O světcových oblíbených pobožnostech

CXLVIII. kapitola
Jak ho dojímalo, když slyšel o lásce Boží

196. Snad přinese užitek a nebude na škodu, když aspoň krátce pojednáme o oblíbených pobožnostech svatého Františka. Ačkoliv byl tento muž ve všem Bohu oddán, měl přece pomazání Ducha1, přesto si zvlášť oblíbil některé pobožnosti.

Mezi ostatními slovy běžného hovoru nemohl slyšet slova láska Boží, aniž by se takřka nedostal do vytržení. Hned, jak slyšel o Boží lásce, byl rázem celý rozrušený, dojatý a zapálený, jako by se úderem zvenčí rozechvěla vnitřní struna srdce.

Říkával, že je vznešenou marnotratností nabízet takovou cennost za almužnu a že ti, kdo si jí cení méně než peněz, jsou největšími pošetilci. Sám až do smrti neochvějně dodržoval své předsevzetí, které učinil, když byl ještě ve světě, že neodmítne žádného chudého, který by ho o něco prosil pro lásku Boží.

Jednou po něm nějaký chudý chtěl něco pro lásku Boží, a protože nic neměl, vzal potají nůžky a honem chtěl rozdělit svůj hábit. 8 A kdyby ho bratři nepřistihli a rychle se o nějakou almužnu nepostarali, byl by to udělal.

Říkával: „Lásku toho, který nás tak miloval, musíme velmi milovat.“

 

CXLIX. kapitola
Jeho úcta k andělům a co udělal z lásky k svatému Michaelovi

197. Anděly, kteří jsou s námi na bitevním poli a kteří s námi kráčejí údolím stínů smrti2, uctíval s velikou láskou. Říkával, že je třeba je ctít jako průvodce a stejně tak vzývat jako ochránce. Učil, že nemáme urážet jejich zrak a že v jejich přítomnosti nemáme dělat nic, co bychom nemohli dělat i před lidmi. Protože se v chóru modlí žalmy před tváří andělů3, chtěl, aby se všichni, kteří jen trochu mohou, scházeli v oratoři a tam se modlili žalmy k poučení4.

Často říkával, že blahoslaveného Michaela je třeba obzvláště uctívat, protože jeho úkolem je přivádět duše k Bohu. Ke cti svatého Michaela se dokonce oddaně postil po čtyřicet dní mezi svátkem Nanebevzetí a jeho svátkem. Říkal: „Každý by měl ke cti takového knížete nabídnout Bohu chvalozpěv nebo zvláštní dar.“

 

CL. kapitola
O jeho úctě k naší Paní a jak jí zvlášť svěřil Řád

198. Ježíšovu Matku zahrnoval nevypověditelnou láskou, protože se skrze ni Pán velebnosti5 stal naším bratrem. Věnoval jí zvláštní chvály6, na ni se obracel s prosbami, jeho srdce ji prokazovalo lásku tak často a vroucně, že se to ani lidskou řečí vypsat nedá. Ale naší největší radostí je, že ji ustanovil patronkou Řádu a že pod ochranu jejích křídel svěřil své syny, které tu na světě zanechal, aby je až do konce opatrovala a chránila.

Nuže, ochránkyně chudých, chraň nás až do doby, kterou otec předem stanovil7.

 

CLI. kapitola
Jak ctil narození Páně a chtěl, aby se toho dne všem dostalo pomoci

199. Nad ostatní velikými svátky slavíval s nevýslovnou radostí svátek narození Dítěte Ježíše, nazýval jej svátkem svátků, protože připomíná, že se Bůh stal Dítětem a spočinul na lidských prsou. Láskyplně líbal obrazy oněch dětských údů, jeho veliký soucit s Dítkem vnukal jeho srdci slova plná sladkosti, takže žvatlal jako dítě. 3 A toto jméno mu bylo v ústech sladké jako plástev medu.

Když bratři diskutovali o tom, zda se smí jíst maso, když je pátek, odpověděl bratru Morikovi: „Bratře, hřešíš, když den, v němž se nám narodilo Dítě8, nazýváš pátkem. Chci, aby v takový den i stěny jedly maso, ale protože je nemohou jíst, ať jsou jím aspoň potřeny!“

200. Přál si také, aby v tento den dávali bohatí najíst chudým a hladovým a aby se volu i oslu dávalo více zrní a slámy než jindy. Řekl: „Kdybych mohl mluvit s císařem, poprosil bych ho, aby vydal všeobecný zákon, aby všichni, kdo mohou, v tak veliký svátek nasypali na cesty obilná zrna, aby měli i ptáčkové nadbytek, a to zvlášť bratři skřivánci.“

3 V slzách vzpomínal na chudou Pannu, která v ten den byla obklopena takovou bídou. Jednou seděl světec u stolu a jeden bratr vzpomněl chudobu blahoslavené Panny a připomněl strádání Krista, jejího Syna. [František] ihned vstal od stolu, bolestně vzdychal a s pláčem dojedl zbytek chleba na holé zemi. Proto tuto ctnost nazýval královskou, že na Králi a Královně tak nádherně zářila.

7 A když se jednou na shromáždění bratři radili o tom, která ctnost nejvíce činí člověka Kristovým přítelem, odpověděl, jako by jim otevřel tajemství svého srdce: „Vězte, synové, že chudoba je zvláštní cestou spásy, její ovoce je rozmanité, ale jen málo lidí je zná.“

 

CLII. kapitola
O úctě k Tělu Páně

201. S celou vroucností srdce horlivě uctíval svátost Těla Páně, velmi žasl nad drahou blahosklonností a milostivou láskou. Za nemalý prohřešek pokládal, když nebyl denně na mši svaté, i když to bylo možné. Často chodil k přijímání, a to tak zbožně, že i druhé strhával ke zbožnosti. Onen přesvatý děj sledovával s velikou úctou a celý se přinášel jako oběť, a když přijímal obětovaného Beránka, obětoval mu svého ducha s tím ohněm, který na oltáři jeho srdce vždy plápolal.

Proto také miloval Francii, že byla milovnicí Těla Páně, a pro tuto posvátnou úctu si přál tam i zemřít.

Jednou chtěl vyslat bratry do světa s drahocennými nádobami, aby Eucharistii uložili co nejdůstojněji všude, kde by viděli, že se cena našeho vykoupení nedůstojně uchovává.

Také chtěl, aby se kněžským rukám, kterým je dána božská moc k vykonávání této svátosti, prokazovala veliká úcta. Často říkával: „Kdybych náhodou potkal z nebe přicházejícího světce a současně i chudého, prostého kněze, nejprve bych vzdal čest9 knězi a hned mu políbil ruku. Pak bych řekl: „Počkej, svatý Vavřinče10, neboť jeho ruce se dotýkají Slova života11 a jsou obdařeny čímsi nadlidským.“

 

CLIII. kapitola
Jak uctíval ostatky svatých

202. Bohem milovaný muž, který se cele oddal službě Boží, neponechával bez pocty nic, co je Božího12. Když dlel v Monte Casale v provincii Massa, nařídil bratřím, aby posvátné ostatky ze zcela opuštěného kostela s velkou úctou přenesli na místo, kde bydleli bratři. A byl velmi zarmoucen, že se jim tak dlouho nedostávalo náležité úcty. Světec se však musel náhle odebrat jinam a synové v Monte Casale na otcův příkaz zapomněli a nehleděli na odměnu poslušnosti. Jednoho dne však, když se chystali slavit mši svatou a snímali z oltáře přehoz, kterým byl mimo mši svatou přikryt, objevili nádherně a libě vonící ostatky. Nemálo se podivili tomu, co nic netušíce objevili. Brzy nato se Boží světec vrátil a důkladně se vyptával, zda bylo splněno to, co ohledně ostatků nařídil. 8 A bratři pokorně vyznali svou vinu, že zanedbali poslušnost, za což si zaslouží potrestání.

9 A světec pravil: „Veleben buď Pán, můj Bůh13, který sám vykonal, co jste měli udělat vy!“

10 Uvažuj bedlivě o Františkově zbožnosti, všimni si, jaké zalíbení má Bůh i v našem prachu, a vzdej chválu svaté poslušnosti. 11 Neboť Bůh vyslyšel prosby toho, jehož hlasu neuposlechl člověk.

 

CLIV. kapitola
Jeho úcta ke kříži a jeho skryté tajemství

203. Kdo by mohl vypovědět, kdo pochopit, jak vzdálen byl František tomu, aby se chlubil něčím jiným než křížem Páně14. Jen ten to mohl poznat, komu bylo dáno to zakusit. Neboť i kdybychom to do jisté míry pociťovali na sobě, na vyjádření tak podivuhodných záležitostí by nám nestačila slova pošpiněná každodenními marnostmi. 4 A snad se to muselo projevit na jeho těle, protože se to nedá vylíčit slovy.

Kde chybějí slova, ať promluví ticho, a kde se nedostává vhodného výrazu, označený sám křičí. Jen to může být lidským uším svěřeno, že dosud není zcela jasné, proč se toto tajemství na světci zjevilo; a podle toho, co on sám řekl, jeho význam a naplnění se vztahuje k budoucnosti. 7 A jistě bude pravdomluvným a hodnověrným shledán ten, jemuž jsou svědky přirozenost, zákon i milost15.

 

O chudých paních

CLV. kapitola
Jak chtěl, aby s nimi bratři jednali

204. Nesmíme přejít mlčením tu duchovní stavbu, která je daleko nádhernější, než byla ona pozemská, kterou, veden Duchem svatým, postavil blažený otec po opravě onoho hmotného kostela16 na tomtéž místě, aby obohatil nebeské město. Nelze se domnívat, že k němu Kristus promluvil ze dřeva kříže jen kvůli pomíjejícímu a vždy znovu se rozpadajícímu dílu tak nápadným způsobem, že ty, kteří poslouchali, roztřásla bázeň a pocítili bolest. Jak kdysi Duch svatý předpověděl, měl tam být založen řád svatých panen, který se často přeměňoval na množství hladkých a živých kamenů17 k obnově nebeského domu. Když pak se tam začaly Kristovy Panny scházet z různých částí světa, aby slibovaly nejvyšší dokonalost zachováváním nejpřísnější chudoby18 a usilováním o všechny ctnosti, odnímal jim pomalu otec svou tělesnou přítomnost. Ale v Duchu svatém jim i nadále projevoval lásku svou péčí. Když světec zjistil, že se osvědčují jasnými důkazy nejvyšší dokonalosti, že jsou ochotny pro Krista přinést jakoukoli oběť a námahu a nikdy se neodchýlit od svatých nařízení, přislíbil jim i ostatním, které podobný život v chudobě pevně slíbí, navždy ochranu i radu svou i svých bratří. Dokud žil, zachovával to vždy věrně, a když byl blízko smrti, důrazně nařídil, aby se to nezanedbávalo, neboť, jak pravil, jeden a týž Duch19 jak bratry, tak ony chudé paní vyvedl z tohoto světa.

205. Když se někdy bratři divili, že tak svaté Kristovy služebnice osobně nenavštěvuje častěji, říkal: „Nevěřte, moji milí, že je dokonale nemiluji. Neboť kdyby bylo proviněním v Kristu je podporovat, nebylo by větší provinění s Kristem je zasnubovat? 3 A nepovolávat je, by nebylo žádným bezprávím; nestarat se však o povolané, je nejvyšší nelaskavostí. Ale dávám vám příklad, abyste se chovali tak, jako se chovám já20. Nechci, aby se někdo k návštěvám u nich sám nabízel, ale přikazuji, aby tam byli posíláni a službou u nich pověřováni ti, kdo se tomu vzpírají, a to muži nanejvýš produchovnělí, osvědčení dlouholetým důstojným životem.“

 

CLVI. kapitola
Jak pokáral ty, kteří rádi chodili do ženských klášterů

206. Jeden bratr, který měl v klášteře dvě dcery dokonalého života, projevil jednou přání, že by chudý dárek, který chtěl světec na uvedené místo poslat, rád donesl. Světec se naň však velmi přísně obořil slovy, která je lepší neopakovat. 2 A tak zaslal dárek po druhém, který se sice zdráhal, ale ne neoblomně.

Jiný bratr, aniž znal světcův výslovný zákaz tam chodit, navštívil jednou v zimě ze soucitu jistý klášter. Když se o tom světec dozvěděl, nechal tohoto bratra jít v zimě nahého v hlubokém sněhu několik mil.

 

CLVII. kapitola
Jak sestrám kázal víc příkladem než slovem

207. Když svatý otec pobýval u Svatého Damiána, dal se přemoci častými prosbami svého vikáře21, aby svým dcerám hlásal slovo Boží, a souhlasil s tím. Paní se sešly, aby, jak bylo zvykem, slyšely Boží slovo, ale neméně také proto, aby otce viděly. Ten však pozdvihl oči k nebi, kde vždy míval své srdce, a začal se modlit ke Kristu. Pak si dal přinést popel, vytvořil z něho na zemi kolem sebe kruh a zbytkem si posypal hlavu. Ony pak pozorovaly blaženého otce, jak setrvává mlčky v kruhu z popela, a jejich srdcí se zmocňoval velký údiv. Pak světec náhle povstal a k jejich překvapení se začal místo kázání modlit Slituj se nade mnou Bože22. Když skončil, rychle odešel. Tento jeho ctnostný žert naplnil Boží služebnice takovou zkroušeností, že se daly do velkého pláče a jen stěží se zdržely úkonů přísné kajícnosti. Skutkem je učil pokládat se za popel a to, že ve svém srdci si o nich nemyslí nic jiného, než co odpovídá tomuto hodnocení. Takto se choval ke svatým ženám; takto vypadala jeho velmi užitečná, i když vynucená a vzácná, návštěva u nich. 10 A to bylo to, co chtěl po všech bratřích, aby jim chtěli sloužit pro Krista, kterému i ony slouží23, a aby při tom vždy byli ve střehu jako opeřenci před nastraženými osidly.

 

Doporučování Řehole bratřím

CLVIII. kapitola
Jak blažený František doporučoval Řeholi a o bratrovi, který ji s sebou nosil

208. Pro společné sliby i Řeholi planul velikou horlivostí a ty, kdo pro ni horlili, posiloval svým zvláštním požehnáním24. Svým říkával, že je knihou života, nadějí spásy, jádrem evangelia, cestou dokonalosti, klíčem ráje, smlouvou věčného spojenectví. Chtěl, aby ji všichni měli, aby ji všichni znali, a všude aby jim byla povzbuzením k překonání nechuti a jako připomínka složené přísahy, aby stále promlouvala k vnitřnímu člověku25. Učil, že je třeba ji mít stále před očima jako napomenutí k správnému způsobu života, a co je ještě důležitější, s ní je třeba i umřít.

Na toto nařízení nezapomněl jeden bratr laik, o němž věříme, že byl započítán do zástupu mučedníků, a který dobyl slavnou palmu vítězství. Neboť když ho Saracéni vlekli k mučednictví, držel v rukou Řeholi, pak pokorně poklekl a svému druhovi řekl: „Nejmilejší bratře, vyznávám se vinným ze všeho, čím jsem se před očima velebnosti Boží i před tebou provinil proti této Řeholi.“ Po tomto krátkém vyznání zasvištěl meč, který ukončil život mučedníka, jenž pak zazářil znameními a divy26. Vstoupil do Řádu tak mlád, že stěží mohl dodržovat stanovený půst, a přesto nosil na holém těle drátěnou košili. 10 Šťastný chlapče, ještě šťastněji jsi započal, abys co nejšťastněji skončil.

 

CLIX. kapitola
O vidění, kterým se doporučuje Řehole

209. Jednou měl přesvatý otec vidění, pocházející z nebe, které se vztahovalo na Řeholi. Bylo to v době, kdy se bratři o potvrzení Řehole radili, a světci, který se o toto jednání velmi zajímal, bylo ve snu ukázáno toto. Zdálo se mu, že musel ze země sesbírat mnoho malých drobtů a musel je rozdávat mnoha hladovým bratřím, kteří stáli okolo něho. On se však bál tak malinkaté drobty rozdávat, obával se totiž, že mu vypadnou z ruky, jak byly maličké. Tu slyšel shůry hlas: „Františku, udělej ze všech těch drobtů hostii a dej z ní jíst těm, kdo chtějí jíst!“ Učinil tak, a kdo z ní zbožně nepřijal, nebo přijímat pohrdal, byl brzo stižen zjevným malomocenstvím. Ráno to vše světec vyprávěl spolubratřím a rmoutil se, že nepochopil tajemství vidění. Po chvíli však, když se vroucně modlil, uslyšel z nebe hlas: „Františku, drobty ve snu včerejší noci jsou slova evangelia, hostie je Řehole a malomocenství je hříšnost.“

Věrnost, kterou slíbili, nepokládali tehdejší bratři za těžkou či tvrdou, neboť byli ochotni zachovávat daleko víc, než velela povinnost. Není divu, že pro nedbalost či zahálku není místa tam, kde ostruha lásky pobízí stále k vyššímu.

 

O nemocech svatého Františka

CLX. kapitola
Rozmluva s bratrem o tom, jak se má tělu pomáhat

210. Velkými útrapami a těžkými nemocemi zaměřil hlasatel Boží František své kroky na stezky Kristovy a necouvl zpátky ani krok, dokud to, co dokonale započal, ještě dokonaleji také nedokončil. Neboť i když byl vysílen a na celém těle nemocemi oslaben, nikdy se nezastavil v běhu o dokonalost, nikdy nepopustil v přísné kázni. 3 I když bylo tělo někdy už úplně vyčerpáno, nedokázal mu bez výčitek svědomí ulevovat. Když někdy, i když nechtěl, musel slabosti těla zmírnit blahodárnými léky, protože jeho síly byly téměř u konce, oslovil při té příležitosti jednoho dne bratra, o němž věděl, že mu dá užitečnou radu: „Co si myslíš, drahý synu, o tom, že mě mé svědomí často obviňuje z péče o tělo? Bojí se, že bych mu mohl příliš povolovat a že bych se snažil mu vycházet vstříc vybranými léky. Ale ono už dlouhou nemocí zchřadlo a po ničem netouží a nic už mu nechutná.“

211. Synovi Pán vnukl tuto odpověď, proto otci řekl: „Otče, řekni mi, jestli chceš, jak poslušně tvé tělo poslouchalo tvé rozkazy, dokud ještě mohlo?“ František na to odpověděl: „Můj synu, musím mu dosvědčit, že ve všem poslouchalo a v ničem se nešetřilo, naopak, odvážně plnilo všechny mé příkazy. Nevyhýbalo se námahám, neuhýbalo před nepohodlím, jak jen mohlo nařízené plnilo. Já i moje tělo jsme byli zajedno v tom, že jsme bez rozporů sloužili Kristu Pánu27.“ Bratr mu na to odvětil: „Otče, kdepak je tvá štědrost, láska a veliká moudrost? Takhle se odplácí věrným přátelům28, dobrodiní beze všeho přijímat a v dobách nouze příteli neodplácet podle zásluhy? Co bys mohl pro Krista, svého Pána, udělat bez pomoci svého těla? Nevystavovalo se pro to, co jsi dělal, jak sám říkáš, jakýmkoli nebezpečím?“ „Uznávám, můj synu,“ řekl Otec, „že máš pravdu.“ 10 Syn mu na to odvětil: „Myslíš tedy, že je rozumné tak věrného přítele v těžké nouzi opustit, ač se ti kdysi dal se vším a i na smrt by šel? 11 Toho se varuj, otče, pomocníku a berlo sklíčených, ať je od tebe daleko tento hřích proti Pánu29.“ 12 „Požehnán buď i ty, synu,“ řekl František, „že jsi na mé pochyby dal moudře tak uzdravující lék.“ 13 A s radostí začal k svému tělu promlouvat: „Těš se, bratře tělo, a odpusť mi, neboť již budu ochotně plnit tvá přání a budu rád spěchat, abych ti ulevil ve tvých nářcích.“

14 Ale co mohlo již zničenému tělu ještě působit radost? 15 Co je mohlo udržet, když už se celé hroutilo? 16 František již odumřel světu, ale žil v něm Kristus30. 17 Radosti světa mu byly křížem, protože ve svém srdci nosil zakořeněný Kristův kříž31. 18 Proto na jeho těle zazářila stigmata i navenek, jelikož tento hluboký kořen vrůstal do jeho duše.

 

CLXI. kapitola
Co mu Pán přislíbil oplátkou za jeho nemoci

212. Je nepochopitelné, jak mu, mukami vyčerpanému po všech stránkách, mohly stačit síly k tomu, aby je trpělivě snášel. Své útrapy však nenazýval tresty, ale sestrami. Že přicházely z různých příčin, o tom není pochyb. Těžkosti ve vojenské službě nesvěřoval Nejvyšší jen začátečníkovi, ale aby se stával vítězstvími ještě slavnější, dával mu k nim příležitost stále, i když byl již zkušeným vojákem. 5 I v tom zanechal příklad svým následovníkům, neboť navzdory stárnutí nebyl pomalejší a navzdory nemocem nebyl k sobě shovívavější. 6 V slzavém údolí byl tak dokonale očišťován, aby na něm nezbylo nic hořlavého, aby mohl klidně vydat počet i z posledního haléře32, aby tak úplně čistý ihned vešel do nebe. Myslím však, že nejhlubším smyslem jeho utrpení bylo, jak to sám říkal o jiných, že za jejich snášení je hojná odměna.

213. Jednou v noci, když byl krutými a různými bolestmi své nemoci víc než obvykle znaven, začal v hloubi srdce litovat sama sebe. Aby však jeho odhodlaný duch tělesně necítil s tělem ani na chvíli, použil modlitbu ke Kristu jako štít trpělivosti a zůstal pevný. Když se takto v úzkosti modlil33, dostalo se mu od Pána zaslíbení věčného života34 tímto podobenstvím: „Kdyby celá hmota země i vesmíru byla z toho nejcennějšího zlata a tobě, až budeš zproštěn všech bolestí, by se za těžké útrapy, které nyní snášíš, dostalo za odměnu pokladu takové slávy, že to všechno uvedené zlato není ve srovnání s tím ničím a nestojí ani za zmínku, neměl bys radost ze všeho, co nyní musíš snášet, a nesnášel bys to rád?“ „Jistěže bych měl radost,“ řekl světec, „a nadmíru velkou“. „Pak jásej,“ odvětil mu Pán, „neboť tvá nemoc je věnem mého království a za trpělivost s jistotou čekej, že dostaneš toto království dědictvím.“

Jak myslíš, že se asi tento muž radoval, když byl obšťastněn tak oblažujícím příslibem? 8 S jakou nejen trpělivostí, ale i s jakou  láskou myslíš, že objímal útrapy svého těla? Nyní už dokonale zná to, co tehdy ani nemohl říct. 10 Něco málo z toho, co mohl, však svým druhům řekl.

11 Tehdy také složil Chvalozpěv stvoření35, v němž je povzbuzoval, aby chválili Stvořitele.

 

O smrti svatého otce

CLXII. kapitola
Jak bratry napomínal a nakonec jim požehnal36

214. Při smrti člověka, praví moudrý, vyjdou jeho skutky najevo37, a to, jak jsme poznali, se na tomto světci krásně vyplnilo. Ten, který odvážně běžel duchovní cestou Božích přikázání, po stupních ctností vystoupil na vrchol a jako kujný kov pod ranami kladiva mnohých utrpení byl přiveden k dokonalosti a uviděl naplnění veškeré dokonalosti38. Tehdy jeho podivuhodné skutky zazářily ještě jasněji a jasně se zablýskla pravda, že všechno, co žil, bylo božského původu, když pošlapal vábení smrtelnosti a svoboden stoupal k nebi. Vždyť žít pro svět pokládal za hanebné, ty své miloval až do konce39 a s písní na rtech přijímal smrt.

Když se přiblížil jeho poslední den, v němž odebrané světlo pomíjivé mělo vystřídat světlo věčné, svými příkladnými ctnostmi ukázal, že už se světem nemá nic společného. Neboť umořen tak těžkou nemocí, která ukončila celé utrpení, dal se nahý položit na holou zem, aby v oné poslední hodině, v níž nepřítel mohl ještě naposledy vzplanout hněvem, bojoval jako nahý s nahým. Po pravdě řečeno, beze strachu očekával vítězství a v sepjatých rukou jako by držel vavřín spravedlnosti40. Tak ležel na zemi, svlečen ze svého hrubého roucha, a jako obvykle pozvedl svou tvář k nebi41, a když celou bytostí očekával onu slávu42, levou rukou přitom ukrýval ránu v pravém boku, aby ji nebylo vidět. 9 A bratřím řekl: „Udělal jsem, co jsem měl udělat43, teď ať vás Kristus učí, co máte dělat vy!“

215. Když ho synové takto viděli, prolévali potoky slz, ze srdce velmi vzdychali a podléhali veliké bolesti. Když se vzlykot trochu utišil, povstal jeho kvardián44, který z Božího vnuknutí poznal světcovo přání, vzal hábit, kalhoty a čepici z hrubé látky a otci řekl: „Věz, že ti tento hábit, tyto kalhoty i čepici půjčuji mocí svaté poslušnosti! 4 A abys věděl, že ti tyto věci vůbec nepatří, odmítám ti moc komukoli je darovat.“ Světec se zaradoval a zaplesal v srdci, protože viděl, že se mu podařilo zůstat paní chudobě věrným až do konce. Všechno to totiž udělal z horlivosti o chudobu, neboť nechtěl ani při smrti mít vlastní hábit, nanejvýš od jiného vypůjčený. Tu čepici z hrubé látky, třebaže by měla být z jemné vlněné látky, nosil na hlavě, aby ukryl jizvy, které zůstaly po vypalování kvůli léčbě očí.

216. Pak světec vztáhl ruce k nebi a velebil svého Krista, že nyní zbaven všeho, může k němu odejít svobodný. Aby však ukázal, že je ve všem pravým následovníkem Krista, svého Boha, miloval až do konce45 bratry a syny, které miloval od počátku. Dal tedy k sobě zavolat všechny bratry, kteří byli přítomni, a kvůli své smrti je hladil útěchyplnými slovy a s otcovskou láskou je vyzýval, aby milovali Boha. Pak mluvil o zachovávání trpělivosti a chudoby, přičemž dával přednost svatému evangeliu před ostatními ustanoveními. Všichni byli shromážděni kolem něho. Vztáhl svou pravici ke všem bratřím, kteří seděli kolem něho, a počínaje svým vikářem pokládal ji každému na hlavu46 6 A říkal: „Buďte sbohem, synové všichni, v bázni Páně47 a zůstávejte v ní navždy! 7 A protože se blíží pokušení a zkoušky, blahoslavení budou ti, kdo vytrvají až do konce v tom, co započali. Já už spěchám k Bohu, jehož milosti vás všechny odevzdávám.“ A v přítomných požehnal i všechny ostatní bratry, roztroušené po širém světě, a ty, kdo po nich přijdou, až do konce věků.

10 Ať si nikdo toto požehnání, které udělil nepřítomným v přítomných, nepřisvojuje. Co bylo napsáno jinde a obsahuje něco zvláštního, je třeba vztahovat spíše na úřad48.

 

CLXIII. kapitola
O jeho smrti a co jí předcházelo

217. Když bratři hořce plakali a nedali se utěšit, dal si svatý otec přinést chleba. Ten pak požehnal, lámal a podával každému kousek k jídlu. Také dal přinést evangeliář a prosil, aby mu přečetli evangelium podle Jana od toho místa, které začíná: Bylo to před velikonočními svátky49 ... Vzpomněl tak onu posvátnou večeři, kterou Pán se svými učedníky50 slavil naposledy. 4 A toto všechno učinil, aby její památku uctil a také aby ukázal, že má bratry rád.

Těch několik dní, které mu do jeho přechodu [na věčnost] ještě zbývaly, strávil ve chválách a i své vskutku milované druhy51 vyzýval, aby spolu s ním chválili Krista. On sám, nakolik mohl, zpíval tento žalm: Hlasitě k Pánu volám, hlasitě Pána zapřísahám52. Také všechno stvoření zval ke chvále Boží53 a slovy písně, kterou dříve složil, je vyzýval, aby Boha milovali. Dokonce i samotnou smrt, všem hroznou a všemi nenáviděnou, vyzýval ke chvále, šel jí radostně vstříc a zval ji k sobě na návštěvu: „Buď vítána,“ pravil, „moje sestro smrti54!“ Lékaři55 řekl: „Jen odvahu, bratře lékaři, řekni mi, že smrt je už blízko, vždyť mi bude branou k životu!“ 10 Bratřím pak řekl: „Až uvidíte, že umírám, položte mne nahého na zem, jak už jste to viděli, a ponechte mne tak po smrti ležet aspoň tak dlouho, než se klidně ujde míle.“

11 Když pak přišel čas a naplnila se na něm všechna Kristova tajemství56, vznesl se blaženě k Bohu.

 

Jak jeden bratr viděl duši svatého otce při jeho přechodu [na věčnost]

217a57. Jistý bratr z jeho učedníků, velmi chvalné pověsti58, viděl duši přesvatého otce jako hvězdu59 o velikosti měsíce a zářící jako slunce, rozprostírající se nad mnoha vodami, nesenou bílým obláčkem60, jak stoupá přímo k nebi.

Pak se sešel veliký zástup lidu61, který chválil a velebil jméno Páně62. Celé Assisi se tam přihnalo i celý kraj přispěchal, aby viděli veliké Boží skutky63, které Pán na svém služebníkovi ukázal. Synové naříkali, že ztratili takového otce, a slzami i vzdechy projevovali své zbožné city. Avšak nový zázrak proměnil jejich nářek v jásot a jejich smutek v radost. Viděli tělo blaženého otce, ozdobené znameními Kristových ran, uprostřed jeho rukou i nohou byly nejen rány po hřebech, ale samotné hřeby, utvořené a vyrostlé z tkáně těla, černavé jako železo, a viděli pravý bok, zbarvený krví. Jeho tělo, dříve od přirozenosti snědé, zářilo jasným světlem a bylo tak příslibem odměny blaženého vzkříšení. Jeho údy nebyly ztuhlé, jak bývá u mrtvých, nýbrž se staly ohebnými a měkkými, jako tomu bývá u malých dětí.

 

CLXIV. kapitola
Vidění, které měl bratr Augustin, když umíral

218. 1 V té době byl Augustin ministrem bratří v Terra di Lavoro64 a právě umíral, a ač už dávno předtím ztratil řeč, najednou nahlas, takže to všichni, kdo byli kolem, slyšeli, zvolal: 2  „Počkej na mne, otče, počkej! Hned půjdu s tebou!“ Když se bratři s podivem tázali, s kým takto mluví, odpověděl bez rozpaků: „Což nevidíte našeho otce Františka, jak jde do nebe?“ 4 A jeho svatá duše ihned opustila tělo a následovala svatého otce Františka.

 

CLXV. kapitola
Jak se svatý otec po smrti ukázal jednomu bratrovi

219. Dalšímu bratrovi chvályhodného života, který byl tehdy ponořen v modlitbě, se v oné noci a hodině ukázal oslavený otec, oděný v purpurové dalmatice65, a následovaný nespočetným zástupem lidí. Někteří se od nich oddělili a ptali se bratra: „Bratře, není to Kristus?“ A on odpověděl: „Ano, je.“ Jiní se pak tázali: „Není to svatý František?“ A bratr jim odpovídal podobně. Tomu bratrovi i celému zástupu se zdálo, jako by Kristus a blažený František byli jedna a táž osoba.

Kdo tomu správně rozumí, nebude se kvůli tomu znepokojovat, neboť kdo se oddá Bohu, bude s ním jeden duch66 a sám Bůh bude všechno ve všem67.

Nakonec se blažený otec s tím skvělým zástupem dostal na líbezné místo, kde zavlažována křišťálovou vodou, pučela svěží zeleň, bohaté květy a stromy obsypané všemi možnými plody. Byl tam také podivuhodně veliký a jedinečně krásný palác, do něhož nový nebešťan radostně vstoupil a nalezl v něm mnoho bratří u skvostně prostřeného stolu pokrytém vzácnými pokrmy. I začal se svými radostně hodovat.

 

CLXVI. kapitola
Vidění, které měl o smrti svatého otce assiský biskup

220. Biskup z Assisi se právě tehdy vydal na pouť ke kostelu svatého Michaela68. Na zpáteční cestě přenocoval v Beneventu a zde se mu v noci své smrti ukázal ve vidění blažený otec František a řekl: „Otče, opouštím světjdu za69 Kristem.“ Když ráno vstal, vyprávěl o tom biskup svému průvodu a písaři dal napsat den i hodinu zjevené smrti. Nato ho přepadl veliký smutek a plakal z bolesti, že ztratil tak vzácného otce. Po návratu domů o všem po pořádku vyprávěl a nemohl Pánu dost poděkovat za všechny jeho dary.

 

Svatořečení a přenesení ostatků svatého Františka

220a. Ve jménu Pána Ježíše70. Amen. Roku 1226 od Vtělení, dne 3. října71, v den, který předpověděl, dvacet let od doby, kdy se Kristu úplně oddal a následoval život a šlépěje apoštolů, odešel šťastně ke Kristu, zproštěn pozemských pout, apoštolský muž František. Byl pohřben v městě Assisi72, ale brzy začal zářit leskem tak četných, velikých a rozmanitých divů, že velkou část světa přiměl k úžasu nad novým věkem. 3 A protože na mnoha místech zazářil novým světlem zázraků a ze všech stran přicházeli lidé, kteří jeho pomocí došli osvobození ze svých strastí, začal se jeho svatořečením zabývat pan papež Řehoř, když pobýval se všemi kardinály a církevními preláty v Perugii. Všichni se shodli a vyjádřili svůj souhlas. Předčítali zprávy o zázracích, které Pán skrze svého služebníka učinil, a potvrdili je. Také životu i působení blaženého otce se dostalo nejvyšší chvály. 6 K této neobyčejné slavnosti byla pozvána knížata země i zástup prelátů a sešlo se i obrovské množství lidu. Ve stanovený den přijel Svatý otec do Assisi, aby tu k ještě větší světcově slávě slavil jeho svatořečení. Když se všichni sešli na místě, které bylo připraveno pro tu velikou slavnost, kázal nejprve sám papež Řehoř všemu lidu a vroucně hlásal velkolepé činy Boží. I svatého otce Františka velebil vznešenou řečí a při líčení čistoty jeho života byl dojat až k slzám. Když svou řeč dokončil, pozdvihl papež Řehoř ruce k nebi a zvučným hlasem zvolal …73

 

Modlitba světcových druhů
CLXVII. kapitola

221. Náš blažený otče, snažili jsme se prostě, jak nejlépe nám to šlo, velebit tvé skvělé činy a ke tvé slávě ukázat aspoň některé z tvých svatých ctností. Víme, že naše slova jsou jen na újmu jasu tvých znamení, protože nestačí na to, aby vylíčila tak dokonalé činy. Prosíme tebe i čtenáře, aby vzali v úvahu naši lásku i snahu a radovali se i z toho, že výšku tak podivuhodného života nelze lidským perem vyjádřit. Kdo by byl s to, výkvěte svatosti, dát v sobě vzplanout ohni tvého ducha, nebo jej dokonce vtisknout druhým? Kdo by dovedl popsat ten neuchopitelný žár lásky, který z tebe k Bohu stále plápolal? Ale napsali jsme to z radosti nad tvou světlou památkou, abychom, dokud žijeme, mohli, co víme, i když koktavě, předat jiným. se živíš jadrnou pšenicí74, po níž jsi kdysi hladověl; už se napájíš z pramene blaha, po kterém jsi kdysi žíznil. Nevěříme, že blahobyt Božího domu by tě tak naplnil75, že bys zapomněl na své syny76. Vždyť i ten, z něhož se napájíš, na nás myslí77. 8 Táhni nás tedy k sobě, ctihodný otče, abychom běželi za vůní tvých mastí78, nás, které vidíš někdy nečinností vlažné, leností ochablé, nedbalostí polomrtvé! Po tvých stezkách tě následuje jen malé stádečko79. Náš oslabený zrak nesnese jas tvé dokonalosti. 10 Zrcadlo a příklade dokonalosti, obnov naše dny jako na začátku80 a nedopusť, aby se ti za svého života nepodobali ti, kteří jsou ti připodobněni svými sliby!

222. V pokoře nyní přednášíme své prosby před slitovností věčné Velebnosti za Kristova služebníka, našeho ministra, následovníka tvé svaté pokory, služebníka pravé chudoby, který s láskou pro lásku tvého Krista pečlivě pečuje o tvé ovečky. 2 A prosíme tě, svatý, stůj při něm a pomáhej mu, aby vždy kráčel ve tvých stopách a došel navěky té chvály a slávy, které jsi dosáhl ty!

223. 1 Z hloubi srdce tě také, dobrotivý otče, prosíme za tvého syna, který nyní, jako již dříve, pln oddanosti, psal ke tvé slávě. Sepsal také toto dílo se zbožnou úctou, jak nejlépe dovedl, a ačkoli není hodno tvých zásluh, společně s námi ti je nabízí a věnuje. Laskavě ho chraň a vysvoboď ho ode všeho zlého81, rozmnožuj v něm svaté zásluhy a dej, aby byl pro tvé přímluvy navždy přijat do společenství svatých.

224. Pamatuj, otče, na všechny své syny, na které doléhají veliká nebezpečí. Světče, ty dobře víš, jak jen zdaleka kráčejí ve tvých šlépějích. Dej jim sílu, aby vytrvali. Očišťuj je, aby se skvěli. Dávej jim radost, aby přinášeli plody! Zařiď, aby na ně byl vylit duch milosti a modlitby82, aby měli pravou pokoru, jakou jsi měl ty, aby zachovávali chudobu jako ty, aby si zasloužili takovou lásku, jakou jsi ty vždy miloval Krista ukřižovaného83, který s Otcem a s Duchem svatým žije a kraluje na věky věků. Amen84.

 

1 Srv. Lk 4,18.

2 Srv. Žl 22[23],4.

3 Srv. Žl 137[138],1.

4 Srv. Žl 46[47],8.

5 Srv. Žl 28[29],3.

6 Těmito chválami je míněno Pozdravení blahoslavené Panny Marie.

7 Srv. Gal 4,2.

8 Srv. Iz 9,5.

9 Srv. Řím 12,10.

10 Sv. Vavřinec byl jen jáhen – podobně jako sv. František.

11 Srv. 1 Jan 1,1.

12 Srv. Mt 22,21.

13 Srv. Žl 17[18],47.

14 Srv. Gal 6,14.

15 Srv. Jan 1,17. Zdá se, že celé pojednání o stigmatech je napsáno tak, aby toho autor víc zamlčel, než řekl.

16 Kostel sv. Damiána.

17 Srv. 1 Petr 2,5.

18 Srv. 2 Kor 8,2.

19 Srv. 1 Kor 12,11.

20 Srv. Jan 13,15.

21 Bratra Eliáše, který také sestry navštěvoval.

22 Žl 50[51],3n.

23 Srv. Kol 3,24.

24 Srv. ZávFr 40-41.

25 Srv. Řím 7,22.

26 Šlo o bratra Elekta, který podstoupil mučednickou smrt ještě za života sv. Františka.

27 Srv. Kol 3,24.

28 Srv. Sir 6,14.

29 Srv. 1 Sam 12,23.

30 Srv. Gal 2,19-20.

31 Srv. Gal 6,14.

32 Srv. Mt 5,26.

33 Srv. Lk 22,44.

34 Srv. Žid 10,36.

35 Tj. Píseň bratra Slunce.

36 2Cel značně opravuje popis smrti sv. Františka. Nemůže zcela popřít své první vyprávění, ale nezmiňuje se o Jákobovi, o zkřížených rukou, ale jen o požehnání všem bratřím pravou rukou, při kterém byl zmíněn nejmenovaný vikář (v době sepsání 2Cel již asi nemohl být zmíněn, neboť byl roku 1239 sesazen a exkomunikován). 2Cel 216 dokonce říká, že si toto požehnání nikdo nemůže přisvojovat, neboť nebylo určeno osobě, ale úřadu. Pojetí 1Cel však z Řádu docela nevymizelo, neboť 2Cel nebyl zdaleka tak rozšířený jako 1Cel.

37 Srv. Sir 11,28.

38 Srv. Žl 118[119],96.

39 Srv. Jan 13,1.

40 Srv. 2 Tim 4,8.

41 Srv. Job 11,15.

42 Srv. Sk 7,55.

43 Srv. 1 Král 19,20.

44 Bratr Angelo da Rieti.

45 Srv. Jan 13,1.

46 Srv. Gn 48,14.

47 Srv. Sk 9,31.

48 Tomáš z Celana tak neodvolává, ale upřesňuje, co napsal ve svém Prvním životopise 108,3-7.

49 Jan 13,1.

50 Srv. Mt 26,20.

51 Jistě mezi nimi byli i bratr Anděl a bratr Lev.

52 Žl 141[142],2-8.

53 Srv. Lk 18,43.

54 Jde o narážku na Františkovu Píseň bratra Slunce.

55 Podle dochovaných pramenů jde o lékaře jménem Bongiovanni.

56 Srv. Kol 4,3.

57 První odstavec této kapitoly schází v assiském rukopisu a byl převzat z 1Cel 110. Zbytek kapitoly je téměř celý převzat z 1Cel 112.

58 Bratr Jakub z Assisi.

59 Srv. Sir 50,6.

60 Srv. Zj 14,14.

61 Srv. Sk 21,30.

62 Srv. Lk 2,20.

63 Srv. Sk 2,11.

64 Narodil se v Assisi a byl provinčním ministrem Campanie. Neušel ani pozornosti Danteho Alighieriho.

65 Liturgický oděv jáhna.

66 Srv. 1 Kor 6,17.

67 Srv. 1 Kor 12,6.

68 Chrám na Monte Gargano v Puglii. Biskup se jmenoval Kvído.

69 Srv. Jan 16,28.

70 Srv. 1 Kor 6,11.

71 Doslova „4. října“, jenže podle italského a církevního zvyku se nový den tehdy počítal od nešpor dne předcházejícího, což znamená, že světec zemřel 3. října 1226 ve večerních hodinách.

72 V kostelíku sv. Jiří, který je dnes součástí baziliky sv. Kláry.

73 Celý odstavec 220a chybí v assiském kodexu a v kodexu z Marseille končí na tomto místě.

74 Srv. Žl 80[81],17.

75 Srv. Žl 35[36],9.

76 Srv. Oz 4,6.

77 Srv. Žl 113[115],12.

78 Srv. Pís 1,3.

79 Srv. Lk 12,32.

80 Srv. Pláč 5,21.

81 Srv. Mt 6,13.

82 Srv. Zach 12,10.

83 Srv. 1 Kor 1,23.

84 Srv. Zj 11,15.