba,“ říkal, „nás ustanovuje za dědice a krále nebeského království8 a ne vašeho falešného bohatství.“

 

XLIII. kapitola
Jaký příklad dal na kurii pána z Ostie a jak odpověděl biskupovi

73. Jednou přišel František na návštěvu k tomu, který se později stal papežem Řehořem; v té době však zastával nižší úřad. Když se přiblížila doba hostiny, vyšel ven, aby si vyprosil almužnu. Po svém návratu položil kousky černého chleba na biskupův stůl. Když to biskup viděl, bylo mu to poněkud trapné, zvlášť kvůli nově pozvaným hostům. Náš otec však s veselou tváří rozdílel přijaté almužny mezi spolustolující rytíře a kněze. Tito všichni dary přijímali s podivuhodnou úctou, jedni je snědli, jiní si je z úcty uschovali. Po hostině biskup povstal, pozval Božího muže k sobě, objal ho 5 A řekl: „Můj bratře, proč jsi mne zahanboval tím, že jsi šel po almužně, když jsi byl v domě, který patří tobě i tvým bratřím?“ 6 A světec mu odpověděl: „Naopak, spíše jsem vám prokázal poctu tím, že jsem uctil většího Pána. Neboť Bůh má zalíbení v chudobě, nejvíc však v dobrovolné žebrotě. Já mám královskou hodnost a neobyčejné šlechtictví, když následuji tohoto Pána, který ačkoli byl bohatý, stal se pro nás chudým9.“ 9 A dodal: „Větší požitek mám z chudého stolu, na němž jsou prostřeny skromné almužny, než z bohatého, na němž je bezpočet jídel.“ 10 Tato zbožná slova biskupa velmi oslovila, takže světci řekl: „Synu, čiň, co je v tvých očích dobré, neboť Pán je s tebou.“

 

XLIV. kapitola
Jak slovem i příkladem vybízel ke sbírání almužen

74. Zpočátku, aby bratry ušetřil zahanbení a sám sebe vycvičil, chodil prosit o almužnu sám. Když však zpozoroval, že někteří ke svému povolání nehodně přistupují, řekl: „Nejmilejší bratři, Syn Boží byl vznešenější než my, a stal se pro nás na tomto světě chudým. 3 Z lásky k němu, jsme si zvolili cestu chudoby; proto se nesmíte stydět chodit po almužně. Dědicům království nepřísluší, aby se červenali hanbou pro pečeť nebeského dědictví. Pravím vám, že mnoho šlechticů a učenců vstoupí do našeho společenství a budou si pokládat za čest, že smějí prosit o almužnu. Vy, kteří jste jejich prvotinami, radujte se a jásejte a neodmítejte konat to, co předáte oněm svatým, aby to dělali.“

 

XLV. kapitola
Důtka bratrovi, který nechtěl prosit o almužnu

75. Blažený František často říkal, že pravý menší bratr nemá dlouho otálet s chozením pro almužny. Říkával: „Čím vznešenější je můj syn, tím ochotněji má jít, neboť tak rozmnoží své zásluhy.“

Na jednom místě žil bratr, který prosit o almužnu téměř nechodil, ale zato při jídle jedl za tři. Když světec zpozoroval, že je milovníkem břicha, že plody bere, ale práce se neúčastní, napomenul ho jednou takto: „Milý bratře moucho, jdi si svou cestou, neboť se chceš živit jen potem svých bratří, ale v Božím díle jsi lenoch. Podobáš se bratru trubci, který sice včelí práci na sebe nebere, ale med chce jíst první.“ Když tento tělesně smýšlející člověk viděl, že je jeho žravost odhalena, vrátil se do světa, který dosud neopustil. Opustil Řád a ten, který nechtěl nic mít s žebráním, nebyl již bratrem; a který jídal za několik, stal se pak stádem démonů10.

 

XLVI. kapitola
Jak spěchal vstříc bratrovi, který se vracel z cesty za almužnou, a políbil ho na rameno

76. Jednou se v Porciunkule jistý bratr vracel z Assisi s almužnami; když už byl blízko, začal zpívat a nahlas chválit Pána. Když ho světec uslyšel, hned vstal, vyběhl ven, políbil bratra na rameno, pytel si naložil na vlastní rameno 3 a řekl: „Ať je požehnán můj bratr, který ochotně jde, pokorně žádá a radostně se vrací.“

 

XLVII. kapitola
Jak přiměl zástup světských rytířů k tomu, aby prosili o almužnu

77. Když byl blažený František nemocen a Assiští se domnívali, že asi brzy zemře, poslali k bratřím v Noceře11 slavnostní poselstvo, aby Františka dostali do Assisi, protože nechtěli svou slávu, že mají tělo Božího muže, přenechat jiným. Když rytíři Františka uctivě na koních doprovázeli, přijeli do chudé vesničky jménem Satriano12. Jeli sem proto, že byl čas k jídlu a měli hlad, nenašli tu však nic, co by mohli koupit. Rytíři se proto vrátili k blaženému Františkovi a řekli: „Musíš nám dát něco ze svých almužen, protože zde nemůžeme sehnat nic k jídlu.“ Světec jim odpověděl: „Nic jste nesehnali proto, že se spoléháte víc na své mouchy než na Boha.“ Mouchami totiž nazýval peníze. 5 „Ale vraťte se do domů, kde jste byli, a pokorně poproste o almužnu. Lásku Boží nabízejte místo mincí. 6 A nestyďte se, protože následkem hříchu je všecko almužnou, kterou dává hodným i nehodným onen veliký Almužník v lásce a slitování.“ Tu přemohli rytíři ostýchavost, statečně prosili o almužny a dostali více pro lásku Boží než za peníze. Lidé jim dávali jako o závod a s radostí a bylo po hladu tam, kde zvítězila bohatá chudoba.

 

XLVIII. kapitola
Jak se v Alessandrii proměnilo kohoutí stehýnko v rybu

78. Při almužnách František hledal více prospěch duše než podporu těla; také se jevil všem ostatním jako příklad nejen v přijímání, ale i v rozdávání.

Když totiž přišel do Alessandrie v Lombardii, aby hlásal slovo Boží, s úctou ho přijal jako hosta jeden muž dobré pověsti, který se bál Boha. Ten ho prosil, aby podle příkazu evangelia jedl ze všeho, co se bude podávat, a světec, přemožen vlídností hostitele, to rád přislíbil. Ten spěchal a k jídlu začal pro Božího muže hned připravovat sedmiletého kohouta13. Když pak patriarcha chudých seděl se spokojenou rodinou radostně u stolu, objevil se v tu chvíli u dveří Beliálův syn14 a prost vší milosti, předstíral chudobu a bědoval, jako by mu scházelo to nejnutnější. Chytře začal prosit o almužnu pro lásku Boží a ve jménu Boha se plačtivým hlasem domáhal pomoci. Jakmile slyšel světec jméno nade vše požehnané, které mu bylo sladší než med, vzal část z předloženého ptáka a na kousku chleba ji laskavě podal prosebníkovi. Co však učinil onen nešťastník? Dar uschoval, aby světce potupil.

79. Příštího dne kázal světec slovo Boží lidu, jak byl zvyklý. Náhle začal ten padouch povykovat a snažil se všem ukázat kohoutí stehýnko. „Pohleďte,“ vřeštěl, „jaký je ten František, který tu káže a kterého uctíváte jako svatého. Zde vidíte maso, které mi včera při večeři dal.“ Ale všichni lidé ho plísnili a nadávali mu, že se chová jako posedlý. Totiž to, o čem tvrdil, že je kohoutí stehýnko, jevilo se vskutku všem jako ryba. Také ten nešťastník byl tím zázrakem jako omráčený a byl nucen přiznat, že je pravda, co ostatní tvrdí. Zastyděl se, nešťastník, a svůj odhalený zločin odčinil pokáním. Přede všemi prosil světce za odpuštění a ke svému bezbožnému úmyslu se přiznal. Když hříšník přišel k rozumu, nabylo maso opět své pravé podoby.

 

O těch, kdo se zříkají světa

XLIX. kapitola
Případ toho, koho světec odmítl, protože svůj majetek dal příbuzným, ale ne chudým

80. Ty, kteří přicházeli do Řádu, světec učil, aby před tím, než se rozloučí se světem, přinesli Bohu v oběť nejprve svůj majetek, a pak v Řádu sami sebe. Vstup do Řádu povoloval jen těm, kteří se svého majetku úplně zřekli a kteří si pro sebe neponechali vůbec nic. Jednak kvůli slovu svatého evangelia, jednak aby výjimky neuváděly do pokušení.

81. Stalo se, že na území Marky Ankonské přišel po kázání k světci člověk a pokorně prosil o přijetí do Řádu. Světec mu řekl: „Chceš-li být přijat mezi chudé Boží, rozdej nejprve vše, co máš, chudým!“ Muž tedy šel, ale puzen tělesnou láskou, rozdal svůj majetek svým příbuzným a chudým nedal nic. Když se vrátil, podal světci zprávu o své náramné štědrosti. Ale otec mu s úsměvem řekl: „Jdi svou cestou, bratře moucho, neboť jsi neopustil svůj dům ani své příbuzné. Jim jsi dal svůj majetek a chudé jsi podvedl. Nejsi hoden svaté chudoby. Začal jsi od těla, a tím jsi položil chatrné základy duchovní stavbě.“ Tělesně smýšlející člověk se tedy vrátil ke svým a žádal nazpět svůj majetek, který chudým nechtěl dát. Rychle se vzdal předsevzetí usilovat o ctnost.

Dnes je mnoho těch, které takové rozdělování oklame; světským počínáním by chtěli dosáhnout věčného života. Neboť Bohu se nikdo nezasvětí tím, že obohacuje své, nýbrž tím, že pravou dobročinností odpyká své hříchy a za dobré skutky získá život.

10 Často také bratry poučoval, aby v nouzi hledali pomoc raději u jiných lidí než u těch, kdo do Řádu vstupují, jednak pro dobrý příklad a jednak aby se vyhnuli podezření, že z toho chtějí mít hanebný prospěch.

 

Vidění o chudobě

L. kapitola

82. Chtěl bych podat zprávu světcově vidění, které stojí za připomenutí. Jednou v noci, když skončil dlouhou modlitbu, přišla na světce dřímota a usnul. Tu byla jeho svatá duše vytržena do Božího stánku a mezi jinými ve snu uzřel ženu, která vypadala takto: Hlava se zdála být ze zlata, hruď a paže ze stříbra, tělo z křišťálu a spodní končetiny ze železa. Postavou byla vysoká15, štíhlá a souměrná. Přesto tato výjimečně krásná žena byla zahalena do bídného pláště. Hned ráno vyprávěl blažený otec o tomto vidění bratru Pacifikovi, svatému muži, ale neříkal nic o tom, co znamená.

Ačkoliv už mnozí vidění různě vykládali, není od věci uvést výklad zmíněného Pacifika, který mu vnukl Duch svatý, když o vidění slyšel. Říkal: „Tato žena, tak vynikající krásy, je krásná duše svatého Františka. Hlava ze zlata znamená nazírání nebeských věcí a jejich poznání; hruď a paže ze stříbra jsou slova Boží, která v srdci rozvažoval a skutky naplňoval; tvrdost křišťálu znamená střídmost a jeho průzračnost čistotu; železo znamená jeho pevnou vytrvalost; 10 za bídný plášť pak pokládám Františkovo nevzhledné tělo, jež v sobě chová vzácnou duši.“

11 Avšak mnozí, kteří také mají Ducha Božího, spatřují v této ženě chudobu jako otcovu nevěstu. 12 Říkají: „Odměna nebeské slávy učinila tuto ženu zlatou, stříbrnou pak bezúhonnost pověsti, jasnou jako křišťál zvenčí i uvnitř její život bez vlastnictví, železnou pak vytrvalost až do konce. 13 A bídný plášť této překrásné paní utkalo opovržení tělesně smýšlejících lidí.

14 Opět jiní ve vidění spatřují proroctví o příštích údobích řádu po Danielově vzoru16.

15 Že se však vztahuje na otce, je zřejmé především z toho, že on sám žádný výklad podat nechtěl, aby se vyhnul domýšlivosti. 16 Kdyby se vidění vztahovalo na Řád, jistě by je otec nepřešel naprostým mlčením.

 

O soucitu svatého Františka s chudými

LI. kapitola
O soucitu, který měl s chudými, a jak záviděl chudším

83. Těžko lze slovy vylíčit, jak velký měl tento muž soucit s chudými. Dobrota mu sice byla vrozena, ale shůry vlitý soucit ji zdvojnásobil. Proto se vůči chudým Františkovo srdce rozplývalo, a komu nemohl pomoci, s tím projevoval vroucí účast. Kdykoli zpozoroval jakýkoli nedostatek, jakoukoli nouzi, hned to hbitě v myšlenkách vztahoval na Krista. 5 V každém chudém viděl Syna chudé Paní a toho, kterého nahého nosila na rukou, nosil obnaženého ve svém srdci. Ačkoliv veškeru závist ze srdce vypudil, přece jen nemohl zahnat to, že záviděl chudobu. Když viděl chudšího, než byl sám, záhy mu záviděl, soustředil se na závod v chudobě a obával se, že v něm bude poražen.

84. Jednoho dne se stalo, že po kázání se muž Boží šel projít a na cestě potkal nějakého chudáka. Když viděl jeho nedostatečné odění, obrátil se rozechvěn k svým druhům a řekl: „Bída tohoto muže nás velmi zahanbuje a je těžkou výčitkou naší chudobě.“ Jeho druh se ho zeptal: „Proč, bratře?“ A světec odpověděl s bědováním: „Jako své bohatství a jako svou paní jsem si zvolil chudobu, a hle, na tomto muži září větším leskem. Což nevíš, že na celém světě se mluví o tom, že prý jsme se pro Krista stali posledními z chudých? Ale tento chudák dokazuje, že všechno je jinak.“

Jak záviděníhodná závist! Jaká soutěživost, kterou by měli synové soutěžit! To není ona neřest, která se trápí nad statky druhých; která brání slunečním paprskům; která je nepřítelkyní lásky; která je sžíravá. Nebo se domníváš, že na evangelní chudobě není nic k závidění? Ona má Krista a skrze něho všechno ve všem. Proč dychtíš po příjmech, současný kleriku? Zítra poznáš, že František byl bohatý, když jako příjem na ruku dostaneš trápení.

 

LII. kapitola
Jak pokáral bratra, který pomluvil chudého

85. Jednou přišel chudý nemocný muž tam, kde František kázal. Tomu bylo jeho dvojnásobného trápení, totiž chudoby a nemoci, líto, a tak s druhem začal mluvit o chudobě. Zatímco on měl s těžce trpícím hluboký soucit, jeho druh mu řekl: „Bratře, je pravda, že je chudý, ale možná že není v celém okolí nikdo, kdo by dychtil po bohatství víc než on.“ Světec ho ihned pokáral a za pokání mu uložil: „Odlož hábit, jdi rychle za ním, padni chudému k nohám a vyznej svou vinu! 5 A poprosíš nejen za odpuštění, ale také o jeho modlitbu!“ Bratr uposlechl, vykonal pokání a vrátil se. Světec mu pak pravil: „Když vidíš chudého, bratře, nabízí se ti zrcadlo našeho Pána a jeho chudé Matky. 8 A stejně tak při pohledu na nemocné uvažuj, jaké bolesti za nás [Pán] vzal na sebe!“

František vždy pamatoval na voničku myrhy17, vždy hleděl na tvář svého Krista18 a měl na mysli Muže bolesti, zkroušeného nemocemi19.

 

LIII. kapitola
Jak daroval v Celanu stařence plášť

86. Stalo se to v Celanu v zimě. František měl jako plášť přehozeno sukno, které mu dal k užívání přítel bratří z Tivoli. Když přebýval v paláci marsikánského biskupa20, přiběhla k němu stařenka a prosila o almužnu. Ihned sňal sukno, a ač nebylo jeho, daroval jej stařence a pravil: „Jdi a udělej si z něho šat, už to moc potřebuješ.“ Stařenka se na něho usmívala a celá zaražená, nevím, zda leknutím nebo radostí, přijala sukno z jeho rukou. Hned odběhla a rozstříhala je nůžkami, aby je snad nemusela vrátit. Ukázalo se však, že rozstříhané sukno na šat nepostačí. Protože už prve poznala světcovu dobrotu, vrátila se a dala světci na srozuměnou, že sukno na šaty nestačí. Světec pohlédl na svého druha, který měl na zádech podobný plášť, a řekl mu: „Bratře, slyšíš, co ta chudinka říká? Pro lásku Boží budeme snášet zimu; dej stařence svůj plášť, aby jí to stačilo na šaty.“ Jak dal předtím František, tak nyní dal i jeho druh a oba zůstali bez plášťů, aby se stařenka mohla obléci.

 

LIV. kapitola
O dalším chudém, kterému dal jiný plášť

87. Jindy, když se vracel ze Sieny, potkal opět chudého. Světec řekl svému druhovi: „Bratře, sluší se, abychom svůj plášť vrátili tomuto chudému, jemuž patří. My jsme jej dostali půjčený, dokud nenajdeme ještě chudšího.“ Bratr uvažoval, jak nutně plášť soucitný otec potřebuje, a tvrdošíjně tomu bránil. Namítal, že pečuje o druhého, aniž by dbal o sebe. Světec mu odpověděl: „Nechci být zlodějem; pokládal bych to za naši krádež, kdybychom jej nedali potřebnějšímu.“ Nato bratr ustoupil a světec dal chudému svůj plášť.

 

LV. kapitola
Podobně se zachoval i k dalšímu chudému

88. Podobný případ se stal v Celle di Cortona. Blažený František měl nový plášť, který zvlášť pro něho bratři starostlivě opatřili. Vtom přichází chudý a běduje, že mu zemřela manželka a rodina je v bídě. Světec mu praví: „Pro lásku Boží ti dám tento plášť, ale s tou podmínkou, že ho nikomu nedáš, leč by ti ho dobře zaplatil.“ Ale už tu byli bratři, aby plášť sebrali a zabránili jeho darování. Chudák však z výrazu tváře svatého otce nabral odvahy a zuby nehty hájil plášť jako by byl jeho. Nakonec museli bratři plášť odkoupit a chudý s obdrženou sumou odešel.

 

LVI. kapitola
Jak daroval chudému svůj plášť, aby přestal nenávidět svého pána

89. Kdysi potkal svatý František v Collestradě u Perugie chudého, jehož znal dříve ze světa. Zeptal se ho: „Bratře, jak se máš?“ Ale ten člověk, špatně naložen, začal svého pána proklínat, že ho o všecko připravil. Řekl: „Jen díky mému pánu, všemohoucí Bůh ať ho prokleje, jsem na tom tak špatně.“ Františkovi se zželelo víc jeho duše než těla, protože v ní choval smrtelnou nenávist, a řekl mu: „Bratře, měl bys svému pánu pro lásku Boží odpustit, abys svou duši zachránil. Možná že ti pak navrátí, co ti vzal. Jinak jsi ztratil nejen svůj majetek, ale ztratíš i duši.“ 7 A on na to: „Nemohu mu úplně odpustit, nevrátí-li mi napřed, co mi vzal.“ Blažený František měl tehdy na sobě plášť a řekl mu: „Podívej, dám ti tento plášť, ale prosím tě, abys svému pánu pro lásku Pána Boha odpustil.“ Muž, obměkčený a povzbuzený dobrodiním, přijal dar a bezpráví odpustil.

 

LVIl. kapitola
Jak chudému daroval kus svého hábitu

90. Jednou ho prosil chudák o almužnu. On však u sebe nic neměl. Odpáral proto kus svého hábitu a dal to chudému.

Někdy se dokonce, ze stejného důvodu, svlékl ze svých kalhot.

Takovou láskou k chudým oplývalo jeho srdce, s takovým nadšením chodil ve šlépějích chudého Krista.

 

LVIII. kapitola
Jak nechal darovat chudé matce dvou bratří první Nový zákon, který Řád měl

91. Jednou k světci přišla matka dvou bratří a s důvěrou ho prosila o almužnu. Svatý otec s ní měl soucit a řekl svému vikáři Petru Cattanimu: „Můžeme naší matce dát nějakou almužnu?“ Matku kteréhokoliv bratra nazýval totiž vždy matkou svou a všech bratří. Bratr Petr mu odpověděl: „V domě není nic, co bychom jí mohli dát.“ A dodal: „Máme však jeden Nový zákon, z něhož čteme k matutinu, protože nemáme breviář21.“ Blažený František ho vyzval: „Dej naší matce ten Nový zákon, ať ho prodá kvůli své nouzi, neboť právě tato kniha nás napomíná, abychom chudým vycházeli v ústrety. Mám za to, že se Bohu bude víc líbit dar než předčítání.“ Dali tedy knihu ženě, a tak byl první Nový zákon, který řád měl, ze svaté lásky darován.

 

LIX. kapitola
Jak daroval plášť chudé ženě, která trpěla oční chorobou

92. Stalo se v době, kdy svatý František pobýval v domě biskupa v Rieti, protože mu léčili nemocné oči, že k lékaři přišla chudá žena z Machilone22, která trpěla podobnou nemocí jako světec. Otec se obrátil na svého kvardiána a pravil mu asi toto: „Bratře kvardiáne, sluší se, abychom vrátili cizí majetek.“ Kvardián mu odpověděl: „Otče, máme-li něco takového u nás, bude to vráceno.“ František nato: „Musíme tamté chudé ženě vrátit tento plášť, který jsme si od ní vypůjčili, neboť nemá, čím by hradila své výlohy.“ Kvardián namítal: „Bratře, tento plášť je můj a nikdo mi ho nepůjčil. Klidně ho užívej, dokud budeš chtít, a pak mi ho vrať, až ho nebudeš potřebovat.“ Kvardián ho totiž krátce předtím koupil, protože ho svatý František nutně potřeboval. Světec mu odpověděl: „Bratře kvardiáne, byl jsi ke mně vždycky laskavý, ukaž svou laskavost i v tomto případě.“ Kvardián odvětil: „Dělej, co chceš, otče, cokoli ti Duch vnukne.“ 10 Nato František zavolal světského člověka, který byl velmi zbožný, a řekl mu: 11 „Vezmi tento plášť a dvanáct chlebů, jdi tam k té chudičké ženě a pověz jí: 12 Chudý, jemuž jsi zapůjčila tento plášť, ti děkuje za zapůjčení, ale nyní si vezmi, co ti patří.“ 13 Muž šel a vyřídil, co měl vyřídit. 14 Žena však měla za to, že si z ní tropí posměch. Začervenala se a řekla mu: „Dej mi pokoj se svým pláštěm! Nevím, o čem mluvíš.“ 15 On však trval na svém a všechno jí vložil do rukou. 16 Když poznala, že doopravdy nejde o podvod, zmocnil se jí strach, že by mohla být o takový snadný zisk zase připravena. Ještě v noci vstala, a aniž by se starala o vyléčení svých očí, vrátila se s pláštěm domů.

 

LX. kapitola
Jak se mu na cestě zjevily tři ženy a po neobyčejném pozdravení zase zmizely

93. Ještě o této podivuhodné události bych se chtěl krátce zmínit. Její výklad je sice nejistý, ale skutečnost je to jistá. Když šel František, Kristův chudý, z Rieti do Sieny, aby si tam nechal léčit oči, musel jít rovinou nedaleko Rocca Campiglia23. Lékař, příznivec Řádu, ho na cestě doprovázel. 3 A hle, znenadání se na cestě, kudy se svatý František ubíral, objevily tři chudičké ženy. Postavou, vzhledem i věkem si byly tak podobny, že bys řekl, že jsou to tři dokonalé kopie vytvořené podle jedné formy. Když k nim svatý František přicházel, uctivě se uklonily a velebily ho neobvyklým pozdravem. Říkaly: „Buďte vítána, paní chudobo!“ Světec se nevýslovně radoval, protože žádné pozdravení od lidí nemiloval tak jako to, které si ony zvolily. Když viděl, že ženy jsou opravdu chudé, obrátil se na lékaře, který ho doprovázel, a řekl mu: „Dej mi prosím z vnuknutí Božího něco, abych to dal těm chuděrám!“ Lékař rychle vytáhl peněženku, seskočil z koně a dal každé z nich peníz. Pak jeli dál. Když se po chvíli bratři i lékař ohlédli, na celé rovině nebylo po ženách ani vidu, ani slechu. 10 Velmi udiveni přičítali tuto příhodu podivuhodným skutkům Božím, protože jim bylo jasno, že to nebyly ženy, když odlétly rychleji než pták.

 

O horlivosti svatého Františka při modlitbě

LXI. kapitola
Místo, čas a vroucnost Františkových modliteb

94. 1 I když Boží muž František putoval k Pánu ještě v těle, duchem se snažil přebývat v nebi. Tak se stal spoluobčanem andělů, od nichž ho oddělovala jen stěna těla. Celou svou duší toužil po svém Kristu a oddal se mu nejen celým svým srdcem, ale i celým svým tělem.

Aby ti, kdo přijdou po nás, měli vzor k napodobování, chtěl bych vypsat aspoň něco o jeho úžasných modlitbách, pokud jsme to na vlastní oči viděli a pokud to lze lidským uším sdělit. Všechen svůj čas proměňoval ve svatý odpočinek, v němž do svého srdce vepisoval moudrost, a kdyby stále nepostupoval vpřed, měl by dojem, že upadá. Když mu do toho přišla nějaká světská návštěva nebo nějaké jiné záležitosti, vyřídil je co nejrychleji a zase vrátil do hlubin svého nitra. Svět byl pro něj jako bez chuti, když se živil pokrmem nebeské sladkosti, a božské slasti mu chutnaly víc než lidem tučné pokrmy.

Vyhledával vždy skrytá místa, aby se nejen jeho duch, ale i všechny jeho údy mohly upnout k Bohu. Když se stalo a byl náhle navštíven Pánem mezi lidmi, aby nezůstal bez úkrytu, udělal si ze svého pláště malou celu. Někdy, když s sebou plášť neměl, aspoň si ukryl tvář do rukávu, aby se nepřipravil o skrytou manu24. 10 Vždy dokázal mezi sebe a okolostojící něco postavit, aby si nevšimli jeho setkání se Ženichem. Tak se dokázal nenápadně modlit i v těsném prostoru lodi uprostřed mnoha lidí. 11 Když nic z tohoto udělat nemohl, učinil ze svého srdce chrám. 12 Zapomněl na sebe a vzlyky, vzdechy, těžké oddychování a vnější pohyby ukazovaly, že je ponořen do Boha.

95. Takto to bylo v domě. Když se modlíval v lesích a na osamělých místech, naplňoval les vzdycháním, zemi smáčel slzami, bil se rukou v prsa. Jako by tam objevil ještě skrytější, tajnou komoru, často rozmlouval slovy se svým Pánem. Tam odpovídal svému Soudci, tam snažně prosil Otce, tam rozmlouval s Přítelem, tam důvěrně pobýval se Snoubencem. Aby vskutku každý záchvěv svého srdce učinil ještě více celopalem, rozvažoval různými způsoby o svrchovaně Jediném. Často se modlíval jen srdcem, aniž pohnul rty. Svého ducha obracel od vnějšího dovnitř a směřoval vzhůru. Všechen svůj rozum i cit soustředil pak na to jediné, co od Pána žádal, takže nejen se celý modlil, ale spíše se stával modlitbou.

Co myslíš, jaké slasti ho naplňovaly? To ví jen on sám, já mohu jen žasnout. Jen kdo sám má podobnou zkušenost, ten pochopí. Kdo to nezakusil, nepochopí. Tak jeho láskou rozžhavený bystrý duch, celá jeho pozornost a celá jeho duše v Bohu roztavená již pobývala na suverénním území nebeského království.

Blažený otec byl zvyklý nenechat žádné navštívení Ducha bez povšimnutí. Když mu bylo nabídnuto, přijal ho a okoušel takto nabídnutou nebeskou sladkost, dokud Pán dovolil. 10 Byl-li nějakou záležitostí zaneprázdněn nebo na cestách, okoušel jemný dotek této milosti přerušovaně a často jako nejsladší manu. 11 Dokonce se na cestě zastavoval, druhy nechal jít napřed a hledal nová vnuknutí, jak by měl nést ovoce, aby nepřijímal milost nadarmo25.

 

LXII. kapitola
Jak se zbožně modlíval církevní hodinky

96. Církevní hodinky se modlil s velikou zbožností a úctou. Ačkoli trpěl nemocí očí, žaludku, sleziny a jater, nechtěl se při modlitbě žalmů opírat o zeď nebo stěnu. Hodinky se modlil vždy ve stoje a bez kapuce, netěkal očima, a to ani při pauzách.

Když šel světem, k modlitbě hodinek se vždy zastavoval; a jestliže jel na koni, sesedl.

Jednou se vracel z Říma a bez přestání pršelo. Sesedl z koně, aby se pomodlil hodinky. Dlouho stál, až celý promokl. Často říkával: „Když tělo v klidu pojídá svůj pokrm, který bude spolu s ním pokrmem červů, s jakým klidem a pokojem musí požívat duše svůj pokrm, jímž je její Bůh.“

 

LXIII. kapitola
Jak při modlitbě přemáhal roztržitosti ducha

97. Pokládal za velikou urážku, když ho někdy při modlitbě obtěžovaly marnivé představy. Když se mu něco takového přihodilo, nemeškal vyzpovídat se, aby to co nejdříve napravil. Toto úsilí se v něm tak zakořenilo, že ho podobné mouchy obtěžovaly jen velmi zřídka.

Jednou v postní době, aby zbytečně nezahálel, si zhotovil ve volných chvílích nádobku. Když se zbožně modlil dopolední hodinku, zatoulaly se mu náhodou oči a utkvěly na zmíněné nádobce a pocítil, že to vnitřnímu člověku26 brání ve vroucnosti [modlitby]. Byl zarmoucen, že byl přerušen hlas srdce, který proniká až k sluchu Božímu. Po skončení modlitby řekl bratřím: „Na tomto neužitečném výtvoru mi natolik záleželo, že obracel k sobě mého ducha. Budu ho obětovat Pánu, jehož oběti překážel.“ Po těchto slovech vzal nádobku a hodil ji do ohně. Řekl: „Musíme se stydět, že se při modlitbě necháváme odvracet neužitečnou roztržitostí, když v modlitbě oslovujeme velikého Krále.“

 

1 Srv. Přís 28,23.

2 Srv. Mt 18,16.

3 Srv. Lk 24,49.

4 Žl 9,19.

5 Žl 68[69],33.

6 Mt 25,40.

7 Srv. Lk 7,16.

8 Srv. Mt 5,3; Jak 2,5.

9 Srv. 2 Kor 8,9.

10 Srv. Mk 5,9.

11 Nocera se nachází asi 20 km od Assisi.

12 K této události došlo v létě 1226.

13 Někteří badatelé míní, že je zde chyba v textu a kohouta je třeba považovat za sedmiměsíčního.

14 Zřejmě člen některé z heretických sekt, jež zakazovaly požívání masa, jako byli např. kataři.

15 Srv. Dan 2,32-33.

16 Srv. Dan 2,36-45.

17 Srv. Pís 1,13.

18 Srv. Žl 83[84],10.

19 Srv. Iz 53,3.

20 Biskup se jmenoval Ingheramus a sídlil v Pescině blízko Celana.

21 Breviář, který se používal při papežské kurii, byl bratřím darován spolu s Řeholí roku 1223. Dokud ho neměli, používali pouze žaltář.

22 Toto místo se nachází se v okolí Rieti a dnes se jmenuje Posta.

23 Na cestě mezi Rieti a Sienou jsou dvě stejnojmenná místa. Pravděpodobně jde o dnešní Campiglia d`Orcia.

24 Srv. 1 Kor 2,9.

25 Srv. 2 Kor 6,1.

26 Srv. Řím 7,22.