O druhém podobném případu

34. Brzy nato se stalo něco podobného s jiným bratrem. Jeden z bratří se totiž nechtěl podřídit světcovu vikáři, ale poslouchal jiného bratra jako svého mistra. Světec, který se o tom dozvěděl, protože tam zrovna byl, ho dal napomenout. Bratr padl ihned vikáři k nohám, zřekl se dosavadního mistra a poslouchal toho, kterého mu světec určil za představeného. Světec si však zhluboka povzdechl a svému druhovi, kterého poslal jako prostředníka, řekl: „Bratře, viděl jsem ďábla na zádech toho neposlušného bratra, jak mu svírá jeho krk. 5 A on podroben takovým jezdcem pohrdal uzdou svaté poslušnosti a nechal se řídit jezdcovými otěžemi. Když jsem prosil Pána za bratra,“ pokračoval světec, „démon se celý zmatený hned klidil.“

Jak pronikavý zrak měl tento muž, jehož oči byly tak slabé, když se díval na pozemské, ale tak bystré, když šlo o duchovní. 8 A co je na tom podivného, že byl obtížen nečistým nákladem ten, kdo nechtěl nést Pána slávy. Vždyť není žádná střední cesta: buď poneseš lehké břemeno1, jímž jsi spíše ty sám nesen, nebo se ti jako mlýnské kameny pověsí na krk2 nepravost a bude na tobě ležet jako olověné závaží3.

 

VII. kapitola
Jak František osvobodil obyvatele Greccia od dravých vlků i od krupobití

35. Světec u bratří v Grecciu prodléval s velkou oblibou jednak proto, že viděl, že jsou bohatí na chudobu, jednak proto, že se tam v nedaleké jeskyňce pod převislou skálou mohl volněji věnovat nebeským záležitostem. To je to místo, kde kdysi slavil narození betlémského Děťátka a s Děťátkem se sám stal dítětem. Nyní však byli obyvatelé Greccia postiženi mnohými hroznými útrapami; houf dravých vlků požíral nejen zvířata, nýbrž i lidi. Kromě toho každoročně se opakující obrovské krupobití ničilo pole i vinice. Když jim jednoho dne blažený František kázal, řekl: „Ke cti a chvále všemohoucího Boha slyšte, neboť vám vyjevím pravdu. Jestli se každý z vás vyzná ze svých hříchů4ponese ovoce, jež bude svědčit o pokání5, ručím vám za to, že všechny vaše útrapy přestanou; že na vás Pán shlédne a časnými statky vám požehná. Ale,“ pokračoval, „slyšte také toto6: Také vám oznamuji, že budete-li za dobrodiní nevděční a vrátíte se ke svým zvratkům7, pohromy se vrátí, tresty se zdvojnásobí a hněv proti vám vzplane8 ještě více.“

36. 1 I stalo se, že pro zásluhy a modlitby svatého otce pohromy od té chvíle přestaly, nebezpečí pominula, vlci ani krupobití jim neškodili. Ba, a to je podivuhodnější, když někdy přišlo krupobití na lány jejich sousedů a blížilo se k jejich polím, ustalo tam nebo se obrátilo jinam. Lidem se vrátil pokoj, velmi se rozmnožili9 a rozmohli se i časnými statky. Ale blahobyt působil jako obvykle: svoji tvář pokryli tukem10byli oslepeni dostatkem všeho časného jako trusem11. Nakonec upadli do ještě větších nepravostí a zapomněli na Boha, který je zachránil12. Trest však je neminul, neboť Boží spravedlnost trestá pád do hříchu mírněji než návrat k němu. Boží hněv se na ně rozlítil, dřívější útrapy se navrátily, k nim se ještě přidal meč od lidí a z nebe byla seslána nemoc, která si vzala mnoho lidí. Nakonec byla celá obec sežehnuta trestajícími plameny13.

Jistě je spravedlivé, že lidé, kteří se k dobrodiním obracejí zády, propadají zkáze.

 

VIII. kapitola
Jak během kázání v Perugii předpověděl tamní povstání; chvála svornosti

37. 1 O několik dní později, když blažený otec sestupoval z jeskyňky, o níž byla zmínka, řekl přítomným bratřím s bolestí v hlase: „Mnoho zla napáchali obyvatelé Perugie svým sousedům a povyšují svá srdce, a to ke své hanbě. Hle, blíží se Boží trest a jeho ruka již sahá po meči.“

Uplynulo několik málo dní a František se v zápalu Ducha zvedl a vydal se do města Perugie. Bratři z toho s jistotou vyvodili, že měl nějaké vidění ve své jeskyňce. Když dorazil do Perugie a lid se shromáždil, začal kázat. Protože však rytíři na koních, jak mají ve zvyku, jezdili okolo a harašili zbraněmi v rytířských kláních tak, že bránili tomu, aby bylo slyšet Boží slovo, světec se k nim obrátil, povzdechl si a zvolal: „Jak žalostné je bláznovství vás ubohých lidí, kteří nemyslíte na Boží soud14, ani se jej nebojíte! Slyšte však, co vám skrze mne ubohého Pán oznamuje: Pán,“ pravil, „vás povýšil nad všechny ve vašem okolí, a proto byste měli být k sousedům dobrotivější a Bohu vděčnější. 10 Avšak vy, nehodní Boží milosti, sousedy napadáte zbraněmi, zabíjíte je a pustošíte jejich území. 11 Pravím vám, že to nezůstane nejen nepotrestáno, ale pro větší pokoření dopustí mezi vámi Bůh vnitřní válku, takže jeden povstane proti druhému. 12 Tak jeho nevole poučí ty, které jeho přízeň nepoučila.“ 13 Za několik dní15, zatímco táhli proti svým sousedům, povstali prostí proti rytířům a vznešení tasili meče proti lidu. 14 Boj nabyl takové urputnosti a došlo k takovému krveprolití, že i sousedé, které uráželi, měli s nimi soucit16.

15 Jak chvályhodný soud! Protože se oddálili od Jediného a Svrchovaného, nemohla mezi nimi zůstat svornost. 16 Ve veřejném životě nemůže být silnější pouto než uctivá láska k Bohu a upřímná, nepředstíraná víra17.

 

IX. kapitola
O ženě, jíž předpověděl, že se její muž polepší

38. 1 V těch dnech šel Boží muž do Celle di Cortona. Když se o tom dozvěděla jedna urozená paní z Volusiána, spěchala mu vstříc, a když se k němu konečně dostala, byla velmi unavena, protože byla velmi křehká a jemná. Když viděl, jak je unavena a jak těžce dýchá, pln soucitu jí přesvatý otec řekl: „Co si přeješ, paní?“ A ona odpověděla: „Abys mi požehnal, otče.“ Načež se jí světec otázal: „Jsi vdaná, nebo ne?“ Odvětila: „Otče, mám muže velmi krutého a nepřátelského vůči službě Ježíši Kristu. A to mne nejvíce trápí, že dobro, které mi Pán vnuká, nemohu konat skutky, protože mi v tom muž brání. O to tě žádám, světče, modli se za něho, aby jeho srdce zpokornělo Božím milosrdenstvím.“ Světec obdivoval mužnost v ženě, zralého ducha v dívce a pohnut soucitem řekl: „Jdi, požehnaná dcero, a věz, že se ti brzy dostane útěchy od tvého muže.“ 5 A dodal: „Vyřiď mu od Boha i ode mne, že nyní je čas spásy, pak už bude jen čas spravedlnosti.“ Když přijala požehnání, vrátila se žena domů. Setkala se s mužem a vyřídila mu vzkaz. Tu na něj náhle sestoupil Duch svatý18 a ze starého člověka se stal nový. Pln vlídnosti19 odpověděl: „Paní, služme Pánu v našem domě a zachraňme své duše.“ Manželka mu odpověděla: „Myslím, že bychom měli položit do našich duší jako základ zdrženlivost a na ní vystavět ostatní ctnosti.“ Manžel jí řekl: „To se mi líbí stejně jako tobě.“ 10 Od toho dne žili mnoho let ve zdrženlivosti a nakonec zesnuli v týž den blaženou smrtí; jeden takřka jako ranní, druhý jako večerní oběť20.

11 Šťastná žena, která svého manžela mohla vrátit k životu! Vyplnilo se na ní apoštolovo slovo: Nevěřící muž je zachráněn skrze svou věřící ženu21. 12 Ale takové se dnes dají ― abych to vyjádřil běžným úslovím ― spočítat na prstech.

 

X. kapitola
Jak skrze Ducha poznal bratra, který dal druhému bratru pohoršení, a předpověděl o něm, že Řád opustí

39. Stalo se, že přišli dva bratři z Terra di Lavoro22. Starší mladšímu dával v mnoha věcech pohoršení. Nebyl mu totiž druhem, ale tyranem. Mladší kvůli Bohu vše obdivuhodně v tichosti snášel. Když došli do Assisi, přišel mladší bratr za svatým Františkem (velmi dobře se totiž znali) a mezi jiným mu světec pravil: „Jak se k tobě tvůj druh po cestě choval?“ On odpověděl: „Docela dobře, drahý otče.“ Na to světec odvětil: „Pozor, bratře, abys pod rouškou pokory nelhal! Vím, jak se k tobě choval, ale jen chvíli počkej a uvidíš.“ Bratr byl pln údivu nad tím, jak skrze Ducha23 světec poznával i nepřítomné věci. Za pár dní ten, který pohoršoval svého bratra24, opovrhl Řádem a ponořil se do víru světa.

Bezpochyby je znamením zvrácenosti a zřejmým důkazem mdlého rozumu, když někdo jde stejnou cestou s dobrým společníkem a není s ním jedné mysli.

XI. kapitola
Jak poznal, že jinoch, který chtěl vstoupit do Řádu, nebyl veden Duchem Božím

40. 1 V té době přišel do Assisi urozený jinoch z Lukky a chtěl vstoupit do Řádu. Když ho představili svatému Františkovi, padl na kolena a se slzami v očích prosil, aby ho přijal. Jakmile se na něj Boží muž podíval, ihned skrze Ducha poznal, že nejedná z Ducha. Řekl mu: „Ty nešťastný, tělesně smýšlející člověče, proč se domníváš, že můžeš lhát Duchu svatému25 i mně? Jen tvé tělo pláče a tvé srdce není Boží26. Odejdi,“ pokračoval, „protože nic duchovního nechápeš.“ Sotva světec domluvil, hlásili bratři, že rodiče stojí u dveří a chtěli by syna zpět a odvést si ho domů. Jinoch k nim vyšel a rád se s nimi vrátil. Bratři nad tím užasli a chválili Boha v jeho světci27.

 

XII. kapitola
Jak uzdravil klerika, kterému předpověděl, že pro svůj hřích bude trpět ještě víc

41. 1 V době, kdy svatý otec ležel nemocen v paláci biskupa v Rieti28, tam byl také kanovník Gedeon29, hýřil a světák, jenž byl stižen bolestnou nemocí a upoután na lůžko. Dal se odnést k svatému Františkovi a s pláčem ho prosil, aby nad ním udělal znamení kříže. Světec mu řekl: „Když jsi žil podle žádostí těla30 a Božího soudu ses nebál, jak nad tebou mám nyní udělat kříž?“ Pak pokračoval: „Znamenám tě ve jménu Krista31. Ale věz, že budeš muset vytrpět ještě horší věci, vrátíš-li se po uzdravení ke svým zvratkům32.“ A dodal: „Za hřích nevděčnosti se vždy ukládají tresty, které jsou horší než předešlé33.“ Sotva nad ním udělal znamení kříže, vstal hned zdráv ten, který tu před chvílí ležel jako mrzák. Jásal a volal: „Jsem zdráv!“ 7 A mnozí jsou svědky, jak kosti na jeho zádech zapraskaly, jako když se láme suché dřevo rukou. Ale po krátké době na Boha opět zapomněl a oddal se nečistotě. Jednoho dne večeřel v domě jiného kanovníka a tam také spal. Najednou se nade všemi zřítila střecha domu. 10 Zatímco ostatní unikli smrti, on jako jediný, ubožák, zasypán přišel o život.

11 Proto není divu, že se dočkal ještě horšího trestu, jak řekl světec. Vždyť je třeba být vděčný za obdrženou milost a dvojnásob se štítit opakování zločinu.

 

XIII. kapitola
O pokušení jednoho bratra

42. Ještě za světcova pobytu na tomtéž místě byl kterýsi bratr, duchovní člověk z marsické kustodie, trápen těžkými pokušeními. I řekl si v srdci: „Kéž bych měl aspoň něco od svatého Františka, třeba jen kousek jeho nehtu, myslím, že by bouře pokušení zmizela a z milosti Páně by se pokoj vrátil.“ Dostal tedy dovolení, odebral se na to místo a jednomu z druhů svatého otce přednesl své přání. Bratr mu však odpověděl: „Myslím si, že nebude možné dát ti něco z jeho nehtů. Ačkoliv mu je někdy stříháme, nařídil nám, abychom vše zahazovali a nic neschovávali.“ 5 V té chvíli byl tento bratr zavolán ke světci, který ho hledal. „Jdi, přines nůžky, můj synu, a hned mi ostříhej nehty.“ On vzal nůžky od onoho bratra, který je k tomuto účelu přinesl, pak posbíral ostříhané nehty a dal je bratrovi, který o ně žádal. Ten je přijal s úctou, pečlivě je uschoval a hned byl zbaven všech útoků.

 

XIV. kapitola
O muži, který přinesl sukno, jak si to světec předtím přál

43. Otec chudých měl na tom místě jen starý hábit. Jednou řekl jednomu z bratří, kterého určil za svého kvardiána: „Bratře, prosil bych tě, je-li to možné, abys mi opatřil sukno na hábit.“ Bratr, když to uslyšel, přemýšlel, jak by to nutné a tak pokorně vyprošené sukno opatřil. Nazítří hned za svítání vyšel ze dveří, aby na nějakém dvorci sukno opatřil. Hle, u vchodu seděl nějaký muž34, který si s ním přál mluvit. Ten bratrovi řekl: „Pro lásku Boží, přijmi ode mne toto sukno na šest hábitů. Jeden si ponech pro sebe a ostatní pro spásu mé duše rozděl, jak uznáš za vhodné.“ S radostí se bratr vrátil k bratru Františkovi a vyprávěl mu o tomto daru z nebes. Otec nato řekl: „Přijmi látku, neboť muž byl poslán, aby tak byla naplněna má potřeba. Děkujme tomu, který o nás pečuje tak, jako bychom byli jeho jediní.“

 

XV. kapitola
Jak František pozval svého lékaře na oběd, ačkoli bratři k jídlu nic neměli a jak jim Pán ihned pomohl; a o tom, jak Bůh pečuje o své

44. Když blažený muž přebýval v poustevně u Rieti35, navštěvoval ho denně lékař, který léčil jeho oči. Jednou řekl světec svým bratřím: „Pozvěte lékaře a dejte mu to nejlepší jídlo.“ Kvardián mu odpověděl: „Otče, se zahanbením se musím přiznat, že se ho stydíme pozvat; natolik jsme právě chudí.“ Světec pravil: „Chcete, abych to znovu opakoval?“ Lékař, který u toho byl, řekl: „Milí bratři, já budu vaši chudobu považovat za lahůdku.“ Tu si bratři pospíšili a dali na stůl vše, co bylo v kuchyni: trochu vína a chleba. A aby se skvěleji hodovalo, přišlo z kuchyně i trochu zeleniny. Mezitím se však stůl Páně smiloval nad stolem služebníků. Někdo klepe na dveře a bratři běží otevřít. 7 A hle, nějaká žena přinesla košík plný čerstvého chleba, ryb, račí paštiky, a k tomu ještě med a hrozny. Stůl chudých se zaradoval, když to spatřil. Všední věci nechali na druhý den a to lepší dali na stůl. Lékař si povzdechl a řekl: „Ani vy, bratři, ani my, světští lidé, si plně neuvědomujeme, jak svatý je tento muž.“ 10 A nasytili se spíše tím zázrakem než jídlem.

11 Ono Otcovské oko nikdy nepřehlíží své lidi; naopak, čím jsou chudší, s o to větší péčí je živí. 12 Stůl chudých může být bohatěji prostřen než stůl tyrana, neboť Bůh obdarovává štědřeji než člověk.

 

Jak osvobodil bratra Riceria od pokušení

44a. Bratr Ricerius36, jak původem, tak chováním šlechtic, měl o zásluhách blaženého Františka tak vysoké mínění, že věřil, že by si jistě získal Boží milost, kdyby získal dar světcovy přízně, nebo že by byl hoden Božího hněvu, kdyby ji neměl. Velmi se snažil, aby získal dobrodiní jeho přátelství, ale zároveň se obával, že by na něm objevil nějakou tajnou chybu a to by ho mohlo ještě více od této milosti vzdálit. Touto obavou byl každý den velmi tísněn, ale nikomu se se svými těžkostmi nesvěřoval. I stalo se jednou, že takto, jako obvykle stísněn, přišel k cele, v níž se blažený František modlil. Muž Boží okamžitě poznal, že Ricerius přišel, i to v jakém je stavu. Vlídně ho zavolal k sobě a řekl: „Můj synu, nenech se zneklidňovat žádnou obavou a žádnými pokušeními, neboť jsi mi velmi milý a mezi těmi, kdo jsou mi milými, miluji tebe obzvláštní láskou. Proto přijď ke mně, kdykoli budeš chtít, a odcházej ode mě, kdy budeš chtít.“ Bratr tím byl velmi udiven a ze slov svatého otce měl velikou radost. A od té doby, jist si jeho láskou, rostl, jak předtím věřil, také v milosti Spasitele.

XVI. kapitola
Jak skrze Ducha poznal touhu dvou bratří a jak jim požehnal ze své cely

45. Svatý František obyčejně celý den prodléval sám v cele a k bratřím se vracel, jen když ho donutil hlad. 2 V určité hodiny přesto k jídlu z cely nevycházel, protože touha cele se oddat kontemplaci u něho byla častěji silnější než hlad. Jednou přišli do Greccia zdaleka dva bratři, kteří vedli velmi bohumilý život. 4 A přišli jen proto, aby viděli světce a přijali od něho vytoužené požehnání. Když dorazili, už ho nezastihli, protože se vrátil od bratří do své cely, což je velmi zarmoutilo. 6 A protože bylo nejisté, kdy zase svou celu opustí, na což by mohli čekat i velmi dlouho, připsali svůj neúspěch svým proviněním a smutně odcházeli. Druhové blaženého Františka je vyprovodili a snažili se je potěšit. Když se však vzdálili, co by kamenem dohodil, náhle na ně světec zavolal a řekl jednomu ze svých druhů: „Řekni mým bratřím, kteří sem přišli, aby se ohlédli zpět ke mně.“ Jakmile se bratři k němu otočili tváří, udělal nad nimi znamení kříže a s láskou jim požehnal. 10 Bratři se velmi radovali, že tak podivuhodným způsobem dosáhli toho, po čem toužili. Vraceli se domů a ze srdce chválili a velebili Pána.

 

XVII. kapitola
Jak na jeho modlitbu vytryskla ze skály voda, jež zahnala žízeň venkovana

46. Jednou chtěl jít blažený František do jedné poustevny, aby se tam mohl svobodněji oddávat kontemplaci. Protože byl velmi slabý, půjčil mu jistý chudý muž osla, aby se tam svezl. Bylo to v létě a vesničan Božího muže doprovázel. Když začali stoupat do hor, sedlák, unaven pochodem po dlouhé a obtížné cestě, dostal z horka, dříve než dorazili k cíli, velkou žízeň. Naléhavě volal světce a prosil, aby se nad ním smiloval, že umře, když se nebude moci napít vody. Muž Boží, který měl s trpícími vždy soucit, bez váhání seskočil z osla, poklekl, ruce pozvedl k nebi a nepřestal se modlit, dokud nepoznal, že je vyslyšen. Pak řekl vesničanovi: „Pospěš tam naproti a najdeš pramínek vody, kterou ti Kristus milosrdně poskytl ze skály, aby ses napil.“ Jak úžasná Boží vlídnost, která se k svým služebníkům tak ochotně sklání! Pro ctnost prosícího mohl venkovan pít vodu ze skály37 a naplnit pohár z nejtvrdšího kamene. Předtím tam žádný pramen nebyl a nebyl nalezen ani po bedlivém pátrání.

Jaký div, že ten, kdo je plný Ducha svatého38, sám koná zázračné skutky všech spravedlivých! 10 Ano, není zvláštní, že ten, kdo je darem zvláštní milosti spojen s Kristem, koná podobné skutky jako ostatní svatí.

 

XVIII. kapitola
Jak krmil ptáčky a jak jeden pošel vinou své lakoty

47. Jednou seděl blažený František za stolem s bratry, když tu přilétli dva ptáčci, sameček a samička, kteří byli zaměstnáni starostí o svá mláďata. Každý den pak odnášeli ze stolu světce drobečky. Světec z toho měl radost, chválil je a jako obvykle jim něco dal za jejich píli. Jednoho dne přilétli otec i matka a odevzdali své potomky bratřím, jako by byli živeni na jejich útraty, a když své mladé svěřili bratřím, odlétli a už se neukázali. Mladí ptáčci si na bratry brzy zvykli; sedali jim na ruce a byli mezi nimi ne jako hosté, ale jako domácí. Světským lidem se vyhýbali a hlásili se tak jen k bratřím. Světec to pozoroval, žasl a vybízel bratry, aby se radovali. Řekl: „Vidíte, bratři, naše červenky jednají, jako by měly rozum. Jako by říkaly: »Představujeme vám naše mláďata, odchovaná vašimi drobty. Nakládejte s nimi, jak je vám libo; my si hledáme nové hnízdo.«“ Mladí ptáčci si na bratry brzy úplně zvykli a svorně od nich brali jídlo. 10 Avšak lakota zničila jejich svornost, protože větší z mláďat v nadutosti pronásledovalo ta menší. 11 Odstrkávalo je od krmě, i když se samo dosyta najedlo. 12 „Pohleďte,“ řekl otec, „co ten lakomec dělá! Sám je přecpán a syt a ještě závidí hladovým bratříčkům. 13 Zahyne nepěknou smrtí.“ 14 Sotva to světec vyřkl, přišel trest. 15 Ten, který škodil svým bratrům, vyskočil na nádobu s vodou, aby se napil, ale spadl tam a utopil se. A nenašla se kočka ani jiné zvíře, které by se opovážilo dotknout ptáčka od světce proklatého.

16 Jak hrozným zlem je lidská lakota, když už na ptáčcích je tak trestána. 17 Bojme se ortelu svatých, když po něm tak rychle přichází trest.

 

XIX. kapitola
Jak se vyplnilo všechno, co předpověděl o bratru Bernardovi

48. Jindy o bratru Bernardovi, který do Řádu vstoupil jako druhý, předpověděl toto: „Pravím vám, že nejchytřejší démoni a ti horší ze zlých duchů39 jsou určeni, aby bratra Bernarda vyzkoušeli. Ať se však budou neustále sebeusilovněji snažit, aby strhli hvězdu z nebe, nezdaří se jim to. Bude pokoušen, sužován i tísněn, ale nakonec vyjde ze všeho vítězně.“ 3 A ještě dodal: „Až se jeho smrt přiblíží, když všechny bouře budou zahnány a všechna pokušení budou přemožena, zakusí podivuhodný pokoj a klid a po skončeném putování40 se blaženě odebere ke Kristu.“ 4 A skutečně se tak stalo: Bernardova smrt zazářila zázraky a do puntíku se vše vyplnilo tak, jak světec předpověděl. Proto bratři po jeho smrti říkali: „Opravdu, tento bratr nebyl doceněn, dokud žil.“

Ale necháváme jiným, aby zvěstovali Bernardovu chválu.

 

XX. kapitola
O bratrovi, který chtěl v pokušení něco, co světec vlastnoručně napsal

49. Když světec pobýval na hoře La Verna v samotě své cely, jeden z jeho druhů si velmi přál mít napsané povzbuzující slovo Páně s krátkým dodatkem napsaným Františkovou rukou. Domníval se, že se tím zbaví mučivého pokušení – ne těla, ale ducha – nebo aspoň že je bude snadněji snášet. Ač ho tato touha soužila, bál se své přání přesvatému otci odhalit. Ale co neřekl člověk, to vyjevil Duch41. Jednoho dne si ho totiž blažený František zavolal a řekl mu: „Přines mi pergamen a inkoust, protože bych chtěl napsat slovo Páně a jeho chvály, o kterých jsem rozjímal ve svém srdci.“ Když se mu hned dostalo toho, co žádal, vlastní rukou napsal Chvály Boha a slova, která chtěl, a nakonec požehnání pro bratra. Potom řekl: „Vezmi si ten lístek a pečlivě jej uchovávej až do dne své smrti.“ Všechna pokušení ihned zmizela a skrze list, který byl uschován, se v budoucnu staly podivuhodné věci42.

 

XXI. kapitola
Jak dal bratrovi hábit, jak si to bratr přál

50. Na tomtéž bratrovi zazářil další zázrak svatého otce. 2 V době totiž, kdy otec ležel nemocen v paláci v Assisi, si uvedený bratr v duchu říkal: „Otcova smrt se blíží a jak moc by potěšilo mou duši, kdybych mohl mít hábit svého otce po jeho smrti.“ 4 A jako by byl nahlas poprosil o to, po čem srdce toužilo, zakrátko si ho zavolal blažený František a řekl mu: „Tobě svěřuji tento hábit, přijmi jej, od nynějška patří tobě. Budu jej sice, dokud budu živ, ještě nosit, ale po mé smrti připadne tobě.“ Bratr užasl nad otcovou hloubkou a pak celý šťastný hábit přijal. Později ho převezl ve svaté úctě do Francie.

 

XXII. kapitola
O petrželi, kterou na jeho příkaz v noci našli mezi polními bylinami

51. 1 V posledních dnech své nemoci, jednou v noci, chtěl František pojíst petržel. Pokorně tedy o ni poprosil. Zavolali kuchaře, aby ji přinesl. Ten však odpověděl, že na zahradě není možné v tuto dobu nic nasbírat a řekl: „Petržele jsem denně tolik vytrhal a tolik nařezal, že bych stěží i za jasného světla mohl ještě nějakou nasbírat. A tím méně za tmy, kdy ji nerozeznám od jiných bylin.“ Světec mu pravil: „Jen jdi, bratře, a aby ti to nebylo zatěžko, přines první byliny, kterých se tvá ruka dotkne!“ Bratr odešel do zahrady, natrhal byliny, jak mu do ruky přišly, protože vůbec nebylo vidět, a přinesl je. Bratři prohlíželi divoké byliny, a když je pečlivě roztřídili, našli mezi nimi i jemnou, zelenou petržel. Světec z ní trochu pojedl a značně ho to posílilo43. Pak řekl otec bratřím: „Nejmilejší bratři, příkaz vždy plňte napoprvé a nečekejte, až bude znovu opakován. Také se neomlouvejte, že to je nemožné, neboť i kdybych přikázal, co by bylo nad vaše síly, poslušnost síly nepostrádá.“

Až takovým způsobem prorocký duch44 dával najevo prvenství Ducha.

 

XXIII. kapitola
František předpovídá, že po jeho smrti nastane hlad

52. Svatí mužové jsou někdy vnuknutím Ducha svatého vedeni k tomu, aby o sobě řekli podivuhodné věci. Bývá to tehdy, když si to vyžaduje sláva Boží nebo když si to ke vzdělání bližního žádá řád lásky. Proto jednou blažený otec řekl bratrovi, kterého měl obzvláště rád45, to, co se dozvěděl o sobě při svém osobním setkání s božským Majestátem. „V současné době,“ pravil, „žije na zemi Boží služebník, kvůli němuž, dokud je naživu, Pán nedopustí, aby lidé trpěli hladem.“ Nebyl na to pyšný, ale dostalo se mu nebeského zjevení, které mu k našemu vzdělání svatými, skromnými slovy dala vyjevit svatá láska, která nehledá sebe46. Také neměla být zatajována neužitečným zamlčováním znamení podivuhodné lásky Krista ke svému služebníku. My všichni, kdo jsme toho byli svědky, víme, jak klidně a pokojně plynul čas, jak byl všeho dostatek, dokud Boží služebník žil. Netrpělo se ani hladem po slově Božím47, protože slova kazatelů bývala tehdy plná síly i srdce všech posluchačů byla Bohu věrná. Na řeholnících zářily příklady svatosti; také pokrytectví obílených hrobů ještě nenakazilo tolik věřících, ani nauka falešných apoštolů48 nepodnítila takovou zvědavost. Byla po zásluze hojnost časných statků, když tak všichni měli v lásce statky věčné.

53. Po Františkově smrti byl Řád zevnitř převrácen a vše se změnilo; odevšad se valily války a povstání. Náhle vtrhla smrt v různých podobách na mnohá území. Také hrozný hlad se rozmáhal široko daleko. Jeho krutost, která překonává i ty nejhorší pohromy, skosila velký počet lidí49. Z nouze lidé jedli všechno i to, co by nežral ani dobytek. 4 Z ořechových skořápek a kůry stromů se dělal chléb, a otcovská láska, abych se mírně vyjádřil, umenšena hladem, netruchlila nad smrtí dítěte, jak vysvítá z přiznání jednoho muže. Aby se však jasně vědělo, kdo byl onen věrný služebník50, pro jehož lásku Boží spravedlnost zdržovala trestající ruku, odhalil blažený otec František několik dní po své smrti bratrovi, kterému již za svého života předpověděl tuto pohromu, že tímto služebníkem Páně byl on sám. Neboť jednou v noci, když ten bratr spal, jasným hlasem ho zavolal a řekl: „Bratře, už nastává hlad, který Pán nedopustil, aby nastal, dokud jsem žil.“ Tímto zavoláním ze spánku probuzen všechno pak bratr po pořádku druhým vypravoval. Třetí noc poté se mu světec opět zjevil a opakoval mu to podobnými slovy.

 

XXIV. kapitola
O světcově jasnozřivosti a naší nevědomosti

54. Nikomu by se nemělo zdát divné, že prorok naší doby zazářil takovými výsadami. Vždyť byl skutečně prost pozemské zaslepenosti, neotročil tělesné rozkoši, a proto jeho duch mohl svobodně vzlétnout k nejvyšším věcem a čistý vejít do světla. Tak osvícený paprsky věčného světla51, dostával od Slova to, co pak zaznívalo v jeho slovech. Ach, jak nepodobni jsme mu dnes my, kteří ponořeni v temnotách neznáme ani to nejnutnější. Co myslíš, že jiného je toho příčinou než to, že jako milovníci těla vězíme v prachu pozemských starostí. Kdybychom pozvedli naše srdce i ruce k nebi52 a zaměřili se k věčnosti, snad bychom poznali, co teď neznáme: Boha i sebe. Vždyť kdo se válí v bahně, nemůže vidět nic než bahno. Kdo je svým pohledem obrácen k nebi, ten nemůže nevidět nebeské.

 

O chudobě

XXV. kapitola
Chvála chudoby

55. Dokud blažený otec přebýval v slzavém údolí, nepovažoval společný majetek synů lidí za nic, protože usiloval o vznešenější cíl a dychtil celým srdcem po chudobě. Protože poznal, jak důvěrně byla známa Božímu Synu, usiloval, aby se honem rychle zasnoubil věčnou láskou s tou, která byla na celém světě odmítána. Zamiloval se tak do její krásy53, že neopustil jen otce a matku, ale zřekl se úplně všeho, aby ke své ženě ještě pevněji přilnul a aby již nebyli dva, ale jeden54. Proto ji vytrvale cudně objímal a nikdy ani na okamžik nepřestal být jejím snoubencem. Svým synům ji představoval jako cestu k dokonalosti, záruku i pečeť věčných pokladů. Nikdo nedychtil tak po zlatě jako František po chudobě, nikdo nehlídal svůj poklad úzkostlivěji než on hlídal tuto evangelní perlu55. Především se mu nelíbilo, když v domě nebo venku zpozoroval na bratřích něco, co bylo proti chudobě. Ostatně on sám od založení Řádu až smrti neměl nic jiného než jen jediný hábit, provaz a jedny kalhoty. Jeho chudý šat prozrazoval, kde hromadí své poklady. 10 Proto byl radostný a bezstarostný, proto byl stále připraven běžet k cíli a radoval se, že pomíjivé poklady vyměnil za stonásobné.

 

O chudobě v domech
XXVI. kapitola

56. Své bratry učil, aby si stavěli prosté přístřešky. Měly to být skromné chatrče, vystavěné ze dřeva, a ne z kamene. Často, když hovořil o chudobě, uváděl bratřím tato slova z evangelia: „Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil56.

 

XXVII. kapitola
Jak začal bourat dům u Porciunkuly

57. Jednou se měla u Svaté Marie v Porciunkule konat kapitula57 a času už mnoho nezbývalo. Když si lidé v Assisi všimli, že tam není žádný vhodný dům, urychleně ho pro kapitulu postavili, aniž by Boží muž o tom věděl, jelikož tam nebyl. Když se tam otec vrátil a dům uviděl, nesl to velmi těžce a nemálo tím trpěl. Ihned se dal do jeho bourání. Vystoupil na střechu a mocnou rukou házel dolů tašky i latě. Také bratřím přikazoval, aby vylezli za ním a tuto již na pohled chudobě nepřátelskou hrůzu zbořili. Říkal, že se to rychle roznese po celém Řádu a všude bude přijato jako příklad to, co se na tomto místě zdá poněkud pyšné. Asi by ten dům vyvrátil až do základů, kdyby se zápalu jeho ducha nepostavili ozbrojenci, kteří u toho byli a prohlásili, že dům nepatří bratřím, ale městu.

 

XXVIII. kapitola
Jak z domu v Bologni vyháněl i nemocné

58. Jednou, když se vracel z Verony, chtěl jít přes Bolognu; dozvěděl se však, že tam byl nově postaven dům bratří. Protože se mu slovo „dům bratří“ nelíbilo, změnil směr cesty a nešel do Bologne, ale prošel jinudy. Nakonec bratřím poručil, aby dům neprodleně opustili. Proto, když dům opouštěli, nezůstali tam ani nemocní, ale byli s ostatními vyneseni. 5 A nedal povolení k návratu, dokud pan Hugolin, tehdy biskup v Ostii a legát v Lombardii, veřejně neprohlásil, že zmíněný dům je jeho majetkem58. Toto dosvědčuje a píše ten, kdo byl tehdy jako nemocný vynesen z domu.

 

XXIX. kapitola
Jak nechtěl vstoupit do cely, o níž říkali, že je jeho

59. František nechtěl, aby bratři obývali i jen malý dům, když s jistotou nebyl znám majitel, kterému by dům patřil. Žádal totiž, aby jeho synové žili vždy podle zákonů pro poutníky; to jest, aby se uchylovali pod cizí střechu, pokojně chodili světem a vroucně toužili po vlasti. 3 V poustevně v Sarteano59, když se zeptal jeden bratr druhého, odkud jde, odpověděl: „Z cely bratra Františka.“ Jakmile to světec uslyšel, řekl: „Protože jsi té cele dal Františkovo jméno a mně ji přivlastnil, hledej si pro ni už jiného obyvatele; já už v ní jistě pobývat nebudu.“ 5 A pokračoval: „Když byl Pán na poušti a čtyřicet dní se tam modlil a postil60, nedal si tam také postavit žádnou celu ani dům, ale pobýval pod skalou. Můžeme ho následovat předepsaným způsobem tím, že nic nevlastníme, i když nemůžeme žít bez užívání domů.“

 

O chudobě ve vybavení domů

XXX. kapitola

60. Muž Boží nejen nenáviděl nákladnost domů, ale ještě více se mu protivilo jejich početné či vybrané vybavení. Neměl rád nic, na stole nebo v nádobách, co by připomínalo svět. Naopak měl rád, když všechno opěvovalo putování a vyhnanství.

 

XXXI. kapitola
Poučný oběd o Velikonocích v Grecciu; František se po Kristově příkladu chová jako poutník

61. Stalo se, že jednou, o Velikonocích, bratři z poustevny v Grecciu prostřeli stůl pečlivěji než jindy, i s bílým plátnem a porcelánovým nádobím. Otec vyšel z cely, přistoupil ke stolu a uviděl, že stůl je vyvýšen ze země a marnivě ozdoben. Ale pro usměvavý stůl neměl úsměv. Nepozorovaně, potichu odchází, dá si na hlavu klobouk jakéhosi chudáka, který tam právě byl, vezme do ruky hůl a vyjde ven. Venku přede dveřmi čeká, až začnou bratři jíst; byli totiž zvyklí nečekat na něho, když na dané znamení nepřišel. Když tedy začali jíst, volá pravý chudý od dveří: „Pro lásku Pána Boha dejte tomuto chudému a slabému poutníkovi almužnu.“ „Vstup, muži,“ odpověděli bratři, „pro lásku toho, jehož jsi vzýval.“ Ihned tedy vstoupil a představil se stolujícím. 8 A dovedeš si představit ten úžas mužů, ve který je poutník uvedl. Podali mu misku, o kterou prosil. Jako jediný se posadil na zem a misku postavil do popela. 10 A řekl: „Teď sedím jako menší bratr.“ A obrácen k bratřím pokračoval: „Nás musí příklad chudoby Syna Božího zavazovat víc než jiné řeholníky. 11 Viděl jsem upravený a vyzdobený stůl a nepoznal jsem v něm stůl chudých, kteří chodí od dveří ke dveřím.“

12 Událost dosvědčuje, že se podobal onomu poutníkovi, který byl toho dne jediný v Jeruzalémě61. 13 Přesto však způsobil, že hořelo srdce učedníků, když mluvil62.

 

XXXII. kapitola
Proti nezřízené touze po knihách

62. František učil, že by se v knihách mělo hledat svědectví o Pánu a poučení a nemělo by se hledět na jejich cenu a krásu. Chtěl, aby bratři měli jen málo knih a aby sloužily bratřím, kteří by je potřebovali. Jednou, když ho požádal jeden ministr o dovolení, aby si mohl podržet několik velmi cenných a nádherných knih, uslyšel od něho tuto odpověď: „Pro tvoje knihy nechci ztratit knihu evangelia, kterou jsem slíbil zachovávat. Ty dělej, jak chceš, ale moje dovolení ať ti není osidlem.“

 

O chudobě lůžek

XXXIII. kapitola
Příklad pána z Ostie a jeho chvála

63. Lůžka a lože bratří tak překypovala chudobou, že ten, kdo měl na slámě roztrhané prostěradlo, pokládal ho za svatební lože. 2 V době, kdy se u Svaté Marie v Porciunkule konala kapitula, přijel na návštěvu k bratřím pán z Ostie s průvodem rytířů a kleriků. Když viděl, jak bratři spí na zemi a že za lůžka pokládají to, co bys považoval spíše za pelechy zvířat, velmi se rozplakal a přede všemi řekl: „Pohleďte, jak spí bratři.“ 4 A dodal: „Jak to dopadne s námi vskutku bídnými, kteří si užíváme tak velkého přepychu!“ Všichni přítomní byli dojati k slzám a odcházeli ještě více povzbuzeni.

To byl onen biskup z Ostie, který se pak stal velkou branou v církvi a který se vždy rozhodně stavěl proti nepřátelům víry, dokud svou blaženou duši nevrátil nebi jako svatou obětinu. Ó zbožné srdce, hlubino lásky! 8 I když byl vysoko vyvýšen, působilo mu bolest, že nevlastní veliké zásluhy, ačkoli své postavení převyšoval svou ctností.

 

XXXIV. kapitola
Co se Františkovi přihodilo v noci pro prachový polštář

64. Protože jsme se zmínili o lůžcích, hodí se, abych se ještě zmínil o něčem, co snad bude užitečné. Od té doby, kdy se světec obrátil ke Kristu a zapomněl na všechno světské, nechtěl ležet pod peřinou, ani mít pod hlavou prachový polštář. Ani když byl nemocen, ani když byl u světských lidí, nic nezlomilo závoru této přísnosti. Když se mu však v poustevně u Greccia zhoršila nemoc očí více než obvykle, musel proti své vůli použít malý polštář. 5 Časně ráno po první noci zavolal světec svého druha a řekl mu: „Bratře, v noci jsem nemohl spát ani vstát, abych se modlil. Hlava mně brněla, kolena mi podklesávala, celé tělo se mi třáslo, jako bych pojedl chleba z jílku63. Myslím, že v tom polštáři, co mám pod hlavou, je ďábel. Odnes ho pryč, protože už nikdy nechci mít ďábla pod hlavou.“ Bratr potichu politoval otce a vzal odmítnutý polštář, aby ho odnesl. 10 Když s ním odcházel, náhle ztratil řeč a zachvátil ho takový strach a děs, že se nemohl hnout z místa, ani pohnout rukou. 11 Když na něho světec, který to po chvilce zpozoroval, zavolal, mohl se bratr opět volně pohybovat. Vrátil se tedy a vyprávěl, co se mu stalo. 12 Světec mu řekl: „Když jsem se v noci modlil kompletář, s jistotou jsem poznal, že do cely vchází ďábel. 13 Náš nepřítel je velmi lstivý a vychytralý. Když nemůže uškodit uvnitř duši, dá aspoň tělu příčinu k reptání.“

14 Tohle ať slyší ti, kdo se obkládají polštáři, aby se jim měkce leželo, kdekoli uléhají. 15 Ďábel jde za přílišným bohatstvím rád a s radostí stojí u měkkých a pohodlných postelí zvlášť tam, kde k tomu žádný důvod není nebo je to proti řeholi. 16 Neméně ten starý had utíká před nahým člověkem, ať už kvůli chudému příbytku, nebo že se bojí velikosti chudoby. 17 Bude-li bratr myslet na to, že se pod peřím schovává ďábel, spokojí se jeho hlava i se slámou.

 

1 Srv. Mt 11,30.

2 Srv. Mt 18,6.

3 Srv. Zach 5,7.

4 Srv. 1 Jan 1,9.

5 Srv. Lk 3,8.

6 Srv. Jer 28,7.

7 Srv. Přís 26,11.

8 Srv. Joz 22,18.

9 Srv. Žl 106[107],38.

10 Srv. Job 15,27.

11 Srv. Tob 2,11.

12 Srv. Žl 105[106],21.

13 Srv. Zj 8,7. K tomu došlo zřejmě v roce 1242 během obléhání Rieti, vzdáleného jen 10 km, vojsky Fridricha II.

14 Srv. Řím 2,3.

15 Srv. Lk 15,13.

16 K občanské válce v Perugii došlo vícekrát – v letech 1214, 1217 a nakonec 1223-1225, kdy musela šlechta z města emigrovat.

17 Srv. 1 Tim 1,5.

18 Srv. Sk 10,44.

19 Srv. Ef 4,2.

20 Srv. 2 Král 16,15.

21 1 Kor 7,14.

22 Část území Campanie.

23 Srv. Sk 21,4.

24 Srv. Řím 14,13.

25 Srv. Sk 5,3.

26 Srv. Sk 8,21.

27 Srv. Žl 150,1.

28 Bylo to v letech 1224-1225.

29 Tento kanovník je zmiňován v mnoha historických dokumentech, naposledy v roce 1236. Byl to kněz a je o něm známo, že v letech 1213-1216 působil jako ekonom při katedrálním kostele v Rieti.

30 Srv. Gal 5,16.

31 Srv. Sk 4,10.

32 Srv. Přís 26,11.

33 Srv. Mt 12,45.

34 Srv. Lk 22,10.

35 Zřejmě se jedná o Fonte Colombo a zmiňovaný lékař je mistr Mikuláš, jehož připomíná mnoho místních dokumentů.

36 Ricerius della Marca byl světcem obrácen v Bologni. Později se stal provinciálem Marky.

37 Srv. Iz 48,21.

38 Srv. Lk 4,1.

39 Srv. Mt 12,45.

40 Srv. 2 Tim 4,7.

41 Srv. 1 Kor 2,10.

42 Zmíněným druhem sv. Františka byl jeho sekretář bratr Lev a pergamenem je Lístek bratru Lvovi, který byl napsán v září 1224. Dochoval se dodnes a je uložen v bazilice sv. Františka v Assisi.

43 K této události došlo na začátku posledního týdne Františkova života na zahradě assiského biskupa. Petržel pomáhala Františkovi, jenž měl nemocný žaludek, strávit aspoň kousek chleba.

44 Srv. Zj 19,10.

45 Srv. Jan 13,23.

46 Srv. 1 Kor 13,5.

47 Srv. Ám 8,11.

48 Srv. 2 Kor 11,13.

49 I když Celano mírně nadsazuje, je skutečností, že roku 1227 vypukl vojenský konflikt mezi Fridrichem II. a papežem Řehořem IX. Propukl také velký hladomor, o němž se zmiňují všechny dobové kroniky.

50 Srv. Mt 24,45.

51 Srv. Mdr 7,26.

52 Srv. Pláč 3,41.

53 Srv. Mdr 8,2.

54 Srv. Gn 2,24; Mt 19,5; Mk 10,7-8.

55 Srv. Mt 13,45-46.

56 Srv. Mt 8,20; Lk 9,58.

57 Zřejmě jde o kapitulu z roku 1221.

58 Také k této události došlo pravděpodobně roku 1221, kdy kardinál Hugolin navštívil Lombardii a zastavil se také v Bologni.

59 V provincii Siena.

60 Srv. Mt 4,2.

61 Srv. Lk 24,18.

62 Srv. Lk 24,32.

63 Jedovatá bylina, která se snadno přimíchala do obilí.